Strach - Detektiv Wesfol a detektiv Santiago (Merthor, Pear)

[Needay]

Po tom co byla podepsána pro Republiku nevýnosná dohoda, se naráz všechno dění na hlavní planetě demokratického uskupení zbláznilo. Přeživší Jedi zakrývající bolestivé slzy nad svými padlími bratry jejichž posledním místem odpočinku se stal zničený chrám, se rozhodli opustit Coruscant a zanechali vše svému osudu. Rozbombardované město se pomalu dává do oprav. Nekalé živly se tak mohli chopit příležitosti, a mnoho spolků se široce usmívá nad rozjetými plány, bezpečtnostní síly nezvládají vytvářený nátlak. Silně jej pociťují i naši dva hlavní hrdinové. Práce několik měsíců zpět by se dala označit za brnkačku, dnes však všechny ovládá...
Strach!

Coruscant, podnik Devaronovo okénko

Zářivé barvy se odrážejí od fialové kapoty vzdušného vznášedla, v kterém sedí dvě mladé osoby. Na první pohled by jeden ani neřekl co je jejich zaměstnáním. Rohatý muž s červenou pokožkou obsluhující zákazníka, který zabírá ve frontě místo před strážci zákona, je vykloněn z výdejního okénka, malého obdélníkového stroje, ověšeného lampiony a dalšími všemožnými cetkami. Na jeho vrcholu se tyčí cedule z části neonově svítím nápisem. Název tohoto podniku "Devarono okénko" prodávajícího pšeničné kroužky velké jako lidská dlaň, s otvorem uprostřed, polité teplou načervenalou hmotou, sladkou jako mláďata Ewoka, nepříjemně poblikával. Kromě toho se na menu nachází i různé druhy upravovaného masa. Vůně při čekání hrdiny krutě škádlí. V jejich voze je také puštěné služební rádio, hlásící různé informace. Od popisu hledaných, po tipy na levnou horkou kávu. Nebe je už několik hodin zahalené hávem noci a spíš než nějaké hvězdy, byla hlavní planeta Republiky osvětlována poutači, reklamami a také zapnutými světly všudypřítomných vozidel.
---
Máte celkem volnou ruku, myšlenky, názory na aktuální situaci, rozhovor mezi oběma hráči dokud nepřijdete na řadu u stánku (Přijdete na řadu až to napíši) atd. Ať se vám hra líbí.

[Merthor]

Coruscant, podnik Devaronovo okénko (Barker Wesfol)

Seděl jsem uvnitř na sedadle spolujezdce speederu, zády pohodlně zabořený do měkkého polstrování sedadla, pravou rukou zapřený o dvířka a znuděně jsem vyhlížel ven z napůl staženého okénka. Na stánek s občerstvením, který se nacházel spíše vlevo, kousek před námi jsem se už nějakou chvíli nedíval, neboť mě poněkud omrzelo dívat se stále do jednoho místa. Byla to nuda a vedlo to pouze k otupení pozornosti. Potřeboval jsem změnit obraz a tak jsem očima přejížděl budovy na své straně ulice a hledal něco, co by upoutalo mou pozornost. Díval jsem se na další poblikávající nápis na vývěsním štítu a na to, co se děje okolo nás. Také zvuky proudící z vysílačky jsem poslouchal jen tak napůl, jako by automatizovaně. Toho, co bylo adresováno přímo nám, nebo co bylo doopravdy důležité zase tolik nebylo a když už, většinou mě to tak nějak samo o sobě přimělo svoji pozornost zbystřit.
Přeci jen, když prakticky to samé děláte celé dny, beze změny, bez odpočinku a bez možnosti vystřídání přestanete to po určité době brát za zábavu, omrzí vás to a stane se to obyčejnou rutinou, takovou rutinou, jaká je předmětem běžné práce uniformovaných složek. I když uniformované složky .... poslední dny mě vrátili v čase o kousek zpět, když jsem ještě k této části Coruscantské bezpečnosti sám patřil a taky jsem si uvědomil, že při takovém nedostatku lidí, jako jsme měli v současné době nemá nikdo, ať už s uniformou, nebo bez uniformy žádné výhody. Stejně musí splnit svoje povinnosti a udělat práci, která na něho tak nějak zbude a je mu přidělena. Když tedy zrovna nesedíte ve speederu, nebo neprovádíte nějaký ten menší zásah, tak zase dřepíte pozdě do noci v kanceláři a děláte administrativu. Sepisujete hlášení a protokoly a žádosti a oznámení a děláte všechno možné, jen ne to, čemu byste správně měli a mohli věnovat svoji pozornost. Nejpozitivnější jsou na tom, chvíle, kdy se můžete jako třeba teď najíst, nebo máte čas vypít trochu kávy. Sem tam je mé si zdřímnout, pokud vás ovšem nevyruší komlink se zprávou, že je potřeba posílit tu a tu oblast Coruscantu.
Ale nahlas jsem si příliš nestěžoval. Chvílemi jsem prostě jen mlčel, protože jsem větší část vlastních témat k rozhovoru už vyčerpal To, že jsme vlastně správně měli končit už před nějakou dobou, jsem prohodil nějakou tu chvíli před tím. Moc víc nebylo třeba dodávat a i tahle skutečnost byla sama o sobě dost zřejmá. Jinak jsem se samozřejmě rozhovoru příliš nevyhýbal. Byl tím hlavním, co narušovalo určitou monotónnost služby.
Na chvíli jsem vrátil svůj pohled zpět ke stánku a zkontroloval, jak se posunula řada a pak jej na další okamžik přesunul k displejům na středním sloupku palubní desky, kde byla vysílačka a několik dalších prvků ovládání, smířen s tím, že budeme muset ještě nějakou dobu čekat, než se fronta konečně pořádně pohne a my se konečně dostaneme na řadu.

[Pear]

Coruscant, podnik Devaronovo okénko (Meg Santiago)

"...no a tak jí říkám, vykašli se na něj. Nechápu co na něm furt vidí, vždyť je furt neoholenej a ta jeho fialová blůza, no prostě děs. Nevím, na co myslel, když si to kupoval. Musel být asi úplně sjetej. Jo, teď každej jenom chlastá nebo smaží, ale od toho tady asi sme, aby jsme to napravili ne?"
Bark neodpověděl. Opět lítal někde v těch svých myšlenkách, ale na to jsem byla už zvyklá. Člověk mu musel něco prominout, ale poté to byl nejlepší parťák, jakého si detektiv přál. Dělal spoustu práce a občas i můj podíl, řídil když jsem jedla oběd a dalo se na něj hodit cokoliv. A zrovna teď byl čas obědu. Ale protože naše stravování většinou obstarává místní menší fast food s drive-inem, situace si žádá oběti a já řídím. Jsem tak blíž k výdeji jídla.
"No včera se taťka...teda kapitán...u večeře zmínil, že si koupíme nový rádio. To jak jsme viděli v tom obchodě, jak tam byla ta vražedná loupež, pomatuješ? No, dneska si pro něj půjdem, až nám skončí šichta. Bude se suprově vyjímat v mém apartmánu. Snad zas přijde mamča a uvaří, protože jsem nestihla nakoupit v supermarketu. Když jsem tam byla naposled, měli nerfí steaky s padesátiprocentní slevou, chápeš to? Hned jsem je musela koupit. Sorry, že jsi pak musel odsloužit moje směny, ale běhala jsem jen mezi záchodem a postelí. Oni dají nějákou slevu, ale nenapíšou, že se z toho může člověk posrat, tohle je největší zločin, škoda že za tohle nemůžem zatýkat. Hned bych za to popravovala na místě."
Před náma si zrovna zákazník vybíral a diktoval objednávku do okénka. Nechápu, co tak dlouho vybíral, ale napadlo mně, že se buď nemůže rozhodnout mezi omáčkou, nebo jestli si připlatí za XXL menu. Občas jsem také váhala. Ale teď jsem měla jasno. Dietní Corus Cola, sendvič se steakem, chilli omáčku, pět pšeničných kroužků, šest nerfích kousků se sladkokyselou omáčkou a zeleninový salát se sýrovou zálivkou. Musím jíst trochu dietně.
"A co si dáš ty, Barku?"
Otočila jsem se na svého kolegu, protože mně už začal lehce obtěžovat neonový nápis i každá jedna lampička, kterou byl mobilní stánek s jídlem ozdobený. V pozadí nám dávalo rádio strojené zprávy o všem, co se v okolí dělo, avšak už ze zkušenosti ho ani jeden z nás moc nevnímal.
"Mám tady pro tebe těch pět kreditů, co jsem si půjčila včera na kafe. Hele, jak se dívám, chybí mi dvanáct kreditů na objednávku, myslíš, že by jsi mi mohl ještě půjčit?"
Natáhnu před něj ruku s psíma očima, rozkošným úsměvem a pěti kredity.

[Needay]

Coruscant, podnik Devaronovo okénko

Po tom co se Meg pokusila přinutit kolegu k diskuzi, se ozvalo pronikavé troubení klaksonu vozidla za vámi. Jeho vlastník, netrpěliví řidič něco nahlas zahulákal v rodianském jazyce. Konečně se pak fronta pohnula. Zabraly jste uvolněné místo u okénka, jehož obsluha, tvor podobný vyhublému čertu, si vás jenom krátce se širokým úsměvem prohlédl. Přivřel oči, jako by vám, nebo minimálně vašemu vozidlu chtěl něco udělat.
Tak jak se mají moji oblíbení pořádkoví služebníci?
Opřel se loktem o pult, na kterém ještě před několika minutami stála nemalá objednávka.
Je libo kafíčko takhle po večeru? Samozřejmě na můj účet. Kdo u mě kupuje informace, má cestu k mému kávomatu vždy otevřenou.
Člověk by řekl, že když je někdo informátor, tak to bude držet před veřejností za zuby, ale jeho přístupem, to vědí tak akorát všichni čekající zákazníci za vámi, a síla ví kdo ještě. V minulosti jste díky tomuto nelidskému muži, již několikrát dostali tip na žhavou stopu.
No panečku, vaše parťačka je sličná jako vždy pane Barkere.
Položil kelímek pod velkou zašpiněnou nádobu, umístěnou za zdí, vedle jediného místa, kterým dovnitř mohlo za dne proudit sluneční světlo. Chvilku držel spínač který vydával bzučiví pazvuk, míšený se skřípěním a křupáním drcených zrn. Brzy jste měli na tácu, dva vrchovaté válcovité předměty.
Dáte si něco, pochybuju že jste se přišli zeptat na mojí ženu. Ale na otázku, kterou jste nevyřkli, odpovím, ani vám vlastně nevím, žádnou nemám.
Zacvakala při smíchu několikrát zuby. Kolem jedoucí vozidlo mu na okamžik růžově zbarvilo obličej.

[Merthor]

Coruscant, podnik Devaronovo okénko

Po chvíli jsem opět zachytil pár kousků toho, co povídala Meg a měl jsem co dělat, abych potlačil cukání v koutcích, a abych před Meg nedával příliš okatě najevo, že mě takové pokusy o zavedení všeobecného hovoru dokážou sem tam slušně pobavit a to všechno přesto, že ji znám už nějakou tu dobu. Jako obvykle žvatlala o všem možném, většinou ve stylu páté přes deváté. To co říkala se někdy doopravdy nedalo brát tak docela vážně, vlastně na to nebylo třeba odpovídat a když se to tak vezme, vlastně ani nebylo moc co odpovídat. Kdyby člověk vydržel Meg delší dobu poslouchat, byla by opravdu veškerá šedost rutinní služby pryč a člověk by k tomu nepotřeboval vůbec nic. Žádný holonet, kdepak. Stačí mít v pořádku uši.
Potom konečně přišlo i na relativně praktičtější věci, jako byla otázka jídla. Ale ani to jsem většinou moc neřešil a nikterak si nevybíral. Většinou jsem si vystačil s nějakým tím sandwichem s tím, že jsem ani dlouho neváhal nad konkrétním výběrem. Bylo to celkem praktické a na nic lepšího většinou nebyl čas. Sandwich se dal sníst v autě, stejně jako v kanceláři, klidně i při práci. Rychle do sebe hodit skromnou večeři, koupenou u nějakého stánku, jako byl tento a pokračovat dál. Přesně to doprovázelo práci detektiva, někdy dokonce včetně žaludečních problémů. Teď jsem se opravdu najíst potřeboval. Poslední jídlo jsem měl před pořádně dlouhou dobou.
Ale reagovat jsem nestačil, protože si Meg vzala opět slovo. Žádost o zapůjčení několika kreditů taky nebyla nic nového. Na jazyku mi vyvstala poněkud jizlivější poznámka, ve smyslu, něčeho, jako zapůjčení kreditů na pozvání celého našeho oddělení. Nakonec bych zřejmě nic neřekl, přistoupil přímo k činu a na jídlo Meg, asi půjčil. Už jsem málem sáhl pro kredity, jenže nakonec zůstalo jen jen záměru. Byl jsem přerušen halasným křikem a troubením. V podobných chvílích, po dlouhé službě, jako byla právě tato, jsem někdy měl sto chutí dát původci toho rámusu za vyučenou. Mohl bych mu ukázat svůj průkaz, nechat ho vystoupit a ten dotyčný by se určitě naučil být trpělivý, netroubil a nevyskakoval by si. Ale zatím jsem neměl větší důvod, proč bych něco takového dělal. To by muselo dojít k daleko většímu rámusu, než bylo jedno zatroubení. Byl jsem si totiž vědom toho, že zneužívat mé pravomoci podobným způsobem není zrovna moc vhodné.
Pak se fronta konečně pohnula, k velké úlevě snad každého kdo v ní čekal včetně mě.
Obrátil jsem se směrem okénku na vzdálenější straně a trochu se naklonil, abych Meg viděl přes rameno a vzápětí se neubránil ušklíbnutí, nad uvítáním, kterého se nám od Renegira, toho podvodníka, sedícího za pultem mobilního stánku dostalo.
"Měl bys sis dávat větší pozor na to říkáš. Jestli ti z toho ovšem třeba taky něco nemáš...." poznamenal jsem, k tomu co říkal, protože se mi zrovna nelíbilo, jakou nám dělá publicitu. Pokud o nás bude takhle každý zlodějček, kapsáříček, pěšák podsvětí vykládat, kdo jsme, tak vůbec nemusíme chodit v civilu.
"To kafe si vezmu a k tomu jako obvykle," pospíšil jsem si z objednávkou, abych vše uspíšil a hlavně přerušil tok Renegirovi výmluvnosti. Jako obvykle znamenalo tři sýrové sandwiche, bez nějakých zvláštních ingrediencí a k tomu nějaká ta limonáda. Když si Meg dávala Colu dával jsem si většinou taky. Po vyřčení objednávky jsme sáhl do vnitřní kapsy, abych z ní vylovil patřičný počet kreditů a vyčkával, až si objedná i Meg.

[Pear]

Coruscant, podnik Devaronovo okénko

"Aby ses neposral, kreténe..."
Slova vystřídal plyn až na podlahu a speeder vystřelil kupředu jak dělová koule. Teď už nemohl rodián říct nic, protože jsem mu místo uvolnila - ba co víc, byl to nejlepší pocit, šlápnout na správný pedál a zabrzdit před okýnkem. Nechtěla bych opět poslouchat taťku, kdyby mi musel kupovat čtvrté auto. To devaronec byl milejší než taťka.
"Čau Rene! Díky za kafíčko, seš nejlepší! A Barka si nevšímej, aspoň seš narozdíl od někoho milej..."
Musela jsem se mu omluvit za svého parťáka. Tohle si devaronec nezasloužil, v podstatě jsem ho měla ráda, když za ním člověk zašel na kus řeči, mohl si popovídat a byl navíc vtipný. Kdyby byl bohatší, nechala bych se.
"Ale notak!"
Uchychtla jsem se jeho poznámce o mé sličnosti, protože bylo jasné, že má dobrý zrak a všichni věděli, jak jsem perfektní.
"Ty víš, že to není pravda!"
Mohl by mi říct ještě jednou, jak jsem krásná, protože jestli ne, už nikdy náš vztah nebude stejný jako dřív. Nesnáším přetvářku a podrazy, ale ještě víc mi vadí ignoranství lidí. Musí mi to říct! Kdyžtak mi to řekne příště, nic se nestane, je to furt můj přítel. Nebo že bych se špatně namalovala? Zatraceně, neměla jsem si brát to oranžový triko, určitě si toho všimnul. Už mně asi nemá rád. Životě, proč mně zrazuješ!
"Díky za kafe, čertíku."
Převzala jsem smutně kelímek, protože Renegir už dávno před minutou přestal být mojí spřízněnou duši v tomto světě. Zůstal mi ještě Bark, ale ten celou cestu nepromluvil. Už ho také pomalu ztrácím. Vše se strašně rychle mění a jí nestíhám sledovat, jak se všichni vzdalují. Nejdřív Ren, teď i můj kolega. Ale proč? Občas furt si připadám ztracená. Hned po večeři musím zavolat kamarádce a promluvit si s ní. Mý nový úplně nejlepší kamarádce! Se vším mi pomůže a už jen za to jí obdivuju! Hlavně má nejlepší vkus, nejvíc se mi líbí její modrý svetr! Ta včerejší úplně nejlepšejší mi včera zavolala jen pětkrát, zrádkyně. Už s ní nepromluvím. Stejně chodila oblíkaná jak kráva, ten modrej svetr vypadal jak ze sekáče a jak si mohla nalakovat nehty na zeleno? Taková blbka, úplně jí přeju toho mechanika, debílek. Zrovna jsem odpustila Renovi.
"Ještě si vezmu XXL Colu a tu tvou spešl nabídku, nerfburger! Ale bez cibule, nebo budu mít zas celý den prdíky..."
Přepočítám si kredity, stejně tak jako cenu všech položek, které si ještě objednám. Podle všeho mi to vyjde a to nemám vůbec představu, kolik kreditů vůbec mám.
"Ještě si vezmu velký Coruscantský kuřecí kousky, s Corellianskou pašeráckou omáčkou a pět koblih s tou červenou žůžovou polevou. Platí Bark."
Strčím do kolegy, aby stihl zareagovat rychle, jako obvykle, nahnu se k němu a pošeptám.
"Neboj, zejtra ráno ti to vrátím! Však mně znáš."
Bavilo mně sledovat devaronce, jak se obrací v kuchyni, ještě více mně bavilo sledovat jak roste můj nerfburger, který měl už teď uctihodnou výšku.

[Needay]

Coruscant, podnik Devaronovo okénko

Nebojte detektive, u mě je vaše utajeníčko v bezpečí.
Zašeptá a mrkne přitom na Berkera. Otočí se k vám zády a přistoupí ke kuchyňskému špinavému pultu, aby se dal do přípravy sandwichů. Mít ve stánku ještě horší osvětlení, nejspíš by mu přidal do jídla několik svých prstů. Při máchání nožem a ťukáním jeho čepele o prkénko s vámi hovoří.
Tak co jak to jde v ulicích? Nějaký zajímavý případ? Honička, přepadení, znásilnění?
Otázá se vás. Trojici z první objednávky uloží na chvilku do proskleného přístroje pod pultem a zhostí se natočit velký kelímek černé mazlavé tekutiny. S tekoucím proudem na hladině poskakují bubliny.
Teda Meg, se vám nedivím že je váš kolega pořád tak nabručený. Vy ho nenecháte vydechnout, ale to je jen dobře, aspoň vám nepřeběhne k jiné, jen ho mějte hezky na vodítku. Kdy bude svatba? Doufám že jsem zvaný
Zavře víčkem colu a položí ji na tác. Zatímco se v zastaralé troubě ohřívají chleby s oblohou, následuje natočení limonády. Avšak tento proces skládající se z pouhého držení páčky nestihne dokončit. Zachraptí vám totiž komunikátor na palubní desce. Z blikajícího tlačítka se ozve mechanizovaný hlas.
Všem jednotkám, v podlaží číslo 2109 je nahlášena střelba. Muzeum je přepadeno...
Toto místo je vám známo, a nachází se pouze několik bloků od vás. Je čas vytáhnout schovaný maják. Nechat večeři večeří, a vrhnout se plnit povinnost. Pouhý tah páčky a rozjedete se směle kupředu a zanecháte za sebou krom jídla i rozvířené ubrousky, rozlétávající se ze stojanu u okna.

[Pear]

Coruscant, podnik Devaronovo okénko

"Já ti věřím, že to nikomu nepovíš, seš nejlepší!"
SLedovala jsem, jak se mé jídlo dělá. Byl to další pohodový den ve službě a na to, jaká tu byla kolem a kolem situace, dnešek byl zatím přesně podle mých představ. Chvilka flákání, oběd, fkákací směna, na večeři a za chvilku koupíme s taťkou rádio. Kéž by to takhle bylo každý den. Život by byl o mnoho lepší, kdyby nebyly všude kolem zločiny. Ale podle dneška nejspíše odvádíme dobrou práci, protože se nic závažného nestalo. Chránit bezpečí nebylo zas tak špatné, člověk mohl mít alespoň dobrý pocit.
"Neblbni René. Žádná svatba, nejsem přece lesbička."
Ohradím se a pokusím se o nevinný vtípek, aby nestála konverzace. Virtuozní počínání kuchaře přerušila až zpráva z vysílačky, na kterou každý polda slyšel. A já jsem polda. Nedá se nic dělat.
"Barku, co budem dělat!?!
Vyhrkla jsem na kolegu a zmateně kmitala hlavou mezi objednávkou a rádiem.
"Dobře, nezmatkuj Barku, vím co dál! Vezmem co nám připravil a hned tam jedem!"
Vytáhnu se z okénka a posbírám to co je už hotové a podám to kolegovi na klín.
"Drž! Platíme příště René, slibujem!"
Položím maják na střechu, a modré světlo ozářilo okolí. GPS už vyhledala ideální trasu a já mohla dupnout na plyn. Při tom jsem z okýnka vyhodila ubrousky, co kolem všeho byly a landspeeder vyrazil ostře dopředu!

[Merthor]

Coruscant, podnik Devaronovo okénko

To jak pokračuje příprava jídla a linie rozhovoru, který vedla Meg s Renegirem jsem sledoval, mlčky, zcela bez odpovědi na vyřčené poznámky. Stejně jsem k tomu opět neměl moc co říct. Moje rozhovory byly svým obsahem i pojetím většinou dost vážné. Snad že to mohla být další nemoc spojená s mým povoláním. Nebyl jsem příliš podrážděný, spíš se na mě projevila únava. Byl to další z výsledků té rutinní činnosti, jakou jsme už nějakou dobu vykonávali. Opravdu jsem měl raděj chvíle, kdy se něco dělo, nebo když jsme alespoň dělali něco, co vedlo k určitému cíli. Když jsem měl něco konkrétního, na co jsme se mohl soustředit, šla má pozornost i mé nadšení rychle nahoru.
Tak tomu bylo i v tuto chvíli, kdy se ozvala vysílačka. Tentokrát to bylo něco docela jiného, než většina zpráv, které rádiem probíhali po většinu dne, aniž jsem si jich všímal a zřejmě docela důležitého. Způsob, jakým byla zpráva uvedena a to, že obsahovala příslušné číslo podlaží, podlaží v němž jsme se zrovna nacházeli probudilo moji lehce otupenou pozornost, která ani nebyla napřená k vysílačce. Jako obvykle jsem důležitou zprávu bez problému zaznamenal. To co jsem chtěl slyšet a to co bylo důležité jsem obvykle slyšel a to ostatní jsem klidně mohl pustit z hlavy. Rázem bylo po rutině, po únavě i po očekávané večeři a to všechno najednou. Něco se dělo a my jsme měli zjistit co.
"Fajn, přišli jsme o večeři," konstatoval jsem suše narovnávaje se ve svém sedadle.
"Jeď, měli bychom to tam zajistit" pobídl jsem hned v dalším okamžiku Meg, naléhavě ale stále klidně a čekal až to rychle vypořádá s Renegirem. I když ještě nepatrnou chvíli trvalo, než Meg dostala alespoň připravenou část objednávky, zvládla to docela dobře a startovní zdržení nebylo velké. Základním předpokladem standardních postupů samozřejmě bylo dorazit na místo, kde byla zaznamenána střelba co nejrychleji, abychom mohli eventuálně zachytit co nejvíc z toho, co se na tom místě děje nebo dělo. Větší zdržení, jako čekat až bude k dispozici všechno jídlo by se nemuselo vyplatit, ale takhle to opravdu nebylo zas tak špatné. Trochu horší už to bylo s těmi věcmi, které mi Meg podala a o které jsme se teď nemohli příliš starat. Převzal jsem je a pak je opatrně položil na podlahu speederu, abych měl volné ruce a mohl dělat všechno další co bylo potřeba udělat.
Ještě jednou jsem rychle mrknul na Meg, ale všechno se zdálo být v pořádku, těch několik věcí, které bylo potřeba udělat probíhalo celkem hladce, aniž by se něco zadrhlo, bez zdržení.
Otočil jsem se k mikrofonu vysílačky umístěné na středním panelu a ohlásil jsem.
"Vůz TL 12. Jsme v podlaží 2109 blízko daného místa. Míříme tam." mezi tím se speeder dal skutečně do pohybu. Během cesty zbývalo jediné. Vzhledem k tomu, že byla zaznamenána střelba a celá věc si tudíž mohla vyžádat opatrnost a použití služební pistole, chtěl jsem svou zbraň ještě rychle zkontrolovat. Mechanicky jsem ji vytáhl z místa, kde byla ukrytá, zkontroloval, že je pojistku a to, že je nastavená na střední výkon, spíš na omráčení nikoliv na zabití a vrátil ji zase zpátky na místo, kde nebyla vidět, ale byla v pohotovostní pozici. To bylo vše. Byl jsem připravený na to, co bude následovat.