Kam letíme, mistře?
Prolomila ticho Kia, padawanka, která měla s tebou společného mistra. Protože měl řád málo mistrů, musely se takhle sdružovat padawani, a vy jste měli štěstí, že jste byly po dvouch. Byla ve stejném věku jako ty, nicméně vzhledově byla jinde. Byla spíš malá, hubenější, ale v postavě rozhodně robustnější než ty, stále ještě ale štíhlá. Její oči byly hluboce zelené a vlasy černé, pleť byla naopak světlejší. Byla velice inteligentní, ale oproti tobě ráda mluvila. A to i když to nebylo žádané. Za tu dobu, co jsi měla čest s ní spolupracovat jsi v ní objevila telent na zbraně a diplomacii. Byla to zvláštní kombinace ale díky ní dokázala jak utešit, tak pohrozit a zatím se jí jenom dařilo manipulovat okolím, v dobrým slova smyslu samozřejmě, nikdy toho nevyužila. Našim cílem bude Nubia. Slyšeli jste o ní některá? Nedávno jsme jim vrátily jejich vládu, i křeslo v senátu. Je tam bezpečno a je tam krásná příroda, jak dělaná pro meditace. A není nic lepšího než meditace v neznámém prostředí.
Váš mistr byl docela impulzivní, ale dokázal i desítky hodin trpelivě sedět a čekat na správnou chvíli jednat. Slučoval spoustu protikladných vlastností, nicméně věděl, kdy kterou použít. Nikdy nezpůsobil problémy a byl více než ctěným členem nového řádu jedi. Možná právě kvůli jeho pověsti dostal jenom dva padawany -víc jich bylo na obtíž a pro každého mistra byl ideální jeden, současnost to bohužel nedovolovala. Mistr samotný nebyl zas starý, byl asi 180cm vysoký, mohutná postava. Kdyby byl voják, budil by respekt. Měl dlouhé černé vlasy, snad i delší než tvoje. Oči zářily tak světle modrou barvou, jak to jen bylo možné. Jeho jméno bylo Elder Skytarn, většinou jste ho ale nazývali pouze mistře, i když, podle něj, máte zapomenout na oficiality, a oslovovat ho jeho jménem.
Mezitím jste ale vystoupily z hyperprostoru a před váma se rozprostřela plenta Nubia. Na první pohled nebyla nic moc, ale v kráse nebyla její síla. Běžte se sbalit, žádný technický serepetičky, nebo vám to rozdupu. Pobýt v přírodě neznamená znetvořit jí k obrazu svému, ale přizpůsobit se k obrazu jejímu. Pak se sejdem u rampy ať to nezdržujem a vy se mi tady necouráte po lodi.
______________________________ Pocity, myšlenky, dojmy, činy, nevím co ještě, tohle mi pěkně popiš. Chyť se čeho chceš, dělej dobočky kde chceš, ale nejednej za nikoho jinýho pokud ti to výslovně nedovolím, to je jediné pravidlo. Lehce posuň děj, tady z toho jde myslím pěkně vyčíst, kam se má děj bezpečně posunout.
Naposledy upravil(a) Pear dne 31.8.2009 08:50:46, celkem upraveno 1 x.
Kam letíme, mistře?
Zeptala se Kia. S úlevou, že se nemusím sama ptát jsem se k ní otočila. Menší postava, robusnější než já, přesto stále štíhlá. Oči hluboce zelené. Ta barva mi připomíná lesy na Tythonu. Vzpomenu si na svou rodnou planetu. Vlasy černé, pleť naopak světlejší. Tím naše rozdíli nekončily. Oproti mě byla velice upovídaná. Snadno prolomila ledy, takže jí nečinily problémy rozhovory s cizými lidmi. Talent na diplomacii rozhodně nezapře. Zvláštostí bylo, že její další předností byl talent na zbraně. Kde diplomacie selže, přichází čas na agresivní vyjednávání. Vzpomenu si na pořekadlo a marně pátrám v paměti, kde jsem ho slyšela. Jediné co máme společné je stejný věk. Nakonec jsem, ale byla ráda, že mě dali do dvojice právě s Kiou. Rychle se z nás stali kamarádky. A to hlavně díky její upovídanosti. S radostí jsem jí vždy přenechala roli mluvčího. Sečteno, potrženo skvěle jsme se doplňovali. Do reality mě vrátí hlas našeho mistra Eldera Skytarna. Eldar byl středního věku, vysoký a mohutné postavy. Muž, kterého by vzali do armády všemi deseti. Pod skořápkou vojáka se skrývalo mnoho protikladných vlastností. Všechny měl, však plně pod kontrolou a věděl, kdy mu může být některá k užitku. V novém řádu jedi měl skvělou pověst. Už od začátku našeho výcviku trvá na tom, abychom ho oslovovali jeho jménem. Ale to asi dříve sama sním celého banthu, než si zvyknu říkat mu Eldere. Takže letíme na Nubii? Přemýšlím co všechno o této planetě vím. Napadne mě zeptat se na ni mistra, ale nakonec to neudělám.
Vystupujeme z hyperprostoru a před námi se "v plné kráse" objevila Nubia. Jsem trochu sklamaná. Planeta nevypadá nijak zvlášť krásně. Počkej s hodnocením až na přistání! Odháním pesimistické myšlenky. Mistr Elder se k nám otočí a já mám nachvilku možnost spatřit jeho zářivě modré oči. Dá nám pokynu ohledně věcí, které si máme sbalit a vrací se zpět k pilotování. Ano, mistře.
Odpovím a zvedám se z křesla. Mám pocit, že jsem zaslechla povzdech, ale asi se mi to zdálo. Jdu z kokpitu směrem k místu, kde jsem si nechala věci.
Vaše věci byly v malé místnůstce, lépe řečeno otvoru, do kterého jste se dokonce vy dvě vešli tak tak, a byl opravdu dobrý jenom pro skladování zavazadel, už jenom prootže to byl jeden z mála volných prostorů na této malé lodi. Prakticky jste měli sbaleno všechno, co jste potřebovali i nepotřebovali. Co si vezmem? Já si asi vezmu náhradní oblečení, nevím v čem budem chodit...hodí do připraveného baťohu pár kousků nespecifikovaného oblečení, je úhledně složené, a jeho pravá podoba je ti skryta...nějáký jídlo navíc, třeba tyhle bonbony, ty se hodí vždycky...hodí pytlíček do baťohu a druhý si dá do kapsy -jen tak pro jistotu...a pak už mně nic nenapadá. Světelný meč mám u sebe pořád a víc tady asi nenajdu...teda víc, co by mně mistr dovolil.
Dodá a zabalí poslední věc. Baťůžek je malý, ale víc toho opravdu nepotřebujete. Navíc je v něm všechno. Dá ti chvilku času, aby jsi si usmyslela a následně sbalila vše co potřebuješ ty a pak vyrazí v "čele" vstříc mistrovy. Ten na vás čeká tam, kde jste se domluvily, a na nic nečeká, hned vyrazí. Vyrážíme. Doufám že máte všechno. Nyní budem týden pryč a nevrátíme se sem. Našim jídlem budou plody přírody. A naší postelí bude tráva. Následujte mně.
Poví a vyšlápně z lodi. Dopadne na čerstvou trávu, která je ještě vlhká po ranní rose. všude to voní tak, jak to neznáte ani z Yavinu. Tam byly také pralesy, tohle je něco uplně jiného. Jako by tu všechno vyrostlo před pár dny, všechno čerstvé a uklidňující. Přesto tu šla cítit historie. Takže, náš první úsek cesty bude poměrně krátký, asi třicet kilometrů. Vybral sem krásný místečko. Tam potom rozbijeme tábor. Vše potřebné mám já, takže se nezdržujme a vyrážíme.
Rozešel se směrem k lesům, vy jste byly hned za ním. Šel rychle, ale zase ne tak, aby jste ho nestíhali, takže jste mohli jít v jedné řadě. Kdykoliv když jste se nějáká zpozdila, tak zrychlil, jen aby vás donutil zrychlit s ním. Potom sice zase zpomalil, a šel původní rychlostí, nicméně vy jste se přizpůsobily jeho rychlosti. Vytrvalost. Pro jedie důležitá vlastnost.
Poví mimo cesty. Chvilku zase jdete tiše až se zastaví. Ukáže před sebe, kde leze pavouček. Je dost velký, je to jeden z těch větších, co tato příroda poskytuje, nicméně stále není největší. Měří asi dvacet pět centimetrů a rozpětí od jedné jeho nohy k protější noze je více než půlmetr. Gwen...
Otočí se na tebe. Mistr tvoje jméno zkrátil už když jste se poprvé poznali. Celé znění jména používal jenom když jsi něco provedla. Což sice nebylo nějak často, protože mistr byl klidný i když jsi si myslela, že tě roztrhne, ale přeci jsi to už zažila potom víte, jaký záludný tresty dokáže mistr udělovat. Řekněme, že tenhle pavouk je to, proč nemůžeš jít dál. A navíc se stále přibližuje...popostrčil pavouak rukou, aby se rozešel tvým směrem...Co s ním uděláš?
Pavouk, i když nechce, tak jde tvým směrem, který mistr strategickým strkáním stále upravuje. Kia, jak je vidno, takovýto hmyz nemusí, a radši popojde dál...
Skláním se nad baťohem a společně s Kiou přemýšlím co si sbalit. Na náhradním oblečení se rozhodně shodnem. I jídlo na víc je dobrý nápad, obvzlášť pokud jde o výlety s mistrem Elderem. S fyzyčkou jsem nikdy problémy neměla. Ale od té doby co náš výcvik převzal on pravidelně padám únavou. Hodím do baťohu tři energetické tyčinky. Když si všimnu, jaké jídlo si zvolila Kia mám smíšené pocity. Lepší bonbony jsem rozhodně nejedla, ale jejich výrobce určitě nepočítal s tím, že by někdo na posezení snědl tři balíčky. Bylo to hned první den. Seznamovali jsme se a Kia se rozpovídala o své rodné planetě. Když jsem jí odpřísáhla, že tamní bonbony jsem "opravdu" v životě nejedla vytáhla balíček a načala ho. Některé příchutě jsem ani nedokázala pojmenovat. Přímo světelnou rychlostí se balíček vyprázdnil a na jeho místo přišel druhý a třetí. Sladkost odlechčila náladu, ale prázdý žaludek toto gesto neocenil. Hůř mi snad nikdy nebylo. Na ten den asi nezapomněli i další padawani z naší skupiny a hlavně ten jedi co mě po incidentu s jeho nechtěně ušpiněným pláštěm poslal na ošetřovnu. Tohle se mi ještě nestalo! Příště už za nikoho zaskakovat nebudu!
Od té doby jsem se většímu množství této sladkosti vyhýbala. Kritickým okem zkontroluju hromádku nepotřebných věcí a zavřu baťoh. Při zmínce o světelném meči mi ruka samovolně sjede k pasu. Známí dotyk mi dodá pocit jistoty. Můžeme vyrazit.
Promluvím ke Kie a vykročím za ní. Vycházíme z lodi a sluneční svit mě na chvilku oslepí. Na kratičký okamžik ztratím jeden ze smyslů. Okamžitě ho nahradí ostatní. Sluneční paprsky jemně ohřívají každičkou část mého těla. S vánkem ke mně přichází neznámé exotické vůně a zvuky. Když znovu zaostřím všimnu si ranní rosy, která se leskne na trávě. Třpytí se jako křišťál. Tyto šperky, které ulpěli na stéblech trávy bohužel zmizí jakmile slunce nabyde na síle. Okolní stromy jsou staré a přesto se zdá, jakoby teprve nedávno vyklíčili ze semínek. Prvotní obavy zmizeli, na jejich místě se uhnízdil klid, uvolnění a něco dalšího. Něco co mě naplňuje, dodává mi jistotu a sílu. Jen okrajově vnímám mistrova slova specifikující dnešní túru. Klid, který zde panuje narušuje už jen zvuk vzdalujících se kroků. VZDALUJÍCÍH se kroků! Spěchám za mistrem Elderem a Kiou. Když se konečně přiblíží, tak mistr zrychlí. Samozřejmě. To mi dělá naschvál! Vztekám se, ale navenek se snažím vypadat vyrovnaně. Zpomalí a já se můžu zařadit vedl Kii. Jdeme v jedné řadě, ale když Kia nebo já zpomalíme znovu zrychlí. Ale jen na tak dloho dokud i mi nezrychlíme. Potom znovu zpomalí. A tak to jde furt dokola. Povzdechnu si, když pronese něco o vytrvalosti. Zastaví se, a tak se snažím nabrat druhý dech. Najednou moji pozornost upoutá drobný pohyb větvičky. To není větev! Ale noha pořádnýho hmyzáka! Fuj taková obrovská potvora.
Pronesu mimoděk. Mistr se ke mně otočí. Snažím se v jeho pohledu rozeznat emoce a zárodky myšlenek. Co asi chystá? Napadne mě a doufám, že třeba nakonec osloví Kiu. Při vyslovení mého jména mizí i poslední zbytky naděje. Cože po mě chce? Kouknu na pavouka, pak zpět na mistra a zas na pavouka. I když nechce pokládá jednu nohu přes druhou. Pomalu se ke mně přibližuje. K mím uším se dostane špatně potlačený výkřik. Kia couvne a já se dostávám do nezvyklé role "toho v čele". Ruka mi sama zklouzne ke světelnému meči. Zastavím se uprostřed nacvičeného pohybu. Jedi... svou zbraň používá jen k obraně, nikdy k útoku.
Vzpomenu si na lekce boje se světelným mečem. Opatrně a pomalu vyslovuji jednotlivá slova. Lepší je si otázku pořádně promyslet, než říct nějakou hloupost a potom litovat. Takže bych použila Sílu a pavouka za pomoci telekyneze přesunula.
Tentokrát se snažím, aby můj hlas zněl pevně a odhodlaně. Přestože se pavouků nebojím, není mi ani příjemná představa toho, že se dobelhá až ke mně. Zvedám ruku a soustředím se. Snad s ním nemá mistr jiné plány a dovolí mi ho někam "uklidit".
Síla je mocný spojenec. Ale nespoléhej se na ní vždy. Síla je to poslední, na co se jediové obrací, když selžou jejich schopnosti. Síla ti pomáhá, neřeší za tebe všechny problémy. Bude chvíli, kdy se nebudeš moci spolehnout na nic jiného, než na sebe -ani na sílu ne. Proto se jí nauč používat jenom v nutných situacích. Pavouček je víc vystrašený než vy dvě dohromady...
Vezme ho do ruky, nyní jde teprve vidět jeho velikost, když svýma nohama totálně obejme mistrovu ruku. Nevypadá že by chtěl útočit, nicméně když s ním přijde blíž k tobě, jde mu detailně vidět jeho devět očí, které si tě prohlíží. Jestli si tě prohlíží je teda nejisté, protože nic jako zornici tam nevidíš -jen černý puntík, ale domyslet si to můžete obě. Kia by už nejraději vytáhla meč a rozsekla pavouka tak, aby nešlo poznat že je to pavouk, mistr ho nicméně položí na tvoje rameno. No, pavoukovo břicho je na tvém rameni, zbytek jeho těla se sesune na tvojí hruď. Lekce spolupráce je pro jedie důležitá, nejednou budeš zavedena do situace, kdy budeš muset spolupracovat s někým, kdo se ti nelíbí. Spřátelit se, pochopit překážku. To je úděl jedie. Nyní toto bude tvůj nový kamarád na této cestě. Ať ti nespadne nebo nesklouzne, dávej na něj pozor, chraň ho, jako tvýho nejlepšího kamaráda, kterým je.
Poví a vykročí. Pavouček se pevně drží tvé tuniky. Kia moc neriskuje a radši jde na druhou stranu mistra, aby nemusela jít vedle tebe. Ušli jsme teprv necelé čtyři kilometry, takže ještě jeden a dáme si párminutovou překážku, ať vás tenhle výlet hned v prvním dnu nezničí.
Upozorní vás mistr a popožene vás kupředu. Kilometr uběhne rychleji, protože obě se staráte o trochu něco jinéh než je cesta. Mistr se zastaví tak, že to obě totálně nečekáte, takže se zastavíte několik metrů za mistrem. Pavouk z tebe málem spadne a drží se jen tak tak. Takže, pěkné místo na odpočinek, využijte jej jak chcete. Kio, pojď zamnou, Gwen, ty tady počkej.
Vydá mistr "rozkazy" a někam s Kiou odejde. Ty zůstaneš na paloučku sama, se svým zvířecím kamarádem, kterýho ti mistr "přidělil".
Zadržím ruku a poslouchám mistrův proslov. Dost pochybuju, že je ten "pavouček", jak mu mistr říká víc vystrašený než mi. Obvzlášť Kia hledá bezpečí a jistotu u svého světelného meče. U mynockova ocasu to je, ale velká potvora!
Pavouček si libuje na mistrově ruce a nehýbe se. Takto v klidu vypadá jen, jako neškodný droid. Malinko se začne pohupovat, když ke mně mistr vyrazí. Dívá se na mě?
Nemohu otrhnout zrak a pozorně si ho prohlížím. Dlouhé tenké nohy, tělo hladké a lesklé, kusadla... No větší jsem prostě ještě neviděla...
a nad nimi devět černých perel. V každé z nich se odráží světlo, devět hvězd, které si mě prohlíží. Najednou si uvědomím, že jsem zapomněla dýchat. Rychle to napravím a srdce se mi rozbuší. Naposledy mi takhle vyvádělo při hraní pazzaku. Karty mi ukazovali hodnotu 18 a já měla vruce pouze +5, +6 a +-4. Do 21 chyběli 3. Poslední soupeř, který byl se mnou ochotný hrát, rodianský padawan dal do banku dezert z oběda. Přihodila jsem svůj a ukončila přihazování na 18. On si líznul další kartu. Na ten úšklebek nezapomenu! K 17 mu přišla 3! To snad ne, sbohem jediná poživatelná laskominko...
Špičaté nožky se mi zachytí na tunice. Pavouček je lehoučký, jako pírko. Trochu se uklidním, když nezaznamenám žádnou agresivní reakci. Břicho má na mém rameni, na zádech cítím čtyři nohy a na hrudi, jak jinak, zbylé čtyři nohy. Nikdy jsem si na mazlíčky nepotrpěla, ale tenhle je docela roztomilí.
Když znovu vyrazíme, přemýšlím o tomto novém společníkovi a přehlédnu vyčnívající kořen. Aaaa! ... Fuj to bylo o fous.
Zachytávám jeho nožku a pomáhám mu znovu se usadit. Kia na mě nevěřícně zírá. Být na mém místě asi ho nechá spadnout, a pak na něj ,samozřjmě omilem, šlápne.
Nechce ryskovat seznámení s osminožkou, a tak jde na druhou stranu vedle mistra. Rozhlížím se kolem sebe. Jednou rukou podpírám jednu z pavoukovo nožiček, pro jistotu. Zdejší džungle je tolik odlišná. Barvy, vůně, zvuky. Stále je tu co objevovat. Napadne mě a znovu stočím zrak ke svému "malému" společníkovi.
Mistr zastaví. Já si to uvědomím, až když jsem o pár metrů před ním. Kilometr se pod našimi kroky doslova rozplynul. Prudce se otočím a zase zachraňuji pavoučka. Mistr vydá pár pokynů a v doprovodu Kii odchází. Tak a jsme sami. Napadá tě, jak využijem čas co máme?
Zeptám se mazlíka, i když neočekávám odpověď. Sednu si na trávu. Pavouček se malinko zavrtí, jakoby si upravoval pavučinku. Už jsem si myslela, že mě chceš opustit. Co by mi asi řekl mistr, kdybys utekl. Musela bych tě hledat? A nebo...
Co by bylo kdyby už se pavouček nedozvěděl, protože mou pozornost upoutal zvuk vycházející z křoví asi čtyři metry ode mně. Doufám, že tu neni víc, takových přerostlích brouků.
Promluvím potichu a raději se nehýbu. Nevím, jak moc mé rozhodnutí ovlivnil zdravý rozum nebo strach.
Zvuk v křoví nakonec vyzněl doprázdna, protože, i když jsi možná doufala, z něj vyletělo zvíře né nepodobné Mynockovy. Zvíře bylo nicméně o hodně menší, a při rychlostí, jakou vzletěl jsi z něj nevyděla prakticky nic. Jen to, že byl zářivě zelený. Z druhé strany nicméně vyšel mistr a za ním vesele vyhlížející Kia. Takže, nyní jsem zvířátka přidělil oboum.
Pověěl osvětlujícím tónem mistr. Ať jsi čekala, nebo možná i doufala v něco podobného jako máš ty, opak byl pravdou. Pěkný, žejo!...
Zasmála se a ukázala ti svýho "mazlíčka". A byl opravdu hezčí než to, co ti sedí na rameni. Pokud by se to dalo s něčím srovnat, vypadalo to jako hodně zmenšený ewok. Nevypadal tak "plyšově" jako ewok, ale i přesto měl spoustu společných znaků. Měl delší srst, krásně čistou a lesklou, protáhlejší čumák a byl přesně dělán do náruče. Jak se zdálo, uměl chodit jenom pouze po čtyřech, ruce měl uzpůsobené k držení předmětů a nebýt to živý, byla by to ideální hračka ke spaní. Kia ho stále hladila po zádech, zvířátko bylo namáčknuté mezi její paží a hrudí. Vypadalo štastně. ...to mi našel mistr.
Byla očividně ráda, co dostala, mistr se mezi vás ihned zamísil. Oba máte svá zvířátka, Gwen má pavoučka, možná na první pohled divného, až odpudivého, nicméně mírumilovného, hodného. Kia narozdíl od tebe dostala zvíře, jehož název neznám ani já, je ovšem opak pavouka. Je na první pohled hezký, a neznalý by si s ním hned začal hrát. Opak je ale, jako vždy, pravdou. Je to dravec, a není mu proti chuti vám ve chvíli když to nečekáte, ukousnout prst. Je to velmi útočné zvíře...Kia v tu chvíli přestala hladit zvíře...nejenom že se budete muset o svoje zvířátka starat, také je budete navzájem chránit, protože zatímco pavouk rád utíká, tenhle savec naopak rád na pavouka útočí, a když se setkaj, s pavoukem bude konec, v horším případě utečou oba. Poučení si z toho vemte jaké chcete, nicméně se o ně starejte jako o vlasní. Jména jim ale nedávejte. Nemáte se s nima sblížit, pouze spolupracovat a ochraňovat. Pokud jste odpočatí, jdeme.
Dokončí mistr, zvedne se, nasadí si baťoh, vám pomůže nasadit ty vaše a vykročí kupředu, vy se za ním vydáte hned. Dáme si dalších pět kilometrů, poté zase přestávka. Pokud to ale budete zdržovat, tak já klidně na jednu přestávku zapomenu.
Varuje vás, nicméně nezastavuje se a pokračuje. Kia si hrdě nese své zvířátko, kterýmu jste začaly říkat prostě zvířátko, a ty si neseš svého pavoučka. Nicméně už ne tak hrdě jak když nevěděla, co je to zač a zhodnotila ho podle jeho vzhledu. Co se týká hygieny, osobních potřeb a jídla, od toho všeho jsou přestávky. Voda je tady čistá, jak balená, ale chutnější. Pokud vám dojde, tak si je naplňte odkuďkoliv z řeky, jdem podél ní. Té se samozřejmě můžete nálévat jak chcete, ale potom se neptejte, jesli si můžete odskočit, odpověď bude ne. A zrychlíme.
Na konci věty opravdu zrychlí, než vyjde, hodí vám oboum termolahve, které se pyšní vlastností zchladit nebo zahřát ekutinu vevnitř. Venku je příjemných dvacet pět stupňů a fouká jemný studený vánek, den je přímo ideální, není ani teplo, ovšem ani zima. Je to ideální den k procházce, jak jde vidět, Kia si pod tím ale nepředstavuje několik kilometrů chůze, protože po třetím kilometru se ozve. Mistře...uděláme si přestávku dřív? Není lehký se tady tahat s tímhle zvířetem a dávat na něj pozor. Gwen se to chodí když má toho pavouka, kterýho ani nemůže cítit.
Mistr se nezastaví, jenom otočí hlavu a pohlédne na ní. Ty jsi na druhé mistrově straně. Klidně si to s Gwen vyměň, pokud chceš, já proti tomu nic nemám...poví mistr a otočí se na tebe...že, Gwen. To je dobrý mistře, takhle sem to nemyslela. Já si radši nechám zvířátko. Ale mohli bychom dělat častější přestávky. Už nemůžu. Ještě chvilku a budete mně sbírat ze země.
Řekne sarkasticky Kia, mistr se toho nicméně chytne, i když chápe jak to myslela. Tak potom tě bude muset Gwen nosit na zádech. Rozcvička Gwen, pomatuj, až spadne, vezmi jí na záda a pokračujem. Ještě máme dva kilometry před sebou, tak si pospěšte. Pak si dáme delší přestávku a něco k jídlu.
Poví vám tuto, pro někoho, dobrou zprávu mistr. Když už jste u konce své cesty, Kia opět vzdychne. Gweeen, myslím že teď by jsi mně mohla vzít na záda. Toho pavouka teda někam uklidíš samozřejmě. Nejsem těžká, neboj.
Zasměje se, mrkne na tebe. Vypadá to, že to nemyslí ze srandy, ale smrtelně vážně.
Oddechnu si, když se létající "zelená skvrna" vzdálí. Chovám se hůř než kdejaký youngling. Uklidni se!
Vynadám si a začnu přemýšlet. Kdyby tady bylo něco nebezpečného, tak by mě určitě varovalo pavoučkovo chování. Je tu přeci doma. Až teď mi dochází pravý význam mistrových slov o spolupráci. Viď, že bys mě varoval, kdyby se blížilo nebezpečí?
Dívám se na zvířátko a marně čekám na jakoukoliv reakci porozumnění. Za zády uslyším zvuky kroků. Mistr Elder a Kia jsou zpět. A ještě někdo. Zatím co mistr oznamuje objev dalšího nalezence já si prohlížím chomáček chlupů, který Kia láskyplně svírá v náruči. Za nepříliš vydařeným úsměvem se snažím skrýt zklamání a trochu žárlivosti. Kiin mazlíček je jedním slovem okouzlující. Nese známky malých medvědích obyvatel měsíce Endor. Tmavá, čistá a lesklá hnědá srst trochu delší, než jakou mají ewokové. Protáhlý čumák. Oči tmavé jako uhel. Z krátkých rukou a nohou dělají nebezpečné zbraně zahnuté drápky. Od paty až po ucho velký necelý půl metr. Takže kdyby se přeci jen s nějakým ewokem setkal musel by hodně zaklonit hlavu, aby se mu mohl podívat do obličeje. Pokud to mohu tvrdit, tak se tvářil spokojeně. Dívčina náruč a neustálé drbání mu vyhovovali. I Kia byla v sedmém neby. Což mi taky hned potvrdila.
Mistr se mezi nás postavil a spokojený sám se sebou změřil pohledem Kiu a potom i mě. Tak tenhle výraz už znám.
Za tu dobu co jsem strávila v jeho přítomnosti neomylně poznám, kdy se blíží proslov. Usměju se pro sebe a trpělivě čekám až zazní jeho hlas. Pohled mi zklouzne na tvorečka na mém raměni, když ho mistr zmíní. Má něco do sebe,...
Pomyslím si a na chvilku se zatvářím škodolibě. ...minimálně pokud mě bude Kia zlobit je pavouček mocná zbraň.
Pak se téma hovoru stočí k "medvídkovi". Zmínka o prstu mě zaskočí nepřipravenou. Nevěřícně sleduji plyšové zvířátko. Dokonce i Kia polekaně přestane svého kamaráda hladit. Pohledem se vrátím k pavoučkovi. Kdyby na něj ten plyšák zaútočil doslova by ho roztrhal na maděru. Neboj se, já tě nedám!
Pronesu povzbudivě a jak je pavoučkovo dobrým zvikem nijak nereaguje. Znovu vyrážíme na cestu. Mistr nás informuje o možnostech zdejšího "ubytování". Nezbývá nám než si vystačit s tím co nám příroda nadělí. Zrychlujeme. Žíznivá chytím termolahev a okamžitě se snažím dostat k jejímu obsahu. Malá přestávka akorát stačila k tomu abych nabrala síly. Kia, která ji naopak ztrávila procházkou s mistrem už během třetího kilometru zahlásí, že nemůže dál. Potichu se zasměju, zatímco si ona stěžuje. Rychle s tím ale přestanu, když se dovídám jakým způsobem bude dopravena do cíle. Vrhnu na Kiu, ten nejzákeřnější pohled co dovedu. Když jinak nedáš, tak tě ponesu. Ale pavouček se mi do baťohu nevejde. Takže Ti ho budu muset dát na záda. Samozřejmě si musíš uhlídat tu svojí "příšerku", rvačky na zádech nestrpím!
Dokončím výtězoslavně větu a užívám si Kiin výraz. Naštěstí někde v těle našla zbytky sil a všichni jsme šťastně dorazili k pátému kilometru.
No vidíte, došli jste a zdá se že v celku. Vezměte si z toho poučení a příště takhle dojdete bez připomínek že nemůžete.
Upozorní vás mistr, který to nemyslí jinak než s humorem, a usedne před vás. Než si vy dvě stihnete udělat pohodlí na zemi, zaujme váš zrak svojí rukou, kterou ukáže do lesů. Nyní si půjdete najít oběd. Les je nekonečná zásobárna jídla. Ale pouze když víte, kde hledat. Máte na to hodinu. Poté se setkáme opět tady.
Dále si vás už více nevšímá, z jeho nepřítomného pohledu nejde vyčíst co přesně sleduje, nejspíše si pouze užívá slunce, které tady pěkně svití. Jen občas se napije ze své lahve, kterou od něj vydíte otevřenou poprvé, za celých deset kilometrů jí zatím nepoužil. Tady to ale bere za příjemné osvěžení, kterému se v tomto krásném dní plně oddává. Pokud by podobné užívání krásných dnů vedlo k temné straně, vás mistr by byl prvotřídní sith.
Vy dvě jste se vydali, mistr nic neřekl o tom, že máte jít spolu, Kia nicméně automaticky šla s tebou. Okomentovala to tím, že když půjdete dvě, víc toho unesete, a nebudeš se sama muset tahat s kilama plodů lesa. Terén byl docela složitý a nejednou jste zakopli do větší kořen, větev nebo kamen. Všechno mělo sytě zelenou barvu a někdy bylo těžké rozeznat co je kamen a co je povrch, tak to tu ve stínu stromů splývalo. Paprsky světla neměli, čím hloubějc jste šli do lesa, šanci proniknout, a narozdál od palouku, kde se usadil mistr, zde byla nepříjemná zima aobrovská vhkost. Po chvílí chůze Kia vyjekla jak kdyby si jí s tebou spletl tvůj pavou a vlezl na ní. Omyl, našla to, proč jste sem přišli. Helé, koukej na ty velký plody! Toho nám bude každý stačit...chvilku počítala...jedna a budem sytí do konce dne!
Ihned se tam rozběhla. Začala sbírat plody, jejihž jméno pro vás bylo stejně tajemné jako jejich chuť. Voněli nicméně nádherně, medová vůně sladkého a zralého ovoce vás ovynula stejně jako představa, jak dobré toto musí být. Byly to dlouhé, oválné bobule, docela malé, ale zase natolik velké, že se vám jich do hrsti vešlo jenom pár a Kia si začala plodama plnit tašku co měla přehozenou přes rameno. Nevědomky jste při sbírání plodů postoupily huboko do lesa, a Kia zkameněla úžasem. Nebo spíše překvapením, neboť profesionálně postavené obydlí z přírodních materiálů by tady vskutku nikdo nečekal. Perfektně zapadlo mezi okolní přírodu a bylo ho těžké spatřit -pokud jste nevěděli, po čem koukat. nebylo ani tak vysoké, ale bylo celé ze dřeva. Vypadalo staře a prázdně. I Kia připustila, že musí být prázdné, protože nic necítí. Půjdem se podívat dovnitř? Ještě máme minimálně třičtvrtě hodiny.
Ozvala se, nicméně na tvou odpově´d nečekala, počítala že se k ní přidáš. Pomalu a potichu došla k domu. Cestou párkrát šlápla na větvičky, které, kdyby byl někdo kolem, prozradily její pozici okolí, což okomentovala nevybíravými slovy. Přikradla se ke dveřím a v jiskře v očích pomalu pootevřela dveře. Když obhlédla situaci, vklouzla dovnitř, dveře nechala otevřené, aby jsi mohla vejít. Podííívej!
Upozornila tě na stůl, na kterým bylo pečené maso, byl to ale pouze "flákot masa", takže původ ani podobu zvířete jste zjistit nemohli. Berem?
Podívala se na tebe se stejnou jiskrou v oku, s jakou lezla dovnitř. Byla to ta jiskřička, kterou měla v oku ždy když se jí něco povedlo, nebo se dočkala očekávané věci. Mistr bude nadšen, co jsme oběvily.
Podotkla, a koukala, jak tento kus masa co nejlépe vložit do tašky. Notáák, pomož mi, dyť tady nikdo není!
Popohnala tě kupředu. Nebo se radši koukni, jestli tady není ještě něco, co by se nám hodilo.
Místnost byla velká a jak se zdálo, taky jediná. Byl to nízký sál, kde byl ve středu stůl a tam, překvapivě studené maso, nicméně tepelně opracované, s křupavou kůrkou, což jste si teda mohli jenom domyslet. Jinak byla celá místnost plná různých šuplíků, a hlavně dřeva, kterým byly obskládány všechny stěny, a s kterým se topilo v peci která byla hned za stolem. Bylo zde vlhko, ale teplo, aniž by se muselo topit. Trochu to možná připomínalo jedijský Chrám, kde to bylo stejné. Vlhko a teplo. Zvláštní kombinace, ale mělo to úžasnou atmosféru.
Kia už nicméně objevila kouzlo nože, a odkrojila si malý kousek masa. Hmmmm! Pání, to je masíčko!
Hned na to si ukrajila další a další. Myslím že nebude problém kam to strčit.
Zasměje se Kia, a ty si uvědomíš, jak to myslí. Maso se totiž pod jejím nožem čím dál tim víc změnšuje...
Zdá se, že má mistr dobrou náladu. Ale snad nečeká, že budeme na cizí planetě v neznámém lese s neznámými rostlinami a zvířaty shánět jídlo?
Čekám a doufám, že to byl pouze vtip. Jeho nepřítomný pohled, ale hovoří za vše. Asi ho už omrzelo mít padawany. Takhle se nás bezpečně zbaví. Kdo by se zajímal o osud dvou dívek, které nešťastnou náhodou snědli jedovaté houby. Nebo je sežrala nějaká zubatá a uslintaná potvora!
Zatnu pěsti a snažím se uklidnit. Náš pobyt v přírodě se mění ve přežití. Mistr se vesele usadil a užívá si den zatímco mi musíme jít shánět "dary lesa". Přemýšlím, jak jinak se z této prekérní situace dostat. Skončím, když se na mojí myšlenkovou poušť dostaví zvuk kručícího žaludku. Jestli máme něco najít, tak musíme vyrazit.
Rozhlédnu se okolo sebe a nakonec se vydám pěšinkou, kterou pravděpodobně využívá místní zvěř, dál od palouku. Kya jde hned za mnou. Proč se tak rozhodla okomentuje svým jedinečným způsobem. Můj neomylný zrak šmejdí všude kolem. Nenachází však nic co by se zdálo být aspoň trochu poživatelné. Na chvilku mou pozornost zaujme zářivě modrá houba s červenými tečky. Bližší pohled jen prohloubí mé obavy. I škůdci se jí vyhejbaj. Radši se budeme držet jejich příkladu.
Pohlednu na Kiu a pozitivně se usměju. Není všem rostlinám ani plodům konec.
Je čím dál tím větší tma. O každý sluneční paprsek zde rostliny svádějí nelítostný boj. Zpěv ptáků k nám přichází z větší dálky. Ani se jim nedivím, tady dole v lese už začíná být chladněji. Stromy jsou oblezlé lišejníky a choroši. Vlhkost je tu dokonce slyšet.
Pomyslím si, když znovu šlápnu do vodou nasáklého mechu. Do zad se mi opře vítr a já se krátce zatřesu zimou. Cestu nám neulehčuje ani složitý terén. Nejednou nadskakujeme, přelézáme, podlézáme nebo volíme jinou trasu. Znovu oceňuji svého věrného přítelíčka, když zdolávám strmí kopec. Zatímco Kia má plné ruce práce při přecházení nerovností a držení chlupáče já si mohu vesele pomáhat oběma rukama. Lehounký pavouček drží jak přibitý. Hold mít osm nohou má své výhody.
Nahlas ale nic nevyslovím, jen si asi po sté povzdechnu. Teď na nějakou mezigalaktickou hádku není čas. Bleskově zažehnu svůj světelný meč jakmile uslyším Kiin výkřik. Modré světlo ozáří oblast okolo nás. Její výraz, ale nevěstí žádné nebezpečí. Mám sto chutí jí vynadat. A taky to hned udělám. Zároveň se otáčím k místu, na které Kia ukazuje. Ty bys taky vyděsila i mrtvolu! Řveš jako by se tu měl objevit samotnej Darth Vader!
Při pohledu na keř s bobulemi na vše rychle zapomenu. Rychle Kiu následuji a prohlížím si ten zázrak. Voní a vypadaj skvěle.
Utrhnu jeden a pořádně si přivoním. Okamžitě se mi vybaví rudá jabloň na zahrádce za domem Mary. Její temně rudá jablka voněla podobně. Vybaví se mi i jiné lahůdky, které pod její péčí dozráli v neodolatelné plody. Sladké jahody, šťavnaté hrušky, žluté špendlíky, pichlavé ostružiny a...
A znovu je to tady. Mám hlad a žaludek se hlásí o slovo. Nenechám se znovu dvakrát pobízet a začnu plnit i svoji tašku. Kia vydechla úžasem a tak k ní zvednu hlavu. Tváří se, jak padawan, který konečně dostal svůj meč. Nebo možná jako, když se z něj po dlouhých letech výcviku, dřiny a tvrdé práce stane nefalšovaný Jedi. Hledám důvod jejího stavu. To co naleznu zaskočí i mě. Tady to nevypadá jako oblíbená rekreační oblast zámožných obyvatel Coruscantu. Tak co tady dělá tohle? Radši půjdeme...
Odpovídám Kie, ale ta už se rozběhla k obydlí. Pokrčím rameny a snažím se soustředit na známky inteligentního života uvnitř. Nic necítím a tak trochu klidněji pokračuji za Kiou. K domu se přiblížíme, až na jednu zlomenou větvičku, nehlučně. Jsme hotový zloději. Kdyby ve vnitř někdo byl mohl by si nás splést s vymahači dlužných kreditů a nebo s lovci odměn. I když vymahači by asi sotva nedělali randál.
Opravím se v duchu. Vklouznu za Kiou do neznáma. Hned co se dostavím mě upozorní na netradiční "dárek na uvítanou." Některé národy galaxie své OČEKÁVANÉ hosty vítají chlebem a solí, ale kdo by čekal tohle? Nevím jestli je dobrý nápad někomu krást oběd. A pochybuji, že by nás za to mistr chválil.
Znovu ten pohled. Jako kdyby říkala: Všechno je v suchu, ten průser jsme svedli na toho kluka odvedle a nikdo nás nebude podezírat. No nakonec to přeci byla sranda, ne?
Nemám ten její nedotknutelnej výraz ráda. Dřív nebo později nás zatáhne do maléru, ze kterého se nevyhrabem. A mistr? Už vidím, jak vyvádí. Poslední průšvih nás nechal pěkně vyžrat. Musel toho obchodníka dlouho přemlouvat, aby to přešel mávnutí ruky. I když bych se vsadila, že ta jednotka R4 musela mít nějakou vadu ještě před naším zkoumáním. Ale na horké chvíli, které přišli potom nezapomenu. Mistr využil každé příležitosti jak se nám pomstít. Tedy on to nazval: Dobrou příležitostí pro výcvik. Abychom neměli čas na vymýšlení lumpáren a on je za nás nemusel žehlit.
Přestože mám pochybnosti začnu prohledávat šuplíky. Nenacházím však nic užitečného ani poživatelného. Znovu se obrátím ke Kie. Nadšeně si libuje po tom co sní kousek masa. Hryžou ve mě pochybnosti. Je to jak pastička na myši. Nic tady nedává smysl. Jedna má část bije na poplach a ta druhá se zamilovaně dívá na ten kus neznámého pokrmu. Kdysi tepelně opracované nyní vychladlé maso. S křupavou kůrkou a vyváženým množstvím koření. Všechno tak akorát, aby při každém soustu vznikla neopakovatelná harmonie chutí. Má fantazie si začíná vše přikrášlovat a já prostě nedokážu odolat. Potlačuju nejisté pocity. Pokud z toho bude průser, tak aspoň budu najedená. Kdybych se ke Kie nepřidala vynadá mi mistr, že jsem měla být ta chytřejší a vše včas zarazit. ...Hmm, tady z té strany vypadá maso obzvlášť propečené...
Planeta Nubia, chatrč uprostřed lesa.
Kia se do masa zají, ty si odřízneš jenom tenký plátek. Maso je skutečně chutné, a Kia, jak jde vidět, nemá zatím dost a cpe se co může. Mistr měl pravdu, že les je zásobárna jídla!
Ozve se Kia s prázdnou pusou, jen aby hned nato do ní nacpala další kousek masa. Ty jsi chtěla udělat to samé, nicméně Kia ti ho vyrazila z ruky. Když jsi se na ní otočila, všimla sis, že to neudělala schválně, protože ještě jednou zavrávorala, a když se při pádu snažila chytnout něčeho, strhla s sebou i tác s jídlem. Ahhhh...
Zachrčela, a sice s otevřenýma očima, ale i tak nehybně ležela na zemi. Známkou života by se dal nazvat hrudník, zvědající se souběžně s jejími nádechy. Nicméně když jsi jí chtěla zkontrolovat více zblízka, ukázal se její mazlík jako celkem nebezpečný a když jsi k ní natáhla ruku, nebezpečně blízko ní se ozvalo sklapnutí zubů. Zvíře si asi na její přítomnost docela zvyklo a teď jí chránit bralo jako svojí povinnost. Bylo docela mrštné a tak když jsi chtěl obejít Kiu a zkusit to z druhé strany, výsledek byl stejný. Zvíře nepříjemně syčelo. A upřeně tě sledovalo.
Kia byla natažena na zemi, a všude okolo ní byl obsah tácu, který s sebou stáhla a ovoce, které se jí vysypaly z brašny, a na jejím břiše si udělali pohodlí zvířátko, které i přesto hbitě přeskakuje tam, kde by jsi mohla na Kiu šáhnout. Ty sama na sobě žádné příznaky oslábnutí nepocituješ, což dává i smysl, neboť jsi toho tolik co Kia nesnědla.
Nepočítaje Kiu, všude kolem je nádheré ticho. Toto by bylo krásné místo na dovolenou. Ideální místo pro ideální odpočinek, bohužel, současné okolnosti jsou proti odpočinku.
Ale ne! Uhni ty malá potvoro!
Bez úspěchu odháním Kiino zvířátko. To se, ale nevzdává a znovu se mě pokouší kousnout, když se chci sklonit. Já jí chci pomoct! Copak nerozumíš Basiku?
Jeho vrčení by se dalo považovat za dostatečnou odpověď. Snažím se nad medvědem vyzrát, ale musím toho nechat, protože začne vyvádět i pavouk na mém rameni. Ještě ty se k němu přidej!
Sjedu pavouka přísným pohledem. Bezmocně rozhodím ruce a vzdálím se od ležící dívky. Snažím se uklidnit. Pomalu a zhluboka dýchám. Znovu se mi vrací vláda nad touto zoufalou situací. Přemýšlej! Nesnědla si toho tolik a proto nic nepociťuješ. Až tohle skončí budu muset Kie poděkovat, že mi nedovolila se toho nacpat.
Otočím se k východu, ale pak se zarazím. Přeci jí tu nemůžu jen tak nechat bez pomoci. Co když ten co to narafičil se zatím vrátí? Mistr by věděl co dělat. To zvíře by ho ke Kie určitě pustilo.
Nakonec se rozhodnu a vyběhnu z chalupy. Venku vidím velký špalek. Ten neznámí travič na něm asi štípe dříví. Soustředím se a s velkou námahou přesunu špalek před dveře. Tohle ho zdrží!
Běžím co to jde. Každou chvíli narazím na nějakou překážku, ale snažím se jim vyhýbat. Několikrát má snaha vyjde v niveč a já se natáhnu a obličejem zaryju do země. Tfuj!
Ochutnávám zdejší zeleň a půdu. Bohužel musím říct, že není příliš chutná. Podívám se na pavoučka. Drží se pevně, naštěstí ho můj spěch a pády nechávají klidným. S každým pádem mě zvedání stojí více sil. Všechny svaly v těle mě bolí. Konečně jsem na nohou. Chtěla bych si od srdce zanadávat, ale nakonec se zmůžu jen na vzdechnutí. Znovu se rozběhnu. Mám pocit, že se oteplilo. Ale těžko říct jestli to způsobil běh nebo se blížím k mýtině. Přece jen ve mě převládne naděje a tak začnu volat: Mistře! Mistře potřebuju pomoc! ...Mistře!
Mám sucho v krku. Každé další slovo ztrácí na síle. Nakonec zůstávají jen pravidelné výdechy a nádechy. Světlo proniká skrze husté větve stále častěji. Povzbuzena touto skutečností najdu poslední zbytky sil v těle a vyškrabu se na mírný kopec. Nevím, jak daleko jsme s Kiou zašli při hledání jídla, ale pokud se nemílím a pokud Síla vede mé kroky měla by být mýtina na vrcholku toho kopečku.
Mistr, instinktivně pohlédne směrem, odkud se ozývá tvůj křik, později tvé sýpání. Mistr se rozejde vstříc tobě, chápe, že se stalo něco důležitého, ale klidně si počká, až vyběhneš z lesa na mýtinu. Na první pohled tě běh docela vyčerpal. Mistr si proto klekl na jedno koleno před tebe, a podal ti láhev s vodou. Vydechni se, napij se, a až se uklidníš, tak mi pověz, co se děle. A potom mi řekneš, kde je tvůj pavoukček.
Poví ti klidně mistr, tak klidně, že i kdyby jsi viděla bůh ví co strašného, on by tě dokázal hlasem uklidnit. Ty se podíváš na rameno, když se mistr zmíní o pavoukovy a vskutku tam nic není. Často jsi ontrolovala jestli tam je, nyní se ale přímo záhadně vytratil. Na tváři mistra jde vídět lehký úsměv, ale stejně tak i pocit, že od vás očekává problém. V tomto byl u vás zkušený a a poznal, kdy se něco opravdu stalo. Rukou oprášil tvoje oblečení, které bylo celé od hlíny, trávy a dalších výrobků lesa. Napij se pořádně, nic není tak strašné, aby jsi se nemohla pořádně napit. Když mi tady budeš sýpat, moc se stejně nedozvíme. Pokud se budeš snažit dělat věci hekticky, opomeneš důležité detaily, proto si dej načas a v důsledku to vyjde rychleji než kdyby jsi spěchala.
Poučí tě mistr, jak to dělává často a i když jsi se mu snažila často vysvětlit to důležité, on si stál za svým. I ty jsi měla zkušenosti, že když k tobě mluvil někdo vystrašený, udýchany nebo podobně, těžko si mu rozuměla, bylo to nesouvislé a musel to několikrát opakovat, mistr se vás ale snažil naučit, že toto není správný způsob. Poté už tě ale nezdržuje a nechá tě v klidu mluvit.
Rychle se napiju, ale jediný výsledek, který se dostaví je že začnu kašlat. Při zmínce o pavoučkovi mi zvlhnou oči. Přeci jsem na něj dávala pozor... Na hledání bude čas potom, teď musím pomoct Kie.
Znovu si loknu vody. Nikdy mi tak dobře nechutnala. Hotová ambrózie. Konečně se mi zklidní dech. Svaly sice stále bolí, ale už to není ta pichlavá bolest. Nakonec se dostaví i tolik potřebný hlas. Hledali jsme jídlo, jak jste nám řekl. Jediné co jsme našli, tedy jediné co vypadalo poživatelně, byli velké bobule...
Rychle vytáhnu z kapsy jeden plod a svou řeč, tak doplním o názornou pomůcku. ...Zatímco jsme je trhali, Kia si všimla chaty. Vypadala staře, ale těžko říct. Hlavní je, že jsme uvnitř našli pořádnou flákotu. Moc se mi nezdálo, že by někdo nechal oběd jen, tak ležet, ale Kia se do ní hned vrhla...
Záměrně přeskočím, že i já jsem jí ochutnala. ...Chtěla jsem se vrátit. Když v tom se Kia zapotácela a zůstala ležet. Snažila jsem se jí pomoct, ale ten sithský chlupatý výplod mě k ní nepustil. Vím, že je naživu, viděla jsem, jak se jí pravidelně zvedá hruď. Nevěděla jsem co dělat, a tak jsem se vydala sem. Samozřejmě jí tam nenechala bez ochrany. Před dveře té chaty jsem za pomoci Síly postavila velký špalek.
Dodám rychle na svou obhajobu. Rychle mistře, kdo ví co Kie hrozí!
Se zatajeným dechem čekám, jak zareaguje.
Mistr se chvilku zamyslí, čímž vznikne ta nepříjemná chvilka ticha. Poté ze sebe vydá klidně řečenou, ale přesto rychle vyhrknutou větu: Tak mně veď, jdem za ní. Na pavouka zapomeň.
Zvedne se ze země, a jemně tě plácne do zad, aby ti naznačil, že ho máš vést. Neutíkej, buď klidná. Jinak se ztratíš.
Upozorní tě a s elegancí a hbitostí se vyhýbávšem teréním překážkám, který není zrovna jednoduchý pro tebe, i když jsi jim už jednou prošla. Pár metrů před váma se objevil starý známý keř s červenými plody, které máš ještě v tašce. Mistr se na ně blíže podívá. Vybrali jste dobře, tyto plody jsou velice dobré, nicméně po větším množství nepříjemné nadýmají a vyvolávají křeče. Na hostinu se nehodí ale na chuť jsou ideální.
Poučí tě a dál tě následuje, až konečn dojdete ke staré známé chatrči, kde leží Kia, změnila se samozřejmě jedna věc. Špalek nebyl na místě, kde měl být. Dveře byly nicméně zamčené, a i mistr si toho všiml, hned si rozpoměl, co jsi mu o špalku říkala. Zkontroloval pozici meče, upravil si roucho, a požádal tě, ať zůstaneš na místě. Pomalu došel k chatě a nacvičeným pohybem vklouzl dovnitř, rychleji než jsi to stihla zaznamenat. Po chvilce se otevřeli dveře a v nich byl mistr. Naznačil ti, že můžeš jít dovnitř. Zvíře zareagovalo na mistra stejně jak na tebe, tedy útočně, což ale mistrovy nebránilo a útočné zvíře lehce odhodil a ono se zatáhnutým ocasem uteklo z místnosti ven. Neboj se jednat proti mým slovům, pokud to má důvod. Neboj se jednat, pokud to má důvod. Vždy ale zachovej zdravý rozum a nenech za sebe jednat emoce.
Dá ti mistr opět poučení a mezitím kontroluje stav Kii. Vypadá v pořádku. Nejspíše v tom byla silná hypnotika. Bude v pořádku, jenom jí donesem zpátky na mýtinu, mám tady z toho špatnej pocit.
Mistr jí zvedne hlavu a hodí si ruku kolem svého krku. Lehce jí podebere pod koleny, podepře hlavu a zvedne do vzduchu Kiino tělo, jako kdyby nic nevážilo. Jdeme.
Když chcete vykročit z místnosti, povstane ve dveřích tajemná osoba. V jedné ruce třímá vibromeč a vůbec se nehýbá. Tady vaše tůra skončila.
Poví klidně. V ostrém světle jde vidět pouze jeho silueta, mistr se k tobě ale, jak kdyby ho ignoroval nakloní, s Kiou v ruce. Plán je následovný. Ty vezmeš Kiu, a budeš se s ní snažit dostat na mýtinu. Já se ho pokusím zaměstnat...lehce kývne hlavou v jeho směru...dávej pozor, nemusí tady být sám, ale spíš si myslím že tady sám je. Sejdem se všichni na mýtine. Pokud se tam do hodiny neukážu, běžte k lodi. Cestu si snad pomatuješ. Je to na tobě. Počkej až ho dostanu ze dveří.
Poví ti svůj plán a předá ti Kiu. Do ruk, jako mistr jí vzít nemůžeš, zbývá ti jí tedy jenom táhnout, omotanou kolem tvého krku nebo přijít na lepší polohu. Není zrovna lehká, ale ani těžká, přesto se budeš muset obracet, aby jsi se dostala z chaty hned. Mistr aktivuje světelný meč. Ty se připravíš. Aby vás neohrozil venku, mistr přitáhne osobu dovnitř. Ty stačí vyběhnout, a můžeš se podívat dovnitř, co se tam děje. Když mistr útočníka přitáhl, a počítal s tím, že se mu ho podaří nasměrovat, nebo minimálně zranit mečem, útočník předvedl skvělou agilitu a když byl před mečem, hodil po mistrovy malý házecí nůž a vyskočil do vzduchu. Nepotřeboval sílu, aby přeskočil mistra, jeho ramen využil jako rampy pro vystrčení svého těla nahoru. Ne jenom agilní byl útočník, ale také elegantní. Podle všeho to byl můž. Necelých 170 centimetrů výsoký, oděln v šedém plášti s kapucí. Jakmile dopadl za mistrem na nohy, shodil šedý plášťa pod jimž měl krásně a čistě bílé roucho. Trochu čistou bílou rušila černá stuha kolem pasu a něco jako hnědé chrániče ramen. Meč ležel u vchodových dveří a útočník ho ukázkovým kotoulem dosáhl, když se ho mistr snažil zasáhnout světelným mečem. Jejich meče se střetli a ty jsi si už mohla všimnout jenom onoho nože, který po mistrovy ze začátku hodil a byl píchlý v podlaze. Málem ohrozil i vás, když po vás hodil další nůž, mistr na něj ale ihned zaútočil, aby jste mohli odejít, což už bylo načase. Jejich meče se střetli a chvilku se přetlačovali. Když získal mistr převahu, ptočník najednou povolil, což lehce narošulo mistrovu stabilitu a útočník píchl meč do zeme, jen aby využil blízkého stolu, pravou nohou se od něj odrazil a když letěl kolem mistra, v letu ho chytil za hlavu. Dopadl s jeho zádama dotýkající se zad mistra, nicméně v této pozici dlouho nezůstal, protože útočník spad na kolena a mistrova záda se prohnula v bolestivý oblouk.
Vy jste mimochodem byly daleko od chatrče a mířily jste na mýtinu, kterrý byla ještě hodně daleko, Kia tě zdržovala, i když se trochu vzpomatovala. Bylo jí dost špatně a když otevřela oči, všechno maso, co měla v žaludku vyvrhla na tebe a s leknutím tě nechtěně strhla na zem. C..co...?...Se děje?
Dostala ze sebe. Tobě už došli síly jí dál táhnout a teď byla nelepší doba připomenout si, jak mistr bavrhhl, ať Kiu neseš na zádech, když nemohla.
Souboj mistr vs útočník nicméně pokračoval a bohužel, útočník měl navrch většinu souboje. S jedii už se musel utkat, protože to zvládal hodně dobře. Mistr vám dal před odchodem ještě komlink, aby jste se mohli dorozumívat. Ten ale při jednom neohrabaném přehmatu zapl a vy jste tak mohli slyšet všechno co se děje. Mistr se sice snažil, ale většinou jste slyšeli jeho bolestné výkřiky, které ze sebe vydával, když byl jeho sice precizní, ale i tak minutý úder odměněn údery do všech možných částí. Mistr si toho všiml a zakřičel směrem ke komlinku. Vypněte vysílačku! Hned!
Kia byla už uplně při smyslech. Měli jste ještě více než polovinu cesty na mýtinu, ale síly už ti nezbývali. V tu chvíli promluvila Kia. Sakra, nech mně tady. Možná rozrušíš útočníka a mistr...arghhh...mistr bude mít čas zabít tamtoho. Potom se ke mně...ke mně vrátíte, stejně seš se mnou moc pomalá.
Poté nachvilku odpadla. Její řeč byla často přerušovaná bolestivýmy vzdechy. Když se zase vzpomatovala, což nebylo déle než pár vteřinek, promluvila, nyní pomalu, nezřetelně. A já si tady zatím odpočinu...
Zavřela oči a vypadala docela spokojeně. Se zavřenýma očima mumlala. Nenech mistra umřít.
Což bylo hodně nezřetelné, ty jsi ale vysílačku nevypla a dál poslouchala výkřiky mistra, když ho útočík hbitě bil a hrál si s ním.
