Mise pro Gwendolin Wanderer (Gwendolin)

[Gwendolin]

Coruscant, poblíž budovy Bezpečnostní služby.

Rozhlížím se okolo sebe a hledám nejrychlejší cestu k lodi. Není jiná možnost, hustému davu plnému kapsářů a hlídek se nevyhnu.
Jdu na to!
Povzbudím se, chytnu meč, abych o něj znovu nepřišla a vyrazím do spleti těl. Bohužel nejsem žádný obr ani člověk, který působí odstrašujícím dojmem a lidé mu ustupují z cesty, nezbývá mi než se přizpůsobovat pohybu ostatních. Po strastiplné cestě, která se nevyhnula srážkám a zakopnutím se dostanu na pár metrů od rampy mistrovy lodi. Nastoupím do lodi.
Nijak zvlášť dobře.
Zavolám a stručně povyprávím co se stalo.
Jak jste dopadli Vy, mistře?
Otočím se a jdu do pilotní kabiny, kde se většinou mistr nalézá.

[Pear]

Coruscant, poblíž budovy Bezpečnostní služby.

Dobře jsem dopadl, Gwen...
Zavře se rampa, a loď osvětli vnitřní světla, zabudované do stropů a podpůrných sloupků lodi. Místnost tak vrhá všelijaké stíny, a ponořuje své okolí do tajemného světla a barev od monitorů a ukazatelů poblikávajících na panelech.
Možná lépe než se zdá.
Opět se po chvilce ozve z kajuty. Červené světlo svítící nad dveřmi značí, že jsou zamčeny. A jak by jsi chtěla, zelené světlo se nerozsvítí a nerozsvítí. Dnes ti asi bylo předurčeno zůstat sama v něčem jako společenská místnost lodi, což byl ve tvém případě sarkastický název.
A měl jsem štěstí, vím kde je Patrick...
Loď se právě vzdalovala od atmosféry planety a vstupovala do hyperprostoru. Malé cuknutí, a už jsi mohla z průhledů sledovat krásný efekt časového zakřivení způsobující rozmazání hvězd a typický modrý nádech.

[Gwendolin]

Coruscant, poblíž budovy Bezpečnostní služby.

Mistrovu odpověď doprovází zvuk zavírající se rampy. Zapne se vnitřní osvětlení lodi a do provozu se probouzí i ostatní systémy lodi. Zařízení a elektronika přichází k životu. Pípání, poblikávání, bzukot elektřiny, vrzání tlumičů, hučení motoru. Není pochyb, startujeme. Přibližuji se k pilotní kabině. Mistrův hlas zní stále blíž, je tlumený, proniká ke mě skrz zavřené dveře. Zmáčknu tlačítko, ale nic se nestane. Červené světlo nad mou hlavou je jako neúprosný soudce.
Vstup zakázán.
Vysílá ke mě zprávu. Smutně se otočím a vracím se zpět.
Síla si přeje, abych zůstala sama...
Pomyslím si. V poslední době až příliš často. Na okamžik zaváhám a chci na mistra zavolat, ale rozmyslím si to. Vlastně mi to přijde vhod. Ve společenské místnosti si mohu všechno znovu promyslet. Ve vzpomínkách se vracím k výslechu.
Vy víte kde je Patrick?
Vykřiknu a vyskočím ze sedačky.
Kde? Jak jste to zjistil?

[Pear]

Coruscant, poblíž budovy Bezpečnostní služby.

Za tebou...
Ozve se z pilotní kabiny, a ty si tuto krátkou větu pořádně přebereš, až když ležíš na zemi a instinktivně si třeš zasažené místo na krku.
Překvapena?
Ozve se nyní dvojhlasně z před tebou i za tebou. Po chvilce už pohlédneš do obličeje známé osobnosti, kterou jsi v poslední době viděla více než je zdrávo, s rukama za zády, pevně uvázanýma k židli. Světla jsou nyní hodně tlumena, nebo se ti to alespoň zdá. Patricka nicméně vidíš ve své jeho kráse. Dokonce mu snad i maskování přišlo zbytečné, neboť tam stále ve svém klasickém oblečení. V jiném jsi ho snad nikdy ani neviděla, nepočítaje mise, kdy jste se museli převléknout do něčeho jiného, aby jste zapadli. Ale i tak jsi ho viděla maximálně ve čtyřech, maximálně pěti různých převlecích. I přesto si ale zachoval důstojnost, stál vzpřímeně, v čistém oblečení, i on sám byl čistý, a pěkně voněl parfémem, který jsi u něj ještě necítila.
Za jak dlouho?
Zakřičí k pilotní kabině.
Dvacet pět minut Patricku...
Zazní mistrův hlas z pilotní kabiny.

[Gwendolin]

Jedieská loď, v hyperprostoru.

Ahhh!
Je jediné co ze sebe dokážu dostat po nečekaném útoku. Přejíždím dlaní po krku, jako bych se snažila vyléčit bolavé místo.
Ano.
Promluvím slabím hlasem. Neuplyne ani pár vteřin a sedím spoutaná s rukama za zády a pohlížím do mě tak známého obličeje. Patrick v celé své kráse, upravený jako vždy. Jako by se ho předcházející události vůbec nedotkly. Oblečení má čisté, vyžehlené. Do nosu se mi vkrádá jemná vůně jeho parfému.
Ten neznám, že by využil útěk k nákupům?
Tyčí se nade mnou a usmívá se. Střetnu se s jeho pohledem. Probodává mě známý pevný a odhodlaný výraz, který se mi dostává pod kůži. Pokouším se mu ho vrátit, ale nakonec pohlédnu stranou. Nepřítomně pozoruji blikající světélko nějakého přístroje. Pravidelného rožnutí a zhasnutí dostane do pozadí Patrickův hlas a následná odpověď.
Dvacet pět minut? Do hyperprostoru jsme vstoupili ani ne před deseti minutami. Žádná planeta není dost blízko... myslím. Čeká na... na nás snad někde loď.
Smířená s myšlenkou dalšího věznění pohlédnu na Patricka.
Kam letíme, Patricku?
Promluvím odevzdaně. Skloním hlavu a vodopád bílých vlasů mi zakryje výhled. Jsem za to ráda. Nechtěla bych, aby kdokoliv spatřil můj zoufalý obličej. Už tolikrát jsem byla ve stejné situaci, jak je možné, že jsem si na to ještě nezvykla. Strach ze smrti, bolesti, utrpení... věznění. Temné myšlenky se mi vkrádají do mysli.

[Pear]

Jedieská loď, v hyperprostoru.

Jakpak se cítí naše rytířka?
Položí opět onu otázku, která se ti za ta léta tak vryla do paměti. Mezi jeho otázkou a tvojí odpovědí dělá něco s navigačním počítačem. A to do doby, než se před tebou objeví projekce lodě. Typ, pro tebe zcela neznámý, kolem něj se pouze promítá několik základních údajů.
Tohle je náše loď, naše prozatimní základna, než doděláme tu novou. Ty jedeš se mnou. Bude mi ctí tě pohostit na této skromné bráce...
Loď se rozřízne na spoustu místností, jídelen, společenských pokojů, barů, kasín, jedním slovem létající městečko...
...a doufám, že zas nebudeš mít chuť utíkat.
Dokončí, a oba potichu sednete. Patrick se roztáhne na velké lavici u zdi. A konečně se nad dveřmi pilotní kabiny rozsvítilo zelené světlo. Bohužel, dovnitř se ty už nepodíváš, neboť jsi pevně přivázána, a meč se, opět, pohupuje u pasu Patricka.
Nečekaně, loď cukne. A poté ještě nekolikrát.
Patricku, hypermotory přestaly fungovat. A vypadá to, že máme společnost Republiky!
Z pilotní kabiny vylítne další muž v oblečení zabijáků, v doprovodu protokolárního droida.
Co budeme dělat, pane Patricku?
Promluví droid na kapitána lodi hlasem mistra, a hned bylo vše jasné.
Na svoje místa. Já se podívám na ty motory, ty se zkus držet od nich co nejdál...!
Zakřičí, a vklouzne servisním poklopem do strojovny. Ty zůstaneš opět sama...

[Gwendolin]

Jedieská loď, v hyperprostoru.

Ozve se stará známá otázka. Zavřu oči, nadechnu se a nasadím neutrální výraz.
Nic moc. Překvapilo mě, že tě tu vidím. Jak jsi přesvědčil mistra aby...?
Zarazím se, když si uvědomím, že tady něco nehraje. Síla ke mě promlouvá a já jí nerozumím. Vím, že je něco špatně, ale nedokážu určit co. Mé oči kmitají po místnosti a obličej chvíli co chvíli ovládne zachmuřený výraz. Své zmatení nedokážu skrýt. Přestávám na to myslet, když se objeví projekce lodi.
Tak teď je těch dvacet pět minut jasných.
Promluvím potichu sama k sobě. A s neskrývaným zaujetím si prohlížím průřez lodí.
Nikam se nechystám.
Prohodím kousavě a snažím se zbavit pout. Zkouším jestli nepovolí, ale má snaha přichází vniveč. Uklidním se a pokouším se pohodlně posadit, když v tom loď cukne. Pouta se mi zaříznou do rukou a já vyjíknu bolestí. Další náraz a já mám pocit, že se mi ruce vykloubí z ramenou. Tlak v zádech, nadskočím a dopadnu do podivné polohy. Bolí mě záda. S velkými obtížemi se znovu posadím a zapřu, abych alespoň trochu mohla této nepřízni čelit.
Co se děje?!
Odpovědí je mi podivná dvojice. Zabiják a droid, který mluví hlasem mistra!
Jsem hlupák! Nechala jsem se napálit droidem! Jak to že mi to nedošlo dřív. Mistr by se nikdy nechoval... mistr! Co s ním je!
Patrick vydá rozkazy, všichni se rozutečou a já zůstanu sama.
Rozvažte mě někdo! Můžu pomoct!
Zakřičím z plných plic, přestože nevěřím, že by mi někdo vyhověl.

[Pear]

Jedieská loď, v hyperprostoru.

Z poklopu vykoukne Patrickova hlava.
Pozdějš...
A opět zaleze. Chvilku můžeš sledovat, jak vás oblétávají stíhačky republiky. Vypadá to velmi zmateně, ale to pouze na první pohled. Při delším sledování jejich kousků v tom začne být řád, a mít tu možnost, zapsáním jejich průletů by jsi dokázala vytvořit s trochou matematického umu křivku, která by přesně předvídala jejich pohyb.
Ten mistr musel bejt rychlej, když už teď o nás ví...
Z kabiny se ozvalo prvních pár písmen, které by v celku asi znamenali něco jako "Proč myslíš", ale otázka se stala zbytečnou, když do motorů vypálily salvu, a pilot ztratil kontrolu nad řízením. Chvilku jste jen tak proplouvali v prostoru, než vás zachytila gravitace planety. A v tu chvíli začalo peklo. Z průhledu jsi mohla vidět, jak se loď v atmosféře taví. Vnějšek je červený, a začínají odpadávat víceméně nedůležité části trupu. Patrick souboj s hypermotorem už asi vzdal, a začal se starat o tvá pouta, která rychlými pohyby ruky sundal a osvobodil tě tak z tvého krátkého vězení. Nechal tě být, tam kde jsi byla, a vydal se do pilotní kabiny. V tu chvíli už bylo v lodi obrovské teplo, že i izolace a chlazení lodi nestíhali. V pilotní kabině bylo přeci jenom dýchatelněji, což bylo díky menší místnosti a lepší filtraci vzduchu, než ve zbytku lodi, nicméně velké čelní okno bylo také nebezpečnější. Patrick jen tak tak uhnul, a skryl se před tisíci střepy, které se rozletěli na všechny strany, když to nevydrželo čelní okno a doslova rozstřílelo pilota. V tu chvíli byla jenom jedna možnost, a to utéct do zadu, dál od plamenů, které už zachvátily celý předek. Patrick za sebou pevně zamčel dveře. A poté čekal. Nejlepší rekakcí by bylo možná běhat dokola, a čekat na smrt, Patrick ale narozdíl čekal na smrt v sedě, snad v meditaci. Najednou náraz...

Pomalu si otevřela oči. Bolelo tě celé tělo. Tam kde byla zadní rampa byla nyní díra, stejně jako v místě, kde byly dveře a kabina. Odevšad vysely vodiče, ze kterých nebezpečně jiskřila elektřina. Vše bylo naruby, to co nebylo připevněné bylo na jedné hromadě na straně lodi, a patrick ležel ohnutý přes navigační počítač, a nejevil známky pohybu. Až nyní jsi si mohla povšimnout, že loď je zapíchlá dolní hranou do zemně, takže je nakloněna na takových 45°. Pohled ven byl optimističtější, než pohled na loď. Před lodí se rozprostírali přímo pohádkové písečné pláže, a mimo paliva a rozpáleného kovu jsi mohla cítit i vůni moře, které jsi hned na to uviděla. Loď totiž seděla na malém ostrůvku, všude kolem krystalové čisté moře. Nevšimnout se nedalo ani velké stopy, která vedla od melčin právě na tento ostrov a opisovala cestu lodi, od jeho nárazu někde v dáli, až ke konečnému zabrzdění. Ostrůvek lodi poskytl dostatečnou vrstvu písku, kterou loď neshrnula, ale zastavila se o ní.. V dáli se ve větru ohýbaly stromy, a nad tebou svítilo slunce na bezmračné obloze...

[Gwendolin]

Jedieská loď, v hyperprostoru.

Ze všech sil se snažím osvobodit. Cítím jak se mi provaz zařezává do kůže a nepříjemné štípání je důkazem toho, že už se museli objevit první kapičky krve. Přestanu, když se ozve další náraz. Podívám se z malého okénka. V omezeném výhledu můžu spatřit hvězdy a republikové lodě. Něco je špatně. Loď se řítí vesmírem, nakonec ucítím krátké škubnutí. Vstupujeme do atmosféry nějaké planety. Zrychlujeme, plášť lodi červená a začíná po kouskách odpadávat.
Patricku!
Zakřičím při pohledu na tu zkázu. Oprava hypermotoru už nemá význam. O tom mě přesvědčí i brzký mužův příchod. Během chvilky jsou má pouta pryč. Opatrně si třu rozedřená zápěstí. Otřes a ozve se zapráskání. Teploto narůstá a jen s velkými obtížemi se držím na nohou. Vlezu si do malého výklenku, okolo kterého jsou silné trámy.
Tady snad budu alespoň trochu v bezpečí. Sílo, prosím...
Zavřu oči. Zrychlí se mi dech, křečovitě se držím stěn, snažím se na nic nemyslet. Náraz a tma...

Auuu...
Zakňučím a otevřu oči.
Ještě žiju.
Vydechnu, zatímco si prohlížím spoušť. Točí se mi hlava, nejraději bych znovu usla. Něco mám na čele nad levým okem. Zvednu ruku, abych tak odhalila další zdroj bolesti. Odtáhnu ruku od hlavy, prsty mám zamazané od krve. Není jí moc, ale stačí to k tomu, aby mě hlava třeštila a způsobovala, tak další nepříjemné pocity. Opatrně se vyhrabu ze svého úkrytu a procházím tím co zbylo z mistrovy lodi. Do mysli se mi vkrádá vůně spálenin, seškvařené plasty, vrzání, způsobené nejspíše nějakou uvolněnou součástí lodi, jiskření elektřiny a něco co ke mě přichází z vně lodi. Nevěnuji tomu pozornost. S bolestí, která mnou při každém pohybu projede se přibližuji k nehybnému tělu Patricka. Leží ohnutý na navigačním počítači. Kleknu si vedle něho a přiložím ruku k jeho krku. Když ucítím puls, odtáhnu ruku.
Teď bych ho mohla zabít. Nezabránil by mi v tom. Skončila bych to.
Přistihnu se, jak myslím na jeho smrt. Zavrtím hlavou, jako bych se snažila tyto myšlenky setřást. Pravou ruku mu položím na hlavu a levou na hruď. Soustředím se na Sílu.
Páteř a mícha jsou v pořádku, spousta drobných zranění, které mohou v důsledku být i smrtelná. Orgány... v pořádku.
Uklidním se a čerpám Sílu z okolí, abych jí pak skrze ruce přesunula do Patricka. S léčením skončím až když si jsem jistá, že je mimo nebezpečí. Unavená a vysílená se opřu o převrácenou poličku a poprvé vyhlédnu ven na neznámou planetu. Světlý písek, vůně soli... moře, teplý vánek prohánějící se mezi stromy, zlaté slunce na blankytně modré obloze. Jeho paprsky se odráží od něčeho co má Patrick u pasu.
Můj meč.
Pošeptám a natáhnu se pro svou zbraň.

[Pear]

Neznáme pláže.

Patrick se ani nepohne, když si bereš svůj meč. Všude okolo je hrozivé ticho. Sem tam šplouchne voda o tělo lodi, které se pomalu, ale jistě začíná propadat a sklouzávat do vody, spolu s podkladem, který už déle váhu lodi nevydrží. Nohy se ti postupně začali ponořovat do vody, která byla příjemně studená. Za jiných okolností by osvěžila, v tento okamžik ale na náladě moc nepřidala. A to i z jednoho prostého důvodu. Pomalu se proud vody sunul ke kabelu, vysícím ze stěny, který byl stále pod napětím a z rázu by se mohla stát z osvěžující vody zabijácká tekutina, přinášející smrt nejenom posádce, tedy tobě a Patrickovy, ale i blízkým obyvatelům moře. Voda do lodi zanášela i malé rybky a překvapivě i krev. Ta patřila zabijákovy, který to dostal střepy ještě ve vzduchu, a s krví za chvilku připlavala i část končetiny, který byla smrškou blyštivích šrapnelů amputována. A než jsi se vzpomatovala, stalo se to, v co jsi doufala, že se nestane. Podlaha byla nebezpečná jako minové pole. Elektřina a voda je nebezpečná kombinace pro ty, kdo do této kombinace ponoří část těla. Seděla jsi na navigačním počítači, vedle Patricka, protože od chvíle, kdy si si vzala svůj meč do doby, kdy byla podlaza zaplavena uplynulo pouze pár sekund. Ve vnímání času pozorovatelem ve tvé pozici to ale bylo neuvěřitelné dlouhé. Další cuknutí lodi, a ta se začala definitivně propadat. Měla jsi jenom chvilku, než bude celá loď ponořena do hlubin moře a zaryje se do další vrstvy písku na dně moře...

[Gwendolin]

Neznáme pláže.

Jsem vyčerpaná. Léčení mě stálo hodně sil. Teď si chci odpočinout. Zavírám oči, když v tom ucítím chladivou vodu. Malý záchvěv a loď se o kousek propadne. Ve stejnou chvíli hladina vody naroste. Netečně na ní hledím. Sůl a minerály mě štípají na malém zranění, které mám na koleni. Vylezu na navigační počítač vedle Patricka, abych se tak vyhnula krvavé skvrně, která se pomalu rozlézá do stran. Hledám její zdroj a při tom pohledem zavadím o kabel, který byl stále blíž vodě. Z kabelu sršeli elektrické jiskry a vydávali specifický bzukot. Dříve než stačím jakkoliv zareagovat je pozdě. Já i můj polomrtvý společník jsme uvězněni v troskách lodi, která se pomalu potápí a z hladiny se stala nebezpečná elektrická rouška. Další cuknutí mě upozorní na nedostatek času.
Vždycky když bych se chtěla natáhnout a spát, tak se něco podělá! Dohajzlu!
Pomyslím si a pohlédnu dírou v lodi na nedalekou pláž. Je dobrých,... no, nedaleká pláž není správný výraz. Vlastně je docela daleko. Rýha, která vede od pláže k lodi je dlouhá minimálně pětatřicet metrů. Spíše více. Ale to je jedno, na to teď není čas. Chytnu Patricka. Položím si ho na záda a pevně chytím jeho ruce. Pod mužovo vahou se mi podlamují kolena, ale nemyslím na to. Soustředím se na Sílu... na její proudění. Vstřebávám jí. Částí si dobíjím energii a druhou hromadím. Začne mě bolet zranění na hlavě a vůbec celé tělo. Přepínám se a pokračuji v soustředění. Už jsem do sebe soustředila více Síly než je zdrávo, a tak se rozhodnu pro dokončení své myšlenky. Vyskočím.
Musím dopadnout daleko od lodi! Musím!
Pomyslím si. Pevně svírám Patrickovo zápěstí. Ruce se mi potí a já ty jeho ztrácím. Naštěstí už je konec. Dopadám do vody. Trochu slané tekutiny se mi dostane do nosu a krku. Rychle vyplavu a začnu prskat. Chladný oceán mi pomáhá neusnout. Rozhlédnu se, připlavu k nehybnému tělu a chytím mužovu hlavu do záchranné pozice, tak jak nás to učili ve chrámu. Zbývá mi ještě doplavat několik desítek metrů. Napínám svaly a pomalu zmenšuji vzdálenost k pobřeží. Postup je náročnější než jsem si myslela. Vlny mi pomáhají a zároveň znepříjemňují život. Každou chvíli se mi přes hlavu některá z nich převalí. Oči a rány mě pálí jako čert. Tělo přestává poslouchat. Nyní mu vládnou křeče, které znásobují efekt mých zranění. Připadá mi to jako věčnost. Slunce je stejně nemilosrdné jako slaná voda, a tak raději zavřu oči a směr udržuji jen za pomoci Síly. Nevím, kdy jsem si uvědomila, že ležím na písku, ale vzápětí jsem zavřela oči a nechala se chladit drobnými vlnkami.
Teď... teď už můžu... spá...

[Pear]

Neznáme pláže.

Gwen! Gwen, rychle, probuď se.
Zacloumá s tebou nějáký muž. Už podle hlasu ho sice poznáš, ale až když pořádně zaostříš, můžeš se ujistit, že je to opravdu Patrick. Na sobě má písečně žlutý oděv, a je upravený jako vždy. Nalevo od tebe je nějáká anténa.
Povedlo se mi ještě neco zachránit z lodě, když si spala. Doplaval sem k ní a byla tam bedna s radiolokátorem. Pokud budeme mít štěstí, někdo nás najde. Jsi v pořádku?
Vysvětli ti co se stalo, a vrhne se k anténě, kde ještě něco doupraví, až přístroj začne blikat.
Tak, a teďka jenom počkáme. Máš hlad? Povedlo se mi zachránit i něco ze zásob.
Podá ti tác, na kterém je spousta malých přihrádek pokrytých folií, a pod každou z ní mse skrývá jinak barevné a tvarované jídlo. Vedle toho je napsané co to je, a kdyby jsi tá otočila, pod každou přihrádkou je i napsané, z čeho je to vyrobeno. Slunce se dá ještě ostřejší, než když jste spadli, ale hned na to si uvědomíš, že sedíš pod poměrně profesionálně udělanou stříškou z listů a nějáké látky, která byla určitě také z lodi...

[Gwendolin]

Neznáme pláže.

Velká vesmírná bitva. Křižníky, stíhačky, frachťáky. Všechno se to mezi sebou mydlí hlava nehlava. Laserové výstřely prolétají vzduchoprázdnem a každou chvíli zasáhnou nějaký cíl. Ať už je to nepřítel nebo ne. Záblesky, výbuchy, křik. Stojím na můstku jednoho křižníku a prohlížím si bitvu. Okrajově poslouchám rozkazy a povely, které vydává nějaký důstojník. Můj důstojník, uvědomím si. Velím celé téhle smrtonosné mašinérii. Spokojeně prohlížím obraz zkázy a koutky úst se mi zvednou do drobného úsměvu. Otočím se a promluvím k muži u jednoho z panelů. Neslyším se co říkám, ale je to správné, je to cesta k vítězství. Když se otáčím zpět zahlédnu blížící se výstřel mířící na můstek. Soustředím se na Sílu. Něco jsem udělala a dobře, vůbec však netuším co. Znenadání lodí začnou zmítat otřesy. Zaslechnu výkřiky a ucítím strach a zmatek, který začíná ovládat mysl mých vojáků. Otevřu oči...

Ležím na pláži. Slyším známý hlas a do pootevřených víček se mi vkrádá ostré světlo. Šumění moře, svěží vzduch, teplý vítr. Konečně se pořádně probudím a pohlédnu na Patricka. Má na sobě nový oděv písečné barvy a vypadá víc než živě. Kousek ode mně je nějaký přístroj. Druhým pohledem zjistím, že jde o nějakou anténu. Přesněji radiolokátor, jak se záhy dozvídám od Patricka.
Ano, myslím, že jsem v pohodě.
Promluvím stále ještě unaveným hlasem. Levou rukou si sáhnu na zranění na hlavě. Na jeho místě je strup, který strašně svědí a stále v něm tepá bolest. Nejraději bych ho strhla a poškrabala se, ale vím, že bych si ulevila jen na chvilku a navíc by znovu začlo krvácet. Letmo zkontroluji zbytek těla. Až na pár modřin a škrábanců jsem v pořádku. Mezitím poslouchám mužovo vyprávění a sleduji, jak dolaďuje poslední detaily na přístroji.
Jo. Myslím, že bych teď snědla i banthu.
Vezmu si tác a strhnu fólii chránící pokrm pod ní. Netrvá to dlouho a všechny prohlubně tácku jsou prázdné. Pomalu ale jistě se mi vrací energie, tentokrát přirozenou cestou. Ne uměle za pomocí Síly. Ještě teď cítím, jak se mi před tím sevřel žaludek a celé tělo se začalo třást, když jsem se přepínala a hromadila víc Síly než jsem zvyklá. Zůstala z toho jen vzpomínka a nepříjemné mravenčení v prstech u nohou. Až nyní si uvědomím, že sedím ve stínu, pod stříškou z listí a látky. Prohlížím si její konstrukci.
Lesníci z Tythonu by to nedokázali lépe.
Ohodnotím Patrickovo dílo.
Patricku, jak dlouho jsem spala? A co ty? Bolí tě něco? Můžu použít léčení...
Nabídnu se a začnu se zvedat. Nohy mě však zklamou a já se raději posadím, abych se zachránila před pádem. Jsem v pořádku, ale ještě stále nemám dost sil...

[Pear]

Neznáme pláže.

Asi...asi šest a půl hodiny. Mezitím jsem stihl sebrat z lodi vše co potřebujeme. Mně nic není. Ty nevypadáš v pořádku. Ta ruka ti nějak zčernala, Gwen, Pro Sílu!
Poukáže na tvojí levou ruku, která je od paže dolů černá, a provází jí velká otevřené rána, táhnoucí se po celé délce, ze které už nic nevytéká. Nemá co. Ruku už vůbec necítíš. Jako kdyby nebyla tvoje...
T...dy...r...á...st...opa...i...ta...rud...pě...t...
To je vysílač!
Zakřičí Patrick, a vyrazí k němu. Chvilku jej ladí, než se ozve čistě.
Tady Rudá pěst, opakuji, tady Rudá pěst. Zachytily jsem váš nouzový signál. Jaká je vaše situace, opakuji, jaká je vaše situace?
Patrickovy se rozzáří očíčka.
Tady......
A ticho...Patrick padne k zemi. Z krku mu trčí šipka. A proč, to zjistíš hned, jak z lesa vyběhne několik nahých domorodců, s oštěpy v a foukačkami v rukou.
Tady rudá pěst, je tam někdo?
Ozve se opět.

[Gwendolin]

Neznáme pláže.

Vyděšeně kopíruji Patrickův pohled. Skutečně. Levá ruka už jako ruka nevypadá. Připomíná mi to obrázky končetin, které byli vystaveny obrovským mrazům, jaké mi ukazovala Mara. Veškerá krev v nich zamrzla, spálil jí mráz, zmizela... stejně jako v případě mé ruky.
Jak to že jsem si toho nevšimla? Musím něco...
Sáhnu si na ruku, abych zjistila, že jsem v ní ztratila cit. Vzpomínám na lekce léčitelství s Marou, ale zmatek a strach mi nedovoluje soustředit se. Hledám podporu u Patricka, ten však stojí u radiolokátoru a snaží se spojit s organizací a získat, tak pomoc. Zaostří, vyslechne otázku a odpovídá. Z ničeho nic se uprostřed věty zarazí a padne k zemi.
Patricku!
Vykřiknu a dobelhám se k němu. Z krku mu trčí šipka a od lesa se ke mě blíží skupina nebezpečně vyhlížejících domorodců. Sáhnu k pasu a... meč nikde. Asi jsem ho ztratila ve vodě nebo možná ho dal Patrick stranou.
To je fuk!
Okřiknu se. Přiskočím k přístroji a zmáčknu tlačítko.
Tady Gwendolin Wanderer. Jsme na nějaké planetě asi dvacet pět minut hyperprostorem od pozice základny. Ztroskotali jsme na cestě z Coruscantu. Je tady moře a pláže, jsme na nějakém ostrově. Potřebujeme pomoc!
Zakřičím a otáčím se vstříc nebezpečí.
Třeba znají basic? Možná se domluvíme a vše bude v pořádku...