"Lisa"- Ilum:
Přesně podle tvého odhadu nejevila Inyri sebemenší zájem nad změnou místa přistání, jen se klidně naklonila přes tvé sedadlo aby si prohlédla hlášení senzorů a poté se potměšile usmála a beze slova odešla. To Miat byla kupodivu o něco hovornější, asi ji situace zaujala podobně jako tebe.
Republikových, Staro-republikových i nějakých co snad ani neznám. Vypadá to že většina už něco pamatuje a prostě se je nikdo nenamáhal odklidit. Ale pár Imperiálních je dost novejch, to ISD napravo je fungl nový, tyhle úpravy se nedělaj ani rok. Nevím co na tomhle zmrzlým kameni kdo vidí, ale bejvá tu asi dost živo.
Komentář se vztahoval k obří mase kovu jež jste právě míjeli a která představovala zbytky Imperiálního destruktoru rozlomeného po příčné ose v úrovni reaktorů, mimo toho měl destruktor bezpočet dalších menších poškození od zničených zbraňových baterií až po natržené plátování a stopy po sekundárních vnitřních výbuších. Vypadalo to jako by destruktor podlehl náporu velkého množství bombardérů i když několik děr odpovídalo spíše větším turbolaserům.
Ale rozhodně nevidím nic většího co by vypadalo provozuschopný.
Ozvala se nakonec Miat.
I když v tomhle bordelu by se letka stíhaček schovala jedna dvě.
Dodala ještě očividný fakt.
Lisa se pod tvým vedením plynulým a svižným tempem blížila k planetě a i když jste již vstupovali do vrchních vrstev atmosféry Ilumu bylo okolí tiché a klidné bez náznaku problému. To se ale stěží dalo říct o Ilumu, hned jak jste se dostali hlouběji do atmosféry vás chytila vlna turbulencí které vás i přes snahu tlumičů protřepaly jako martini. Aby toho nebylo dost, takřka okamžitě jak jsi loď vyvedl z turbulencí jste vletěli do studených proudů prudkého vzduchu který se Lisu pokoušel odvést z kursu a zamrznout pilotní průzor. To by se mu asi i podařilo nebýt vnější průzor na stejném okruhu jako vytápění celé lodě a tím pádem neměl asi třicet stupňů. Nějakým zázrakem kombinovaným s tvými pilotními dovednostmi a ohromnou dávkou štěstí se ti podařilo loď provést a takřka ukázkově přistát, pravda i to nedopadlo úplně podle plánu.
K požadovaným souřadnicím jste přiletěli ze vhodně zvoleného směru umožňujícímu jak dobré přistání tak i dobrý odlet, navíc jsi na nich našel jakýsi kráter jehož stěny mohly poskytnout aspoň nějakou ochranu pokud bouře přijde dříve než odsud odletíte. Problém byl ovšem její terén, jak se takřka okamžitě ukázalo bylo celé dno kráteru zasypané několika desítkami metrů sněhu který sice asi bude dost pevný aby udržel chodce, ale v žádném případě nebyl dost tvrdý aby unesl několika tunovou loď přistávající na čtyřech opěrných bodech. Lisa se tak prakticky okamžitě po přistání propadla o několik metrů a zabořila se tak do sněhu celým břichem. Tento manévr nevyvolal u posádky zrovna nadšení o čemž nejlépe vypovídalo několik zaklení v několika jazycích ozývajících se z hlavní chodby. Podle všeho se několik tvých pasažérek setkalo čelně se zdí nebo jiným vybavením lodi a byli tím nadšené. Záblesk štěstí ale přeci přišel, když jsi zjistil že loď konečně sedí, nebo spíše leží, stabilně a většina jí je stále nad úrovní sněhu. To sice vyrobilo z přetlakové komory výstupní otvor, ale aspoň nebylo třeba se odsud vyhrabávat.
Když jsi konečně vyšel z pilotní kabiny, našel jsi všechny své pasažérky již připravené v hlavní chodbě zahalené do termokombinéz, ale ještě se trochu sbírající z přistání a masírující si nově rostoucí podlitiny. Žádné slovní námitky se ti od nich nedostalo ale byl jsi rád že nejde zabít pohledem, nebo to aspoň ony neumí. I přes otřes a nově přidané pohmožděniny se však všechny vydali během pár minut na cestu za svým cílem. V ten moment se však objevila i Miat, opět plně vyzbrojená a s námitkou na reproduktoru.
Myslím že bych měla jít za nima. Něco se mi tu nezdá a čím dál víc si myslím že to jsou ony.
Frye Gordon (1. mise pro MrTukana)
Moderátor: Moderátoři
"Lisa"- Ilum:
Hm, dobře, je to pravda, taky z toho nemám dobrej pocit. Ale buď v klidu, v tomhle bordelu se schovám stejně dobře jako letka stíhaček. Tady nás nedostanou.
Pěkně jsem se vychválil, ale potom už jsem se musel soustředit na pilotování, abychom se vůbec zkrze atmosféru dostali dolů na planetu. Přistání opravdu nebylo moc jednoduché, ale na to, že za takových podmínek, které tu panovaly, jsem ještě mockrát nepřistával, se mi přistání podařilo nadmíru dobře. Sám se sebou jsem byl moc spokojený. To se ale nedalo říct o mých pasažérkách, kterým se to zřejmě moc nezamlouvalo. když jsem vylezl do hlavní chodby, tak se na mě nedívaly moc přívětivě. Samozřejmě mě nenapadlo nic chytřejšího než je trochu popíchnout.
No co, přistáli jsme pěkně do měkkýho! To jste nikdy neslyšely o tom, že když přistává loď, tak maj bejt pasažéři pěkně připoutaní a ve svých kajutách? Zvlášť když přistáváme za takovýhleho počasí. Doporučuju vám brzo se vrátit, páč za chvíli bude venku ledový peklo.
Ukončil jsem svůj proslova začal jsem se připravovat k tomu, že se zase budu trochu vrtat v lodi, než se mi vrátí osazenstvo. To už však zase přikvačila Miat, který žádala o vycházku. Když to dořekla, trochu jsem se na ní zamračil a zeptal jsem se jí.
Myslíš, že je to fakt dobrej nápad šťourat se v tom, co dělaj? Když do toho nebudem strkat nos, tak si svoje vyříděj, my je dovezem zase domu, schrábnem prachy a mizíme. Nemusíme přeci vědět, jakou špínu dělaj. Proto myslím, že bys za nima radši neměla chodit, páč bys mohla viděť něco, co by se ti nemuselo zamlouvat. Navíc brzo sem přijde dost drsná bouře a kdo bude venku, bude zažívat krušný okamžiky dokud neumrzne. Ale jak chceš, násilím tě tu držet nebudu, i když bych s tebou na palubě byl klidnější, než kdybys mě tu nechala samotnýho.
Při poslední větě se na ni provokativně usměju a následně čekám, jestli si na základě mého proslovu nerozmyslí svoje další jednání.
Hm, dobře, je to pravda, taky z toho nemám dobrej pocit. Ale buď v klidu, v tomhle bordelu se schovám stejně dobře jako letka stíhaček. Tady nás nedostanou.
Pěkně jsem se vychválil, ale potom už jsem se musel soustředit na pilotování, abychom se vůbec zkrze atmosféru dostali dolů na planetu. Přistání opravdu nebylo moc jednoduché, ale na to, že za takových podmínek, které tu panovaly, jsem ještě mockrát nepřistával, se mi přistání podařilo nadmíru dobře. Sám se sebou jsem byl moc spokojený. To se ale nedalo říct o mých pasažérkách, kterým se to zřejmě moc nezamlouvalo. když jsem vylezl do hlavní chodby, tak se na mě nedívaly moc přívětivě. Samozřejmě mě nenapadlo nic chytřejšího než je trochu popíchnout.
No co, přistáli jsme pěkně do měkkýho! To jste nikdy neslyšely o tom, že když přistává loď, tak maj bejt pasažéři pěkně připoutaní a ve svých kajutách? Zvlášť když přistáváme za takovýhleho počasí. Doporučuju vám brzo se vrátit, páč za chvíli bude venku ledový peklo.
Ukončil jsem svůj proslova začal jsem se připravovat k tomu, že se zase budu trochu vrtat v lodi, než se mi vrátí osazenstvo. To už však zase přikvačila Miat, který žádala o vycházku. Když to dořekla, trochu jsem se na ní zamračil a zeptal jsem se jí.
Myslíš, že je to fakt dobrej nápad šťourat se v tom, co dělaj? Když do toho nebudem strkat nos, tak si svoje vyříděj, my je dovezem zase domu, schrábnem prachy a mizíme. Nemusíme přeci vědět, jakou špínu dělaj. Proto myslím, že bys za nima radši neměla chodit, páč bys mohla viděť něco, co by se ti nemuselo zamlouvat. Navíc brzo sem přijde dost drsná bouře a kdo bude venku, bude zažívat krušný okamžiky dokud neumrzne. Ale jak chceš, násilím tě tu držet nebudu, i když bych s tebou na palubě byl klidnější, než kdybys mě tu nechala samotnýho.
Při poslední větě se na ni provokativně usměju a následně čekám, jestli si na základě mého proslovu nerozmyslí svoje další jednání.
Moderátor je člověk, kterého hráč nesmí naštvat, pokud chce přežít svůj výcvik.
Administrátor je člověk, kterého hráč nesmí naštvat, pokud chce přežít.
Aneb všichni jsme si rovni, nekteří jsme si však rovnější.
"Lisa"- Ilum:
Miat tvá reakce trochu zarazila nebo to aspoň napovídalo ticho po tvé námitce, ale nakonec se přeci k odpovědi odhodlala.
Jde o těch padesát tisíc navrch?
Ani reproduktor helmy nedokázal z jejích slov smazat všechno opovržení.
Nebo se jen nechcete zaplést?
Máte někoho najít a PŘIVÉST. To řekl.
Kdo nebo co může být tak nebezpečný že za tím posílají JE? A vy to něco vážně chcete na palubě, kapitáne? Navíc s nima?
Zdálo se že Miat nad celou věcí dost přemýšlela a teď hledá odpovědi u tebe, nebo chce zjistit zda dojdeš ke stejným jako ona.
Až najdou co hledají, tak už nás nebudou potřebovat.
Dodala nakonec tiše.
Ale vy jste tu pilot a kapitán, takže je to na vás. Já budu stát v každým případě za tebou.
Miat tvá reakce trochu zarazila nebo to aspoň napovídalo ticho po tvé námitce, ale nakonec se přeci k odpovědi odhodlala.
Jde o těch padesát tisíc navrch?
Ani reproduktor helmy nedokázal z jejích slov smazat všechno opovržení.
Nebo se jen nechcete zaplést?
Máte někoho najít a PŘIVÉST. To řekl.
Kdo nebo co může být tak nebezpečný že za tím posílají JE? A vy to něco vážně chcete na palubě, kapitáne? Navíc s nima?
Zdálo se že Miat nad celou věcí dost přemýšlela a teď hledá odpovědi u tebe, nebo chce zjistit zda dojdeš ke stejným jako ona.
Až najdou co hledají, tak už nás nebudou potřebovat.
Dodala nakonec tiše.
Ale vy jste tu pilot a kapitán, takže je to na vás. Já budu stát v každým případě za tebou.
"Lisa"- Ilum:
Jo! Přesně, nechci se zaplést! Chci odvést práci, dostat prachy a pak si je užít! A ne riskovat život někde na kusu ledu, kde mě může zabít úplně cokoli a kdokoli. Když jsme tu práci brali, taks mohla sakra říct, že se ti to nelíbí, nemuseli jsme to vzít! Tehdy jsi nic nenamítala!
Vyjedu vztekle po Miat a rozzlobeně přejdu sem a tam po chodbě, abych se uklidnil, než se k ní zase vrátím. Všechno jsem si potřeboval promyslet, nechtěl jsem přijít o tak dobrého a věrného společníka jako byla Miat, zvlášť když jsem chtěl aby jednou byla víc, než jenom společník, ale opravdu se mi nechtělo riskovat víc, než bylo nutné.
Promiň, nechtěl jsem na tebe křičet.
Pronesl jsem omluvným tónem, když jsem se k ní vrátil a doufal jsem, že to pochopí. Potom jsem pokračoval.
Jenom nechci aby se tobě, lodi nebo mě něco stalo, a tak nechci riskovat víc, než je zapotřebí. Vzpomeň si jak jsi dopadla posledně, skoro tě to stálo krk a bůhvíjakdlouho si nemohla mluvit. Možná by bylo opravdu nejlepší z týhle blbý planety prostě hned teď odletět, jenže mám takovej pocit, že tyhle lidi by si nás našli a potom by nám už nepomohlo ani tvoje mistrovský zacházení se zbraněma.
Kouknul jsem na Miat a zase mě naštvalo, že kvůli zbroji nepoznám, jak se tváří. Nakonec jsem ještě dodal.
A i když půjdeš za nima, jak to vyřeší náš problém, že toho, koho hledaj, přivedou sem a poletěj s náma zpět? Všechny je zabiješ někde ve sněhový bouři a potom budem tvrdit, že prostě odešly a už se nevrátily? Já ti nevím Miat. Jestli myslíš, že plížit se za nima je dobrej nápad, tak klidně běž, ale já tam rozhodně nejdu. A když půjdeš sama, tak se o tebe budu bát, protože tyhle ženský nevypadaj, že by si s někym chtěly hrát.
Jo! Přesně, nechci se zaplést! Chci odvést práci, dostat prachy a pak si je užít! A ne riskovat život někde na kusu ledu, kde mě může zabít úplně cokoli a kdokoli. Když jsme tu práci brali, taks mohla sakra říct, že se ti to nelíbí, nemuseli jsme to vzít! Tehdy jsi nic nenamítala!
Vyjedu vztekle po Miat a rozzlobeně přejdu sem a tam po chodbě, abych se uklidnil, než se k ní zase vrátím. Všechno jsem si potřeboval promyslet, nechtěl jsem přijít o tak dobrého a věrného společníka jako byla Miat, zvlášť když jsem chtěl aby jednou byla víc, než jenom společník, ale opravdu se mi nechtělo riskovat víc, než bylo nutné.
Promiň, nechtěl jsem na tebe křičet.
Pronesl jsem omluvným tónem, když jsem se k ní vrátil a doufal jsem, že to pochopí. Potom jsem pokračoval.
Jenom nechci aby se tobě, lodi nebo mě něco stalo, a tak nechci riskovat víc, než je zapotřebí. Vzpomeň si jak jsi dopadla posledně, skoro tě to stálo krk a bůhvíjakdlouho si nemohla mluvit. Možná by bylo opravdu nejlepší z týhle blbý planety prostě hned teď odletět, jenže mám takovej pocit, že tyhle lidi by si nás našli a potom by nám už nepomohlo ani tvoje mistrovský zacházení se zbraněma.
Kouknul jsem na Miat a zase mě naštvalo, že kvůli zbroji nepoznám, jak se tváří. Nakonec jsem ještě dodal.
A i když půjdeš za nima, jak to vyřeší náš problém, že toho, koho hledaj, přivedou sem a poletěj s náma zpět? Všechny je zabiješ někde ve sněhový bouři a potom budem tvrdit, že prostě odešly a už se nevrátily? Já ti nevím Miat. Jestli myslíš, že plížit se za nima je dobrej nápad, tak klidně běž, ale já tam rozhodně nejdu. A když půjdeš sama, tak se o tebe budu bát, protože tyhle ženský nevypadaj, že by si s někym chtěly hrát.
Moderátor je člověk, kterého hráč nesmí naštvat, pokud chce přežít svůj výcvik.
Administrátor je člověk, kterého hráč nesmí naštvat, pokud chce přežít.
Aneb všichni jsme si rovni, nekteří jsme si však rovnější.
"Lisa"- Ilum:
Zpod helmy Miat se vydral tichý posměšek, spíš jen slabý chichot, ale i odpověď.
No, napadlo mě to.
Miat pokrčila rameny.
Práci bysme tak odvedli. měli jsme je vozit kam si řeknou a neplést se do toho co tam dělají, když je při tom někdo zabije tak to není naše věc, my jsme přece pověstní naší diskrétností. A když by si ten boháč našel nový zabijáky, mohli bysme říct že nám jedno setkání s Imperiálama co jsme taktak přežili stačilo. Ale jak chceš, aspoň nebudu plýtvat baterií.
Klidně domluvila, otočila se a bez dalšího slova se vrátila do "svého" skladu.
Hodiny pomalu ubíhaly a blížící se bouře o sobě začala dávat vědět. Nad vrcholky stěn kráteru se objevily první poryvy větru a neprostupná tma neprostupných mračen. Během několika desítek minut se přihnala bouře v plné síle a vy jste si uvědomili jak naivní ochranou byla skalní stěna kráteru. Sněhová vichřice se točila v poryvech větru a to málo co zbylo z denního světla se utopilo v jejích návalech mrazu a sněhu. Vítr byl tak silný že občas vyloudil skřípavý tón i z pláště Lisi a snadno odlamoval menší kusy skalního masivu. Každý kdo byl svědkem jejího běsnění byl rád že je pouhým svědkem a ne účastníkem.
Hodiny pomalu ubíhaly a zuřící bouře nepolevovala. Přesto však ticho paluby cosi protrhlo, byla to Miat která se nějak vynořila ze střelecké věže a houkla na tebe v cestě k boční přechodové chodbě.
Někdo sem jde!
Skutečně, ač bylo nepochopitelné jak dokázala Miat cokoli tam venku vidět, se v dveřním průzoru po chvíli objevila šedá rozmazaná silueta lidské postavy. Byla sama a kráčela dost nejistě zápolíc s nápory vzduchu. Miat se na tebe otočila, snad v otázce i když nic neřekla, po poté udělala opatrný krok vpřed a stiskla ovladač dveří. Tiché zaskřípění ledem zahalených dveří odsypalo nános sněhu a pustilo na moment do lodi venkovní svět. Během vteřiny se chodba zaplnila krutou zimou jež zalézala hluboko pod kůži a na podlaze chodby se objevil slabý bílý chodníček zmrzlé vody. Jako z krutého snu bouři dovnitř následovala tmavá postava zahalená jen do lehké kombinézy tisknoucí v úplně zmrzlém náručí uzlíček látky. Přes její do kusu látky obalenou a mrazem zarudlou tvář jsi rozeznal známé rysy jedné z vašich pasažérek.
Inyri?
Zeptala se Miat tiše s blasterem připraveným v ruce, postava neodpověděla jen pomalu a bez přerušení pokračovala v chůzi.
Stát!
Zahřměl Miatin hlas, Inyri se zastavila. Kus látky kolem její tváře se jemně rozvlnil s pohybem rtu pod ním, ale zvuk nevyšel. Inyri napřáhla omrzlé ruce s uzlíčkem před sebe a než jste se stihli vzpamatovat se sesunula na podlahu tvoříc pod sebou temně rudou kaluž čerstvé krve. Její záda se nepatrně a nepravidelně hýbala, byla naživu, dýchala, tedy skoro. Náhle se ozval další zvuk, pronikavý a uši deroucí zvuk pláče křičícího uzlíčku látky orosené krví. Pláč dítěte, lidského dítěte sotva pár týdnů starého.
Miat mlčky stiskla panel ovládání, vnější dveře se rychle zavřely, pomalu se na tebe otočila.
Tak tady to máš.
Zpod helmy Miat se vydral tichý posměšek, spíš jen slabý chichot, ale i odpověď.
No, napadlo mě to.
Miat pokrčila rameny.
Práci bysme tak odvedli. měli jsme je vozit kam si řeknou a neplést se do toho co tam dělají, když je při tom někdo zabije tak to není naše věc, my jsme přece pověstní naší diskrétností. A když by si ten boháč našel nový zabijáky, mohli bysme říct že nám jedno setkání s Imperiálama co jsme taktak přežili stačilo. Ale jak chceš, aspoň nebudu plýtvat baterií.
Klidně domluvila, otočila se a bez dalšího slova se vrátila do "svého" skladu.
Hodiny pomalu ubíhaly a blížící se bouře o sobě začala dávat vědět. Nad vrcholky stěn kráteru se objevily první poryvy větru a neprostupná tma neprostupných mračen. Během několika desítek minut se přihnala bouře v plné síle a vy jste si uvědomili jak naivní ochranou byla skalní stěna kráteru. Sněhová vichřice se točila v poryvech větru a to málo co zbylo z denního světla se utopilo v jejích návalech mrazu a sněhu. Vítr byl tak silný že občas vyloudil skřípavý tón i z pláště Lisi a snadno odlamoval menší kusy skalního masivu. Každý kdo byl svědkem jejího běsnění byl rád že je pouhým svědkem a ne účastníkem.
Hodiny pomalu ubíhaly a zuřící bouře nepolevovala. Přesto však ticho paluby cosi protrhlo, byla to Miat která se nějak vynořila ze střelecké věže a houkla na tebe v cestě k boční přechodové chodbě.
Někdo sem jde!
Skutečně, ač bylo nepochopitelné jak dokázala Miat cokoli tam venku vidět, se v dveřním průzoru po chvíli objevila šedá rozmazaná silueta lidské postavy. Byla sama a kráčela dost nejistě zápolíc s nápory vzduchu. Miat se na tebe otočila, snad v otázce i když nic neřekla, po poté udělala opatrný krok vpřed a stiskla ovladač dveří. Tiché zaskřípění ledem zahalených dveří odsypalo nános sněhu a pustilo na moment do lodi venkovní svět. Během vteřiny se chodba zaplnila krutou zimou jež zalézala hluboko pod kůži a na podlaze chodby se objevil slabý bílý chodníček zmrzlé vody. Jako z krutého snu bouři dovnitř následovala tmavá postava zahalená jen do lehké kombinézy tisknoucí v úplně zmrzlém náručí uzlíček látky. Přes její do kusu látky obalenou a mrazem zarudlou tvář jsi rozeznal známé rysy jedné z vašich pasažérek.
Inyri?
Zeptala se Miat tiše s blasterem připraveným v ruce, postava neodpověděla jen pomalu a bez přerušení pokračovala v chůzi.
Stát!
Zahřměl Miatin hlas, Inyri se zastavila. Kus látky kolem její tváře se jemně rozvlnil s pohybem rtu pod ním, ale zvuk nevyšel. Inyri napřáhla omrzlé ruce s uzlíčkem před sebe a než jste se stihli vzpamatovat se sesunula na podlahu tvoříc pod sebou temně rudou kaluž čerstvé krve. Její záda se nepatrně a nepravidelně hýbala, byla naživu, dýchala, tedy skoro. Náhle se ozval další zvuk, pronikavý a uši deroucí zvuk pláče křičícího uzlíčku látky orosené krví. Pláč dítěte, lidského dítěte sotva pár týdnů starého.
Miat mlčky stiskla panel ovládání, vnější dveře se rychle zavřely, pomalu se na tebe otočila.
Tak tady to máš.
"Lisa"- Ilum:
Miat evidentně můj proslov stačil k tomu, aby se zklidnila, i když s mým postupem jistě stále nesouhlasila. Já jsem se přeci jenom cítil daleko bezpečněji když byla se mnou na palubě, než kdyby courala někde venku, zvlášť potom, co začala takhle příšerná bouře. Ani pro Lisu to nebylo lehké, ale věděl jsem, že to vydrží. Dokud jsme byli na zemi a dokud jsme byli uvnitř, byli jsme v bezpečí. Což se samozřejmě nedalo říct o komkoli, kdo zůstal venku. Proto jsem byl velice překvapen, když Miat venku někoho zahlédla, nepředpokládal jsem totiž, že by vražedkyně byly tak hloupé a neschovaly se někam v takovémhle počasí.
To že po otevření dveří vstoupila do dveří jenom jedna z nich bylo určitě překvapením, samozřejmě jsem ale byl radši, že se jejich počet takto zredukoval, protože jedna samotná už nemohla pro mě a Miat znamenat téměř žádnou hrozbu. Miat se s ní však nijak nepárala a dělala přesně to, co jsem od ní očekával. Chránila nás. Inyri ale evidentně nebyla schopna cokoli dalšího udělat, zejména možná proto, že mi právě krvácela na podlahu a nezdálo se, podle množství krve, že by byla zraněná jenom lehce. Z toho jsem si snadno domyslel, co se asi stalo s jejíma družkama. Co jsem ale vážně nečekal bylo to dítě. Poslali je ukrást dítě a ony ho opravdu našly.
No co? Vražedkyň ubylo, kdo ví, jestli to tahle vůbec přežije a ten fakan určitě nebezpečnej nebude. Nebo myslíš, že je to jen převlek pro bombu?
Ušklíbnu se, abych ji naznačil, že se mýlila s tím, jak nebezpečná bude ta věc, pro kterou je poslali, ale přeci jenom mi to dělalo velké starosti.
Ale vážně jsem nečekal že jejich cíl je jen nějaký mimino. Ale vzhledem k tomu, že se vrátila sama a skoromrtvá, bude to mimino určitě někdo hledat, takže odsud musíme vypadnout dřív, než nás najdou a rozsekaj. Teď už s tím stejně nic nenaděláme, pomohli jsme jim sem se dostat, takže jsme za únos toho dítěte zodpovědný stejně jak ony a kdo ví jak to všechno vůbec bylo. Hned jak odejde nejhorší bouře, zvednu to a letíme zpátky na Bespin. Nehodlám tu čekat, až nám někdo přijde nakopat prdel. Vezmeš ji to mimino někam do pokoje? Třeba není zraněná tak vážně. Já se jdu kouknout kdy odsud budem moct vypadnout. Nebo máš snad jiný názor? Ale, prosím tě, nenavrhuj, že půjdeme teď hledat jeho maminku, protože to bych si šel prohnat kulku hlavou rovnou, než umrznout nebo se nechat zastřelit někde tam venku.
Dodal jsem sarkastickým, nervózním a naštvaným hlasem a přemýšlel jsem, do jaké patálie jsem se to zase namočil.
Od teď budem už pašovat jenom zboží!
Zamumlal jsem si ještě prosebe tak, aby to mohla slyšel i Miat, když jsem se otáčel a zamířil do kokpitu, abych se podíval na stav Lisy a také hlavně na to jak dlouho bude bouře ještě trvat, abych zjistil, kdy půjde Lisa zvednout do vzduchu.
Miat evidentně můj proslov stačil k tomu, aby se zklidnila, i když s mým postupem jistě stále nesouhlasila. Já jsem se přeci jenom cítil daleko bezpečněji když byla se mnou na palubě, než kdyby courala někde venku, zvlášť potom, co začala takhle příšerná bouře. Ani pro Lisu to nebylo lehké, ale věděl jsem, že to vydrží. Dokud jsme byli na zemi a dokud jsme byli uvnitř, byli jsme v bezpečí. Což se samozřejmě nedalo říct o komkoli, kdo zůstal venku. Proto jsem byl velice překvapen, když Miat venku někoho zahlédla, nepředpokládal jsem totiž, že by vražedkyně byly tak hloupé a neschovaly se někam v takovémhle počasí.
To že po otevření dveří vstoupila do dveří jenom jedna z nich bylo určitě překvapením, samozřejmě jsem ale byl radši, že se jejich počet takto zredukoval, protože jedna samotná už nemohla pro mě a Miat znamenat téměř žádnou hrozbu. Miat se s ní však nijak nepárala a dělala přesně to, co jsem od ní očekával. Chránila nás. Inyri ale evidentně nebyla schopna cokoli dalšího udělat, zejména možná proto, že mi právě krvácela na podlahu a nezdálo se, podle množství krve, že by byla zraněná jenom lehce. Z toho jsem si snadno domyslel, co se asi stalo s jejíma družkama. Co jsem ale vážně nečekal bylo to dítě. Poslali je ukrást dítě a ony ho opravdu našly.
No co? Vražedkyň ubylo, kdo ví, jestli to tahle vůbec přežije a ten fakan určitě nebezpečnej nebude. Nebo myslíš, že je to jen převlek pro bombu?
Ušklíbnu se, abych ji naznačil, že se mýlila s tím, jak nebezpečná bude ta věc, pro kterou je poslali, ale přeci jenom mi to dělalo velké starosti.
Ale vážně jsem nečekal že jejich cíl je jen nějaký mimino. Ale vzhledem k tomu, že se vrátila sama a skoromrtvá, bude to mimino určitě někdo hledat, takže odsud musíme vypadnout dřív, než nás najdou a rozsekaj. Teď už s tím stejně nic nenaděláme, pomohli jsme jim sem se dostat, takže jsme za únos toho dítěte zodpovědný stejně jak ony a kdo ví jak to všechno vůbec bylo. Hned jak odejde nejhorší bouře, zvednu to a letíme zpátky na Bespin. Nehodlám tu čekat, až nám někdo přijde nakopat prdel. Vezmeš ji to mimino někam do pokoje? Třeba není zraněná tak vážně. Já se jdu kouknout kdy odsud budem moct vypadnout. Nebo máš snad jiný názor? Ale, prosím tě, nenavrhuj, že půjdeme teď hledat jeho maminku, protože to bych si šel prohnat kulku hlavou rovnou, než umrznout nebo se nechat zastřelit někde tam venku.
Dodal jsem sarkastickým, nervózním a naštvaným hlasem a přemýšlel jsem, do jaké patálie jsem se to zase namočil.
Od teď budem už pašovat jenom zboží!
Zamumlal jsem si ještě prosebe tak, aby to mohla slyšel i Miat, když jsem se otáčel a zamířil do kokpitu, abych se podíval na stav Lisy a také hlavně na to jak dlouho bude bouře ještě trvat, abych zjistil, kdy půjde Lisa zvednout do vzduchu.
Moderátor je člověk, kterého hráč nesmí naštvat, pokud chce přežít svůj výcvik.
Administrátor je člověk, kterého hráč nesmí naštvat, pokud chce přežít.
Aneb všichni jsme si rovni, nekteří jsme si však rovnější.
"Lisa"- Ilum:
Právě jsi se otočil a udělal první krok ke kokpitu když se za tebou jasně ozval hlas Miat ničím nezkreslený, ale hodně naléhavý.
Fryei!
Rychle ses otočil očekávajíc že se snad Inyri probrala, místo toho jsi však zahlédl tvář Miat. Měla hluboce rozšířené slzami orosené oči plné vzteku a překvapení a především napjatou a rychle, strašidelně se zvětšující pěst. Ta dopadla s přesností a silou zaměřeného protonového torpéda na tvou tvář až v ní zapraskalo. Ani jsi přes pronikavou bolest nepostřehl jak ses octl ve vzduchu nebo na zemi dva metry od Miat. Ta se jen klidně napřímila s doslova vzteklým výrazem a strašidelně klidným hlasem řekla.
Někdy jsi strašnej blbec Fryei Gordone, už....
Miatina řeč zřejmě pokračovala, ale tvůj svět se ponořil do temnoty bolesti a bezvědomí, takže jsi už neslyšel nic než pulzující bolest v tvé hlavě.
Nedokázal jsi přesně říct jak dlouho jsi byl mimo, ale po otevření očí ti stačil okamžik abys bezpečně poznal že chvilka to nebyla. Ležel jsi na kavalci v kajutě posádky a prudká bolest ve tváři ti rychle připomněla co se stalo. Náhle si uslyšel zvuky, někdo tu byl s tebou. Otočil jsi hlavu a uviděl Miat, byla oblečená jen do vojenské přiléhavé kombinézy kterou nosila pod brněním a její rudé vlasy se pomalu vlnily po jejích zádech, právě ošetřovala Inyri ležící na zadním lehátku a podle všeho stále v bezvědomí. Rychle sis uvědomil že je tu i někdo další, na kavalci naproti tvému se pomalu pohybovala hromada přikrývek za občasného tenkého hlásku dítěte. Když tvé oči přejížděly po kajutě zastavily se na sklopeném stolku vedle tebe, ležel na něm tvůj renegade očividně připravený ke střelbě.
Je nabitý a odjištěný.
Ozval se najednou ledově klidný hlas Miat jejíž jedinou obranu v tuto chvíli zřejmě představovalo pouzdro z těžkým blasterem na pravém stehně. Neotáčela se, dál se pokojně věnovala ošetřování zranění Inyri.
Mimochodem budou v pořádku, kdyby tě to náhodou zajímalo. Obě dvě!
Dodala ještě suše a podívala se tvým směrem. Její tvář měla vážný výraz a po čele jí stékal po kapkách pot, její oči ale byly stále plné hněvu. K tomu se teď ale přidalo ještě něco nového čeho si nešlo nevšimnout a to pohrdání, pohrdání tak silné že si střet vašich pohledů nevydržel a odklonil se. Bezděky ses tak podíval na Inyri, ležela klidně na kavalci a pomalu dýchala. Na rameni měla několik náplastí proti bolesti, ale jinak na sobě neměla nic. Její atletické, pevné, nahé tělo s několika jemnými bílými linkami jizev starých zranění, bylo kolem pasu ovinuto obvazem z nějž na okrajích prosvítala ošetřená trochu krvácející rána. Miat si tvého pohledu všimla a jemně zakryla její tělo přikrývkou.
Tak co bude?
Řekla klidně ale tvrdě s velkým důrazem.
Právě jsi se otočil a udělal první krok ke kokpitu když se za tebou jasně ozval hlas Miat ničím nezkreslený, ale hodně naléhavý.
Fryei!
Rychle ses otočil očekávajíc že se snad Inyri probrala, místo toho jsi však zahlédl tvář Miat. Měla hluboce rozšířené slzami orosené oči plné vzteku a překvapení a především napjatou a rychle, strašidelně se zvětšující pěst. Ta dopadla s přesností a silou zaměřeného protonového torpéda na tvou tvář až v ní zapraskalo. Ani jsi přes pronikavou bolest nepostřehl jak ses octl ve vzduchu nebo na zemi dva metry od Miat. Ta se jen klidně napřímila s doslova vzteklým výrazem a strašidelně klidným hlasem řekla.
Někdy jsi strašnej blbec Fryei Gordone, už....
Miatina řeč zřejmě pokračovala, ale tvůj svět se ponořil do temnoty bolesti a bezvědomí, takže jsi už neslyšel nic než pulzující bolest v tvé hlavě.
Nedokázal jsi přesně říct jak dlouho jsi byl mimo, ale po otevření očí ti stačil okamžik abys bezpečně poznal že chvilka to nebyla. Ležel jsi na kavalci v kajutě posádky a prudká bolest ve tváři ti rychle připomněla co se stalo. Náhle si uslyšel zvuky, někdo tu byl s tebou. Otočil jsi hlavu a uviděl Miat, byla oblečená jen do vojenské přiléhavé kombinézy kterou nosila pod brněním a její rudé vlasy se pomalu vlnily po jejích zádech, právě ošetřovala Inyri ležící na zadním lehátku a podle všeho stále v bezvědomí. Rychle sis uvědomil že je tu i někdo další, na kavalci naproti tvému se pomalu pohybovala hromada přikrývek za občasného tenkého hlásku dítěte. Když tvé oči přejížděly po kajutě zastavily se na sklopeném stolku vedle tebe, ležel na něm tvůj renegade očividně připravený ke střelbě.
Je nabitý a odjištěný.
Ozval se najednou ledově klidný hlas Miat jejíž jedinou obranu v tuto chvíli zřejmě představovalo pouzdro z těžkým blasterem na pravém stehně. Neotáčela se, dál se pokojně věnovala ošetřování zranění Inyri.
Mimochodem budou v pořádku, kdyby tě to náhodou zajímalo. Obě dvě!
Dodala ještě suše a podívala se tvým směrem. Její tvář měla vážný výraz a po čele jí stékal po kapkách pot, její oči ale byly stále plné hněvu. K tomu se teď ale přidalo ještě něco nového čeho si nešlo nevšimnout a to pohrdání, pohrdání tak silné že si střet vašich pohledů nevydržel a odklonil se. Bezděky ses tak podíval na Inyri, ležela klidně na kavalci a pomalu dýchala. Na rameni měla několik náplastí proti bolesti, ale jinak na sobě neměla nic. Její atletické, pevné, nahé tělo s několika jemnými bílými linkami jizev starých zranění, bylo kolem pasu ovinuto obvazem z nějž na okrajích prosvítala ošetřená trochu krvácející rána. Miat si tvého pohledu všimla a jemně zakryla její tělo přikrývkou.
Tak co bude?
Řekla klidně ale tvrdě s velkým důrazem.
"Lisa"- Ilum:
Co...hej...auu!
Ona mě praštila? Ona mě vážně praštila?
Byl to skvělý K.O. zásah, proti kterému nebylo obrany, a kterým mě vyřadil na pěknou chvilku mimo provoz. Probuzení proto bylo velice nepřijemné. Čelist mě bolela jako bych přez ní dostal traverzou a na pěknou chvilku jsem byl úplně dezorientován. Když jsem se konečně vzpamatoval a rozhlédl po místnosti, tak jsem se napřímil na kavalci a jednou rukou si začal ohmatávat zasaženou čelist, abych zjistil, jestli tam mám jenom bouli nebo jestli to náhodou nemůže být zlomené. Bolelo to vážně jako čert. To už si mě však všimla Miat a hned na mě začala mluvit jako by se nic nestalo. Respektive jako by mi nikdy nedala pěstí do obličeje, s čímž jsem se samozřejmě nemohl jen tak vypořádat bez mrknutí oka.
Potom jsem se pokusil mluvit, samozřejmě že můj hlas byl trochu zkreslený a mluvení bylo ještě o trochu nepříjemnější a bolestivější, než když jsem měl pusu zavřenou, ale prostě jsem musel, zvlášť když to odemě Miat očekávala. Uvědomoval jsem si, že v jejích očích nejsem žádný hrdina, což jsem ale nikdy nebyl a nikdy jsem to o sobě netvrdil. Evidentně byla Miat velice zásadová se smyslem pro spravedlnost a já jsem se zastyděl za svoje předešlé chování. Avšak moje ješitnost a pýcha mi nedovolila jen tak sklonit hlavu, a tak jsem promluvil trochu vyčítavým hlasem.
Tys mě praštila?! Tys mě vážně normálně praštila! Máš štěstí, že nejsme vojáci, protože tam by se to považovalo za vzpouru.
Druhou větu jsem neřekl až tak úplně vážně, spíš jsem se pokusil o vtip, který by Miat snad mohla pochopit. Následně jsem se na kavalci posadil, abych pokračoval dál.
A co teď bude? Mám ti říkat kapitáne? Sice nevím, co přesně z mejch blbejch řečí tě tak nasralo, ale stejně, přiznej si to, co v týhle situaci zmůžeš? Co chceš dělat? Chceš to mimino vrátit, Inyri někde vyložit a zmizet? V tom případě by za náma ten týpek z Bespinu poslal tolik vrahů, že bychom se museli schovávat v jiný galaxii. A věř mi, i když vím jak moc jsi dobrá se zbraněma, jednou by to prostě už nestačilo. Navíc nikde není napsáno, že nás rodiče toho dítěte rovnou neodstřelej, když se jim ho budem pokoušet vrátit. A pořád je tu ta hnusná zima.
Koukám se na Miat a doufám, že mi nevrazí další. Proto radši vstanu a dojdu si pro svůj renegade, protože jsem tušil, že stejně nakonec bude po jejím, i když se budu snažit sebevíc aby to nevypadalo, že jsem jí ustoupil. Potom jsem však ještě pokračoval.
Víš proč jsem ještě naživu? I když nejsem žádnej super střelec jako ty? Je to tím, že jsem mistr v přežití. To je moje specialita. Starat se sám o sebe, o svoji loď a případně o svoji posádku. Přežít a něco na tom trhnout, nesrat se do cizích věcí, to je docela dobrá záruka pro dlouhej život, víš? Když budeš chtít zachránit celou galaxii, dobře, je to šlechetný, ale neudrží tě to moc dlouho naživu, kredity tím taky nevyděláš.
Zvednu renegade a ještě jednou si všechno zkontroluju, i když věřím, že mi ho Miat pomalu i vyleštila. Potom se na ní podívám s omluvným výrazem, protože už jsem skončil se svou přednáškou a rezignovaně a s povzdechem se jí zeptám.
Tak co máš teda v plánu? Je mi jasný, že ti to nerozmluvým a jeden blbec s blasterem a lodí by možná moh trochu zvýšit tvoje teda naše šance na úspěch a přežití. Vím že každej myslíme rozdílně a vím, že jsi na mě nasraná, protože myslím především na sebe, ale přeci jen jsme parťáci, a tak tě v tom nenechám samotnou. Teda aspoň doufám, že jsme pořád ještě parťáci...?
Poslední větu vyslovím v otázce doufajíc, že jí potvrdí kladně, protože by mě mrzelo přijít o tak hodnotného, zajímavého a krásného společníka. A i když na mě teď byla naštvaná, to se přeci mohlo brzo a rychle změnit. Protože moje činy budou určitě víc než moje slova a když ji ty činy přesvědčí, že vlastně nejsem tak špatnej, tak by se mnou mohla zůstat.
Co...hej...auu!
Ona mě praštila? Ona mě vážně praštila?
Byl to skvělý K.O. zásah, proti kterému nebylo obrany, a kterým mě vyřadil na pěknou chvilku mimo provoz. Probuzení proto bylo velice nepřijemné. Čelist mě bolela jako bych přez ní dostal traverzou a na pěknou chvilku jsem byl úplně dezorientován. Když jsem se konečně vzpamatoval a rozhlédl po místnosti, tak jsem se napřímil na kavalci a jednou rukou si začal ohmatávat zasaženou čelist, abych zjistil, jestli tam mám jenom bouli nebo jestli to náhodou nemůže být zlomené. Bolelo to vážně jako čert. To už si mě však všimla Miat a hned na mě začala mluvit jako by se nic nestalo. Respektive jako by mi nikdy nedala pěstí do obličeje, s čímž jsem se samozřejmě nemohl jen tak vypořádat bez mrknutí oka.
Potom jsem se pokusil mluvit, samozřejmě že můj hlas byl trochu zkreslený a mluvení bylo ještě o trochu nepříjemnější a bolestivější, než když jsem měl pusu zavřenou, ale prostě jsem musel, zvlášť když to odemě Miat očekávala. Uvědomoval jsem si, že v jejích očích nejsem žádný hrdina, což jsem ale nikdy nebyl a nikdy jsem to o sobě netvrdil. Evidentně byla Miat velice zásadová se smyslem pro spravedlnost a já jsem se zastyděl za svoje předešlé chování. Avšak moje ješitnost a pýcha mi nedovolila jen tak sklonit hlavu, a tak jsem promluvil trochu vyčítavým hlasem.
Tys mě praštila?! Tys mě vážně normálně praštila! Máš štěstí, že nejsme vojáci, protože tam by se to považovalo za vzpouru.
Druhou větu jsem neřekl až tak úplně vážně, spíš jsem se pokusil o vtip, který by Miat snad mohla pochopit. Následně jsem se na kavalci posadil, abych pokračoval dál.
A co teď bude? Mám ti říkat kapitáne? Sice nevím, co přesně z mejch blbejch řečí tě tak nasralo, ale stejně, přiznej si to, co v týhle situaci zmůžeš? Co chceš dělat? Chceš to mimino vrátit, Inyri někde vyložit a zmizet? V tom případě by za náma ten týpek z Bespinu poslal tolik vrahů, že bychom se museli schovávat v jiný galaxii. A věř mi, i když vím jak moc jsi dobrá se zbraněma, jednou by to prostě už nestačilo. Navíc nikde není napsáno, že nás rodiče toho dítěte rovnou neodstřelej, když se jim ho budem pokoušet vrátit. A pořád je tu ta hnusná zima.
Koukám se na Miat a doufám, že mi nevrazí další. Proto radši vstanu a dojdu si pro svůj renegade, protože jsem tušil, že stejně nakonec bude po jejím, i když se budu snažit sebevíc aby to nevypadalo, že jsem jí ustoupil. Potom jsem však ještě pokračoval.
Víš proč jsem ještě naživu? I když nejsem žádnej super střelec jako ty? Je to tím, že jsem mistr v přežití. To je moje specialita. Starat se sám o sebe, o svoji loď a případně o svoji posádku. Přežít a něco na tom trhnout, nesrat se do cizích věcí, to je docela dobrá záruka pro dlouhej život, víš? Když budeš chtít zachránit celou galaxii, dobře, je to šlechetný, ale neudrží tě to moc dlouho naživu, kredity tím taky nevyděláš.
Zvednu renegade a ještě jednou si všechno zkontroluju, i když věřím, že mi ho Miat pomalu i vyleštila. Potom se na ní podívám s omluvným výrazem, protože už jsem skončil se svou přednáškou a rezignovaně a s povzdechem se jí zeptám.
Tak co máš teda v plánu? Je mi jasný, že ti to nerozmluvým a jeden blbec s blasterem a lodí by možná moh trochu zvýšit tvoje teda naše šance na úspěch a přežití. Vím že každej myslíme rozdílně a vím, že jsi na mě nasraná, protože myslím především na sebe, ale přeci jen jsme parťáci, a tak tě v tom nenechám samotnou. Teda aspoň doufám, že jsme pořád ještě parťáci...?
Poslední větu vyslovím v otázce doufajíc, že jí potvrdí kladně, protože by mě mrzelo přijít o tak hodnotného, zajímavého a krásného společníka. A i když na mě teď byla naštvaná, to se přeci mohlo brzo a rychle změnit. Protože moje činy budou určitě víc než moje slova a když ji ty činy přesvědčí, že vlastně nejsem tak špatnej, tak by se mnou mohla zůstat.
Moderátor je člověk, kterého hráč nesmí naštvat, pokud chce přežít svůj výcvik.
Administrátor je člověk, kterého hráč nesmí naštvat, pokud chce přežít.
Aneb všichni jsme si rovni, nekteří jsme si však rovnější.
"Lisa"- Ilum:
Stejně jako tě zastřelit!
Vyštěkla Miat po tvém vtipu o vzpouře, byla očividně rozzuřená a rozhodně neměla sebemenší zájem o žertování. Naopak to teď vypadalo že se velmi přemáhá aby po tobě nezačala střílet.
Tvá další slova i když některá nevolena zrovna moudře ji ale snad přeci trochu uklidnily. Přesto když jsi se dotkl renegadu jí ruka bleskově sklouzla k blasteru u boku, čekala až jej použiješ. To byl její způsob cti, praštila tě a dávala ti způsob jak to čestně vyřešit. To poznání bylo smrtící a v tvé ruce se okamžitě ozvala křeč která blaster s těžkým zazvoněním poslala zpět na stolek a stejně rychle tvé ruce vymrštila do nejstaršího náznaku míru. I tak Miat nepohnula rukou dokud ses nevzdálil od blasteru a znovu se neposadil na kavalec.
Pro co jsme přiletěli? A kam to máme dovést?
Zeptala se najednou Miat, ledově klidným hlasem.
Víš to vůbec? Myslím, víš to jistě? Já neslyšela nic o žádném dítěti, ani o tom že by ten podivín zůstával na Bespinu.
Miat se kysele usmála.
Řekni, jak by tě asi odměnil žes mu přivezl špatný zboží a ještě bez jeho... "zaměstnanců"?
Miat chvilku mlčela s úsměvem ve tváři, pak ale její rysy prudce ztvrdly.
A tohle není žádný zboží!
Vykřikla najednou dost hlasitě, až se mimino rozbrečelo.
Tohle je dítě, polozmrzlí mimino! Připadám ti jako chůva! Řekni, vypadám jako chůva, žes mi je házel na krk?!
Miat zuřila.
Ty to máš promyšlený, co! "Starat se sám o sebe a svoji loď. Přežít a něco na tom trhnout a nesrat se do cizích věcí." Jednoduchý že?! Peníze a klid! Jak prostý! Ale takhle to nefunguje.
Miat se zhluboka nadechla, ztišila hlas a podala uzlíčku látky na vedlejším kavalci sadu klíčů z nářadí.
Víš, občas se musíš namočit jenom proto abys přežil... Starat se pořád jen o sví tě totiž jednou zabije stejně dobře... to mi věř.
Mluvila teď vážně a ustaraně, jako by ti říkala životní moudrost jíž sama tvrdě nabyla.
Jak poznají lidi kolem tebe že ti můžou věřit? Jak ti mám důvěřovat já? Když ti záleží jen na "vlastním přežití a něco na tom trhnout". Řekni? A nebo víš co, neříkej nic. Protože jak ti mám věřit jediný slovo?
Její pohled byl čirá vyčítavost.
Musíš mýt hranici. Každý ji má. Něco co už je moc, něco co pohne i tvou netečností.
Pokračovala po chvíli.
Nečekala jsem od tebe hrdinu, nečekala jsem ani nic extra. Věděla jsem že pod všema tima frajeřinama se bojíš. Ale tohle? Celej plán jde do háje, všechno co šlo se pokazilo, na palubě máš polomrtvou ženskou a dítě o kterejch nic nevíš, nevíš vlastně nic o ničem. A ty? Ty nic! Všechny bys nás klidně odvez střemhlav do šílenýho rizika. Sakra, zkus myslet než něco uděláš, zkus se zamyslet, zkus zjistit na čem ti záleží. Zkus zjistit kdo vlastně jsi! A až to zjistíš, tak si promluvíme jestli jsme ještě parťáci.
Miat domluvila a zamířila ke dveřím, ve vchodu kajuty se na moment zastavila.
Budu ve spodní věži, kdyby ses rozhodl že ti stojím v cestě za "vlastním přežitím a něčem na tom trhnout".
Řekla aniž by se na tebe podívala a rukou ukázala na stolek s tvým blasterem aby ti vysvětlila co tím myslí.
Snažím se vyhrabat loď, bouře ještě neustala.
Dodala klidně a překročila práh.
A ještě něco. Už nikdy na mě neřvi, jinak tě zabiju!
Slova pronášela ledově klidně ale s neuvěřitelným důrazem a vážností. Potom odešla.
Stejně jako tě zastřelit!
Vyštěkla Miat po tvém vtipu o vzpouře, byla očividně rozzuřená a rozhodně neměla sebemenší zájem o žertování. Naopak to teď vypadalo že se velmi přemáhá aby po tobě nezačala střílet.
Tvá další slova i když některá nevolena zrovna moudře ji ale snad přeci trochu uklidnily. Přesto když jsi se dotkl renegadu jí ruka bleskově sklouzla k blasteru u boku, čekala až jej použiješ. To byl její způsob cti, praštila tě a dávala ti způsob jak to čestně vyřešit. To poznání bylo smrtící a v tvé ruce se okamžitě ozvala křeč která blaster s těžkým zazvoněním poslala zpět na stolek a stejně rychle tvé ruce vymrštila do nejstaršího náznaku míru. I tak Miat nepohnula rukou dokud ses nevzdálil od blasteru a znovu se neposadil na kavalec.
Pro co jsme přiletěli? A kam to máme dovést?
Zeptala se najednou Miat, ledově klidným hlasem.
Víš to vůbec? Myslím, víš to jistě? Já neslyšela nic o žádném dítěti, ani o tom že by ten podivín zůstával na Bespinu.
Miat se kysele usmála.
Řekni, jak by tě asi odměnil žes mu přivezl špatný zboží a ještě bez jeho... "zaměstnanců"?
Miat chvilku mlčela s úsměvem ve tváři, pak ale její rysy prudce ztvrdly.
A tohle není žádný zboží!
Vykřikla najednou dost hlasitě, až se mimino rozbrečelo.
Tohle je dítě, polozmrzlí mimino! Připadám ti jako chůva! Řekni, vypadám jako chůva, žes mi je házel na krk?!
Miat zuřila.
Ty to máš promyšlený, co! "Starat se sám o sebe a svoji loď. Přežít a něco na tom trhnout a nesrat se do cizích věcí." Jednoduchý že?! Peníze a klid! Jak prostý! Ale takhle to nefunguje.
Miat se zhluboka nadechla, ztišila hlas a podala uzlíčku látky na vedlejším kavalci sadu klíčů z nářadí.
Víš, občas se musíš namočit jenom proto abys přežil... Starat se pořád jen o sví tě totiž jednou zabije stejně dobře... to mi věř.
Mluvila teď vážně a ustaraně, jako by ti říkala životní moudrost jíž sama tvrdě nabyla.
Jak poznají lidi kolem tebe že ti můžou věřit? Jak ti mám důvěřovat já? Když ti záleží jen na "vlastním přežití a něco na tom trhnout". Řekni? A nebo víš co, neříkej nic. Protože jak ti mám věřit jediný slovo?
Její pohled byl čirá vyčítavost.
Musíš mýt hranici. Každý ji má. Něco co už je moc, něco co pohne i tvou netečností.
Pokračovala po chvíli.
Nečekala jsem od tebe hrdinu, nečekala jsem ani nic extra. Věděla jsem že pod všema tima frajeřinama se bojíš. Ale tohle? Celej plán jde do háje, všechno co šlo se pokazilo, na palubě máš polomrtvou ženskou a dítě o kterejch nic nevíš, nevíš vlastně nic o ničem. A ty? Ty nic! Všechny bys nás klidně odvez střemhlav do šílenýho rizika. Sakra, zkus myslet než něco uděláš, zkus se zamyslet, zkus zjistit na čem ti záleží. Zkus zjistit kdo vlastně jsi! A až to zjistíš, tak si promluvíme jestli jsme ještě parťáci.
Miat domluvila a zamířila ke dveřím, ve vchodu kajuty se na moment zastavila.
Budu ve spodní věži, kdyby ses rozhodl že ti stojím v cestě za "vlastním přežitím a něčem na tom trhnout".
Řekla aniž by se na tebe podívala a rukou ukázala na stolek s tvým blasterem aby ti vysvětlila co tím myslí.
Snažím se vyhrabat loď, bouře ještě neustala.
Dodala klidně a překročila práh.
A ještě něco. Už nikdy na mě neřvi, jinak tě zabiju!
Slova pronášela ledově klidně ale s neuvěřitelným důrazem a vážností. Potom odešla.
"Lisa"- Ilum:
Ona to ví!
Podotkl jsem po její narážce, že vlastně ani nevíme, co máme dovést a ukázal jsem na zraněnou, leč živou ženu, která donesla dítě a pravděpodobně měla nějaký záměr, co s ním udělat.
Jo sorry, chůva fakt nejsi.
Ušěpačně poznamenám a svou narážku na to, že by asi nebyla dobrá máma radši spolknu. Miat se dost rozmluvila, a tak jsem radši jenom tiše poslouchal dokud neskončila a nevylezla ven z kajuty. Chvilku mi trvalo, než jsem všechno, co mi řekla, zpracoval, ale potom jsem vystřelil jak namydlenej blesk a zavolal jsem na ní, přičemž jsem doufal, že to nebude brát tak, že na ní řvu.
Hej, počkej! Dlužím ti asi odpoveď a i když si myslíš, že mi to nemyslí moc rychle, tak občas se překonám! Jsi členem mojí posádky, to znamená, že ti bezvýhradně důvěřuji, jinak bych tě nevzal na svou loď. A pokud sis všimla, říkal jsem, že se starám o sebe, svou loď a svou posádku. Já jsem čestnej chlap, i když možná s trochu pokřiveným pohledem na čest, každopádně když dva lidi dělaj tým, tak by si měli bezvýhradně věřit a krej prdel jeden druhýmu, páč bez toho zařvou voba.
Vychrlil jsem na ní pár vět týkajících se důvěry a následně jsem udělal krátkou pauzu, abych nabral dech. měl jsem rozhodně v plánu pokračovat.
Jo dobře, máš pravdu, asi jsme v pěkným průseru, tak bychom se z něj taky měli nějak vyhrabat. Společně.
Prosebně jsem se na ní podíval a doufal jsem, že když si nasypu trochu popela na hlavu, tak ji to pomůže alespoň trochu obměkčit. Potom jsem pokračoval.
Chtělas vědět, na čem mi záleží, tak já ti to povím. Samozřejmě mi záleží na mě a mým životě, jsem prostě sobeckej parchant, lhal bych, kdybych řek že ne. Záleží mi na lodi, záleží mi na prachách, ale víš co? Po strašně dlouhý době, co jsem byl sám, mi začalo záležet ještě na někom dalším. Já vím, že to možná není moc poznat, možná v tom hraje roli i to, že jsi tak drsná a nepotřebuješ, aby tě někdo ochraňoval nebo ti dával najevo nějaký... no city, ale záleží mi na tobě. Vážně. Jsem rád, že jsi tu se mnou, na moji lodi a že jsme parťáci a vím, že to bude znít dost blbě, ale nechci tě vystavovat většímu riziku, než je nezbytně nutný.
Skoro mě až překvapilo, jak upřímně jsem ji všechno vyklopil a doufal jsem, že už mě dál nebude chtít zastřelit. Tohle všechno však ještě ale nenavozovalo situaci, kdy bychom měli vyřešit náš problém, a tak jsem to na závěr nadhodil.
Co teda uděláme? S tím miminem, páč je jasný, že nikdo z nás se o takhle malý smrady rozhodně starat nemůže. Počkáme až skončí bouře a půjdem ho vrátit? No a teda taky co s Inyri? Někde ji vyložíme v nemocnici a zmizíme třeba pro tu odměnu od rybáků? Nebo se ji zbavíme úplně, aby nás nemohla prásknout a taky zmizíme?
Tázavě se podívám na Miat a při představě, že bychom měli zabít ženskou, co se nemůže bránit, jsem se zatvářil trochu zhnuseně. Pořád jsem totiž netušil, co by Miat nejradši provedla, takže jsem začal trochu opatrnějc.
Ona to ví!
Podotkl jsem po její narážce, že vlastně ani nevíme, co máme dovést a ukázal jsem na zraněnou, leč živou ženu, která donesla dítě a pravděpodobně měla nějaký záměr, co s ním udělat.
Jo sorry, chůva fakt nejsi.
Ušěpačně poznamenám a svou narážku na to, že by asi nebyla dobrá máma radši spolknu. Miat se dost rozmluvila, a tak jsem radši jenom tiše poslouchal dokud neskončila a nevylezla ven z kajuty. Chvilku mi trvalo, než jsem všechno, co mi řekla, zpracoval, ale potom jsem vystřelil jak namydlenej blesk a zavolal jsem na ní, přičemž jsem doufal, že to nebude brát tak, že na ní řvu.
Hej, počkej! Dlužím ti asi odpoveď a i když si myslíš, že mi to nemyslí moc rychle, tak občas se překonám! Jsi členem mojí posádky, to znamená, že ti bezvýhradně důvěřuji, jinak bych tě nevzal na svou loď. A pokud sis všimla, říkal jsem, že se starám o sebe, svou loď a svou posádku. Já jsem čestnej chlap, i když možná s trochu pokřiveným pohledem na čest, každopádně když dva lidi dělaj tým, tak by si měli bezvýhradně věřit a krej prdel jeden druhýmu, páč bez toho zařvou voba.
Vychrlil jsem na ní pár vět týkajících se důvěry a následně jsem udělal krátkou pauzu, abych nabral dech. měl jsem rozhodně v plánu pokračovat.
Jo dobře, máš pravdu, asi jsme v pěkným průseru, tak bychom se z něj taky měli nějak vyhrabat. Společně.
Prosebně jsem se na ní podíval a doufal jsem, že když si nasypu trochu popela na hlavu, tak ji to pomůže alespoň trochu obměkčit. Potom jsem pokračoval.
Chtělas vědět, na čem mi záleží, tak já ti to povím. Samozřejmě mi záleží na mě a mým životě, jsem prostě sobeckej parchant, lhal bych, kdybych řek že ne. Záleží mi na lodi, záleží mi na prachách, ale víš co? Po strašně dlouhý době, co jsem byl sám, mi začalo záležet ještě na někom dalším. Já vím, že to možná není moc poznat, možná v tom hraje roli i to, že jsi tak drsná a nepotřebuješ, aby tě někdo ochraňoval nebo ti dával najevo nějaký... no city, ale záleží mi na tobě. Vážně. Jsem rád, že jsi tu se mnou, na moji lodi a že jsme parťáci a vím, že to bude znít dost blbě, ale nechci tě vystavovat většímu riziku, než je nezbytně nutný.
Skoro mě až překvapilo, jak upřímně jsem ji všechno vyklopil a doufal jsem, že už mě dál nebude chtít zastřelit. Tohle všechno však ještě ale nenavozovalo situaci, kdy bychom měli vyřešit náš problém, a tak jsem to na závěr nadhodil.
Co teda uděláme? S tím miminem, páč je jasný, že nikdo z nás se o takhle malý smrady rozhodně starat nemůže. Počkáme až skončí bouře a půjdem ho vrátit? No a teda taky co s Inyri? Někde ji vyložíme v nemocnici a zmizíme třeba pro tu odměnu od rybáků? Nebo se ji zbavíme úplně, aby nás nemohla prásknout a taky zmizíme?
Tázavě se podívám na Miat a při představě, že bychom měli zabít ženskou, co se nemůže bránit, jsem se zatvářil trochu zhnuseně. Pořád jsem totiž netušil, co by Miat nejradši provedla, takže jsem začal trochu opatrnějc.
Moderátor je člověk, kterého hráč nesmí naštvat, pokud chce přežít svůj výcvik.
Administrátor je člověk, kterého hráč nesmí naštvat, pokud chce přežít.
Aneb všichni jsme si rovni, nekteří jsme si však rovnější.
"Lisa"- Ilum:
Po chvíli jsi vyletěl z kajuty za Miat, tu jsi potkal u vstupu do věže a hned sis ověřil že to nebyl úplně geniální nápad. Hned jak jsi vyběhl na dohled se Miat prudce otočila a zacílila, už jsi cítil palčivý výstřel na některé ze smrtelných zón svého těla, ale smrtvolající ruka se včas zastavila. Miat pomalu zasunula blaster, byla teď o něco klidnější, ale pořád dost naštvaná, přesto si tvou "omluvu" bez hlesu vyslechla. Poté jakoby nic otevřela poklop dolní věže a vlezla dovnitř, věž neaktivovala, jen zapnula nabíječe To nebyl špatný tah, plazmová relé v nabíječích děl se i v klidovém stavu po aktivaci rozžhavila a pokud jste potřebovali udělat otvor do ledu nebylo nic lepšího.
Po chvilce se přeci z průlezu objevila Miatina hlava, klidně a možná i trochu provokativně složila založené ruce na podlahu paluby a položila si na ně hlavu. Trochu ji naklonila a s nevinným úsměvem tě pozorovala.
Víš Fryei, my jsme dost zvláštní tým.
Řekla nakonec
Každý máme opačný pohled na problémy. Ty se snažíš co nejrychlejc z nich zmizet, ať tě to dostane k řešení nebo do ještě větších problémů. Já se snažím zjistit co jsou zač, abych to řešení neminula.
Miat se na moment zamyslela
No vlastně asi na dost věcí máme opačný názor. Ale to nemusí být vždycky na škodu.
Usmála se
Víš co je důležitý pro mě? Jsou to jen tři věci, nic víc, nic míň. Důvěra, síla, svědomí. A než z tebe vypadne něco čeho budeme oba litovat, tak si to poslechni celý. Důvěru ti vysvětlovat nechci a myslím že tu asi jedinou chápeš stejně jako já. Ale zbytek ti vysvětlit chci, síla pro mě znamená hodně protože jsem v životě zažila chvíle kdy jsem jí neměla dost a ty už NiIKDY nechci zažít a svědomí, to neber tak doslova. To čemu já říkám svědomí se dost liší od toho co se běžně říká. Pro mě je svědomí jen moje věc a funguje prakticky tak, že pro všechno co udělám musím mýt důvod. Je to něco co se spíš podobá cti, ale to bych těžko mohla dělat co jsem dělala.
Miat se na tebe teď dívala vážně ale klidně.
Proto jsem mluvila o hranicích. Myslela jsem hranice tvýho svědomí. Jako to jak se teď šklebíš na zabití Inyri. Není ti to příjemný, ale kdybych to chtěla asi bys nic neudělal, že? A co kdybych chtěla zabít obě a vyhodit je ven? Nemyslím, to že je to blbost co nás dostane do ještě větších problémů. Myslím prostě jen tak, kdybych chtěla prostě z tohohle maléru vybruslit tou nejkratší cestou.
To byla jednoznačně narážka na tebe a tón jejího hlasu to jen podtrhnul.
Co bys udělal? Zabít bezbrannou vražedkyni, se ti nelíbí. Co zabít mimino? Nebo je nechat jen tak vykrvácet? Svést to na zranění, jejich chybu?
Mluvila klidně, dokonce mile až z toho člověku přejel mráz po zádech.
Na to se tě ptám, kdy už bys zasáhl. Co už bys nedokázal mýt na svých rukách?
Miat se odmlčela, ale dál na tebe koukala.
Po chvíli zkontrolovala nabíječe aby se nepoškodily a otvor co pod lodí rozpustil jejich žár, potom vylezla a sedla si na okraj průlezu. Její kombinéza byla na pár místech ztmavlá potem z horka jak lodi tak přehřáté věže a nalepila se ještě více na její tělo.
Jestli se vážně ptáš co bych udělala já, tak já bych počkala. V tomhle odsud stejně nevzlítnem, nebo by to aspoň nebylo moc chytrý. Tolik o lítání vím. Do tý doby by se měla Inyri probrat a říct nám o co tu jde. Podle toho bych se zařídila. A než dodáš že tohle tu říkáš celou dobu, tak jeden podstatný rozdíl, já myslím, ne já vím jistě, že naše práce skončila. To jak se to všechno zvrtlo. Nevím, ale tohle už nemá s tím boháčem z Bespinu nic společnýho.
Po chvíli jsi vyletěl z kajuty za Miat, tu jsi potkal u vstupu do věže a hned sis ověřil že to nebyl úplně geniální nápad. Hned jak jsi vyběhl na dohled se Miat prudce otočila a zacílila, už jsi cítil palčivý výstřel na některé ze smrtelných zón svého těla, ale smrtvolající ruka se včas zastavila. Miat pomalu zasunula blaster, byla teď o něco klidnější, ale pořád dost naštvaná, přesto si tvou "omluvu" bez hlesu vyslechla. Poté jakoby nic otevřela poklop dolní věže a vlezla dovnitř, věž neaktivovala, jen zapnula nabíječe To nebyl špatný tah, plazmová relé v nabíječích děl se i v klidovém stavu po aktivaci rozžhavila a pokud jste potřebovali udělat otvor do ledu nebylo nic lepšího.
Po chvilce se přeci z průlezu objevila Miatina hlava, klidně a možná i trochu provokativně složila založené ruce na podlahu paluby a položila si na ně hlavu. Trochu ji naklonila a s nevinným úsměvem tě pozorovala.
Víš Fryei, my jsme dost zvláštní tým.
Řekla nakonec
Každý máme opačný pohled na problémy. Ty se snažíš co nejrychlejc z nich zmizet, ať tě to dostane k řešení nebo do ještě větších problémů. Já se snažím zjistit co jsou zač, abych to řešení neminula.
Miat se na moment zamyslela
No vlastně asi na dost věcí máme opačný názor. Ale to nemusí být vždycky na škodu.
Usmála se
Víš co je důležitý pro mě? Jsou to jen tři věci, nic víc, nic míň. Důvěra, síla, svědomí. A než z tebe vypadne něco čeho budeme oba litovat, tak si to poslechni celý. Důvěru ti vysvětlovat nechci a myslím že tu asi jedinou chápeš stejně jako já. Ale zbytek ti vysvětlit chci, síla pro mě znamená hodně protože jsem v životě zažila chvíle kdy jsem jí neměla dost a ty už NiIKDY nechci zažít a svědomí, to neber tak doslova. To čemu já říkám svědomí se dost liší od toho co se běžně říká. Pro mě je svědomí jen moje věc a funguje prakticky tak, že pro všechno co udělám musím mýt důvod. Je to něco co se spíš podobá cti, ale to bych těžko mohla dělat co jsem dělala.
Miat se na tebe teď dívala vážně ale klidně.
Proto jsem mluvila o hranicích. Myslela jsem hranice tvýho svědomí. Jako to jak se teď šklebíš na zabití Inyri. Není ti to příjemný, ale kdybych to chtěla asi bys nic neudělal, že? A co kdybych chtěla zabít obě a vyhodit je ven? Nemyslím, to že je to blbost co nás dostane do ještě větších problémů. Myslím prostě jen tak, kdybych chtěla prostě z tohohle maléru vybruslit tou nejkratší cestou.
To byla jednoznačně narážka na tebe a tón jejího hlasu to jen podtrhnul.
Co bys udělal? Zabít bezbrannou vražedkyni, se ti nelíbí. Co zabít mimino? Nebo je nechat jen tak vykrvácet? Svést to na zranění, jejich chybu?
Mluvila klidně, dokonce mile až z toho člověku přejel mráz po zádech.
Na to se tě ptám, kdy už bys zasáhl. Co už bys nedokázal mýt na svých rukách?
Miat se odmlčela, ale dál na tebe koukala.
Po chvíli zkontrolovala nabíječe aby se nepoškodily a otvor co pod lodí rozpustil jejich žár, potom vylezla a sedla si na okraj průlezu. Její kombinéza byla na pár místech ztmavlá potem z horka jak lodi tak přehřáté věže a nalepila se ještě více na její tělo.
Jestli se vážně ptáš co bych udělala já, tak já bych počkala. V tomhle odsud stejně nevzlítnem, nebo by to aspoň nebylo moc chytrý. Tolik o lítání vím. Do tý doby by se měla Inyri probrat a říct nám o co tu jde. Podle toho bych se zařídila. A než dodáš že tohle tu říkáš celou dobu, tak jeden podstatný rozdíl, já myslím, ne já vím jistě, že naše práce skončila. To jak se to všechno zvrtlo. Nevím, ale tohle už nemá s tím boháčem z Bespinu nic společnýho.
"Lisa"- Ilum:
Jednu chvíli jsem vážně myslel, že mě doopravdy zastřelí a ihned jsem litoval rychlosti, kterou jsem zareagoval. Měl jsem však štěstí, asi mi chtěla dát ještě jednu šanci. Stejně by odsud s mou lodí sama nevzlítla, takže potřebovala pomoct, i když na to určitě v tu dobu nemyslela. Přeci jenom mě měla možná trochu ráda, protože jinak by se mnou zametla jednou pro vždy. Rozhodla mi však všechno ještě jednou vysvětlit a pokusit se přivést mě k rozumum. Zaposlouchal jsem se do jejího proslovu a celou dobu jsem ani nedutal. Během toho co mluvila a vypadala přitom tak sexy - divím se, že mi přišlo na mysli zrovna tohle, když jsem ještě před chvílí málem příšel o hlavu - jsem se posadil naproti ní a pozoroval její hezkou, i když teď ustaranou tvář a vrýval jsem si do paměti všechna její slova, abych ji mohl následně pomalu odpověďet, ale zřejmě ne tak úplně, jak si představovala.
Miat, kolik jsi zabila lidí?
nehal jsem vážnou otázku chvilku viset ve vzduchu, než jsem pokračoval.
A nemyslím teď v situacích kdy to bylo ty nebo oni. Myslím ty, který jsi zabít nemusela.
Upřel jsem na ní pohled a došlo mi, alespoň z jejího výkladu, že to byly určitě desítky bytostí. Potom jsem pokračoval, abych se dostal k vlastní odpovědi.
Já jsem nezabil nikdy nikoho, koho jsem nemusel. A rozhodně s tím nechci začínat. Když se ptáš na moji sílu, tak jsem byl evidentně vždycky dost silnej na to, abych přežil. Když se ptáš na moje svědomí, nemohl bych jen tak připravit o život někoho, koho nemusím, ani bych nikoho nenechal umřít, když bych nemusel. Když se ptáš na to, jestli bych tě zastavil, kdybys je chtěla zabít. Samozřejmě že bych se o to pokusil, ale rozhodně ne se slovy "jen přes moji mrtvolu", je mi jasný, že kdyby sis ty něco usmyslela, silou proti tobě nic nezmůžu, ale věřím, že na tebe platí i slova.
Skončil jsme s touhle částí a vážně jsem se díval Miat do jejích pěkných očí a snažil jsem se z jejího pohledu vyčíst, jestli byla spokojená s tím, co jsem ji teď řekl do očí a smrtelně vážně. Zbývalo zareagovat na poslední pasáž, která se týkala toho, co bude dál.
Víš, myslím, že když jsme parťáci, tak bychom taky jako parťáci měli společně dělat těžká rozhodnutí. Asi nemá smysl hrát si na kapitána, kterej musí všechno vědět a vždycky se správně rozhodnout. No teda do lítání mi mluvit nebudeš, ale jinak bychom spolu měli mluvit víc. Máš pravdu, že teď stejně nevzlítnem, tak můžeme čekat a doufat, že se Inyry vzbudí a řekne nám, oč tu vlastně jde. Hele ale vážně bych chtěl vidět aspoň nějaký ty prachy. Přeci jenom jsme tu nelítali úplně zadarmo.
Neodpustím si nakonec povzdechnutí a doufám, že teď už je Miat dost klidná na to, aby mi neustřelila hlavu a nemysleli si o mě nic extra špatnýho. Přeci jen jsem ji jednoho krásnýho dne chtěl dostat do postele. Zvlášť když jí to tak slušelo, když byla bez toho brnění. Sedíc na podlaze jsem jejím směrem zkusmo natáhl ruku a přemýšlel jsem, jestli mi aspoň na okamžik podá tu svou. Každopádně jsem byl rozhodnut se ještě jednou omluvit.
Omlouvám se, vážně jsem občas blbec. Jsem rád, že jsme parťáci a spolu to všechno zvládnem.
Potom jsem se zvedl na nohy a ruku jsem nechal nabídnutou, abych ji taktéž pomohl vstát. Sice jsem úplně nevěděl, co dál, ale možná byl čas se jít znovu podívat na Inyry a to smrádě.
Jednu chvíli jsem vážně myslel, že mě doopravdy zastřelí a ihned jsem litoval rychlosti, kterou jsem zareagoval. Měl jsem však štěstí, asi mi chtěla dát ještě jednu šanci. Stejně by odsud s mou lodí sama nevzlítla, takže potřebovala pomoct, i když na to určitě v tu dobu nemyslela. Přeci jenom mě měla možná trochu ráda, protože jinak by se mnou zametla jednou pro vždy. Rozhodla mi však všechno ještě jednou vysvětlit a pokusit se přivést mě k rozumum. Zaposlouchal jsem se do jejího proslovu a celou dobu jsem ani nedutal. Během toho co mluvila a vypadala přitom tak sexy - divím se, že mi přišlo na mysli zrovna tohle, když jsem ještě před chvílí málem příšel o hlavu - jsem se posadil naproti ní a pozoroval její hezkou, i když teď ustaranou tvář a vrýval jsem si do paměti všechna její slova, abych ji mohl následně pomalu odpověďet, ale zřejmě ne tak úplně, jak si představovala.
Miat, kolik jsi zabila lidí?
nehal jsem vážnou otázku chvilku viset ve vzduchu, než jsem pokračoval.
A nemyslím teď v situacích kdy to bylo ty nebo oni. Myslím ty, který jsi zabít nemusela.
Upřel jsem na ní pohled a došlo mi, alespoň z jejího výkladu, že to byly určitě desítky bytostí. Potom jsem pokračoval, abych se dostal k vlastní odpovědi.
Já jsem nezabil nikdy nikoho, koho jsem nemusel. A rozhodně s tím nechci začínat. Když se ptáš na moji sílu, tak jsem byl evidentně vždycky dost silnej na to, abych přežil. Když se ptáš na moje svědomí, nemohl bych jen tak připravit o život někoho, koho nemusím, ani bych nikoho nenechal umřít, když bych nemusel. Když se ptáš na to, jestli bych tě zastavil, kdybys je chtěla zabít. Samozřejmě že bych se o to pokusil, ale rozhodně ne se slovy "jen přes moji mrtvolu", je mi jasný, že kdyby sis ty něco usmyslela, silou proti tobě nic nezmůžu, ale věřím, že na tebe platí i slova.
Skončil jsme s touhle částí a vážně jsem se díval Miat do jejích pěkných očí a snažil jsem se z jejího pohledu vyčíst, jestli byla spokojená s tím, co jsem ji teď řekl do očí a smrtelně vážně. Zbývalo zareagovat na poslední pasáž, která se týkala toho, co bude dál.
Víš, myslím, že když jsme parťáci, tak bychom taky jako parťáci měli společně dělat těžká rozhodnutí. Asi nemá smysl hrát si na kapitána, kterej musí všechno vědět a vždycky se správně rozhodnout. No teda do lítání mi mluvit nebudeš, ale jinak bychom spolu měli mluvit víc. Máš pravdu, že teď stejně nevzlítnem, tak můžeme čekat a doufat, že se Inyry vzbudí a řekne nám, oč tu vlastně jde. Hele ale vážně bych chtěl vidět aspoň nějaký ty prachy. Přeci jenom jsme tu nelítali úplně zadarmo.
Neodpustím si nakonec povzdechnutí a doufám, že teď už je Miat dost klidná na to, aby mi neustřelila hlavu a nemysleli si o mě nic extra špatnýho. Přeci jen jsem ji jednoho krásnýho dne chtěl dostat do postele. Zvlášť když jí to tak slušelo, když byla bez toho brnění. Sedíc na podlaze jsem jejím směrem zkusmo natáhl ruku a přemýšlel jsem, jestli mi aspoň na okamžik podá tu svou. Každopádně jsem byl rozhodnut se ještě jednou omluvit.
Omlouvám se, vážně jsem občas blbec. Jsem rád, že jsme parťáci a spolu to všechno zvládnem.
Potom jsem se zvedl na nohy a ruku jsem nechal nabídnutou, abych ji taktéž pomohl vstát. Sice jsem úplně nevěděl, co dál, ale možná byl čas se jít znovu podívat na Inyry a to smrádě.
Moderátor je člověk, kterého hráč nesmí naštvat, pokud chce přežít svůj výcvik.
Administrátor je člověk, kterého hráč nesmí naštvat, pokud chce přežít.
Aneb všichni jsme si rovni, nekteří jsme si však rovnější.
"Lisa"- Ilum:
Váš rozhovor se konečně uklidnil a skoro všechno napětí spojené s případným zastřelením kohokoli, respektive nejspíše tebe, konečně opadlo. Krásná žena naproti tobě klidně seděla a vracela po svém verbálním vodopádu zpět ke svým tichým sklonům, možná proto na tvou otázku odpověděla jen bezeslovným ale vše říkajícím pousmáním. Plamínky v jejích očích tě ujistili v pravdivosti tvé domněnky stejně jako v nebezpečnosti tvé parťačky. Miat byla jednoznačně mistrem komunikace beze slov, jak jinak nazvat někoho z koho obchází máz po zádech aniž by musel něco říct, přesto ale na tvou odpověď reagovala slovy a to jako obvykle dost provokativními.
Kolik lidí už tě zmlátilo?
Otázku nechala chvíli vyset ve vzduchu s velice povědomím výrazem ve tváři.
Nemyslím těch v bitkách kde to bylo kdo z koho. Myslím těch který podle tebe nemuseli.
Z jejích slov sršela jedovatost i když skrytá pod hravý humor. Nic dalšího ti k tomu neřekla, ale z jejího pohledu nebylo těžké odvodit že smýšlí o podobných číslech jako ty, ani to že další odpovědi se ti nedostane, byla to jen další její narážka do tvého vnitřního já k tvému zamyšlení, jak se zdálo Miat nad tebou ještě nezlomila docela hůl, i když Miat stále vypadala spíš jako někdo kdo ji radši zlomí o tebe.
Další dobrou zprávou byl úbytek skřípění a vrzání vnějšího trupu, jak se zdálo sněžné bestii venku konečně docházel dech. Tedy říct to takhle klidně je hodně jemné, i když už bouře neměla svou plnou sílu, bylo to stále počasí do nějž by ani talze nikdo nevyhnal. Vítr trhal kusy ledových skal a jako neřízené střely je hnal dál pustinou, zasypával okolí desítkami centimetrů sněhu vířících v hustých neprostupných mračnech bránících v dohledu byť jen na pár kroků. Vánice na Ilumu rozhodně nepatřila k rekreačním zajímavostem Galaxie a jen těžko se dalo odhadovat kdy skončí, přesto jsi teď tušil její poslední nádech. Možná pár minut, možná hodina a bude pryč.
Nebyl jsi jediný kdo to cítil, Miat se zaposlouchala do zvuků bouře pronikajících přes trup až k vám.
Brzy poletíme, půjdu zkontrolovat motory... Neboj jen je zapnu.
Poslední bylo dost rýpavé, ale dalo se to čekat, skoro stejně jako úsměv který následoval. Tvou další omluvu ignorovala zcela, neměla-li být tohle odpověď na ní, stejně jako na tvůj pokus o sblížení. Na tvou ruku totiž odpověděla posunem vlastní k tvé, vaše ruce se pomalu blížily, zbývaly centimetry když, její ruka náhle změnila zcela směr a zvedla umorousaný hadr ležící vedle do nějž si začala důkladně čistit ruce.Trochu vřeleji bylo přijato nabídnuté podání ruky ke vstání, Miat klidně natáhla ruku jako by nic. Její ruka byla teplá a až neuvěřitelně hebká, byla to ruka někoho jiného, rozhodně ne chodícího zbrojního skladu, byla to ruka mladé ženy. Jen její stisk patřil Miat, jak ihned potvrdily tvé jemně křupající zápěstní kůstky. Byla lehounká, nebo vstávala vlastní silou, protože ty jsi její váhu skoro necítil, jakmile byla na nohou okamžitě tě pustila a začala si oklepávat kombinézu. A bez otálení se vydala rázným krokem do strojovny, ale stejně se v záhybu moment předtím než zmizela z dohledu zastavila. Okamžik stála a koukala na podlahu před sebou, pak se na tebe podívala
Víš, máš tu zálohu. Se zbytkem těch peněz bych být tebou moc nepočítala. Kulky jsou o dost levnější, obzvláště pro někoho se zásobou vrahů jakou má asi náš "zaměstnavatel".
a odešla za svým.
Ty jsi ještě chvíli zůstal stát a přemýšlet, než jsi se vydal zkontrolovat vaší zásobu vrahů. Na chodbě bylo ticho, velké ticho, naplno jsi teď pocítil jak si tvé uši přivykly kvílení bouře které se teď vytrácelo. Stejné ticho bylo i kajutě posádky, bylo tu jemné šero zpola zasypaného průzoru kombinovaného s umělým osvětlením, byl tu malý jemně se vrtící smotek dek občas vyloudivší lehké zamumlání nebo zařinčení sady klíčů a byla tu. Tvé oči se zarazily na prázdné palandě s krvavou skvrnou na umělém prostěradle. Byla pryč, ale ne daleko. Náhle jsi uslyšel zašustění z pravého boku kajuty, instinktivně jsi uskočil vpřed a to bylo jenom dobře. Na místo kde jsi ještě před momentem stál dopadlo dekou omotané tělo s polohlasným zasyčením bolestí. Inyri se pomalu zvedala a ty jsi si všiml lesklé dýky v její ruce, ale i bolestného zoufalého pohledu v jejích očích. Pevně se držela jednou rukou za obvázanou ránu skrytou pod klouzající dekou a upřeně koukala tvým směrem.
Nepřibližujte se k ní!
Zasyčela bolestně a pozvedla výhružně dýku i když nebylo pochyb že není ve stavu schopného nějak nebezpečného útoku. Rozhodně méně než plastocelový stín jenž se vynořil ve dveřích za ní. Miat opět v plné polní prošla lodí dokonale potichu a nyní stála ve dveřích do kajuty pár kroků za Inyri, pozvedla ruku s nemalým blasterem přímo k Inyrině hlavě a tichem lodi zaznělo odjištění pojistky, Inyri ztuhla.
Polož to!
Zazněl jasný povel reprodukovaného hlasu.
Váš rozhovor se konečně uklidnil a skoro všechno napětí spojené s případným zastřelením kohokoli, respektive nejspíše tebe, konečně opadlo. Krásná žena naproti tobě klidně seděla a vracela po svém verbálním vodopádu zpět ke svým tichým sklonům, možná proto na tvou otázku odpověděla jen bezeslovným ale vše říkajícím pousmáním. Plamínky v jejích očích tě ujistili v pravdivosti tvé domněnky stejně jako v nebezpečnosti tvé parťačky. Miat byla jednoznačně mistrem komunikace beze slov, jak jinak nazvat někoho z koho obchází máz po zádech aniž by musel něco říct, přesto ale na tvou odpověď reagovala slovy a to jako obvykle dost provokativními.
Kolik lidí už tě zmlátilo?
Otázku nechala chvíli vyset ve vzduchu s velice povědomím výrazem ve tváři.
Nemyslím těch v bitkách kde to bylo kdo z koho. Myslím těch který podle tebe nemuseli.
Z jejích slov sršela jedovatost i když skrytá pod hravý humor. Nic dalšího ti k tomu neřekla, ale z jejího pohledu nebylo těžké odvodit že smýšlí o podobných číslech jako ty, ani to že další odpovědi se ti nedostane, byla to jen další její narážka do tvého vnitřního já k tvému zamyšlení, jak se zdálo Miat nad tebou ještě nezlomila docela hůl, i když Miat stále vypadala spíš jako někdo kdo ji radši zlomí o tebe.
Další dobrou zprávou byl úbytek skřípění a vrzání vnějšího trupu, jak se zdálo sněžné bestii venku konečně docházel dech. Tedy říct to takhle klidně je hodně jemné, i když už bouře neměla svou plnou sílu, bylo to stále počasí do nějž by ani talze nikdo nevyhnal. Vítr trhal kusy ledových skal a jako neřízené střely je hnal dál pustinou, zasypával okolí desítkami centimetrů sněhu vířících v hustých neprostupných mračnech bránících v dohledu byť jen na pár kroků. Vánice na Ilumu rozhodně nepatřila k rekreačním zajímavostem Galaxie a jen těžko se dalo odhadovat kdy skončí, přesto jsi teď tušil její poslední nádech. Možná pár minut, možná hodina a bude pryč.
Nebyl jsi jediný kdo to cítil, Miat se zaposlouchala do zvuků bouře pronikajících přes trup až k vám.
Brzy poletíme, půjdu zkontrolovat motory... Neboj jen je zapnu.
Poslední bylo dost rýpavé, ale dalo se to čekat, skoro stejně jako úsměv který následoval. Tvou další omluvu ignorovala zcela, neměla-li být tohle odpověď na ní, stejně jako na tvůj pokus o sblížení. Na tvou ruku totiž odpověděla posunem vlastní k tvé, vaše ruce se pomalu blížily, zbývaly centimetry když, její ruka náhle změnila zcela směr a zvedla umorousaný hadr ležící vedle do nějž si začala důkladně čistit ruce.Trochu vřeleji bylo přijato nabídnuté podání ruky ke vstání, Miat klidně natáhla ruku jako by nic. Její ruka byla teplá a až neuvěřitelně hebká, byla to ruka někoho jiného, rozhodně ne chodícího zbrojního skladu, byla to ruka mladé ženy. Jen její stisk patřil Miat, jak ihned potvrdily tvé jemně křupající zápěstní kůstky. Byla lehounká, nebo vstávala vlastní silou, protože ty jsi její váhu skoro necítil, jakmile byla na nohou okamžitě tě pustila a začala si oklepávat kombinézu. A bez otálení se vydala rázným krokem do strojovny, ale stejně se v záhybu moment předtím než zmizela z dohledu zastavila. Okamžik stála a koukala na podlahu před sebou, pak se na tebe podívala
Víš, máš tu zálohu. Se zbytkem těch peněz bych být tebou moc nepočítala. Kulky jsou o dost levnější, obzvláště pro někoho se zásobou vrahů jakou má asi náš "zaměstnavatel".
a odešla za svým.
Ty jsi ještě chvíli zůstal stát a přemýšlet, než jsi se vydal zkontrolovat vaší zásobu vrahů. Na chodbě bylo ticho, velké ticho, naplno jsi teď pocítil jak si tvé uši přivykly kvílení bouře které se teď vytrácelo. Stejné ticho bylo i kajutě posádky, bylo tu jemné šero zpola zasypaného průzoru kombinovaného s umělým osvětlením, byl tu malý jemně se vrtící smotek dek občas vyloudivší lehké zamumlání nebo zařinčení sady klíčů a byla tu. Tvé oči se zarazily na prázdné palandě s krvavou skvrnou na umělém prostěradle. Byla pryč, ale ne daleko. Náhle jsi uslyšel zašustění z pravého boku kajuty, instinktivně jsi uskočil vpřed a to bylo jenom dobře. Na místo kde jsi ještě před momentem stál dopadlo dekou omotané tělo s polohlasným zasyčením bolestí. Inyri se pomalu zvedala a ty jsi si všiml lesklé dýky v její ruce, ale i bolestného zoufalého pohledu v jejích očích. Pevně se držela jednou rukou za obvázanou ránu skrytou pod klouzající dekou a upřeně koukala tvým směrem.
Nepřibližujte se k ní!
Zasyčela bolestně a pozvedla výhružně dýku i když nebylo pochyb že není ve stavu schopného nějak nebezpečného útoku. Rozhodně méně než plastocelový stín jenž se vynořil ve dveřích za ní. Miat opět v plné polní prošla lodí dokonale potichu a nyní stála ve dveřích do kajuty pár kroků za Inyri, pozvedla ruku s nemalým blasterem přímo k Inyrině hlavě a tichem lodi zaznělo odjištění pojistky, Inyri ztuhla.
Polož to!
Zazněl jasný povel reprodukovaného hlasu.
"Lisa"- Ilum:
Je to hrozná provokatérka, ale taky je to hrozná kočka.
Pomyslel jsem si, když jsem se díval za odcházející Miat a doslova jsem očima sjížděl její krásnou postavu a zejména potom její pozadí, které jsem si rozhodně jindy, když byla v brnění, dopřát nemoh. Bylo jasné, že bych jednou rád na tom úžasném zadku měl ruce bez toho, aby mi v následující vtěřině urazila hlavu, taková doba však byla ještě asi daleko. Když se zastavila a otočila se, aby ještě něco dodala, stihl jsem jen tak tak vyrovnat pohled směrem k jejím očím, ale i tak jsem mohl působit trochu moc nápadně.
Asi máš pravdu.
Dodal jsem horlivě, i když na víc už jsem se nezmohl. Ještě chvíli jsem tam tak stál a přemýšlel jsem o mé krásné společnici a o našich společných dnech. Násleně jsem se radši vydal zkontrolovat naše pasažéry. Avšak uvítání v kabině nebylo zrovna moc přátelské. Ještěže byla vražedkyně dost zraněná na to, aby byla pomalejší než já, jinak by to pro mě asi nedopadlo moc dobře. To už se však zase objevila Miat oděná do své zbroje, která byla sice dobrá k její obraně, ale jinak jsem ji nemoh vystát, protože zakrývala její krésné křivky. Když bylo nebezpečí zažehnáno, začal jsem se zajímat, oč tu vlastně jde.
Ale kdopak se nám to probudil. A co že na nás najednou taháš nože, he? A vůbec, co je zač to mimino a proč jsi ho přitáhla na naši loď? To si jako myslíš, že jsme s Miatem nějaký blbý chůvy či co?!
Obořil jsem se na Inyry a čekal jsem na její odpověď, protože jsem opravdu už asi potřeboval vysvětlení. Navíc na ni jsem mohl řvát, protože se nezdálo, že by byla schopna mi ublížit, narozdíl od Miat. Taky jsem ve svém projevu Miat opět oslovil jako muže a také jsem místo má loď použil naši loď, což by se Miat možná mohlo líbit.
Je to hrozná provokatérka, ale taky je to hrozná kočka.
Pomyslel jsem si, když jsem se díval za odcházející Miat a doslova jsem očima sjížděl její krásnou postavu a zejména potom její pozadí, které jsem si rozhodně jindy, když byla v brnění, dopřát nemoh. Bylo jasné, že bych jednou rád na tom úžasném zadku měl ruce bez toho, aby mi v následující vtěřině urazila hlavu, taková doba však byla ještě asi daleko. Když se zastavila a otočila se, aby ještě něco dodala, stihl jsem jen tak tak vyrovnat pohled směrem k jejím očím, ale i tak jsem mohl působit trochu moc nápadně.
Asi máš pravdu.
Dodal jsem horlivě, i když na víc už jsem se nezmohl. Ještě chvíli jsem tam tak stál a přemýšlel jsem o mé krásné společnici a o našich společných dnech. Násleně jsem se radši vydal zkontrolovat naše pasažéry. Avšak uvítání v kabině nebylo zrovna moc přátelské. Ještěže byla vražedkyně dost zraněná na to, aby byla pomalejší než já, jinak by to pro mě asi nedopadlo moc dobře. To už se však zase objevila Miat oděná do své zbroje, která byla sice dobrá k její obraně, ale jinak jsem ji nemoh vystát, protože zakrývala její krésné křivky. Když bylo nebezpečí zažehnáno, začal jsem se zajímat, oč tu vlastně jde.
Ale kdopak se nám to probudil. A co že na nás najednou taháš nože, he? A vůbec, co je zač to mimino a proč jsi ho přitáhla na naši loď? To si jako myslíš, že jsme s Miatem nějaký blbý chůvy či co?!
Obořil jsem se na Inyry a čekal jsem na její odpověď, protože jsem opravdu už asi potřeboval vysvětlení. Navíc na ni jsem mohl řvát, protože se nezdálo, že by byla schopna mi ublížit, narozdíl od Miat. Taky jsem ve svém projevu Miat opět oslovil jako muže a také jsem místo má loď použil naši loď, což by se Miat možná mohlo líbit.
Moderátor je člověk, kterého hráč nesmí naštvat, pokud chce přežít svůj výcvik.
Administrátor je člověk, kterého hráč nesmí naštvat, pokud chce přežít.
Aneb všichni jsme si rovni, nekteří jsme si však rovnější.
"Lisa"- Ilum:
Inyri pochopila vážnost situace prakticky okamžitě a stejně rychle si spočítala své šance. Ale její reakce stejně nebyla z těch co bys čekal, beze slova pohnula pomalu rukou s dýkou aby byla dobře vidět, pak jí několikrát v dlani prudce zatočila a ruku zvedla ve znamení míru do úrovně hlavy, teď už bez dýky která se nějak kamsi vypařila. Miat nebyla podle všeho situací nijak překvapená a s výsledkem spokojená, protože klidně sklonila blaster, přesto ho ale nechala v pohotovostním režimu a nebylo pochyb že své tělo skryté pod zbrojí také. Dle očekávání nechala jednání na tobě, čehož si hned využil.
Nedá se říct že by to bylo využití právě vítané, většině z přítomných z něj totiž zaskočilo. Především pak z reproduktoru Miatiny zbroje se začaly ozývat všelijaké zvuky. Bohužel to byla směs tak nesourodá a zkreslená že se nedalo říct zda se směje nebo kašle, nebo obojí, ale rozhodně to patřilo tvému proslovu. To Inyri věc řešila podstatně příměji, levou rukou si pevněji chytla neustále klouzající deku a podívala se na tebe pohledem hladového nexa co se dívá na svou večeři. V její tváři se stáhly snad všechny svaly a z jejích přimhouřených očí málem začaly šlehat blesky.
Rozhodně jsem se neprobrala tvojí zásluhou.
Zavrčela nakonec hodně jízlivým tónem. Nebyl jsi si jist kolik toho z předchozích pár hodin vnímala, ale rozhodně dost aby na tebe nebyla milá, právě naopak. Navíc teď její hlas zněl i dost pohrdavě a Miat jednoznačně neviděla důvod jí v něm nějak bránit.
Máš teď vlastně nehorázný štěstí že tu máš tohohle.
Hlavou hodila k těžkooděnci za svými zády i když to nebylo vůbec nutné, o kom ta slova mluvila by pochopil každý stejně jako si každý hned doplnil jak by asi vypadalo vaše setkání bez Miat.
Zpomal.
Ozval se náhle dost nečekaně reprodukovaný hlas a Inyri se škubnutím zase rychle vrátila pomalu klesající ruku zpět a prudce se ohlédla. Miat stála pořád klidně ale připraveně a prstem volné ruky jí naznačila aby něco nedělala, Inyri očividně pochopila.
Co chceš? Prachy?
Řekla najednou rázně Inyri a opět se otočila k tobě. Její pohled se zaryl hluboko do tvého.
To dítě je mimo. Tvůj kšeft je pryč. A jedinej kdo ti teď může dát nějaký kredity jsem já.
Vysypala ze sebe Inyri s nebývalou vitalitou a rychle dodala.
Tak co máš zájem?
V Miat to škublo.
Možná bysme tě přece měli vyhodit ven.
Namítla
Hmm možná!
Odsekla Inyri. Nakonec se ale zhluboka nadechla a trochu zklidnila, což se rozhodně projevilo jak na jejím vzhledu, tak způsobu konverzace.
To co byste dostali za mojí hlavu není ani tolik kolik vyhlásí za vaše. Takže máme jen dvě možnosti, buď si vzájemně věřit a pomoct, nebo si jít navzájem po krku. Tohle nechám na vás.
Inyri mluvila klidně a melodicky i když v jejím hlase šlo postřehnout nervozitu. Klidně udělala krok stranou a když se ujistila že s tím Miat souhlasí, přešla pomalu až k miminu s nímž si začala hrát.
Teď už mi záleží jen na ní, na ničem jiném.
Dodala Inyri aniž by od dívenky odlepila oči, do její tváře jsi přes teď rozvinuté kadeře blond vlasů zakrývajících jí neviděl, ale v jejím hlase byla slyšet hořkost.
Inyri pochopila vážnost situace prakticky okamžitě a stejně rychle si spočítala své šance. Ale její reakce stejně nebyla z těch co bys čekal, beze slova pohnula pomalu rukou s dýkou aby byla dobře vidět, pak jí několikrát v dlani prudce zatočila a ruku zvedla ve znamení míru do úrovně hlavy, teď už bez dýky která se nějak kamsi vypařila. Miat nebyla podle všeho situací nijak překvapená a s výsledkem spokojená, protože klidně sklonila blaster, přesto ho ale nechala v pohotovostním režimu a nebylo pochyb že své tělo skryté pod zbrojí také. Dle očekávání nechala jednání na tobě, čehož si hned využil.
Nedá se říct že by to bylo využití právě vítané, většině z přítomných z něj totiž zaskočilo. Především pak z reproduktoru Miatiny zbroje se začaly ozývat všelijaké zvuky. Bohužel to byla směs tak nesourodá a zkreslená že se nedalo říct zda se směje nebo kašle, nebo obojí, ale rozhodně to patřilo tvému proslovu. To Inyri věc řešila podstatně příměji, levou rukou si pevněji chytla neustále klouzající deku a podívala se na tebe pohledem hladového nexa co se dívá na svou večeři. V její tváři se stáhly snad všechny svaly a z jejích přimhouřených očí málem začaly šlehat blesky.
Rozhodně jsem se neprobrala tvojí zásluhou.
Zavrčela nakonec hodně jízlivým tónem. Nebyl jsi si jist kolik toho z předchozích pár hodin vnímala, ale rozhodně dost aby na tebe nebyla milá, právě naopak. Navíc teď její hlas zněl i dost pohrdavě a Miat jednoznačně neviděla důvod jí v něm nějak bránit.
Máš teď vlastně nehorázný štěstí že tu máš tohohle.
Hlavou hodila k těžkooděnci za svými zády i když to nebylo vůbec nutné, o kom ta slova mluvila by pochopil každý stejně jako si každý hned doplnil jak by asi vypadalo vaše setkání bez Miat.
Zpomal.
Ozval se náhle dost nečekaně reprodukovaný hlas a Inyri se škubnutím zase rychle vrátila pomalu klesající ruku zpět a prudce se ohlédla. Miat stála pořád klidně ale připraveně a prstem volné ruky jí naznačila aby něco nedělala, Inyri očividně pochopila.
Co chceš? Prachy?
Řekla najednou rázně Inyri a opět se otočila k tobě. Její pohled se zaryl hluboko do tvého.
To dítě je mimo. Tvůj kšeft je pryč. A jedinej kdo ti teď může dát nějaký kredity jsem já.
Vysypala ze sebe Inyri s nebývalou vitalitou a rychle dodala.
Tak co máš zájem?
V Miat to škublo.
Možná bysme tě přece měli vyhodit ven.
Namítla
Hmm možná!
Odsekla Inyri. Nakonec se ale zhluboka nadechla a trochu zklidnila, což se rozhodně projevilo jak na jejím vzhledu, tak způsobu konverzace.
To co byste dostali za mojí hlavu není ani tolik kolik vyhlásí za vaše. Takže máme jen dvě možnosti, buď si vzájemně věřit a pomoct, nebo si jít navzájem po krku. Tohle nechám na vás.
Inyri mluvila klidně a melodicky i když v jejím hlase šlo postřehnout nervozitu. Klidně udělala krok stranou a když se ujistila že s tím Miat souhlasí, přešla pomalu až k miminu s nímž si začala hrát.
Teď už mi záleží jen na ní, na ničem jiném.
Dodala Inyri aniž by od dívenky odlepila oči, do její tváře jsi přes teď rozvinuté kadeře blond vlasů zakrývajících jí neviděl, ale v jejím hlase byla slyšet hořkost.