Nikomu se nedá věřit - Výcvik pro Ceanu Geri (Hayasan)

Zde jsou umístěny všechny dokončené výcviky.

Moderátor: Moderátoři

Zamčeno
Uživatelský avatar
Merthor
Rytíř Jedi
Rytíř Jedi
Příspěvky: 668
Registrován: 28.3.2013 18:07:44
Bydliště: Jedno malé moravské město
Czech Republic

Re: Nikomu se nedá věřit - Výcvik pro Ceanu Geri (Hayasan)

Příspěvek od Merthor »

Prakith, inkviziční pevnost - Jídelna:

"Je to fér. Řekl jsem ti to přesně se tak, jak to ve skutečnosti je," ušklíbl se Kestel klidně a maličko ironicky.
"Pravda často umí vypadat strašidelně...," podotkl. Jen tři věty, schopné změnit význam toho, co bylo řečeno před tím, myšlené ve shodě s tím, jak je Kestrel řekl. Ne nesmál se, ačkoliv by to snad od něj někdo čekal. Ani tě nechtěl zvlášť děsit.
Před tvým prstem nebylo v kabině turbovýtahu kam uhnout. Kestrel volně ustoupil o krok vzad. Dostal se k její duralplastové stěně. Teď teoreticky stačilo natáhnout ruku a tvůj prst by mohl Kestrela zasáhnout do břicha jako dýka. Jenomže nezasáhl.
Kestrel pozvedl vlastní ruku, ty jsi pocítila něco jako jemné sevření a tvoje ruka se ve vzduchu zastavila. Pak jsi ucítila jemný tlak, jako by ti něco chtělo začít rukou kroutit. Naštěstí to vzápětí ustalo a ty jsi mohla ruku opět volně spustit. Kestrelovi se ve tváři nepohnul ani sval. Nedal najevo ani lítost nad tím, že to mohl přehnat, ani zlost, ani se tě nesnažil zpohlavkovat.
Jen tak bez hnutí tam stál, zatím co výtah projel dvěma patry. Z ničeho nic pokročil zpět k tobě a položil ti ruku na rameno.
"Vážně myslíš, že bych chtěl cvičit kdovíjakou matlu? Jak už jsem říkal, jsi silná dívka obdařená zvláštními schopnostmi."
ubezpečil tě, doprovodiv to nápadným zamrkáním a snad i zacukání v koutku. Tvoje rozpaky ho musely ne jen zajímat...
Některé protikladné reakce ho dokonce musely začít bavit. Mnoha jinými způsoby se tato reakce vysvětlit nedala.
Kdyby jsi neuspěla Kestrel by samozřejmě zklamaný být mohl. To jsi bez kladné odpovědi nemohla vyloučit. Hlavní hádanka k tomu se vztahující zněla spíš, jak moc by byl Kestrel zklamaný. Do jisté míry ano a potom by se to mohlo projevit. Jenže to nebylo poprvé, co Kestel pronesl taková slova. Nejspíš by je nepronášel, kdyby v tvůj úspěch nemohl věřit.

V jídelně ses okamžitě začala věnovat trojici přítomných. Klidně by ti inkvizitoři být mohli. V Síle ses to ověřit nepokoušela a tak nebylo nic, co by ti tuto možnost potvrdilo, ale ani nic, co by ji vyvrátilo. K obyčejným vojákům naopak jistě nepatřili.
Ať to byl kdokoliv, podle toho, jak ho zdravili a chovali se k němu, museli mít méně významné postavení, než Kestrel.
Tvé přítomnosti by si naopak skoro nevšimli, pokud bys na sebe neupozorňovala. Vyplazený jazyk se jim moc nelíbil.
Jelikož tě však vedl za ruku Kestrel, raději se dál tvářili, jako by tvoji přítomnost byli sotva zaregistrovali. Muž, jemuž byl vyplazený jazyk adresovaný, se podíval na Kestrela, pokrčil rameny a otočil svůj pohled úplně jiným směrem.
Také Kestrel zaznamenal některé projevy tvého chování, i když se jim vesměs přizpůsobil, aniž je komentoval.
Mimo vyplazování jazyka došlo k drobné neshodě při výběru stolu. To Kestrel skutečně přešel. Nepatrně změnil směr chůze a přisedl si ke stejnému stolu jako ty. Ostatně ty dva stoly stály ve velice podobné pozici vůči ostatním přítomným.
Během toho, co ti Kestrel povídal z vašich talířů skoro nic neubylo. Kestrelovy informace si vyžádaly veškerou tvou pozornost. Kromě toho ses ke slanému nákypu příliš neměla. Nešlo si nevšimnout, že ses svého talíře téměř nedotkla.

Kestrel se otočil směrem k servírovacím droidům. Snad přemýšlel, jak situaci se slaným nákypem vyřešit, aby mohl pokračovat ve vyprávění a konečně se blíže dotknout osudu té Twi'lecké ženy. Ani jedno se vzhledem k tomu co se stalo nekonalo.
Přesně v tu chvíli vešel do místnosti třetí neznámý muž v tmavém, a aniž ji přeletěl očima, okamžitě zamířil směrem k vám.
Tvářil se dost formálně a do jisté míry netrpělivě. Podle všeho muselo jít o něco mimořádně důležitého, což vycítil i Kestrel.
Vstal a zamířil naproti onomu muži. Při tom si dával pozor, abys nešla za ním, nebo je bezprostředně neposlouchala.
Na jaký pokus v tomto směru by Kestrel reagoval přísným napomenutím a svým znovuuvedením do příslušných mezí.
Nově příchozí se Kestrelovi lehce uklonil. Chvíli se s ním téměř bezhlasně domlouval. Z obsahu rozhovoru jsi nic nepochytila.
Po skončení rozhovoru bylo úplně všechno jinak, situace od základu změnila. Kestrel se ani neposadil zpátky na své místo.
"Ceano, je mi to líto, ale musím změnit své plány. Teď hned tě musím odvést zpátky do tvého pokoje," oznámil.
V této věci nemohl připustit mnoho námitek. Na většinu tvých případných otázek a proseb o vysvětlení mlčel.
Většinou jen krčil rameny a neřekl vůbec nic. Bylo vidět, že se stalo něco, co nejde podle jeho vlastních představ.
Opět tě jen jemně leč důrazně pobídl k tomu, abys udělala, co říká. Směla sis s sebou vzít jídlo, musela jsi však jít s ním.
Výtahem, chodbami, ke dveřím, až dovnitř do pokoje. Kestrel sám dovnitř vůbec nenahlédl. Zasunul za tebou dveře a zůstal stát venku. Kdyby jsi poslouchala v Síle, uslyšela bys vzdalující se kroky. Dopolední výcvik strávený s Kestrelem právě skončil, skončil ne příliš pozitivně. Vlastně stejně významným zlomem, jako když jsi Kestrela szpatřila poprvé.

Po celém tom dopoledni zbylo zase to jediné místo, ty jediné věci a skoro nikdo známý na dohled. Skoro nikdo...
Už na prahu zjevně nebylo něco v pořádku. V pokoji bylo něco jinak, než když jsi z něj odcházela. Po bližším prozkoumání jsi zjistila hned několik věci. Přinejmenším to byl divný vzduch, zhruba ze směru od tvé postele, případně menší předměty rozházené po podlaze. Oboje jasný důkaz přítomnosti dalších tvorů, tvých kočičích mazlíčků, dělících tě od úplné samoty. Jasná ukázka toho, jak se dvě koťata v jednom normálně velkém pokoji mohou během celého dopoledne nudit, co všechno mohou provést …
___________________________
Na základě dohody připraveno k přebrání výcviku
Válku vedou národy, ale jsou to lidské bytosti, které musí platit.
A těm z nás kdo přežili, zůstala v pamětech hanba, bída a krveprolití.
- epilog Trojské Heleny -


Uživatelský avatar
Hayasan
Rytíř Jedi
Rytíř Jedi
Příspěvky: 844
Registrován: 25.1.2013 22:01:44
Czech Republic

Re: Nikomu se nedá věřit - Výcvik pro Ceanu Geri (Hayasan)

Příspěvek od Hayasan »

Ten přerušený oběd byl opravdu divný. Strašně rychle jsem byla odvedena do svého pokoje, aniž by mi bylo cokoliv vysvětleno. Ze všeho jsem měla takový zvláštní pocit. Nevydala jsem ze sebe ani hlásku. Nepořádek v pokoji jsem přelétla pohledem. Sice bych měla koťata pokárat, jenže neměla jsem na to energii. Plácla jsem sebou na postel a zírala do stropu. Vývoj událostí se mi ani trošku nelíbil, ale musela jsem to všechno skousnout. Co jiného mi zbývalo, že jo?
Jediné, co mne napadlo, bylo zkusit dveře otevřít zevnitř a nějak vysondovat, co mne vlastně čeká. Takže jsem došla ke dveřím a pomocí tlačítka jsem se je pokusila otevřít. Jestli se nehnuly, zase jsem si vlezla na postel, kde jsem se tentokrát posadila, vzala si k sobě koťata a nepřítomně jsem je drbala.

-----
Já vím, je to výflus post, ale nemá cenu rozpitvávat Kestrela, když za chvíli stejně odejde :)
„Ani to nepřiznáš? Nenasytnost tě žene do záhuby mladá dámo, temnou stranu zde vnímám ...“
Jordi Linx

Uživatelský avatar
Alyatur
Rytíř Jedi
Rytíř Jedi
Příspěvky: 247
Registrován: 13.9.2012 06:31:35

Re: Nikomu se nedá věřit - Výcvik pro Ceanu Geri (Hayasan)

Příspěvek od Alyatur »

// Jménem Sithského království a po všeobecné dohodě převzato. Všechny připomínky PM (nebo formou jiných komunikačních prostředků).

Prakith, inkviziční pevnost - Tvůj pokoj

Samota, svírající a nekončící. Dveře pokoje se zavřely, dny ubíhaly. Cítila jsi nastupující bezmoc, je to jako na samotném začátku, kdy nebylo nic, jen prázdnota a beznaděj. Cítila jsi jak se postupně rozpadá tvůj nový "ráj". Nikdo nepřišel, nikdo se nezajímal.
Třikrát denně jídlo, tác byl bez otázek vsunut do tvého pokoje a po hodině odnesen. Nikdo s tebou nemluvil, nikdo ti neodpovídal, snad se na tebe ani nepodíval. Znovu v tom vězení vlastní mysli. Co to má znamenat? Udělala jsem něco? Kdy to skončí?
Mnoho otázek a žádné odpovědi, jen ubíhající čas, nekonečné chvíle nudy a frustrace. Jen dvě chlupatá koťátka tě dělila od úplného zešílení. Jsi přeci speciální, říkali ti to, krmili tě tím jako dobrou čokoládou, tak proč? Už nejsi speciální? Už pro ně nejsi dostatečně dobrá?
Pokoj se stal mučivým vězením, každá hodina větším utrpením. Dokola jsi přemýšlela nad celým příběhem, zrádkyní, učitelem, otcem. Kde byla chyba! Tak řekněte kde!
Snažila jsi se mluvit na příchozí, neodpovídali. Snažila jsi se všemožně upoutat pozornost, bylo jim to jedno. Jak bezduché loutky plnili svoji práci, mučili tě svým nezájmem. Chtějí po mě něco? Mám něco udělat? Tak sakra odpovězte!
Dny se měnily v týdny, zoufalost pomalu přecházela v apatii. Jak lev chycený v malé kleci, zvyká si, je zlomen.
Chtěli tě snad zlomit? To byl jejich cíl?
Ani spát jsi už nemohla, zdáli se ti divné sny. Plné bolesti, frustrace tě nechtěla pustit, ani ve spánku neměla přijít svoboda. Možná je to zkouška, zkouší co vydržíš, zkouší tvé odhodlání.
Obelhávala jsi sama sebe, ale týdny se nakupily a přišel první měsíc v tomto zavřeném pekle bez jediného slova.

Třikrát denně ve stejnou dobu, jídlo. Znala jsi ty časy nazpaměť, nikdy se neopozdili ani o sekundu. Tohle ráno se něco změnilo. Kroky, blíží se, každou vteřinou jsi blíž. Nejdříve jsi apaticky věřila, že jen někdo prochází chodbou, ale ne.
Nyní je to jasné, někdo přichází a ještě není čas na ranní jídlo, zdaleka není čas.
Svitla ti naděje, jak tonoucí v poslední chvíli, sáhla jsi po ní. Přinese něco jiného, něco nového, snad tě i zachrání. Možná se vrátil! Kastrael, musí to být on, musí!
Dveře se otevřou a v nich stojí neznámý muž, inkvizitor. Pečlivě vyšisovaný plášť, na rukou kožené rukavice. Tvář zdobí jizva, od čela přes pravé oko až k bradě. Výraz v jeho obličeji tě okamžitě "zchladí". Hněv, odpor, až morbidní jistota, tváří se jako někdo bez špetky lidskosti.
Připrav se, byla jsi převelena do akademie. Máš patnáct minut! Sbal si co chceš, pohni!
Vyštěkne značně otráveným hlasem. Bez pozdravu, bez slitování, po tak dlouhé době tohle? Naděje mizí někde za pomyslným horizontem.
Jestli se pokusíš odmlouvat, budeš v slzách prosit sama sebe, aby jsi tak neučinila!
Dodá autoritářským hlasem, jeho pohrdání tvou osobou je ohavně patrné. Zůstane stát u dveří, ruce složí za záda.
Co teď? Nechceš s ním nikam jít, nechceš ho! Už od pohledu je ohavný, zlý a nepříjemný.
Ještě chvíli tě probodává pohledem, než se otočí a prostým dotykem dveře zase zavře.
Patnáct minut, čas neúprosně tiká...

// Rozepiš se jak potřebuješ, musíme si navzájem zvyknout na styly psaní. Ale věřím, že to zvládneme. Rád bych výcvik tak do 3-4 odpovědí ukončil, pokud možno. :)
Obrázek

Uživatelský avatar
Hayasan
Rytíř Jedi
Rytíř Jedi
Příspěvky: 844
Registrován: 25.1.2013 22:01:44
Czech Republic

Re: Nikomu se nedá věřit - Výcvik pro Ceanu Geri (Hayasan)

Příspěvek od Hayasan »

Prakith, inkviziční pevnost - Tvůj pokoj

Opět jsem zůstala sama. Neinformovaná, zmatená a Kestrelem zrazená. Dokonce ani můj tatínek za mnou nechodil. Ani nový,ani starý. Prvních pár dní jsem probrečela. Objímala jsem Sváču i Bubáka. Byla jsem skutečně ráda, že jsem si je vydupala. Byli mými jedinými společníky.
Postupem času jsem pochopila, že v tomto pokoji zůstanu asi hodně dlouho. Bylo pro mne těžké, že jsem nikomu nestála ani za půl slova. Mými jedinými společníky byla koťata, se kterými jsem si začala i povídat. Díky nim jsem se nezbláznila. Naučila jsem je čistotě i slušnému chování. Vyráběla jsem jim hračky, učila je nejrůznější kejkle a dokonce jsem je naučila vydržet v jedné krabici tak dlouho, dokud jsem jim nedala povel k jejímu opuštění. Jenže pocit frustrace a osamění nezmizel. Koťata pomalu rostla, už to nebyl takové ty malé, neohrabané kuličky. A já zůstávala uvězněná mezi čtyřmi stěnami.
Dokonce i mé sny byly takové divné. Budila jsem se s křikem, lapala jsem po dechu. V noci jsem se bála, choulila se do klubíčka, případně jsem i bušila na dveře. Nikdo mi neodpověděl. Jako kdyby se pevnost změnila v místo duchů.

Čas snídaně se blížil. Spala jsem jen málo. Zdálo se mi o usekaných končetinách a potocích z krve. Nic pěkného ani pro dospělého, natož pro dítě. Já se jako tradičně věnovala koťatům, které mé rozpoložení snad ani nepociťovaly. Nechtěla jsem, aby trpěla i má zvířátka. Byla jsem na ně vázaná silným, emocionálním poutem. Nikoho jiného jsem neměla. Všichni mne zradili. Kestrel, tatínek... nikomu jsem nestála ani za slovo.
Jenže něco se změnilo. Ty kroky v chodbě... nebyl to takový ten krok strážných a do snídaně nějaký čas zbýval. Postavila jsem se. V náruči jsem tiskla Sváču a obezřetně jsem sledovala dveře. Kdyby jimi vešel Kestrel a pustil mne, odpustila bych mu. Tak jsem byla zoufalá. Jenže když se dveře otevřely, koukala jsem na... kdo to vlastně byl? Bylo patrné, že by mi ublížil, kdybych mu k tomu dala záminku. Nebyl zde Kestrel, nebyl zde táta, nebyl zde nikdo, aby mne ochránil.
Bez přerušení jsem neznámého vyslechla.
"Ano, pane,"
dostalo se mu jediné odpovědi. Věřila jsem mu, že by mi strašlivým způsobem ublížil. Možná by mne zbil, možná by mne ztýral jiným způsobem... nechtěla jsem to vyzkoušet.

Počkala jsem, dokud se nezavřely dveře. Obě koťata šla ihned do přepravní krabice.
"Zůstaňte!"
Zazněl povel, který jsem podpořila i jemným zatlačením na obě tělíčka pomocí Síly. Všechno kolem mne bylo nahraditelné. Má koťátka byla mou rodinou, přáteli, kamarády i společníky.
Věděla jsem, kde se nacházel baťoh. Bez rozmyslu jsem si do něj hodila nějaké oblečení. Ani jsem se pořádně nedívala, co jsem si balila. Byla jsem ze všeho až příliš vykolejená. Naplnila jsem vodou všechny flašky, které jsem našla. Nemyslela jsem na sebe.Ta voda byla pro mé chlupaté mazlíčky. Nevěděla jsem, jak dlouho budu pryč. Sbalila jsem i misky pro koťata. Z vrchní poličky jsem přidala ještě datapat, pak jsem si uzmula jednoho úklidové droida. Můj bágl byl narvaný k prasknutí. Postavila jsem jej vedle postele. koťata jsem i s krabicí položila vedle baťohu.
Postavila jsem se vedle svých věcí. Bála jsem se. Nejen změny, ale i toho muže a udávaného převelení. Nezbývalo než čekat na příchozího muže. Ani jsem si neuvědomila, že jsem se nesbalila úplně ideálně. Jenže... já to v současné chvíli ani lépe nedokázala.
„Ani to nepřiznáš? Nenasytnost tě žene do záhuby mladá dámo, temnou stranu zde vnímám ...“
Jordi Linx

Uživatelský avatar
Alyatur
Rytíř Jedi
Rytíř Jedi
Příspěvky: 247
Registrován: 13.9.2012 06:31:35

Re: Nikomu se nedá věřit - Výcvik pro Ceanu Geri (Hayasan)

Příspěvek od Alyatur »

Prakith, inkviziční pevnost - Tvůj pokoj

Inkvizitor zamrká, silně překvapen tvou metodickou odpovědí. Nejspíše to v jeho vnímání znamená, že je spokojen. Zavře dveře, aby ti poskytl slíbených patnáct minut.
Ony minuty tě dělí od opuštění tohoto místa, všeho co jsi znala, všeho na co jsi byla zvyklá. Bez přemýšlení nasoukáš koťata do přepravky. Pevně rozhodnuta, musí cestovat s tebou.
Rychle začneš soukat všemožné věci do batohu, po tak dlouhé době je poskytnutý čas skutečně krátký. Ani na okamžik nepřemýšlíš nad vlastním pohodlím, tvým chlupatým kamarádům nesmí nic chybět. Ani tady, ani na samotném konci galaxie.
Uvažuješ co je horší, jestli frustrace bezmoci v zavřeném pokoji, nebo neznámá cesta s nejistým záměrem.
Máš všechno? Je ti to jedno, apatie pokročila a nyní by jsi nebyla ani schopná říci, co jsi vlastně do batohu naházela.

Patnáct minut, ani o sekundu později. Dveře se otevřou, muž vejde a těkavým pohledem začne kontrolovat obsah pokoje. Zastaví se až u přepravky. Probodne tě pohledem a chvíli bez hnutí stojí. Zamrazí tě, naprosto tušíš co chce říci, co chce udělat. To nesmí!
Ještě další minutu se mlčky přetlačujete v pohledech, malá dívka proti zkušenému inkvizitorovi. Přesto dívka, která ani na moment neztratí odhodlání bránit to jediné co zůstalo, co pro ni má skutečnou cenu.
No dobře.
Konečně rozsekne ticho Inkvizitor, nezajímáš ho více než je jeho povinnost, jeho úkol. Nechce se pouštět do bitvy, která by jen znepříjemnila jeho práci.
Půjdeš vedle mě, jestli se o něco pokusíš, nepřej si mě!
Zvýší hlas a přísně si tě přeměří pohledem. Neochotně vezmeš batoh a přepravku, nehodlá ti pomoci.
Ignorantský bastard.

Mlčky procházíte chodbou, muž střídavě sleduje cestu a tebe. Nevěří ti, stále si dává pozor, pragmaticky dohlíží na každý tvůj krok. I kdyby jsi se pokusila uprchnout, oddělit se, nebo jen zbytečně promluvit, nemáš nejmenší představu jaké hrůzy by mohly nastat.
Ještě několik málo metrů, dlouhým tunelem až k hangáru. Cestou míjíte několik dalších inkvizitorů, strážců i obyčejně vyhlížejících pracovníků.
Možná tě tento muž chce unést?
Bylo by moudré řvát? Žádat o pomoc kolemjdoucí? Nikdo z nich, zdá se, o tebe nejeví větší zájem, než samotný průvodce.
Procházíte posledním obloukem a dostáváte se na plošinu, rozsáhlá betonová podesta, na které se nachází několik imperiálních lodí.
Muž tě se vší jistotou vede bez zaváhání, dorazíte až k běžné dopravní lodi, třídy Lancer.
Rukou ti naznačí, aby jsi šla dovnitř. Naposledy se ohlédneš, aby jsi spatřila místo, kde jsi tolik prožila. Vzpomněla na rozmanité chvíle, pěkné i trpké. Chvíle, které jsou nenávratně pryč...
Dýchá ti na záda, vede tě před kajutu. Otevře ji před tebou a prostým gestem naznačí, aby jsi vstoupila.
Moc se neuvelebuj, cesta nebude dlouhá.
Řekne klidným hlasem, jeho úkol zdá se končí, nyní si může dovolit zvolnit. Dveře za tebou pohotově zavře.
Cítíš startování lodních systémů, cesta začíná...
Obrázek

Uživatelský avatar
Hayasan
Rytíř Jedi
Rytíř Jedi
Příspěvky: 844
Registrován: 25.1.2013 22:01:44
Czech Republic

Re: Nikomu se nedá věřit - Výcvik pro Ceanu Geri (Hayasan)

Příspěvek od Hayasan »

Prakith, inkviziční pevnost - Tvůj pokoj
Sotva inkvizitor vstoupil, já se postavila před svá koťata. Byla jsme ochotná bránit je celou svou silou. Která sice nebyla moc velká a inkvizitor by mne přemohl raz dva, ale já nemínila svá koťátka nechat napospas zdejšímu, krutému světu. Dívala jsem se mu do očí, pohledem jsem neuhnula a zatínala své drobounké pěstičky. Koťátka jsou má a tečka!
Vycítil to muž přede mnou? Možná... v každém případě ustoupil a přenechal mi vítězství, které bylo daleko důležitější pro mne a jeho prohra ani trošku nebolela.
"Jak chcete,"
tentokrát jsem trochu odsekla a ještě víc vypjala hrudníček. Utíkat? S koťaty a těžkým batohem? A kam? V tomto malém bludišti se nijak nevyznám, navíc se tu pohybují lidé, kteří by mne velmi rychle dokázali zadržet. Ne, nemělo cenu kamkoliv zdrhat.
Popadla jsem koťátka a nasadila si batoh.
"Zůstaňte!"
Opakovala jsem jediný povel, kterému rozuměli. Víc jich umět nepotřebovali. Nejraději bych je pohladila po hlavičce, ale tím bych jim dala na srozuměnou, že si už mohou dělat, co chtějí. A to rozhodně nebyla pravda. Teprve poté jsem vykročila za inkvizitorem. Jen jsem tedy krčila nosánek, aby věděl, že si o něm nic moc hezkého nemyslím. Byl zlý.

Celou cestu jsem dodržovala instrukce, které by mi snad sdělil. Nevzdálila jsem se zbytečně ani o půl kroku. Nemluvila jsem a jen jsem kladla jednu nohu před druhou. Bolely mne záda i ruce. Nepatrně jsem si musela pomáhat Sílou, jinak bych ten batoh snad ani neunesla. Popruhy mne řezaly do ramen.
Mračila jsem se a uvažovala o tom, co bude dál. Tatínek i Kestrel mne asi zradili. To jsem opravdu sama v tomto pustém vesmíru? Ale tatínek... ten se o mne vždycky staral! Můj starý tatínek by mne popadl a unesl! Jenže nový tatínek mne už asi nemá rád.
Nedávala jsem najevo bolest. Ani tu fyzickou a ani tu psychickou. Strašně se mi chtělo plakat.

Místu svého trápení jsem dávala sbohem jen velmi těžce. I když jsem zde nebyla šťastná a všechno se mne hluboce dotýkalo, přeci jenom to bylo něco známého... a nyní jsem vyrážela někam... kam vlastně? Budu někde otročit?
Bez protestů jsem vstoupila napřed do lodi a poté i do kajuty. Chlapovi jsem jenom kývla. Sotva se za ním zavřely dveře, vyplázla jsem jazyk. V momentě, kdy jsem si byla jistá, že odešel, složila jsem svůj náklad a dala jsem koťátkům volnost. Sama jsem se rozplácla na posteli a rozbrečela jsem se. Byla jsem strachem bez sebe, cítila jsem úzkost, strach, opuštění a zradu od všech, které jsem znala a na které jsem se upínala. A teprve teď jsem mohla dát průchod svým pocitům... a takto nevesele tedy začala má cesta.
„Ani to nepřiznáš? Nenasytnost tě žene do záhuby mladá dámo, temnou stranu zde vnímám ...“
Jordi Linx

Uživatelský avatar
Alyatur
Rytíř Jedi
Rytíř Jedi
Příspěvky: 247
Registrován: 13.9.2012 06:31:35

Re: Nikomu se nedá věřit - Výcvik pro Ceanu Geri (Hayasan)

Příspěvek od Alyatur »

Přepravní loď - Tvoje kajuta

Slzy ti stékají po tvářích, zapíjí se do hedvábného povlečení polštáře. Nevnímáš to, nevnímáš už nic. Jeden příběh končí, další je neznámý. Otec, zapomněl snad na tebe? Opustil svou malou holčičku. Nevěříš tomu, nechceš, nemůžeš. Starý tatínek by tě zachránil, nedopustil by to. Jenže minulost odchází, jako skazka se vzdaluje za horizont vědomí. Před tebou se rozkládá stín.
Ležíš na posteli, čirá bezmoc tě ovládá, protéká tebou a oči vypouští její přebytek.
Koťátka jakoby vnímala tvou bolest, vyskočí na postel a přitulí se. Nic nechápou, jsou naivní a to je vlastně tak krásné.
Bez nich by ti nezbylo už nic. Všechno ti vzali. Všechno? Skutečně jsi něco měla?
Kastrel ti slíbil mnohé, některé sliby dodržel, některé zůstaly v éteru. Mlhavá jistota zmizela. Zlý muž přišel a usnesl tě, odtáhl tě bez otázek, bez možnosti odmítnout. Ví o tom? Věděli o tom?

Hlavou ti běží obrazy možné budoucnosti. Otroctví? Už jsi pro ně ztratila hodnotu? Jiné zařízení? Vše má začít na novo?
Dodáš si trochu té kuráže a pozvedneš hlavu. Kajuta je ještě menší než tvůj pokoj. A dvakrát tak prázdnější. Těžko uvěřit, že v takových místech někdo může trávit čas. Tebe zde zavřeli, opět zavřeli.
Zvenku slyšíš tlumené hlasy, nejspíše posádka, nebo další cestující?
Už ani nevnímáš čas, okamžiky míhají. Jen malé chlupaté kuličky mění svoje stanoviště, čumáčkem do tebe ťukají, nudí se.
Poslední stopy světla ve tvém strastiplném životě, poslední spása. Pohlédneš na ně a pousměješ se.
Vzpomínáš jak jsi je dostala, jak tvé oči zářily. Dvě chumdelaté záchrany, dvě propustky z temnoty věčného šera.
Pro ně by jsi odporovala, za ně bojovala. Postavila se dokonce i zlému člověku. Tomu přízraku z hlubin temnot.
Projede tebou vlna pýchy, máš alespoň něco. Oni jsou prázdní, nemají nic, na ničem jim nezáleží.
Nežijí, necítí, ale ty ne. Ne, ty máš je. A dokud je budeš mít, tak tě nic nezlomí.
Sevřeš ručky do malých pěstiček. Nová vlna emocí způsobí, že se posadíš. Budeš čelit všemu co přijde. Máš přeci pro co žít.

Ještě asi několik hodin cítíš jak se loď hýbe, prořezává cestu skrze modrý tunel hyperprostoru.
Konečně se zastavíte. Obejmeš chlupáče a odhodlaně čekáš. Dveře se musí otevřít, někdo přijde a tomu budeš čelit. Zvládneš každý úkol, každou překážku!
Dveře se skutečně otevřou, dovnitř nakoukne mladší muž ve vojenské uniformě. Černé nakrátko střižené vlasy, hnědé oči. Vaše pohledy se setkají, usměje se. Úsměv? Jak dlouho jsi neviděla jeho skutečnou podobu? Jak dlouho necítila ten nádherný pocit někde uvnitř. Usmívá se opravdově, ne strojeně, ne tím odporně umělým způsobem.
Vítej, jsem desátník Damian.
Představí se a opatrně vstoupí, prohlédne si pokoj a pozvedne obočí, když spatří dvojici tvorečků. Úsměv však z tváře nezmizí, naopak se prohloubí.
Pojď se mnou maličká. Ukáži ti akademii, kde budeš studovat nějaký ten čas. Už na tebe čekají ostatní.
Přátelsky mrkne a rukou naznačí, aby jsi vstala. Má o poznání jiný přístup než ten "zlý". Je příjemný, nenuceně přátelský.
Ostatní? Bude tu více dětí? Možná skuteční kamarádi.
Vždy když jedna cesta končí, druhá začíná...
Už víš, že "Nikomu se nedá věřit", že nikdo není takový jak se zdá. Ale tam kde jeden padá, druhý nalézá sílu. A dokud se nevzdáš, vždy můžeš udělat další krok k lepšímu zítřku...

// Tímto tedy končím výcvik. Na základě vzájemné shody s Merthorem vypracuji hodnocení a plynule přejdeme na misi. :)
Obrázek

Zamčeno

Zpět na „Dokončené výcviky“