Erik Cadaman - Dvojka (Waylin)

[Atalon]

Od tvého příchodu na Akademii uběhlo už šest měsíců. Šest dlouhých měsíců základního přijímače, sestávajícího z drilu a drilu. Z nekonečného a vyčerpávajícího fyzického tréninku. Z hodin instruktáží k základnímu vybavení a jeho užití. Z bolesti všech svalů, minima spánku, maximálních nároků. Už tuto fázi nezvládla skoro pětina z vaší skupiny. Teď to vše ale mělo skončit. Teď podle vašich instruktorů “měla začít konečně pořádná práce“. Jinými slovy, teď jste byli rozděleni do jednotlivých družstev, malých devítičlených skupin v nichž projdete další fází výcviku.

Carida: Akademie; Ubikace družstva Beta 114: (7 BBY)

“Říkám ti, že je to nekňuba a já nekňuby neposlouchám!“
Buro, křičel až příliš, uvážíme-li že ten na koho křičel, byl de facto jeho velitel a ne jeho starší bratr jako dřív. Ale to byla jedna z věcí které Buro prostě nedokázal pochopit. Což byl také důvod proč byl pouze takzvanou „sedmou“, na rozdíl od jeho bratra Vashe, který skončil jako velitel vašeho družstva, jako „první“.
“Nech toho, tohle je stejně posloupnost jedině když mě sejmou, tak co? A teď už drž hubu, než ti jí zavřu.“
Vash na rozdíl od bratra podobné problémy neměl. Ve svém výcviku vyděl kariéru, rozmach a možnosti. Takže už teď pošilhával po důstojnickém kurzu a nehodlal si tuto možnost nechat zkazit nikým, ani svým bratrem.
Důvodem hádky, jsi ovšem byl vlastně ty. Tedy tvá pomyslná hodnost „dvojky“ zástupce velitele, kterou sis chtě nechtě vysloužil svými výsledky.

Ubikace vašeho družstva byli dokladem strohosti a nepraktičnosti. V místnosti sotva velké jako tvůj dřívější pokoj byly vměstnány čtyři palandy a jedno lůžko, rezervované veliteli u jedné zdi. A řada skřínek s konečně vašimi cvičnými brněními, na straně druhé. Mimo to tu ještě byl v rohu vedle dveří zasunutý jeden stolek s pěti židlemi o který se dalo nádherně zakopnout při kterékoli cestě ven. Což díky společným koupelnám, jídelnám a prakticky všemu, bylo opravdu hodně příležitostí.

“Kraytský draci je super nick pro družstvo. Co proti němu porád máš?“
Křičel pro změnu Tomas, vaše „pětka“ na Kathniss, jedinou dívku ve vašem družstvu.
“Už jsi, někdy nějakého viděl?“
Kathniss by dost možná skončila jako třetí v pořadí velení, nebýt drobnosti, jako pohlaví, která jí překřtila na „šestku“, což jí Tomas moc rád připomínal.
“Oni to nejsou žádný pěkný stvoření, víš. Žádná elegance, majestátnost, prestiž. Je to prostě obří ještěrka, co tě může zabít jako milion dalších potvor v Galaxii. Tak proč bych měla být nadšená?“

Mimo nich se tu ještě na palandě úplně vzadu rozvaloval Jevan, takový skoro dvoumetrový drobeček z nějaké zemědělské planety. Poměrně milý a přátelský člověk, který si chtěl prostě odbýt své. S vyhlídkami na službu v bílé byl dokonale smířen i bez nějaké propagandy a bral jí nejspíše svým způsobem také jako únik. A se svou „devátou“ pozicí také.
Pak tu ale byli Gatts, Wyle a Marcus. Trio imperiálních zapálenců, no nebo se tak aspoň tvářících kadetů, kteří rozhodně nepatřili k nekonfliktním povahám. Zvláště Marcus v tomhle sdílel názory s Burem a ty jsi mu ležel hodně v žaludku. Zvláště když se začalo mezi vámi šeptat, že jsi poslední zkoušku schválně skončil s horším výsledkem, abys nebyl velitelem. Což z něj udělalo číslo „tři“. Hned za ním v žebříčku skončil Wyle, jeho věrná kopie a bylo malou záhadou jak je možné, že se ještě vzájemně nepozabíjeli mezi sebou. Trochu mimo zapadal Gatts na kterého zbyla „osma“ a který fungoval převážně jako Wyleův věrný psík, ale s pořádnými zuby. Tím co Wyleovi právě chybělo k lepší pozici.

-------------------
Co a jak víš, tak to toho.

[Elinor Rahl]

Carida: Akademie; Ubikace družstva Beta 114:

Caridskou akademií obcházelo strašidlo. Strašidlo důstojnického kurzu. Jinak se poslední měsíc nazvat nedal. Poklidné výcvikové časy skončily, mnozí jinak příčetní jedinci prošli transformací na turbofretky, a korunu tomu nasadily "nenápadné zmínky" o výhodách plynoucích z testu na konci přijímače pro další kariéru.
Působilo to na mě stejně jako na ostatní, také jsem... získal určitou vizi... optimálního pokračování své vojenské dráhy. A, stejně jako podstatné části ostatních, mi to jaksi nevycházelo podle představ.

Ne že by na tom teď záleželo. V zapnuté čtečce mi ležely stažené materiály k polní medicíně a navzdory "poubydlovací pauze" jsem se místo na ně soustředil na zbytek skupiny. Optimismus se podruhé za posledních několik hodin pokusil o dezerci.

Jestli nás nezabije ten stůl...

Spodní patro palandy bylo patřičně nepohodlné, ale to mi připadalo jako naprostá banalita. Stejně jako Burovy otevřené námitky k mé osobě a posloupnosti velení. Horší problémy se schovávaly jinde a se mnou neměly co dělat. Svým způsobem. A rozhodně potvrzovaly důvod ke gratulování si, že nejsem jednička. Být, tak mě podobným způsobem složená skupinka zapomene na vzájemné rivality, prakticky celá se bleskově sjednotí a najde si společný cíl pro útok.
Což byl ostatně můj racionální důvod, proč ani neuvažovat o možnosti důstojnického kurzu. Kdykoli a kdekoli by byla moje loajalita - a tedy i autorita coby velitele - zpochybnitelná hrabáním se v republikové politické kariéře jiného Cadamana.
Iracionální důvody za to byly vděčné.

...dojde na ponorku.

A to ponorku zcela reálnou, byť metaforickou.
Stále jsme se ještě formálně nastěhovávali, a mozek hlásil přílišnou koncentraci zvuku v místnosti. Několik velmi hlasitých, paralelně vedených diskuzí netěšilo o nic víc, než pozice dvojky. S dokonale průměrným testem působilo tohle začlenění do řetězce velení jako červený hadr na rozzuřenou banthu.

Což byl přesně ten důvod, proč jsem zástupce velitele.

Dávalo to dokonalý smysl. Stejně jako zbytek týmu. Betu 114 seskládali, bezpochyby stejně, jako ostatní družstva, z několika navzájem spolupracujících kadetů. Dali si záležet, abychom mezi sebou nebyli... příliš sehraní. Aby se vyskytovaly třecí plochy a nebylo jich zrovna málo.

"Proto mi to nepřijde jako špatný název, Kat," prohodím jen tak, aby řeč nestála. "Stormtroopeři taky nejsou milá stvoření, ale jsou smrtící a je zatraceně těžké je zabít."
Klasická, poloironická poznámka. Konec konců, stormtroopeři jsou páteř imperiální armády. Nic elegantního, majestátního. Jen... nebezpečného. Silného.

[Atalon]

Carida: Akademie; Ubikace družstva Beta 114:

“Ale taky tupý a pomalý. Moc pěkná představa pro vzor…“
Kathniss by nejspíš pokračovala ve své obhajobě lepších možností neformálního pojmenování vaší jednotky, nebýt pronikavého tónu z reproduktoru volajícího po vaší pozornosti.

-Pozor velitelé! Všechny družstva nástup za deset minut v tréninkové místnosti sedm, konec.-

Rozkaz hodně nejednoznačný, ale dostačující aby Vash vyletěl jako TIE fighter z magnetického ramene.
“Tak jo, slyšeli jste rozkaz! Oblíkat, zkontrolovat výstroj a nástup. Pohyb, pohyb, pohyb.“
Sám se přitom ponořil hlavou do skřínky jako hladový psoun do odpadkového koše a začal přebírat kupy bílých plastoidních dílů.

O tréninkových místnostech už jste pár věcí věděli. Byly to, jako ostatně většina akademie, pozůstatky z války, z tréninkových programů klonů. Obří místnosti rozmístěné kolem areálu sloužící k simulaci kdejakých prostředí. Pro trénink bojových operací. Stejně tak se ale dali i využívat k přehrávání holografických simulací a záznamů bojových postupů a taktik při výuce, pro její názornost.

“Kruci, tohle se mi nelíbí.“
Odfrkne Kathniss, když ze sebe shodí košili a na tílko si natáhne bílý pancíř.
“Ještě jsme se ani nezabydleli, víme o sobě kulový a pošlou nás do akce…“
“Copak bojíš se, princezno?“
Wyle si nikdy neodpustil jedinou příležitost do ní rýt, už od chvíle kdy jste byli přiřazeni do stejné jednotky. A Kathniss to ne vždy jen tak přecházela.
“Čeho jako? Že mě postřelí hovado z vlastního týmu? Počkej…“
Přejela ho pohledem od hlavy k patě.
“Jo celkem reálně jo.“

[Elinor Rahl]

Carida: Akademie; Ubikace družstva Beta 114:

Deset minut?

Ještě, než se Vash pustí do rozkazů, zaklapnu čtečku.

Deset minut na navlečení se do zbroje a přesun je strašně málo. Je to přesně ten čas, jaký bude za pár měsíců znamenat standard, nicméně teď k němu má skutečně daleko. Přesto se nehodlám dostat pod vytvářený tlak víc, než je nezbytně nutné.
Postupuji metodicky, u ničeho se zbytečně nezdržuji, ale ani nepředstírám snahu působit tak sebejistě, jako bych tu skořápku z plastoidu nosil celý život a nic nemohlo být přirozenější. Stačí nebýt nervozní. Nedávat najevo, že situace mě znepokojuje – víc než cokoli v přijímači.

Koutkem oka přelétnu po ostatních, jednak zkontrolovat, jak jsou na tom s přípravou, jednak si chci zkusit udělat bližší představu o jejich… pohledu na věc. A přístupu.
Pokud je mé očekávání, podložené tichou dedukcí postavenou na určitých změnách jako bylo sestavení týmu, vytváření jeho struktury a nynější odtažení na nástup, oprávněné, každý detail může pomoct. A pokud není, i tak jsou detaily do budoucna užitečné. Jenže od určité doby se vždycky snažím připravit na nejhorší a nejnepohodlnější možnost.

Jo. Měl bych očekávat nějaký vysvětlující a motivační proslov. Nebo seznámení s tím, jak fungují simulační místnosti a jaká budou platit pravidla ve výcviku. Pravděpodobně oboje v rámci jednoho setkání.
Podvědomě se ale připravuji na něco odlišného. Na akci, z které bychom si měli odnést poučení, že i když jsme prošli přijímačem, jsme naprosto neschopná štěňata, co nemají u stormtrooperů co dělat.
To může znamenat, vzhledem k povaze tréninkových místností, prakticky cokoli.

Hlavně zcela neznámé prostředí. A šance ho poznat. Udělat si představu, jak to funguje.
Optimismus to nedodává, nicméně uklidňuje. Svým způsobem. Věci bývají nejhorší těsně předtím, než se stanou. Dokud se schovávají ve stínech a ve tmě. Optimální přístup je zapnout světlo a prostě se na ně podívat.

[Atalon]

Carida: Akademie:

Jaký přístup k situaci má Kathniss je celkem jasné a když se člověk podíval na Wylea, který je kousek od totálního výbuchu i jeho postoj se celkem vybarví. Jeho pohrdání vším a všemi snad nemá hranice a když si k tomu člověk ještě přimyslí ten věrný stín… Gatts se totiž přirozeně okamžitě objeví vedle něj připravený k podání pomocné ruky, nebo spíš pěsti. Trochu zarážející ale je, že je Gatts už takřka oblečený. Z toho co se neslo po okolí, pocházel snad z rodiny vojáků, nebo něčeho podobného, čemuž by odpovídaly i jeho minimálně nadprůměrné výsledky ve většině praktických úkolů, které bohužel ale pohřbíval těmi teoretickými ve kterých jednoduše řečeno pravidelně vyhoříval.
Podobně na tom byl vlastně i Jevan, který sice tak neexceloval, ale rozhodně se neztrácel v hodnoceních fyzických úkolů. Tedy kromě střelby která… no instruktor to pojmenoval památným citátem, U Císaře, příště až uvidíš nepřítele tak po něm tu pušku radši hoď, budeš mít lepší šanci mu něco udělat.
Pak tu byli Tomas, Buro a Marcus. Trio jedovatých pohledů stejně rozdílných jako stejných. Marcus, podobně jako Wyle už jistě absolvoval nějakou tu přípravu, protože mu některé věci šli prostě moc rychle od ruky, ale na rozdíl od Wylea působí mnohem nebezpečněji. Na rozdíl od něj si totiž své malé bitvy pečlivě vybírá. Čímž se liší především od Bura. Ten se dá nejjednodušeji přirovnat k býku, bohužel býku, který si na tebe namaloval rudý terč. Což je samo o sobě zvláštní, protože podobně vyhroceně nereaguje na nikoho ze šesti dalších v řetězci velení, vyšších členů vašeho týmu. Nejmenším problémem tak byl asi Tomas, který se zdál rozhodnutý si své opravdu vysloužit pomalu se zlepšujícími výsledky.

I přes všechny tyto… třecí plochy, se ale musí Vashovi uznat jisté schopnosti, protože se mu nějak podařilo, většinou za asistence spousty řevu a pár nepříjemných pohledů, donutit všechny k přípravě, takže jste po zhruba dvaceti minutách vběhli ustrojení a řekněme připravení do výcvikové místnosti 7, kde na vás už čekal neznámí instruktor.
Z místnosti jste zatím neviděli víc než vstupní halu. Jakýsi vestibul prázdné přechodové komory velikosti středního hangáru na obou koncích zakončené obřími vraty. A na bocích několika menšími východy, vedoucími do pozorovatelen kolem místnosti. V němž se začínají postupně kupit družstva v předepsaných formacích.

“Pozor!“
Zařve jako obvykle instruktor, když se hala konečně zaplní a přejede vás pohledem. Je to vysoký postarší muž šedých vlasů koukajících mu z pod důstojnické čapky s hodností majora. Jeho šedé oči jsou jedním slovem studené a na družstva pohlíží s neskrývanou nadřazeností.
“První družstva deset kroků vpřed, teď!“
Na jeho povel se družstva v první řadě posunou o několik metrů vpřed a opět se zastaví.
“Munici!“
Z bočních dveří vyběhne několik mužů s repulzními sáněmi s otevřenou bednou a každému veliteli družstva z ní podají jednu menší.
“Váš úkol je prostý, obsadit pozice a udržet je před útokem ostatních.“f/b]
Pokračuje mezitím instruktor.
“Hodnoceni budete na základě rychlosti dobití pozice a počtu vln po které ji udržíte. Jasné!“
Obvyklé zakončení instruktáže s obvyklou odpovědí. Než se dveře před první vlnou otevřou. Z místnosti toho ani teď není moc vidět, její dno je zapuštěné minimálně několik desítek metrů pod úroveň vstupu a schází se k němu po dvou kolem stěn se táhnoucích plošin. Ale už teď můžeš s klidem vidět obrovskou rozsáhlost místnosti.

“Co se spojit?“
Zazní najednou tiše od vedlejšího družstva. Vede ho menší, ale podle všeho svými muži vážený kadet, který se teď k vám nenápadně obrací.
“Dobijeme společně dvě ty jejich pozice a pak si je rozdělíme, co vy na to?“
Od vaší vlny vás dělí ještě tři řady. A jak se zdá, odstup mezi jednotlivými vlnami je zhruba třicet minut, což vám dává dost času… probrat strategii. Tedy kdyby o to byla snaha, jelikož Vash se tváří víceméně tak, jako by ho vůbec neslyšel.
 

[Elinor Rahl]

Carida: Akademie:

Tréninková zbroj je nezvyk. Především helma. Soustředím se na pravidelné dýchání, na rozkazy, na sebemenší zlomek informací, které by mohly pomoci. Moc jich není. Pochopitelně.

Přesto se z nervozity stává určité napjaté očekávání. Zvědavost provázená… něčím, co se těší. Zcela upřímně k tomu. Něčím, co se chce usmát, co pečlivě srovnává jednotlivé možnosti a předpoklady dohromady, jedno vedle druhého. Co vidí v obsazení a obraně pozic výzvu, o to zajímavější, že je tu spousta neznámých faktorů a nejrůznějších „ale“.
Neznámý terén s omezeným přístupem. Nejhorší bude se dostat dovnitř, zejména pokud jsou pozice umístěné tak, že aspoň části lávek budou v dostřelu. Ne, to bude to druhé nejhorší. Napřed se zorientovat. To vše do sebe zapadá naprosto skvěle. A pak je tu potřeba… ne být nejlepší. Spíš – být lepší, než se dá očekávat. Na žebříčcích nezáleží, to důležité jsou…

Od vedlejší skupiny zazní tichá poznámka. Ne, nepodívám se tam. Místo toho se pohled zastaví na Vashovi. On je jednička. Začít se mu plést do práce a komunikovat s ostatními jednotkami rozbije naši skupinku na kousky ještě před útokem. Tolik k tomu, kdyby mi návrh druhého velitele zněl rozumně. Jako že nezní, ale to Vashův protějšek nemůže vědět.

Nemá smysl se pouštět do podobných testů důvěry, když si nevěříme navzájem. Početní převaha sice znamená výhodu, ale – mohli bychom jí skutečně využít? Nemohu se zbavit pocitu, že napřed musíme získat představu o tom, co a jak vlastně dokážeme sami. Nemluvě o problému jménem synchronizace a odlišování spojenec – nepřítel. Nejsme dost sehraní, abychom si při podobné spolupráci nenabili čumák.
Na zlomek vteřiny by mě zajímalo, jestli to Vash vidí stejně. Pak si uvědomím, že na tom nezáleží.

„Která strana a typ formace?“ zeptám se ho. Na tomhle taky nezáleží, v zásadě. Ale jestli uvažuje aspoň trochu podobně, je to startovací bod pro vytvoření provizorního plánu.
Plánu, který nevydrží ani pět vteřin po vstupu do místnosti, ale který by mohl vytvořit základní kostru, z které by se dalo vycházet a kterou by šlo plynule modifikovat, protože základní rozdělení rolí by přebylo… osobní choutky. Přimělo by skutečně spolupracovat.
Startovací bod, který říká několik věci. Musíme začít, respektive – musíš nás usměrnit. A plně respektuji tvou autoritu, rozhodnutí a velení.
Tón zní stejně, jako když se vede debata nad porcováním projektu a promluví člověk s organizačně-podpůrnou úlohou. Což se konec konců stalo. Tohle má dělat dvojka. Vůdce je jednička – a vůdce rozhoduje.

[Atalon]

Carida: Akademie:

Na rozdíl od pokročilejších verzí zbrojí, neměli ty cvičné identifikační majáky, ani podobné vybavení odlišující přítele od nepřítele, zvláště v situaci stormtrooper vs. Stormtrooper. Jediné informace, které ti tak HUD helmy poskytoval byla jednoduchá data o prostředí, jako byla teplota a dýchatelnost atmosféry, základní informace o stavu tvého vybavení, tedy v tomto případě, že audiosystémy a termoregulační systémy pracují a základní podporu míření, která byla díky konstrukci helmy neocenitelná.
Bohužel to ale zároveň znamenalo, že odpověď velitele Vashe,
“Já vydám, rozkazy. Vy poslechnete. Víc vědět nemusíte.“
Nemohla být podpořena žádným přenosem a zobrazením taktických dat v akci. Což došlo, kromě tebe, minimálně dvěma členům týmu. První z nich se přirozeně ozvala Kathniss, i když ne zrovna užitečnou poznámkou.
“Fajn, ale vyberte mi aspoň někoho hezkýho kdo mě má zastřelit, ano veliteli.“
Tomas na druhou stranu jednal mnohem oficiálněji.
“Veliteli, ve vší úctě, tato situace by si možná mohla vyžádat nutnost rozdělení družstva na menší skupiny. Možná by bylo dobré některé věci vyřešit tedy teď, aby nás později nezdržovali od splnění úkolu, pane.“
To byl přístup podstatně účinnější, protože myšlenka možného zdržení založeného na podobné banalitě tnula do živého.

“Půjdeme nalevo s bočním krytím. Pokud se budeme dělit, tak do dvojic podle pořadí. Dvojka až pětka velí.“
Vydá konečně Vash sérii rozkazů takřka zkopírovaných z učebnice. Formace s bočním krytím, jinak také nazývaná “dvojstupem vpřed a koukej kolem sebe“ byla snad hned na první straně. A dělení na skupiny spojující horní polovinu řetězu velení s tou spodní jakbysmet. V praxi to nebyl systém zdaleka tak špatný. Pokud by se řetězce velení skládali v praxi nějak podstatněji než podle služebního nástupu, nebo podobně zavádějících kritérií. Ani ve vašem případě to nebyla volba zase tak špatná. Když se někdo zamyslel nad dvojicemi, které tak vznikly. Pod tvé “velení“ takto spadla Kathniss, která se s výsledkem zdála také celkem spokojená.

Následoval další posun linie. Už vás dělili jen dvě vlny a teď k vám dospěl muniční příděl. Vash si klidně převzal bednu a okamžitě jí otevřel. Jak se dalo čekat, šlo o nízkoenergetickou cvičnou munici. Nepříjemná žihadla co vás při správném štípnutí snadno paralyzují, ale bez vedlejších škod, jako ustřelená hlava. Problém byl, že v bedně bylo přesně osmnáct zásobníků, dva pro každého, což i při kapacitě pěti set ran na jeden dodávalo úkolu novou úroveň, které si tentokráte už všimli kromě Jevana všichni.

[Elinor Rahl]

Carida: Akademie:

Děláš si srandu?! Tohle je imperiální armáda, ne…!

Zprudka se nadechnu k odpovědi, zastavené ještě ve fázi prvotní myšlenky. Tohle je výhoda mého vzteku, na to, aby v něm člověk řekl a udělal něco spontánního a nezodpovědného, se mám pod kontrolou. I tak během Vashových osmi slov tlak vylétl do nepřiměřených hodnot.

Poslat nás naslepo, do neznámé a zcela chaotické situace.
Neschopné odlišit protivníka od spojence.
Bez jakéhokoli upřesnění, protože rozkazy přece vydá vteřinu předtím, než je bude potřeba udělat.
Tohle vypadá na příliš mnoho filmů o klonových válkách shlédnutých ve formativním věku. Samozřejmě s menšími rozdíly. My nejsme kloni a Vash neovládá Sílu.

Najít správná slova, vypustit ta špatná a pro jistotu i cokoli, co by mohlo být byť náznak ironie, trvá dobrých pět vteřin, během nichž se dostanou ke slovu Kath s Tomasem.
Úleva, že na to nejsem sám. Při Tomasově poznámce přikývnu, neřekl bych to lépe. A taky to, že Vashovy příkazy jsou dobré. Jedny z nejlepších možných, když přihlédnu k situaci.
Mozek se vrací zpátky k předchozímu jemnému napětí před akcí a pozorování. Vashovo předchozí chování mi nedává moc smysl, pokud se nebojí… čeho vlastně? Že ho nebudeme respektovat? Asi si s ním budu muset promluvit, až tohle skončí, o spolupráci a že nikdo nechce jeho postavení ohrožovat a zpochybňovat. Takhle jsme na nejlepší cestě se dostat do situace, kdy si nebudeme schopní krýt záda ani když na tom bude skutečně záležet.

Linie se postupně posouvá naším směrem.
Zvědavost.
Očekávání.
Mám pocit, že jsou to pěkní sabotéři, vykašlat se na na jakékoli pozorování, neřešit zbytek jednotky… prostě se soustředit pouze na blížící se akci, nic dalšího, mi připadá snadné. Až příliš. Není to nervozita. Chci, aby to už začalo. Vidět tu projekční místnost, být vevnitř. Dech ani není rychlejší, než by měl být. Víc než jasná připomínka, proč nikdy nechtít být velitel. Ten by podobné věci prožívat neměl. Měl by zůstávat nad… nad věcí.
Množství munice mě nezarazí. Ve srovnání s překážkami, co nás budou čekat uvnitř, to bude bezpochyby jen drobná překážka. Usmívám se. Svým způsobem.
„Takže čím míň toho na nás stihnou vystřílet při dobývání stanoviště, tím víc toho bude pro nás na obranu,“ shrnu očividné. Určitým způsobem je to i spokojené konstatování. Tenhle level obtížnosti se mi líbí. V hlavě se rýsuje leccos, ale na to leccos bych potřeboval buď soukromý rozhovor s Vashem (který by působil přirozeně) , nebo krizovou situaci. Ale zatím by to byly jen spekulace, uvidíme, co přinese vlastní útok.

[Atalon]

Carida: Akademie:

Na rozdíl od tebe většinu družstva úroveň vaší munice dost popíchla a dokonce i Wyle se začal nenápadně ohlížet a přeměřovat kolik vln ještě čeká za vámi. A není jich zrovna málo.
„Patnáct.“
Oznámí mu suše Kathniss výsledek a ani helma neskryje podrážděnost v jejím hlase. Jako 114. jednotka jste nebyly nijak vysoko na pomyslném žebříčku sestaveném podle vám neznámých pravidel, ale pokud to byla úroveň očekávaných schopností celého týmu, dávalo celkem smysl proč jste byli místo po řadách řazeny podle družstev po sloupcích. Takže velitel vedlejší jednotky, jenž vám původně nabízel spolupráci, velel Betě 134. A v každé vlně tak byla alespoň jedna jednotka z první dvacítky.
„Začínáme fakt zlehka.“
Odtuší sarkasticky Tomas, ale dál se k tomu nevyjádří, jen si znovu zkontroluje zbraň.
Netrpělivost stoupá, když stanete na pokraji linie, už všichni drží blastery připraveně v rukou a netrpělivě hledí na instruktorovu ruku, která zvednutá nad hlavu vám vydá poslední povel.

Je to tu!

Vyrazíte, jako strillové na závodní dráze a nejednou se ve vašem okolí ozve výkřik nadšení zkreslený reproduktory helmy v podivné písknutí. Od vstupní plošiny vás dělí vzdálenost která zmizí v pár vteřinách a podle povelu se stočíte do přikázané formace a směrem k levému mostu vedoucímu dolů, na úroveň dna tréninkové místnosti, jehož obsah se vám konečně ukáže v celé své kráse. A ten pohled za to opravdu stojí.

Na dno místnosti se schází po mostech v půli předělených meziplošinou, takže ty dotýkající se země vedou oba vodorovně dovnitř. To má nejspíše simulovat výložní systém lodí typu Acclamator a jim podobných. Místnost je vskutku ohromná. Má oválný tvar a na větší délku nejspíš něco přes kilometr, na užší pak asi tři čtvrtiny kilometru. Její strop je schovaný pod projekcí noční oblohy, včetně dvou neznámých měsíců. Po celém jejím dně se zdá být rozmístěn bezpočet nějakých konstrukcí. Jsou jednoduché, většinou složené z plastocelového lešení a desek, tvořících buď přístupové plošiny, podlahy nových pater, nebo krycí zdi. Některé jsou malé a jednoduché a vypadají takřka jako jednoduché rozhledny. Jiné jsou naopak komplexnější, přízemní, sloužící k tvorbě koridorů omezujících pohyb. Ale je tu i několik, v dohledu asi pět, podstatně větších a složitějších, stoupajících do víše tří, někdy i čtyř pater s několika vstupními plošinami a s jasně svítícím neonovým pruhem kolem jejich nejvyššího stupně. Jednoduché a jen těžko přehlédnutelné označení stanovišť.
Ale ani dostat se k nim nemusí být až tak prosté. Plošiny jsou rozmístěny celkem hustě a většina z nich má na úrovni země boční panely bránící jak výhledu, tak průchodu, tvořící tak na zemi železné bludiště. Sice povětšinou s dostatkem místa k průchodu celé jednotky, takže nic co by si žádalo pohyb v zástupech nebo něco podobného, ale…

„Tam, útok!“
Zavelí Vash a očividně bez většího rozmyslu ukáže na nejbližší k nejbližšímu stanovišti k němuž se žene i několik dalších družstev.

[Elinor Rahl]

Carida, akademie:

Trochu upřímnosti to chce. Vhodně podané upřímnosti.

„Pane, při vší úctě, pokud myslíte tu nejbližší...“

Neprotestuji nahlas, je to moje poznámka zástupce k veliteli, zbytku týmu do toho... v zásadě moc není. Měl bych si ji nechat pro sebe, prostě to hodit za hlavu, užít si akci a... a... a stejně se slyším, jak mluvím s Vashem.

„...ten plán JE perfektní, ale zatím ne pro tento tým. Až se to proplete do jednoho bojujícího chumlu, ostatní sice budou zmatení, kdo je s kým, jenže my se taky nemáme jak pořádně poznat. Slovní příkazy budou v té mele, do jaké bychom zapadli, nedostatečné, tým, v kterém by byl kdokoli schopný řádnější koordinace, by byl ve výhodě. Sem jde skoro každý, takže ani nepůjde ani pořádně přepnout na jednotlivé dvojice, kvůli dočerpávání munice. Abychom měli co nejlepší výsledek, potřebujeme pevnost, kterou budeme moct dobýt, vyčistit a připravit obranu na další vlny. Kousek stranou od hlavního proudu útoku, úkol je pozici obsadit a udržet.“

Sotva se seznamujeme a už začínám post dvojky nenávidět.
Osobně mi je výsledek poměrně lhostejný. Jako dvojka... jako dvojka bych měl hlídat velitele a zatím to nejde jinak, když přišel s něčím, co by mohlo být za pár měsíců, třeba i týdnů, geniální nápad... ale teď je to dobré akorát na to, aby pod naším výsledkem odpálilo termální detonátor.

[Atalon]

Carida: Akademie; Bojiště 7:

Vash na tvou poznámku reaguje přehnaně, hodně přehnaně. Vrazí ti pěstí do… no mělo to jít do zubů, takže hodně velké díky plastoidové helmě, i tak to ale stačí abys místo vpřed pár kroků zacouval.
“Já tu velím! Tohle je armáda a já jsem velitel. O řeknu to platí, je to…“
Nejspíš by přišla ještě nějaká důležitá pointa, nejspíš něco o námitkách a zastřelení za vzpouru, nebo něco takového. Aspoň na to vypadá a dokonce i Buro nechápavě brblá nepoznávajíc svého bratra.
Bohužel, nebo spíš naštěstí, je ale jeho projev velmi nespolečensky přerušen salvou.

Ano, kolem vašich hlav proletí sprška výstřelů z dobrých šesti E-11 a to jste ještě na plošině před dolním můstkem.
“Přepad!“
Kathniss okamžitě vyrazí směrem k rohu plošiny a než stihne Vash vydat jakýkoli povel, prostě skočí. Je to sice dobrých šest metrů, ale je pravdou že být na zemi v tom bludišti je milejší než se snažit probít palbou nepřítele zalezlého u paty plošiny.
“Parchanti tam museli čekat až přejdem.“
Tomasovi se rozhodně nedali upřít rychle pozorovací schopnosti, protože i tobě trvalo než sis v nastalém chaosu všiml, že stejná palba zasypala i spoustu dalších před vámi kteří se nezdrželi pokusy o vzájemné uražení hlavy a mnoho jich skončilo na zemi střelených do zad.

“Rychle dolů!“
Rozkaz přichází překvapivě od Bura který svého bratra doslova skopne z plošiny, když se zezdola ozve Kathniss s hlášením čistého vzduchu. Nikdo moc neváhá, zvláště po druhé salvě která, jak ubývá cílů na opačné straně, nabývá na přesnosti. Než by se kdo nadál se všichni přehoupnete, překulíte, nebo prostě přeletíte přes okraj. Pád je dlouhý a nehezký, kdo si nedával pozor na postoj a nedopadl na nohy ten ho hodně cítil. Tobě se to nějak podařilo, dokázal ses udržet takřka svisle a dopadnout na lehce pokrčené nohy s oporou jedné ruky. Dobrý dopad, vlastně skvělý, protože většinu šoku pobralo brnění a na tvoje svaly zbylo už jen jemné mravenčení. Nejhůř dopadl asi Wyle. Sice se snažil, ale v pádu se mu nějak podařilo obrátit a dopadl…
“Přímo na držku, jak jinak…“
Jak si správně rýpla Kathniss když se zrovna nevykláněla zpoza příčné zdi, za níž jste dopadli.

Jste teď přímo v labyrintu. Zastrčení v prostoru vedle přístupového mostu s dost omezenými možnostmi. I když se dá vaše krycí zeď obejít po obou stranách, je to vždy něčím limitovaná možnost. Napravo, tam kde se vyklání Kathniss, tam je vedle vaší zdi jen ulička, sice dost široká, ale na druhé straně ohraničená zdí táhnoucí se od zdi místnosti za vámi, dál. Kam to může vidět jen Kathniss. Nalevo, tam je pro změnu rampa po které jste původně měli seběhnout. Je stále dost vysoká, takže se pod ní dá klidně projít a bránit vám bude tak maximálně dvojice sloupů podpírající rampu. Za ní je ale vidět další blok vycházející ze zdi místnosti. Kratší, končící volným koridorem, nebo spíš jakýmsi polopokojem, protože z dalších stran ho opět ořezávají další bloky s jedinou únikovou cestou. Co se skrývá za zdí a tedy zda jde třeba z druhé strany projít pod rampou a dostat se někam blíž k nepříteli který vás ostřeloval ale vidí opět jen Kathniss.

“Co… CO to sakra děláš? Střílej!“
Probere se konečně Vash a oboří do Kathniss která se jen systematicky vyklání zpoza krytu a zase schovává, když přijde palba. Jeho rozkazu věnuje jen pohled a asi je dobře že přes helmu není vidět jaký.
“Krejte někdo druhou stranu.“
Řekne najednou celkem naléhavě když se zase vykloní.

[Elinor Rahl]

Carida, akademie, bojiště 7:

Čekal jsem... leccos. Takhle prudkou reakci ne, jak Vashovu, tak následně svoji. Na chvíli ztuhnu. Mohu být rád, že mám helmu, nejen kvůli zubům. Nerad bych, aby Vash, ne, kdokoli z týmu, viděl teď můj výraz.
První čtvrt vteřina je o kontrole.
Nevylítnout, radši nereagovat nijak.
Zůstat u toho, že je to užitečné zjištění, že až bude podobný problém příště, budu vědět, co čekat a...

...a na to PAK, jakékoli pak, nedojde, Díky za nepřátelskou pomoc. Po všech stránkách.

Tohle je skvělá výmluva, proč pustit Vashe a pár dalších věcí z hlavy. Dokud tohle neskončí. Ale tohle skončí až buď dobyjeme tuhle pevnost, nebo aspoň srovnáme účty s čistícím komandem.
Ta představa se mi líbí. Je vzdálená a až přehnaně ambiciozní, každopádně příjemnější než velitelovy problémy s egem.
A pomáhá přetavit "jistý problém a s ním spojený bordel" do něčeho užitečného.

Rychlým pohledem zkontroluju tým, všichni jsou v pořádku. Ve Wylově případě relativním, ale přece jen pořádku. Vash se stále vzpamatovává z šoku a trvá mu to o něco déle, než já vstřebával pokus o... umravnění. Aby ne. Máme tu krizovou situaci a jednotka si dělá, co kdo chce, a jeho rozkazy zjevně nepotřebuje. Možná nebudeme tak docela beznadějný případ, jak to vypadalo na ubikaci.

Při Kathnissině výzvě na nic nečekám a zapadnu na pozici, E-11 připravenou k výstřelu.

Šest. Vpředu. Dokonalý příklad toho, co jsem myslel. Týmy jsou po osmi, takže buď mají předsunutou obranu, nebo pozici společně brání víc týmů, což pravidla vlastně nezakazují, nebo...

V duchu zavrtím hlavou a vyženu tyhle analytické pochody do podvědomí. Žádné tříštění pozornosti. Plné soustředění. Plán? Nehodlám střílet sithům do oken, pravděpodobně pár výstřelů k lokalizaci protivníka a přetažení jeho pozornosti od Kathniss, a pak maximální přesnost, dost četná, aby tu pozornost protivníka udržela, ale především, aby byla nanejvýš účinná a pokud možno i zasahovala. To by mělo fungovat víc než metoda čůrajícího andělíčka. Zvlášť, když neomezené množství munice nevedu, na rozdíl od někoho, kdo si pravděpodobně nahoře nahrabává novou zásobu.

[Atalon]

Carida: Akademie; Bojiště 7:

Na rozdíl od většiny ti nedělalo problém dělat co je třeba a tak ses octl opřený o roh zdi a připravený…

To poslední co jsi asi při vykouknutí čekal, je že se přímo před tebou producíruje stormtrooper, ale je tam. Za vaší zdí stojí totiž další. Jen tak si postává volně v prostoru kolmo k vaší, ale ničím nespojená s žádnou další a podél jejího boku… Neviděl tě, dává si záležet aby se pohyboval co nejtišeji, aby došel na bližší konec zdi a… a dost možná aby se dostal na tvou pozici a vyřídil to tady. Mnohem víc se stará o konec své zdi, než té vaší, konec který ho odkryje Kathniss.

Jinak toho moc vidět není, konec rampy vpředu kde už je tak nízko že se pod něj nevejdete, zdi všude, některé blízko, jiné daleko a… a snad dvě další hlavy nepřátel. Jedna vykukuje zpoza zdi přímo před tebou, ale je to jen bílé rameno pravděpodobně k tobě zády stojícího nepřítele. Stojí hned vedle paty rampy, takže to musí být jeden z těch kropičů co vás uvítal a kterého nejspíš ještě zaměstnávají zbytky přeživších. Druhý je hlava i s blasterem, ale vykukuje jen pár centimetrů ve skulince výhledu mezi bližší zdí, tou za kterou se blíží záškodník, a další vzdálenější za kterou se kryje on sám. Na střílení dost špatná situace, možná přesný výstřel by něco zvládl, ale to by v tvých rukách asi nesměla být E-11. Zpoza stěny se vydrala další palba, aby vzápětí skončila v rohu zdi vedle Kathniss.

“Jsou celkem dobrý, ale hrozně plejtvaj.“
Zhodnotí nepřítele rychle a vzápětí zakleje. Kolem její hlavy prosviští salva energie, jenže směrem ven. Marcus se rozhodl vložit do věci a v pokleku vypálil. Otázkou je ale na co, protože ze své pozice neměl šanci vidět nic, než zdi, nebo možná... možná toho stormtroopera kterého jsi vyděl v mezeře, z tvého úhlu těžko říct.
“Co to sakra vyvádíš!“
Kathniss zní jako by nejradši prvního zastřelila jeho. A není moc divu, několik Marcusových střel skončilo zavrtaných ve zdi vedle Kathniss, místo aby pokračovalo dál.
“Opětuju palbu. Co asi?“
“Palbu? ... Sakra...“
Odsekne mu a rychle se znovu vykloní, aby si ověřila stav. Doteď nevypálila ani jedinkrát, ale rozhodně nedělá věci náhodně, protože se teď chová, jako by jí touhle opětovanou palbou narušil její dokonalý plán.