Arrrgh - Valčík ve Smrti (Gwendolin)

[Atalon]

Hyperprostor:

Sparťanská kajuta bez oken, trochu zvláštní ubytování na luxusní jachtě jakou “Luminous“ rozhodně byl. Ale pro otroka s tesáky stačilo. Arrrgh měl navíc v hlavě docela jiné věci než ubytování. Byl to už týden, co opustili zapadlý kout Východního města Orvax IV a jeho zašpiněné podzemní arény míříc…
Jubilar se jevil jako sen. Svět bojovníků, svět válek, svět vězňů, svět svobody. Svět krve a smrti.
Pán, Neimodian jménem Mar Tusi, už byl unaven nezdary svých obchodů, z nichž se Arrrgh ukázal poslední dobou být tím nejvýhodnějším a posunout se právě díky němu do nových a snad příznivějších vod.

*****

Jubilar; Death city – Rezidence Gastrag:

Rampa jachty tiše vrže a mírně cinká, je to zvláštní, asi nějaké “vylepšení“ techniků, kteří se nedokázali zbavit skřípotu závěsů a tak ho prostě přehlušili něčím milejším. Teď to ale spíš provokuje, ruší to v čekání, ve vyhlížení rostoucí škvíry světla. Nového světa, doslova za dveřmi. Dokonce i cestovní obojek najednou tolik nevadí, ale to je asi spíš zvyk. Mar Tusi stojící jen necelé dva metry od tebe by si tě bez něj k sobě nikdy nepustil tak blízko. On a jeho dva plechový bodyguardi by nebyli zas tak těžkou kořistí.
“Rýchle, nemám célý dén. Rýchle!“
Netrpělivý jako vždy. Tentokráte ale není sám, škvírou do lodi zavane horký vzduch zvenčí a technický zápach recyklovaného kyslíku nahradí suchá vůně země, písku a ovocných stromů.

Loď stojí na rampě na skalním masivu nad městem, je velké, nebo bylo. Těžko říct kde je hranice mezi ruinami a městem. V porovnání s Orvaxem je to ale tak jako tak jen smítko. Smítko, z nějž vyčnívá ohromná konstrukce. Obří ovál z plastoceli a kamene, konstrukce arény do níž by se vešli všechny, jejichž zemi poznala tvá chodidla. Obrovská a zaprášená, jako celý tento svět pohlcený z větší části pouští, ale přece majestátní. K ní v kontrastu je ale nová residence Mar Tusiho. Velký několikapodlažní apartmán ve vysokých patrech Východního města vystřídal skromný dvorec několika staveb. Hlavní dům, největší, čtyřpatrová budova v honosném Imperiálním stylu mizící v bledé skále. Vedle dvoupatrová budova opatřená ochrannými poli, nejspíše tedy tvůj budoucí domov. Přistávací plocha a dole o poschodí níže dvě menší budovy, nejspíše pro služebnictvo, brzy pravděpodobně využité k ubytování desítek nohsledů kontrolujících ostatní pánovi obchody. A pak samozřejmě dvůr, ohromná plocha obehnaná třímetrovou zdí sloužící z části jako přístupová cesta ozdobená fontánou prýštící ledovou vodu a několika tropickými stromy a květinami. A z části jako dvůr, místo práce, venčení a cvičení. V dvoupatrové budově, bude nejspíše také nějaké cvičiště.

“Hm tohle bojovník ten má být?“
Hlas patří malé zelené postavě nepřesahující metr ve výšce, s dlouhýma špičatýma ušima doširoka odstávajícíma od holé hlavy. S Mar Tusim hovoří s nebývalou drzostí v postoji, což se nevidí často a ještě sporadičtěji se takovému jednání dostane tak vřelé reakce z jeho strany.
“Ano, Tó je ón. Myslíte, že má šánci?“
“To brzy uvidí se.“
Odpoví rychle zelený mužík a bez sebemenšího zaváhání kopne tříprstou nohou do kamene tak, aby vystřelil přímo tobě na hlavu. Je to rychlé, ale ne pro tebe. Cítíš, jak se ti v těle napínají sami všechny svaly v bezděčné přípravě na povel, vždy si dokázal reagovat rychle, jeden z darů které tě mnohdy udrželi naživu.

--------------------------
datum 10BBY.

[Gwendolin]

Hyperprostor:

Nerad cestuji vesmírnou lodí. A proč taky? Letěl sem v ní všeho všudy dvakrát a pokaždé nedobrovolně. Nesnáším ten uzavřený prostor, recyklovaný vzduch a cestovní doplňky v podobě obojků či pout. Nikde jinde se mě nezmocňovala tak silná úzkost, jako právě zde. Na rozdíl od cely nebylo, kam uniknout. Žádnou škvírou dovnitř nepronikala záře slunečního světla. Den a noc splývali v jedno. Nebyl slyšet zpěv ptáků ani nářek spoluvězňů. Nic, na co by se mohl togorian soustředit. I kdyby se mi povedlo utéct z kajuty, stále bych trčel v nicotě vesmíru. Obklopen vzduchoprázdnem a všeobjímající temnotou. Přesto byla tahle cesta v něčem jiná, snesitelnější. Na jejím konci na mě čekal nový život. Nová aréna. Nová naděje!

…197…198…199…200!
Procedím vítězoslavně mezi zuby a posadím se na zadek. Zatímco si můj pán užíval všech slastí, jež mu jachta nabízela, já trávil volný čas spánkem, jídlem a především cvičením. Pokaždé, když jsem si dal pauzu, zazněl mi v hlavě hromový hlas mého instruktora:

Na odpočinek budeš mít dost času v hrobě, až tě budou ožírat červy! Vstávej, kůže líná!
Zvednu se na nohy a nakloním hlavu na stranu. Nejprve nalevo, pak napravo. Ozve se hlasité křupnutí a já okamžitě pocítím úlevu – ztuhlost šíje je pryč. Notoricky známými cviky protáhnu i zbytek těla. Poté se postavím do základního postoje a představím si svého protivníka. Výpadem vpřed odstartuji bojovou sestavu. Ránu pěstí směřuji na obličej, levou paži využiji k vykrytí protiútoku a uskočím stranou. Bleskurychle se přesunu vpravo a poté se opět vrhnu na svého nepřítele. Zkřížením rukou zastavím výkop. Následně se skrčím a švihnu nohou s úmyslem podrazit soupeři nohy nebo ho alespoň vyvést z rovnováhy. Nepovede se. Kotoulem vzad se dostanu do bezpečí a zároveň se opět postavím… Několika minutové cvičení zakončím použitím své tajné zbraně. Vysunu špičaté, ostré drápy a švihnu s nimi do míst, kde má můj imaginární soupeř krk. Vycením špičáky ve zlomyslném úsměvu. Protivník z čista jasna změnil podobu a místo člověka se nyní za krk drží neimodian. Můj pán. Životodárná krev mu stéká mezi prsty. Marně se pokouší zastavit krvácení. Krční tepna je na maděru. Zbývá mu šedesát, maximálně devadesát standardizovaných sekund. Sleduji jeho překvapený, nechápavý výraz. Oči pohasínají. Je konec. Ví to on a vím to i já.

V galaxii na osudy bytostí dohlíží nespočet bohů. Jestli je nějaký bůh, který chrání gladiátory, dej ať se toho dne dožiju! Vezmi si můj rozum, vezmi si můj život, vezmi si mou duši, ale dej ať vidím smrt toho zelenýho zkurvysyna!
Představa je pryč, zůstala jen modlitba. Dýchám zrychleně. Hledím na prázdnou stěnu a cítím, jak ve mně narůstá vztek. Sevřu dlaň v pěst. Kdyby to má srst dovolovala, bylo by vidět, jak mi klouby námahou bělají. Špičky drápů se mi bolestivě zarývají do kůže. Už nechci čekat! Chci být na planetě a vymlátit z někoho holýma rukama život. S výkřikem, ve kterém se mísí bolest se zlobou, udeřím do stěny.
.
.
.
Jubilar; Death city – Rezidence Gastrag:

Bojuji s nutkáním přiskočit k rampě a zatlačit do ní, abych tak urychlil její otevírání. Srdce mi divoce buší, jako zvířeti, které cítí, že divočina je nablízku. Pravda, v nejbližších dnech, měsících, možná i letech mě svoboda nečeká. V každém případě ji sem zas o něco blíž. Stejně jako smrti. Občas mi připadá, jako by stála přímo vedle mě. Rozevírala svou kostnatou náruč a chystala se mě obejmout.

Dnes ne…
Opakuji si před každým zápasem ta dvě slova jako posvátnou mantru. Zatím fungovala. Zatím mou osudovou milenku držela v dostatečné vzdálenosti. To však nebude trvat věčně. Jubilar není Orvax. Tady vstupuji do nové ligy.
Horký vzduch vnikne do lodi a pohladí mou srst jako jemná ruka ženy. Zhluboka se nadechnu. Citlivému čichu neunikne sladká vůně ovocných plodů ani květin. Nastražím uši a vedle vrzání lodi se snažím naslouchat dalším zvukům. Nicméně bezúspěšně. Konečně se rampa naplno otevře a ke sluchu a čichu mohu doplnit i další smysl. Zrak. Death city bylo oproti mému předešlému domovu ubohé. Divoké, nehostinné… prostě surový diamant! Mělo své jedinečné kouzlo a atmosféru. Dokonalé místo pro gladiátora! Mar Tusi si bude muset na své nové ubytování zvykat déle než já. Já byl doma! Z myšlenek mě vytrhne neznámí hlas. Drobná, zelená bytůstka svým vzrůstem připomínala malé dítě. Obličej zvrásněný jako kůra stromu napovídal, že mužík zažil již mnoho festivalů. Velké oči si mě měřili pohledem zkušeného mistra, přesto jsem se neubránil posměšnému úšklebku.

Ne asi, jsem nová chůva!
Pomyslím si, když v tom skřítek kopne do kamene. Ten se okamžitě vymrští směrem k mé hlavě. Alarm v mém mozku bije na poplach. Chlupy na zádech se naježí, svaly napnou a pravá ruka vyrazí vstříc nebezpečí. Dlaň se střetne s nerostem a změní jeho dráhu letu a ten nyní míří proti mému pánovi. Těžko říct, zda v tom byl úmysl či svou roli sehrála náhoda. Já jsem však nadmíru spokojen! Ani riziko z bolestivé odplaty skrze obojek mi nemůže tento okamžik zkazit.

------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
nemohla jsem si pomoct, ta možnost se prostě nabízela. Samozřejmě to jestli ho kámen trefí už nechávám na tobě

[Atalon]

Jubilar; Death city – Rezidence Gastrag:

Pro snazší život by asi bylo lepší kdybys toho rána měl o něco horší mušku, ale bohové vesmíru občas ponechávají i jeho svízelemi ztrápeným bytostem momenty potěšení. Jako například když se malý šedavý kus skály zaryje do šedozeleného zátylku, až jeho majitel nejen zakvílí jako postřelená gizka, ale ještě nadskočí, až mu z hlavy odletí ta skoro metrová fialová mitra, kterou nazývá honosným kloboukem, přímo do prachu písčitého dvora.
“Takný-nak-ší. Ty pse!“
Je zvláštní, jak Neimodiané, nebo aspoň tento mění při hněvu barvy. Rázem se z šedozelené stává hnědozelená, bažinatá ropuší barva s lokálními skoro purpurovými fleky. Krví napuchnou oči a z úst, podpořených zduřelými plicními vaky, se mimo jazyka vynoří i nějaké ty pilkovité zuby. Zkrátka všechna civilizovanost je pryč, všechen ten majestát je pryč, zbývá jen zvíře. Zvíře sápající se po ovládání obojku…

“Šance dobré zdají se.“
Přeruší ho však náhle klidný hlas.
“Hned do tréninku dáme se. Pojď.
Mužík si prosazuje svou. To v takových chvílích končí u Mar Tusi jedině špatně. Proto je to co přijde skoro jako rána pěstí. Mar Tusi se totiž místo vzteku, pobouření, odporu, řevu… zkrátka čehokoli pro něj běžného, napřímí a potěšeně promne ruce. Rázem se odbarví zpět do svého přirozeného já a nejen to, získá svůj obchodní vzhled, odporný škleb někoho číhajícího na výdělek, toužícího po mamonu.
“Výbórně. Neslyšél jsi snád, jdi!“
Rozkáže ti a na povel ti jeden z jeho strážních droidů, očividně neprogramovaných na útoky kamením, což jako vždy pán v následujících dnech jistě napraví, ti sejme cestovní obojek. Přirozeně až ve chvíli kdy se Mar Tusi odebere do bezpečné vzdálenosti svého nového sídla.

“To neopatrné bylo, ale reflexy dobré máš. Pracovat půjde s tebou.“
Oznámí ti káravě zelený mužík a s rukama složenýma za zády se vydá k nižší budově.
“Paku, jméno mé. A cvičit já budu tě v uměních boje.“
Řekne na plácku před celami a obrátí se k tobě.
“Pověz, bojovat umíš? Ukaž.“

[Gwendolin]

Jubilar; Death city – Rezidence Gastrag:

Byl to nepopsatelný pocit blaha! Jako když se malé, prostorově výrazné dítě dostane ke sladkostem, které mu předešlého dne matka sebrala a schovala... Jako když zloděj ukradne tašku, domnívaje se, že v ní nalezne pouze pár drobných a ona je až po okraj naplněná penězi... Jako když si bytost na okraji společnosti šlehne a oprostí se od zkaženého světa... Pocit štěstí, který neměl dlouhého trvání. Všechny takové okamžiky mají totiž společnou jednu mizernou vlastnost. Jsou prchavé. Bylo mi jasné, co mě čeká. Bolest. Přesto bych se nezachoval jinak. Nic bych nevyměnil za možnost vidět kámen, jak dopadá na hlavu mého pána. Jeho bolestivý výkřik zní v mých uších jako hudba. Výraz v jeho tváři a barvu jeho kůže budu mít ve své paměti ještě dlouho. Dokud ho nenahradí obraz mrtvého neimodiana.
Propalují mě velké, horizontálně rozdělené zornice. Zrcadlí se v nich plán na pomstu. Nemusím být génius, abych tušil, odkud přijde. Zelené prsty jedné ruky křečovitě svírají ovladač obojku, zatímco druhá ruka se natahuje po tlačítku. Stojím vzpřímeně a beze strachu hledím na Mar Tusiho. Vzdorovitě jako již tolikrát před tím. Omluvy ani proseb se ode mě nedočká. Pevně skousnu zuby, abych se v následujících sekundách nezranil. Dlaně sevřu v pěst a čekám...
K mému překvapení se do vyhrocené situace vloží zelený mužíček a mého pána zadrží. Aby těch šoků pro dnešní den nebylo dost, svými slovy uchlácholí neimoidiana natolik, že zapomene na svůj hněv a touhu po pomstě. S pootevřenou pusou hledím na usmívající se bytost, která v myšlenkách přepočítává hromadu kreditových plíšků.

Že je pero zbraň jsem slyšel... v jednom případě dokonce viděl... Ale že je stejně mocné i slovo, to je pro mě novinka!
Stojím jako opařený. Načež mě můj pán musí okřiknout, abych vůbec udělal krok vpřed. Jakmile se dostatečně vzdálí jedna z ozbrojených plechovek se natáhne, aby mi sundala obojek. Skrčím se, abych droidovi jeho snažení usnadnil. Jen, co se své ozdoby zbavím, promnu si krk a upravím srst.

Ehm... děkuju za to před chvílí.
Dostanu ze sebe a pohlédnu na skřítka. V reakci na jeho kárání pouze pokrčím rameny.

Víte co se říká? Nejdříve děvku ošukej a až pak ji zmlať a ukradni ji kredity... Se mnou a s Tusim je to podobný. Dokud vydělávám, tak mě nezabije. Ledaže by si mou smrt někdo náležitě zaplatil.
Přiblížím mužíkovi svou cenu a zároveň objasním své chování. Poté oba opustíme přistávací plochu. Během chvilky už stojíme před celami. Můj nový učitel shledá tento moment vhodný k seznámení se a prozradí mi své jméno.

Já jsem Arrrgh, ale Tusi a jeho nohsledi mi neřeknou jinak než Thrall.
Jméno svého věznitele vyslovím s neskrývaným odporem. Na otázku ohledně boje pouze souhlasně přikývnu. Následující věta mi však vyrazí dech.

Jste si jistý, že je to dobrý nápad? Nerad bych vás zašlápl.
Pokusím se o hloupý vtip. Zastříhám ušima, švihnu ocasem a jako opravdová šelma se vrhnu vpřed s úmyslem zaskočit svého protivníka bleskovým útokem. Mohutným skokem zdolám vzdálenost mezi námi a pravou ruku vymrštím v úderu na tělo.

[Atalon]

Jubilar; Death city – Rezidence Gastrag:

Přímý a zuřivý útok, dobrá technika šelmy, divokého bojovníka ve vynikající formě, jako ty. Takže když se mužík nehýbe, není skoro pochyb že je zaskočený tvým útokem, konec konců nebyl by první. Jediným problémem je, že tvá tlapa nezasáhne víc než vzduch. Paku uskočí rychlostí kterou bys přičítal spíš divoké kočce než vrásčité šourající se hromádce masa s ušima. Ale to není nic proti tomu kam ho jeho úskok zavede, protože jeho poznámka,
“Velice těší mě.“
Nezazní odnikud jinud než z vršku tvé hlavy kde pohodlně dosedla jeho celkem zanedbatelná váha. Malý mužík ti ale mezi ušima nepostojí déle, než aby ses po něm stihl ohnat. V ten moment totiž seskočí a než si stihneš uvědomit že se spíše svezl po tvém hřbetu a ocasu než skutečně seskočil, ucítíš náraz do nártu. A to jeden z těch nepříjemných, tlačících proti přirozené pozici kostí, představující bolest a…
Ano, než se naděješ, zelený mužík povyroste. Je teď dokonce vyšší než ty. Tyčí se nad tebou stále s těmi za zády založenýma rukama a konejšivým úsměvem.
“Ale nelíbí se mi, znalost tvá boje. Bojovat lépe i děti tu dovedou. Práce hodně čeká nás.“
Za spousty okolností by taková slova byla dobrým důvodem ke vzteku, ale v leže, s čenichem v prachu před bytůstkou co vás tam poslala aniž by musela použít rukou…

“Elegance, rozvaha, lest, umění. Říkají tato slova něco tobě? Mladý Arrrghu.“
Zeptá se nakonec a zlehka si opráší pár smítek prachu ze své jednoduché rudé róby, jakoby se nic ani nestalo.

[Gwendolin]

Jubilar; Death city – Rezidence Gastrag:

Tohle bude hračka!
Pomyslím si v momentě, kdy mě od mého cíle dělí délka paže. Po celou dobu pomalý, belhající se staříček jedním mrštným skokem zmizí z dosahu ostrých drápů. Nevěřím vlastním očím. Takový dokonalý, nečekaný ústup by skřítkovy záviděl kdejaký bojovník v mém věku. Dopadnu na všechny čtyři. Působením kinetické energie zastavím až o několik centimetrů dál. Přimhouřím oči a v oblaku zvířeného prachu hledám svého drobného přítele. Zelenáčův nedokonalý basic zazní odněkud nade mnou. Až nyní si uvědomím, že mám na hlavě černého pasažéra. Instinktivně vymrštím obě tlapy vzhůru s úmyslem zamáčknout Pakua jako otravný hmyz. Učitel na nic nečeká a dřív než mé dlaně dopadnou na temeno hlavy sjede po mé páteři jako po skluzavce. Užuž se otáčím, když v tom mi projede tělem vlna bolesti.

Do...!
Spolknu nadávku a svalím se na zem.

Pýcha předchází pád. Tak se to říká.
Vybavím si známé přísloví, zatímco sleduji nade mnou se tyčícího mužíčka. Oblečení i srst mám špinavé od písku a prachu. Nohu bolavou. Avšak nejvíc utrpěla má hrdost.

Jak je možné, že mě porazil někdo tak titěrný?!
Jsem pokořený. Nechci si ani domýšlet, co by se stalo, kdyby byl tento zápas na život a na smrt.

Ty děti bych rád poznal.
Poznamenám a vyplivnu směs slin a písku. Poté se posadím. S oprašováním se nezdržuji. Visím pohledem na svém učiteli a snažím se pochopit, kde se v tak malém těle vzalo tolik síly. Nechápavě zakroutím hlavou.

Tedy... Ano! Říkají! Samozřejmě, že ano. Ale spojuju si je spíš s ženami. Můj předchozí instruktor se spoléhal spíše na hrubou sílu a rychlost. A tyhle vlastnosti u mě preferoval.
Svá slova doplním o svižné máchnutí tlapou. Vycením zuby v úšklebku a opět ruku přitáhnu k tělu. V hlavě mám zmatek. Drobná bytost mi právě názorně předvedla, jak lze snadno nad svaly vyhrát. Chci se to taky naučit! Mám tolik dotazů, ale kterým začít?

Vy jste taky dřív zápasil? Vyhrával jste? Jistěže ano, jinak byste tu nebyl!
Zeptám se a rovnou si také sám odpovím. S toužebným, prosebným pohledem kouknu na mužíka a promluvím:

Naučte mě těm slovům porozumět. Chci být stejně dobrý jako vy.
Přiznám si porážku a dám průchod své touze zlepšit se.

Co proto musím udělat? Udělám cokoliv!
Jako správný mladík, jsem i já nedočkavý. Kdyby to šlo, přál bych si umět vše okamžitě!

[Atalon]

Jubilar; Death city – Rezidence Gastrag:

Paku se usměje od ucha k uchu a nutno říct, vypadá u toho dost jako rosnička, nebo nějaký podobně roztomilý druh žabky.
“Ano, zápasil já jsem, dlouho. V arénách mnoha já stál jsem. Špatné roky byli to. Ale i dobrého něco vzešlo z nich.“
Začal svou první lekci, střípky vlastního příběhu.
“Učit já tě budu jak porozumět. Dlouhá a namáhavá cesta čeká nás a pospíšit mi na ní musíme. Tvůj první soupeř už netrpělivý je. Brzy vy síly změříte a mrtvý špatně novému učí se.“
Tohle se dalo čekat, Mar Tusi toužil se rychle a dobře zapsat v místních poměrech a k tomu se dobře otvírala cesta skrze arénu, takže to že už budeš mít soupeře i zápas nebylo překvapením. Jen dostával trochu hořké chuti, pokud tím soupeřem mohlo být jedno z těch místních dětí.
“Dnes špatně by se učilo. Myšlenky tvé přízraky honí a pochytat ty je ještě neumíš. Zítra ráno mi setkáme se. Projít spolu půjdeme se. Ty ženy a děti já ukázat chci ti, vidět jak ty učit se dokážeš chci.“
Paku sám sobě přikyvoval důležitě hlavou v souhlasu s vlastními rozhodnutími a rozloučil se s tebou, ne ale pozdravem nýbrž svou první lekcí.
“Do zítra ty myšlenky své utišit musíš. Jen soustředěný bojovník dožije se pozdní smrti a oči otevřené mít dovede.“
S tím odešel.

Tvoje nové ubytování se ukázalo být rozhodně o dost lepším, než tomu bylo na Orvaxu. Nejen že tě nikdo okamžitě nenahnal zpět do cely. Jen tvůj “výběh“ se jaksi zmenšil na zadní část dvorku, prostor pořád srovnatelný s arénami na které jsi byl zvyklý. Ale i tvá ubikace byla o dost útulnější. Stále to byla prostá cela z chladného kamene, ale s oknem, oknem vidoucím na nebesa. Jinak tu byl starý dobrý kavalec a nic víc, samozřejmě krom pár dalších obdobných cel. Přirozeně vše bylo skrz naskrz osázené strážnými droidy pána, kteří rovněž tvořili i “živý“ plot tvého výběhu, a zbytek domu, nejspíše výcviková aréna a zbrojnice, byl za zamčenými železnými vraty. I tak to ale bylo nejblíž svobodě, jak jsi dosud byl. Nemluvě o droidovi který se k polednímu objevil s dávkou dušeného masa, žádná specialita, ale bylo to skutečné maso, ještě místy vonící krví. Stejně jako v úporném poledním žáru místního nemilosrdného slunce potěšil přístup k vodě. Samozřejmě ne pánově fontány, musel sis vystačit se starou studnou s ruční pumpou, ale voda byla ledová a křišťálově průzračná. Takový byl tvůj nový život, jedno jak mohl být krátký.

------------------------
Pokud nechce Arrrgh dělat něco hloupého, tak můžeš děj posunout až k ránu.

[Gwendolin]

Jubilar; Death city – Rezidence Gastrag:

Mlčky naslouchám vyprávění. Hltám každé slovo a představuji si zeleného mužíka v aréně. Bytůstku zanedbatelného vzrůstu, na kterou již není z nejvzdálenějších míst pořádně vidět. Soupeři jisto jistě udělali stejnou chybu jako já a podcenili Pakua. Vysmívali se mu, zastrašovali ho, předváděli mu své zbraně. Naproti nim stojící skřítek nehnul ani brvou. Nasadil masku unaveného staříka a vyčkával. Své trumfy odhalil až během zápasu. Jakmile bylo po boji, obecenstvo jednohlasně provolávalo: Paku! Paku! Paku!

Musela to být úžasná podívaná!... Ale kde se tady vzal?... Byl také otrok?... A nemůže on být tím gladiátorem, který si vybojoval svobodu?
Je to, jako když useknete hlavu bájné hydře. Na jejím místě vyrostou dvě nové. Stejné je to i s mým dotazem. Jakmile Paku jeden zodpoví, další následně vyvstanou. Z informace, že mě již za nedlouho čeká první zápas mi po tváři přeběhne stín. Na sucho polknu. Po dnešní lekci si už nepřipadám neporazitelný. Jestli bude můj soupeř jen z poloviny tak dobrý jako můj učitel, jsou obavy na místě.

Zkurvený neimodian! Má v hlavě jen počitadlo na kredity, ale že může jeho investice přijít o hlavu je mu ukradený! Kdybych byl sebevrah vypálil bych mu rybník a nechal se zabít ještě před zápasem. Úplně vidím ten jeho rozzlobený výraz!... Škoda. Dokud nebudeme mít vyřízené účty, nehodlám zemřít. A nehodlám zemřít dřív než on!
Z úst mi unikne slabé zavrčení.

Takže čím začneme?
Doplním netrpělivě, načež vyskočím na nohy. Mé nadšení rázem shladí sám Paku. Trénink přesune na zítřek a do té doby mi přikáže vyčistit si mysl.

Na to nemáme čas! Musíme začít hned! Každá sekunda je drahá a může rozhodnout o délce mého života!
Namítám v mysli. Na hlas však řeknu pouze prosté:

Ano. Tak zítra.
Neodvážím se protestovat. Zatímco sleduji vzdalující se bytost, přemýšlím nad zmíněnými přízraky.

Všichni instruktoři i gladiátoři se shodnou na tom, že k přežití je soustředění důležité, ne-li nejdůležitější. Jenže já mám v hlavě jen myšlenky na svobodu. I teď. Od prvního okamžiku se kolem sebe rozhlížím a pohledem měřím výšku zdí, počítám únikové cesty a množství strážných droidů. Musím přestat utíkat. Musím se zastavit a vydechnout. Věnovat se jen výcviku. Věnovat se jen boji. Je-li to můj osud, svoboda si mě najde. Do té doby musím zůstat naživu! Za každou cenu!
Opráším se a vyrazím si prohlédnout své ubytování. Od mého dětství a života otroka se toho hodně změnilo. Dnes mám celu sám pro sebe. Stroze zařízenou, ale já beztak nejsem na luxus zvyklý. Hlavní je, když se mám kam natáhnout a že se nemusím brodit po kolena ve výkalech. Má první myšlenka při pohledu na malé okénko vysoko u stropu?

Dokázal bych se jím protáhnout?!
Zasměji se sám pro sebe a svalím se na lůžku. Ruce složím za hlavou, očima kloužu po místnosti. Mé, na první pohled prázdné, ubytování má malého hosta v podobě pavouka. Upředl si svou síť v levém horním rohu a trpělivě vyčkává na svou oběť. Dříve než se ji dočká, objeví se droid s miskou dušeného masa.

Díky plecháči!
Převezmu oběd. Přestože se nejedná o žádný kuchařský majstrštyk s chutí se pustím do jídla. Maso je ochucené a místy krvavé. Přesně tak, jak to mám rád! Za nedlouho je nádoba prázdná a být tu ta možnost, došel bych si pro nášup. Naneštěstí Tusi byl vždy zastáncem teorie, že jen hladový pes je dostatečně divoký a krvežíznivý. A podle toho vždy vypadali mé porce. Netrvá to dlouho a nad prázdnou miskou se začne vznášet moucha. Pomaloučku se přiblížím a jedním máchnutím hmyz polapím do své tlapy. Cítím, jak mě lechtají její křídla. Slyším její zběsilé bzučení. Vstanu a zamířím do levého rohu. Natáhnu se k pavučině, načež mouchu vyhodím směrem k ní. Bílá vlákna se zatřesou a pavouk bleskově vyrazí vstříc své kořisti. Létající hmyz se ze všech sil snaží vyprostit, avšak marně. Naopak se ještě víc zamotává. Konečně dorazil i predátor. Svou oběť pečlivě omotá a následně ji do těla pomocí kusadel vpraví jed. Ten mouchu zevnitř rozloží a pavouk ji později vysaje jako ale.

Dobrou chuť, kamaráde.
Popřeji svému spolubydlícímu a vrátím se na postel.

Budem tu teď spolu trávit dost času… no minimálně večery… tak by se asi slušelo, abys měl jméno. Počkej… něco, co by se k tobě hodilo… Už vím! Znal jsem jednoho gladiátora a tomu jsme říkali pavouk. Byl hubený a měl hrozně dlouhé nohy a ruce. Jmenoval se Araneus. To bude teď i tvé jméno! Araneus!
Pronesu spokojeně a drápem na pravém ukazováčku vyryji do stěny čáru.

Můj první den v Death city. Co myslíš? Kolik čar ještě přibude, než odsud odejdu volný… nebo než už se nebudu moct vrátit?
Otázku nechám vyset ve vzduchu. Nečekám na ni odpověď. V jednom případě ji ani nechci znát. Místo toho vstanu a dojdu se osvěžit k pumpě. Do starého kýble načerpám vodu a následně se napiji. Poté si opláchnu obličej. Nakonec na sebe vyliji i zbytek vody.
Neznám lepší způsob, jak si vyčistit mysl než si dát do těla. Nebo mě ho alespoň nikdo nenaučil. Den k mému milému překvapení uteče stejně rychle, jako protečou zrnka písku mezi prsty. Jakmile začne světlo skomírat a stíny se protahovat vrátím se do cely. Death city přikryje háv noci, přinášející s sebou příjemné sny, ale i noční můry…

…Nad arénou se vznáší pach smrti. V ústech zanechává nasládlou, železitou chuť krve. Bytosti kolem mě jásají a provolávají jméno vítěze. Ke svému zděšení zjišťuji, že není mé. Aby taky bylo. Ležím v písku. Srst slepenou potem a rudou tekutinou. Tlukot srdce slyším až v uších. V pulzujících žilách na hlavě. Dýchám jen s velkou námahou. Každý byť nepatrný pohyb hrudníku mi způsobuje nesmírnou bolest.
Můj protivník stojí jen pár metrů ode mě. Naštěstí mi nyní nevěnuje pozornost. Užívá si tento okamžik. Křičí a zvedá ruce vysoko nad hlavou. V pravé třímá meč. Ostrý, kovový předmět potřísněný mou krví. Ne však dost. Ještě se na něm nacházejí čistá místa, odrážející sluneční svit. Brzy se zbraň přihlásí o slovo a toužebně se napije z mého těla. Zajede do něj jako do dočasné pochvy a ukončí tak mou pouť.

Takhle to přeci nemělo skončit!
Pomyslím si a zakloním hlavu. V tom si všimnu nedaleko ležící zbraně. Svého meče.

Takhle to nesmí skončit!
Natáhnu levou ruku a drápy zabodnu do země. Zmizí v písku, ale nakonec najdou tvrdé, kamenné podlaží. Napnu svaly a přitáhnu se. Celým tělem mi projede vlna bolesti. Má mysl je na hranici vnímání a bezvědomí. Pouze silou své vůle dokážu pokračovat. Chuť krve v ústech je čím dál výraznější. Cítím, jak mi něco mokrého stéká po tváři. Pravou ruku už skoro necítím, nohy se sotva hýbají. Oči nespouštím z meče. Soustředím se jen na něj, na svou snahu se k němu dostat.

Ještě kousek…
Opět natáhnu ruku a celý proces zopakuji. Utrpení je zas o něco větší. Donutí mě zavřít oči a zkroutit obličej v bolestivé grimase. Z úst mi unikne zakňučení. Snad si ho můj soupeř nevšiml, snad se dál opájí svou chvilkou slávy. Už jsem dost blízko, abych se meče dotkl. Natáhnu tlapu a drápem zavadím o rukojeť. Ještě jednou. A znovu. Konečně se špička zachytí o malý výběžek. Opatrně sunu předmět blíž k sobě. Jen, co se kolem něho prsty levé ruky obtočí, projede mým tělem poslední vlna bolesti.

Všiml si ho.
Uvědomím si skutečnost těsně před tím, než mou existenci pohltí prázdno. Na druhé straně není žádné nebe. Neteče tu žádná řeka. Neroste tu žádná tráva. Nikdo tu na vás nečeká. Není tu nic.

…Probudím se zpocený. Instinktivně si sáhnu na hruď. Na místo, které v mém snu utrpělo poslední zásah meče. S úlevou, že v něm nezeje díra, opět položím hlavu na polštář. Oči však již nezamhouřím.

[Atalon]

Jubilar; Death city – Rezidence Gastrag:

Ještě pár hodin pozoruješ monotónní strop, než jej konečně pošimrají první paprsky světla. Slunce je tu rudější a větší než na Orvaxu a už krátce po svítání prosycuje vzduch teplem, připomínajíc po příjemnější noci bezútěšnost a krutost tohoto místa. Nebo jeho krásu.

Paku už na tebe čeká před vchodem a nečekaně není sám. Vedle něj stojí droid s další porcí jídla, tentokráte je to nějaká směs ovoce a mléka, tedy aspoň to vypadá a voní skoro jako mléko.
“Mysl tvá o moc čistější nezdá se, mladý Arrrghu.“
Nezní to jako kárání ani výtka, spíše konstatování něčeho co předpokládal.
“Hledat nové věci naučit ty se musíš. Brzy naučíš se to. Dnes ale ne.

“Pojď. Trénink a učení čeká nás.“
Oznámí ti po jídle a ještě s posledními paprsky svítání se vydáte z bran rezidence. Žádné okovy, žádný obojek, žádná stráž, jen Paku a ty na svážné kamenné cestě ze svahu k městu.
“Pán tvůj na starost mi tě dal, tak hlouposti prosím nedělej. Myslím, že co získat tu můžeš, užitečnější ti bude, než pokus který neuspěje.“
Dodá když si všimne tvých pohledů. Zvláště pak když dojdete k městu a okolní pustinu vystřídá městský ruch a život. Město sice leží napůl v ruinách, to ale jeho frenetičnosti neubírá a na každém druhém rohu leží nějaký stánek nebo tržiště. Lidé spěchají a pobíhají, hádají se i sbližují, prodávají i nakupují a co je nejlepší, chovají se k tobě jako k jednomu z nich, protože není nic co by hlásalo čím ve skutečnosti jsi, ne právě teď. Snad jen několik pohledů si vás prohlíží trochu zkoumavěji, ale většina z nich začíná u malého zeleného mužíka kterému jde většina lidí z cesty s nemalou úctou.

“Tudy, mladý Arrrghu.“
Pobídne tě po chvíli proplétaní rušným městem, mužík k jedné z bočních uliček. Hned jak do ní vkročíš uvidíš arénu, tyčí se přímo před tebou a je obrovitá, monumentální, neskutečná.
“Rychle, zmeškat nechci to. Rychle mladý Arrrghu. Na dívání času dost budeš ještě mít.“
Uličku po několika křižovatkách přetíná kamenná zeď nejméně deset metrů vysoká s železnou mřížovanou branou k níž míříte. Bránu stráží dva droidi, jednoduché modely vypadající spíše jako kostlivci než něco dost pevného a odolného, co by mělo strážit něco důležitého. Dokonce ani blastry nemají, nesou jen každý jedno statické kopí, dost tak akorát k odrazení nezvaných o míst kde nemají co dělat. Vám ale okamžitě otevřou, stačí jim jen zaregistrovat tvého nevzrostlého průvodce.
“Tohle Victory road nazývá se. Místo zapomnění říká se tu tomu také. Víš co znamená to?“
Tohle ti paku vysvětlovat nemusel. Už první kroky do tohoto jiného světa tě vrátili nohama do okovů a drápy do arény. Kde byli arény, kde byli zápasy, kde byli otroci byla i tato čtvrť. Provázela je, učila je, tísnila je. Místo tréninku, místo nákupu a prodeje lidského zboží, místo zbrojířů i opravářů, techniků, mechaniků, mediků, cvičitelů, krotitelů. Místo zapomnění.

“Tudy.“
Nasměruje vás Paku k jedné z nižších zpola rozbořených budov. Původně to asi bylo skladiště, ale původně tu, na tomto bojem prosyceném světě, bylo lecco ledasčím. Teď je to ale tréninková aréna. Dveře už dávno zmizeli, stejně jako větší část stropu, takže je to teď otevřené bojiště. Zbylo tu sloupový podpůrných sloupů, tedy alespoň jeho většina. A leštěná podlaha stavěná tak aby přežila mnohdy nešetrnou přepravu původní náplně. Mimo to sem někdo přinesl několik desítek lavic pro odpočinek, nebo sledování. A sledovat bylo co. Už při vašem příchodu se mezi sloupořadím proplétala dvojice mužů. Vysokých urostlých, na první pohled vojáci, jejich pohyby i způsob prozrazoval léta výcviku, ale stejně tak že ten výcvik nebyl prioritou. Byl to jen sebeobranný doplněk ke střelbě, který se teď snažili povýšit na plnohodnotný způsob boje. K výsledku… no řekněme, že tobě od nich nebezpečí nehrozilo. A ani Paku se nezdál být jejich představením nikterak uchvácený, vlastně by se dalo říct, že si jich skoro nevšiml. Něco, nebo spíš někoho hledal. Jeho na tělo velká hlava skoro roboticky skenovala očima celé skladiště. Několik skupin mužů i žen roztroušených všude možně, některých povzbuzujících, jiných kritizujících, a některých ignorujících. Až se nakonec zarazí a opět rozšklebí širokým úsměvem.
“Výborně, štěstí máme, pojď brzy učit začneš se.“
Zjistit kdo upoutal jeho pozornost je skoro nemožné, takže jen zahlédneš hlouček posedávající na protější straně arény. Několik dost silně vyhlížejících mužů, dva dokonce v brněních. Ale nakonec ti nezbývá než přijmout místo vedle Pakua na jedné z lavic a dodívat se jak se oba soupeři vyčerpaní a zmožení odplazí stranou v dohodnuté remíze jejich ubohého pokusu o zápas. Jejich místo vzápětí ale vystřídá nová dvojice a Paku si celkem popíchnutě poposedne s nespokojeným zavrčením. Tohle není dvojice kterou by schvaloval a není těžké si domyslet proč asi. Do arény nastupuje jeden z mužů v brnění. Okamžitě vidíš všemožné jeho úpravy. Z chráničů loktů i holení ční ostny, na zádech jetpack. Ozbrojený Elektrotyčí a dvojicí čepelí na zádech. Na první pohled silný protivník. Stojí zpříma, oči upřené, ale současně rozšířené, roztěkané, aby si hlídali i okolí. Pohyby lehké, ale pevné, má vynikající stabilitu a zbroj ho v pohybu omezuje jen minimálně. Naproti němu ale stojí… no stojí, spíš se krčí asi o hlavu menší dívka. Vyzáblá hnědovláska. Pravda musí se jí uznat atletická postava, pár svalů by se na ní našlo bez většího hledání. Kromě dvou okovaných rukavic, v nichž třímá silové kopí, nemá žádnou zbraň, ani zbroj. Má na sobě jen normální oblečení. Dívá se sice soustředěně, ale její tělo stojí volně, žádný postoj, ani příprava. Žádné napětí ve svalech, jen klid možná až přílišný, možná až bezstarostnost.
“Hm, v lepší zápas já doufal jsem. Málo teď naučíš se.“
Zamručí nespokojeně Paku a znovu si poposedne.
“Nu co dělat. Dobře dívat teď se musíš, učit, zápas dlouhý nebude.“
Obrátí se nakonec k tobě.

[Gwendolin]

Jubilar; Death city – Rezidence Gastrag:

Druhý den v novém domově, druhý zářez na stěně. Noční můra mě vzbudila v hodině sluhů. To jest v čase, kdy pánové ještě spí s ženami či milenkami po boku, zatímco jejich otroci uklízejí, krmí zvěř a chystají snídaně. Venku byl klid. Pouze příležitostně mi k uším dolehlo vytí a štěkot nočních tvorů, motor projíždějícího vozidla, případně hlas nějaké bytosti. Ranní chlad vysrážel páru do kapek rosy, jež se zachycovaly ve vypařovačích, na kovových předmětech a té troše rostlin. Pro hmyz a drobné živočichy to byla jedinečná příležitost k doplnění tekutin dříve, než se nad obzor vyhoupne žhavé slunce. Jakmile si rudé paprsky najdou cestu i do mého ubytování, je to pro mě jasný signál vstát. Natáhnu si na sebe modrou tuniku a v pase ji převážu tenkým koženým řemínkem.

Zatím, Araneusi!
Rozloučím se s pavoukem a zamířím ven. K mému překvapení nejsem vzhůru sám. Na malém dvorečku již čeká Paku a vedle něho stojí droid se snídaní v ruce.

Dobré ráno… Teda, tomu říkám servis. Tenhle den nezačíná vůbec špatně!
S vděčností přijmu misku s jídlem. Otočím kýbl u studny dnem vzhůru a posadím se na něj. Podle přísloví: Doma jez, co máš. V cizině, co ti dají… vyprázdním talíř do posledního drobečku. Pravda, kus masa bych posnídal raději, nicméně v téhle pustině musím být vděčný za každý poživatelný pokrm. Jen, co dojím, mužík promluví.

Není to tak snadné, jak jsem čekal. Upínal jsem k tomu svou mysl snad každý den. Stala se z toho má rutina… Nedokážu na to ze dne na den zapomenout.
Přiznám po pravdě. Zelená bytůstka nevypadá překvapeně ani naštvaně. Naopak mě ještě svými dalšími slovy povzbudí. Souhlasně přikývnu a následuji malého bojovníka k bráně. Na okamžik se zarazím. Nedůvěřivě kmitám pohledem od Pakua ke strážným droidům. Ti si nás však nevšímají a zbraňové systémy nezapínají. Poprvé po několika letech opouštím pánovu rezidenci bez okovů, obojků.

Taková jedinečná příležitost! Jen ji využít! Utéct a schovat se v ruinách. Nebo v přístavišti! Dostat se na nějakou loď jistě není tak těžké a jakmile by odstartovala, byl bych volný! Na, co čekáš! Uteč!
Můj vnitřní hlas toužebně volá a svádí k úniku. Death city je rozsáhlé a jistě by nebyl problém se tu ztratit z dohledu. Nervózně pohupuji ocasem ze strany na stranu. Očima přejíždím po nejbližším okolí a čekám na vhodnou příležitost. Mezi tím se v mém nitru odehrává bitva. Rozum naléhá nedělat žádné hlouposti, které by měli za následek ztrátu důvěry Pakua a zároveň naděje v brzkou změnu. Srdce apeluje na mou vnitřní šelmu. Chce uposlechnout volání divočiny, volání svobody. I za cenu smrti. Změna v mém chování neunikne mému doprovodu. Upřímná slova pouze potvrdí mou domněnku o neúspěchu tohoto plánu. Je rozhodnuto. Zůstávám! Vím, že jsem se rozhodl správně, přesto se neubráním zklamání.

Vzpomínám si na svůj první pokus o útek…
Promluvím tichým, poraženeckým hlasem.

...Bylo mi osm. Dozorci nás nahnali zpět do cely a odešli. Jenže si nevšimli toho, že dveře špatně doléhali a neuzamkli se. Pootevřel jsem je a vykoukl ven. Chodba byla čistá. Otočil jsem se zpět a řekl všem, že můžeme odejít. Že nás nikdo nezastaví. Všichni se tvářili, jako bych mluvil cizí řečí. Předstírali hluchotu a dál nehnutě seděli. Nevěřil jsem vlastním očím, jak se může někdo rozhodnout zůstat. Jak se může někdo spokojit s životem v okovech… Byli jako stádo v ohradě. Neopustili by výběh, dokud by je někdo nebo něco nezahnalo. Tupě zírali před sebe a neudělali ani krok… Ten den jsem si přísahal, že tak nikdy nedopadnu. Že se nikdy nepoddám zoufalství a neupadnu do letargie. Že využiju každé příležitosti, která se mi naskytne…
Udělám si pauzu a smutně se usměju.

A takhle svou přísahu plním… Snad toho nebudu litovat.
Zakončím svou řeč a odmlčím se. Tentokrát se na své okolí dívám jinak. Ne jako vězeň hledající cestu ke svobodě, ale jako mladá bytost lačnící po poznání a vědomostech. Se zájmem sleduji trhovce smlouvající se zákazníky. Bytosti proplétající se davem. Dvojice stojící stranou a šuškající si zamilovaná slova. Děti… děti, jejichž obličej zdobí úsměv. Pobíhají kolem a tahají své rodiče za oblečení, doufajíc, že dostanou něco dobrého k zakousnutí. Jako v transu sleduji lidskou dívenku sedící na schodech. Svou pozornost věnuje hadrové panence. Netuší, jaká nebezpečí na ni v galaxii čekají. Neví nic o pomíjivosti života. Ani v nejdivočejších snech by ji nenapadlo, že existují zvrhlé bytosti, které by za její hebké, nedotčené tělo zaplatili vysokou částku. Žije si svůj šťastný, bezstarostný život. Jak moc jí ho závidím!

Dávej na sebe pozor, princezničko. Ať tě bohové chrání!
Otočím se za hlasem svého společníka. Odbočíme do vedlejší uličky a v tom zkoprním. S pusou do kořán hledím na majestátní budovu. V uších mi rázem zní cinkot mečů, povzbuzování publika a bolestivé výkřiky. Vybavují se mi mé předešlé zápasy. Vzpomínám si na ten nezaměnitelný pocit euforie z vítězství! Aréna mě láká jako komára světlo lampy. Nejradši bych šel blíž a prohlédl si to místo, kde se již brzy utkám s prvním protivníkem. Bohužel Paku má pro dnešek jiné plány a táhne mě pryč. Až k velké kamenné zdi a zamřížované bráně. Vchod stráží dvojice droidů, která jako již nespočet bytostí před tím uhne stranou, jen co malého mužíčka spatří.

Musím se o svém příteli dozvědět víc. Očividně se tady těší nebývalému respektu.
Pomyslím si v reakci na všechny ty obdivné a vážené pohledy. Jestli mohu Mar Tusimu něco přiznat k dobru, tak skutečnost, že mi sehnal tohoto učitele. Na skřítkův dotaz pouze přikývnu. Podobné místo jsem znal z Orvaxu. A stejně jako tam i tady ve mně zanechávalo tíživý pocit. Připomínalo mi, že můj život má v rukách někdo jiný. Že nejsem nic víc než stroj na zabíjení a prostřednictvím smrti mám bavit publikum. Vztek a vzdor ve mně rázem naroste. Opět se hlásí o slovo staré křivdy a toužebná přání. Snaha vyčistit si mysl je ta tam.
Ulicí se nesou povely instruktorů, rozhovory bytostí i řev šelem. Cinkot kovu, hlas vyvolávače i práskání biče. Míjíme stojany se zbrojí, stánky se zbožím všeho druhu i prázdné dřevěné pódium. Kolem nás procházejí gladiátoři, otroci, ale i obyčejní lidé zaměstnaní v této části města, případně v aréně. Výjimečně se zde ocitne i honosně vyšnořená bytost, jejíž vzhled již z dálky všechny upozorňuje na to, že je něco víc. Při pohledu na takového šaška mě přemáhá nutkání si odplivnout. Můj učitel mě bez zaváhání vede k rozbořené budově, která jak v zápětí zjistím slouží jako tréninková aréna. V jejím středu se nyní nacházela dvojice vojáků. Vyrovnaný souboj v očích trénovaného bojovníka připomínal spíše hašteření malých dětí na pískovišti. Posměšně se ušklíbnu a následuji zeleného mužíka k jedné z lavic. Posadím se a sleduji vývoj na bojišti. Konečně se dvojice vyčerpaných rváčů vzdálí a uvolní tak místo skutečným zápasníkům. Na první pohled nevyvážený pár vzbudí v mém mistrovi rozhořčení. Proti opancéřovanému muži s řadou zbraní stojí hubená dívka oblečená pouze v civilním oděvu. Zbraň má jedinou a to silové kopí.

Tady se zřejmě na fairplay nehraje.
Neodpustím si poznámku při pohledu na dvojici.

Vítěz je jasný… Na druhou stranu. Po zkušenosti s Pakuem si už nejsem ničím tak jistý. Aby ta dívka nebyla jedním z těch místních dětí.
Bleskne mi hlavou. Pravou rukou si podepřu bradu a s velkým zaujetím čekám na první výpad.

[Atalon]

Jubilar; Death city – čtvrt zapomnění:

Zelený mužík si dal s odpovědí na tvou narážku načas a chvíli tě prostě pozoroval, než se velice spokojeně usmál.
“Dobře, bystrý ty zdáš se. Pochybování a nedůvěru k prvnímu pohledu rychle naučil ses. Tvé šance právě zvedli se. Ale také pravdu slova tvá mají. Zde mnoho pravidel uznává se, tu taková, jinde jinačí, pravidla cti ale jen málo. Pozor na to dávej si. Čest dobrá a cenná vlastnost je, přátele a spojence získat ti může, ale stejně rychle zabít umí.“

Paku právě domluvil, když se oba soupeři konečně přestali jen prohlížet a jali bojovat. První výpad patřil obrněnému válečníku a nutno říct, byla krása na něj jen pohledět. Každý kousek, každý pohyb a určitě i každý sval reagoval se smrtící jistotou a přesností. Jeho ruce objímali zbraň pevně, ale ne křečovitě, dost pružně k dokonalému ovládání. Jeho nohy jen lehkých sklouznutím přešli do perfektního rozložení váhy i rovnováhy pro výpad. Výpad který přijde prudce jako by v rukou dřímal kopí. Obě ruce vymrští tyč která zjiskří vzduch jak jen proráží. To je ale také to jediné co proráží. Tam kde totiž má být dívčí tělo už zbyl jen ten vzduch. A její pohyb… její pohyb je něco co jsi nikdy neviděl. Nestojí pevně, neudržuje si rozkročení pro razanci, ne, je na špičkách, špičkách bosých nohou které se divoce přesouvají, občas jako by klouzali po podlaze bez kroku, jindy udělají krok tak lehký jako by ani nepatřil do bojiště ale spíš na podium nějaké kantýny. V každém případě se její tělo jen ladně protočí v otočce kterou se vyhne jiskřícímu nebezpečí aby se na konci toho samého pohybu rozmáchla svou zbraní a její bok našel spánek nepřítele dřív, než dokáže pokračovat ve svém útoku. Dívka ale nezastavuje, ten pohyb nemá konec. Její nohy jen letmo přešlápnou, aby si našly nový prostor k pohybu kolem svého soupeře po jehož naražené tváři se sveze její kopí až ke svému konci který se okamžitě připomene hromadou jisker a řevu. Bojovník sebou prudce trhne aby se dostal z dosahu jisker a bolesti. Je trénovaný, neztratí rovnováhu, neupadne, jen ukročí a vymrští doširoka reflexivně svou zbraní, aby si sama našla cíl. Ta ale neuspěje, dívčí úkrok stačil aby měla dost pevnou pozici, stačilo jí našponovat svaly nohou a odrazit se. Vmžiku letí vzduchem v přemetu do strany jen pár centimetrů nad soupeřovou zbraní, jen pár centimetrů od výbojů, přesto se zdá být stále ledově klidná. Dopadne jen kousek od místa kde celý souboj začala a jen znovu švihne svou zbraní. Tentokráte dokonale mířený zásah dosedne špičku její zbraně na zátylek muže, který už se nezmůže na víc než grimasu bolesti a roztřesených svalů než se skácí k zemi.
Žije, zbraň byla nastavena na nižší napětí, nebýt je z jeho nervového systému kaše. Jeho hlava, jediná jeho nekrytá část se stala jeho největší slabinou, jeho síla a zkušenost mu v tom jen sotva pomohli.

“Stavět soupeře takového před ní.“
Zabručí Paku rozmrzele kroutíc hlavou. Vstane ale a vydá se k ní. Stojí stranou a právě se zchlazuje vědrem vody. Je mladá, tedy alespoň vypadá ve věku který se občas objevil ve služebnictvu Mara Tusi, ale teprve teď, zblízka si všimneš množství jizev. Některé třeba ty na pažích jsou nejspíše od boje, ale mimo nich uvidíš i z pod haleny vykukující, které poznáš naprosto přesně. Bič i neurobič, znak neposlušnosti, znak údělu, života.
“Špatný zápas, proč zvolilas soupeře tak slabého?“
Káravě se do ní oboří Paku až sebou dívka trhne. Její ostrý pohled se ale rozplyne když před sebou uvidí zeleného mužíka a věnuje mu místo něj přátelský úsměv.
“Možná slabý v boji, ale v řečech silný až moc.“
Vysvětlí klidně, zvláštním, trochu hrubým hlasem. Takové vysvětlení Pakuovi stačí a jeho podráždění ustoupí. Zvláště když pozornost dívky upoutá tvá maličkost.
“Tohle Helia je. Letos vybojovala svobodu svou v aréně. Tohle Arrrgh je, žák můj.“
Nazvání tě žákem u ní upoutá nemalou pozornost a její pohled, předtím jen zvědavý se teď změní v doslova zkoumavý. Místo pozdravu ti ale jen pokyne hlavou, uctivě, jen jednoduše.
“Ukázat mu zdejší bojovníky já jsem chtěl a koho lepšího, než Helii z Jubilaru ukázat bych mu mohl.“
Vysvětlí tvou přítomnost Paku a Helia při jeho slovech zrudne jako zdejší slunce za rozbřesku.

[Gwendolin]

Jubilar; Death city – čtvrt zapomnění:

Togoriani jsou svým smyslem pro čest pověstní po celé galaxii. Nicméně, já jsem již dávno pochopil, že v některých případech musí jít mravní hodnoty stranou. Beztak se s nimi kupčí jak s kořením. Ti největší podvodníci, zloději a lháři, mezi které počítám i svého pána, se ctí ohánějí jak mečem. Ne nadarmo se říká, že čest a pohodlí bydlí zřídka pod jednou střechou. A na téhle vyprahlé planetě bude stejně vzácná jako voda. Což mi vzápětí potvrdí i Paku. Čestná smrt je lepší než život v hanbě… Tenhle citát mi kdysi řekl jeden voják a já si k němu přidal ještě dvě slova… a otroctví.
Jakmile se muž rozhoupe k prvnímu výpadu, soustředím se již jen a pouze na dění v aréně. Krátce po začátku zápasu mohu říct toto: Z lidského muže čiší sebevědomí. Nutno podotknout, že právem. Pokud mohu soudit, těžká zbroj ho nijak výrazněji nezpomalila ani neomezovala v pohybu. Vypadalo to, jako by se muž se svým kovovým oblekem již narodil. Stal se jeho druhou kůží a protivníkům tak značně ztížil pokusy o jeho přemožení. To samé se dalo říct také o držení zbraně, která připomínala prodlouženou paži. Její uchopení bylo pevné, nikoliv však křečovité.

Při pohledu na tohohle gladiátora by každý instruktor onanoval štěstím.
Vycením špičáky v mírném úsměvu. Nebylo pochyb, že v aréně nyní stojí prototyp vynikajícího válečníka. Přesto jsem si netroufl označit tohoto muže za jasného vítěze. Něco mi říkalo, že v drobném dívčím těle se skrývá duše šampiona.

No páni!
Neubráním se slovům uznání v momentě, kdy dívka s lehkostí tanečnice zmizí z dosahu tyče. S pootevřenými ústy zírám před sebe. Poposednu si a předkloním se více dopředu. Má řeč těla je jasná, svou fascinaci zápasem a hlavně bojovnicí neskrývám.

Něco takového vidím poprvé… Tedy pokud nepočítám Pakua.
Bleskne mi hlavou, zatímco sleduji vítězství rychlosti a mrštnosti nad svaly. Mladá bojovnice připomíná něžné pírko unášené větrem. Lehké, čisté, elegantní. V jejích krocích neshledávám žádné zaškobrtnutí, chybu ani námahu. Jako by se pro boj narodila! Ano! Pokud existují bohové, tohle je nepochybně dcera boha války. Je neskutečně soustředěná. I kdyby tady vybuchla nálož, ona by se tím nenechala vyvést z míry.

Vedle ní vypadá i ten nejzkušenější gladiátor jako začínající kadet.
Pomyslím si a ve skrytu duše doufám, že můj první soupeř nebude stejně dobrý jako ona. V takovém případě by se můj život neúprosně blížil ke konci. Z tohoto pomyšlení mi po zádech přejede chlad, chlupy se okamžitě naježí, čelo zvráští, špičaté uši sklopí. Na strach mé tělo vždy automaticky odpovídalo projev agrese. Avšak jak rychle přišla, tak rychle zmizela. Svou pozornost jsem opět věnoval jen a pouze zápasu. Přesně mířený úder silovým kopím završí bezchybnou ukázku bojových dovedností. Muž se s bolestivým výrazem ve tváři skácí k zemi. Na sucho polknu, stejně jako několik dalších přihlížejících bytostí. Diváci by se nyní dali rozdělit do tří skupin: na ty, co nečekali, že dívka vyhraje. Na ty, kteří o tom nepochybovali. A na ty, kteří to tušili. Já se řadím do té poslední, zatímco Paku dle svých slov do druhé skupiny. Nezmůžu se na odpověď a tak raději následuji mužíka k vítězce. Až nyní si povšimnu řady jizev, které podle někoho hyzdily, podle mě zdobily její lysou kůži. Vedle těch, které získala jejich nositelka v boji tu byly i nezaměnitelné pozůstatky tělesných trestů. Společný znak všech vzpurných jedinců. Já si ty své nesl na zádech a ramenou. V místech, kde se bič otřel o tělo byla má srst nezaměnitelně poškozena. Nechyběla úplně, pouze prořídla. Naštěstí. Kdyby tomu bylo jinak, neměl bych na zádech snad jediný chlup.
Místo pozdravu, začne malý mistr svou řeč napomenutím. Dívka se blesku rychle otočí. Její oči planou hněvem. V reakci na to napnu všechny svaly, připraven zasáhnout, pokud by to situace vyžadovala. Přestože je mi jasné, že mé šance nejsou nikterak velké, je mou povinností bránit učitele. Pro tentokrát si mohu oddechnout. Jakmile dívka spatří zeleného skřítka, usměje se a svůj výběr mu vysvětlí. Následně svou pozornost upře mým směrem. Stále je v mém postoji znát mírné napětí. Uvolním se a opětuji bojovnici pohled. Snažím se ze všech sil působit sebevědomě a rozhodně. V žádném případě nedávám okatě najevo svůj obdiv. Ten stonásobně vzroste, jen co se dozvím, že si Helia vybojovala svobodu.

Tak přeci mezi legendy patří i ženy… Napadá mě tolik otázek, které bych jí rád položil. Snad bude někdy vhodná chvíle.
Nehodlám vypadnout z role. Na pozdrav odpovím stejně jako ona pokynutím hlavy.

Jak se někdo tak droboučký dokázal stát pánem… nebo spíš paní svého osudu? Neskutečné! Snad budu mít stejné štěstí jako ty.
Jsem skoro jednou tak vysoký jako Helia. Její štíhlé, trénované tělo vypadalo vedle mého vychrtle. Má paže byla skoro stejně silná jako její noha. Vysunovací drápy svou délkou odpovídali jejímu malíčku.

Vedle Pakua a téhle dívky musím vypadat jako přerostlé monstrum.
Srovnám naše míry a promluvím:

Velice mě těší, paní…
Neznám vhodnější slovo pro vyjádření úcty než toto. Před Tusim jsem ho vyslovoval s odporem a vzdorovitě. Nyní jsem ho ze sebe dostal bez větší námahy a jako bonus přidal neznatelnou úklonou hlavy.

Není divu, že patříš mezi zdejší šampiony, ten boj byl ukázkový.
Překvapuji sám sebe, kolik zdvořilosti se ve mně ukrývá. Letmo pohlédnu opět na kolbiště, abych se přesvědčil, zda muž leží stále v prachu.

[Atalon]

Jubilar; Death city – čtvrt zapomnění:

“Tu paní si nech!“
Zavrčí rázem Helia a je obdivuhodné, že tu nejsi zdaleka jediný kdo se dokáže naježit do posledního chloupku. Pravda ve srovnání s tebou poněkud chabějšího.
“Jsem Helia, s tím jménem jsem přišla na svět a s tím jediným hodlám i zemřít.“
Dodá ale po chvilce klidněji a jemněji. Její pohled je ale po celou tu dobu jiný, nezkoumá tě ani neměří, nehledá skuliny v tvých svalech, nebo netuhne při pohledu na tvé tesáky a drápy, jako většina. Nehledí na tebe ani skrze stěnu postavenou mezi svobodné a ty prokleté okovy. Stojí tam před tebou a hledí na muže, na bojovníka před sebou, na sobě rovného.

“No, spíš jsem to trochu přehnala. Ale bojovat déle tak bych ho akorát zranila ještě víc.“
Odpoví nenuceně na tvé zhodnocení boje a důkazem jejích slov je muž, nebo alespoň tělo, právě odvlékané dvojicí dobrovolníků, nejspíše na ošetření o které si jeho nepřítomný výraz a sliny táhnoucí se k zemi z úst visícího jazyka říkají.
“Tak tak, příliš krutosti ve výcviku špatné je. Jen další zlou krev působí to.“
Vmísí se do hovoru Paku uznale pokyvujíc hlavou.
“Připravuješ se na FREE Run?“
Zeptá se tě najednou Helia a poprvé si tě přeměří pohledem.
“Dobrá volba byla by to. Bohužel hlava jiná rozhoduje a plány jiné má.“
Zareaguje Paku okamžitě s úsměvem, i když rychle hořknoucím a propadajícím se. Ani Helia na to nereaguje o moc jinak, dokonce ti věnuje soustrastný pohled kroužíc očima kolem tvého krku a jemného pruhu vytlačeného do paměti tvé srsti.
“A jak moc hrabavá ta dutá lebka je?“
Zeptá se dívka o poznání tišeji a vážněji malého tvora u tvých nohou aniž by se odhodlala podívat ti do očí přímo, jako by snad hovořila o mrtvém jehož památka by tak mohla být uražena.
“Koris.“
Odpoví jasně ale suše Paku a dívka sevře víčka, jako by se jí zatmělo před očima. Na to má ale příliš zbělané klouby na zaťatých pěstech.
“Pak ti přeji rychlost a sílu tvých předků příteli. A pokud tě to neurazí, přidám i radu. Poslouchej dobře rady svého učitele. Není na Jubilaru nikoho lepšího a moudřejšího k učení.“
Řekne najednou obrácena k tobě v postoji válečníka a s nataženou rukou na rozloučenou.

“Co Koris je, zeptat ty chceš se, ano?“
Přeruší po pár desítkách metrů Paku tíživé ticho chůze zpět k branám čtvrti zapomnění.
“Otázka má ale je, co věděl ty bys raději. Co Koris je, nebo co za umění Helia dnes ukázala ti? Jen jedno kdybys volit musel.“
Sám Paku byl podivně zamyšlený a basic mu proplouval mezi rty ještě o něco volněji než obvykle.

[Gwendolin]

Jubilar; Death city – čtvrt zapomnění:

Má snaha o vyjádření úcty ztroskotá a setká se s nelibostí. Heliina reakce mě překvapila, nicméně potěšila. Bylo příjemné potkat někoho, kdo ve vás viděl sobě rovného a ne otroka, špínu, podřadnou bytost. Někoho, kdo se nad druhé nepovyšoval, protože sám z podobných poměrů pocházel.

Dříve než Mar Tusiho zabiju, nasadím mu obojek, aby pocítil, jaké to je být jedním z nás.
Vyvstane mi na mysli plán, jak dát svému pánovi poslední lekci, dříve než to s ním nadobro skončím. Představa, jak ten žabí krk škrtí ozdoba otroků je obzvlášť úsměvná. Nepatrně nadzvednu koutky úst. Dívčin hlas mě ovšem opět vrátí do reality, kde má můj život v rukách můj úhlavní nepřítel.

Přehnala? Ani bych neřekl. Můj instruktor to v začátcích výcviku přehnal tak, že jsem měl několik zlomenin a i dýchat mi způsobovalo bolest. Tohle byla přiměřená lekce.
Pomyslím si. Protože se na Heliinu stranu přikloní i Paku nepouštím se do žádných přanic a raději mlčím. Následně si uvědomím, že musím dát mužíčkovi za pravdu. Viděl jsem mnoho msty a slyšel řadu přísah slibující jejich vykonání. Ze zla vzešlo vždy jen další zlo. A já toho byl názorným příkladem.

Dokázal bych Mar Tusimu odpustit, kdybych získal svobodu? Zmizel bych z jeho dosahu nebo se nejdříve ujistil, že ho už nikdy nepotkám?
Dříve než si stačím odpovědět, opět mě osloví přede mnou stojící bojovnice. Otevřu pusu, abych se zeptal co přesně FREE Run je, avšak Paku mě předběhne. V reakci na jeho slova pouze souhlasně přikývnu. Následující vývoj, kdy se mi dívka neodvažuje podívat do tváře mi není vůbec příjemný. Bojuji s nutkání říct: Halo, já jsem tady! Pocit toho, že jsem duch či bytost odsouzená na smrt ještě zesílí v momentě, kdy se dozvídám jméno svého protivníka a vidím, jak na Heliu zapůsobilo.

U zkurvenýho hutta, to nevypadá dobře! Koho to proti mně ten zasranej bastard postavil! KOHO!
Můj vnitřní hlas křičí a dožaduje se dalších informací. Naráží však na bariéru, která nedovoluje emocím mnou cloumat. Nakonec z mých úst vyjde strohé:

Děkuju a budu!
Rozloučím se s lidskou ženou, jež se stala paní svého života a následuji mistra pryč. V hlavě mi nyní řádila bouře myšlenek, navíc zmítaná přívalem emocí, mezi kterými převládá vztek. Čekal jsem, že Tusi z mého prvního zápasu udělá show hodnou arény na Nar Shaddaa. Ale že bude ochotný riskovat mou smrt a tím i ztrátu příjmů to mě nenapadlo. Ne teď! Zavadím pohledem o zeleného mužíčka s nevyřčenou otázkou vepsanou ve tváři. Chystám se promluvit, nicméně Paku mě znovu předběhne.

Ano.
Přitakám tichým hlasem. Namísto odpovědi se ale dočkám další otázky. Svraštím čelo a zamyslím se. S odpovědí nikam nespěchám. Za tu krátkou dobu, co Paka znám jsem již pochopil, že tenhle učitel považuje slova a vědomosti za stejně důležitá jako schopnost ohánět se zbraní.

Vždycky jsem rád věděl, proti čemu stojím, abych se na zápas mohl náležitě připravit. Znal styl a způsob boje svého soupeře a nebyl pak v aréně ničím zaskočen. Ale…
Zarazím se při formulaci další věty.

…ale znát svého soupeře je luxus, který si bytost nemůže vždy dovolit. Navíc první sekundy v boji mi mohou dost prozradit, takže bych asi zvolil to druhé. Chtěl bych znát umění, které Helia ovládá. Rád bych se ho naučil a snad by mi pomohlo dosáhnout vítězství.
Vyberu si z možností a poté pohlédnu dolu na drobného staříka.

Helia byla vaše studentka? Vaše umění bylo dost podobné, ne-li totožné.

Doufám, že mi zas neřekne, ať si vyberu, co mě víc zajímá, jestli její styl boje nebo skutečnost, zda byla jeho žačkou!
Bleskne mi hlavou, zatímco čekám na odpověď.

[Atalon]

Jubilar; Death city:

Pakuova zelenavá hlava si přikyvuje a na první pohled místo odpovědi, se ti dostane snad pochvaly.
“Vidím, že myšlenky své už vytříbit lépe dovedeš.“
Mužíček, ale neskončil. Přerušil hovor jen proto, aby pokynul stráži u brány a ta vás vypustila zpět do rušných uliček města.
“Ano a ne….“
Začne opět po chvilce.
“Umění bojového tance já učil jí. To pravda je. Ale žákyní jiného ona byla, muže který smrt její chtěl a mrtev rukou její skončil sám.“
Za těmito slovy se skrývalo mnohem víc. Až se z toho ježila srst. Ale prozrazovali i něco dalšího, odpověď, tu kterou jsi žádal.
“I tebe já učit ho chci. Ne však tak jako jí. Mnoho cest toto umění má. Některá vhodná lehkým a rychlým jsou, jiná velkým a silným pomáhají. Co jednomu pomáhá, druhému uškodit může.“
Paku se zhluboka nadechne.
“Navíc umění to nesnadné je, víc mysl než tělo si žádá. A nevím zda času dost máme.“