Xiaz Zeorr (výcvik pro Vesgam)

[Atalon]

Prolog:

Od tvého přijetí k Řádu uběhly již téměř dva roky, dva velice důležité roky. Tedy pro tebe ne tolik, pro tebe se většina této doby shlukla na výcvik, který neměl konce. Kdežto pro Galaxii to byly roky strachu, roky války. Uběhly totiž dva roky od velkého návratu Sithů do Známého vesmíru, dva roky co se rozpoutala ohromná ničivá válka.

Korriban; Akademie Sithu:

Bylo temné chladné brzké ráno, jakých bylo zde na Korribanu bezpočet, ale přesto bylo tohle něčím jiné. Spěchal jsi temnými chodbami Akademie k pokojům tvého mistra.
"Okamžitě se dostav do mé pracovny, mám skvělé noviny!"
Doznívala ti ještě v hlavě ozvěna mistrova rozkazu, jež ti před okamžikem poslal skrze Sílu. Tvůj mistr byl jedním z vyvolených k výchově následníků a plnění poněkud delikátnějších úkolů než bylo přímé zapojení do války, což ovšem zdaleka neviděl jako přílišnou poctu. Naopak byl velice nadšen z každé z oněch citlivých misí mimo akademii, proto pro tebe nebylo nijak těžké domyslet si důvod jeho pozvání, přesto bylo nyní i pro tebe stejně cenné. Jednalo by se totiž o tvou první výpravu mimo akademii od chvíle tvého příchodu a protože se mistrova hlášení většinou omezovala na vzkaz poslaný ti po někom, oznamující ti jeho odjezd většinou doplněný rozkazem abys pokračoval v tréninku, byla tato zpráva jasně jiná. Chodby byly liduprázdné, takže jsi měl dost času i prostoru uvažovat, což vzhledem k odlehlosti mistrových pokojů představovalo spoustu prostoru a času. Nakonec jsi se přeci jen zastavil před velkými černými dveřmi pokrytými leštěnými kamennými deskami, patřící pracovně tvého mistra. Pomalu jsi přistoupil ke dveřím, které se jako obvykle, byl-li mistr uvnitř, sami otevřely. V potemnělé poměrně strohé pracovně seděl za stolem tvůj mistr, asi čtyřicetiletý elegantní člověk se Silou zezlátlýma žhnoucíma očima, které na tebe nyní ze šera upřeně hleděli.
Pojď dál!
Ozval se po chvíli jeho rozkaz, hned jak jsi vešel se za tebou dveře zavřely a mistr tě oslovil.
Líbí se ti na Akademii? Co víš o válce?
Ze stínu se vynořila jeho tvář zářící potměšilým nebezpečným úsměvem, čekající na tvou odpověď.

[Vesgam]

Korriban; Akademie Sithu:

Jako každé chladné ráno, tak i dnes stávám včasně. Cítím jakési zvláštní potěšení z toho, že nevstávám kvůli nikomu jinému, než kvůli sobě. Ačkoliv se tak děje již dlouho, ten dobrý pocit stále přetrvává. Okamžitě po probuzení začnu vyostřovat své smysly a soustředit se. V sedě na relativně pohodlné posteli se soustředím na několik malých předmětů ve svém okolí a snažím se je pomocí síly zvednout. Kamínky, dřívka... světelný meč.
Je mi jedno co to je a zda-li se mé cvičení povede. Je to raní rituál, který mi dopomáhá k soustředění a probuzení. K pokračování v tréninku po zbytek dne. V naladění na jakousi pozitivní notu. Již jsou to dva roky. Dva roky na akademii, dva roky učení...
Dva roky války. Dva roky války o které jsem slyšel jen polopravdy, různé historky a názory. Války, která by mi mohla dopomoci v růstu, v získání moci.
"Jsem připraven."
Zazní mi v hlavě, když slyším mistrův hlas. Má odpověď příjde zároveň s mistrovým příkazem a přece po něm. Jaká úžasná vlastnost, spojit mysli více jedinců, umět s nimi manipulovat... Jaká úžasná je mysl moudrých. Jaká úžasná je Síla. Skončím své raní cvičení. Světelný meč si připevním k pasu a jdu směrem ke svému mistrovi. Chodby akademie je prakticky prázdná. Jak jinak, nečekal bych, že někdo již bude vzhůru. Procházím k mistrově pracovně a ačkoliv navenek působím nanejvýš klidně a vyrovnaně, v mé mysli víří myšlenky.

"Říkal "skvělé noviny"? Jediné noviny, které tak nazývá jsou ty, které se týkají opuštění akademie a pokud možno vraždění Jediů. A chce mě. Mě! Bude to má první mise. Konečně! Vím to, cítím to! Po dvou letech jsem se dočkal. Mnoho lidí čeká ještě déle, nepochybně jsem lepší než oni. Ano, o moc lepší. Ti hloupí savci se nechávají strhnout emocemi. Sami se zde ještě vyvraždí. Ale já... nevědí co čekat. Jsem příliš stabilní. A svou misi splním. Vím to. Cítím to!
Ach, jak dlouho jsem neviděl něco jiného než zdi tohoto chrámu... dva roky.
Co to asi bude? Vražda, výzvědy... cokoliv! Zvládnu to!"

Myšlenky mi v hlavě víří nespořádaně, rychle a hlasitě. Cesta k mistrově pracovně i uteče rychle. Před černými dveřmi se zastavým. Uklidním se, nadechnu se, sáhnu po síle a po pevné vůli. Zkontroluji si zbarvení kůže, abych si byl jist, že na mě nebudou vidět žádné známky stresu, vzrušení, či nějakých jiných emocí. Nebudou. Ovládat se umím téměř lépe než sithští mistři. Vstupuji do pracovny.

"Přál jste si mě vidět?"
Zeptám se tónem, který měl být lhostejný. No ve výsledku je alespoň klidnější, než byli mé myšlenky. Otázka je čistě formální, opravdu neváhám a nemám potřebu se ujišťovat. Mistrovi se ukloním a poté čekám na instrukce. První jsou však jeho otázky.

"Jak se to vezme... akademie jako budova, či společenství mi příliš nevyhovuje. Lépe řečeno je mi ukradená."
Pokračuji již jistěji a pozitivněji.
"Naučil jsem se zde mnoho užitečného a jsem za to rád. Víc se zde snad už ani naučit nemohu. Chtělo by to... změnu prostředí. Vyšší stupeň."
Můj tón, záblesk v očích a obsah sdělení jasně napovídá, že tuším důvod mistrovi radosti. Pokračuji s tématem válkou, díky kterému se přibližujeme k té větě, kteoru chci tak kýženě slyšet.
"Jen to co se říká v akademii. Neznám žádné objektivní názory, žádná fakta...
Ale rád se poučím."

[Atalon]

Korriban; Akademie Sithu:

Mistr na tvou kritiku akademie po tobě jen výhružně blýskl pohledem a spíše formálně tě srazil o něco níž než jsi se ohodnotil.
Hm, mladická naivita, jak jinak. Pocity jsou sice Sithovou zbraní, ale naivita mezi ty užitečné nikdy nepatřila, to bys už měl vědět. Navíc jsem očekával právě od tebe, trochu více diplomacie, k níž urážení Akademie před někým kdo jí pomáhal dobývat zpět rozhodně nepatří. Ale co čekat, jste všichni stejní. Vy všichni si myslíte že jste někdo,
náhle přerušil svůj monolog a zahleděl se na tebe pohledem z něhož ti přebíhal mráz po zádech.
...ale v tvém případě si to budeme moct ověřit, sice dost možná NAPOSLEDY...
tón jakým poslední slovo vyslovil tě donutil naprázdno polknout, ano byl jsi si jistý. Neúspěch znamenal smrt.
Letíme spolu do války!
Prořízl náhle rozkaz vzduch pracovny a zaryl se ti do duše.
Temný koncil konečně uznal, že mé místo není někde v zatuchlém skladišti, ale na frontě. A bláhově si myslí, že někteří z vás neopeřenců by mohli také pomoci, proto jsem byl donucen zvolit několik z vás kteří mě doprovodí.
Slova pronášel s neskrývaným zhnusením, přesto představovala příležitost a na pár okamžiků jsi v nich zaslechl i jakýsi náznak mistrovi radosti, ale nevěděl jsi přesně co bylo jejím důvodem.
No a možná to nakonec někdo z vás i přežije a bude z něj skutečný Sith. Pak bude moct bojovat po mém boku. Možná si to zasloužíš právě ty.
V těchto slovech bylo tolik významů a tolik odstínů hlasu, že jsi ani ty nebyl schopen rozluštit jak je skutečně myslel, což jsi chtě nechtě musel obdivovat, neboť jen málo lidí před tebou dokázalo ukrývat své záměry, tak jako mistr Lar. Každopádně sdělení to bylo jasné,
je to závěrečná zkouška, zkouška skutečným ohněm!
A přinášelo sebou mnoho nebezpečí, příležitostí, cílů, slávy a smrti.
Jdi se připravit, odlétáme za tři hodiny z druhého hangáru. Zdrž odlet a osobně tě použiju místo cvičného droida. A teď jdi!
Rozkaz byl křišťálově jasný a neúprosný, aniž by jsi si pořádně uvědomil jak, octl jsi se během momentu zpět před zavřenými dveřmi pracovny. Nezbylo ti než se vydat zpět do pokoje a splnit rozkaz. Hangár dvě byl mezi křídlem ubikací učedníků a hlavním křídlem, takže s cestou z tvého pokoje nebyl problém a času jsi tak měl relativně dost.

Asi ve dvou-třetinách cesty, kousek za vstupem do křídla s ubikacemi učedníků tě náhle vyrušil z chůze neznámí hlas.
Ty taky letíš že jo?!
Původcem otázky byl asi dvacetiletý zabrak oblečený do učednického roucha, stojící kousek od tebe opřený o zeď. V jeho slovech jsi cítil něco zvláštního, nebezpečného ale nevěděl jsi přesně co. Byl to velice upravený, dobře stavěný muž u jehož pasu se houpaly dva zahnuté jílce světelných mečů, jasně určené pro boj stylu makashi. Po své otázce již nic neříkal, jen tě upřeně sledoval.

[Vesgam]

Vyslechnu si kritiku mistra. Necítím stud, ani výčitky.
"Je to jen budova... Jako každá jiná. Důležité je co je uvnitř budovy."
Probleskne mi hlavou polopravda, o jejíž pravdivosti jsem zatím přesvědčen. Hlas se mi po dobu konverzace postupně uklidňoval a nyní jsem schopen mluvit s velkým klidem.

"Byl jsem jen upřímný. Nikdy jsem vám nelhal a ani nebudu - to víte. A akademii také nikdy nezradím - to víte také. Ne, zrovna VY nejste typ člověka, kterému bych musel lhát... Proto Vás mám rád."
Odpovídám s neutrálním hlasem a celou dobu hledím mistrovi do očí. Kdyby mi snad někdo chtěl číst myšlenky, věděl by že nelžu. Zatím nemám důvod si myslet, že bych kdykoliv mohl chtít zradit akademii.
Dále poslouchám mistrovu řeč. Konečně přišla ta věta, kterou jsem tolik očekával. Tolik jsem se na ní těšil a přece mám teď strach. Ale mám ještě větší radost. Rozpolcení. Od doby, kdy jsem přišel na akademii tento pocit mívám stále častěji. Co mě znepokojuje a fascinuje zároveň, je mistrova schopnost skrýt přede mnou své úmysly. Je to jeden z mála lidí, kteří to dokážou.
"Opět dvě protikladné emoce najednou..."
Bleskne mi hlavou s úsměvem, který neukážu. Celkově držím jakékoliv emoce velmi dobře na uzdě a stojím klidně. Avšak má mysl je méně klidná než se zdá tělo. A co se mi teď honí hlavou by mohlo uhádnout i spoustu lidí, kteří neužívají Sílu a jsou obeznámeni se situací.
"Ano, vybral si mě. Věděl jsem, že jsem lepší než ostatní. Ale co ten tón zhnusení. To od něj také nebylo zrovna diplomatické. Ale on na to má větší právo, než já. Proč se v něm jen tak špatně čte. Musím se dozvědět více.

Sith! Závěrečná zouška! Konečně. Myslel jsem že to bude trvat ještě déle. Vypadá to, že mi důvěřuje. Přinejmenším víc než ostatním studentům. A asi má proč. Za 3 hodiny. Výtečně..."

Myšlenky mi víří hlavou nespořádaně, všechny najednou. V průběhu myšlení se ukloním mistrovi s tichým poděkováním. Poté odejdu z místnosti a jdu zpět k sobě. Hned si zabalím vše co potřebuji, ale... toho zase tolik není. Mám hotovo během pár minutek a poté sedím na postely a v hlavě mi opět víří myšlenky. Vesměs pořád ty samé dokola. Pocity jako nadřazenost, hrdost, strach, údiv... rozpolcení. 3 hodiny. "Dost času abych se šel najíst."

S tímto se jdu najíst a alespoň tak ztratím několik minut z těch tří hodin. Pokud by snad byli blízko jiní lidé, nesnažím se s nimi nijak mluvit. Nehodlám se vytahovat tak, jak to mají ve zvyku oni. Chci se jen najíst. Držet emoce na uzdě a vypadat klidně. Poté se vrátit k sobě, chvíli meditovat a konečně vyrazit!
A tak to také udělám. Po delší meditaci, doplněnou o nejrůznější cvičení v síle od cvičení telekyneze až po sledování sousedů a jejich pocitů pomocí Síly, konečeně vyrážím k hangáru. Budu tam o pět minut dříve, což je ideální. Po cestě mě zastaví zabrak a i když je to divné, cítím jakési nebezpečí.
"Mohl by se snad chtít zbavit potencionálního rivala tak brzy?"
Bleskne mi hlavou. Bez jakéhokoliv projevu emocí sahám po Síle a snažím se zjistit úmysly zabraka. Tenhle by nemusel být dost zkušený na to, aby je skryl.
Ať už něco zjistím, či ne, s naprostým klidem odpovím. Dám mu tak alespoň možnost na jeho plný vnitřní projev emocí, ze kterého bych mohl něco vyčíst.

"Ano."

Moje odpověď je stručná a pronesená neutrálním tónem. Jsem maximálně zaměřen na zabraka, jelikož mé pocity mě zatím nikdy nezradili. A cítit nebezpečí je něco vážného. Kdyby se snad ten pocit ozval znova, nastražím veškeré smysly a jsem připraven třeba i tasit světelný meč. Ale k něčemu takovému snad nedojde. Alespoň o tom dost pochybuji... Ale vždy sem věřil více pocitům, než-li rozumu.

[Atalon]

Korriban; Akademie Sithu:

Tvá vzorová příprava na stěhování do nové lokace, do války, probíhala klidně a svižně, ostatně i přes tvé bývalé postavení jsi se zde na Akademii nemohl počítat mezi příliš majetné, na to jsi měl příliš nízké postavení, tedy prozatím. Tvůj plán přípravy vycházel do puntíku a ty jsi se tak stihl mimo balení i najíst a dostal jsi se i k odpočinku.

Vše vypadalo dobře, tedy vše kromě zabraka. Ten se na tvou odpověď jen široce uculil a velice klidně se odlepil od zdi. Jasně jsi postřehl, že jeho klidné až přehnaně názorné chování je záměrné, neboť se kolem něj šířil pocit nenásilnosti a míru. Jednoznačně ti nechtěl dát sebemenší důvod k nepřátelství. Stejně pomalu udělal krok k tobě a natáhl ruku k pozdravu.
Jmenuji se Tulok, nejspíše letíme spolu. Velice rád tě poznávám.
Jeho chování se neuvěřitelně změnilo, z odlehčeného frajírka se náhle stal kultivovaný s tebou srovnatelný aristokrat, aniž by jsi postřehl sebemenší změnu pocitů. Ať byl kdokoli bylo na něm cosi znepokojivého, nemluvě o reakcích jež vzbuzoval v tvém vnímání. Jednu chvíli jsi cítil rivalitu, ale vzápětí povolnost, následoval strach, mírumilovnost, oddanost... pocity vířily jako kolotoč. Podobné lidi, lidi kteří byli příliš rozcitlivělí, natolik že ani oni sami nedokázali své pocity kontrolovat jsi již poznal, ale tento byl jiný. Už jen oním pocitem nebezpečí, ale i ten se po jeho gestu uvítání pomalu záhadně vytratil. Jako by jsi stál nyní před úplně jinou osobou než byla ta lajdácky o zeď opřená před chvílí. Tvé city tě zrazovaly, rozum hlásal nebezpečí a opatrnost, pohled zase přátelství, a srdce cítilo jeho podřízenost. Bylo jen na tobě jak se k němu postavíš.

[Vesgam]

Korriban; Akademie Sithu:

Snažím se číst v zabrakovi, no vůbec to není jednoduché. Vypadá to, že i jeho vlastní pocity jsou zmatené a nesouvislé, stejně jako to bylo u mě, když jsem před pár hodinami mluvil s mistrem. Změna při jeho smířlivém gestu je jen těžce přehlédnutelná.

"Vím přesně jak se cítíš. Učí nás rivalitě a tak jí cítíme. Ale přátelství je daleko užitečnější a přirozenější. Zaujímám k tobě stejné stanovisko. Jsi můj přítel. Zatím..."

Bez známky zaváhání, které dobře skryji, podám zabrakovi svou ruku a potřesu si s tou jeho. Také ze mě spadne trochu klidu a dovolím si přátelský úsměv. Cítím, že chce být přítel. Mé pocity mě nikdy nezradili. Mé pocity mě nikdy nezradí.

"Těší mě, já jsem Xiaz."
Řeknu přátelským tónem. Ze sevření je cítit pevnost, avšak spíše ta pevnost, která bývá známkou pevného přátelství, než-li pevná snaha o rozdrcení ruky nepřítele. Kdybych chtěl, mohl bych mačkat jeho ruku víc, nebo spíše použít své dlouhé a ostré nechty. Ale to nehodlám udělat. Získat přítele bude mnohem chytřejší, bezpečnější a užitečnější. A tak je důleřité každé gesto.

"Pojď, příteli, ať nezmeškáme let."
Řeknu a dovolím si oslovení "přítel", doufajíc, že reakce bude kladná. V době války je důležité mít dobré přátele. Co se sithů týče, tak dvojnásob. A pokud snad zabrak nezastává stejný postoj, budu alespoň vědět na čem jsem.

[Atalon]

Korriban; Akademie Sithu:

Zabrak se na tebe velice přátelsky podíval, naposledy vřele zesílil stisk své ruky k jejímu puštění, jak jsi si myslel a začal se stáčet k odchodu. Když tu náhle jsi jasně ucítil hlasitý výkřik Síly, který se tě pokoušel varovat, než jsi si stihl uvědomit před čím prudce zesílil stisk na tvé ruce. Rychle ti došly souvislosti a správně jsi se pokusil jak vyhnout tak bránit, ale zabrakův úder byl přesný a neočekávaně silný. Jak jsi správně odhadl, byla v něm Síla, jež nyní drtila tvůj žaludek a naprosto tě ochromila.
Tohle si zapamatuj naivko! Nikdy nikomu rychle nevěř. Mimochodem vážně se jmenuji Tulok a vážně se těším na naší spolupráci, můj veliteli.
Ozvala se Tulokova, tobě velice povědomá, slova klidně až mírumilovně, doplněná však tvrdou ránou která tě poslala okamžitě do říše snů. Poslední co jsi ještě zaslechl bylo Tumovo, opět velice povědomé, pochychtnutí,
doufám že nezdržíte odlet, veliteli!
Pak už jsi viděl jen tmu.

Když jsi se probral z útlumu a snažil se dát do kupy realitu, zjistil jsi že v tvém batohu, ležícím opodál, se právě hrabou dva učedníci, z nichž jednomu se houpal u pasu i tvůj meč. Tvé tělo tě sice poslouchalo, ale každý pohyb ti zároveň přinášel dávku bolesti. Nevěděl jsi jak dlouho jsi byl mimo, ale rozhodně déle než oněch pět minut jež jsi si ponechával jako rezervu, což jednoznačně znamenalo že měl-li jsi minimalizovat následky musel jsi se do hangáru dostat okamžitě. Nebo přijít s nějakým velice dobrým vysvětlením, ovšem takovým které bude tvého mistra zajímat.

[Vesgam]

"Sakra!!"
Stihne zaznít v mé hlavě po varování síly. Ke své zbrani však již sáhnout nestačím. Při úderu se mi v očích na vteřinu zablesknou slzy bolesti, avšak rychle se opět dostávám do co možná nejklidnějšího výrazu. Takový jsem, vždy se snažím udržet emoce na uzdě. Ale to rozhodně neznamená, že mě nic nebolí, nebo že bych necítil obrovský vztek. V mysli mi prolítne několik nadávek v rodném jazyce. Kdybych mohl, zabrakovi bych hned zlomil vaz. Kdybych mohl. Nemůžu. Je mi jasné, že se Tulok snaží dostat mě u mistra do nemilosti. To si však nemůžu dovolit nechat tak. Ale... zřejmě nemám moc na výběr. Omdlévám...

Po probuzení jen opatrně nadzvednu jedno oční výčko. Pokud jsem padl do rukou nepřátel, ať už by to byl kdokoliv, lepší když ještě nebude vědět, že jsem vzhůru. V mém okolí se nacházejí jen dva učedníci a to zády ke mě. Dovolím si otevřít oči úpně. Pokus o vstání je nemyslitelný. A ačkoliv mě před nedávnem můj úsudek zklamal a na pravdu jsem přišel jen vteřinu před jejím úderem, první co mě napadne je zjištění úmyslů učedníků pomocí Síly. Pokud jsou spříznění s Tulakem, budu se muset nějak odplýžit. Pokud ne, můžu podniknout něco fyzicky náročnějšího. Ačkoliv již teď přemýšlím nad tím, co řeknu mistrovi, vhodná výmluva mě zatím nenapadá a důležitější je pro mě zatím vyřešit přítomnost, abych vůbec mohl řešit budoucnost.

Pořád mi v hlavě zní co řekl Tulak. Měl pravdu. Měl jsem být více ostražitý. Budu si to pamatovat. A tohle mu vrátím i s úroky...

[Atalon]

Korriban; Akademie Sithu:

Třeštivá bolest tvé hlavy pomalu ustupovala a ty jsi se rozhodl trochu zanalyzovat situaci. K čemuž jsi se rozhodl použít Síly. Tvé snažení našlo ovoce, když jsi posílen svým vztekem ihned našel odpovědi na své otázky. Jediné co z obou bylo cítit, ale sálavě jako z čerstvé hvězdy byla chamtivost, s jistotou jsi mohl říct že to jsou jen vyžírkové využívající příležitosti. Zkusmo jsi pohnul několika svaly a s úlevou zjistil, že si po úvodním šoku začalo tvé tělo na bolest zvykat. Oba byli totálně zaujati rabováním tvého batohu, že si ani nevšimli tvého pomalého zvednutí. Tvůj úvodní plán na rychlé omráčení ale záhy zmizel, když jsi se skrze Sílu, ale i pohledem ujistil že oba jsou skutečně učedníky a navíc se oběma u pasu houpaly nemalé kolekce mečů, nyní doplněné i tvým. Bylo to divné, příliš divné i na toto místo a vzhledem k jejich počínání jsi brzy došel k názoru že možná jsou učedníky, ale sem nepatří. Náhle ti tak svitla naděje, jak ospravedlnit své zpoždění.

[Vesgam]

Korriban; Akademie Sithu:

Má snaha o zhodnocení situace se ukázala jako užitečná a moudrá. A hned mi v hlavě bleskne trochu naděje. A má postupná snaha o rozhýbání těla také nese své klady. Pomalu vstávám a v hlavě se mi už formuje plán...
"Kdybych dovedl, nebo alespoň nahlásil ty parchanty mistrovi, asi by mu zas tak moc nevadilo, že jsem se zpozdil. A pokud neovládají Sílu, mohl bych je lehce porazit. A Sílu nejspíš neovládají, anebo až na moc malé úrovni, když si nevšimli že stojím za nima a kuju na ně pikle...
Takže nejprve si musím vzít svůj světelný meč. Hmm... Rukou, či Silou? Zkusím to Silou. Prosím, prosím, ať to výjde... NE!! Žádné prosím! Mysli na toho zkurvenýho zabraka! Vztek ti dodá síly!"

Dovolím si na tváři vystoupit malý, pohrdavý úsměv, který zůstane nespozorován. Umocním veškerý svůj vztek a veškerou energii soustředím na světelný meč. Cvičil jsem každé ráno a někdy se mi to povedlo celkem slušně... Teď mám v sobě tu emoci, která Sithům dopomáhá k velikosti. Mám ji více než kdy dříve. Využiji vztek a tohle se povede.

Použiji Sílu a nepozorovaně přitáhnu meč k sobě. Kdybych stál tak blízko za nimi a zkoušel to ručně, mohli by se otočit a zareagovat, takhle nemohou. Navíc cítím že se to povede. Vztek je ve mě dostatečně silný.

Jakmile mi můj světelný meč přilétne do ruky, zažehnu ho.
"Ruce nad hlavu, postavte se a neklaďte žádnej odpor, důsledky by byly... tragické."
Řeknu s temným, pobaveným úsměvem na tváři a světelný meč dodává mým slovům váhu. Nemyslím si, že by dva chamtivý zloději doopravdy uměli bojovat se světelnými meči na stejné úrovni jako já, takže se nebojím případného střetu. Navíc trpělivé a defenzivní Soresu mi ukáže co jsou zač. A pokud bych viděl, že jsou to jen slabý zlodějíčci, mohu si na nich alespoň procvičit Makashi. Jeho malé, přesné rány jsou ideální na zranění zlodějů, kteří by chtěli klást odpor, natolik, aby přežili, ale žádný další odpor již nekladli. A teď jsem naladěn na boj lépe než kdy dříve. Vztek a s ním temná strana kolem mě je téměř hmatatelná. Pokud se zlodějíčci nerozhodnou konfrontovat se se mnou, pouze s úšklebkem nastavím ruku.
"Vaše zbraně, prosím."
Avšak stále budu připraven na jakékoliv úskoky z jejich strany. Pro dnešek jsem měl překvapení dost...

[Atalon]

Korriban; Akademie Sithu:

Potichu jsi stál v chodbě a plně se soustředil na svůj záměr, tvůj meč se začal pomaličku zvedat, s cvaknutím se odepnula spona jistící ho k opasku jeho přivlastnitele. Ten ovšem v zápětí zareagoval pohledem k svému pasu a nechápavým výrazem. Ty jsi mezitím prudce trhl jak rukou tak myšlenkou a tvůj meč si prudce prorazil cestu vzduchem k tvé ruce. Oba dva si nyní uvědomili tvou přítomnost a natočili se k tobě. Jeden z nich ti ihned odpověděl na otázku jejich schopnosti používat Sílu, když natáhl ruku a pomocí Síly se pokusil tvůj meč v letu zastavit, bohužel pro něj příliš pozdě, neboť se kolem tvého meče již sevřely prsty tvé ruky. Vzduchem chodby zazněl jí tak dobře známý zvuk a tvé okolí získalo v šeru chodeb Akademie krásný krvavý odstín. Tvé varování však přišlo naprázdno, oba zloději okamžitě stanuli na nohou a prostor chodby se zbarvil rudými odstíny celý. Oba nyní dřímali meče a to hned každý dvojici, podívali se na sebe, pak na tebe a zaujali bojový postoj stylu Jar'Kai.
Vrať mi ten meč a zmiz, zelenáči. Nebo skončíš tragicky spíš ty!
Vyštěkl na tebe s kyselým úšklebkem jeden z nich a přesunul se k pravé straně chodby, druhý se zrcadlově k němu přesunul k levé a oba se začali blížit s jasným cílem útoku z dvou různých stran. Oba měli stejný postoj s jedním mečem ve vodorovné pozici nad hlavou a druhým ve stejné pozici před tělem. Tvou mysl zaplavil příliv jejich emocí, oba jasně sloužili temné straně tak jako ty, neboť pocity hněvu a zuřivosti byly naprosto zřetelné, ale byl zde i pocit krvelačnosti který tě nabádal k opatrnosti, nemluvě o jakémsi třpytu v jejich očích, který sebou přinášel nepříjemný znepokojivý pocit.

[Vesgam]

"Dobrá, takže asi ovládají Sílu, ale nevadí... Zatím nezazářili a já jim k tomu nedám šanci."
Bleskne mi hlavou v momentu jejich chabého pokusu o opětovné ukořistění mého světelného meče. Ačkoliv je to jen malé vítězství, dodá mi to sebevědomí, což v boji proti čtyřem světelným mečům není k zahození.

"Dobrá, asi umí i šermovat... Nevadí, boj se dvěma meči má slabiny... Převážně není dostatečně odolné vůči silným úderům uživatele s jedním mečem. Alespoň tak nás to učili. A navíc je potřeba zvláštního výcviku v tomto umění, jinak je druhý meč spíše přítěží, než-li přínosem. Jsou to jen učedníci, nemuselo by to být zas tak těžké. Navíc jsou to předně zloději. Ty meče si nakradli, můj měl být jejich další kořist. Možná s těmi meči neumí ani tak pořádně zacházet. Možná. Ale určitě to bude dost těžké. Kéž by jen nebyli dva, ale jen jeden. Tohle na Makashi nevypadá. Ještě že jsem v tom Soresu o tolik lepší, neučil jsem se ho nadarmo. A boj proti více nepřátel, defenzivní přístup... k tomu je jako stvořené. Budu sledovat jejich pohyby a učit se jejich taktiku. Nechám je ať se prostě nechají unést svým vztekem a stále opakují svůj útok. A ať nepočítají s tim mým. Ten příjde až to nebudou čekat. Prostě pak využiji jejich slabin a použiji ty přesné a slabší seky, které se tolik používají v Makashi, abych je zranil, avšak nezabil. A teď to nejdůležitějíš - Vztek! A teď už sem vážně naštvanej i na tyhle parchanty, nejenom na zabraka. Ale ku prospěchu bude vztek na oba. Budu muset hodně uskakovat, čtyři meče je trochu víc, než bych se svým jedním stíhal odrážet. Budu ustupovat. Ale stále sledovat jejich taktiku a učit se ji. A třeba cestou narazím na jiného člena akademie, který pomůže. Možná..."

Důležitý a obsahově dlouhý myšlenkový pochod proběhne mou hlavou během vteřiny. Chtějí po mě abych jim vrátil svou jedinou zbraň. Blázni. Nejsem hlupák. Nechám temnou stranu ať mě zaplní. Ale stále převládá můj chladný rozum nad vztekem. Nechávám vést svůj meč instinktivně a právě tím vztekem, řídím se spíše intuicí, avšak stále sleduji a zhodnocuji situaci a nenechám se vztekem plně ovládnout. Postavím se do základního postoje Ataru. V okamžiku kdy zaútočí okamžitě přecházím na Soresu, tohle je mělo jenom zmást, Ataru neovládám dostatečně na to, abych je s ním porazil, nebo abych vůbec přežil déle než minutu. Pokud se na mne vrhnou s přílišným vztekem a rychlostí a pokud cítím, že je to tak správně, ve stylu Ataru ještě provádím klamný útok na muže vlevo. Poté blíže k muži vpravo proskakuji nízko při zemi - akrobacie je další znak Ataru - za muže vpravo a zkouším sek po jeho noze. Ať už to vyjde či ne, dále se už jen bráním ve stylu Soresu a ustupuji. Tohle by mi mohlo poskytnout menší výhodu do startu. Ať už ve formě napůl rozřízlé noze jednoho z nich, či ve formě jejich desorientace nad mou změnou stylu. Ale nyní... jak jsem plánoval, musím studovat jejich taktiku...

[Atalon]

Korriban; Akademie Sithu:

Tvůj fingovaný útok bohužel neměl účinek jaký jsi doufal, nejspíše proto že tebou předvedená Atara byla příliš neohrabaná aby je zmátla a jak se ukázalo, oni dost dobří šermíři aby se jí vyhnuli. Jediným kladem, kterého se ti podařilo dosáhnout byla změna směru boje, protože jsi se při svém útoku dostal za ně. Následné bouři úderů však bylo velmi obtížné se vyhnout. První z útočníků používal jasně agresivní styl který podle všeho vycházel ze stylu Shi-Cho a oba meče ovládal mistrně, druhý byl zřejmě zvyklí spíše na dynamičtější verzi založenou na Makashi nebo Ataru, kterou mu ovšem značně stěžovala chodba, což byl také důvod proč se tě nyní snažil dotlačit k malé ale otevřené místnosti sloužící jako odpočívadlo a zároveň křižovatka chodeb učednického křídla. Jak jsi také správně předpokládal vašeho souboje si všimlo nemalé množství učedníků, ale protože souboje i mimo haly nebyly neobvyklé a solidárnost nepatřila k častým ctnostem sithů, nikdo se k vám nepřipojil a většina si prostě našla jinou cestu ke svému cíly, možná zahlédl-li by váš souboj nějaký z mistrů mohla by se situace změnit, ale nestalo se. Ty jsi se neuvěřitelným výkonem a vhodně volenými kroky ústupu dokázal vyhýbat jejich útokům a rychle si udělat i obraz o jejich slabinách. Byl jsi si jist, že agresivnější soupeř je podstatně nebezpečnější, už jen kvůli několika nepříjemně vedením bodnutím, jímž jsi se taktak vyhnul. Jinak však pravý meč používal převážně k útokům a levý k obraně, k čemuž měl uzpůsobenu i sílu jejíž těžiště se u něj nacházelo na levé, obrané straně. Mezi jeho nejčastější a asi i nejoblíbenější útoky patřily mimo bodnutí, prudké otevřené seky šikmo shora, které se sice snadno vykrývaly ale zároveň tě nutily k jistému odkrytí. Druhý se prozatím pokusil o několik seků s rotací, které mu poněkud zkrátila zeď, proto přešel na tvrdé údery střídavě oběma meči, jimiž tě doslova tlačil před sebou. Obecně byl podle všeho slabší a z rychlosti jeho kroků šlo snadno vyčíst, že i velice pohyblivý, pokud by se dostal na otevřené prostranství stal by se smrtelně nebezpečným soupeřem. Oba byli výborně sehraní jak ve střídání vzájemných útoků tak v reakcích na pohyby druhého, bylo jasné že spolu bojují a trénují již velice dlouho. Navíc byli ve výborné kondici, protože i přes tvrdost a ráznost jejich útoků nejevili sebemenší známky únavy, zdálo se že podobných bojů již minimálně několik absolvovali. O jejich schopnostech v Síle jsi nevěděl nic, neboť vzhledem k jejich stylu boje jí zatím nevyužili. Tobě ovšem začínal docházet čas, neboť od místnosti k níž tě nyní tlačili tě dělilo už pouhých deset metrů a boj v ní s oběma naráz by byl smrtelně nebezpečný, nemluvě o tvém Mistrovi čekajícím v hangáru.

[Vesgam]

Korriban; Akademie Sithu:

Ačkoliv můj pokus o jejich zmatení nevýjde tak dobře, jak sem doufal, alespoň jsem se dostal za ně a nestalo se mi nic. Je evidentní, že Síla a spolu s ní instinkt jsou s těmito učedníky, protože reagovali na můj fingovaný útok správně. Soresu se následně ukázalo jako správná volba, protože jak vidím, s mým Makashi bych doopravdy dlouho nevydržel. Nejspíš ani krátce ne. Naopak takto už si o svých nepřátelích dělám obrázek studiem jejich taktiky.

"Tak už o nich mám nějakej obrázek. Jeden je agresivní a hojně využívá svého vzteku. Jako já, ale můj vztek je kontrolován a usměrňován pro lepší využití. Druhej vypadá hodně pohyblivej, nejspíš Makashi, anebo Ataru... anbeo hybrid obou. Tak jako tak by mohl být až moc dobrým soupeřem v otevřeném prostoru..."

Úvaha mě přinutí zaměřit se i na chodbu, kterou procházím. Snažím se zorientovat, chtěl bych vědět kde jsem. Ačkoliv všechny chodby akademie vypadají stejně, alespoň částečně bych mohl vědět kde jsem. Nechci se nechat zatlačit do otevřené místnosti. Tam by nejenže ten druhý šermíř získal velkou výhodu, ale také by mohli útočit každý z jiné strany, což jim nyní znemožňuji jak nejlépe to jde a nutím je stát vedle sebe tím, že usutupuji rychle.

Ačkoliv si mého souboje všimlo spoustu lidí, k mé smůle ani jeden mistr. To jsem si myslel. Ale doufal jsem v opak. Kdybych snad došel k jakékoliv prostornější křižovatce a podobným prostorným místům, zrychlím a snažím se dostat opět do úzké chodby (stále dávám pozor na nejmenší zachvění Síly - nechci se nechat zatlačit do slepé uličky, nebo prostorné, otevřené místnosti). Stále se snažím nalézt slabiny útočníků a ani teď není má snaha zbytečná. Mám jistý plán, ale nejprve hodlám zkusit své štěstí. Samozřejmě bezpečně.
Chci zkusit použít Sílu. Chci zkusit odstrčit jednoho z nich dozadu a mezitím se postarat o toho druhého. Sledoval jsem je dlouho, znám styl jejich boje, měl bych zvládnout jednoho. A i jejich sebemenší poranění bude úžitečné a vhodné pro další úspěšné pokračování boje. Zatím se mi sice nikdy nepovedlo použít Sílu v takovém měřítku, ale nikdy jsem v sobě neměl tolik vzteku. Neměl jsem důvod. A teď ho mám. Můj vztek je kontrolován, ale je veliký a je usměrňován na ty dva. V jednom momentě usměrním všechen vztek na jednoho, zrychlím tempo ustupování, abych byl od nich dál a poté udělám to tolikrát viděné gesto. Pokusím se odstrčit jednoho dozadu, co nejdál. Pokud se to povede, zůstanu zde s tím agresivnějěším. Pustím otěže mého vzteku, alespoň prozatím. Série silných útoků na místa, které jsem předem shledal za vhodné, by měli fungovat a mého nepřítele oslabit. Nevnímám teď druhého nepřítele, jelikož jsem se poddal vzteku. Je jen na mých instinktech, aby mě varovali, pokud bude blízko. Já se teď snažím o zničení toho nepřítele, jenž je přede mnou. Klidně mu třeba useknu hlavu, je mi to jedno. V tuto chvíli je to snad poprvé, co neuvažuji klidně a jasně a nekontroluji své emoce. Ačkoliv... to mé jasné uvažování mi řeklo, že bych měl propustit uzdu emocím. Nic lepšího mě v tuto chvíli totiž nenapadá. Pokud by snad má snaha o odhození jednoho útočníka nevyšla, udělám to jinak. Má směšná snaha u nich alespoň zvýší sebevědomí. Nechám je, ať si myslí, že jsem v úzkých. Zvýším rychlost svého ustupování. Ještě dvě sekvence jejich stále se opakujících útoků. Jenom dvě sekvence a poté, po ujištění se v jejich slabinách, můj silný úder na toho agresivnějšího v momentě, kdy se snaží o další prudký, šikmý sek zezhora. Vím kam jeho meč směřuje, už se to opakovalo několikrát. Uskočím na stranu (blíže k mému cíli) a sekám do těla. Nejspíše bude překvapen a i kdyby stihl postavit svůj meč do cesty, můj úder, do kterého se zapírám oběma rukama, celým tělem i vším vztekem, by měl jeho obranu prorazit...

[Atalon]

Korriban; Akademie Sithu:

Souboj pokračoval a ty jsi se rozhodl k protiútoku, tedy spíše akčnější obraně. Když po tobě dynamičtější z soupeřů opět tvrdě sekl, ty jsi místo obvyklého úkroku odskočil dobré dva metry a okamžitě vymrštil ruku. V tvém hněvem nasyceném těle proběhla mohutná vlna Síly, k tvému překvapení se jí ovšem místo tebe ujal tvůj vztek, neboť místo tebou plánovaného odhození soupeře se chodbou rozeznělo tiché, přesto jasné křupnutí a tvůj soupeř se s bolestným výkřikem zhroutil k zemi. Nechápavé pohledy vás všech se nyní střetly na jeho pravé noze z níž trčel zkrvavený střep jeho lýtkové kosti trčící skrze maso i kůži, tvůj nepříčetný vztek jenž jsi na okamžik nechal převzít kontrolu nad tvým tělem ti asi poskytoval ohromné množství síly, ale nedokázal ji správně kontrolovat. Tvůj druhý soupeř nyní ovšem téměř zešílel vzteky, hloubka jeho vzteku a nenávisti tě nyní bodala v hlavě jako nůž. Ovšem bylo zde i něco dalšího, něco pod návalem emocí, někde v hloubi jsi zaslechl slabý hlásek varování. Varování upozorňující na onoho zneškodněného soupeře. Rychle ti došlo, že jeho vztek bude po odeznění bolesti stejně účinnou hnací silou jako teď pro tebe tvůj, což bude velmi nebezpečné. Ovšem teď byl pro tebe hlavním problémem nyní ještě agresivnější soupeř, jež tě zasypával přívalem úderů, které tě donutily k obouruční obraně mečem i když bez nutnosti ústupu, protože se tě už jasně nesnažil zatlačit, ale zabít.