Felmes Tireming - Hranice odvahy a šílenství (Merthor)

[Merthor]

Křižník Hammerhead Redemption:

Všichni, jako by čekali na nějaký další pokyn, na signál k činnosti . Pak Krana udělala ono mlčenlivé gesto, aby nám tím jen potvrdila, co bylo taky docela dle očekávání, že je potřeba se připravit. Přesto, že chvilka netečnosti byla pryč, napětí trvalo.
Teď jsme na to všechno tedy měli necelou hodinu. Zdánlivě možná docela dost času a přece na to všechno zas tak mnoho ne.
Zatím co někteří další okamžitě následovali Kranin mlčenlivý pokyn a začali rychle vstávat, aby si vzali své další věci, já zůstal ještě chvíli sedět na své posteli a sledoval jsem je očima. Jistě nemohli jsme otálet, ale nebylo třeba ani působit zmatek.
Takový spěch, kdyby se ke skříňkám nahrnuli všichni na jedou by stejně na efektivit nepřidal. Ani bychom se tam nesměstnali.
Kromě toho jsem kombinézu kterou jsem mě přes sebe jen tak přehozenou položil vedle sebe na postel a mohl si ji hned vzít.
Takže teprve když větší část ostatních od skříněk odešla s plnou náručí vybavení, jsem vstal a i já si šel pro všechno potřebné.
Hlavně ostatní ochranné prvky, jako leteckou přilbu a rukavice i to ostatní. Vrátil jsem se ke své posteli a začal se chystat.
Teď jsem se do kombinézy soukal doopravdy. Jen tak si ji přes sebe přehodit a nebo všechno udělat doopravdy byl dost rozdíl.
Navléknul jsem si ji a začal postupně pevně a co možná pečlivě zapínat všechny její přezky. Přezky na hlavním uzávěru, na rukávech, spojovací přezky. Některé přezky šly trochu ztuha a když byl člověk ještě k tomu nervózní nebylo to nejlehčí.
Nakonec jsem tam ale stál připravený jako ostatní v kombinéze a s přilbou pod paží a ani jsem nebyl moc pomalejší, než oni. Během přípravy jsem se soustředil hlavně sám na sebe, na to co dělám. Snažil jsem se nemyslet na jiné znepokojivější věci a po ostatních jsme se podíval asi jen jednou. Přesto jsem tak docela nezabránil rozbíhání myšlenek k tomu co přicházelo a co se toho všeho mohly týkat. Jak se některé ty myšlenky vtíraly, jak souvisely skoro se vším, bylo to až trochu nepříjemné.
Třeba když hned když jsem si ověřoval, že mám skutečně všechno, co bych připravené mít měl, vzpomněl jsem si, že by někde v kokpitu stíhačky měla být malá přihrádka a v ní pár věcí věci nejnutnějších pro přežití a taky na osobní blasterovou pistoli.
Už jen uvědomit si, že by tyhle věci mohly být potřeba nebylo nejpovzbudivější, ale v části Minosu, zamořené nepřítelem...
Odhodlání bojovat, ano, to jsem i přes ten onu směs pocitů doopravdy měl, ale že bych do boje spěchal, nemohl se dočkat té smrtonosné podívané, to tedy opravdu ne. Možná by bylo lepší mít tohle čekání už as sebou, ale boj si pro nás přijde sám.
První opravdový bojový vzlet, o němž nám instruktoři říkali, že teprve on znamená zkušenost, na sebe nenechá dlouho čekat.
Prostě se toho napětí a vůbec toho všeho nešlo jen tak zbavit, ani když už jsme byli všichni hotoví a vyráželi jsme do hangáru.
U dveří jsem se zařadil k ostatním, vedle Jida a spolu s nimi vyšel z ubikací. Svižně jsme prošli ony dva koridory do hangáru.
Ti které jsme po cestě míjeli, jako by tam ani nebyli, nebo jako by to všechno byli jen duchové. Ostatně stejně jako i my.
V myšlenkách jsem se nažil přepnout na další praktické věci, jako byla předstartovní kontrola stíhačky a startovní postup.
V duchu jsem se na to všechno snažil rozpomenout. Správné postupy, správná tlačítka, efektivní pohyby, dobrá ostražitost.
Ani ve vnitřním hangáru jsem se příliš nezdržoval,nezastavoval se. Kráčel jsem za Kranou a .Očima jsem přejížděl ten prostor abych jimi našel místo, kde je svůj stroj. Stroj s kterým jsem absolvoval celý výcvik, na němž jsem se začal učil co je to opravdové pilotní umění. S nímž jsem vždycky po startu až zázračně splynul v jeden celek, jednu souhru pohybů a reakcí.
Před jeho kokpit jsme i já nanesl svůj symbol. Byl to nůž s protaženou záštitou, vyvedený do tvaru písmene T, jakési ozdobné iniciálky jména Tireming, Místo rukojeti nad čepelí sedět Havenský znak, onen orel, kterého jsem znal určitě daleko lépe, než mohl znát Jido toho svého Kraytského draka. Nebylo to tak ani tak složité a dost to vystihovalo, co jsem od počátku cítil.
Jindy za jiné situace bych se nejspíš zastavil a chtěl si vnitřek hangáru, všechna ta zařízení pořádně prohlédnout, ale teď ne. Teď na takové věci nebyla ta správná chvíle. Ani Kranně zastavivší se na okamžik s Finonem jsem moc nevěnoval pozornost.
Na rampy na nichž stály nám přidělené stroje mě nakonec upozornil Jido, těsně před tím, než jsem k nim pohledem došel sám.
Poděkoval jsem Jidovi jediným výrazným pokývnutím hlavy a stále ještě mlčky vyrazil k rampě, kde stál můj Aurek.
Vylezl jsem nahoru a zrovna se chystal v rámci předstartovní kontroly svůj Aurek obejít, když jsem uslyšel ta slova.
Zatavil jsem se a rozhlížel se po původci toho oslovení. Nejdřív jsem neviděl nikoho, ale to bylo tím, že ona twi’lecká dívka.
Že patří k mechanikům bych snad ještě podle její kombinézy poznat a to, že jsou kolem strojů mechanici nebylo nic divného.
"Ano... Můj mechanik? aha," řekl jsem protože i tohle patřilo k věcem, které jsem ještě neměl tak docela zažité.
"A nevidím důvod, proč bys mi měla vadit." přidal jsem vlastní poznámku, jako opověď k té její poznámce, která mě přeci jen trochu překvapila. Teprve potom jsem si na ní trochu roztržitě všiml těch několika příliš nápadných věcí, a už mi bylo jasné proč se na to nepřímo ptala. Ale pořád jsem si nemyslel, že by to bylo něco, co by mělo zásadně vadit. Tady na palubě Redemption bylo důležitého něco úplně jiného. Na vojáky si tu před tím hrála menšina bytostí. Každý z těch ostatních před tím měl svůj život a v něm nějakou práci, i když to třeba nebyla nejušlechtilejší a nejuznávanější povoláni ze všech zastoupených.
Ona byla jedna z těch, kdo přišli bojovat. Našla v sobě dost odvahy, jako ti ostatní, aby byla tady a teď mezi jí podobnými.
Teď už záleželo hlavně na tom, kam patří taky a co umí, že je tady jako mechanik, můj mechanik. A to mi mělo vadit?
Podle jakéhosi hlášení o všem, co s mým Aurekem všechno provedla, které mi podala, byla možná i docela schopný mechanik.
"Dobře, díky." ocenil jsem stručně Ra'loninu snahu. Jestli provedla synchronizaci zaměřování kanónů a jestli seřizovala ovládání, jen dobře, některé systémy to asi potřebovaly. No a věci jako plná nádrž a plné zásobníky, to byl pro létání základ.
"Seřizovalas i aktivní senzory? Co měniče vektorů křídel a akcelerační jednotka? Žádné další problémy, kromě těch podavačů?" Zeptal jsem se ještě na pár další důležitých věcí, které jsem si chtěl ověřit a zamířil jsem k zádi letounu, abych ho sám alespoň velice zběžně obešel. Nechtěl jsem být pedant, ale ty vadné podavače... prostě žádnému pilotovi ani nezkušenému ani mazákovi by nemělo být jedno když na jeho stroji něco nefunguje. A že se to stalo, aniž jsem si toho mohl všimnout, nechtěl jsem ponechávat nic náhodě a riskovat, že před mým prvním bojovým vzletem nebude fungovat ještě něco.

[Atalon]

Křižník Hammerhead Redemption:

Ra’lona byla rozhodně tvým přístupem nadšená, vlastně natolik, že se nabízela otázka jestli jí její původní zaměstnání již nedopomohlo k přeřazení v rámci domobrany. Koneckonců předsudky byli něčím s čím i válka hýbala jen pomalu. Stačilo se podívat na Redemption a její mladou kapitánku od níž asi jen málokdo čekal něco víc. Vždyť to vám nakonec připustila sama.
Ve svém hlášení řekla, že Jedijka stojící za touto akcí se nalodila na Jar-Haar. I bez znalostí všech lodí, které teď vaše flotily obsahovaly to bylo jméno dost známé. Jeden z Mon Calamarianských křižníků, lehký a nový. V porovnání s třídou Hammerhead jen obří masa s mnohem menší zbrojní silou. Ale vedená kapitánem, který už viděl z tohoto světa hodně, i když z kapitánského křesla nákladní lodi.

“Prohlídla jsem všechno, a opravilo co se dalo. Při posledním letu asi dostal celkem zabrat a ten převoz taky nebyl zrovna jemnej. Na stanici si asi myslí, že když je to stavěný pro boj, tak že to přežije i přehazování nákladním drapákem. Takže bylo co. Ty podavače jsem už nestihla. Říkala jsem si, že bude lepší mít nabitý čtyři hlavice ze šesti, než mít šest funkčních ale prázdnejch zásobníků.“
Dloubne si trochu sarkasticky Ra’lona, ale jinak se nezdá být nijak uražená tvou obhlídkou. Vlastně místo tebe zaujme místo v kokpitu a když obcházíš Aurek, nakopne repulzní motory, až tě ovane vlna energie deroucí se zpod lodi. Kotvící svorky ani přistávací ramena se ale ani nepohnou, nemíní s lodí odletět, jen jí zahřát a projet diagnostiku.
“Kruci, já věděla že to bylo šest!“
Zařve po chvilce a vyskočí z kokpitu jako postřelený ewok. Než se stihneš rozkoukat, tak zmizí pod plátem zadního křídla, nevšímajíc si drobného zelenání zanechávaného na její kůži repulzním polem, aby se začala vrtat v servisním panelu.
Tah manévrovacích trysek.
Dojde ti po hodné chvíli pozorování situace a palubních obrazovek. Rozdíl, který se právě vyrovnal nemohl být větší než čtvrt desetiny FTRL, něco i při letu sotva postřehnutelného.
“Tak, a je to.“
Oznámí ale s vydatným zadostiučiněním Ra’lona když se vyhrabe z pod lodi, stále mírně “opálená“ od repulzního pole.

“Tak jo, hlaste se!“
Krana zní do vysílačky pevně a rezolutně.
“Zatím jsme obrana. Takže půjdeme ven v prostorové křídlové formaci a najdeme si něco k sestřelení. Felmes, Jido, jasné?“
Otevřený kanál pro celou letku možná není nejlepší místo pro podobnou otázku, ale Krana jí nemyslí zle, jen prostě neztrácí čas. Navíc prostorové formace je něco co byste měli umět. Není to nic jiného než rozdělení formace místo do rovinné podoby, běžné v bojích v atmosféře, kde gravitace zařizuje rozptyl mnohem snáze, do svislé podoby. Kde tři stroje sloužící jako vaše doprovody zaujmou místa místo vedle vás pod vámi. To vám dá lepší situování a pokrytí v bojích v otevřeném prostoru vesmíru, jen to chce při manévrech, zvláště těch otvíracích, na to myslet. Nezřídka kdy se totiž hlavně nezkušenější piloti po tomto opomenutí vmanévrují do spolubojovníka místo úhybu.

[Merthor]

Křižník Hammerhead Redemption:

"Fajn, jen jsem chtěl mít představu. A máš pravdu, že by mi asi nezbylo nic jiného, než střílet zbytkovým vzduchem." zavolal jsem od zadní části letounu, zatím jen o trochu hlasitěji, nakolik bylo potřeba, abych přerušil hluk panující v hangáru.
Pohonné jednotky stíhačky, repulsory ani, trysky, které trochu toho rušivého hluku přeci jen přidaly ještě nebyly spouštěné.
Ra’lona poznámka mi trochu zvedla náladu. Ra’lona nebyla jako ostatní, jako ten plíživý duch. Přesto, že pro mnohé situace nebyla jednoduchá ani veselá, Ra’lona dokázala žertovat a to stylem, který mi svým způsobem nebyl příliš vzdálený.
Připomněl jsem si, kolik času uběhlo od chvíle, kdy jsme spolu s Jidem poprvé přišli na Redemption a Lexxi se zmínila, o tom, že nakládali dvě nová žihadla. Pokud jsem předpokládal, že to doopravdy byl můj a Jidův stroj, pak mohla mít měla Ra’lona na kompletní obhlídku stroje a opravy asi tak něco přes hodinu a jak sama řekla, opravit toho bylo potřeba docelas dost.
Rozhlédl jsem po ostatních rampách hangáru. Napadlo mě totiž, jestli Lexxi dělá mechanika, Finonovi, Kraně. nebo komu...
Všechny z těch, které jsem jako první potkal, jsem si pamatoval a trochu mě zajímalo, kde je jejich místo. U Finona a většiny dalších jsem to už věděl. U Lexxi trochu nepřesně. Ra’lony jsem se na to zeptat nemohl, protože by to vůči ní nebylo slušné.
Vlastně by to mohlo nepřímo popřít, co jsem jí říkal, že mi nevací a Ra’lona by si pak možná myslela kdo ví co.

Rychle jsem vrátil pohled ke stíhačce, k jejím tryskám a důležitým prvkům vnějšího nastavení, abych je zběžně omrknul.
Když jsem viděl, že Ra’lona leze do kokpitu a spouští repulsory, poodstoupil jsem a sledoval, jak se vytváří repulsní pole.
Pak jsem pokračoval v obchůzce kolem stíhačky. Nahnul jsem se, abych z odstupu nahlédl pod jedno křídlo a pak pod druhé. Přejel jsem pohledem palubní zbraně, přičemž jsem se zvlášť zaměřil na systém vypouštění iontových torpéd s oněmi dvěma vadnými podavači. Vůbec jsem obhlídl všechno co jsem mohl a čemu jsem na stroji rozuměl, Výstupy senzorů a ovládání...
Větší část toho všeho vlastně ani nebylo možné vidět. Zbytek všech technických prvků a funkcí stíhačky byl schován v počítači, v automatice a zkontrolovat to všechno mohlo spočívat v docela pracném štelování a v tom všem jsem nebyl do detailu zběhlý, jako v tom měli byli zběhlí mechanici, Věděl jsem, co potřebuju k pilotování a tom zbytku jsem snad tušil o co by mohlo jít.
Přesto jsem považoval za rozumné stíhačku rychle obejít a s výsledkem jsem mohl být spokojený, tady bylo všechno v cajku.
Viděl jsem, že Ra’lona vylézá z kokpitu a že zmizela kdesi dole pod strojem, nejspíš, aby tam něco seřídila. Vylezl jsem si na křídlo, abych se podíval na monitory palubního počítače, co to vlastně Ra’lona objevila, co to tam kutí a jestli je to důležité.
Nejdřív jsem tak docela nevěděl, jen jsem tam tak stál a trochu nechápavě jsem se díval se na poblikávající čísla na displeji. Ani Ra’lonina slova mi v tom moc nepomohla, protože vlastně nic neříkala. říkala šest, ale to ještě nedávalo moc tušit čeho. Teprve pak jsme přišel na to, že je to zřejmě něco se sílou tahu, která má za následek citlivost a přesnost ovládání stíhačky.
Ra’lona snad opravdu nic neponechala a pokud jsem až dosud mohl soudit na kontrole a všech těch opravách si dala záležet.

"Opravdu dobrá práce," pochválil jsem znovu dost uznale Ra’lonu, když už bylo z předletové kontroly všechno hotovo.
Já stál znovu na křídle, dopínal si horní část letecké kombinézy a nasazoval si svoji přilbu. Zrovna jsem si dopínal řemínek.
Jakmile bylo hotovo i to, vlezl jsem do kokpitu, usadil se ve v pilotním křesle a začal s dalším předstartovním postupem.
Zapnul jsem si bezpečnostní pásy a začal projíždět ovládací panel, teď už opět přepnutý ve standardním provozním režimu.
Dalo mi trochu práce se na to všechno soustředit, stále jsem měl pocit, jako bych na něco čekal a jako by něco nesedělo.
Zaměřil jsem se ma všechny ty monitory, kontrolky a ukazatele. Klapky, stav paliva, výkon, poloha senzory. Vzpomenout si na co nejvíc toho, co jsem o tom všem věděl, kde jednotlivé ovládací prvky jsou a jestli mají, vypadat tak, jak vypadají.
Během té chvíle, jako bych stihnul v růst do prostředím. Teď byl jedno, že jsem nebyl v hangáru cvičné letky, ale na Redeption. Všechno muselo probíhat jak mělo a taky to tak probíhalo. Redemption se za tý krátkou chvíli stačila stát mým prostředím. Najednou mi to už nepřipadlo tak zvláštní, nepřirozené, jako by to tak snad ibylo delší dobu. Kdyby mi někdo právě teď nabídl jestli se nechci přestěhoval na Jar-Haar, možná bych s krátkým váháním odmítl, i když tam byla jedi.
Ne opravdu nic se nezdálo být v nepořádku, všechno snad bylo tak jak jsem na to byl zvyklý, jak to na začátku letu mělo být.
Stačilo udělat jen pár věcí. Zavřít poklop kabiny, upravit tah motorů, odjistit brzdící svorky..., přidat plyn a startovat.
Pokynul jsem Ra’loně a do třetice jsem tak vyjádřil maximální uspokojení a zároveň jí tím gestem také poděkoval za pomoc.
Pomohla by mi opravdu hodně. Mohl bych na ní i zavolat, ale v hangáru, byl přeci jen hluk a tak jsem vystačil s tímhle.
Teď už bylo v podstatě skoro všechno hotovo a čekalo se na další předstartovní pokyn a na start, což muselo přijít dost brzy.

Vlastně jsme všechno to, co bylo potřba s Ra’lonou stihli právě včas. Krana se na hromadném komunikačním kanálu ozvala, právě ve chvíli, kdy jsem již seděl zapřený v pilotním křesle a dokončoval svou malou rekapitulaci hlavních palubních přístrojů.
Měl jsem to prakticky všechno hotové a na to, co bude následovat dál jsem ani nemusel moc dlouho čekat.
Pozdržel jsem se, jen na ten okamžik, kdy do vysílačky mohlo zaznít jedno hlášení. Reakce druhého čísla naší letky.
"Číslo tři, připraven," ohlásil jsem potom sám na okruhu a pak zase čekal, až se ohlásí zbylí tři čísla co byla za mnou.
Kraniny pokyny byly opravdu celkem jasné. Let ve formaci jsem si taky vyzkoušeli, i když jsme na žádnou z těchhle věcí neměli zas tak mnoho času a byla to poslední krátká zkouška těch věcí před letem naostro. Vybavil jsem si svoje místo v oné formaci.
To, že se v téhle formaci zrovna nejlíp nemanévrovalo, pokud se nerozpadla byla pravda a já si to tak trochu uvědomoval.
To uvědomění sebou neslo jistý respekt, ale nějak zvládnout jsem to prostě musel a taky zvládnout chtěl. Srazit se s některým z našich strojů jsem opravdu nechtěl a do jisté míry by to bylo neodpustitelné, protože naše domobrana měla pilotů i Aureků určitě hodně omezený počet a nové Aureky po desítkách chrlit nemohla. Každá zbytečná ztráta mohla být dost znatelná.
Rozumím, odpověď jsem Kraně, abych jí poskytl zpětnou vazbu k její otázce k vydaným pokynům.

[Atalon]

Křižník Hammerhead Redemption:

Všimnout si ve zmatku a rozestavení hangáru Lexxi bylo nemožné, byla-li vůbec zde. Nákladní rampy a obří výztuhy hlavního trupu překážely kde se dalo, stejně jako hemžení osob i strojů. Pro spoustu z vás bylo tohle to pověstné poprvé a bylo to místy znát. Jako u Ra’lony která se z tebou rozloučila místo klasického gesta vzdušným polibkem pro štěstí, který myslela opravdu upřímně.

Ani Jido na tom nebyl o moc líp. Jeho obvyklá povýšenost a ledová arogance za kniplem byla pryč. Dostavilo se uvědomění, že tohle je naostro, že dneska se zasažení nesejdou u piva s těmi kdo je zasáhli aby se špičkovali a slibovali pomstu do budoucna.
“Hele Felme…“
Ozval se nakonec na soukromém kanálu, trochu roztřeseným hlasem.
“Nenech se tam venku sundat jo…“
Těžko říct jestli to byla otázka, připomínka, žádost nebo co vlastně, ale tak nějak na tom nezáleželo…

Hangárem se rozezněla dvě táhlá hvízdnutí. Redemption byla vážně ze staré školy. Oznámení o skoku posádce takhle archaickým způsobem, vyvolalo na mnoha, hlavně starších tvářích, nostalgický úsměv. O mnoho menší ale to co následovalo. Otřes hyperskoku zvláště tak krátkého že v hyperprostoru strávíte sotva minuty, ten ještě byl v pořádku. Na tak starou a rekonstruovanou loď ho Redemption zvládla s překvapivou grácií. Po ale přišlo po druhé sérii hvízdnutí už ne. Hned po otřesu výskoku, totiž přišel druhý podstatně tvrdší, takový který lodí nesl odporný skřípavý zvuk trhajícího se kovu.
Rozezněla se poplašná siréna a někdo vykřikl.
“Letouny na start! Všechny letouny ven!“
Něco bylo špatně.

Tvým letounem projelo cuknutí. Tři patra ramp na jejichž nejspodnějším patře jste seděli, se dala do pohybu. Nad tvou hlavou najednou začalo prosvítat nové a tak nějak zlověstné světlo. Tam, nad dvěma patry výtahu se otvírala dvojice plastocelových vrat vedoucích ke startovním pozicím. V opozici k nim se naproti vám podobný výtah rozjel pro změnu dolů do další dvojice otevírajících se vrat. Mezi Kranou, Finonem a letovou kontrolou probíhal živý rozhovor, tak živí, že jej takřka nešlo sledovat.
Odstartovali. Krana a Sion, jejich stroje s modrým zábleskem zmizeli z dohledu nad tvou hlavou. Výtah se ale sotva zastavil. Spíš jen jakoby na pár vteřin zlenivěl než se opět rozeběhl naplno. Stroje nad vámi obklopily proudy světla prosvítajícího konstrukcí.
“Letový provoz Felmesi Tireming. Připravte se! Start na můj povel!“
Ve vysílačce zněl mužský rozhodný hlas. Ale kolem tebe byl stále ještě dok. Ani stroj nad tebou…
Modrý záblesk vyšlehl z několika škvír jak se jimi prohnali zbytky akcelerace iontů. Hela a podle všeho i Idor byli venku. Tvůj letoun obklopila tma. Spolu s rampou jsi zmizel v tubusu plastoceli shora odhalující zvětšující se světelný pruh. Pruh z malého nenápadného hangáru sotva velkého pro přistání většího transportéru. Spíš jen takové otevřené díry v trupu oddělené od prázdnoty vesmíru modrým polem, stejným jakým projel výtah v tubusu. A za ním… Za ním se rýsovalo pole trosek, kusy oceli i trupů poletující vesmírem.
“Start!“

[Merthor]

Křižník Hammerhead Redemption:

Jidavu nervozitu jsem chápal, Přeci jen jsem ho už trochu znal a tohle jsme opět prožívali spolu. Sám jsem byl nervózní.
I když byla pravda, že bych byl rád, kdyby Jido takhle nervózní nebyl. Sám jsem hledal něco, co by mě mohlo povzbudit,
sám jsem v sobě potřeboval vydolovat veškerou odvahu, kterou jsem měl, najít trochu optimizmu, uvěřit, že vše bude dobré.
Hledět tomu všemu poprvé do očí a nebýt při tom alespoň trochu nervózní, udržet stále klid, jako by se nic nedělo, to nešlo.
I ten kdo tohle prozíval, dokázal sotva přesně popsat, co cítí, tu zvláštní směs pocitů. Tím spíš ten kdo neměl to štěstí cítit to na vlastní kůži. Popsat to, uvědomit si to všechno, co s touhle situací bylo spojené, bylo těžší, než by si člověk byl myslel.
"Ano?... Jo, budu se snažit. Ty se taky nenech rozstřílet na kusy," odpovídal jsem Jidovi na naší frekvenci suše,
možná spíš taky tak trochu automaticky a jako by podvědomě. Snažil jsem se, aby to co říkám neznělo divně, nepřirozeně.
Vlastně jsem si alespoň částečně uvědomil i to, co jsem to řekl a o čem se to bavíme, ale tohle mi pomoct opravdu nemohlo.
Byla pravda, že kdyby se Jidovi tam venku něco přihodilo, nebylo mi to lhostejné, ať už byl jindy jakýkoliv. A podobné by to zřejmě bylo i u všech ostatních, i když jsem je téměř neznal, nebo jsme se seznámili, před docela krátkou chvilkou.
Zapřel jsem se hlouběji do sedadla, oči otočil nedlouho zaklopenému poklopu kabiny a pak je zase vrátil zpět dolů.

Když jsem zaslechl hyperprostorový signál, který najednou přerušil hluk panující v hangáru, trochu jsem s sebou trhl.
Zamrkal jsem na hlavní panel, jako bych snad propásl něco o čem bych nevěděl a pak se ještě jdenou rozhlédl kolem sebe.
Na okamžik jsem přemýšlel co se to děje, ale situace se uklidnila a tak mi nedalo nijak velkou práci domyslet si co že to je.
To všechno byl jenom další z kroků času i celé Redemtion k Pernam Minor, do boje a k dosažení kulminace oněch pocitů.
Pak jsem nějakou chvíli, prakticky až do dalších dvou hvízdnutí, znamenajících výstup z hyperprostoru, seděl a čekal.
Čekání v tom už teď napjatém ovzduší nebylo lehké a spěchat abychom už byli přímo v boji by určitě nebylo o mnoho lehčí.
V rozpoložení v jakém jsem celou tu dobu byl bych snad mohl počítat jednotlivé sekundy. Ta doba byla krátká a přece dlouhá.
Druhý signál už jsem čekal daleko spíš a byl na něho tak trochu připravený, jenže na to, co se dělo pak jsem připravený nebyl.
Až dusud jsem téměř vždycky startoval v relativním klidu, start byl většinou připravený a probíhal za jasných podmínek.
Tréninkové podmínky nebyly vždy tak těžké, zato nám pořád dokola opakovali, že jsou to vlastně jen tréninkové podmínky.
Tady to bylo něco trochu jiného. Okamžitě po druhém signálu vypukl zmatek. Nikdo přesně nevěděl, co a proč se děje.
zaznělo několik povelů, skoro najednou a vysílačky zaplavil komunikační zmatek, jemuž nešlo rozumět, i když jsem se snažil.

Když se všechno dalo do pohybu a rampa s mou stíhačkou začala stoupat, jen jsem naprázdno polkl a rychle se pokusil podívat směrem, kde byla Jidova rampa. Jinak už jsem z hangáru moc neviděl, mizel kdesi dole pod rampou s mým strojem.
Pak jsem se opět probudil k horečné činnosti. Najednou jsem byl opět bdělý a podivně napjatý. Napjatý jako struna.
Manipuloval jsem s pomocnou startovní repulsní jednotkou, aby v rozhodující chvíli stačilo jen zvýšit výkon na maximum.
Snad jen koutkem oka jsem zahlédl jak u horních vrat mizí dva první stroje, ale to mi docela stačilo. Sáhl jsem po řízení.
Jednou rukou jsem křečovitě svíral knipl, abych v případě nutnosti mohl Aurek stabilizovat, druhu měl připravenou na panelu.
V ten samý moment se ozval pokyn dispečera řídícího letový provoz a uvolňujícího mě dle zaběhaných postupů ke startu.
K vrchní části hangáru v níž byla otevřená vrata mi zbýval ještě malý kousek a plošina pořád ještě plynule stoupala.
Pak jsem se ocitl uvnitř tubusu. Rychle jsem uvolnil brzdící svorky a oddělil tak letoun až dosud bezpečně ukotvený na rampě.
To co se stalo potom proběhlo všechno prakticky najednou. Před sebou jsem zahlédl něco, co jsem sotva dokázal zařadit.
Kusy plastoceli z lodních dílů jsem snad ještě poznal, ale absolutně jsem nemohl tušit, proč tu něco takového nachází.
Nevěděl jsem, proč jsme se vynořili uprostřed nějakého vrakoviště a ani jsem z toho phledu neměl moc dobrý pocit.

Najednou nezbyl žádný další čas. Byl to přesně ten okamžik. Teď už se nedalo říct, že to rychle přichází. Už to přišlo.
Na další pokyn jsem prostě zvýšil výkon, repulsorů na maximum, tak aby mi pomohly dostat se mimo loď, před výstup doků, I když mě samotnému v dané situaci připadlo, že jsem to udělal trochu těžkopádně a trochu pomaleji, než bych snad mohl.
Mimo loď už bylo možné aktivovat hlavní pohonnou jednotku a vlastně se to taky muselo udělat téměř okamžitě.
Kromě toho bylo potřeba dohlédnout na stabilizaci rychlosti v optimální hladině a přestavět křídla a přistávací nohy ze startovní do běžné základní polohy. Od věci by taky nebylo podívat se po ostatních. Za normálních okolností nic z toho nebylo tak těžké. Dalo se to docela dobře zvládnout, jenže pokud můj Aurek měl vyletět z Redemption přímo doprostřed pole trosek, měly tyhle podmínky k něčemu, co se dalo nazvat standardní standartní situací přeci jen docela daleko. Vlastně by to byl oproti normálnímu cvičnému startu, spíš normální cvičný slalom. Na rychlé provedení všech operací a zapojení se do formace, taková trochu kaskadérská disciplína. Jedině, že by bylo možné pole trosek nějakým vhodným způsobem obletět.

[Atalon]

Soustava Pernam Minor:

Na rozdíl od ostatních, dokonce i od Jida, jsi startoval na repulzory, takže se jeho stroj kolem tebe na startu spíš mihl než co jiného a ty jsi se ocitl v trochu trapné situaci dohánění vlastního wingmana. Ale nevypadalo to, že by tomu někdo přikládal nějak moc pozornosti. Ti co mohli to nejspíš přešli mávnutím ruky a poznámkou o nováčkovi, a zbytek byl příliš zaujatý polem trosek do nějž jste vletěli.

Najít v něm tvojí letku nakonec nebyl problém, stejně jako nebylo pole trosek tak velkým problémem jak se mohlo se mohlo zdát. Výstup z hangárů směřující k zádi lodi se v tuto chvíli ukázal jako požehnaný nápad, protože většinu trosek kterými by ses musel teď proplétat “odfiltrovala“ čelní část Redemption. Stejně jako vám zajistila dobře kryté shromaždiště nad svým trupem, kde jste se zformovali.
“Co to do hajzlu je!“
Přerušil radiové ticho velmi důrazně Jido, jakmile jsi zaujal své místo mezi ostatními. Ale tentokráte se mu nedostalo žádného okřiknutí. Stačilo se podívat na ostatní kokpity a překvapeně kmitající hlavy v nich.
“To jsou republikové lodě…“
Ozvala se najednou tiše Krana a na senzorech vám zapískal jeden z objektů jejím zaměřením. Dobrý způsob jak na něco upozornit, protože jinak byste si kusu trupu mezi ostatními jen sotva všimli. Byl to kus bočního pláště, dost možná třídy hammerhead, se znakem republiky doslova vyrvaný z trupu nejspíš zásahem těžkým torpédem, nebo spíš několika.

“Horní letko, zahajte průzkum, zajistit oblast. Kapitánka nechce další překvapení.“
Zavelí po chvilce vysílačka na otevřeném kanále a Krana s reakcí neotálí.
“Slyšeli jste bando. Vpřed držte formaci, oči na stopkách a občas čumte i před sebe ať nemusím vysvětlovat, proč se mi piloti rozplácli o vesmírný bordel.“
Krana zní cynicky když to co bylo, nejspíš ještě dost nedávno, republikovou flotilou plnou lidí, jen vesmírným bordelem. Na druhou stranu myšlení na to tímhle směrem v něčem pomáhá soustředění, nepřemýšlení nad některými věcmi…
Nad kusy lodí poletujících si prázdnotou, nad těly která sem tam minete, nad tím kolik lodí a jaká síla mohla tohle být a jaká síla musela být to, co ji proměnilo v tohle.

Najednou to zahlédneš.
Je to jen odlesk, matný záblesk odraženého světla místní hvězdy. Ale je na něm něco víc, něco podivného.
Nepluje.
Na rozdíl od okolí se nepohybuje stejným směrem, neunáší ho zbytková hybnost, ani gravitační vlny. Pohybuje se pomalu proti proudu ostatních, spíš se jakoby vznáší na místě a…
A není na senzorech.
Je to daleko a kolem jsou doslova tisíce trosek, ale tam kde by v prostoru mělo být není nic. Ani známka po hmotě, po energii, po ničem.

[Merthor]

Soustava Pernam Minor:

To, že jsem odstartoval trochu pomaleji než ostatní, byla možná trochu chyba za kterou nejspíš mohla moje nervozita.
Pod tlakem podobných okolností se člověk něčeho takového dopustí docela snadno. Ppodobné nepřesnosti na sebevědomí moc nepřidají, ale je dobré si je uvědomit a to se mi povedlo. Navíc mě tahle drobná chyby nemusela zase tolik mrzet, protože po ukázkovém startu se sice letka seřadí rychleji, ale důležité je hlavně to, že letka drží pohromadě po vytvoření formace.
V bezpečné vzdálenosti od lodi jsem se stočil k místu shromáždění letky. Na nepatrný okamžik jsem akceleroval, abych dohnal náskok, který si ostatní vytvořili rychlejším startem a mohl se zařadit na své místo. Tedy vlastně jsem se spíš jen dotkl akcelerační páčky a hned jí zase vrátil zpět. Nějak moc zase potřeba zrychlovat nebylo a v troskách by to bylo nebezpečné.
To, že trosek, alespoň kolem Redemption, nebylo tolik značně usnadňovalo situaci, ale stejně bylo třeba dát si na ně pozor.
I když pole trosek nebylo husté, složitější manévrování v něm stále vyžadovalo ostražitost a bylo těžší, než ve volném vesmíru.
Vklouzl jsem do formace a zaujal svou pozici v onom prostorovém křídlovém útvaru jakým mala naše letka tvořit.
Nejdřív jsme zkontroloval rychlost, jestli je na běžné letové hladině a tedy stejně jako kurz potřebně sladěná s ostatními.
Hned potom jsem se podíval před sebe na Kranin velitelský stroj a nakonec instinktivně mrkl za sebe, kde měl být za mým křídlem Jidův Aurek. Tyhle základní kroky tedy byly za námi, bez nějakých větších komplikací a já čekal, co se bude dít dál.

Během toho všeho jsem se neubránil tomu, abych nepohlédl na některou z kolem plujících trosek a abych neuvažoval o tom, co to může znamenat, co se tu vlastně stalo. Když mé oči pohlédly tím směrem, sám jsem se snažil nají nějaké znamení.
Tím co konkrétně mohu objevit a zjistit jsem si stále nebyl jistý Nad tím vším přetrvával jen ten zvláštní špatný pocit.
Šlo to vyslovit i jinak, než jak to řekl Jido ale nejrůznější otázky tentokrát opravdu na místě byly. Po odpovědi na ně, jsme pátrali snad všichni a někdo to zřejmě dřív nebo později vyslovit musel. Tohle byly ty chvíle, kdy jsme byl rád, že se Jido ptal.
Pokud šlo o otázky, které bylo potřeba vyslovit ale nikdo se k tomu neměl, nebyl Jidův sklon se ptát zdaleka tolik nepříjemný.
Odpověď se nám všem dostala právě po Jidově poznámce, po tom výkřiku do vysílačky. Jako první to objevila Krana.
Pohled na senzory a pak pokus o rychlý pohled tím směrem, mi ukázal, že měla pravdu. Znak Republiky jsem viděl dost jasně.
Pokud mě před tím překvapilo to, že jsme se vynořili v poli trosek, tohle vysvětlení bylo nějakým způsobem snad ještě divnější a překvapivější. Prostě jsem to nedokázal pochopit, nemohl jsem jen tak uvěřit, že to opravdu jsou republikové lodě.
A přesto ten znak na kusu plastoceli byl a musela to tedy být pravda. To zjištění pro mě bylo něco jako čistý prostřel.
To všechno by muselo znamenat hned několik věcí. Že sem Republiková flotila musela dorazit dlouho před námi místo toho, aby se obě skupiny domluvili na přesnějším plánu, přesnějším čase vynoření se z hyperprostoru a setkání. A taky to znamenalo, že se zde musela odehrát těžká a ničivá bitva. Takové bitvy by měly trvat delší dobu, pár křižníků se snad tak snadno nezničí.
Další věc byla, že jsem sice přesně nevěděl, jaké má Republiová flotila lodě, ale tohle bylo dost výmluvné. Možná bych od republikové flotily očekával i jiné modernější lodě, než Hamerheady. Pokud bylo na Redemption vidět kolik toho má za sebou a pokud jsem viděl stejné lodi, Republikových sil, byla to pro znamenalo to dvojitou špatnou zprávu a ne zrovna nejlepší vyhlídky do střetu, který nás měl čekat.

Pokyny přijaté na komunikačním kanále a potvrzené Kranou zněly docela jasně. Zjistit co se dá a udržet pořádek kolem lodi.
Znovu jsem si ověřil odsup od velitelského letounu v první části formace a provedl drobnou korekci v pořadovaném kurzu.
Mrknul jsem na senzory, jestli náhodou nehlásí něco nového, čemu by bylo potřebné věnovat dostatečnou míru pozornosti.
Pak jsem začal očima systematicky prohledávat prostor před námi a okolo nás. Postupoval jsem prostorem kousek po kousku, z leva doprava, z prostoru nad námi směrem dolů. Kam až mohly moje oči dohlédnout. Tam někde měla by měly být planety soustavy Pernam Minor, tam někde by měla být Imperiální základna, náš cíl. Odkudkoliv z prostoru mohlo přijít nebezpečí, to co zničilo ony republikové lodě, snad útok Imperiálních sil a na ten útok, nebo spíš na cokoliv jsme museli být připravení.
Na senzorech nebylo kromě trosek nic zvláštního, ale jinak můj pohled přeci jen něco odhalil, i když jsem zase nevěděl, co.
Nejdřív jsem si myslel, že jsem se prostě zmýlil, že se to světlo odrazilo od některé z trosek. Jenže pak jsem se podíval na senzory a bylo mi to divné. V místech, kde by ona troska měla být prostě nic nebylo. Tedy nic kromě toho divného záblesku.
A to bylo zatraceně zvláštní, protože kdyby tam něco bylo, ať už by to bylo cokoliv, mělo by to být vidět na senzorech.
Kus plastoceli, nepřátelský stroj, malý vesmírný útvar, to všechno by mělo být vidět na senzorech alespoň jako bod. Mělo by to být vidět, i když jinde byl takový zmatek a nepořádek. A přece v těch místech nebylo vůbec nic, Nic z toho co bych čekal.
Co má tohle být za podivnou požíravou díru? Copak je zrovna tady děrové pole? Ne, nesmysl. zauvažoval jsem v duchu.
V tu chvíli mě Napadlo jediné možné vysvětlení. Pokud tam něco je a zároveň tam nic není, mohlo by to být nějaké zvláštní rušení, ovlivňování senzorů, aby na nich nebylo nic vidět. Jenže jsem si zdaleka nemohl být jistý, že je to právě takhle.

"Pozor. Myslím ,že jsem viděl ještě něco. Ale nemůžu to najít na senzorech." ohlásil jsem do vysílačky, tak aby mě pokud možno všichni slyšeli. Pomoci senzory jako Krana jsem si nemohl, na pasivních senzorech nic nebylo a skenovat to místo by mohlo být nebezpečné, asi jako jako okamžitě nahlas vytroubit, že jsme tu a něco jsme objevili. Přepnout osobně na systém aktivních senzorů, jsem si přeci jen netroufnul, pokud by to bylo třeba, udělá to Krana a rozhodne jak budeme postupovat.
Pokusil jsem se použít pasivní senzory, jak to jen bylo možné. Snažil jsem se z displeje odečíst co se dalo, kurz, vzdálenost i přibližné souřadnice. Snad jsem si správně uvědomil ve kterém směru jsem zahlédl ten záblesk. Neviděl jsem ho dlouho a věděl jsem že to nebude lehké a že bude lepší poukázat na oblast, kde nic není. Ale pokud tam někde skutečně něco bylo, musel jsem na to ostatní nějakým vhodným způsobem upozornit. Možná to někdo taky zahlédli, jenže tím jsem si taky nemohl být jistý. Vlastně jsem si nemohl. Vlastně je to tak zvláštní, že si ohledně toho nemůžu být jistý vůbec ničím.

[Atalon]

Soustava Pernam Minor:

Krana se ozvala prakticky okamžitě.
“Udržujte formaci i směr, rychlost na čtvrtinu. Tvařte se nenápadně. Felme, kdes to viděl a jak to vypadalo, co nejpřesnějc!“
Očividně jí možnost “neviditelného“ bodu překvapuje mnohem míň než tebe, v jejích povelech není totiž po překvapení ani stopa, zato naléhavost z nich doslova sálá.

Určit relativně přesnou pozici toho čehosi, zase takový problém nakonec není. Stačí rychlé srovnání pohledu a dat. Trosky dost pomůžou. A ve vteřině máš šestici čísel, polohu asi kilometr nalevo od vaší letky a co víc, pocit, že na tom místě teď, když ustoupila záře odraženého světla něco vidíš. Je to jen skvrna, nezřejmý obraz něčeho trochu jinak tmavého než okolí, i když jen o jeden nebo dva odstíny.

“Redemption, dost možná tu máme trosečné stíny. Vydržte čekám na ověření.“
Oznámí Krana lodi vzápětí.

[Merthor]

Soustava Pernam Minor:

Ověření potřebných údajů ukázalo, že místo, kde jsem onen záblesk zahlédl je trochu blíž, než jsem si původně myslel.
Že byla vzdálenost onoho místa jeden kilometr od nás sama o sobě částečně měnilo celkový pohled na věc. Svým způsobem jeden kilometr byl docela malá vzdálenost a světlo bych za určitých podmínek mohl spatřit na opravdu velkou vzdálenost. Vzdálenost mohla různé jevy zkreslovat a i to byl jeden z důvodů, proč jsem se domníval, že ten záblesk přišel z větší dálky.
V tomto případě mohlo platit jen málo z toho za co bych záblesk považoval, z důvodu, proč se tak zvýšila moje pozornost.
Pokud by se třeba jednalo o senzorům zkrytý nepřátelský objekt, viděli bychom z té blízkosti další znaky jeho přítomnosti.
Takže nic takového to asi být nemohlo, Musel to být nějaký jiný vesmírný útvar, nebo některý z těch trochu zvláštních jevů.
Snažil jsem se uhádnout, co by to tak mohlo být. Napadlo mě několik možností, ale ani jednou jsem si nebyl docela jistý. Nějaká představa by mi asi v dané situaci trochu pomohlo, ale že by mě to přestalo znepokojovat, že bych z toho nebyl nervózní, i když to možná pro nás nemuselo znamenat tas tak velkné nebezpečí, to se opravdu říct nedalo. Pořád mi to slušně vrtalo hlavou. Vrtalo mi to hlavou tím spíš, že jsem tam znovu něco zahlédl a stále jsem měl pocit, že by tam mělo něco být, Pohybovat se kolem objektu o němž jsem tak docela nevěděl co znamená, co od něj hrozí bylo přeci jen trochu riskantní.

Co bylo v dané situaci důležité ještě víc, že se Krana zachovala opravdu duchapřítomně, že to možná i sama viděla a že snad tušila o co by mělo jít. I kdyby neřekla vůbec nic dalšího, rozhodné pokyny, jimiž opravdu pohotově zareagovala se o tom zdály dostatečně svědčit. Ty pokyny byly celkem rozumné a takové, jaké se daly v dané sicuaci neuspíš očekávat.
Prostě držet Aurek ve formaci, letící v celkem jasném kurzu a rovnoměrnou rychlostí, nebyl zase tak strašně obtížný úkol.
Když pak Krana navázala hlášením pro Redemption, maličko jsem povytáhl obočí. Očividně si byla tím co hlásí dost jistá.
Kdyby si nebyla dost jistá, předala by mé varování více méně jak bylo a zatím by nezmiňovala konkrétní podezření.
Fajn, takže trosečné stíny nechal jsem si proletět hlavou a uvažoval, proč Krana soudí právě na tyhle trosečné stíny.
Sažil se vybavit si, co a kolik nám toho o podobných věcech řekli při výcviku. V tom stručném souhrnu toho asi moc nebylo.
Nakonec jsem se rozhodl Kraně jako velitelce plně důvěřovat a nechat to na ní. Pokud alespoň tuší, co v té oblasti je...
"Nejdřív to byl jen zvláštní záblesk na levém křídle. Pořád mám pocit, že by tam něco je, nebo by tam něco správně mělo být, ale kolem je jen kus prázdného prostoru a na senzorech není vůbec nic, i když by snad něco ukazovat měly,"
Ohlásil jsem a tak dodal požadované upřesňující inforamce, nned poté, co se uvolnily komunikační kanály.

[Atalon]

Soustava Pernam Minor:

Spolu s popisem tvého dosavadního “seznámení“ s neznámým objektem jsi Kraně odeslal i záznam souřadnic kde by objekt měl být a čekal na reakci. A ta na sebe nedala dlouho čekat, i když možná měla…
“ Poodoo! … Redemption… potvrzuju máme tu stín, nejmíň jeden.“
Krana rozhodně nezněla, že jde o dobrou zprávu a tvá naprostá absence vědomostí, co jsou trosečné stíny to jen potvrzovala. Ale nebyl jsi tu zdaleka jediný.
“Tak jo, vzdávám se… Co to jsou do hajzlu ty trosečné stíny?“
Jido byl jako obvykle klidný jako by mu za sedadlem vrčel strill. Tentokráte ho ale Krana ignorovala, on to ze své pozice vidět nemohl, ale ty ano. Její Aurek odjistil všechny zbraně, i když se na senzorech neukázal žádný zaměřovací signál, a její pohled strnule zíral směrem který jsi naznačoval.

“Horní letko…“
Ozvala se do vysílačky loď, ale hlasem přímo její kapitánky.
“K, slyšíš mě. Myslíš…“
Kapitánce se trochu zadrhával hlas, ale Krana očividně pochopila.
“Jo, postaráme se o to.“
“Dobře, zbytek letek počká…“
“Rozumím, konec.“
Hovor se odmlčel a s ním na okamžik i Krana, aspoň než se znovu ozval Jido a se svým dotazem.
“Trosečný stíny jsou nepřátelský lodě, lovci. Stroje co nepřítel nechá v poli trosek. Jsou uzpůsobený tak aby byli co nejmíň vidět, a čekají s vypnutými aktivními systémy než se objeví záchrana nebo posily. Pak vyrazí a zničí co můžou.“
Odpoví mu konečně Krana a Jido se odmlčí, ale skoro jako bys cítil to hluboké polknutí.
“No, slyšeli jste. Máme práci. Jdeme na lov stínu.“
Zavelí co nejklidněji Krana, ale na pohled moc klidně nevypadá.
“Nekňubo, jdete shora. My zdola. Felme, vem si toho kecku a vyrazte kolem toho šrotu nalevo. Útok ze tří směrů. Plnou rychlostí a bez váhání. Zapomeňte na varovný výstřely i na senzory, až to uvidíte na nich, tak budete už nejspíš mrtvý. Palte od oka a jak budete mít cíl, tak ho roztrhejte na kusy.“
Krana rozdá rozkazy rychle, ale taky dost jasně, tedy krom označení Jida “keckou“ to je totiž jasné jen všem ostatním, kromě něj. Už tak stačí jen očima přejet celkem velký, viděl jsi už menší frachťáky, kus šrotu plující vedle vás, nebo teď už spíš kus za vámi. Obletět ho na plnou akceleraci zase tak dlouho nezabere a měli byste se vynořit celkem blízko vašemu cíli. Co ale tíží víc, je zbytek těch rozkazů. Palba od oka po něčem co není na senzorech je sice jasná, ale zároveň nepříjemně omezující. Znamená žádná torpéda a nastavit zbraně na pevný bod, musíš tedy cíl dostat do něj a ne se spoléhat na elektronickou korekci.

----------------
Jen připomínám abys nezapoměl v jaké jsem psal že letíte formaci.

[Merthor]

Soustava Pernam Minor:

Vyčkával jsem a co nejvíc své pozornosti a svých myšlenek jsem se pokusil převést zpět k věcem řízení řízení mého letounu.
Na napětí, které se mě nadále drželo, jako dotěrný hmyz během čekání na to co Krana udělá, co se bude dít se toho mnoho nezměnilo, snad jedině to, že v tom napětí bylo znovu cosi jakoby podivně křečovitého. Zvlášť ve chvíli, kdy se Krana znovu ozvala, aby lodi potvrdila, že se jedná o trosečné stíny a tím zahájila další vlnu vzrušené komunikace bylo napětí citelné.
Už na těch dvou slovech, jako by bylo cosi co napětí a nervozitu podporovalo, něco jakoby tajemného, co něco naznačovalo.
Reakce ostatních, naléhavý tón Krannina hlasu znějící z komunikačního kanálu, to že se místo řízení letového provozu ozvala samotná velitelka lodi a konečně i to jak zněl hlas kapitána se zdálo to tajemné víc než dost dosvědčovat a pokazovat.
To co se tu dělo skutečně nebylo jenom tak, opravdu muselo jít o něco nebezpečného, před čím by se bylo lépe vyvarovat.
Pokud by tomu tak nebylo, neměl by celý tenhle humbuk smysl a halasy obou víše postavených žen by nejspšíš zněly jinak.
Jidové poznámce jsem se nemohl neušklíbnout.Už zase začínal být ten Jido jako obvykle. Se svými otázkami se vším všudy.
Snad bylo dobře, že jsem se díval spíš doleva nebo dopředu, takže Jido nemohl vidět, jak se v ten moment tvářím.
To co místo odpovědi udělala Krana, bylo zřejmě v dané situaci opravdu rozumné. Musel jsme být připraveni na všechno.
I když jsme se možná neučili všechno o striktním dodržování předpisů a o všech vesmírných jevech, bylo něco co nám opakovali na každém kroku. "Jsou situace, kdy je lepší nejdřív střílet a teprve potom se ptát. A bez rychlých reakcí to nejde."
Následoval jsem tedy Kranina příkladu a bez přemýšlení jsem jako ona rychle probudil bojové systémy a připravil loď k palbě.
Jido možná tohle základní pravidlo nechápal a svými otázkami šel neustále proti němu. Musel svou otázku hned zopakovat.
Nebyl by to on, kdyby se nezeptal znovu, jeho otázka nemohla zůstat bez odpovědi. Tak se vlastně postaral o to, abych tentokrát, dostal patřičné vysvětlení i já. Podruhé Krana Jidovi už odpověděla a ten její popis byl krátký a přece obsáhlý.
Trochu jsem se zarazil. Z Kraniny odpovědi jsem byl v prvním okamžiku trochu zmatený a musel si to celé srovnat v hlavě.
Že by to tedy byla pravda? Že bych si to před tím myslel správně a byl to skutečně nepřátelský objekt, nepřátelská loD?
Krana říkala loď uzpůsobená, aby byla co nejmíň vidět. Fajn, takže to by musela tak jak jsem si prve myslel vytvářet nějaké zvláštní pole skrývající hmotu. Možná, že má i nějakou rušičku senzorů, nebo něco, protož jinak by známky její přítomnosti musely být určitě větší. Ty trosky okolo, kusy plastoceli taky nemuseli mít aktivní systémy, aby je naše senzory dokázaly zachytit a lokalizovat. Na senzorech šel vidět i náznak tvaru větší části těch trosek a tady byly znaky přítomnosti minimální.
Lovci i to slovo docela vybarvovalo situaci. Pokud bychom ten stín neobjevili, mohlo to možná mít dost vážné následky.
Pomyšlení, že se pouhý kilometr od nás skrývá nepřítel, že jsem ho možná zachytil i tak trochu náhodou bylo až strašidelné.
Snad bych ještě docela rád věděl, co je to za loď. jaký typ lodi, jenže tohle asi bylo něco speciálního a i kdyby nebylo, takových typů bylo docela dost a já to se svými znalostmi a bez ničeho nemohl dost přesně odhadnout.

Pak Krana udělala to jediné, co ještě zbývalo, vydala konkrétní příkazy a doopravdy tak zahájila naši bojovou akci.
Útok ze tří stran by znamenal schovávající se nepřátelskou loď prakticky obklíčit, což bylo zřejmě dost silné rozhodnutí, ale bylo třeba si dávat dost velký pozor. Při špatném míření by se v tomto postavení mohlo třeba i stát stát, že místo nepřítele schytá zásah někdo jiný, někdo z našich. Obzvlášť, když bylo potřeba vynechat elektronické funkce zaměřování a senzory.
To její "Palte od oka" se Kraně lehko řeklo, ale o něco hůř se to provádělo. Byl přeci jen o něco těžší způsob, jak zaměřovat.
Na rychlé provedení toho všechno bylo potřeba pokusit se uklidnit, sebrat odvahu a přesvědčit sám sebe, že to dokážu.
"Dobře, rozumím" potvrdil jsem pohotově, i když snad trochu váhavým tónem Kranin plán útoku.
"Takže útočíme rychlou zatáčkou doleva" ozval jsem se ještě na našem kanálu s Jidem. Že Krana nazvala keckou právě jeho mi samozřejmě došlo a to dost rychle a to ne jen proto, že ve výcviku i teď spadal v rámci letky na mé křídlo.
Pohledem jsem změřil vzdálenost mezi mým křídlem a oním vrakem, který jsme měli před útokem obletět. Nerad bych se místo do někoho z vlastních vyboural do nějakého kusu trosky. Ale zdálo se, že vlevo je na takový manévr dost prostoru.
Trhl jsem řídící pákou doleva, nejdřív míň prostě proto, abych se dostal ven z formace a pak jsem Aurek sročil do prudké levotočivé zatáčky, pořád zhruba ve stejné letové hladině. Použil jsem akcelerátory a vymačkal trochu větší rychlost.
Řítil jsem se přímo na protivníka, vědom si toho, že dvě další skupiny provedou podobně rychlý manévr nahoru a dolů.
Jednou jsem si ověřil, že je Jido za mnou, maličko se nahrbil v pilotní sedadle a zahleděl se přímo dopředu, abych mohl mířit.

[Atalon]

Soustava Pernam Minor:

V manévrování měl oproti tobě Jido očividně jistější ruku, ale to bylo asi dáno i jeho způsobem jednání. Zkrátka kde není mozek, tam není ani strach, jak o něm vždycky říkával Iakar. Svůj letoun totiž okamžitě strhl naplno doleva a dolů i když si stejně jako ty podržel nižší rychlost, než se dostatečně otočil aby s jistotou minul kus plastoceli kdysi bývající asi pětinou nějaké lodi. To ho podobně jako předtím dostalo do určitého předstihu před tebou, pak si ale dle zvyku doprovodu naletěl do obletu kolem trosek trochu víc než ty a ty jsi ho tak opět dohnal.

Na senzorech jsi pozoroval i ostatní. Obě skupiny předvedli ukázkové manévry a když jste se začali vynořovat ze stínu trosek, mířili i oni do finálních pozic pro útok ze tří zcela odlišných směrů. Mnohem víc pozornosti ale přivolával objekt objevující se před vámi. Na první pohled bylo jasné, že je to loď, ale i ze vzdálenosti sotva pětiset metrů byla stěží viditelná. Celý její trup byl obarven směsicemi tmavých vesmírnému prostoru podobných barev. Teď už jsi ale začal rozeznávat šípovitý tvar a relativně štíhlý profil. Nebylo to ale nic, co by jsi kdy viděl. Na délku nemohla mít víc než padesát metrů a šířku pod čtyřicet. Vypadala celá hladká, ale přece z ní na bocích čněly dvě dvojice dělových hlavní. Vypadala trochu jako interceptory třídy Fury, které jsi viděl na několika záznamech z bojů. Ale byla menší, někde mezi stíhačem a malou lodí. A…

A všimla si vás.
Na senzorech se zničehonic objevili dva tepelné zdroje neznámého původu, stejně jako se objevili dva pruhy za prudce akcelerující lodí. Pohybovala se rychle, srovnatelně s vámi a rychlým výkrutem vzhůru se vrhala proti Idorovi a Hele, nejbližší dvojici letounů. Jelikož vám celý oblet trosek nezabral víc než tři vteřiny, zvlášť v plné akceleraci. Byla to tedy spíš než taktika, opožděná reakce na váš útočný manévr. Dalo se totiž čekat, že na rozdíl od vás, jejich pasivní senzory si vás museli všimnout velmi jasně. Nejspíše si tak chtěli dál hrát na mrtvé, než je přeletíte a než se k nim přiblíží hlavní lodě. Teď se ale museli chtě nechtě vypořádat s útokem.

[Merthor]

Soustava Pernam Minor:

S naším manévrem to dopadlo celkem dobře. Povedl se přesně jak měl, aniž by při něm došlo k nějakým větším potížím.
Byla pravda, že jsem byl nervózní a měl před určitými potížemi stále ještě trochu respekt, což mohlo ovlivnit i způsob řízení. Zdálo by se že vždy sebejistý Jido. již tak velký respekt k tomu co se dělo neměl. Jeho jednání o tom zrovna moc nesvědčilo.
Jenže Jidova sebejistota, nemusela být vždy výhodou. Iakar měl možná pravdu. Kdo si je příliš jistý míň o situaci přemýšlí.
A kdo míň přemýšlí, může poměrně snadno udělat chybu, právě pro svou jistotu, protože si nepřipustí, že cokoliv nezvládne.
Mohl situaci podcenit a nejinak, nebo se i rychleji vybourat, než ten kdo si dával pozor na to, co a v jakých podmínkách dělá.
Jido se pořád někam hnal. Měl ale alespoň tolik sizdbistum aby útok pozdržel natolik, abychom se do něj mohli zapojit spolu.
Velký problém to nebyl a já vedlejším věcem věnoval daleko míň pozornosti, než nepřátelskému objektu v prostoru před námi.
Ohlédl jsem se po Jidovi a na první pohled jsem ho nezahlédl. Až druhý pohled koutkem oka mi ukázal, že Jido přilétá mírně ze strany a nyní je na zhruba stejné úrovni jako já. I na senzory jsem pohlédl jen tak zběžně. Ale ten krátký pohled mi mohl ukázat celkem dost. Zahlédl jsem ostatní na svých místech, přesně tam, kde jsem je mohl čekavt a musel jsem se ušklíbnout.
Tahle spolupráce docela zafungovala, všechno proběhlo najednou, opravdu rychle a nepřátelská loď neměla moc čas reagovat.
Blížili jsme se k ní ze tří stran. Otázka byla co udělá a kusy se nám může pokusit proklouznout, nebo na koho může zaútočit.
Že o nás přítomnosti ta nepřátelská loď věděla, to bylo celkem jasné. Určitě jsme byli pod dost ostražitým bedlivým dozorem.
Redemption se na senzorech musela objevit hned po opuštění hyperprostoru a my jsme se z ní ven vynořili velice brzy poté.
Nad tím, jaké s námi konkrétně ta loď měla záměry jsem raději nemyslel. Chtěl jsem se soustředit jen na náš útok na ni.
Když jsem vrátil oči zpátky, trochu jsem je přimhouřil a snažil jsem se zachytit očima cokoliv z toho co jsem měl před sebou.
Nakonec jsem tu loď zahlídl ale to už jsem se k ní ve své rychlosti o kus přiblížil. Snažil jsem se na ni očima přilepit, držet ji ve svém zorném poli a jen tak ji nezpustit z dohledu. Kvůli provedení a tomu jejímu tmavému nátěru se nesledovala nejlépe.
Přesný typ lodi jsem přes všechnu svou snahu nemohl poznat, i když ten tvar byl určitě celkem povědomě imperiální výroby.
Další rychlí pohled na senzory mi ukázal, že když se ta loď dá do pohybu, tak už na nich jisté známky přítomnosti vidět jsou.
Alespoň její zažehnuté trysky byly na senzorech vidět a vyznačovaly směr, kterým se loď náramně rychle začala pohybovat.
Zazchytil jsem ten pohyb, patřící k věcem, které se mi zdály být docela přirozené a tolik mě nepřekvapovaly a lehce přizvedl řídící páku. To, že ta loď vyrazila nahoru, proti Idorovi sice znamenalo určité nebezpečí, ale zároveň se tím ta loď odkryla ostatním dvěma skupinám. Obě zbývající skupiny byly v celkem slušné pozici, já s Jidem tím stoupáním snad o kousek blíž.
Při dostatečné rychlosti jsem vlastně i já mohl útočit na zadní stranu oné lodi a trysky by mi už ukázaly, kde že je správný cíl.
Šanci zaútočit samozřejmě neztratil ani Idor, náš útok měl pořád smysl i rychlost. Jen nám ta loď nesměla nějak proklouznout.
Naše a Kranina část letky si museli najít každá dobrý prostor pro útok, tak abychom si navzájem nepřekáželi a nekřížili palbu.
Teď vlastně teprve nastala těžší část toho všeho dostat nepřítele do zaměřovače a samozřejmě ho tam ještě i udržet a pálit.
Očima jsem našel zaměřovač a provedl drobnou korekci své pozice. Prst visel malý kousek nad spouští laseových kanónů a čekal na vizuální ověření skutečnosti, že tam někde nepřítel je, tedy že je alespoň% zhruba ve vyznačené oblasti zaměřovače, tak aby byl vidět přes hlavní body. Pak by byl vhodný okamžik zahájit palbu s tím, že by to bylo dobré udělat co možná nejdříve.

[Atalon]

Soustava Pernam Minor:

I bez komunikace mezi vámi dvěma se Jido zařadil po tvém boku a začal podobně jako ty stoupat. Nebylo proto divu, když se ti o nějakou chvilku později objevila loď v mířidlech, že jsi nebyl jediným kdo vypálil. Bohužel jste oba hodně podcenili zaměřování bez korektorů a pálili dle naučení na cíl v zaměřovači. A proto většina vaší palby našla jen prázdný prostor za nepřátelskou lodí. Což si přirozeně vyžádalo od Jida peprnou poznámku neslušného rázu. Zaměřovače bez korekce zobrazovali jen skutečný pevný a neměnný bod palby, což u pohybujícího se cíle znamená to kde je zrovna v danou chvíli a ne kde bude až k němu palba doletí. Pravda, nebylo mezi vámi zas tak velká vzdálenost aby byl rozdíl nějak markantní, vlastně víc než polovina vaší palby nepříteli slušně přihřála ocas, to ale nestačilo. Loď se navíc stále točila kolem vlastní osy ve snaze snížit vám plochu pro zásah a to celkem úspěšně.

Ani Idor s Helou nebyli totiž o moc úspěšnější a to pálili na cíl, který jim de facto z mířidel neutíkal, neboť letěl přímo proti nim. Přesto plochý tvar nepřítele fungoval dokonale a většina jejich střel prošla kolem něj. Naštěstí ani nepřítel nebyl s úspěšností zatím nijak šťastnější. Jak se zdálo, většina jeho zbraní směřovala vpřed a i když šlo o výzbroj solidní. Byl ö pro ní čelní profil Aureku zasáhnout stejně těžké. Kolem Idorova a Helina stroje se tak prohnala salva šesti turbolaserových děl, bez zásahu a pochvíli i nepřítel, kterému už nemohli než uhnout z cesty.

O něco líp na tom nakonec byla Krana a Sion. Té sice díky novému směru nepřítele trvalo nejdéle dostat se do palebné pozice, zato jí ale využila z vás všech zdaleka nejvíce a z šestice jejích výbojů se hned dva zavrtali do zadního pancíře nepřítele. Ten jak se zdálo neměl štíty, což se dalo vzhledem k detekci celkem předpokládat, ale zároveň neměl zrovna nejslabší pancéřování.

“Sakra co teď?“
Ozval se Idor ve vysílačce v momentě kdy ho míjela už i Krana se Sionem a kdy už se blížil střed vašich drah.
“Hon Nekňubo!“
Krana do vysílačky hulákala, ale nebylo to vzteky, vlastně zněla spíš nadšeně, skoro krvelačně.
“Rozumím.“
Odsekl okamžitě Idor a s Helou v závěsu začal široký obrat tvým směrem, tedy skoro.
“Křižujte a roztáhněte se do šířky. Odřízněte ho zprava, ať nemá kam utéct.“
Vysvětlí vám vzápětí vysílačkou význam Kranina rozkazu Sion. Nezabývá se detaily, koneckonců na ně není ani čas, ale co říká považuje za dostatečné. A spolu s Idorovým manévrem to tak i snad je. Nejspíš se čeká že prokřižujete Idora s Helou v širokém obratu a doženete Kranu s patřičným rozestupem aby jste vytvořili síť která zabrání nepříteli ve vymanévrování.

[Merthor]

Soustava Pernam Minor:

Poprvé jsem stisknul spoušť svých kanónů na dost krátkou dobu, jen natolik, abych vypálil rátkou dávku, několik výbojů.
Chtěl jsem si ověřit, jak velká bude odchylka palby, pokud by šla první dávka moc vedle, mohl bych před tím, než vypálím znovu snadno provést jistou korekci, znamenající s největší pravděpodobností to, že bych ještě trochu pozvedl řídící páku.
Když z hlavní kanónů vyšlehli první výboje, sledoval jsem jejich dráhu očima, stále trochu pošilhávaje přes zaměřování.
Trochu jsem si povzdechl, protože výsledek prvního pokusu opravdu nebyl zrovna nejlepší. Snad i horší, než jsem čekal.
Jistě, nemohl jsem moc počítat s tím, že touhle první dávkou zaznamenám větší úspěch, přesto jsem s výsledkem nebyl moc spokojený. Doufal jsem, že jsem dostatečně soustředěný a že jsem všechno provedl správně a zatím většina výbojů prolétla celkem neškodně kolem ocasu pronásledovaného stínu, rozhodně o kus dál, než kde by mi bylo milé svoje střely vidět.
To otáčení, že bych podcenil účinky rotace? snažil jsem se v duchu najít důvod nepřesnosti své palby. Snad, že stín začal rychleji rotovat právě v okamžiku, kdy jsem já začal pálit a to příležitost k palbě opravdu nikterak vylepšit nemohlo.
Jidovo zaklení jsme zaznamenal. Věděl jsem, že je Jido vedle mě, že pálí s bezpečné pozice a že srážka zatím nehrozí.
Na senzory a do některých částí svého okolí jsem se sice díval, jen tolik, kolik to bylo nutné. Soustředil jsem se hlavně na cíl, na ocas stínu, který se nacházel přede mnou, což jsem pro sebe považoval za celkem výhodou pozici k pokračoval v útoku.
Některé lodě, zvlášť z těch menších, podobných stíhačkám opravdu byly daleko nebezpečnější dopředu, než dozadu.
Tahle k takovím zřejmě patřila, protože kdyby na nás měly pršet výboje, už by se tak stalo a my bychom to s Jidem pocítili.
O situaci se mi ale přesto podařilo zachovat slušný přehled a Jido byl blízko, takže nebylo těžké na něj trochu dohlédnout.
V tuhle chvíli mě zrovna moc nezajímalo, co konkrétně si Jido o téhle situaci myslí a popravdě mi to bylo i celkem jedno.
Stačilo, že se mi potvrdilo to hlavní, to co jsem si myslel. Ani Jidova palba cíl nezasáhla, nebo nebyla příliš úspěšná.
S pomocí pedálů jsem se pokusil o drobnou korekci a nepatrně přitáhl řídící páku k sobě. Snažil jsem se zaměření cíle zlepšit.
Znovu jsem stisknul spoušť kanónů a vypálil za unikajícím stínem další dávku, tentokrát o něco delší ale ani tahle dávka nedopadla o moc líp, než ta předchozí. To by to s pronásledovanou lodí asi vypadalo trochu jinak, než jak to vypadalo teď.
Buď by musela zpomalit, nebo by na ní byly viditelnější známky nějakého, třebas jen vážnějšího povrchového poškození.
Jenže jsem nic takového neviděl a to dost nepovídalo o vývoji situace a výsledcích palby nejen mě, ale i všech ostatních.
Vlastně jediný, komu se povedlo alespoň něco, komu bych mohl potvrdit opravdový zásah cíle byla Krana.
Pak ona loď proletěla těsně kolem Idora a já se stále snažil pokračovat v kurzu za ní. Ale moc dobré to tedy nebylo.
Tím se jí vlastně podařilo prozatím vyklouznout z připravené smyčky. Zpod útoku, který měl být relativně dost nebezpečný.
Nechtěl jsem to jen tak snadno vzdát. Chtěl jsem za ní z přímém závěsu pokračovat a svoje útoky slátle opakovat,
Mezi tím se náš úhel zase trochu změnil. Pronásledovaný stín zatím pořád uháněl prudce nahoru a já se snažil pádit za ním.
Pravou rukou jsem se snažil relativně plynule pozvedat řídící páku a pokračovat ve stoupání za onou nepřátelskou lodí.
Levou rukou jsem se snažil vymačkat ze své stíhačky ještě o trochu větší tah, než s jakým jsem vystřelil do prvního útoku.
Pronásledovaná loď nám sice snažila unikat, tedy prozatím celkem úspěšně, ale já doufal, že se mi může nějak podařit držet s ní krok. Že se mi rychlostně ani v obratech příliš nevzdálí. Minimálně rychlost Aureku byla opravdu slušná a já jsem v ni doufal.
Věřil jsem, že bych se nějak dokázal udržet v té výhodné pozici za ocasem prchajícího stínu a trochu mu ten ocas pocuchat.
Jenže to nebylo tak snadné. Vlastně tam byl pořád ještě jeden důležitý problém. Idora bych minul celkem snadno a mohl bych pokračovat stále nahoru, jenže tam někde směřovala i Krana a já si znovu uvědomil, že pokud bychom tímto způsobem stoupali za pronásledovaným stínem oba, celkem dost bychom si překáželi a riskovlai bychom při tom kolizní kurz. Krana sice svou polohu trochu pozměnila, ale stejně tam nebezpečí bylo. Pokud bych se vyhýval, mohl hrozit kolizní kurz zase s Idorem.
Tedy zvlášť bez nějaké komunikace. Jeden druhého jsme ještě neměli přečteného, takže bylo prostě potřeba se domluvit.
Ke komunikaci i k výsledku skutečně vzápětí došlo. S Kraninou odpovědí na sugestivní Idorovu otázku jsem souhlasil.
Pokračovat v pronásledování oné lodi jsem chtěl i já a Tak jsem Kraně a jejímu snadno porozuměl. To jak její slova vyložil Sion se mi už tak úplně nelíbilo. Vlastně by to znamenalo přepustit výhodnou pozici, kterou jsem si držel v přímém pronásledovacím kurzu a dráze za ocasem oné lodi Kraně a Sionovi. Byla pravda, že to už se mi původně chtělo udělat daleko míň, než to první. Jenže Krana byla velitelka letky, za určitých situací měla prostě přednost a navíc jako jediná něco trefila.
Navíc ten nápad byl docela dobrý a pokud bych se zase netrefil, umožňoval by mi pálit znovu po průletu opačné zatáčky.
Nakonec jsem tedy stočil svůj Aurek do další levotočivé zatáčky, dost prudce provedené, ale jinak spíš rychlé a protažené.
Přitom jsem se snažil volit takový kurz aby se ním dalo bez větších komplikací proletět a do cesty se mi nestavělo moc trosek.
Tahle trajektorie by mi snad při dobré akceleraci a rychlosti Aureku mohla dovolit stín dohnat a umožnit mi na něj zaútočit z trochu jiné pozice, tedy poněkud z boku. Což teoreticky nemuselo být tase tak nevýhodné.
Pokud bych byl rychlejší než protivník, mohl bych ho pokropit po celé délce trupu a tam už by se mu tak snadno neotáčelo.
Prostě bych zmáčkl spoušť a doufal, že mi rychlost protivníka do zaměřovače přinese a že budu moct pláli o něco delší účinnou dávku. Přemýšlel jsem, že bych dávku podržel a doufal, že se v zaměřovači objeví i kokpit nepřátelské lodi.
Samozřejmě hodně záleželo na tom, jak by loď rotovala a jak byla natočená. Ale pilotní kabina často tak opancéřovaná a neprůstřelná jako trup lodi nebyla. takže pokud by se mi podařilo zamířit na ní doufal bych v úspěch.
Některý z těch útoků se přeci nakonec musel podařit. Nebylo možné aby nám ta loď takhle utíkala pořád, zvlášť když tu ještě byli ostatní.