Nathaniel Dorn – Svatá krev

Příběhy a povídky uživatelů fóra zaměřené na tématiku Star Wars, předveďte svou fantazii i vy !

Moderátor: Moderátoři

Nathaniel Dorn – Svatá krev

Příspěvekod Gnost Kohn » 23.9.2012 01:12:27

Díl první: Kdo mě to chce zabít

1604 BBY
Soren procházel chodbou sithské akademie na Korribanu. I když byla noc, bylo tady docela živo. Za padesát let, které tady prožil znal tyto chodby zpaměti.
Když mu byl nabídnut odklad smrti na neurčito, odmítl. V momentě, kdy umíral však změnil názor. Čtyřicet let služby za volnost po zbytek věčnosti. Čas, kdy musel sloužit uplynul, ale on stále zůstával na Korribanu a to ze dvou důvodů. Ryna Taink, jeho bývalá milenka se kterou se rozešel, protože nesdílela jeho názor na věc ohledně bytí upírem. A Nathaniel Dorn, jeho nejlepší přítel, učitel a ten, kdo z něj udělal upíra.
Došel ke dveřím a zabouchal na ně. Zaposlouchal se do zvuků kolem. Snažil se oddělit zvuky kolem sebe od zvuků za dveřmi.
Slyšel, jak vstala z postele. Přešla po pokoji a nakonec se zastavila u dveří.
„Vypadni.“ Ozvalo se zpoza dveří.
„Prvně mě zavoláš a teď mám vypadnout?“
Dveře se otevřely a za nimi se objevila v dece zabalená Ryna, která vypadala , jakoby napůl stále spala.
Soren kolem ní prošel a posadil se na židli.
„Čekala jsem, že přijdeš tak do hodiny a ne za deset hodin.“
Posadila se na postel a Soren hodil svůj batoh na stůl.
„Víš, že za dne nerad vycházím, ale pojďme k věci, co potřebuješ?“
„Nathaniel poslal zprávu, nebo spíš žádost o pomoc a souřadnice, zpoždění dva dny.“
Soren věděl
„Ryno… víš, že si s námi jen hraje. Někde se v baru popadá za břicho a představuje si nás, jak se honíme za tou jeho zprávou.“
Takové žertíky měl Nathaniel rád a s několika mu Soren dokonce pomáhal, takže věděl že je veliká pravděpodobnost toho, že si z nich Nath jenom střílí.
„Poslední dobou je nějakej divnej, nedávno po něm šla malá skupina žoldáků, samozřejmě že mě do toho zatáhl… neřekla bych, že vtipkuje.“
Soren si vzpomněl, jak mu o tom Nathaniel vyprávěl, mezitím co brblal něco o tom jak něco ví a o spoustě dalších věcí.
„No tak dobře, ale jestli je to žert, mám u tebe službičku.“
Řekl Soren s ďábelským úsměvem.
„Vidím, že máš zabaleno, asi vše co potřebuješ, tak mi dej chvilku, převlíknu se a vezmu si věci.“
Přešla ke skříni a on se otáčel směrem a ní.
„Sorene vypadni.“ Řekla podrážděně, ale Soren přemýšlel zůstával sedět.
„Ty naděláš, stejně by to nebylo poprvé ani naposled co tě...“
„Čemu nerozumíš na slově vypadni?“
Teď pochopil, že dráždit ji není nejlepší a odebral se ke dveřím.
„Tak někdy příště.“ Rychle zabouchl dveře, aby po něm nemohla nic hodit.
Soren měl nyní zásadní problém. Co mohlo dostat Nathaniela Dorna a co s tím mohl v tom případě udělat on. Nathaniel byl několikanásobně starší a tím pádem taky silnější než on, takže co se mohlo vypořádat s ním, nemělo by mít se Sorenem víc práce. Na druhou stranu měl výhodu v tom, že nesdílel Nathanielovo impulzivní chování a taky má Rynu na to, aby mu kryla záda.

Někdo do něj šťouchal.. Probral se na sedadle kopilota schoulený do klubíčka.
„Vstávej už tam budem.“
Ryna to na něj v podstatě zařvala.
„Ne, já jsem mrtvej, vstávat nechci a nebudu.“
Chytila ho za límec a stáhla na zem.
„Na sedmdesátníka se chováš jako děcko.“
„Nathanielovi je víc jak dvě stě a chová se jak nadrženej puberťák.“
„Jenže ty se tak chováš pořád, on jenom když potřebuje vypnout.“
Soren se posadil zpátky na sedadlo a hodil si nohy na palubní desku.
„A ty ho znáš tak dlouho, že mu vidíš do duše.“
Loď sebou trhla a před lodí se zhmotnila planeta.
„Jde o to, že mě Nathaniel může říct to, co tobě ne.
Tohle mu nelezlo do hlavy. Věděl, že mu Nath spoustu věcí neříkal, ale neviděl důvod proč by mu něco nemohl říct. Upíra pochopí nejlépe upír.
„Řekl bych, že to chápu, ale nejsem Nathaniel takže… já to nechápu.“
Ryna obrátila oči v sloup a otočila se na něj.
„ S tebou je to ten zjel Nathaniel, co vidí lidi jenom jako termosky s krví. Se mnou je to ten hodnej Nathaniel. Víš Sorene… někdo má občas výčitky svědomí. Navíc… slyšels někdy, že by si mistr vylíval srdce učedníkovi?“
Soren se chvíli mračil, přemýšlel o tom.
„To má něco do sebe.“
„Navíc seš blbej posluchač.“
Usmála se na něj
„Ty neumíš pilotovat.“
Vystřelil ze sebe Soren okamžitě.
„Dost, můžeš si s ním o tom promluvit sám později já už ti k tomu nemám co říct.“

Stíhačka Nathaniela Dorna i její okolí bylo zcela bez života.
Hornatý povrch jim nedovoloval přistát poblíž, takže museli skoro dva kilometry pěšky těžkým terénem.
Zatímco Ryna prozkoumávala okolí, Soren se snažil dostat něco ze stíhačky.
Letový záznam byl prázdný, v kokpitu bylo pár prázdných lahví a nákladový prostor byl úplně vybělený.
Seděl v kokpitu jako hromádka neštěstí, než uslyšel, jak se blíží Ryna.
„Nějaká jeskyně, je jich tady víc, ale v téhle někdo byl.“
Soren vykoukl z kokpitu a rozhlédl se.
„Tak… šup… utíkej, já tě možná doženu.“

Soren ji dohnal ještě než došla do jeskyně.
Jeho přítomnost, nebo spíše chování jí vadilo. On to věděl, bavilo ho to, tak měl o důvod víc pokračovat v tomhle chování.
„Poznáš, když budeme blízko?“
Zeptala se ho.
„Vyčmuchám ho na sto metrů a je tady ticho, takže ho uslyším i na víc.“
Odpověděl jí a rozhlížel se po stěnách.
Procházeli chodby skoro dvacet minut, než došli do vetší místnosti.
Procházeli kolem sloupu z bílého kamene, když v tom se ozvalo.
„Ahoj… jak se máte?“
Ze sloupu, který se ukázal být jakýmsi kokonem trčela Nathanielova hlava a jedna ruka.
„Nathe… co.. jak se to?“
Snažila se Ryna utřídit myšlenky.
„Co kdybyste mě prvně dostali ven… rychle prosím.“
Soren vytáhl svůj meč a přešel za kokon.
„Nic jsem necítil a ani jsem ho neslyšel.“
Řekl Soren a zažehl svůj světelný meč.
„To kvůli tomu kokonu.“
Zabručel Nathaniel a hned na to zavyl bolestí.
„Dávej pozor kurva!“
Zařval a podíval se na Rynu.
„Někde bych tady měl mít bágl, podívej se po něm.“
Ta se rozhlédla s mečem jako svítilnou nad hlavou a přešla k jedné ze stěn.
Soren mezitím vytrhl Nathaniela z kokonu a ten si začal z kožené bundy sundávat zbytky, které k němu byly stále přilepeny.
„Co tě teda dostalo?“
Zeptala se ho.
„Počkej.“
Nathaniel přešel ke stěně a chytil jeden z kokonů, který k ní byl připevněný.
Opřel se nohou o stěnu, ale pořád nechtěl povolit. Když už se k němu chtěl přidat i Soren, konečně ho utrhl a ukázalo se, že v kokonu byl jeho světelný meč.
„Teď musíme zmizet, řeknu vám to až budeme někde v bezpečí ve vesmíru.“
Řekl a ukázal na chodbu, kterou Ryna s Nathanielem přišli.
Zastavil se a Ryna do něj málem narazila.
V chodbě bylo nyní něco, co připomínalo stonožku, až na to že tahle byla velká asi jako lidský loket. Za touhle stonožkou se vynořila další a během několika vteřin jich tam bylo minimálně dvacet.
„Změna plánu... utíkame tudy!“
Nathaniel popadl svoje zavazadlo a rozběhl se opačným směrem, stonožky ho okamžitě následovaly.
Ryna viděla, jak něco vytahuje ze svého batohu, nakonec se otočil a ona uviděla granátomet.
„Ne!“
Pozdě… Nathaniel vystřelil do stropu, který se začal bortit a pohřbil spoustu stonožek.
„To bychom měli.“
Řekl s úsměvem a zahodil svoji zbraň.
„Co to bylo!“
Zařval na něj Soren.
„Moji malí kamarádi.“
Úsměv na Nathanielově tváři zmizel a opřel se o stěnu. Nyní si Ryna všimla, že vypadal opravdu strašně. Kůže mu na několika místech prosvítala, tváře měl propadlě a vypadal, že zestárl a několik desítek let.
Soren mu hodil láhev a Nathaniel okamžite žačal pít.
„Tebe chytili jenom tak? Náhodou? Není to trochu divný?“
Začal Soren.
„Hele já nevěděl že tu jsou, dokud mě nezačlenili do výzdoby.“
Řekl Nathaniel podrážděně.
„Ale tebe chtěli udržet naživu a nás chtěli zabít proč?“
Zeptala se Ryna.
„To nevím, možná chutnám dobře.“
Zalaškoval Nathaniel a zahodil láhev na zem.

Nathanielovi se značně ulevilo, když dostal hladinu krve ve svém těle na téměř dostatečnou hladinu.
Vyžadovalo od něho spoustu sebezapření a vůle, aby se nenakrmil na Sorenovi a Ryně hned potom, co se dostal z chladného objetí kokonu.
On i Soren nyní slyšeli, jak se snaží stonožky prohrabat přes hromadu suti, která blokovala chodbu.
Seděl na kameni v chodbě, tedy do doby, než se v ní objevil Soren.
„Jdeš? Nebo chceš aby se ti omluvili než odejdeš?“
Vyštěkl Soren.
„Ne, chci jim poděkovat za nelidské zacházení.“
Zabrblal Nathaniel a vydal se chodbou směrem k Sorenovi.

Bloudili chodbami nějakou dobu, než se dostali do chodby na jejíž konci ležely na zemi vyražené velké kovové dveře.
Soren šel první, vzhledem k Nathanielovu nyní již spíše jen simulovanému stavu. Ten šel jako poslední, hlavně proto, aby mohl nahlédnout do každé chodby bez Ryny za zadkem, které se po něm i přes to ohlížela.
Všichni tři se zastavili u dveří, už od prvního pohledu bylo jasné, že je vyrazil výbuch.
Nathaniel proklouzl kolem Sorena do místnosti.
Celá byla zdemolovaná, všechno ohořelé a očouzené, převrácené, rozbité.
„Pánové, nechci rušit.“
Ozvala se Ryna, která stále ještě stála v chodbě.
Soren tam byl první, ale rychle ji chytil a zatáhl do místnosti.
„Máš tam kamarády!“
Zařval na Nathaniela, ten byl v mžiku oka u dveří a vykoukl do chodby.
Opravdu, řítila se k nim armáda stonožek.
„Zvedněte to.“
Nath sice zapomněl specifikovat co zvednout, ale vzhledem k situaci to bylo jasné. Vyražené dveře se zvedly a vrátily se na své místo, ikdyž jejich pokroucený tvar nedovoloval vrátit je úplně.
Zatímco Nathaniel držel dveře skrze Sílu na místě, Soren a Ryna se snažili je co nejlépe narovnat.
Po chvilce si mohli oddychnout. Ale zároveň byli uvězněni dokud něco nevymyslí. Což pro Rynu znamenalo hodně rychle, vzhledem k tomu, že její dva společníci byli upíři, kteří u sebe moc zásob neměli.
„Tak… když už jsem to konečně našel, porozhlédneme se.“
Prohlásil s nadšením Nathaniel.
Oba dva na něj jen zírali a nevěděli co říct.

Nathaniel si prohlížel zbytky zničené místnosti. Soren stál v rohu, mlčky pozoroval Rynu, jak mluví na Natha, který ji zřejmě ani neslyšel, jak byl zahloubán do svých myšlenek.
Toto hledal. Možný klíč ke svému velkému Proč.
Proč byl stvořen, kdo ho stvořil.
Konečně tady stál, na jedné ze základen odpadlické skupiny sithských akolitů, kteří před dvěma staletími udělali toto stvoření, které nebylo živé, ale mrtvé také ne.
„Takže tohle je to cos hledal?“
Zařvala na něj Ryna, která stále hned vedle něho. To ho vrátilo do reality.
„Hm… ano… no… nemáš důvod pro tenhle tón, já chtěl vysvětlit proč tady jsem, ale bylo lepší se prvně dostat někam, kde nejsou ti malí hajzlové.“
Nathaniel přešel ke spálené konzoli a odlomil boční kryt.
„Tady to všechno začalo…“
Soren byl v momentě vedle něho.
„Myslíš jako…“
Zamumlal.
„No jasně, proměny, nás… prvních upírů… nevím kolik proměnili, nebo kolik ještě žije. Každopádně minimálně šestnáct jich drželi se mnou a jednoho jsem zabil před padesáti lety.“
Sorenovi se do rukou dostávalo čím dál víc drátů, jak je Nathaniel vytrhával z konzole a odkládal je přímo na něj, nakonec vytrhl datový disk a dal mu ho.
„Dostaň z toho co dokážeš, my se tady porozhlédneme.“
Řekl a vydal se na vzdálenou stranu místnosti, kde byly další dveře.
„Takže, tys nás málem všechny zabil, jenom kvůli tomu, žes chtěl… vědět… proč?“
Zeptala se ho a Nathaniel mezitím otevřel pootevřené dveře.
„Překvapuje tě to? Každý chce vědět za jakým účelem si pochoduje po galaxii… já nejsem vyjímka.“
Dostali se do dlouhé chodby se spoustou dveří.
Nathaniel otevřel nejbližší, ale Ryna šla až na konec chodby, kde byly další vyražené dveře.
Cela, to bylo to co Nathaniel viděl. Malá cela, stejná jako ta, kterou si zamlženě pamatoval.
Celkem jich napočítal osm.
„Nathe. Pojď sem.“
Ozval se Soren, promluvil tiše, tak aby ho slyšel jen sluch Nathaniela.
„Co je.“
Nathaniel stál ve vteřině před ním a zvědavostí umíral.
„No… většina databáze je pryč, nedokážu to spravit, ale něco mám, rozšifrovat chvilku zabere. Mezitím bych se mohl podívat co je vůbec tamto.“
Ukázal na mrtvolu jedné ze stonožek.
„To bys mohl.“
Nathaniel vytáhl láhev ze Sorenova batohu a napil se.
„Jak dlouho bez?“
Zeptal se ho.
„Jenom dva dny. Když mě začlenili do výzdoby zůstala na zemi ležet jedna flaška, no… vypil jsem to moc rychle, pak jsem byl na suchu.“
Napil se ještě jednou a lahev schoval.
„Hej! Tohle budete chtít vidět!“
Ozvala se odněkud z chodby Ryna.
Oba dva prošli chodbou s celami, dveřmi na konci, malou místnůstkou, která vypadala jako zbytky skladu až do místnosti za ním.
To co tam uviděli jim trošku vyrazilo dech.
Na stropě, stěnách i podlaze byly desítky, možná i stovky kokonů plných vajec, všem bylo jasné, co v nich je.
„Toho času máme možná trochu míň, než jsem čekala.“
Soren přešel k jednomu kokonu a prolédl si ho.
„Mám tady dost trhaviny, abych to tady celý sesmahl.“
Oznámil Soren.
„Ty dělej na datech, já se postarám o ohýnek… Ryno… ty… dělej že tady nejseš.“
Řekl Nathaniel a odešel z místnosti.

Všichni seděli v první místnosti.
Ryna seděla tiše v rohu a nechávala dva upíry pracovat.
Nathaniel jí připadal, jako dítě, které si plácá bábovičky a je pyšné na své dílo.
„Á saka.“
Prolomil ticho Soren
„Co je?“
Zeptala se Ryna, Nathaniel ale rovnou vytrhl datapad připojený na disk Sorenovi z ruky.
„Jjjjjjo, tak to není dobrý, hodně věcí to ale vysvětluje.“
Řekl Nathaniel, zatímco pročítal datapad.
„Zprovoznil jsem taky detektor známek života.“
Podal Soren Nathanielovi druhý datapad.
„Takže… tímhle mi zároveň říkáš, že… Že ten problém je větší než myslíme a zároveň ne tak velkej?“
Díval se Nathaniel střídavě na oba datapady.
„Umm jo.“
„Zasvětíte mě prosím někdo?“
Oba se na ni podívali a chvíli mlčeli. Rynu to začalo trochu děsit.
„Tak jo.“
Řekl Nathaniel.
„Je to prosté. Ty… příšerky jsou menší a odpornější kopie nás. Což není ani trochu dobrý. Na druhou stranu podle senzorů jich moc není, což znamená, že… no… buďto se vyvíjejí dlouho a pomalu, nebo rychle a krátkou dobu.“
Vysvětlil jí v kostce Nathaniel situaci.
„Prostě, rozmístíme prskavky do každé místnosti, snad budou chtít zkontrolovat mladý a půjdou rovnou k nim… pak to tady vyletí do vzduchu a my budeme snad daleko.“
Nastínil i svůj plán.
„Takže naše přežití závisí už zase na tvým předpokladu?“
„A máš jinej nápad Sorene? Rád si ho poslechnu.“
„Klid vy dva. Jinou šanci asi nemáme.“
Oba se na ni znovu podívali a tentokrát ji to děsilo více než před tím.

Nathaniel dokončil přípravu výbušnin a šel je rozmístit. Soren posbíral všechno vybavení co se dalo zachránit a zabalil ho. Ryna si mezitím pročítala zbytky databáze.
„Tak hotovo.“
Řekl Nathaniel, když se vrátil a položil poslední výbušninu do prostředku místnosti.
„Čím to odpálíš?“
Zeptal se Soren.
„No… tímhle.“
Ukázal mu Nathaniel svůj mini datapad.
„Na pět metrů, zpoždění jde jen na patnáct vteřin.“
Objevil se na Nathanielově tváři úsměv.
„To říkáš teď?“
„Vadí ti to? Za tu dobu můžeme být pryč z jeskyně, když pohneme.“
Vysmíval se Nathaniel Sorenovi do očí.
„Nemůžeme, protože jsi chytře zavalil chodbu granátometem.“
„Klid, vrátíme dveře zpátky, tím možná snížíme sílu výbuchu v chodbě. A nedívejte se na mě zas takhle.“
Ryna byla chvíli od chvíle nervóznější a oba to cítili.
„S tím jsem počítal, musíme je tam všechny zavřít a zničit. S jedním tímhle prckem by se toho dalo dělat hodně..
Řekl Nathaniel a zamával datapadem Sorenovi před obličejem.
„Tak jo… spusť to.“
Řekl Soren a vzal svůj batoh Ryna s Nathanielem udělali to stejné.
Nathaniel si stoupl kus před dveře. Natáhl ruce a sevřel je v pěst. Pak jimi škubl k sobě a dveře vypadly z rámu dovnitř.
Všichni se postavili na strany a stonožky se začaly řinout dovnitř.
Zároveň s poslední vyšli na chodbu a spustili odpočet.
S čím ale nepočítali bylo to, že se ty malé potvůrky otočily a následovaly je.
Začaly skákat. Soren je ale za pomoci Síly odhodil.
V Nathanielově ruce se objevil nůž.
Přeběhl zpátky do místnosti a řízl se do dlaně.
„Tumáte drobečci! Líbí se vám to? Nejlepší ročník!“
Všechny stonožky se otočily a následovaly ho do místnosti.
„Sbohem.“
Řekl Nathaniel a vrátil dveře na jejich původní místo.
„Dělej!“
Zařval Soren na Rynu, chytil ji za pas a rameno a rozeběhl se chodbou, několikrát zabočil a pak se ozval výbuch.

Když se vrátili zpátky, dveře byly vyražené stejně jako, když se tam dostali poprvé.
Přešli do první místnosti.
Byla poničenější než před tím.
Rozhlíželi se. Skoro nic nezbylo.
Pak se ozval zvuk. Oba instinktivně tasili meče.
Zpod hromady kovu se vyhrabal Nathaniel.
Lehce osmahnutý, ale jinak celkem nedotčen.
„Odcházíme, tuhle planetu už nechci nikdy vidět.“
Vyrazil Nathaniel k východu. Batoh nesl přitisknutý oběma rukama k tělu.
„On si jednoho z nich nechal … že ano.“
Řekl Soren, když zahnul Nathaniel za roh.
„Necháme ho si s ním vyhrát, třeba dá na pár dní pokoj.“

Když se dostali z jeskyně, Nathaniel už startoval stíhačku.
„Musím jít, nemohl jsem na vás počkat, čeká mě dlouhý laboratorní rozbor mýho novýho kamaráda!“
Řval na ně přes zvuk motoru a zvedl batoh.
„Letím, mějte se!“
Kokpit stíhačky se zavřel a ta se vznesla.
„Docela se divím, že jsi se nikdy nepokusil prohnat Nathanielovi kůl srdcem.“
Poznamenala s úsměvem Ryna.
„Jednou jsem to zkusil. Zabil mě.“
Odpověděl Soren a vyrazil směrem, kde zanechali svůj odvoz z planety. Ryna neměla na vybranou, než ho následovat.

________________________
Díl třetí: Tanec s vlky
Moderátor roku 2012, 2013, 2015
Obrázek
"Ó, padlý Cherube, mdlít ve práci
či muce - bídno vždy! tím jist však buď,
že dobrý čin již není úkol náš:
leč zlo vždy plodit pouhá naše slast!"
John Milton, Ztracený Ráj; kniha první, 157-160

Uživatelský avatar
Gnost Kohn
Mistr Moderátor
Mistr Moderátor
 
Příspěvky: 1957
Registrován: 19.9.2009 11:19:07
Bydliště: Pandemonium

Zpět na StarWars příběhy a povídky

Kdo je online

Uživatelé procházející toto fórum: Žádní registrovaní uživatelé a 1 návštěvník

cron