Výcvik pro Hrobníka (Vesgam)

[Mandalorian]

Coruscant, hotel Modrá hvězda

Ten den začínal normálně, tak jako tisíce jiných co byly a tisíce co budou. No, pro Coruscant určitě, pro tebe možná ne. Hned ráno jsi se dole na schodišti ke tvému bytu málem srazil s hlídkou Stormtrooperů. Pětice Stormtrooperů na takovém místě nebyla zrovna obvyklá a o to víc bylo zneklidňující, že se zdrželi asi patnáct minut. Po patnácti minutách ta pětice odešla a na schodiště se vrátil obvyklý ruch dalšího podělaného dne. Opustil jsi byt a mířil na pochůzku po svých kontaktech co je kde nového a tak podobně.
K tvým uším se od jednoho ze tvých kontaktů donesla šeptanda, že někdo moc a moc bohatý hledá někoho dostatečně schopného pro nalezení jisté osoby, odměna slušná. Nic víc, nic míň. Žádné předběžné info o cíli, o problémech či o ceně. Takový obligátní reklamní žvást po kterém bezmyšlenkovitě skočí tisíce nájemných lovců. Jinou nabídku jsi však v té době neměl a tak jsi pátral a pátral co je pravdy na té šeptandě.
Nic moc ses nedověděl, jen to, že ač o té šeptandě vědělo hodně lidí, všichni se drželi jedné verze. Žádné obvyklé zveličovaní či zlehčování se nekonalo, což nebylo zrovna neobvyklé. Pátral jsi dále a první dny jsi se nedostal nikam. Žádnou kloudnou stopu jsi nenašel a zdroj šeptandy, potenciální zaměstnavatel byl stále neznámý. Zjistil jsi jen, že pětice Stortrooperů má tvé schodiště nějak v oblibě, asi se jim tam moc líbí.
Když jsi se probudil do šestého dne hnusně pršelo. Šel jsi se opláchnout a když jsi se dotknul nohama země, otřásl domem výbuch. Rozezněly se sirény a do toho zaznělo
Jménem Impéria ani hnout!
Pětice Stormtrooperů asi našla koho hledala někoho v bytě pod tebou. Pak se ozvala trojice výstřelů a někdo se dalšího krásného dne nedočká. Když jsi o hodinu později vyšel z bytu, hlídka již byla pryč a po chodbách rejdili uklízecí droidi, kteří zajížděli o patro níž a vyváželi nějaké haraburdí z nějakého bytu.
Šel jsi zkusit své štěstí u kontaktů a kupodivu se na tebe v tomto hnusném počasí usmálo štěstí. Tvůj první kontakt ti řekl, že zdroj sídlí v apartmá 512, hotel Modrá hvězda v megabloku 357 někde poblíž bývalého jedijského chrámu. Tvůj druhý, třetí a pátý kontakt ti to potvrdil. Vyrazil jsi tedy na do megabloku 357.
Najít hotel Modrá hvězda nebyla zas taková fuška. Hotelů tu bylo dosti a tento vypadal průmerně, ale bylo u něj nějak moc speedrů. Až moc speedrů. Když jsi vešel do vstupní haly hotelu, rozhlédl ses. Hala byla velká, prosvětlená s četnými bezpečnostními prvky a dalo se říct, že zažila lepší časy. Na první pohled sis také všiml nepoměru mezi počtem hostů v hale a speedery venku.. První pohled na turbozdviže ti jasně řekl, že turbozdviže jsou mimo provoz, červeno-oranžovou páskou přelepené dveře mluví jasně samy za sebe. Šel jsi tedy po schodech a dostal ses do čtvrtého patra hotelu. Schodiště od čtvrtého patra bylo zaplněné osobami, které vypadali jako nájemní lovci, co se snaží stát v řadě.

[Vesgam]

Coruscant

Ráno mě časně vzbudí budíček, jak už pro mne bývá zvykem. Vstanu, nasnídám se a ke snídani vyžahnu alespoň konev čaje, jak už pro mne bývá zvykem. Po snídani (a důsledkem tekutin i několika krátkých návštěv toalety) si dám sprchu, jak už mívám ve zvyku. Celkově den jako každý jiný...
Jelikož nemám nic na práci, rozhodnu se jít si práci sehnat. Obléknu se do svého brnění a to i když to nepovažuji zrovna za nutné a přes něj si dám oblečení, jaké nosí tisíce jiných obyvatel Coruscantu. Vezmu si ještě svou blasterovou pistoli, která na rozdíl od Elitní karabiny jde lehce schovat a vyrážím do města. Den začne poněkud podivně, když narazím na pětici stormtrooperů, kteří zamkli byt. Sednu si vedle dveří a přemýšlejíc čekám kdy odejdou.

"Stormtroopěři? Tady? Proč? Snad né kvůli mě, vždycky jsem si dával na vše pozor, to by bylo špatné aby mě dostali hned jak se přestěhuji na Coruscant... Žije tady spousty lidí, reálná šance že by tu byli pro mě je dosti malá. Poslední dobou se stejně starají jen o rebely a kohokoliv kdo s nim sympatizuje, nebo se to o něm alespoň povídá. Na lovce odměn kašlou, alespoň do doby než zabijí jednoho z nich. A možná nehledají někoho, ale provádí jen náhodnou domovní prohlídku... No to bych byl naštastný kdyby u mě našli elitní karabinu... Snad se nic nestane..."

S celkem úzkostlivými myšlenkami a uvolněným, bezstarostným výrazem čekám až stormtroopeři zase odemknou dveře od domu. Nejraději bych řekl něco ve smyslu "Díky za odemknutí, snad mě šéf nevyhodí a jenom mi sníží plat na polovic", ale vzhledem k tomu, že jsem lovec odměn a ne-člověk a oni jsou stormtroopeři a lidé, rozhodnu se mlčet. Jakmile odejdou i já se vyberu do města. Pomalu obcházím své kontakty a snažím se něco zjistit. Zvěstí o někom bohatém co chce někoho nalézt se příliš netrápím, za prvé to zní jako něco co si někdo vymyslel a za druhé je příliš málo informací na to, abych se o to mohl zajímat více. Když však zjistím, že nic jiného není v oběhu, rozhodnu se zjistit si o této nabídce co nejvíce. A tady narážím na zvláštnost, ony se totiž verze podané různými lidmi v ničem neliší a to není pro fámu zcela obvyklé. S nepořízenou jdu domů. Den víceméně strávím přemýšlením o šeptandě a pojídáním levných potravin.

"Podivné, doopravdy podivné. Jestli je to fáma, je to podivná fáma. Ale nic jiného nemám, budu se muset tohohle chytnout. Samozřejmě pokud se nechci raději dát na kopání kanálů, což nechci. V Impériu Nautolana bez vzdělání těžko přijmou jinam. Uvidíme za jak dlouho se mi ozvou mé kontakty, jakmile něco vyčmuchají, oznámí mi to. Tedy mě a další stovce lovců. A od každého si nechají slušně zaplatit. Hmm... to by byl taky job k uvážení... ale já už si vybral. Uvidíme..."

Další čtyři dny pokračují nudně - čekáním na další informace. Za tu dobu si několikrát zaběhám a zacvičím, abych si alespoň udržoval tělo v dobré kondici, když už nemám žádnou zakázku. Avšak šestý den, šestý den je zvláštní a to hned několika věcmi. Po raním opláchnutí obličeje celým barákem otřese výbuch. Snad díky osvěžení vodou jsem hned po ránu reagoval, snad ne, tak jako tak při výbuchu udělám parakotoul za nejbližší překážku. Slyším sirény a hlas reprezentující Impérium. Už teď vím, že mi žádné nebezpečí nehrozí, protože kdyby mělo, dveře by byli na zemi (nebo by nebyli vůbec), místnost by byla plná kouře a dovnitř by vbíhali vojáci Impéria. Přesto ještě co nejrychleji popadnu pistoli a namířím na dveře. Když zhodnotím své reflexy jako uspokojující, opět vstanu a pistoli schovám. Uslyším trojici výstřelů, těžko usoudit, jestli se dotyčný chtěl bránit, nebo zda-li byl zabit preventivně, ale je to vlastně jedno. Po snídani a sprše už jsou stormtroopeři podle očekávání pryč. Mou pozornost zaujmou uklízecí droidi. Při pohledu na ně přemýšlím o chlapíkovi (nebo ženské), která se už nedožila dalšího dne.

"Tipnul bych to na rebela, poslední dobou je to to jediné co Impérium zajímá. Rebelové vlastně nemají se svou chabou výstrojí proti Impériu žádnou šanci, už vůbec ne když se uváží, že Impérium si dovolí udělat cokoliv, jenom aby si udrželo moc. Proti tomu obyčejná odvaha hrstky lidí nestačí. Alespoň ti rebelové odvádějí pozornost od nás. Stejně mi vrtá hlavou nelogický postup těch stormtrooperů. Když se tady pětkrát objeví stormtroopeři, tak bych odsud chvátal pryč. Přinejmenším kdybych byl rebel. Možná to byla jenom nějaká jiná pochybná existence, která udělala osudovou chybu. Co je mi vlastně po tom..."

Obvykle vystrojen jdu za informátory doufajíc, že se tentokrát dozvím něco víc. V to doufám už pěknou řádku dní a konečně se mi to vyplnilo. Opět se všichni informátoři shodují a tak vyrážím k hotelu Modrá Hvězda.


Coruscant, hotel Modrá hvězda

Už pohled na houf speederů mi na tváři vykouzlí zamračení a v mysli plno znepokojených otázek. Zamyšleně jdu dovnitř do hotelu. Zjištění že budu muset jít po schodech mi nijak nevadí, vždy chodím po schodech. Vím, že z výtahů se můžou vyvinout smrtelné pasti, koneckonců i domů chodím vždy po schodech. A tak po schodech vystoupám do čtvrtého patra. Zde mé zamyšlení vystřídá trochu šok. Mé obavy se splnili, otázky se zodpověděli a vytvořili se otázky nové. Chvíli hledím na houf lovců.

"Sakra! Proč zrovna dav?! Ještě k tomu dav nevrlých a ozbrojených zabijáků! Nesnáším davy! Kdo má předvídat co udělají?! Ale rozhodně nehodlám stát tady a čekat, až se na mě dostane řada. To bych tu mohl být do večera. Jenže co s nimi... Zamindrákovaní chlápci co jsou schopni zabít kohokoliv kdo je předběhne. No... případně se snad vymluvím na to, že jsem nevěděl že je to fronta. Alespoň to tak nevypadá, slovo houf by bylo přesnější. Nakráčím k apartmá 512, uvidíme co se dozvím tam. Chce to nějaký plán...

Snad bych to mohl uhrát na nějakého úředníka co nemá s lovci nic společného, brnění mi zakrývají normální šaty, viditelnou zbraň nemám, pistole je skrytá... Snad by to šlo. Jdu něco probrat se svým klientem, jo, na to by mohli skočit..."

Začnu se prodírat mezi lovci odměn jak nejrychleji dovedu. Ignoruji jejich slova a snažím se pouze být od nich co nejdříve pryč. Občasně prohodím slova jako "s dovolením". Doufám že mě nikdo nebude chtít popadnout a zabít, jednoho bych zvládl, ale když je jich tolik, rozcupují mezi sebou někoho kdo předbíhá jako hejno rancornů co si chce rozdělit spravedlivě banthu. Pokud mě někdo popadne, začnu trochu blekotat a koktat, předstírat strach, uctivě ho oslovovat a snažit se vysvětlit že jsem úředník a mám zde schůzku se svým klientem. Zkrátka tak jak by to nejspíš v podobné situaci dělal vyděšený úředník. Jakmile se tímto stylem dostanu ke dveřím, upravím si zmačkané oblečení, nadechnu se a zaklepu. Jak to půjde od této chvíle? To nemám ponětí. Je někdo uvnitř? Jak bude reagovat zdroj? Sakra, to je zase jednou zakázka...

[Mandalorian]

Coruscant, hotel Modrá hvězda

Dařilo se ti protlačit skrz chumel na schodech, bez nějakého většího vyptávání a opletaček, až ses dostal nahoru do pátého patra. Ovšem, když jsi vyšel schody, zjistil jsi, že ta řada co byla na schodech byla nic proti tomu co jsi viděl teď. Žoldáci zaplnili skoro celou chodbu až za roh, za kterým jsi tušil pokoj s číslem 512. Fronta byla tak velká, že by dokázala neprodyšně zacpat celou chodbu, nebýt menšího počtu členů hotelové ochranky, kteří udržovali průchozí menší koridor, široký nanejvýš metr, přes který mohli obyčejní hosté normálně procházet. Mezi ochrankou a žoldáky panovalo jasné napětí a ochranka byla navíc nervózní z velké početní nevýhody, protože žoldáků bylo tolik, že by je umlátili i čepicemi. Mezi oběma stranama nicméně panoval napjatý smír.
Prošel jsi koridorem a zahnul za roh, tam už se žoldáci mačkali tělo na tělo a když fronta na jednom místě jakoby zázrakem zmizela, věděl jsi, že jsi na místě. Jenže na dveřích byla cedule s nápisem
Vcházejte, až po vyzvání
a u dveří stála nejen fronta, ale i čtveřice sekuriťáků a jeden si nervozně pohrával s "lepivým" granátem, granát co všechny v dosahu obalí do rychleschnoucí a rychletvrdnoucí hmoty, která všechny spolehlivě zadrží, do doby kdy to někdo potřísní speciálním chemickým přípravkem.

[Vesgam]

Coruscant, hotel Modrá hvězda

Nikoliv s velkým nadšením se snažím protlačit ke dveřím a k mé další potencionální práci. K mému potěšení se mě nikdo nesnaží zabít, rozmačkat a snad ani okřiknout, což je do začátku velké plus. Když vyjdu schody a uzřím daleko větší frontu na chodbě, chvíli zůstávám bez pohnutí stát a na vše zírám.

"No do pytle... Jediná chybička a je po mě. Pokud se mi tedy nechce stát ta fronta a to se mi nechce. Tuhle práci sem si vybral kvůli penězům, navzdory tomu co riskuji. Tady neriskuji o nic víc než v akci a jsem přesvědčen, že v pokoji 512 na mě čekají peníze. Takže du na to."

Vzpamatuji se ze svého menšího šoku a vyrážím koridorem k pokoji 512. Jdu rychle a snažím se nedívat na nikoho v okolí. Když konečně dojdu k pokoji a uvidím ceduli, začnu přemýšlet o dalším postupu.
"Takže co teď? Postavit se do téhle daleko menší fronty a čekat? Na první pohled nejjednodušší, ale jestli mě uvidí někteří z těch, které jsem předběhl, mohli by něco podniknout. Nicméně i tak celkem slušná možnost."

Od lidí i nelidí ve frontě přejdu pohledem k hotelové ochrance.
"Můžu zkusit dál toho úředníka, ale tady by mohl nastat problém s tím, zda-li jsem očekáván. Ale přinejmenším se můžu zeptat kdy budu přijat bez toho, abych jednoznačně zmínil co jsem. Stačí naznačit, že jsem očekáván a možná se jeden z těch čtyř prokecne a řekne jméno někoho, kdo je i očekáván. A i kdyby ne, alespoň zjistím kdo je uvnitř a jak dlouho to zabere času, než bych se dostal na řadu. Také dost slušná možnost."

Při prohlížení si ochranky mi zrak spočine na lepivém granátu jednoho z jejích členů. Díky sému povolání vím o podobných zařízení dost a tak se mi v mysli začíná tvořit další alternativa.
"Hmm, vzít mu granát, rozrazit dveře, schovat se do pokoje a nechat je všechny zabalené do té hnusné hmoty taky není nejhorší nápad. Přinejmenším se tu nemusím patlat s frontou a vůbec uvažovat o tom, jak se dostat dovnitř. Ale mohlo by to přinést více problémů, mohla by se zavolat pořádková služba, navíc je pravděpodobnější, že by mě rozhořčený zaměstnavatel odmítl. Takže to asi ne."

Pomalu vyrazím k muži s lepivým granátem v ruce. Zklidním hlas, snaží se vypadat co nejvyrovnaněji a nejreprezentativněji.
"Kdy budu přijat?"

Ještě stále uvažuji o možnostech a o tom co udělám, vesměs jsem se rozhodl jen, že se rozhodnu podle toho jak se věci budou vyvíjet. Proto jsem i u muže s granátem, abych mohl případně provést i tuto třetí alternativu, tu která se mi zamlouvá nejméně.

[Mandalorian]

Coruscant, hotel Modrá hvězda

Muž s lepivým granátem, vypadal tak na čtyřicet let, si se zajištěným granátem pohazoval a vzal tě na vědomí, teprve až když ses ho zeptal. Přestal si házet a ruku s granátem měl nataženou před sebou. Prohlížel si tě, jako kdyby tě viděl poprvé v životě. Když si tě nevybavil, zatvářil se rozpačitě a rozhlédl se po svých kolezích. Od nich se dočkal jen nevědoucího pokrčení ramen.
Pfff
vydechl sekuriťák, svěsil svoji pravačku s granátem k boku, ještě jednou si tě prohlídl a odpověděl ti na tvůj dotaz jiným dotazem.
A kdo že seš?
Frontou za tvými zády se začalo šířit nespokojené mumlání a šeptání.