Ayla Ordo - Přežití v sevření džungle (Gwendolin)

[Artas Nostra]

Dxun, břeh řeky

Když si nabila znovu vědomí a promluvila. Orion ti věnoval letmý pohled. Ruce si přeložil na prsní svaly a hlavu mírně nahnul doprava.
Hmm to asi dlužíš. Takže si ho příště zkus lépe hlídat. Se svými současnými schopnostmi a malou sebedůvěrou, o něj pravděpodobně znovu brzy přijdeš... Navíc by si měla mít jako mandalorinka lepší znalost naší historie. Kdyby to tak bylo, tak víš, že na Dxunu hrobka Exara Kuna není. Hrobka kterou hledáme je Freedona Nadda.
Odkašlal si a odrazil se lehce od kmenu stromu. Poté přišel až k tobě ohlédl se směrem k severu.
Tamtím směrem je řeka, takže se hned povinně vykoupeš, než na sebe poštveš půl džungle.
Prohlásil naprosto bezpodmínečně a vydal se k řece. Sice šel nyní jako první on, ale stejně si měla zvláštní pocit. Zkrátka jako by tě sledoval stále, jen nějakým jiným způsobem.

[Gwendolin]

Dxun, břeh řeky

Netvrdila jsem, že tu je! Jen, kde bych ji hledala. A o mou sebedůvěru se bát nemusíš. Ta už bude jen narůstat. To snad nebude platit o tvém egu, jinak s tebou kurva nevydržím.
Jeho povýšená slova mě rozohnila. Přestože je ke mně zády, věnuji mu opovržlivý pohled.
Tamtím směrem je řeka, takže se hned povinně vykoupeš, než na sebe poštveš půl džungle.
Během proslovu se rozhlížím po svém rozparovači. Zůstal ležet kousek od mrtvého zvířete.
Už se nemůžu dočkat. Koupel mě probere. Třeba to je jen špatný sen.
Zasyčím. Nepříjemná nálada trochu vyprchá, jen co si zas potěžkám svou zbraň. Teď už mi zůstala jen ta a vibrodýka v botě. Doběhnu Oriona, který už vyrazil za zvukem nedaleké řeky. Po několika minutách se stromy rozestoupí a já spatřím klidnou, azurovou hladinu. Ujistím se, že nikde v okolí ani ve vodě samotné není nic nebezpečného. Vyrazím ke břehu. Odložím zbraně, helmu a začnu si sundávat jednotlivé díly zbroje. Bohužel tričko ani kalhoty nebyly mému dnešnímu řádění ušetřeny. Několik skvrn krve hyzdí i je. Nakonec zůstanu stát pouze ve spodním prádle. Dlouhé vlasy mi sahají až do půlky zad. Ani na okamžik nepocítím stud. Jsem pyšná na svou štíhlou, atletickou postavu. Mírně opálená pokožka. Pevný zadeček. Malá, ale pěkně tvarovaná ňadra. Kleknu si a začnu umývat zbroj, díl po dílu. Za pomoci písku a vody seškvařená krev pomalu zmizí. Za pár minut jsem hotová a pokračuji tričkem a kalhotami. Zůstanou fleky, ale pach bude pryč. Chvílemi zvednu hlavu a prohlédnu okolí. Teď rozhodně nejsem v situaci, kdy bych chtěla, aby mě něco překvapilo. Dnes už bylo překvapení dost. Mokré oblečení přehodím přes keř, aby alespoň trochu uschlo. Nakonec se vykoupu i já. Voda je chladná. Veškerá únava je mávnutím proudku pryč.
Nechceš se přidat? Určitě by ti to neuškodilo.
Zakřičím na muže. Na odpověď nečekám. Vylezu z vody. Vlasy vyždímám a nechám kapičky stékat po nahém těle mezi ňadry dolu k pupíku a ještě dál. Letmo pohlédnu na Orionův obličej, ale za maskou jen těžko odhaduji jeho pocity. Sáhnu po spodním prádle, pomalu a pečlivě si ho nasadím. Začnu se oblékat a nasazovat čistou zbroj.

[Artas Nostra]

Dxun, břeh řeky

Když Orion poslouchá to tvé uštěpačné lamentování. Neubrání si mírnému pousmání a hodně tichému zasmáti.
Že by tě ta krátká návštěva druhé strany tolik poučila?.. Protože se chováš jako by si o mě něco věděla. Neznáš mě ani trochu a nebylo to ego. Nýbrž jsem tě chtěl stimulovat tímhle směrem. Protože si potřebovala nějak nabudit, po té své klinické smrti.
Když jste dorazili ke břehu a ty si začala prát. Klekl si Orion na břeh a sebral pár oblázků, které házel jako žabky o hladinu řeky. Tebe nějakým způsobem dokázala vypustit a zároveň svou myslí obestřít celé okolí, kdyby se něco blížilo. Když si vešla do vody, letmo tě koutkem oka registroval. Po chvíli však zaslechl tvůj hlas a tak se na tebe ohlédl. Právě si vylézala z řeky, jako bohyně Afrodita z mořských vln. Takže si tě mohl prohlédnout naprosto bez jakékoli cenzury.^^ Za svůj život už viděl spousty žen, ať již nahých, oblečených, živých, nebo mrtvých. Ty si však byla rozhodně první žena, kterou naprosto neomezoval jakýkoli stud, nebo předsudky. Každopádně se postavil a naprosto klidně kráčel k tobě. Stejně jako ty si neměla stud, ani on nevypadal jako by ho to nějak vyvedlo z míry.
Myslím, že to pro teď vynechám, ale měla by sis rychle obléct zbroj. Protože ti dravci se už dlouho zadržovat nedají. Nemusíš vědět, jak o nic vím, ani jak nám je udržuji od těla. Protože by si to nyní asi nepochopila. Ač ti možná smrt odhalila střípek pravdy o energii, kterou jsem tě zachránil.
Dodal takovým tajemným hlasem a s naprosto ledovým klidem v očích, ti hleděl do těch tvých. Přitom byla vzdálanost mezi vámi ani ne půl metru.

[Gwendolin]

Dxun, břeh řeky

Pokud tvrdí, že jsou poblíž nějací predátoři, bude to tak. Měsíc je jich plný. Naopak je nepřirozené, když se doposud žádný neukázal. Ráda bych o jeho schopnostech věděla víc, ale dokud sám nebude chtít, nic mi nepoví.
Hned to bude.
Odpovím a opětuji mu pohled. Karamelové oči jsou stejně tajemné jako jeho slova. Neprozrazují ani střípek úmyslů, pocitů. Je jako droid. Pomyslím si a raději se odtáhnu. Nepříjemného pocitu se v jeho blízkosti nejspíš nikdy nezbavím. Nasadím poslední díl zbroje, helmu a provedu cvičný výpad. V pořádku. Vibrodýku schovám do pochvy v botě. Rozparovač je nyní má hlavní zbraň. Jednu ruku položím ze spodu na hlaveň a druhou ke spoušti. Rozhlédnu se po okolním porostu a zhluboka se nadechnu. Nic necítím. Žádné pižmo ani příšerný puch, který se za mnou několik hodin táhl.
Můžeme vyrazit.

[Artas Nostra]

Dxun, starobylé trosky

Další dvě hodiny jste strávili chůzí skrze hustou vegetaci Dxunu. Opět jste potkávali různé druhy dravců i jiných divokých zvířat a ptáků. Pokaždé, když se však nebezpečně přiblížili. Povšimla sis, že Orion na každé zvíře upře svůj podmanivý pohled a to najednou zamíří krotce pryč. Vzbuzuje to v tobě vír otázek. Jak tohle dělá? Je to snad stejný "kouzelník" jako Exar Kun? Proč tě vlastně vůbec zachránil, když toho tolik ví a s jeho schopnostmi mu si naprosto k neužití? Tohle a ještě více se ti prohánělo hlavou. I když se ti zdál tak odměřený, tak vzdálený. Měla si z něj silné, nepopsatelné a smíšené pocity. Každopádně jste v pořádku prošli průchodem skrz skálu a naskytl se vám pohled na ruiny, kterým v pozadí dominoval nějaký velký chrám. Tím chrámem, byla s nejvyšší pravděpodobností právě zmíněná hrobka. Ovšem cesta skrze ruiny vypadala jako nějaký ohromný labyrint a kdo ví co se v něm skrývalo za monstra a pasti...

[Gwendolin]

Dxun, starobylé trosky

Dle mého odhadu jsme na cestě skoro dvě hodiny. Dvě velmi podivné hodiny. Zvěř je slyšet, vidět, avšak ani jednou nezaútočila. Každé přiblížení skončilo stejně. Odchodem, co nejdál od nás. Poprvé se to stalo se dvěma cannoki. Zvířata ve smečce jsou odhodlanější, sebejistější a agresivnější. Jenže tihle se zastavili, stopky upřeně hleděli na Oriona. Zamrzli na místě, nevydali ani hlásku, pak se otočili a odešli. Žádný zuřivý ryk. Vypadali jako krotcí psy, kteří přišli pozdravit svého pána. Při dalších setkáních se šelmami jsem veškerou pozornost věnovala muži a potvrdila si své podezření. Jeho oči jakoby promlouvali. Byli podmanivé, vyzařovali klid. Dělá to on! Rozhodně. Ale jak? Je Exaru-Kunovi podobný čím dál tím víc. U boku se mu houpe zbraň, která by se dostala skrz vrata toho skladiště. Má zvláštní schopnosti. A jistě je i skvělý bojovník. Co je zač?! I když bych se měla spíš ptát, k čemu mu jsem dobrá já. Zatím jsem se ukázala jen jako skvělá návnada. Využil by mě jako štít? Pro odlákání pozornosti? Myšlenky mě naplňují pochybami. Možná jsem měla zůstat u skladu. Nikdo koho jsem doposud poznala, ve mně neprobouzel tolik protikladných pocitů. Něco mi říkalo, že mu mohu věřit. Ale zároveň musím být pořádně opatrná. Ano zachránil mě. Jenže za tím vším budou určitě i nějaké postraní úmysly.
To je ono.
Potvrdím, že musíme projít průchodem ve skále. Nejspíš zbytečně. Muž dobře ví, kam jde i beze mě. Před námi se prostírají ruiny. Nad starými, rozbořenými domy se tyčí ku podivu pěkně zachovalý chrám. Šedivá stavba kolem sebe šíří podivnou auru. Chlad a napětí se mi vkrádají pod kůži. Hrobka bude zaručeně někde uvnitř. Cesta tam se mi však ani trochu nelíbí. Málo prostoru, hodně temných míst. Budeme neustále na ráně. Cokoliv na nás může ze zálohy zaútočit. Nechci být další mandalorian, který zde zařval. Musím si hlídat Oriona. Ví o nebezpečí dřív než já. Jakákoliv změna v jeho chování mě může upozornit.
Běž první, budu ti krýt záda.
Zvednu významně rozparovač a doufám v mužův souhlas.

[Artas Nostra]

Dxun, starobylé trosky

Než vstoupíte mezi trosky, Orion se na tebe otočí a věnuje ti klidný. Ne však ledový, nýbrž lidský pohled.
Než vejdeme, tak si něco ujasníme. Protože si nemůžeš dál rozptylovat pozornost..
Mírně si odkašlal a přeložil si ruce na prsní svaly.
Takže nemám tě v plánu využít jako štít, ani návnadu. Pokud se do toho sama nezamotáš svými.. ehm schopnostmi. ^^ Je pravda, že tě nepotřebuji už od skladu. Protože tam si mi všechny informace které potřebuji, dala sama.. No a nakonec důvod tvého oživení.. Tím si nejsem jistý ani já sám, možná to byl jen rozmar, nebo lítost. Sám to jistě nevím, ale každopádně jsem měl pocit, že by na tom místě tvůj život ještě neměl skončit.. Takže dokud mě nezkusíš podvést ty, tak ti nic z mé strany nehrozí.
Když domluvil, jeho pohled zase nabyl ten ledově klidný ráz. To ti možná rozhodilo mínění, které si o něm do této doby měla. Každopádně se mírně přikrčil a náhle vyskočil asi 15 metru do výšky, kde přistál na střeše rozpadající se hlídkové věže. Naprosto šokovaně si sledovala jeho skok, protože takhle "létat" by žádný normální člověk nemohl. On mezi tím pozoroval cestu, kterou se musí vydat. Jedno ti, ale začínalo být jasné. Pokud se dokáže takhle pohybovat vzduchem, tak by sám prošel bludiště jako horká čepel, kusem másla. Tudíž musí zůstávat z nějakého důvodu a jediný rozumný důvod si byla ty.

[Gwendolin]

Dxun, starobylé trosky

Stále ho poznávám. Pomyslím si, když se ke mně otočí. Jeho oči mají novou podobu. Známější, lidštější. Slova jsou upřímná a překvapivá. Buď je tento člověk výtečný znalec lidské mimiky a řeči těla nebo mi čte myšlenky. Druhé možnosti se mi nechce věřit, ale nebyla by to jediná dnešní záhada. Nakonec jsem ještě zmatenější než před chvílí. A nejsem sama. Ani on nedokáže přesně říct, proč mi pomohl.
Jsem mandaloriánka a tvůj dlužník. Nepodvedu tě, pokud mi k tomu nedáš důvod. Což věřím, že se nestane.
Odmlčím se, abych si utříbila myšlenky. Odhodlám se "odtajnit" své pocity.
Pořádně mě z tebe mrazí, když začneš popisovat mé obavy. Ani v přítomnosti svého strýce jsem se tak necítila a to byl kurevsky přesný znalec lidí! Zkus mi aspoň občas nechat falešný dojem, že do mě nevidíš.
Usměji se, abych odlehčila atmosféru. Ale to už je zpět "starý", chladný Orion. Mám pocit, jako bych měla co dočinění se dvěma lidmi. Mlčím a pozoruji muže, který se z ničeho nic ocitl o patnáct metrů nade mnou. Překvapením uskočím a narazím do stěny za sebou. Co si zač?! Nevěřícně kroutím hlavou a vzpomínám na historky veteránů. Řeči o lidech, kteří měli zvláštní schopnosti, jsem vždycky brala s rezervou. Taky mohlo jít o úplně obyčejné osoby, které jen nějak vynikaly nad ostatními. Schopné bojovníky, oslnivé stratégy. Dokud bych je neviděla na vlastní oči, nevěřila bych. Mluvili o dvou skupinách. Jedni si říkali... jedi? Druzí sithé? Ano, tak nějak. A teď jsem se asi s jedním setkala. Ale ke komu patřil Orion? Konec konců to bylo jedno. Se svými schopnostmi mě vůbec nepotřeboval. Ale byl tady, pomohl mi a teď hledal cestu. Nedá se říct, že by mu na mě záleželo, ale rozhodně mu nejsem ukradená. Opřu se o stěnu a čekám až se ke mě můj společník zas vrátí.

[Artas Nostra]

Dxun, starobylé trosky

Když se po chvíli zkoumání terénu rozhodl vrátit dolů k tobě. Neudělal to jako normální člověk, který by opatrně sešplhal. Jednoduše se po hlavě vrhl dolů a těsně nad zemí udělal přemet, díky kterému neslyšně dopadl na nohy. Věnuje ti letmý pohled a potom se vydal klidným krokem dál, jako by předpokládal, že půjdeš za ním.
Mezi troskami se toulá spousta poměrně nebezpečných potvor. Nebo jinak, pro mě mohou být problém, pro tebe jistou smrtí. Takže se pokus zůstat při zemi a nespustit žádnou minu, jako u skladu.. Proto vstoupíme mezi trosky o kus dál, tam kde pro normálního smrtelníka, bude cesta schůdnější...
Odmlčel se a zahnul vpravo, mezi trosky budov. Takto v klikatém terénu zahnul mnohokrát. Zarážející však byl fakt, že naprosto nezaváhal. Vždy šel tak, jako by touhle cestou šel snad tisíckrát. Když zase tak jednou zahnul za roh a ty si měla pár metrů zpoždění. Místo pohledu na záda Oriona, se na tebe vzduchem řítil maalraas. Byl přímo před tebou a jeho rozevřená čelist mířila na tvou hlavu. Zbývalo jen pár centimetrů, asi tak 30. Tato nepatrná vzdálenost tě dělila od smrtelného útoku tohoto predátora. Nejednou však vzduchem prosviště zdánlivý karmínový disk a hlavu šelmy odťal, jako by byla z papíru. Na tebe tím pádem dopadl jen trup, který tě strhl na zem a zavalil tě. Naštěstí nejsou tyhle kočky až tak velké, takže tělo vážilo jen něco kolem 40 kilo. Ten zdánlivý disk se ukázal byt zbraní, kterou používal Orion. Kterému taky nyní, už zase jen jako jílec, přistála v ruce. Takže si ho v momentě připevnil na opasek. a seskočil dolů z asi 6 metrů vysoké zdi. Přišel k tobě a mrtvé tělo z tebe s nečekanou silou odkopl. Takže i přes svou váhu odletělo docela daleko a narazilo o protější stěnu. Opět ti věnoval jeden z těch svých pohledů, ale tentokrát ani lidský, ani chladný. Prostě něco přesně mezi tím.
Měla by sis dávat větší pozor. Jinak tu zemřeš jako zbytek vašich průzkumníků.. Ač tohle byla asi má chyba. Nejsem zvyklí se o někoho dalšího starat, takže jsem si neuvědomil, že ani tohle sama nezvládneš. Jak jsem řekl, již předtím, pro lidi jako si ty, tu není vůbec bezpečno. Ve tvém případě to bohužel platí o to více. Protože je to teprve tvá zkouška dospělosti. Nebo se pletu?
Pod maskou se to těžko poznávalo, ale přesto podle pohybu svalů bylo možné rozeznat "pobavený" úsměv.

[Gwendolin]

Dxun, starobylé trosky

Pěkný doskok.
Vydechnu a jednou rukou poklepu rozparovač v naznačeném potlesku.
Co si zjistil?
Doběhnu Oriona a nastražím uši. Nezdržujeme se. Započneme naše bloudění v labyrintu ruin. Stisknu rty. Muž je o něco rychlejší než já, roucho ho tolik neomezuje. Jednou za čas přidám do kroku, abych vzdálenost mezi námi zmenšila. Stěny pobořených budov jsou vysoké. V době své největší slávy muselo být toto město monumentální. Kdo a za jakým účelem ho tu vystavěl, mi zůstává záhadou. Snad Freedon Nadd. Dnes z něj zbyly pouze chladné a tiché kameny, občasně potřísněné krví. Ve slepých uličkách se povalovaly hromádky kostí. Zvířecí i lidské. Bylo to království šelem a smrti. Čekala bych, že do jedné z takových "pohřebních" uliček zahneme i my a budeme se muset vracet. Ale ne. Orion pokračoval neomylně dál.
Zas mi utekl!
Zamračím se a přidám do kroku. Zahnu vpravo. Naneštěstí tu na mě nečeká můj společník. Krvežíznivý maalraas už letí vzduchem a já vidím jeho tenké, dlouhé zuby, ostré jako břitva. Štíhlé černé tělo se blesku rychle blíží. Nemám příliš času na přemýšlení. Zvednu rozparovač, ale obávám se, že už nestačím stisknout spoušť. V ten okamžik vzduch a kočičí hlavu prořízne rudá čepel. Hlava se skutálí stranou, zbytek však letí setrvačností dál a sráží mě k zemi.
Ufff!
Čtyřiceti kilové tělo mi vymáčkne všechen vzduch z plic. S nádechem mrtvolu nadzvedám. V tom přiskočí Orion, odkopne šelmu a obdaruje mě novým pohledem.
Nepleteš...
Promluvím a rychle se nadechuji, abych doplnila ztracený kyslík.
Dnes opravdu plním zkoušku dospělosti. Ale kdyby mě nepřekvapila, tak bych jí dostala... Fuj. Nepůjčil bys mi ten druhý meč? Tou potvorou prošel jak máslem. Navíc je tichý, ne jako tohle.
Zvednu střelnou zbraň a vstanu.

[Artas Nostra]

Dxun, starobylé trosky

Jakmile zmínila Orionův druhý světelný meč, tak jeho pohled znovu ochladl.
Ne nepůjčím. Jen na základní používání musíš dlouho tvrdě trénovat. Takže by si spíš ublížila jen sama sobě.
Chvíli nad něčím přemýšlel, ale potom ti podal svou útočnou pušku. ta měla kompletní vybavení pro průzkumníky mandalorianů. Takže měla novou, seštelovanou optiku, tlumič, a laserové zaměřování. Podle stavby se však dalo soudit, že pro ni existují i další vylepšení a přídavné nástroje. Které běžné typy, které máte v táboře. S jistotou nemají. Ostatně v táboře se používali jen zbraně, které pamatovali válku. Tohle bylo něco nezkutečného, co by ti záviděl každý v táboře.
Půjč si tohle, s tím to umět budeš, ale ne aby dopadla jako tvůj vibromeč.
Bylo vidět, že jí moc z ruky dát nechce, protože si s ní evidentně hodně vyhrál. Než z ní udělal to, čím byla nyní.
Raději pojďme, než si to s ní rozmyslím.
Řekl nakonec po chvíli mlčení a vydal se dál, do hloubi ruin. Když už jste nebyli tak daleko od samotného chrámu. Orion náhle zůstal stát a podle nepatrných pohybů ruky, si poznala rozkazy, které používali velitelé mandalorianských komand za války. Ty říkaly, že v blízkosti je nepřítel a chystá se zautočit. Jednomu znaku si však neporozuměla, protože nebyl zrovna běžný. Tím znakem bylo označení pro uživatele síly, v počtu dvou lidí. Instinkty ti však říkali, že označení zvířete to nebude...

[Gwendolin]

Dxun, starobylé trosky

Nerad, ale nakonec mi Orion půjčí svou střelnou zbraň. Používat jí zde bude mnohem rozumnější než hlučný rozparovač. Pokud by na nás po výstřelu z něj nezasypali ruiny, tak by strhl pozornost všeho živého v celém městě.
Krásná zbraň.
Obracím pušku v rukách a obdivně si ji prohlížím. Oproti těm, které jsme používali v táboře, měla tahle kompletní vybavení a řadu vylepšení. Včetně odlehčeného šosu. Hlavními zbraněmi muže byli meče, ale na této pušce bylo znát, že si s ní její majitel pořádně vyhrál. Její zničení, popřípadě ztrátu, by nesl velmi těžce.
Děkuji. Dám na ní pozor.
Má slova ho nejspíše ani trochu neuklidnila. Alespoň mu věnuji vděčný pohled. Zatím jsem se moc nepředvedla. Zlomená čepel zůstane věčnou připomínkou mého řádění. Bohužel. Povzdechnu si nad ztrátou své oblíbené zbraně. Rozparovač přehodím přes rameno. V rukách nyní třímám blasterovou pušku. Z prohlížení mě vytrhne Orionův hlas. Neváhám a vyrazím za ním. Procházíme klikaté zatáčky a naštěstí jsme zatím nenarazili na žádného dalšího tvora. Chrám byl blíž a blíž. Nepříjemné mrazení narůstalo, ale pokouším se ho nevnímat a soustředit se na všechny své smysly. Všude kolem je hrobové ticho. Zarazím se. Vojenský povely poznám bezpečně: Stát! Pozor! Nepřítel na blízku, chystá se zaútočit. Dva nepřátelé.... A povel, který jsem nerozeznala. Okamžitě pokleknu a skrze optiku hledám cíl.

[Artas Nostra]

Dxun, starobylé trosky

V tom se objevili dva sithští zabijáci, se smrtící akrobacií se na Oriona vrhli a snažili se ho zabít jejich šokovými kopími. Ten však bez problémů zastavil každého, jedním světelným mečem. Zaměstnával oba současně. Ti dva však byli mistři zabijáci, takže tu někde museli mít i své studenty. Ti na sebe nenechali dlouho čekat a z maskovacého pole se vynořili 4 postavy. Které se rozběhly proti tobě. Sice to byli ještě zelenáči jako ty, ale měli výhodu počtu, takže si musel jednat rychle, než se přiblíží se svými vysunovacími tyčemi. Ovšem ne elektrickými.

[Gwendolin]

Dxun, starobylé trosky

Před námi se rozprostírá nádvoří. Široké asi osm metrů, ale zato velmi dlouhé. Uprostřed svádí nelítostný souboj Orion se dvěma zabijáky. Tak to jsou ti, kteří po něm jdou. Vzpomenu si na okamžik u skladu, kdy jsem byla považována za jednoho z vrahů. Můj společník si je zkušenými, obratnými výpady drží od těla. Oba meče nyní dřímá v dlaních a předvádí ukázkový souboj. Vypadá jako neohrožený bůh války. Ano, s ním bych se jen velmi nerada dostala do křížku. Záblesk, maskovací pole spadne. Čtyři útočníci se rozběhnou. Minou trojici a běží mým směrem. Pokleknu na pravé koleno. Levou ruku zapřu o levou nohu, získám tak během míření větší stabilitu. Pevně chytím pušku, její konec stlačím ramenem, aby příliš nekopala. Nastavím režim při, kterém vystřelím pouze jedinou razantní střelu. Jsem však připravená okamžitě přepnout do rychlostního režimu. V případě, že se ke mě příliš přiblíží. V optice si najdu první cíl. Nejbližšího útočníka, úplně nalevo. Jsem klidná, užívám si tento okamžik moci. Zamířím na srdce.
Tak pojď ty vymrdané hovado!
Zadržím dech a vystřelím.

[Artas Nostra]

Dxun, starobylé trosky

Orion se několika prudce zrychlenými pohyby zbavil prvního útočníka. Když bojoval, jako by ztratil i poslední střípky emocí a proměnil se krvavého boha smrti. Alespoň podle toho vypadalo na kusy rozsekané tělo prvního zabijáka. Hlava, ruce, nohy, torzo těla, zkrátka všechno zvlášť. Pohled to rozhodně pěkný nebyl, hlavně když ze všech částí prýštila i přes spáleninu krev. Takže během chvíle jeho další souboj probíhal ve velké kaluži krve, která se rozstřikovala po stěnách ruin. Druhý souboj proběhl o poznání rychleji, takže brzy vrah následoval svého kolegu. Ovšem ještě v horším tělesném stavu. Kaluž se opět rozrostla a Oblečení Oriona bylo pokryté sprškami krve. Po tváří mu stékalo pár rubínových kapek krve. Jeho boj proběhl v podstatě během nezkutečně krátkého časového úseku. Takže se ještě stihl ohlédnout, jak propaluje výstřel pušky srdce zabijáka a tenkým brněním, prochází skrz na skrz. Proto vypne meče a připne si je k opasku. Usadí se nad vás, na zhruba 9ti metrové zdi a zkoumavě pozoruje tvé chování. Pravděpodobně ho zajímá, jaký souboj mu předvedeš. Co v tobě vězí. Nebo se taky můžu pouze strachovat o stav své zbraně... ^^
Ty si každopádně odstranila první ze svých cílů a puška se ihned nežhavila k dalšímu destruktivnímu výronu plazmy. Zbylí tři útočníci jsou zase o něco blíž ke svému cíli.. k tobě.