Korriban: Akademie Sithů - ubikace
Chvíli panovalo ticho, jen hlasy těch nejodvážnějších nově příchozích zněly v pokojích, a to jen proto, aby upozornili ostatní na blížící se zápas. Typické chování: když se bitky neúčastní sami, je všechno v pořádku, ale běda, když něco hrozí jim. Podobné myšlenky však nyní nezaměstnávají ani tebe, ani Zabraka před tebou. Tři pomocníci myslí jen na jednu věc, a to zda bude lepší vrazit ti kudlu do zad, nebo zkusit zaútočit na břicho. Tvá rétorika na ně nezabrala. No, teď když ses vypovídal, tak už snad konečně začne zábava! vyštěkne nervózně Zabrak. Ani si nevšimne lehkých ženských kroků za ním, zřejmě je pokládá za chůzi studentky, která se snaží potichu vytratit, a nevěnuje jim pozornost.
Hlas ho však přesvědčí o opaku - ne pryč, ale směrem k němu mířila cesta neznámé ženy: Ne tak rychle, Iridoniane! Zabrak se otočí a vidí ženu ve věku kolem třiceti let s vlasy černými jako uhel a zelenýma očima. Je přibližně stejně vysoká jako ty a vcelku dobře stavěná. Tolik dovedl odhalit přes černou kápi, která jí halí i obě ruce. Za nastálého ticha přijde až k tobě. Ptala jsem se, jestli jste tak ubozí a troufáte si na někoho jenom v tlupě, a čekám odpověď! Její hlas je odměřený. Jeden ze Zabraků, kteří stojí za tebou, však takový tón nese velmi nelibě a dá to taky hned najevo: Co se do toho pleteš, bábo?! Táhni nebo budeš těch keců litovat! a prudce do ní strčí. Jak velkou chybu udělal, si uvědomil až vzápětí. Během sekundy zpod kápě vytáhla světelný meč, pak onen známý zvuk zažehnutí a v dalším okamžiku už ruka troufalce leží na zemi. Úžas ostatních je nepopsatelný. Jediný, kdo se už podruhé nezdráhá dát najevo své pocity, je ten Iridonian, jehož řev se rozléhá chodbami. Rozejdete se nebo máte zájem o něco podobného? otáže se žena klidně ostatních. Za pár chvil už je chodba znovu prázdná, a jen amputovaná končetina dává tušit, co se tady odehrálo.
Teď Mistryně, protože nikdo jiný než ona by se zřejmě do souboje nemíchal, promluví k tobě: Zbabělci. Jak se jmenuješ, Falleene?
Výcvik pro padawana n.jung (SR)
Moderátor: Moderátoři
Korriban - Akademie Sithů - ubikace
Tak nic, nevyšlo to, škoda. Jestli můj život končí zde, vezmu jich co nejvíce s sebou.
Zamračím se v novém odhodlání. Hrdost nade vše, tak zní mé heslo.
Možná zemřu, ale s vítězným úsměvem! Smrt není prohra, pokud dostojím svému jménu a cti, pak budu umírat jako vítěz!
Znova se podívám na meč, je stále na svém místě, jeden rychlý a mrštný skok k němu a mám ho ve své moci, jak prosté. Zabrak promluví a v tu chvíli mi připadá ještě ubožejší, než před chvílí, kdy zbaběle svolával své poskoky. Jak zbytečné plýtvání vzácným darem života na tak zbytečné, ve všech ohledech hloupé a zcela sebestředné stvoření, které tu teď stojí přede mnou. Zase se mi v hlavě začne vřít krev. Odplyvnu si přímo k nohám Iridoniana.
"Pse."
Zaposlouchám se. Zdá se mi to, nebo slyším něčí lehké kroky, které se blíží? Ach ano, už vidím poměrně mladou ženu, vyzařuje z ní zvláštní autorita, spousta vůlí slabších tvorů by se nepokrytě rozklepala z jejího chladného pohledu, i mě mírně zamrazilo v zádech. Celá zahalená do černé kápě se nad scénou vyjímala jako samotná smrt. Odměřeně a dosti chladně promluví a jeden z těch hlupáků jí odsekne.
Špatná odpověď, chlapče.
Rád sleduji dění kolem sebe. Už za dob Alderaanu jsem pozoroval šrum na ulici, koukal na lidi, na lidské povahy a chování... Jednoduše řečeno, dnes mohu být svědkem úchvatné podívané a u toho cítit neskutečně krásný pocit zadostiučinění, nejradši bych Zabrakovi podřízl krk, ale nemyslím si, že by bylo moudré plést se do toho. Nádherným, obdivuhodným švihem usekla ruku tomu troufalci, co jí osočil. Opravdu úchvatné.
Klidně srocení rozpustí, po pár sekundách už tu nikdo není, jen já a žena. Dokonce i Rodian už se nekrčí u své postele. Pak se mě mistryně konečně zeptá na jméno.
Podívám se jí do očí a pokouším se o neutrální pohle. Obdivný, ač se mu ve skrytu duše ubránit nemohu, by jí mohl urazit a přesvědčit o mé slabosti, povýšený či zlostný, by mi mohl připravit stejný osud, jako Iridonianovi před chvílí. Navíc jí musím být, svým způsobem, vděčný.
"Mé jméno je Minbakth," chvíli jsem přemýšlel jak jí mám nazvat, "paní."
Tak nic, nevyšlo to, škoda. Jestli můj život končí zde, vezmu jich co nejvíce s sebou.
Zamračím se v novém odhodlání. Hrdost nade vše, tak zní mé heslo.
Možná zemřu, ale s vítězným úsměvem! Smrt není prohra, pokud dostojím svému jménu a cti, pak budu umírat jako vítěz!
Znova se podívám na meč, je stále na svém místě, jeden rychlý a mrštný skok k němu a mám ho ve své moci, jak prosté. Zabrak promluví a v tu chvíli mi připadá ještě ubožejší, než před chvílí, kdy zbaběle svolával své poskoky. Jak zbytečné plýtvání vzácným darem života na tak zbytečné, ve všech ohledech hloupé a zcela sebestředné stvoření, které tu teď stojí přede mnou. Zase se mi v hlavě začne vřít krev. Odplyvnu si přímo k nohám Iridoniana.
"Pse."
Zaposlouchám se. Zdá se mi to, nebo slyším něčí lehké kroky, které se blíží? Ach ano, už vidím poměrně mladou ženu, vyzařuje z ní zvláštní autorita, spousta vůlí slabších tvorů by se nepokrytě rozklepala z jejího chladného pohledu, i mě mírně zamrazilo v zádech. Celá zahalená do černé kápě se nad scénou vyjímala jako samotná smrt. Odměřeně a dosti chladně promluví a jeden z těch hlupáků jí odsekne.
Špatná odpověď, chlapče.
Rád sleduji dění kolem sebe. Už za dob Alderaanu jsem pozoroval šrum na ulici, koukal na lidi, na lidské povahy a chování... Jednoduše řečeno, dnes mohu být svědkem úchvatné podívané a u toho cítit neskutečně krásný pocit zadostiučinění, nejradši bych Zabrakovi podřízl krk, ale nemyslím si, že by bylo moudré plést se do toho. Nádherným, obdivuhodným švihem usekla ruku tomu troufalci, co jí osočil. Opravdu úchvatné.
Klidně srocení rozpustí, po pár sekundách už tu nikdo není, jen já a žena. Dokonce i Rodian už se nekrčí u své postele. Pak se mě mistryně konečně zeptá na jméno.
Podívám se jí do očí a pokouším se o neutrální pohle. Obdivný, ač se mu ve skrytu duše ubránit nemohu, by jí mohl urazit a přesvědčit o mé slabosti, povýšený či zlostný, by mi mohl připravit stejný osud, jako Iridonianovi před chvílí. Navíc jí musím být, svým způsobem, vděčný.
"Mé jméno je Minbakth," chvíli jsem přemýšlel jak jí mám nazvat, "paní."
-
Wedge Bail
Korriban: Akademie Sithů - ubikace
Minbakth, zopakovala po tobě žena. Dobře, mé jméno je Keu Lou a jsem Mistryní tady v Akademii. Ještě jsem tě tady neviděla, takže jsi zřejmě nováček, který hledá svůj pokoj, a přitom asi vešel tam, kam neměl. Vím to, protože se mi stalo to samé. V poslední větě jsi cítil jemný závan nostalgie. Keu Lou se otočila a vykročila, rukou ti naznačila, že jí máš následovat. Po několika zatáčkách se náhle zastaví před dveřmi s číslem 23. Tady to je, tvůj pokoj. Budeš tam bydlet s někým dalším, ale ten ještě nedorazil. Máš možnost si vybrat postel. Stiskem tlačítka se železný plát pohnul a Keu Lou vstoupila dovnitř, s tebou v závěsu. Už na první pohled zjišťuješ, že se uspořádání pokojů příliš nelišilo - dvě lůžka přímo proti vchodu, stoly po stranách a dva železné meče opřené o zeď. Ty jsou určeny pro nácvik boje, nechceme, aby se studenti hned pozabíjeli světelnými meči. I když si to tak někteří představují, poznamená tvá průvodkyně. Otočí se k tobě a všimne si zlomené ruky.
Na Ku Nuata si dej pozor! Buď ráda, že to skončilo jen u tohohle. Jestli chceš, můžeš s tím zajít na ošetřovnu, aby se ti na to podívali. Najdeš ji, když půjdeš pořád rovně a na druhé křižovatce doleva. Teď musím uvést další studenty, uvidíme se při shromáždění nováčků dnes večer. Je to v přijímací hale. S tím odešla a nechala tě na ubikaci samotného. Do večera zbývá ještě nekolik hodin, rozhodneš se proto pro odpočinek. Netrvá dlouho a dveře se znovu otevřou. Uslyšíš hrubý mužský hlas: Sakra, kdo to tady leží?! Nečeká na odpověď, hodí si věci na druhou pryčnu a s hlukem začne vybalovat. Všimne si železného meče na zemi, zvedne jej, udělá několik výpadů a hodí ho zpátky. Je vidět, že s bojem má své zkušenosti. Pche, s tímhle máme trénovat?! To se asi budeme navzájem lechtat!
Když tak přesně zhodnotil zbraň, jež se mu stane jediným přítelem, na kterého bude možné se spolehnout, odejde z pokoje. Cítíš tupou bolest v ruce a k rozhodnutí vyhledat ošetřovnu není daleko. Posadíš se na posteli, kteréžto slovo má evidentně množství různých definic, zkontroluješ svou dýku a vyrážíš do spleti uliček a chodeb Akademie.
Minbakth, zopakovala po tobě žena. Dobře, mé jméno je Keu Lou a jsem Mistryní tady v Akademii. Ještě jsem tě tady neviděla, takže jsi zřejmě nováček, který hledá svůj pokoj, a přitom asi vešel tam, kam neměl. Vím to, protože se mi stalo to samé. V poslední větě jsi cítil jemný závan nostalgie. Keu Lou se otočila a vykročila, rukou ti naznačila, že jí máš následovat. Po několika zatáčkách se náhle zastaví před dveřmi s číslem 23. Tady to je, tvůj pokoj. Budeš tam bydlet s někým dalším, ale ten ještě nedorazil. Máš možnost si vybrat postel. Stiskem tlačítka se železný plát pohnul a Keu Lou vstoupila dovnitř, s tebou v závěsu. Už na první pohled zjišťuješ, že se uspořádání pokojů příliš nelišilo - dvě lůžka přímo proti vchodu, stoly po stranách a dva železné meče opřené o zeď. Ty jsou určeny pro nácvik boje, nechceme, aby se studenti hned pozabíjeli světelnými meči. I když si to tak někteří představují, poznamená tvá průvodkyně. Otočí se k tobě a všimne si zlomené ruky.
Na Ku Nuata si dej pozor! Buď ráda, že to skončilo jen u tohohle. Jestli chceš, můžeš s tím zajít na ošetřovnu, aby se ti na to podívali. Najdeš ji, když půjdeš pořád rovně a na druhé křižovatce doleva. Teď musím uvést další studenty, uvidíme se při shromáždění nováčků dnes večer. Je to v přijímací hale. S tím odešla a nechala tě na ubikaci samotného. Do večera zbývá ještě nekolik hodin, rozhodneš se proto pro odpočinek. Netrvá dlouho a dveře se znovu otevřou. Uslyšíš hrubý mužský hlas: Sakra, kdo to tady leží?! Nečeká na odpověď, hodí si věci na druhou pryčnu a s hlukem začne vybalovat. Všimne si železného meče na zemi, zvedne jej, udělá několik výpadů a hodí ho zpátky. Je vidět, že s bojem má své zkušenosti. Pche, s tímhle máme trénovat?! To se asi budeme navzájem lechtat!
Když tak přesně zhodnotil zbraň, jež se mu stane jediným přítelem, na kterého bude možné se spolehnout, odejde z pokoje. Cítíš tupou bolest v ruce a k rozhodnutí vyhledat ošetřovnu není daleko. Posadíš se na posteli, kteréžto slovo má evidentně množství různých definic, zkontroluješ svou dýku a vyrážíš do spleti uliček a chodeb Akademie.
Korriban - Akademie Sithů - ubikace
Překvapilo mě laskavé vystupování ženy. Za branou Akademie jsem čekal odtažitost, od mistrů povýšenost a od hlupáků okolo aroganci, ale rozhodně ne vlídnost. Trochu mě zaskočila, vím jak se chovat, když se mi smějí, když se mě bojí i když mě podceňují, na což následně doplácí, ale vlídnost, to jsem ze svého života vyčlenil už v dětství. Zároveň mě překvapila, jak se rozmluvila o sobě, ze zkušeností vím, že se to nemusí vyplatit - pár větších zaškobrtnutí a ztrácíme důstojnost a tím i respekt a částečně i autoritu. Byl jsem ale zticha, proč bych taky něco namítal? Nechci si jí znepřátelit a navíc nemohu popřít, že to je poměrně příjemné, pro změnu se nebránit útokům. Došli jsme ke dveřím s číslem 23.
Tak tady budeš bydlet falleene, vítej. Pozdravím sama sebe a vejdu, za mnou jde mistryně Keu Lou a poznamená něco o mečích, které stojí opřené naproti.
"Jistě, čekal jsem to, jak student může chtít bojovat se samotným světelným mečem, když pořádně nezvládá boj klasický?"
Pak si mistryně konečně všimla mé ruky a v tu chvíli jsem jí zase ucítil, předtím se mi neozývala díky přemíře adrenalinu v jinak chladné krvi, ale teď se projevila v celé své bolavé kráse.
Nadechni se, vydechni, bolest je tvou součástí, klid.
Dostal jsem přednášku o tom, kde se co nachází, zaujala mě hlavně ošetřovna, asi se tam v blízké době stavím, jak jen to půjde. Keu Lou odešla, na pozdrav jsem se mírně uklonil a pak konečně mohl začít se svým pravidelným rituálem - prohledávání místa nového bydliště. Postupně jsem zkontroloval postele, příčky, skříně, proťukal jsem zeď, zkontroloval pravděpodobná místa, kde by se dala schovat nějaké zbraň a podobně. Nakonec jsem usoudil, že by prevence mohla stačit a konečně jsem ulehl na, ode dveří, pravou postel.
Brzy však přišel můj nový spolubydlící - jak jsem čekal, arogantní imbecil.
Pokoušel jsem se ho nevnímat a tak jsem radši zavřel oči.
Nádech, výdech.
Konečně odešel a já potlačil nutkání za ním jít a tím mečem, který tak slovně znehodnotil mu přerazit vaz.
Klid, vždyť ty je znáš, všichni jsou stejný, potlač výbušnost, alespoň prozatím.
Zase se ozve ruka, nejspíše malým neovládnutím emocí, proto se rozhodnu opravdu si na ošetřovnu zajít, ostatně, do večera mám spousty času. S tím se vydám do temných uliček a zákoutí sithské Akademie...
Překvapilo mě laskavé vystupování ženy. Za branou Akademie jsem čekal odtažitost, od mistrů povýšenost a od hlupáků okolo aroganci, ale rozhodně ne vlídnost. Trochu mě zaskočila, vím jak se chovat, když se mi smějí, když se mě bojí i když mě podceňují, na což následně doplácí, ale vlídnost, to jsem ze svého života vyčlenil už v dětství. Zároveň mě překvapila, jak se rozmluvila o sobě, ze zkušeností vím, že se to nemusí vyplatit - pár větších zaškobrtnutí a ztrácíme důstojnost a tím i respekt a částečně i autoritu. Byl jsem ale zticha, proč bych taky něco namítal? Nechci si jí znepřátelit a navíc nemohu popřít, že to je poměrně příjemné, pro změnu se nebránit útokům. Došli jsme ke dveřím s číslem 23.
Tak tady budeš bydlet falleene, vítej. Pozdravím sama sebe a vejdu, za mnou jde mistryně Keu Lou a poznamená něco o mečích, které stojí opřené naproti.
"Jistě, čekal jsem to, jak student může chtít bojovat se samotným světelným mečem, když pořádně nezvládá boj klasický?"
Pak si mistryně konečně všimla mé ruky a v tu chvíli jsem jí zase ucítil, předtím se mi neozývala díky přemíře adrenalinu v jinak chladné krvi, ale teď se projevila v celé své bolavé kráse.
Nadechni se, vydechni, bolest je tvou součástí, klid.
Dostal jsem přednášku o tom, kde se co nachází, zaujala mě hlavně ošetřovna, asi se tam v blízké době stavím, jak jen to půjde. Keu Lou odešla, na pozdrav jsem se mírně uklonil a pak konečně mohl začít se svým pravidelným rituálem - prohledávání místa nového bydliště. Postupně jsem zkontroloval postele, příčky, skříně, proťukal jsem zeď, zkontroloval pravděpodobná místa, kde by se dala schovat nějaké zbraň a podobně. Nakonec jsem usoudil, že by prevence mohla stačit a konečně jsem ulehl na, ode dveří, pravou postel.
Brzy však přišel můj nový spolubydlící - jak jsem čekal, arogantní imbecil.
Pokoušel jsem se ho nevnímat a tak jsem radši zavřel oči.
Nádech, výdech.
Konečně odešel a já potlačil nutkání za ním jít a tím mečem, který tak slovně znehodnotil mu přerazit vaz.
Klid, vždyť ty je znáš, všichni jsou stejný, potlač výbušnost, alespoň prozatím.
Zase se ozve ruka, nejspíše malým neovládnutím emocí, proto se rozhodnu opravdu si na ošetřovnu zajít, ostatně, do večera mám spousty času. S tím se vydám do temných uliček a zákoutí sithské Akademie...
-
Wedge Bail
Korriban: Akademie Sithů - ubikace
Za dveřmi panuje čilý ruch, což je však pochopitelné, protože noví studenti, kteří ještě nic nedokázali, obvykle hlučí nejvíce. Se staršími a zkušenějšími je to jinak, ti už se dokáží ovládat. Na ty je dobré si dávat pozor, na což často ti velkohubí a naoko chrabří zapomínají. Prodíráš se tedy proudem těl různých ras, až konečně narazíš na druhou křižovatku. Zahneš doleva a pokračuješ kamennou chodbou, na níž jsou v pravidelných intervalech rozmístěny hořící louče. Vstoupíš do jediných dveří široko daleko. Ocitneš se na ošetřovně, místě, kde jsou léčeny oděrky, hlubší škrábance a zlomené končetiny. Lékaři zde však mají mnohem méně práce, protože pokud se bojuje světelnými meči, zpravidla toho po poraženém mnoho nezbyde. Končetiny a zbytky těl se pak vyhazují na povrch planety, kde se o ně postará místní divá zvěř. Usměješ se při myšlence, že Zabrakovu ruku teď zřejmě okousává nějaký masožravec, zatímco její původní majitel skučí bolestí a přísahá té proklaté ženské krutou pomstu.
Z tvého světa představ tě vyruší až doktor svou otázkou. Že je to lékař jsi poznala podle pachu chemikálií, který jej obklopoval: Tady mají vstup povolen pouze ti, kteří jsou zraněni a potřebují ošetřit. Ukážeš mu svou ruku. Doktor ji hbutými prsty prohmatá a hned ti sděluje diagnózu. Hmm, zlomená ulnární a radiální kost na pravé ruce. Navíc to vypadá, že kosti tlačí na žíly. Jestli s tím rychle něco neprovedeme, nebudeš do hodiny cítit ani hýbat prsty. Pak bych musel amputovat. Ale snad k tomu nedojde. Tady si sedni, poručil ti a ukázal na postel, mnohem komfortnější než tu, kterou máš v pokoji. Posadíš se, když v tom se bolest ozve znovu, tentokrát mnohem intenzivněji. Díváš se na svou ruku, napuchlou jako důsledek nedostatečného prokrvování. Lékař se vzápětí vrátil, v ruce držel dva kusy železa ústící v jeden konec, podobně jako u nůžek, jen mnohonásobně větší. Při prvním pohledu na tu věc víš, že cokoliv se teď stane, bude velmi bolet. Je to však malá cena za to, že tvá ruka bude opět v pořádku.
Bude to asi hodně bolet, ale není jiná možnost, jak tu končetinu zachránit. Tímhle železem se ti pokusím ty zlámané kosti dostat mimo oblast, kudy vašemu druhu vedou žíly, oznámil ti. Spodní polovina je nepohyblivá, tu vložím pod ruku, na horní pak začnu tlačit tak, aby se ulnaris a radialis pokud možno dostaly na původní místo. Doktor z plic vypustil vzduch. Připraven? Na žádnou odpověď ale nečekal a prudce stáhl dva kusy železa k sobě, tvá ruka mezi nimi jako klín.
Za dveřmi panuje čilý ruch, což je však pochopitelné, protože noví studenti, kteří ještě nic nedokázali, obvykle hlučí nejvíce. Se staršími a zkušenějšími je to jinak, ti už se dokáží ovládat. Na ty je dobré si dávat pozor, na což často ti velkohubí a naoko chrabří zapomínají. Prodíráš se tedy proudem těl různých ras, až konečně narazíš na druhou křižovatku. Zahneš doleva a pokračuješ kamennou chodbou, na níž jsou v pravidelných intervalech rozmístěny hořící louče. Vstoupíš do jediných dveří široko daleko. Ocitneš se na ošetřovně, místě, kde jsou léčeny oděrky, hlubší škrábance a zlomené končetiny. Lékaři zde však mají mnohem méně práce, protože pokud se bojuje světelnými meči, zpravidla toho po poraženém mnoho nezbyde. Končetiny a zbytky těl se pak vyhazují na povrch planety, kde se o ně postará místní divá zvěř. Usměješ se při myšlence, že Zabrakovu ruku teď zřejmě okousává nějaký masožravec, zatímco její původní majitel skučí bolestí a přísahá té proklaté ženské krutou pomstu.
Z tvého světa představ tě vyruší až doktor svou otázkou. Že je to lékař jsi poznala podle pachu chemikálií, který jej obklopoval: Tady mají vstup povolen pouze ti, kteří jsou zraněni a potřebují ošetřit. Ukážeš mu svou ruku. Doktor ji hbutými prsty prohmatá a hned ti sděluje diagnózu. Hmm, zlomená ulnární a radiální kost na pravé ruce. Navíc to vypadá, že kosti tlačí na žíly. Jestli s tím rychle něco neprovedeme, nebudeš do hodiny cítit ani hýbat prsty. Pak bych musel amputovat. Ale snad k tomu nedojde. Tady si sedni, poručil ti a ukázal na postel, mnohem komfortnější než tu, kterou máš v pokoji. Posadíš se, když v tom se bolest ozve znovu, tentokrát mnohem intenzivněji. Díváš se na svou ruku, napuchlou jako důsledek nedostatečného prokrvování. Lékař se vzápětí vrátil, v ruce držel dva kusy železa ústící v jeden konec, podobně jako u nůžek, jen mnohonásobně větší. Při prvním pohledu na tu věc víš, že cokoliv se teď stane, bude velmi bolet. Je to však malá cena za to, že tvá ruka bude opět v pořádku.
Bude to asi hodně bolet, ale není jiná možnost, jak tu končetinu zachránit. Tímhle železem se ti pokusím ty zlámané kosti dostat mimo oblast, kudy vašemu druhu vedou žíly, oznámil ti. Spodní polovina je nepohyblivá, tu vložím pod ruku, na horní pak začnu tlačit tak, aby se ulnaris a radialis pokud možno dostaly na původní místo. Doktor z plic vypustil vzduch. Připraven? Na žádnou odpověď ale nečekal a prudce stáhl dva kusy železa k sobě, tvá ruka mezi nimi jako klín.
Korriban - Akademie Sithů - Ošetřovna
Procházel jsem chodbami Akademie a obezřetně jsem se rozhlížel okolo, kdykoliv mi může cokoliv a kdokoliv uříznout krk. Jediné co mě v mém rozjímání rušilo byla narůstající bolest v ruce a hluk okolních studentů. Většinou to byli mladí, ještě životem nenakopaní jedinci, kteří se budou divit, až jim všemi opěvovaná a zatracovaná bordelbaba život uštědří první ránu.
Konečně jsem došel ke dveřím ošetřovny a ovanul mě charakteristický zápach všech míst, které jsou vyhrazené pro doktory a podobné řezníky.
Měl jsem si to srovnat sám...
Naposledy jsem se nadechnul a vkročil. Hned na pravo ode mě se na mě smála krásná skvrna od krve.
Asi se tu s tím moc nepářou. Fik, fik...
Najednou na mě promluvil hluboký, přísný mužský hlas. Chtěl vědět, co tu dělám, proto jsem mu ukázal zlomeninu.
Z hromady odborných slov jsem pochopil to nejdůležitější - je to vážnější než jsem myslel a možná o ruku přijdu.
Můj chvilkový afekt, ve kterým jsem se nekontroloval, se mi opravdu nevyplatil, já vůl! Teď poznáš bolest hochu, je to trest, trest za tvojí blbost!
Mezitím doktor vytáhl jakési železné tyče. Malinko se mi zvedl žaludek.
Popisoval, co se bude dít, ale já ho moc neposlouchal, byl jsem konsternován těmi tyčemi. Konečně se má ruka dostala mezi tyče a doktor je stáhl...
Bolest mi projela celým tělem, od bolavého místa, až po poslední koneček prstů na noze. Dokonce mi i na čele vyrašil pot, což se nestává.
"AAAAh"
Abych neřval, zakousl jsem se plnou silou do druhé ruky a křečovitě jí svíral.
"Zabijte mě, prosím..."
Konečně bolest malinko povolila, otevřel jsem oči, které jsem v šoku zavřel a pustil ruku ze svého sevření, byl na ní pěkně krvavý šrám, zakousl jsem se opravdu hluboko, v puse jsem ještě měl pachuť mé vlastní krve, chtěl jsem si odflusnout, ale nepovažoval jsem to za vhodné.
Oklepal jsem se, schoval chvilkovou slabost a pak se podíval na doktora.
"Co bude teď?" Řekl jsem to zase tak chladným hlasem, až jsem se sám sobě divil.
Jediné, co jsem chtěl, bylo vypadnout odsud.
Procházel jsem chodbami Akademie a obezřetně jsem se rozhlížel okolo, kdykoliv mi může cokoliv a kdokoliv uříznout krk. Jediné co mě v mém rozjímání rušilo byla narůstající bolest v ruce a hluk okolních studentů. Většinou to byli mladí, ještě životem nenakopaní jedinci, kteří se budou divit, až jim všemi opěvovaná a zatracovaná bordelbaba život uštědří první ránu.
Konečně jsem došel ke dveřím ošetřovny a ovanul mě charakteristický zápach všech míst, které jsou vyhrazené pro doktory a podobné řezníky.
Měl jsem si to srovnat sám...
Naposledy jsem se nadechnul a vkročil. Hned na pravo ode mě se na mě smála krásná skvrna od krve.
Asi se tu s tím moc nepářou. Fik, fik...
Najednou na mě promluvil hluboký, přísný mužský hlas. Chtěl vědět, co tu dělám, proto jsem mu ukázal zlomeninu.
Z hromady odborných slov jsem pochopil to nejdůležitější - je to vážnější než jsem myslel a možná o ruku přijdu.
Můj chvilkový afekt, ve kterým jsem se nekontroloval, se mi opravdu nevyplatil, já vůl! Teď poznáš bolest hochu, je to trest, trest za tvojí blbost!
Mezitím doktor vytáhl jakési železné tyče. Malinko se mi zvedl žaludek.
Popisoval, co se bude dít, ale já ho moc neposlouchal, byl jsem konsternován těmi tyčemi. Konečně se má ruka dostala mezi tyče a doktor je stáhl...
Bolest mi projela celým tělem, od bolavého místa, až po poslední koneček prstů na noze. Dokonce mi i na čele vyrašil pot, což se nestává.
"AAAAh"
Abych neřval, zakousl jsem se plnou silou do druhé ruky a křečovitě jí svíral.
"Zabijte mě, prosím..."
Konečně bolest malinko povolila, otevřel jsem oči, které jsem v šoku zavřel a pustil ruku ze svého sevření, byl na ní pěkně krvavý šrám, zakousl jsem se opravdu hluboko, v puse jsem ještě měl pachuť mé vlastní krve, chtěl jsem si odflusnout, ale nepovažoval jsem to za vhodné.
Oklepal jsem se, schoval chvilkovou slabost a pak se podíval na doktora.
"Co bude teď?" Řekl jsem to zase tak chladným hlasem, až jsem se sám sobě divil.
Jediné, co jsem chtěl, bylo vypadnout odsud.
-
Wedge Bail
Korriban - Akademie Sithů - Ošetřovna
Doktora tvůj křik nijak nevyvedl z míry, protože věděl, jak bolestivá procedura to je. A taky jak riskantní, což ti ale oznámil až nyní. Co bude teď? Nic. Tu ruku ti zavážu a můžeš jít. Odložil železa a podrbal se na hlavě, čímž dával najevo, že si není jistý, jestli má pokračovat. Nakonec to udělal. Ale měl bych ti asi říct ještě něco. Neměl jsem na výběr, ta ruka byla vážně v hrozném stavu, takže jsem musel rychle zasáhnout. Jenže..., odmlčel se, je dost velká šance, že se to nepovede. I kdyby se kost dostala do původní pozice, nezaručuje to plnou rekonvalescenci. Na tvůj nechápavý pohled byl připraven, pokusil se to tedy vysvětlit jinak. O tu ruku s největší pravděpodobností přijdeš. Můj odhad je tak na osmdesát procent, možná víc. Odešel na chvíli do postranní místnosti, aby přinesl dlahu, hlavně tě však chtěl nechat na chvíli osamotě. Nebýt v Akademii, určitě by ti poskytl nějakou útěchu, na tomto místě by se mu to ale nemuselo vyplatit. Když se vrátil, držel v ruce kus dřeva speciálně uzpůsobený pro poskytnutí fixace. Ten ti přiložil na ruku a omotal kusem obvazu. To je všechno, co pro tebe můžu udělat. Přijď za dva dny, pak se uvidí.
Jsi opět na liduprázdné chodbě. Louče stěží zaplaší stíny na kamenných chodbách, kterými procházíš. Studenti se ti vyhýbají, protože mají strach, nebo se na tebe dívají s čitelnou záští v očích, stejně jako ty na ně. Vstoupíš do svého pokoje, ulehneš na postel a díváš se na kamenný strop. Necítíš smutek, spíše zlobu. Nejvíce na toho doktora, jež ti tak samozřejmě oznámil, že asi přijdeš o ruku. Při tomto přemýšlení si svou zdravou ruku položíš na tašku s věcmi... a zarazíš se. Něco není v pořádku. Po krátké prohlídce zjišťuješ, že se ti v ní někdo přehraboval a dal si zalážet, aby to nebylo na první pohled patrné. Hned taky dokážeš jmenovat viníka - spolubydlící zřejmě čekal, že najde kredity nebo alkohol. Zloba je rázem vystupňována až k nepříčetnosti. Chystáš ze sebe vypustit několik nadávek, když zaslechneš, jak se někdo blíží.
Kde je můj pokoj?! Vždyť je to tady jak v bludišti! Jenom vím, že tam byl nějakej zelenej parchant! Ten hlas znáš, je to ta špína, co si odvažuje nazývat se člověkem. Máš ještě několik sekund, než pobuda najde ty správné dveře. Hele, nevíš, kde bydlí ten Falleen? zazní na chodbě otázka, zřejmě na někoho, kdo jde kolem. Támhle! dostane se mu nabroušené odpovědi. Jestli chceš jednat, tak musíš hned.
Doktora tvůj křik nijak nevyvedl z míry, protože věděl, jak bolestivá procedura to je. A taky jak riskantní, což ti ale oznámil až nyní. Co bude teď? Nic. Tu ruku ti zavážu a můžeš jít. Odložil železa a podrbal se na hlavě, čímž dával najevo, že si není jistý, jestli má pokračovat. Nakonec to udělal. Ale měl bych ti asi říct ještě něco. Neměl jsem na výběr, ta ruka byla vážně v hrozném stavu, takže jsem musel rychle zasáhnout. Jenže..., odmlčel se, je dost velká šance, že se to nepovede. I kdyby se kost dostala do původní pozice, nezaručuje to plnou rekonvalescenci. Na tvůj nechápavý pohled byl připraven, pokusil se to tedy vysvětlit jinak. O tu ruku s největší pravděpodobností přijdeš. Můj odhad je tak na osmdesát procent, možná víc. Odešel na chvíli do postranní místnosti, aby přinesl dlahu, hlavně tě však chtěl nechat na chvíli osamotě. Nebýt v Akademii, určitě by ti poskytl nějakou útěchu, na tomto místě by se mu to ale nemuselo vyplatit. Když se vrátil, držel v ruce kus dřeva speciálně uzpůsobený pro poskytnutí fixace. Ten ti přiložil na ruku a omotal kusem obvazu. To je všechno, co pro tebe můžu udělat. Přijď za dva dny, pak se uvidí.
Jsi opět na liduprázdné chodbě. Louče stěží zaplaší stíny na kamenných chodbách, kterými procházíš. Studenti se ti vyhýbají, protože mají strach, nebo se na tebe dívají s čitelnou záští v očích, stejně jako ty na ně. Vstoupíš do svého pokoje, ulehneš na postel a díváš se na kamenný strop. Necítíš smutek, spíše zlobu. Nejvíce na toho doktora, jež ti tak samozřejmě oznámil, že asi přijdeš o ruku. Při tomto přemýšlení si svou zdravou ruku položíš na tašku s věcmi... a zarazíš se. Něco není v pořádku. Po krátké prohlídce zjišťuješ, že se ti v ní někdo přehraboval a dal si zalážet, aby to nebylo na první pohled patrné. Hned taky dokážeš jmenovat viníka - spolubydlící zřejmě čekal, že najde kredity nebo alkohol. Zloba je rázem vystupňována až k nepříčetnosti. Chystáš ze sebe vypustit několik nadávek, když zaslechneš, jak se někdo blíží.
Kde je můj pokoj?! Vždyť je to tady jak v bludišti! Jenom vím, že tam byl nějakej zelenej parchant! Ten hlas znáš, je to ta špína, co si odvažuje nazývat se člověkem. Máš ještě několik sekund, než pobuda najde ty správné dveře. Hele, nevíš, kde bydlí ten Falleen? zazní na chodbě otázka, zřejmě na někoho, kdo jde kolem. Támhle! dostane se mu nabroušené odpovědi. Jestli chceš jednat, tak musíš hned.
Korriban - Akademie Sithů - Ošetřovna
Řekl mi že mohu jít, ale v jeho hlasu byla znát touha ještě něco vypovědět.
Ne, snad ne nic zlýho, všechno vyšlo, je to tak, co se sakra bojíš? Čeho? Ty parchante, tys to zmrvil, že jo?
Chvíli jsem sám sebe naivně a hloupě optimisticky přesvědčoval, ale pak doktor promluvil – a nijak zvlášť dobře.
Proboha, to snad ne! To není pravda, že ne, dělá si ze mě legraci, vysmívá se mi.
Ač jsem slyšel jeho slova, nechtěl jsem jim uvěřit, nechtěl jsem je poslouchat, dostatečně jsem nechápal jejich význam, byl jsem v šoku, v šoku sice z částečně očekávaného, ale i tak překvapivého. Nejvíce mě dopálilo, když se doktor s lhostejným výrazem otočil a ležérně odešel.
Jistě, odcházíš ty parchante, ty sadistickej grázle, za všechno můžeš ty!
Narůstající vztek jsem musel ventilovat, jinak bych z toho šíleného a ve všech ohledech odporného tlaku v hlavě zešílel. Zatnul jsem pěst a vší silou jsem z otočky bouchnul do zdi, jenže ta byla kamenná.
Na chvíli jsem přestal svou, do té doby zcela zdravou ruku, cítit a dobrých pět vteřin jsem pěst nedokázal rozevřít, jen se klepala jak ruka staré otrokyně z Tatooine.
„Sakra!“
Ten doktor a ta zrůda v hale, ti za to můžou, za mou bolest, nezaslouženou!
Věděl jsem, že zasloužená byla, ale nebyl důvod si to připouštět, nechtěl jsem.
Ale oko za oko – oba budou trpět! Jak se ta krysa jmenovala… Ku Nuat. Právě ses zapsal na seznam, Sithe! Ku Nuat, Ku Nuat, už jen z toho jména se mi dělá zle!
Díky dalšímu návalu vzteku jsem se pokusil vstát, ale zatočila se mi hlava a málem jsem spadl. Musel jsem si zase sednout.
Dělá se mi zle z tohohle prostředí, tohohle vzduchu, smrdí to tu jako v pitevně! Neměl jsem sem chodit, to byla největší chyba, doktorům se nesmí věřit, přijdeš zdravej, odejdeš jako oživlá mrtvola…
Mezitím se zase vrátila ta zrůda a na ruku mi přivázala nějaký klacek. Potlačil jsem chuť na něj plivnout. Konečně mě propustil a já mohl do svého pokoje. Zase jsem šel po strohých a temných chodbách a musel koukat na ty namyšlené, naivní a ve všech ohledech hloupé obličeje.
Proč na mě civíte vy hlupáci! Sakra! Nečumte na mě! Nejsem ničím zvláštní, chci jen klid!
Zase se začal ozýval slabý hlásek mého již několikrát potlačeného vzteku, ale přinutil jsem se ho zase udusit v útrobách mé hlavy. Jak jsem procházel chodbami, konečně mi došlo, co znamená, přijít o ruku.
U Sitha, přijdu o ruku, já přijdu o ruku, to není možné. Proč já? Má ruka, má společnice, sakra! Co budu bez ní dělat?
Musel jsem se opřít o zeď. Několika polknutími jsem potlačil nastupující sebelítost a urychleně se dopravil do pokoje. Práskl jsem s sebou o postel a jen s vytřeštěnýma očima jsem přemítal, co dál.
Jak s tím mám žít?
A pak jsem to zjistil. Můj starý ruksak, stará taška s mým veškerým majetkem nebyla zcela v pořádku, proč? Protože se v ní někdo přehraboval.
Ta krysa vedle! Ty parchante, hajzle!
Obzor se mi zbarvil do sytě rudé barvy. Mít ho před s sebou, jedním sekem po krčních tepnách bych ho o život připravil, vykrvácel by. Chtěl jsem, aby škemral o svůj zbytečný život, aby prosil o svou pochybnou existenci. Neudržel jsem se, zdravou rukou jsem uchopil svůj cvičný meč a vší silou, jež jsem dokázal vytvořit, jsem udeřil do jeho tašky, a znovu, a znovu… Představoval jsem si nenáviděného souseda, Mistra Kuata, lhostejného ošetřovatele a ty Zabraky, všechny! Z afektu zpátky na zem, mě dokázal vytrhnout až jeden jediný hlas – hlas majitele teď již absolutně zlikvidované tašky.
Teď teprve budeš litovat hochu.
Rychle jsem vytáhl svou milovanou dýku a přitiskl se ke zdi hned vedle dveří, teď jen čekat, Jen jsem poslouchal jeho silné řeči a dělalo se mi špatně.
Stejnej jako ti tupci okolo, nezaslouží si nic jiného než smrt!
Konečně vešel, zcela suverénně a namyšleně, přesvědčený o své dokonalosti. Dokonce si ve své slepotě nevšiml své, zcela zlikvidované tašky, alespoň na první pohled. Na ten druhý se zarazil a nemohl uvěřit svým očím. Toho jsem zase využil já. Pomalu, potichu jsem se k němu přikradl a přiložil mu dokonale nabroušenou dýku k hrdlu, dal jsem si záležet, abych ho trošičku pořezal.
„Víš chlapče, jsou věci, které se nedělají.“
Odmlčel jsem se, abych si mohl vychutnat jeho strach.
„Jedna z těch věcí je i to, přehrabovat se mi v tašce, tušíš, jak se to trestá, že ano…“
Řekl mi že mohu jít, ale v jeho hlasu byla znát touha ještě něco vypovědět.
Ne, snad ne nic zlýho, všechno vyšlo, je to tak, co se sakra bojíš? Čeho? Ty parchante, tys to zmrvil, že jo?
Chvíli jsem sám sebe naivně a hloupě optimisticky přesvědčoval, ale pak doktor promluvil – a nijak zvlášť dobře.
Proboha, to snad ne! To není pravda, že ne, dělá si ze mě legraci, vysmívá se mi.
Ač jsem slyšel jeho slova, nechtěl jsem jim uvěřit, nechtěl jsem je poslouchat, dostatečně jsem nechápal jejich význam, byl jsem v šoku, v šoku sice z částečně očekávaného, ale i tak překvapivého. Nejvíce mě dopálilo, když se doktor s lhostejným výrazem otočil a ležérně odešel.
Jistě, odcházíš ty parchante, ty sadistickej grázle, za všechno můžeš ty!
Narůstající vztek jsem musel ventilovat, jinak bych z toho šíleného a ve všech ohledech odporného tlaku v hlavě zešílel. Zatnul jsem pěst a vší silou jsem z otočky bouchnul do zdi, jenže ta byla kamenná.
Na chvíli jsem přestal svou, do té doby zcela zdravou ruku, cítit a dobrých pět vteřin jsem pěst nedokázal rozevřít, jen se klepala jak ruka staré otrokyně z Tatooine.
„Sakra!“
Ten doktor a ta zrůda v hale, ti za to můžou, za mou bolest, nezaslouženou!
Věděl jsem, že zasloužená byla, ale nebyl důvod si to připouštět, nechtěl jsem.
Ale oko za oko – oba budou trpět! Jak se ta krysa jmenovala… Ku Nuat. Právě ses zapsal na seznam, Sithe! Ku Nuat, Ku Nuat, už jen z toho jména se mi dělá zle!
Díky dalšímu návalu vzteku jsem se pokusil vstát, ale zatočila se mi hlava a málem jsem spadl. Musel jsem si zase sednout.
Dělá se mi zle z tohohle prostředí, tohohle vzduchu, smrdí to tu jako v pitevně! Neměl jsem sem chodit, to byla největší chyba, doktorům se nesmí věřit, přijdeš zdravej, odejdeš jako oživlá mrtvola…
Mezitím se zase vrátila ta zrůda a na ruku mi přivázala nějaký klacek. Potlačil jsem chuť na něj plivnout. Konečně mě propustil a já mohl do svého pokoje. Zase jsem šel po strohých a temných chodbách a musel koukat na ty namyšlené, naivní a ve všech ohledech hloupé obličeje.
Proč na mě civíte vy hlupáci! Sakra! Nečumte na mě! Nejsem ničím zvláštní, chci jen klid!
Zase se začal ozýval slabý hlásek mého již několikrát potlačeného vzteku, ale přinutil jsem se ho zase udusit v útrobách mé hlavy. Jak jsem procházel chodbami, konečně mi došlo, co znamená, přijít o ruku.
U Sitha, přijdu o ruku, já přijdu o ruku, to není možné. Proč já? Má ruka, má společnice, sakra! Co budu bez ní dělat?
Musel jsem se opřít o zeď. Několika polknutími jsem potlačil nastupující sebelítost a urychleně se dopravil do pokoje. Práskl jsem s sebou o postel a jen s vytřeštěnýma očima jsem přemítal, co dál.
Jak s tím mám žít?
A pak jsem to zjistil. Můj starý ruksak, stará taška s mým veškerým majetkem nebyla zcela v pořádku, proč? Protože se v ní někdo přehraboval.
Ta krysa vedle! Ty parchante, hajzle!
Obzor se mi zbarvil do sytě rudé barvy. Mít ho před s sebou, jedním sekem po krčních tepnách bych ho o život připravil, vykrvácel by. Chtěl jsem, aby škemral o svůj zbytečný život, aby prosil o svou pochybnou existenci. Neudržel jsem se, zdravou rukou jsem uchopil svůj cvičný meč a vší silou, jež jsem dokázal vytvořit, jsem udeřil do jeho tašky, a znovu, a znovu… Představoval jsem si nenáviděného souseda, Mistra Kuata, lhostejného ošetřovatele a ty Zabraky, všechny! Z afektu zpátky na zem, mě dokázal vytrhnout až jeden jediný hlas – hlas majitele teď již absolutně zlikvidované tašky.
Teď teprve budeš litovat hochu.
Rychle jsem vytáhl svou milovanou dýku a přitiskl se ke zdi hned vedle dveří, teď jen čekat, Jen jsem poslouchal jeho silné řeči a dělalo se mi špatně.
Stejnej jako ti tupci okolo, nezaslouží si nic jiného než smrt!
Konečně vešel, zcela suverénně a namyšleně, přesvědčený o své dokonalosti. Dokonce si ve své slepotě nevšiml své, zcela zlikvidované tašky, alespoň na první pohled. Na ten druhý se zarazil a nemohl uvěřit svým očím. Toho jsem zase využil já. Pomalu, potichu jsem se k němu přikradl a přiložil mu dokonale nabroušenou dýku k hrdlu, dal jsem si záležet, abych ho trošičku pořezal.
„Víš chlapče, jsou věci, které se nedělají.“
Odmlčel jsem se, abych si mohl vychutnat jeho strach.
„Jedna z těch věcí je i to, přehrabovat se mi v tašce, tušíš, jak se to trestá, že ano…“
-
Wedge Bail
Korriban: Akademie - ubikace
Je blbost si myslet, že ticho existuje jen v jediný podobě. Rozdíl mezi tichem před bouřkou a tichem před kyselinovou bouřkou na Vjunu ve chvíli, kdy hlupák zjistí, že s sebou nemá žádnej energetickej štít, je fakt velkej. Taky se liší ticho, když zazobanej šlechtic zjistí, že mu hbitá ruka pomohla od obsahu kapes, a když to samý zjistí nějakej špinavej nevolník. Ten první to většinou přejde mávnutím rukou, ale druhej to doprovodí patřičným nářkem, bědováním a klením na všecky strany. Úplně jinde je rozdíl mezi tichem tuctu republikovejch vojáků před bitvou a po ní, když předtím Sithům na pomoc přišlo pár stovek kamarádíčků. A je ještě jeden druh ticha, ten nejhorší pro toho, kdo ho zažije - smrtelný ticho. Moment, kdy někomu na hlavu míří blaster nebo hrot meče nebo ostří dýky, chvíle, kdy slyší každej úder svýho srdce a ví, že může bejt jeho poslední. Roli taky sehrává prostředí - každýmu by se na zelenejch pláních Dantooine přece jen chcípalo snáz než v nějaký tmavý, zatuchlý díře na Korribanu. Jasně, i způsob je důležitej, laserovej paprsek do hlavy je určitě příjemnější než bejt na jídelníčku kathskejch psů nebo bejt zaříznutej jako podsvinče.
Sakra, ale proč na takový blbosti myslím teď, když mám pod krkem nabroušenou kudlu a za zádama nepříčetnýho Falleena?! Můj pud sebezáchovy je dost vyvinutej na to, aby bil na poplach a šeptal, že ta krev, co mi teď stýká po krku nemusí bejt poslední škrábnutí, který utržím. Jestli honem rychle něco nevymyslím. Jasně, hrabal jsem se v tý tašce, abych tam našel kredity nebo chlast, nebo oboje, ale k čemu jsou v týhle Akademii kredity? A já je naproti tomu potřebuju pro nemocnou dceru a starou. Jo, to zní dobře. Jenže ta čepel, co mi teď lechtá místo, kde myslím že prochází krční tepna, mi říká, že majitel asi není idiot, aby na takovou pitomost skočil. To by možná platilo na nějakou outlocitnou ženskou s mateřským cítěním, ale ne na tohohle vrahouna. Kdo ví, jestli má cenu takhle zapírat, dyť stejně ví, že jsem to byl já.
Jedna věc je jasná, jestli z toho vyváznu se zdravou kůží, stěhuju se vocaď, tohle je nad moje nervy. Normálního chlápka bych zvládnul usměrnit, ale takovýho... Mysli a nepřemejšlej nad zbytečnostma! Pravdu nebo lež? Když řeknu pravdu, podřízne mě, protože mu to všecko vyklopím, jenže jestli budu lhát, čeká mě to samý, jen s tím rozdílem, že to bude "odměna" za ty kecy, kterejma ho nakrmím. Moh' bych prosit o život, vím, není to nic statečnýho ani čestnýho, ale na to se mě nikdo nebude ptát, tak co? Anebo bych se moh' sebrat a jako hrdina tomu parchantovi od plic říct, co si o něm myslím. To by šlo mnohem líp než mu olizovat boty a plazit se před ním. Ale aspoň bych měl na chvíli tu radost a viděl bych ten jeho překvapenej ksicht, protože tohle by nečekal. Určitě ne. Jenže to by znamenalo smrt.
Čas, musím získat čas. Jak? Ruce, zvednu ruce jako že mu nechci ublížit, to ho snad zklidní, doufám. Tak, dobře. Teď - uvolni tělo, uvolni svaly, ať nevidí, jak jsi napjatej. A dejchej, pravidelně, pomalu. Dobrý. Mysli, mysli! Co bude ten hajzl čekat? Asi že se začnu omlouvat, aby mě moh' dodělat, já ty bestie znám, po galaxii se i nich vyprávěj všelijaký historky, a žádná z nich hezká. Co ta Síla, neměl bych zkusit ji nějak použít? Jenže jak, sakra, dyť jsem ještě ani nezačal trénovat. Síla, pche, k čemu to je když mi to nijak nepomůže?! Chtěl jsem bejt největším Sithem v týhle zpropadený Akademii a zatím to vypadá, že mě podřeže nějakej cápek, co by moh' z fleku dostat místo jako reklama na broušení nožů. Já... já nechci umřít, nechci, chtěl jsem si jenom vydělat nějaký prachy pleněním farmářskejch usedlostí se světelným mečem v ruce, abych měl respekt. Kdybych tušil, že tu jde vo kejhák, nikdy bych sem ani nepáchnul. To byly kecy: "Běž k nim, bude tam ženskejch a kreditů jak nadělanejch." Zatím todle.
Už dost! Nevím, možná to tak má bejt, že tu mám chcípnout. I když mi to nevoní, stalo se a jestli to má bejt vosud, tak jo. Prosit ale nebudu, to ne. Dělej, nadechni se a vynadej tomu zelenýmu frajerovi, dej mu, co mu patří. Napočítej do pěti a začni.
Jedna. Budeš se divit, holoubku.
Dvě. Musíš, máš na to.
Tři. Nechci, aby mě to bolelo, prosím.
Čtyři. Tak to musí bejt tak rázný, aby se zelenej nerozmejšlel a seknul.
Pět. Tu máš!
Ty si myslíš, že s tím svým prasečím ksichtem budeš rozkazovat, ty hajzle?! Celá ta vaše zpropadená rasa stojí za...
Je blbost si myslet, že ticho existuje jen v jediný podobě. Rozdíl mezi tichem před bouřkou a tichem před kyselinovou bouřkou na Vjunu ve chvíli, kdy hlupák zjistí, že s sebou nemá žádnej energetickej štít, je fakt velkej. Taky se liší ticho, když zazobanej šlechtic zjistí, že mu hbitá ruka pomohla od obsahu kapes, a když to samý zjistí nějakej špinavej nevolník. Ten první to většinou přejde mávnutím rukou, ale druhej to doprovodí patřičným nářkem, bědováním a klením na všecky strany. Úplně jinde je rozdíl mezi tichem tuctu republikovejch vojáků před bitvou a po ní, když předtím Sithům na pomoc přišlo pár stovek kamarádíčků. A je ještě jeden druh ticha, ten nejhorší pro toho, kdo ho zažije - smrtelný ticho. Moment, kdy někomu na hlavu míří blaster nebo hrot meče nebo ostří dýky, chvíle, kdy slyší každej úder svýho srdce a ví, že může bejt jeho poslední. Roli taky sehrává prostředí - každýmu by se na zelenejch pláních Dantooine přece jen chcípalo snáz než v nějaký tmavý, zatuchlý díře na Korribanu. Jasně, i způsob je důležitej, laserovej paprsek do hlavy je určitě příjemnější než bejt na jídelníčku kathskejch psů nebo bejt zaříznutej jako podsvinče.
Sakra, ale proč na takový blbosti myslím teď, když mám pod krkem nabroušenou kudlu a za zádama nepříčetnýho Falleena?! Můj pud sebezáchovy je dost vyvinutej na to, aby bil na poplach a šeptal, že ta krev, co mi teď stýká po krku nemusí bejt poslední škrábnutí, který utržím. Jestli honem rychle něco nevymyslím. Jasně, hrabal jsem se v tý tašce, abych tam našel kredity nebo chlast, nebo oboje, ale k čemu jsou v týhle Akademii kredity? A já je naproti tomu potřebuju pro nemocnou dceru a starou. Jo, to zní dobře. Jenže ta čepel, co mi teď lechtá místo, kde myslím že prochází krční tepna, mi říká, že majitel asi není idiot, aby na takovou pitomost skočil. To by možná platilo na nějakou outlocitnou ženskou s mateřským cítěním, ale ne na tohohle vrahouna. Kdo ví, jestli má cenu takhle zapírat, dyť stejně ví, že jsem to byl já.
Jedna věc je jasná, jestli z toho vyváznu se zdravou kůží, stěhuju se vocaď, tohle je nad moje nervy. Normálního chlápka bych zvládnul usměrnit, ale takovýho... Mysli a nepřemejšlej nad zbytečnostma! Pravdu nebo lež? Když řeknu pravdu, podřízne mě, protože mu to všecko vyklopím, jenže jestli budu lhát, čeká mě to samý, jen s tím rozdílem, že to bude "odměna" za ty kecy, kterejma ho nakrmím. Moh' bych prosit o život, vím, není to nic statečnýho ani čestnýho, ale na to se mě nikdo nebude ptát, tak co? Anebo bych se moh' sebrat a jako hrdina tomu parchantovi od plic říct, co si o něm myslím. To by šlo mnohem líp než mu olizovat boty a plazit se před ním. Ale aspoň bych měl na chvíli tu radost a viděl bych ten jeho překvapenej ksicht, protože tohle by nečekal. Určitě ne. Jenže to by znamenalo smrt.
Čas, musím získat čas. Jak? Ruce, zvednu ruce jako že mu nechci ublížit, to ho snad zklidní, doufám. Tak, dobře. Teď - uvolni tělo, uvolni svaly, ať nevidí, jak jsi napjatej. A dejchej, pravidelně, pomalu. Dobrý. Mysli, mysli! Co bude ten hajzl čekat? Asi že se začnu omlouvat, aby mě moh' dodělat, já ty bestie znám, po galaxii se i nich vyprávěj všelijaký historky, a žádná z nich hezká. Co ta Síla, neměl bych zkusit ji nějak použít? Jenže jak, sakra, dyť jsem ještě ani nezačal trénovat. Síla, pche, k čemu to je když mi to nijak nepomůže?! Chtěl jsem bejt největším Sithem v týhle zpropadený Akademii a zatím to vypadá, že mě podřeže nějakej cápek, co by moh' z fleku dostat místo jako reklama na broušení nožů. Já... já nechci umřít, nechci, chtěl jsem si jenom vydělat nějaký prachy pleněním farmářskejch usedlostí se světelným mečem v ruce, abych měl respekt. Kdybych tušil, že tu jde vo kejhák, nikdy bych sem ani nepáchnul. To byly kecy: "Běž k nim, bude tam ženskejch a kreditů jak nadělanejch." Zatím todle.
Už dost! Nevím, možná to tak má bejt, že tu mám chcípnout. I když mi to nevoní, stalo se a jestli to má bejt vosud, tak jo. Prosit ale nebudu, to ne. Dělej, nadechni se a vynadej tomu zelenýmu frajerovi, dej mu, co mu patří. Napočítej do pěti a začni.
Jedna. Budeš se divit, holoubku.
Dvě. Musíš, máš na to.
Tři. Nechci, aby mě to bolelo, prosím.
Čtyři. Tak to musí bejt tak rázný, aby se zelenej nerozmejšlel a seknul.
Pět. Tu máš!
Ty si myslíš, že s tím svým prasečím ksichtem budeš rozkazovat, ty hajzle?! Celá ta vaše zpropadená rasa stojí za...
Korriban: Akademie - ubikace
Tak copak, kdy se začneš vykrucovat?
Čekal jsem, že bude překvapený a ihned neodpoví, ale už jsem začínal ztrácet trpělivost. Vztek se sice mírně usadil na dně mé hlavy, ale kdykoliv se mohl zase vyzdvihnout ze špíny kanálu mých emocí, znovu vybuchnout – a to se pak neovládnu. Pokoj by byl pěkně špinavý…
Po celou dobu jsem cítil, že se mírně chvěje, měl strach, to jistě. A měl k němu důvod.
Konečně promluvil, vztekle, celou svou vůlí se snažil vypadat silně, neohroženě, ale přesto z něj byla cítit úzkost. Snaha zastrašit… nebo se mě snaží naštvat? Asi to chce mít za sebou. Jo…
Nedokázal jsem se ubránit smíchu, co víc, rozřehtal jsem se jako na popravě komediantů, nejlépe rodianů a zabraků. Kudlu jsem mu z krku sundal, ještě jsem nůž utřel do jeho šatů, nechci si nechat jeho bídnou krev na mé přítelkyni, to by bylo skutečně skoro rouhání, a konečně promluvil.
„Co tohle byl za pokus, pokoušíš se mě zastrašit či co? Nebo jsi chtěl, abych tě zabil? Ne, ty jsi stejný jako všichni okolo, hloupý, odporný budižkničemu. Nechci si tvou krví dále špinit nůž, na to nemám chuť a – škoda oceli.“
Ironicky jsem se na něj usmál, dýku zasunul do pochvy za pas a demonstrativně jsem si lehl na lůžko a stále ho pobaveně pozoroval.
„A dám ti radu, nepokoušej osud.“
Tak copak, kdy se začneš vykrucovat?
Čekal jsem, že bude překvapený a ihned neodpoví, ale už jsem začínal ztrácet trpělivost. Vztek se sice mírně usadil na dně mé hlavy, ale kdykoliv se mohl zase vyzdvihnout ze špíny kanálu mých emocí, znovu vybuchnout – a to se pak neovládnu. Pokoj by byl pěkně špinavý…
Po celou dobu jsem cítil, že se mírně chvěje, měl strach, to jistě. A měl k němu důvod.
Konečně promluvil, vztekle, celou svou vůlí se snažil vypadat silně, neohroženě, ale přesto z něj byla cítit úzkost. Snaha zastrašit… nebo se mě snaží naštvat? Asi to chce mít za sebou. Jo…
Nedokázal jsem se ubránit smíchu, co víc, rozřehtal jsem se jako na popravě komediantů, nejlépe rodianů a zabraků. Kudlu jsem mu z krku sundal, ještě jsem nůž utřel do jeho šatů, nechci si nechat jeho bídnou krev na mé přítelkyni, to by bylo skutečně skoro rouhání, a konečně promluvil.
„Co tohle byl za pokus, pokoušíš se mě zastrašit či co? Nebo jsi chtěl, abych tě zabil? Ne, ty jsi stejný jako všichni okolo, hloupý, odporný budižkničemu. Nechci si tvou krví dále špinit nůž, na to nemám chuť a – škoda oceli.“
Ironicky jsem se na něj usmál, dýku zasunul do pochvy za pas a demonstrativně jsem si lehl na lůžko a stále ho pobaveně pozoroval.
„A dám ti radu, nepokoušej osud.“
-
Wedge Bail
Korriban: Akademie - ubikace
Jestliže chlap promýšlel desítku způsobů, kterými ho teď můžeš zabít, takový zvrat bylo to poslední, v co doufal. Zůstal proto stát s otevřenou pusou a nevnímal krev pryštící z rány na krku, oči měl vytřeštěné a zíral na tebe, jak si v klidu ležíš na posteli vedle jeho tašky rozsekané na cáry. Ještě chvíli tak setrval a pak mu konečně došlo, že právě přežil to nejbližší setkání se zubatou v životě. Neváhal, přiběhl k posteli, narval oblečení rozházené po lůžku do děravého ruksaku a bez váhání zamířil ke dveřím. Čekal jsi, že uteče jako zbabělec, což také udělal, jenže ještě před tím se zastavil na prahu a otočil se. Hele, žádný emoce nebo tak, ale... díky. Toho muže jsi už v nikdy v životě neviděl. Nějakou dobu poté jsi se dozvěděl, že ten den vystoupil z Akademie a se Sithy se už dále nezapletl. Namísto toho odletěl na Dantooine, kde se stal farmářem, oženil se s dcerou místního zbohatlíka a do konce života byl spokojený. Dva z jeho tří potomků pokračovali v rodinné tradici pěstování plodin, poslední se vydal na Coruscant a otevřel si restauraci, jež se brzy stala vyhlášenou nejen díky skvělým pokrmům. Majitel totiž často návštěvníkům vypravoval staré rodinné historky, hlavně tu, jak jeho otec na Korribanu potkal Falleena a ten i když mohl, ušetřil ho a nechal jít.
O ničem z toho však nemáš ani ponětí, tvé myšlenky jsou zaměstnány starostmi o ruku. Několikrát zakleješ do prázdna a napřímíš se. Shromáždění! Zatímco ses tady špinil s tím obejdou, utíkal ti čas. Rychle vstaneš, schováš nůž a vyrazíš směrem k přijímací síni. Právě včas, protože chodba je znovu plná pobíhajících studentů. Někteří nejsou ubytovaní, něktěří nejsou vybalení, něktěří neví, kde jsou. Všichni ale ví jedno: na dnešní setkání by se jim nevyplatilo přijít pozdě. Sithové tolerují jen velmi málo chyb a nedochvilnost mezi nimi nikdy nebyla. Proto taky slyšíš ty neustálé otázky. Hele, nevíš, kde se dneska koná ten mejdan? zeptá se jeden vtipálek druhého, který mu ihned sekunduje. Ále, slyšel jsem, že to dneska bude bez chlastu. Nevím, jestli se tam ukážu, a oba se rozesmáli na celé kolo. Jenže na takové legrácky nemáš čas ani náladu. Snažíš se zorientovat v bludišti chodeb, ale ač se snažíš, pokaždé končíš na stejném místě. Ptát se však nehodláš. Po několika neúspěšných pokusech konečně stojíš uprostřed kruhového sálu se sloupy po stranách. Je tu zatím jen několik lidí.
Co tě namíchlo byla známá parta Zabraků, kteří stáli přímo proti tobě a jen úsečné pohledy naznačují, jaký na tebe mají vztek. Zaměříš se na ně a na okamžik polevíš se svou obezřetností, čehož využije žena v hnědé kápi s černými vlasy. Přiblíží se k tobě a zašeptá do ucha: Co na ně říkáš? Otočíš se na Keu Lou a snažíš se skrýt své překvapení. Nedaří se ti to. Překvapen? Nemusíš být. Jen by mě zajímalo, co od tohoto shromáždění vlastně očekáváš? Mezitím začínají přicházet další nováčci a ty každého z nich chvíli pozoruješ, zatímco přemýšlíš nad odpovědí.
Jestliže chlap promýšlel desítku způsobů, kterými ho teď můžeš zabít, takový zvrat bylo to poslední, v co doufal. Zůstal proto stát s otevřenou pusou a nevnímal krev pryštící z rány na krku, oči měl vytřeštěné a zíral na tebe, jak si v klidu ležíš na posteli vedle jeho tašky rozsekané na cáry. Ještě chvíli tak setrval a pak mu konečně došlo, že právě přežil to nejbližší setkání se zubatou v životě. Neváhal, přiběhl k posteli, narval oblečení rozházené po lůžku do děravého ruksaku a bez váhání zamířil ke dveřím. Čekal jsi, že uteče jako zbabělec, což také udělal, jenže ještě před tím se zastavil na prahu a otočil se. Hele, žádný emoce nebo tak, ale... díky. Toho muže jsi už v nikdy v životě neviděl. Nějakou dobu poté jsi se dozvěděl, že ten den vystoupil z Akademie a se Sithy se už dále nezapletl. Namísto toho odletěl na Dantooine, kde se stal farmářem, oženil se s dcerou místního zbohatlíka a do konce života byl spokojený. Dva z jeho tří potomků pokračovali v rodinné tradici pěstování plodin, poslední se vydal na Coruscant a otevřel si restauraci, jež se brzy stala vyhlášenou nejen díky skvělým pokrmům. Majitel totiž často návštěvníkům vypravoval staré rodinné historky, hlavně tu, jak jeho otec na Korribanu potkal Falleena a ten i když mohl, ušetřil ho a nechal jít.
O ničem z toho však nemáš ani ponětí, tvé myšlenky jsou zaměstnány starostmi o ruku. Několikrát zakleješ do prázdna a napřímíš se. Shromáždění! Zatímco ses tady špinil s tím obejdou, utíkal ti čas. Rychle vstaneš, schováš nůž a vyrazíš směrem k přijímací síni. Právě včas, protože chodba je znovu plná pobíhajících studentů. Někteří nejsou ubytovaní, něktěří nejsou vybalení, něktěří neví, kde jsou. Všichni ale ví jedno: na dnešní setkání by se jim nevyplatilo přijít pozdě. Sithové tolerují jen velmi málo chyb a nedochvilnost mezi nimi nikdy nebyla. Proto taky slyšíš ty neustálé otázky. Hele, nevíš, kde se dneska koná ten mejdan? zeptá se jeden vtipálek druhého, který mu ihned sekunduje. Ále, slyšel jsem, že to dneska bude bez chlastu. Nevím, jestli se tam ukážu, a oba se rozesmáli na celé kolo. Jenže na takové legrácky nemáš čas ani náladu. Snažíš se zorientovat v bludišti chodeb, ale ač se snažíš, pokaždé končíš na stejném místě. Ptát se však nehodláš. Po několika neúspěšných pokusech konečně stojíš uprostřed kruhového sálu se sloupy po stranách. Je tu zatím jen několik lidí.
Co tě namíchlo byla známá parta Zabraků, kteří stáli přímo proti tobě a jen úsečné pohledy naznačují, jaký na tebe mají vztek. Zaměříš se na ně a na okamžik polevíš se svou obezřetností, čehož využije žena v hnědé kápi s černými vlasy. Přiblíží se k tobě a zašeptá do ucha: Co na ně říkáš? Otočíš se na Keu Lou a snažíš se skrýt své překvapení. Nedaří se ti to. Překvapen? Nemusíš být. Jen by mě zajímalo, co od tohoto shromáždění vlastně očekáváš? Mezitím začínají přicházet další nováčci a ty každého z nich chvíli pozoruješ, zatímco přemýšlíš nad odpovědí.
Korriban: Akademie - ubikace - můj pokoj, schromáždění
On se balí? Jo, správně, dělá dobře. Příště mu totiž druhou šanci nedám, skončí jako podsvinče.
Pozoroval jsem ho, jak balí a náladu jsem měl skutečně špatnou, radši bych byl v kůži otroka na Tatooine, než teď, tady, s rukou, o kterou nejspíš přijdu a mezi tvory, který mě vyloženě iritují.
Možná jsem tě měl skutečně zabít...alespoň pro svůj vlastní klid.
A pak poděkoval.
Prosím? On řekl díky?
Kdyby udělal cokoliv, nadával nebo jen mlčel, tak bych věděl, na čem jsem, nestalo by se nic, na co bych nebyl zvyklý. Už dlouho mi nikdo neřekl díky, vlastně si ani nevzpomínám, že by mi to někdo kdy řekl... Doufám, že se tu nikdo pěkně dlouho nezabydlí.
Pak mi to došlo, to zatracený schromáždění! Rychle jsem se zvedl a vyrazil do chodeb, čím blíž jsem byl místu setkání, tím více zde nahuštěno bylo. Vztekle jsem strkal do ostatních studentů, až jsem se dostal do velké haly. Na celou tuhle parádu jsem se díval dosti skepticky a proto jsem zůstal blízko u výstupních dveří. Pak jsem si všiml těch Zabraků, zamračil jsem se a oči mi ztvrdly.
Ale, naši přátelé. Každý z nich, by potřeboval pořádně vytrestat, useklá končetina, zdá se, nezabrala, mít pořádnou zbraň a zdravou ruku....
Mé myšlenky přeruší ženský hlas, který sice poznávám, ale i tak se neubráním leknutí.
Sakra
Mistryně Keu Lou stála hned vedle mě, jak se tu proboha vzala?
Neodpověděl jsem na její první, spíše řečnickou otázku, ale ona pokračovala.
"Co očekávám?" Uchechtl jsem se. "Radši nic, obávám se očekávání, přináší to zklamání a nepříjemné překvapení. Vlastně bych se ani nedivil, kdyby nás všechny pozabíjeli." Prohlásil jsem sarkasticky a zašklebil jsem se. "Uvidíme, jak to dopadne. A vy, paní, přejete si ode mě něco?"
On se balí? Jo, správně, dělá dobře. Příště mu totiž druhou šanci nedám, skončí jako podsvinče.
Pozoroval jsem ho, jak balí a náladu jsem měl skutečně špatnou, radši bych byl v kůži otroka na Tatooine, než teď, tady, s rukou, o kterou nejspíš přijdu a mezi tvory, který mě vyloženě iritují.
Možná jsem tě měl skutečně zabít...alespoň pro svůj vlastní klid.
A pak poděkoval.
Prosím? On řekl díky?
Kdyby udělal cokoliv, nadával nebo jen mlčel, tak bych věděl, na čem jsem, nestalo by se nic, na co bych nebyl zvyklý. Už dlouho mi nikdo neřekl díky, vlastně si ani nevzpomínám, že by mi to někdo kdy řekl... Doufám, že se tu nikdo pěkně dlouho nezabydlí.
Pak mi to došlo, to zatracený schromáždění! Rychle jsem se zvedl a vyrazil do chodeb, čím blíž jsem byl místu setkání, tím více zde nahuštěno bylo. Vztekle jsem strkal do ostatních studentů, až jsem se dostal do velké haly. Na celou tuhle parádu jsem se díval dosti skepticky a proto jsem zůstal blízko u výstupních dveří. Pak jsem si všiml těch Zabraků, zamračil jsem se a oči mi ztvrdly.
Ale, naši přátelé. Každý z nich, by potřeboval pořádně vytrestat, useklá končetina, zdá se, nezabrala, mít pořádnou zbraň a zdravou ruku....
Mé myšlenky přeruší ženský hlas, který sice poznávám, ale i tak se neubráním leknutí.
Sakra
Mistryně Keu Lou stála hned vedle mě, jak se tu proboha vzala?
Neodpověděl jsem na její první, spíše řečnickou otázku, ale ona pokračovala.
"Co očekávám?" Uchechtl jsem se. "Radši nic, obávám se očekávání, přináší to zklamání a nepříjemné překvapení. Vlastně bych se ani nedivil, kdyby nás všechny pozabíjeli." Prohlásil jsem sarkasticky a zašklebil jsem se. "Uvidíme, jak to dopadne. A vy, paní, přejete si ode mě něco?"
-
Wedge Bail
Korriban: Akademie - Přijímací síň
Keu Lou se na tebe chvíli dívala a pak se postavila vedle tebe. Jak pravdivá tvá poznámka o smrti byla jsi měl možnost zjistit před chvílí. Kdybych chtěla, už tě mohli ohryzávat terentatekové v nějaké díře za Akademií. Otázkou je proč nejsi tam, ale tady. Pousmála se, protože z tvého výrazu bylo jasné, že nevíš, o čem vlastně mluví. Všichni tihle tady si myslí, že být Sithem znamená jen chodit na hodiny šermování a používání Síly, v noci spát a ve dne se učit. Chyba. Sith, to je poslání, ne povolání nebo způsob ukrácení volného času. Neznamená to udělat si své, pak na všechno zapomenout a jít se opít do nejbližší kantýny. My musíme být neustále ve střehu. Předvedu ti to názorně, co říkáš? Považuj to za první lekci pro nadaného studenta. Nezdá se ti na této síňi něco zvláštního, pověz, a nechala tě chvíli přemýšlet. I když ti tu skutečně něco nesedí, nedokážeš to popsat. Rozhlížíš se kolem sebe, po všech stěnách a vchodech, ale nic. Myslela jsem si to, řekla Keu Lou. Zatím ti chybí disciplína a soustředění, těm se však dá naučit. Podívej se.
A postupně ukázala prstem na všechny tři vchody. Nezdálo se ti na nich nic zvláštního, ale pak ti konečně došlo, kam tím žena míří a bleskově jsi sáhnul pro dýku. Avšak Mistryně byla i tentokrát rychlejší a drtila tvé zápěstí nebývalou silou. Nech ji schovanou. Jsi první, který to ví. Dokaž, že máš předpoklady pro to stát se Sithem. Znovu jsi se nenápadně rozhlédl. Ve výklenku každé chodby ústící do haly jsou ve stínu skryty čtyři postavy s meči v rukou. Maskují se tak dobře, že kolem nich nováčci procházejí bez povšimnutí. Černé kápě od hlavy až k patě poskytují dokonalý úkryt před náhodnými zraky. Tázavě pohlédneš na Keu Lou. Jsou to studenti, které trénujeme zvlášť. Nemusíš vědět proč, stačí dodat jen tolik, že nikoho z nich podruhé neuvidíš. S vyjímkou dneška. A teď ticho, Jorak už je tady! Skutečně, hlava Akademie se dostavila se svou osobní stráží a zaujala místo uprostřed hlučících. Ticho! vyštěkl svým nesmírně tenkým hlasem. Dívala jsi se na muže kolem padesátky hubenější postavy se zbytky šedivých vlasů na hlavě. Ihned tě zaujaly jeho oči, protože ten pichlavý pohled by dokázal rozdrolit kámen. Stráž tvořili dva muži kolem třiceti let s nepřátelským vzezřením a světelnými meči na opascích.
Vítejte v Akademii. Ti nejlepší z vás se stanou Sithy, zbytek zemře. Po dnešním večeru máte možnost kdykoliv odejít, nejdříve ale musíte vykonat rozřazovací test. Zítra ráno v šest hodin vás Mistři budou očekávat u tréninkové haly. Vyčkejte zde, až na vás dojde řada. To je vše. S tím všichni tři odešli. Nezapomeň, máš výhodu, řekla ti Keu Lou před tím, než i ona zmizela ve tmavé chodbě. Zřejmě jako jediný víš, co bude následovat. Přesuneš se tedy od vchodu směrem k nebližší zdi právě ve chvíli, kdy ucítíš mohutné vibrace v toku Síly.
V tom samém okamžiku všech dvanáct zahalených postav opustí své skrýše a v naprosté tichosti vstoupí do přijímací síně. Vždy jeden zůstává u vchodu, zatímco ostatní zamíři k nováčkům. Rozřazovací test začíná.
Keu Lou se na tebe chvíli dívala a pak se postavila vedle tebe. Jak pravdivá tvá poznámka o smrti byla jsi měl možnost zjistit před chvílí. Kdybych chtěla, už tě mohli ohryzávat terentatekové v nějaké díře za Akademií. Otázkou je proč nejsi tam, ale tady. Pousmála se, protože z tvého výrazu bylo jasné, že nevíš, o čem vlastně mluví. Všichni tihle tady si myslí, že být Sithem znamená jen chodit na hodiny šermování a používání Síly, v noci spát a ve dne se učit. Chyba. Sith, to je poslání, ne povolání nebo způsob ukrácení volného času. Neznamená to udělat si své, pak na všechno zapomenout a jít se opít do nejbližší kantýny. My musíme být neustále ve střehu. Předvedu ti to názorně, co říkáš? Považuj to za první lekci pro nadaného studenta. Nezdá se ti na této síňi něco zvláštního, pověz, a nechala tě chvíli přemýšlet. I když ti tu skutečně něco nesedí, nedokážeš to popsat. Rozhlížíš se kolem sebe, po všech stěnách a vchodech, ale nic. Myslela jsem si to, řekla Keu Lou. Zatím ti chybí disciplína a soustředění, těm se však dá naučit. Podívej se.
A postupně ukázala prstem na všechny tři vchody. Nezdálo se ti na nich nic zvláštního, ale pak ti konečně došlo, kam tím žena míří a bleskově jsi sáhnul pro dýku. Avšak Mistryně byla i tentokrát rychlejší a drtila tvé zápěstí nebývalou silou. Nech ji schovanou. Jsi první, který to ví. Dokaž, že máš předpoklady pro to stát se Sithem. Znovu jsi se nenápadně rozhlédl. Ve výklenku každé chodby ústící do haly jsou ve stínu skryty čtyři postavy s meči v rukou. Maskují se tak dobře, že kolem nich nováčci procházejí bez povšimnutí. Černé kápě od hlavy až k patě poskytují dokonalý úkryt před náhodnými zraky. Tázavě pohlédneš na Keu Lou. Jsou to studenti, které trénujeme zvlášť. Nemusíš vědět proč, stačí dodat jen tolik, že nikoho z nich podruhé neuvidíš. S vyjímkou dneška. A teď ticho, Jorak už je tady! Skutečně, hlava Akademie se dostavila se svou osobní stráží a zaujala místo uprostřed hlučících. Ticho! vyštěkl svým nesmírně tenkým hlasem. Dívala jsi se na muže kolem padesátky hubenější postavy se zbytky šedivých vlasů na hlavě. Ihned tě zaujaly jeho oči, protože ten pichlavý pohled by dokázal rozdrolit kámen. Stráž tvořili dva muži kolem třiceti let s nepřátelským vzezřením a světelnými meči na opascích.
Vítejte v Akademii. Ti nejlepší z vás se stanou Sithy, zbytek zemře. Po dnešním večeru máte možnost kdykoliv odejít, nejdříve ale musíte vykonat rozřazovací test. Zítra ráno v šest hodin vás Mistři budou očekávat u tréninkové haly. Vyčkejte zde, až na vás dojde řada. To je vše. S tím všichni tři odešli. Nezapomeň, máš výhodu, řekla ti Keu Lou před tím, než i ona zmizela ve tmavé chodbě. Zřejmě jako jediný víš, co bude následovat. Přesuneš se tedy od vchodu směrem k nebližší zdi právě ve chvíli, kdy ucítíš mohutné vibrace v toku Síly.
V tom samém okamžiku všech dvanáct zahalených postav opustí své skrýše a v naprosté tichosti vstoupí do přijímací síně. Vždy jeden zůstává u vchodu, zatímco ostatní zamíři k nováčkům. Rozřazovací test začíná.