Nathaniel Dorn - Tanec s vlky

Příběhy a povídky uživatelů fóra zaměřené na tématiku Star Wars, předveďte svou fantazii i vy !

Moderátor: Moderátoři

Nathaniel Dorn - Tanec s vlky

Příspěvekod Gnost Kohn » 30.10.2012 19:13:44

Díl druhý: Svatá krev

I. část
1604 BBY

Nathaniel přecházel se zkumavkou v ruce po své skrýši.
Zastavil se u svého nového terária, kde choval Zmatka. Podle všeho posledního přeživšího hybrida stonožky a upíra, kterého si před několika měsíci přivezl.
Zmatek jako obvykle běhal dokola v teráriu. Nathaniela to fascinovalo, ale v podstatě nechápal proč to dělá. Na druhou stranu měl teorii. Když on sám přemýšlel občas chodil pomalu dokola, Zmatek možná dělal to samé.
Přešel ke stolku, kde zanechal láhev s vínem a pak se vrátil k teráriu.
„Zase bys chlastal co?“
Zmatek zpomalil, Nathaniel otevřel vršek terária a nalil do něj trochu vína.
„To je můj kluk.“
Řekl Nathaniel s nadšením po tom, co se Zmatek vrhl na víno.
Osvětlení bylo ztlumeno na minimum, všude byly roztahané hromady věcí a muzika hrála nahlas, že měl Nathaniel problém slyšet sám sebe.
Zadíval se na láhev. Otáčel ji. Napil se. Nalil trošku do zkumavky a dál pozoroval Zmatka, jak se snažil vylézt z terária ven. Nathaniel ho strčil zpátky dovnitř a terárium zavřel.
Pozoroval Zmatka a pak ucítil divný pocit na zápěstí levé ruky, a taky zápach, jako by se něco pálilo.
Podíval se na levou ruku. Kapalina ve zkumavce po kontaktu s vínem začala bublat, roztavila zkumavku a vylila se mu na ruku.
„Áaaaauuu!“

O chvíli později stál u skříně a převlékal si košili, kterou mu rozežrala směs, co před chvílí omylem stvořil.
Zaposlouchal se do ticha, které přerušilo hlasité bouchnutí.
Věděl co to je. Někdo zavřel hlavní vchod.
„Nate!“
Ozval se Soren a o chvíli později se zjevil v místnosti, která by se dala nazvat obývacím pokoje, kuchyní i laboratoří.
Sorenův zjev Nathaniela překvapil. Byl celý potrhaný a na jeho oblečení byla zaschlá krev.
„Co se ti stalo? Přepral tě kushiban?“
Nathaniel mu podal ručník a témě umíral zvědavostí.
„Něco většího. Dole v údolí mě převálcoval vlk. Akorát měl tak tři metry, když si stoupl na zadní.“
Řekl Soren, když si utřel obličej.
„Fastinující… a co ještě jsi pil nebo prohnal žilou?“
Nathaniel na něj jen nevěřícně zíral a snažil se srovnat si myšlenky. Soren jen cosi zabručel.
„Popiš do podrobna co se stalo.“
„Šel jsem sem. Najednou proti mně svítí dvě velké žluté oči. V momentě jsem ležel na zemi a několikrát mě převálcoval. Dokonce mě kousnul do nohy. Dal jsem mu pěstí do čumáku, utekl. Směrem k akademii.“
Nathaniel pozorně poslouchal.
„Hm… no… asi si uděláme výlet na akademii. Dokázal bys ho vyčmuchat?“
Zeptal se Nathaniel.
„Ne… a stopy zmizely po sto metrech.“
Odpověděl Soren a došel ke své skříni pro nové oblečení.
„Takže nevíme vůbec nic.“
„Víme, kde zhruba můžeme začít. A doufám že už máš teorii… co by to mohlo být.“
Nathaniel chvíli přemýšlel.
„No… nepovedenej, nebo povedenej pokus. Měňavec. Halucinace,přízrak, zvíře.“
Řekl několik myšlenek nahlas.
Soren se opřel o stěnu a zadíval se do země.
„Když to bude pokus… tak to bude zajímavý. Měňavec nepříjemný. Halucinace divný. Přízrak strašidelný. Zvíře nudný. Nebyl to sithský pejsek? Tuk'ata? Těch je tady plno.“
Rozvedl svoje myšlenky Nathaniel a přidal jednu další.
„Ne, tu bych poznal, tohle bylo něco jinýho.“
Nathaniel jen zabručel, vzal svůj světelný meč, hodil si přes ramena plášť a vydal se chodbou, kterou Soren před chvílí přišel, tomu nezbývalo nic jiného, než ho následovat.

Než se dostali na akademii už svítalo. Následovali stopy i pach, ale obojí po nějaké době zmizelo.
Prošli hlavních vchodem.
„Dlouho jsem tady nebyl.“
Poznamenal Nathaniel.
„Ty tady nevylezeš třeba měsíc. Kdybych ti tam nenosil zásoby tak pojdeš hlady.“
Řekl Soren.
„Co Ryna? Už překousla to, že jsme jí lhali o tom séru?“
Napadlo Natha. Pár dní po návratu z planety Housenka 3, jak ji Nathaniel nazval z něho vypadlo že to sérum, které Ryna vynalezla mělo spíše placebo efekt, chuť mělo dobrou, ale na žízeň nepomáhalo. Urazila se a Nathaniel se pak začal starat o Zmatka a jiné věci.
„Myslím, že už to překousla… neměli jsme jí lhát.“
Zamračil se Soren.
„Víš, že by pořád otravovala. Lepší bylo říct ano a nechat ji v nevědomosti.“
Řekl Nathaniel a zastavil se.
„Víš Nathanieli. Mě se to přestává líbit.Navíc… nemusíme zabíjet, abychom se nakrmili.“
Šeptal Soren.
„A není to jedno? Nejsou o nic lepší než my. Držíme se při zemi, zasahujeme, kdy potřebujeme, zabijíme zbytečné a dovolujeme žít těm potřebným.“
Vrčel na něj Nathaniel
„Jsou to lidi, ne tvoje loutky, nejsou tu pro tvoji zábavu, aby ses z nich napil, kdy se ti zachce.“
Soren se mu díval zpříma do očí. Věděl, že když mu bude dál oponovat, tak bude brzo očekávat nějakou pomstu.
„Jsou všechno, co chci, aby byli. A budu si s nima dělat to,co chci, protože to je podle mě normální.“
Nathaniel zavíral ruce v pěsti, tohle bylo po dlouhé době poprvé, co se se Sorenem neshodl.
„A co Ryna? Až ji nebudeš potřebovat. Utrhneš jí hlavu?“
Vrčeli na sebe jako dva psi. Všichni se jim vyhýbali, protože věděli, že chodit blízko kolem nich není bezpečné.
„To je něco jinýho a ty to víš.“
„Vážně? Co kdybych jí řekl pravdu o tom, jak se dostala sem. Co se stalo její rodině. Určitě by byla překvapená.“
Nathaniel měl chuť mu utrhnout hlavu, ale měl dost rozumu na to, aby to neudělal.
Zhluboka vydechl, naklonil se k Sorenovi a zašeptal.
„Klidně jí to řekni, ale pak tě bude nenávidět stejně tak jako mě, možná víc, nakonec budeš sám proti světu a já ti nepomůžu. Takže jdeme zjistit, co tě napadlo v údolí a nebudeme to dál řešit.“
Soren se na něj díval a nevěděl zda má něco říct.
Nathaniel kolem něj prošel a zmizel v chodbě.
Mladší upír tam jen tak stál. Věděl, že byl blízko od oddělení hlavy. Pak se ale otočil a následoval Nathaniela do chodby.

Ryna zrovna vycházela z archivu, když se před ní zjevil Soren.
„Ahoj.“
Otočila se, ale tam stál Nathaniel.
„Potřebujeme s něčím pomoct.“
Ryna se kolem něj pokusila proklouznout, ale když se dostala za něj, stál před ní zase Soren.
„Takže jestli nás aspoň vyslechneš. Tady Sorena něco převálcovalo v údolí. Mířilo to sem k akademii. Stopy zmizely, pach taky takže to nejsme schopní vystopovat. Tuk’ata to není, takže je to přízrak, halucinace, nějakej povedenonepovedenej pokus, nebo měňavec.“
Popsal Nathaniel situaci.
„A co chcete jako ode mě?“
Zeptala se Ryna.
„Porozhlédni se po nových tvářích, nějaké exotické druhy, měňavci. Znáš to.“
Řekl Soren a postavil se vedle Nathaniela.
„Ale jednoho měňavce, tedy jednoho, o kterém vím tady na akademii máme, rasy shi'ido. Neznám jméno. Maskuje se jako… vysoká, mladá blondýna. Takovej ten tvůj typ na jednu noc Nate.“
Ryna domluvila a Nathaniel se otočil se sklopenou hlavou.
„Co je?“
Zeptal se Soren a rozhlédl se, jestli kolem někdo není.
„Fuj… neptej se.“
Nathaniel se otočil a Soren na něj chvíli zíral s otevřenou pusou.
„To… jakože… ty a... víš jak… vypadají… v přirozené formě?“
Vykoktal se sebe Soren.
„Právě že vím Sorene… Fuj… Na to, že je to dvacet let. No.. říkal jsem si, že nějak nestárne.“
Nathaniel se díval do jednoho bodu a ani nemrkal. Dělalo se mu špatně.
„Tak, když budete něco potřebovat, však vy mě najdete.“
Pak Ryna odešla a nechala je u vchodu do archívu samotné.
„Takže co?“
Prolomil po chvíli ticho Soren.
„No… já si půjdu pohovořit s… víš kým… ty se snaž ještě něco vyhrabat.“
Soren přikývl a odešel.
Nathaniel se ještě chvíli díval na svoje ruce.
„Fuj.“

Nathaniel vešel do jídelny.
Očima přeletoval ze strany na stranu, než našel cíl.
„Áhoj Amy.“
Řekl poté, co se v několika málo vteřinách přesunul přes celou jídelnu a posadil se ke stolu.
„Co tady chceš.“
Promluvila po chvíli.
„Máš přehled o svých lidech na akademii? A nezapírej… ty víš, co jsem já a já vím, co jsi ty.“
Řekl s úsměvem Nathaniel. Rozradostnělo ho to, že ji svým příchodem vylekal.
„Proč bych ti to měla říkat?“
Nathaniel se nepřestával usmívat.
„Slyšelas, jak elegantně dokážu z většiny tvorů vyrvat většinu životně důležitých orgánů?“
Řekl, jakoby mluvil o počasí a začal si prohlížet co ona jí.
„Tohle mě nezastraší.“
Odvětila celkem bez zájmu.
„Tohle tě zabije.“
Vystřelil po ní okamžitě Nathaniel a vzal si z jejího talíře cosi, co vypadalo jako hranolka.
„Podívám se na to.“
Ozvalo se neochotně po chvíli.
„Jsem rád, když druzí spolupracují. Život je pak o něco jednodužší.“
„Jednou na to doplatíš. Skončíš hodně špatně.“
Nathaniel vstal a potlačil úsměv.
„Možná ano. Možná ne. Každopádně já tady hodlám být ještě dlouho a dlouho. Až umřu… bude to se vší parádou.“
Pak se ale ještě na chvíli opřel o stůl.
„Jestli je to nějakej podraz, vyrvu ti srdce a narvu ti ho do chřtánu. Já jsem v tom dobrej.“
Seděl na vysoké skále. Měl výhled téměř na celé údolí, kde už věky probíhaly vykopávky.
Snažil se na nic nemyslet. Jaksi si nebyl jistý, komu může ještě věřit. Všichni, které považoval za přátele měli nejméně jeden důvod ho zabít, někteří o tom jen nevěděli.
Pomalu zapadalo slunce. Něco co Nathaniel považoval za krásné a smutné zároveň.

Cesta z údolí až na akademii mu zabrala déle než obvykle. Chtěl se projít a urovnat si myšlenky.
Už od okamžiku, kdy překročil práh akademie cítil, jak ho někdo sleduje.
Zabrak, nezvózní. Slyšel jeho dech i tlukot srdce. Jeden z poskoků Ryny.
Pomalu procházel chodbami. Soren na něj měl čekat u vchodu, nebyl tam.
Zabočil do chodby a viděl, jak se zavírají jedny z dveří do pokoje.
Během sekundy byl u nich a chytil je. Zprvu odporovaly a snažily se zavřít, po chvíli však odpor zmizel a Nathaniel je mohl zatlačit zpátky, aby mohl projít.
„Co je.“
Řekla Ryna.
„Hledám svýho poskoka. Jo a řekni tomu svýmu, aby mi nedělal ocásek.“
Nathaniel kolem ní proklouznul a začal očima jezdit po místnosti.
„Udělám to. Soren říkal že našel toho měňavce. Šel ho hledat, nevím kde je. A prosím, příště ty dveře otvírej normálně, nedělá jim to dobře. Spokojenej? Jdi pryč.“
Překvapilo ho to. Ne to, že se Soren zase na něco vrhnul sám, ale to, jak s ním Ryna jednala.
Poslušně se otočil a vykročil dveřmi pryč.

Soren seděl v Nathanielově příbytku.
Měl potvrzené další dva měňavce a dokonce i podezření. Jen nevěděl, jestli chce aby s ním šel Nathaniel.
Poslední dobou ho vytáčel. Soren vždycky věděl, že je sebestředný, ikdyž se tak vždycky netváří. Že se občas chová jako psychopat a že impulsivně zabijí, když ho něco vytočí.
V posledních měsících to s ním ale bylo k nevydržení.
„Sorene, kde seš, potřebuju, abys okamžitě naklusal.“
Ozval se mu v hlavě Nathanielův hlas.
Lekl se. Zapomněl, že ikdyž jeho prsten skrývá přítomnost v Síle, je Nathaniel dost blízko, aby jeho prsten dokázal vycítit přítomnost Sorenova prstenu a naopak.
„Jsem ve skrýši. Přijď ty za mnou. Tohle bude na delší projednávání.“
Odpověděl mu a sedl si na sedačku.
Nathanielovi bude trvat minimálně půl hodiny, než se k němu dostane.
Podíval se na stůl, kde ležela injekce spolu s projektilovou pistolí.

Zavřel za sebou vchod a zamkl ho. Úkryt stál Nathaniela i Damona spoustu úsilí. Hlavní bylo postavit ho tajně. Což bylo v podstatě to nejpodstatnější.
Prošel chodbou a vyšel po schodech.
Otevřel dveře, Sorena v obývacím pokoji neviděl, jen Zmatek pořád pobíhal ve svém teráriu.
Soren nebyl ani v ložnici, koupelně a balkón byl také zavřený.
Nathaniel se přesunul no nižšího patra a procházel chodbou, na jejíž levé straně byla spousta dveří. Cely, když bylo potřeba, jinak většinou plnily funkci skladu. Jen dvě místnosti se neměnily ve své funkci. Jedna se dala považovat za palírnu a ta druhá za pěstírnu.
Nathaniel si pro všechny případy pěstoval malé stromečky galek a veshok pro případ, že by kdy byly problémy s jeho vlastní rasou. Byl vědom, že to může kdokoli použít proti němu, ale o účincích a vůbec o tom že něco takového má, nevěděl téměř nikdo.
Procházel chodbou, když v tom se ozvalo několik výstřelů a Nathaniel ucítil, jak se mu střely zarývají do zad. Otočil se, přitiskl se ke zdi a zároveň poslal chodbou telekinetickou vlnu.
Udělal několik kroků, ale útočník byl zase na nohách a vystřelil znova.
Dvě střely se mu zabořily do břicha.
Během vteřiny byl u něj, ikdyž oslaben, napřáhl se a udeřil. Jeho ruka se setkala s rukou útočníka. Došlo mu, že není člověk, protože jinak by už byl mrtvý.
Vyměnili si několik ran a Nathanielovi se podařilo mu strhnout masku.
„Sorene co to má znamenat!“
Odpovědí byla pěst v jeho obličeji a bodavá bolest v krku.
Začalo ho pálit celé tělo zevnitř. Soren mu vstříkl do těla vývar z listů, které si Nathaniel sám pěstoval.
Podařil sem u zvedák a chytil Sorena za hlavu, ale ten mu jen podal další injekci.
Pak už jen cítil, jak ho táhne chodbou do místnosti a zavírá těžké dveře.
„Abys věděl Nate, tohle je pro tvoje dobro. Možná si uvědomíš pár věcí. A pokud ne, užiješ si ten proces. Vím, že bez krve neumřeme, nebo… jestli se to tak nedá nazvat, v podstatě je to smrt že? Taková, ze které se můžeš probudit, problém je, že tě možná nikdo neprobudí. Tohle si vyřídím sám a pak uvidím.“
Slyšel to nezřetelně a s ozvěnou, po několika hodinách si ale dokázal poskládat, co mu Soren říkal.
Dostal obrovskou dávku, docela rychle mu došlo, že jeho prsten chybí a že už není noc. Stejně nebude schopen ještě několik hodin chodit a pokud nenechal Soren nějaké zásoby jen tak pro jistotu, bude muset přečkat hladovění do noci. Tedy v případě, že se mu podaří dostat skrz dveře, které s Damonem tak dlouho zařizovaly.
Za nějakých šest hodin už přecházel po místnosti, stále trochu oblbnutý, ale už alespoň neupadal každou chvíli na hodiny do bezvědomí.
Docela mu trvalo, než si všechny střely vytahal z těla a zuřil každou chvílí víc a víc, co to Sorena napadlo, musel vědět, že když ho nechá žít, tak že ze sebe udělá cíl s prioritou číslo jedna.
Celou Nathanielovou skrýší se ozýval vzteklý řev a dunivé zvuky, jak se snažil vyrazit dveře. Nakonec se mu to povedlo, ale vyčerpanější nebyl celé věky.
Pomalu se dostal do obývacího pokoje. Otevřel ledničku. Vše co tam zůstalo, byla jedna poloprázdná láhev jakéhosi alkoholu. Nathaniel ji vzal a na jeden zátah vyprázdnil.
Ale alkohol nebyl krev. Přešel ke stolu, kde ležel komunikátor a datapad se vzkazem.
„Nathe, jestli jsi stihl vylézt z kobky včas, můžeš mi stihnout zavolat…. Víš to je pěkný ty parchante, roztrhám tě na kusy hned jak tě najdu.“
Nathaniel potom zvedl komunikátor a zapl ho.
„Sorene?“ Chvíli se nic neozývalo, ale pak komunikátor zapraskal.
„Jsem rád že tě slyším Nathe… vidím, že ses dostal až k bodu B.“
Nadšení v Sorenově hlase ho pobavilo. On si vážně myslí, že tento spor může vyhrát.
„Jsem uvězněnej v době a začínám se nudit. Dochází mi trpělivost a já jsem nerad znuděnej a netrpělivej. Kde je můj prsten?“ Nathaniel zkusil co nejchladnější tón, nenávist udusil v sobě, aspoň na chvíli. Potřeboval chladnou hlavu, aby zachytil to, až se Soren prořekne, když se bude chvástat.
„Jasný, já ti řeknu kde je a ty mě přijdeš rozcupovat… nejsem sebevrah. Ty ho nenajdeš, budeš vědět, jaké je to vylézat jen v noci.“
„Jen na chvíli Sorene, víš že mám ještě jeden v záloze. Sice bude trvat, než se tam dostanu, ale až se tam dostanu… ty končíš.“
Soren chvíli mlčel, což… se Nathanielovi líbilo.
„Tak hodně štěstí, já si jdu vystopovat toho měňavce, ty se zatím poper s tímhle.“
Nathaniel začal omdlývat. Přicházelo to, vysychání těla, než z něj nezbude nic jiného než mumie.
Opřel se o kuchyňskou linku, zuřivě otevíral všechny zásuvky, vytrhával falešná dna, ale všechny jeho zásoby byly vyběleny.
Doklopýtal k teráriu, jeho poslední záchraně.
Zmatek nyní stál, klidně, odevzdaně. Když Nathaniel přišel až k teráriu a opřel se o něj, Zmatek se postavil na několik zadních nohou, a zvedl přední polovinu těla do vzduchu. Jakoby věděl, co musí udělat a co jeho pán potřebuje.
Nathaniel ho vzal do rukou, kleknul si a podíval se na něj.
„Promiň kámo… oba jsme věděli, že to takhle nějak skončí.“
Pak se do Zmatka zakousl, ten ani nemukl.
Když ze Zmatka dostal dost síly, položil ho zpátky do terária, tohoto malého stvoření mu bylo líto a byl mu vděčný.
Sedl si do křesla. Snažil se šetřit síly, aby mohl ihned, jak padne tma vyrazit.

Cítil to. Byl na vrcholu sil. Měl štěstí, že narazil na tuhle čtyřčlennou skupinku archeologů.
Vylezl z výkopu, kam je všechny naházel a rozhlédl se kolem. Hromada zeminy, mrtvá tuk’ata a pár batohů s vybavením archeologů. Všechno postupně naházel do výkopu a ten pak pečlivě zasypal. Těla pečlivě potrhal, takže jediné divné na tom všem bude to, že je někdo pohřbil, ale nakonec se shodnou na tom, že takových hrobů je tady spousta.

Cesta na akademii mu zabrala chvíli, hlavně proto, že si tam archeologové nechali zaparkovaný speeder.
Dostat se za zamčené dveře nebyl problém. Neměl potřebu klepat tak jako Soren. Prostě si je otevřel. Sedl si na postel a přemýšlel, jestli ji má probudit. Musel to udělat, musel Sorena dostat co nejrychleji, určitě ho překvapí. Naklonil se k ní, položil jí ruku na rameno a zašeptal.
„Ryno, vstávej, Přízrak z Korribanu potřebuje tvoji pomoc.“
Přízrak z Korribanu. Tak mu říkali. Měl mnoho jmen. Nathaniel Dorn. Přízrak z Údolí. Řezník z Excidionu. Pohádka, kterou strašili sithští mistři své učedníky. Někteří jediové tomu taky věřili.
„Nate. Ty…co… Soren.“
Takhle ji vzbudil už hodněkrát, ale takhle vyděšená ještě nebyla.
„Klid. Co ti ten debil navykládal. Že jsem ho napadl a on mě zavřel doma? Že se neovládám a chci zabít všechny okolo?“
Ryna jenom tiše přikývla.
„Soren postřelil, napustil zeleným a nechal hladovět. Navíc mi vzal prsten, takže jsem byl mimo hru na chvíli. Potřebuju vědět kde je a kde je můj prsten.“
Mluvil pomalu, potichu. Potřeboval, aby se vzpamatovala.
„Komu z vás mám věřit, víte co… vyřiďte si to mezi sebou, já už vás mám obou dost. Budíte mě uprostřed noci, pořád mi lezete do života.“
Přešla ke skříni a po chvíli mu hodina jeho prsten.
„Letěl na Alderan. Jsem si jisná, že si číslo stíhačky a všechno dokážeš zařídit. A teď… dejte mi oba aspoň chvíli pokoj.“
Začínala být vytočená. Potřeboval si uchovat aspoň jednoho přítele na akademii, otočil se a vyrazil ke dveřím, kde se na chvíli zastavil.
„Díky.“
Nathaniel otevřel dveře a odešel. Měl všechno co potřeboval, spokojil by se i s prstenem, ale když dostal i informaci, kam Soren letěl, byl přímo nadšen.
Moderátor roku 2012, 2013, 2015
Obrázek
"Ó, padlý Cherube, mdlít ve práci
či muce - bídno vždy! tím jist však buď,
že dobrý čin již není úkol náš:
leč zlo vždy plodit pouhá naše slast!"
John Milton, Ztracený Ráj; kniha první, 157-160

Uživatelský avatar
Gnost Kohn
Mistr Moderátor
Mistr Moderátor
 
Příspěvky: 1957
Registrován: 19.9.2009 11:19:07
Bydliště: Pandemonium

Re: Nathaniel Dorn - Tanec s vlky

Příspěvekod Gnost Kohn » 01.12.2012 01:03:19

II. část

Pomalu se prodíral hustým křovím. Jeho nyní již bývalý poskok ho vedl z bodu do bodu. To, že se brzo dostane do pasti mu bylo nanejvýš jasné. Nyní ale věděl, že ho Soren zradil. Na Korribanu to nečekal. Nečekal, že se někdo kdy dozví o jeho úkrytu a už vůbec ne, že ho tam někdo napadne. O úkrytu vědělo jen pár lidí a i kdyby ho někdo z nich přišel zabít, ucítil by je, jakmile by se dostali za práh dveří.
Už ji viděl, Sorenovu stíhačku. Dal si záležet, aby ji schoval, ale neschovával jsi před Nathanielem, to by ji mohl nechat, kde ho napadlo.
Díky jeho tolikrát proklínanému vylepšenému čichu zachytil Sorenův pach už před nějakou dobou a taky jeden další.
Rozhrnul poslední křoví a skočil na křídlo stíhačky. Kokpit byl otevřený, což ho až zas tak nepřekvapovalo. Usedl do sedadla a rozhlédl se po kokpitu.
Před stíhačkou se najednou objevila Amy.
„Víš Amy… ucítil jsem tě už před chvílí… a zrovna jsem došel k novým objevům.“
Dívali se z očí do očí, neuhnula pohledem, což se Nathanielovi nelíbilo. Zadržel dech, nechal sebou proudit trochu potlačovaného hněvu ze Sorenovy zrady. Cítil ten opojný pocit, jak se mu valí krev do očí, které začaly celé měnit barvu na černou s krvavými rudými žilami. Horní špičáky se mu prodloužily. Měl chuť ji rozsápat. Vyskočil z kokpitu, udělal několik kroků k Amy a zastavil se po jejím pravém boku. Ta se jen narovnala a koutkem oka se na něj podívala. Jeho oblíbený trik. Jeho upíří dědictví i Síla mu dovolovaly nelidsky rychlý pohyb. Využíval to při lovu, k sjednání respektu, strašení a vlastně kdykoli se chtěl pobavit na cizí účet.
„Zvířátko vycenilo zoubky. Nechtěls něco říct?“
Nathaniel se zhluboka nadechl a vydechl. Několikrát si přejel jazykem po zubech, aby se ujistil že se vrátily do původní podoby. Jedna z věcí co na ní nesnášel byla ta, že nedokázal vyčíst z její tváře skoro nic.
„Jenom trošičku. Ale přejděme k tématu.“
Pomalu ji obkroužil a podíval se na nebe.
„Překvapivě, nikomu to neříkej… ale… máš v tom prsty. Lhala jsi mi. Chceš… zabít Sorena a asi víš, že já teď taky.“
Usmála se na něj.
„Dostáváš jedna mínus. Ano chci, abys nám pomohl zabít Sorena.“
„Počítám, že hraju důležitou roli.“
Amy přešla blíž k němu a podívala se mu do očí.
„Velice, Soren tam nebude sám. Tím myslím takovej ten druh. Asi ho znáš. Může to být v podstatě každej. Když se naštvou tak se jim mění očka, prodlužují zoubky, trhají končetiny a orgány, sosají takovou tu většinou červenou tekutinu, co máme v sobě.“
Nathaniel se zamračil. Umíral zvědavostí potkat další upíry. Do teď potkal jen několik. Jednoho z těch takzvaných Původních, kam také patřil. Těch, kteří nebyli proměněni upírem, ale sithy.
„Takže tam mám nakráčet, všechny je připravit o hlavu a říct vám… hm.. Dobrá práce?“
„Nakráčíš tam, identifikuješ upíry a my je postupně odstraníme. Se Sorenem si to vyřiď sám, on je cíl.“
„Ale já nemám kouzelné kukátko na upíry.“
Snažil se spíše zjistit, co všechno o jeho druhu ví.
„Dokážeš je vycítit. Navíc, jestli tě chtějí zabít, spolehnou se na svoji převahu. Všichni se Sorenem budou označeni jako upíři. Máme výhodu, oni neví kolik nás je. My nevíme kolik je jich, ale máme výhodu. Soren nám nakráčel přímo do pasti a teď když jsi kráčel za ním můžeme s tvojí pomocí past sklapnout.“
Nathaniel si sedl na křídlo stíhačky. Nic proti vlastním lidem neměl. Tedy pokud se ho nesnažili zabít. Chtěl jenom Sorena a vůbec se mu nelíbilo to, že by se měl spojit s někým jako je Amy. Hlavní bylo vymlátit ze Sorena duši.
„Není jednoduchá věc vycítit upíra. Musím zapojit všechny smysly, vnímat je skrze Sílu a ještě to nemůže být stoprocentní. Ale… za pokus to stojí…Takže… plán?“
Promluvil po chvíli.
„V noci je večírek. Asi hlavně kvůli tomu, že moc vašich se nepromenáduje venku za světla. Doufám, že sis vzal nějaké… lepší oblečení. Musíš nějak vypadat. Vím kdes přistál, takže tam počkej, dojdu pro tebe.“

Neměl nejmenší loď. Ale ani největší, každopádně vozil celkem ucházející sklad zbraní, oblečení a rudé tělní tekutiny.
Prošel skoro celý svůj šatník, než našel něco, co nebylo pomačkané, zakrvácené nebo potrhané. Vybral si jediný bílý společenský oblek, který měl. Párkrát už ho nosil, ale nikdy na něm neulpěla ani kapka krve.
Konečně seděl na bedně před svým transportem a vyčkával na doprovod.
Hrál si s malým, pečlivě vyřezaným kůlem, kterým hodlal zabít Sorena. Tedy až poté, co z něj skoro vymlátí život.
„Vypadáš celkem slušně…“
Ozvalo se z dálky. Nathaniel si všiml že Amy zvolila rudé šaty, které se mu zrovna moc nelíbily.
„Takže blondie. Jestli budu mít jen na chvíli podezření že jdete proti mně, zabiju tebe a všechny okolo mě. Možná se potom nebudu moct na Alderaanu objevit, ale to přežiju.“
Nathaniel vstal a prošel kolem ní.
„Vyhrožování by ti šlo… uvidíme, jak ti půjde zbytek věcí… můžeme jít?“

Obrovská minimálně pětipatrová vila. Stáli před ní a dovnitř nešli hlavně kvůli Nathanielovi. Prohlížel si budovu a přemýšlel, co by se tam všechno dalo dělat, kdyby byla jeho.
„Hej… jdeme.“
Probralo ho po chvíli a vyrazili směrem ke vchodu.
„Majitel nemá ani ponětí, co se tady dneska bude dít, ale má tady početnou ochranku. Doufám, že sis nebral meč…. Budeme procházet detektorem.“
Znělo to jako naprosto nezajímavá informace, ale Nathanielovi to mohlo trochu zkazit plány, kdyby s tím nepočítal.
Přitiskl ruce k tělu. Cítil oba dva kůly, které měl schované v rukávech. Třetí nejefektivnější způsob jak zabít upíra když jste sám upír. Kůl do srdce. Druhý je useknout mu hlavu a pro Nathaniela nejjednodušší způsob, vytrhnout mu srdce.
Prošli detektorem a po pár minutách došli do velkého sálu.
„Můžeš jít támhle po schodech do vyššího patra se porozhlédnout po cílech, já zatím obejdu naše.“
Řekla Amy a rozhlédla se po sálu.
„Hele je tady dost lidí..“
Vrátila se pohledem na Nathaniela.
„No tak to mu asi střeva zádama nevyrvu. Prostě mu zarazím kůl do srdce a zmizím.“
Netrvalo ani vteřinu a už ho zpražila zlostným pohledem.
„Omluv mě zlato… jdu si do patra na drink.“

Sorena ucítil až, když ho zahlédl. Kvůli tunám voňavek proklínal svůj čich, protože takhle nepříjemnou směsici pachů necítil hodně dlouho.
Přešel přes malou místnost a rozrazil dveře do malého sálu, ihned jej proletěl očima.
Tři osoby, které měly rohy na hlavách, zabraci nevypadali zrovna mírumilovně, alespoň podle Nathanielova názoru. Muž se zelenou kůží mu připadal divný, vlastně jako každý mirialan. Pak tam byla ještě jedna twil’ečka a dva lidé. Osmý byl samozřejmě Soren.
„Přátelé, kamarádi, nepřátelé a vy co mě neznáte… omlouvám se že jdu pozdě, měl jsem nějaké technické potíže.“
Všichni v místnosti na něj zírali. Tři z nich udělali chybu, kterou dělá spousta mladých upírů. Lekli se a ukázali svoje tesáky.
„Čekali jsme na tebe.“
Soren roztáhl ruce, jakoby chtěl obejmout svého starého přítele.
Nathaniel přešel ke stolu s občerstvením.
„Když už jsme u toho. Příště schovej stíhačku líp. Moje vlastnictví taky. Neobtěžuj se s vybílením zásob a to hlavní… příště mě zabij.“
Mluvil pomalu, s úsměvem na rtech a odkládal si jídlo na malý tácek.
„Potřeboval jsem tě jen zdržet, nechtěl jsem tě zabít. Potřeboval jsem tě zdržet, neposlouchal bys mě. Museli si myslet, že se chceme navzájem zabít, aby vlezli do téhle pasti.“
Nathaniel mezitím ochutnával jídlo, které si vybral.
„Musím říct, že zabít tě teď opravdu chci. A vy ostatní. Copak vás nikdo neučil, že když se baví dospělí, je nejlepší jít za dveře! Může se stát něco ošklivého.“
Postupně se podíval na všechny zúčastněné, někteří se pohnuli, ale odešli, až když jim pokynul Soren.
Nathaniel čekal, než byli všichni za dveřmi.
„Dál než za dveře.“
Řekl a počkal, než se vzdálili ode dveří. Ve vile bylo hodně hluku, takže upírský sluch byl efektivně vyřazen ze hry.
„Dobře Sorene... něco si potřebuju ujasnit.“
Řekl Nathaniel poté co snědl vše na talíři a odložil ho.
„Napadl jsi mě, zakuklenej. To trošku nechápu. Vystřílels do mě hodně dřevěných střel. To chápu. Pak jsi mi vpíchl zelený, ale hodně slabej odvar, to nechápu. Vzal jsi mi prsten, dal ho Ryně… jestli mluvíš pravdu tak to chápu. Meč jsi dal na jeho místo mezi ostatní, to tady chápu. Vybílil jsi mi zásoby… to nechápu… no… můžeš mluvit.“
Nathaniel si začal nabírat na talíř druhou porci, zatímco Soren si sedl do křesla.

Sorenovi bylo docela jasné, že se ho Nathaniel pokusí zabít. Proletěl očima místnost. Pokoušel se najít něco použitelného. Pár věcí po něm mohl hodit, ale bylo by to bez účinku. V půlkruhové místnosti byly tři okna. Kdyby ho prohodil a nalákal do nedalekého lesa, měl by šanci. Ale musel ho rozptýlit do doby, než začne znovu jíst.
„Kukla. Chtěl jsem tě vyděsit. Zelenýho jsem ti dal málo proto, abych tě nevyřídil na dlouho. Kdybych tě vyřídil na dlouho tak by se nedal uskutečnit můj plán. A zásoby jsem ti vzal proto, aby ses probral sakra. Vzdaluješ se od toho, čím jsi byl.“
Narážel na Nathanielovu lidskost. Když ho potkal, sám byl přeběhlík, který se rozkoukával u sithů. Myslel si, že musí jít přes mrtvoly. Nestarat se o okolí. Zanechávat za sebou jen zkázu. Pak potkal Nathaniela, který se ho pokoušel udržet někde mezi propadnutím Temné straně Síly a pouhým nahlodáním Temnou stranou. Spor přestal ve chvíli, kdy Sorenův život visel na Nathanielově dobré vůli. Ten Nathaniel, který ho přeměnil už podle Sorena nebyl. Ten Nathaniel, který před ním stál se jen zdaleka podobal tomu upírovi před lety.
Soren vstal a přešel k Nathanielovi, který se zrovna pouštěl do druhé porce.
„Moc se ti to nepovedlo. Příště nech plánování na mě prosím. A ještě jednou se o něco takového pokusíš a zabiju tě.“
Soren polkl na sucho. Nathaniel položil talíř a zadíval se mu přímo do očí.
Koutkem oka ale Soren něco zahlédl, něco se mu mihlo v ruce a pak ucítil bolest v břiše.
Podíval se tam. Nathaniel mu vrazil jeden ze svých schovaných kůlů do břicha. Chvíli byl vyděšený. Vyděšený že ho zabil. Ale kůl byl níž. Pak jen cítil, jak ho Nathaniel chytil a prohodil oknem.

Nathaniel stál u rozbitého okna a pozoroval ležícího Sorena. Zaposlouchal se. Něco se změnilo. Na to, že nic dopředu neplánoval to šlo relativně dobře. Slyšel, jak se do sebe pustili Sorenovi upíri a Amyni měňavci.
„Ukliďte pak po sobě, já to totiž dělat nebudu!“
Zavolal směrem ke dveřím. Zanechat těla by nebylo bezpečné. Na planetě musí být minimálně jeden jedi. Pro něj to sice nebyla hrozba, ale za ty nepříjemnosti to nestojí.
Skočil dolů zároveň, co Soren vstával.

Byl trochu otřesený. Vytáhl ze sebe pár střepů a rozkoukal se kolem.
Nathaniel stál jen kousek od něj. Soren vytáhl kůl, který se zarazil hlouběji do jeho břicha a hodil ho na trávník.
„Takže co? Teď mě zabiješ?“
Nathaniel se usmíval, on ho neměl v plánu zabít. Jen mu to oplácel.
„Kde máš prsten?“
Zeptal se Nathaniel. Soren se mu díval do očí a palcem levé ruky se dotkl prostředníku. Prsten tam nebyl.
„No jo. Za pár hodin vyjde slunce a pfum... popel popelu. Počkej, něco podobnýho jsem viděl docela nedávno… No ano ovšem. Vzal jsi mi prsten a nechal jsi mě hladovět, takže všichni, které jsem vyždímal, padají na tvoji hlavu.“
Soren tam jen stál. Kolik lidí mohl zabít, než usoudil, že se za ním může vydat.
„Chceš ho zpátky? Pamatuju si den, kdy jsem ti ho zapůjčil. Dokonce jsem ochoten to zopakovat. Pojď si pro něj.“
Nathaniel zvedl ruku a otevřel dlaň. Sorenův se podíval na svůj prsten a přikývl.
„Tak si pro něj pojď.“
Nathaniel se ve zlomku sekundy otočil a zbyla po něm jen čmouha. Běžel směrem k lesu. Snažil se ho zdržet dost na to, aby vysvitlo slunce. Mohl se schovat, ale dostat se z planety by mu zabralo nějakou dobu. Neměl na vybranou, vyrazil za ním.

Nathaniel si to užíval. Oplácel Sorenovi co si zasloužil a teprve začínal.
Ohlédl se přes rameno. Soren běžel za ním, ale Nathaniel byl starší a mladší upír s by s ním nedokázal držet krok, kdyby on sám nechtěl.
Zpomalil ještě víc, skrze Sílu uvolnil druhý kůl, který měl schovaný v rukávu a chytil ho do ruky. Zabrzdil, otočil se, klekl na koleno a natáhl ruku s kůlem Soren naběhl břichem přímo na kůl. V pase se zlomil přez Nathanielovo rameno.
V další chvíli letěl Soren na nedaleký strom.
„Sice jsem ještě neskončil, ale možná by bylo dobrý, kdybychom zmizeli. Takže jdeme. Zmizíme… ještě než bude svítat. Prsten ti vrátím až na Korribanu.“
Moderátor roku 2012, 2013, 2015
Obrázek
"Ó, padlý Cherube, mdlít ve práci
či muce - bídno vždy! tím jist však buď,
že dobrý čin již není úkol náš:
leč zlo vždy plodit pouhá naše slast!"
John Milton, Ztracený Ráj; kniha první, 157-160

Uživatelský avatar
Gnost Kohn
Mistr Moderátor
Mistr Moderátor
 
Příspěvky: 1957
Registrován: 19.9.2009 11:19:07
Bydliště: Pandemonium

Re: Nathaniel Dorn - Tanec s vlky

Příspěvekod Gnost Kohn » 04.1.2013 00:21:38

III. část

Soren s Nathanielem se vydali zpátky na oslavu, která se proměnila v krvavý spor dvou skupin. Moc toho nenašli. Zamést za sebou bylo důležité, ale to už místo nich udělali. Nakonec ale našli jedno tělo, které nebylo uklizeno. Omráčený měňavec byl okamžitě zabalen a odnesen jen chvíli před tím než na místo dorazily bezpečnostní složky.
Nathaniel se nyní staral o jeho spoutávání a Soren si vzal na starost pilotování.
„Myslíš že se probere?“ Přišel mladší z upírů poté, co dostal loď do hyperprostoru.
„Určitě, a když ne tak ho nahradíš ty.“ Nathaniel se nemohl ubránit úsměvu.
Chtěl že Sorena dostat i tu nejmenší informaci. Soren mu neřekne nikdy všechno, ale Nathaniel by si dokázal vyhradit čas na to, aby z něj dostal aspoň polovinu.
„Můžeš s tím přestat? Kdyby ses choval normálně tak se to nestalo. Nemusel bych hledat a prosit o pomoc jinou skupinu upírů. Já už nevím, jestli mluvím s tím normálním Nathanielem, bláznem, psychopatem..nebo… Nathe, po tomhle už definitivně odcházím.“
Tentokrát už se Nathaniel neubránil smíchu.
„Až ti bude dvakrát tolik, budeš starý jako já, nebo starší, uvědomíš si jednu věc. Když žiješ jako my dva, tak je docela těžký si udržet zdravej rozum a nepřátele od těla. Pro všechny můžeš být blázen, ale když pak proti tobě stojí na bojišti, nebudou vědět, do čeho jdou.“
Nathaniel obešel bezvládné tělo měňavce a položil mu ruce na ramena.
„Čím víc lidí si, myslí že jsem blázen, tím líp. Baví mě to. Když si lidé myslí že nepředstavuji nebezpečí. Protože ve skutečnosti… však to znáš.„
Meňavec zaskučel, Nathaniel se přes něj natáhl, aby mu viděl do obličeje. Probral se, možná jen částečně ale i to se počítá.
„Zdar chlape. Jak se máš, asi to skončilo remízou, ale teď tě máme my dva. Zahrajeme si na otázky a odpovědi? Prosím.“
Zajatec se začal cukat. Moc mu to nepomohlo. Brzy pocítil, jak se mu zarývaly chladné ostny do masa. Dlouhý ostnatý drát brzy připoutal měňavce k sedačce.
„Co chcete.“ Vydal ze sebe
Starší z upírů mlčky přešel k hromadě beden a z jedné vytáhl kufřík. Ten pak položil na sedačku vedle zajatce a otevřel ho. Meňavci se naskytl pohled na různé druhy nožů, paralyzéru, injekcí, nějaké obušky a další zabalené věci.
„Co sakra chcete? Já jenom plnil rozkazy!“ Skučel meňavec, ale nebylo mu to moc platné.
Nathaniel se jen usmál a vytáhl malou krabičku.
„Kam utekla ta malá čubka, co se mě snaží zabít?“ Řekl a jeho tvář vypadala nyní jako z kamene.
„A kterou čubku myslíš? Moiru nebo Amy?“ Zajatec se pokusil o úsměv, ale přešlo to do šklebu a přes zaťaté zuby zavrčel.
Nathaniel si olízl rty a vytáhl z krabičky dobrých deset centimetrů dlouhou a půl centimetru širokou jehlu s očkem na konci.
„Jasne že Amy, Moira zalezla do díry a neukázala se už dobrých padesát let. Tak co?“
Zajatec se vsedě napřímil, zatnul zuby a podíval se před sebe na zeď.
Jehlu následoval z krabičky dlouhý drát pokrytý svazky ostnů, podobný akorát menší než ten, který omotával měňavce a Nathaniel jej příslušným koncem připevnil k jehle.
Soren se jen mohl domnívat na co jehla s připevněným drátem slouží, ale uhádnout, k čemu to slouží nebylo až zas tak těžké.
Nathaniel vzal zajatcovu dlaň a vrazil jehlu do masa mezi ukazovák a palec. Pak dlaň otočil, protáhl jehlu a dál tahal, aby pomalu protahoval drát.
„Tohle ze mě má něco dostat?“ Zaúpěl měňavec a podíval se na Nathaniela.
„Kamaráde, tohle dělám jenom, protože mě to baví.“ Zasmál se Nathaniel a vrazil mu jehlu znovu pod zápěstí.
Po určité době se Nathaniel zastavil, jelikož poslední svazek ostnů na drátu se dostal až ke dlani.
„Hele Nate... nechci nic říkat, ale jestli něco neuděláš tak ti tady kamarád vykrvácí.“
Nathaniel zapíchl jehlu do ramene a zaklonil meňavci hlavu.
„Další fáze plánu.“ Nathaniel otevřel pusu, zlehka zaklonil hlavu a vydal ze sebe zvuk který byl zavrčením i zasyčením zároveň. Dlouhé tesáky, které mu zároveň vyrostly se o sekundu později zakously do jeho zápěstí a zanechaly tam rozervanou ránu.
Meňavec byl na pokraji omdlení, takže se nemohl vzpírat, když mu Nathaniel dal napít své krve.
Několik dalších minut seděli všichni potichu. Soren se po chvíli vzdálil a nechal Nathaniela projevovat jeho sadistickou stránku osobnosti bez jeho přítomnosti.

Soren se usídlil u motorů. I přes hučení hyperpohonu slyšel křik jejich zajatce. Nikdy neměl potřebu se vyžívat v utrpení jiných lidí. V podstatě ji neměl ani Nathaniel, toho to prostě jen bavilo. Soren měl raději psychický teror, ale větší představivost v tomto oboru měl rozhodně Nathaniel.
Ikdyž byl Nathaniel ve většině věcí lepší než on, věděl že od něj víc nedostane. Jak už to bývá, učedník občas nakonec zabije svého mistra, ale Soren měl spoustu důvodu proč to nedělat, navíc mu Nathaniel nebránil v odchodu
Z jeho zamyšlení ho vytrhlo ticho. Relativní ticho, zajatec mlčel. Kromě motoru bylo hrobové ticho.
Nathaniel už skončil. Zrovna si utíral zakrvácenou ruku, když Soren přišel.
„Měl celkem vysokej práh bolesti. Párkrát byla potřeba transfuze, nakonec jenom žvatlal blbosti.“ Začal Nathaniel s líčením situace a hodil zakrvácený hadr po Sorenovi.
„A cos z něho teda dostal?“
„Takže začneme… Amy není rozhodně nejlepší v plánování plánů, jako byl tenhle, proto jim to nevyšlo, nebo možná tím že jsem je podrazil, to nebude historicky objasněno. On tě převálcoval v údolí. Amy má pořád záložní plán, vrátila se na Korriban. Takže dorazíme chvíli po ní. Má tam pro nás přichystanou nějakou chuťovku, ale neřekl jakou, protože to nevěděl. Taky prý pracují pro někoho kdo má veliký zájem na naší smrti. Prý nejsou první, koho poslali. A ani nebudou poslední, každopádně jednu skupinu jsem zlikvidoval nedávno, ale o tom víš.“
„Tos z něho dostal jenom tohle?“
„Víc toho nevěděl a většinu času jsem se spíš bavil.“
Soren se podíval na mrtvolu, která ležela na zemi. Krev, která vytékala z několika ran na hlavě, z oční jamky a obrovské díry na hrudi, kde ještě nedávno bušilo srdce, to leželo opodál.
„Musel jsi ho zabíjet? Mohl se hodit.“
„Chtěl to. Tělo se dá vyléčit. My dva jsme toho důkazem. Ale mysl není vždycky tak odolná jak bysme chtěli. To ty víš.“
Chvíle ticha. Oba tam jen stáli a dívali se všude jen ne jeden na druhého. Oběma bylo jasné, že nutné přátelství mezi nimi už není a zbylo jen jakési spojenectví z nutnosti. Měli stejný cíl, ale jiné důvody. Jejich poslední společná mise. Byli na tom stejně jako při první společné misi. Ani jednomu nebylo příjemné spolupracovat s tím druhým, a kdyby šli by každý svou vlastní cestou. Jejich Já jim to ale neumožňovalo. Za ty roky si chtěli zúčtovat účty. Věc, která nemohla skončit jinak než násilím. Mohli za to oba, ale vinili se navzájem.

Soren přistál s lodí několik kilometrů od akademie. Nevěděli kam utekla Amy a nechtěli jí jít hned na oči. Nathaniel stejně věděl, že bude vědět, že přišli.
„Půjdu na akademii podívat se co je novýho. Ty jdi do úkrytu a vem… co tě napadne. Roztrháme je i rukama, ale nejsme barbaři.“
Starší upír se neobtěžoval s převlékáním. Na bílém obleku bylo tolik krve, že se už těžko dal nazývat bílý. Sorena dokonce napadlo, jestli ji Nathaniel nerozpatlal úmyslně.
„Tam chceš jít v tomhle?“ Optal se Soren.
„Proč ne? Už mě viděli oblečenýho hůř.“
„Jak myslíš….“

Nathaniel prohrabával bedny. Viděl, jak Soren nad něčím váhá, ale nechával ho se rozhodnout.
Nakonec to našel. Malý kufřík s rudým pruhem. Otevřel ho a vytáhl dva světelné meče. Ani jeden nebyl zdobený zázrak. Byly to meče, které Nathaniel stavěl z nudy pro případ potřeby.
„Tohle jsi chtěl?“ Zeptal se ho a podal mu jeden meč.
Soren jen souhlasně přikývl. Věděl, že se jej Nathaniel nepokusí zabít dokud bude Amy naživu, ale i tak byl pozorný.
„A tady ti vracím tohle, užij si ho, protože jakmile odejdeš beru si ho zpátky.“
Najednou něco zapípalo.
Nathaniel tam byl ale dřív. Vycházelo to z těla měňavce. V jedné z kapes vytáhl komunikátor.
„Tys ho neprohledal?“ Zeptal se zaraženě Soren.
„Měl bych?“
Nathaniel přijal hovor a nataženou rukou si držel Sorena dál od těla.
„Neere. Už jsem se bála, že ses z Alderaanu nedostal. “
Hlas patřil Amy. Nathaniel byl najednou jako malé dítě, které dostalo vysněnou hračku.
Soren věděl, co nastane a pokusil se mu vytrhnout komunikátor z ruky, ale na Nathaniela neměl.
„Neprovokuj ji.“ Zaskučel, když vstával ze země.
„Neboj sami jsme ho odnesli a dovezli až sem.“ Začal diskuzi z jejich strany Nathaniel.
Chvíli nikdo neodpovídal a Nathaniel se stále potýkal se Sorenem, který se mu snažil komunikátor dostat z rukou.
„Přestaň nebo ti utrhnu hlavu!“ Zařval na něj Nathaniel a Soren odstoupil několik kroků vzad.
„Kde je? Doufám, že jste mu vy dva nic neudělali.“ Ozvala se opět Amy.
„Neboj. Je tady. Leží na zemi. Jenom jeho srdce se někam odkutálelo. Můžu ho najít a poslat ho zvlášť, nebo mu ho vrátím tam, kde ho měl, ale zlomil jsem mu vaz tak nevím.“
„Tos neměl dělat.“
Dokázal si představit jak je naštvaná. Těšil se, až ji uvidí. Až uvidí jak se pokusí ho zabít, ale marně.
„To mi říká spousta lidí. Ale nic s tím nedělají.“
„Tak pojď! Pamatuješ si tu jeskyni, kde jsem tě našla mučit toho učedníka? Doufám, že jo, protože tam jsem.“
„Ona to položila.“ Řekl téměř s úžasem Nathaniel.
„Jak daleko to je?“ Zeptal se Soren.
„Pár kilometrů, nebereme nic… jdeme rovnou.“
Nathaniel viděl, jak se Sorenovi jeho zapálení pro tuto akci nelíbí a právě v tom se vyžíval.

Celou cestu spolu nepromluvili ani slovo. Šli pěšky, ale obloha byla zatažená, takže slunce tolik nepražilo. Nebylo těžké najít správnou cestu, jakmile Nathaniel našel správný směr, stačilo následovat nastražené stopy.
„Neměl se proměnit do přirozené podoby poté, co umřel?“ Prolomil ticho Soren.
„Promění se. Některým to jenom trvá.“ Vysvětlil mu co možná nejjednodušeji Nathaniel, protože to sám nechápal a ani nechtěl chápat.
„Teď už mlč. Támhle to je.“ Řekl a ukázal na díru v zemi, kterou Soren považoval jen za díru v zemi.
Každý si stoupl z jedné strany. Dívali se do asi pět metrů hluboké jámy, jejíchž dno bylo osvíceno svítilnou.
Nathaniel se opřel každou nohou o jeden z protilehlých okrajů jámy a podíval se přímo pod sebe.
Trošku se zakymácel a pravou rukou se chytil za Sorenovo levé rameno.
„Jdeš první?“ Zeptal se váhavě Soren.
„Ne.. to ty jdeš první.“ Odpověděl Nathaniel a strhl Sorena do jámy.
Ten si jen stihl ochránit obličej od nárazu do protějšího okraje.
Nic se nedělo. Soren jen ležel několik metrů pod ním a po několika vteřinách se začal hýbat.
Teprve potom Nathaniel také skočil do jámy a dopadl kousek od něj.
„Vstávej, zlomeniny se spraví cestou.“
Poté nasál vzduch v jeskyni. Byl chladný a někdo by mohl říct, že ihned chytil stopu.
Sorenovi zrovna naskočilo zpátky vykloubené rameno a pomalu vstával. Vyplivnul trochu krve a zachytil, jak se Nathaniel usmívá. Usmíval se skoro pořád. Soren málo kdy věděl čemu se směje. Nyní to věděl. Smál se jemu, oplácel mu nedávné napadení a teprve začínal.

Postupovali chodbami. Všechny vypadaly stejně, ale Nathaniel věděl kudy jít.
Netrvalo dlouho a dorazili k velkým kamenným dveřím. U kterých samozřejmě čekali vojáci. Pět sithských vojáků.
„Stůjte!“ Zavelel jejich velitel a vojáci na ně namířili zbraně.
„Co za idiota jí dal vojáky, aby je mohla použít proti mně?“ Otočil se Nathaniel na Sorena a ignoroval vojáky.
„Složte zbraně, jinak budete zastřeleni!“ Varoval je velitel.
„Možná kdyby do nás chvíli stříleli, ale i to bych možná přežil.“ Pokračoval Nathaniel a Soren pochopil, že čeká, než velitel vybouchne.
„Poslední varování!“ Zařval velitel a namířil na Nathaniela basterovou pistoli.
„Před čím pošplícháte nás vodou?!“
Soren znal Nathaniela dost dlouho, aby věděl, co příjde. V takovýchhle situacích se jen minimálně obtěžoval tasit meč. Nemohli se s ním rovnat v síle, rychlosti ani v obratnosti.
Jejich oči ani nedokázaly Nathaniela zachytit, vždy byl už jinde než kam než stříleli.
Nathaniel skočil až k veliteli skupiny a strčil do něj tak, že se zastavil až o kamenné dveře za ním.
Výstřely šli do prázdného vzduchu, Nathaniel už byl za dalším vojákem a lámal mu vaz. Tentokrát ho chytil pod krkem a držel si ho jako štít, zatímco odhazoval vedle stojícího vojáka na zbylé dva. Jeden z nich se stihl a hbitě tasil nůž. Nathaniel nastavil ruku a nechal nůž projít dlaní. Na to udeřil vojákovi do hrudi silou, která zkroutila jeho zbroj a polámala mu žebra. Jeden ze dvou přeživších vojáků na něj namířil svoji blasterovou pušku. V momentě mu ale byla vytržena a zaražena přímo do místa, kde mu bilo srdce. Jejiný přežívší voják už jen ustupoval dozadu. Soren mu ustoupil, ale voják stejně zakopl o kámen. Nathaniel mu lehce dupl na břicho a pak vší silou na helmu.
„No jo… kdo je tady barbar, ale rozsekat druhého mečem umí každé pako.“
Nathaniel přešel ke kamenným dveřím a položil ruce na obě křídla.
„Naposled jsem je nechával otevřený…otevírají se zevnitř, další vchod jsem nikdy nehledal, ale kdo kdy hledá jak otevřít dveře, když to není potřeba.“
Prach se zvířil, kámen drhnul o kámen a dveře se postupně otevřely.

Oběma se otevřel pohled na velkou místnost s vysokým stropem, který podpíralo několik sloupů, z toho některé byli už zlomené.
Zhruba uprostřed místnosti zářily dvě rudé čepele světelných mečů.
„Pokus o férový souboj ti nevyjde! Vyhráli jsme, jenom to ještě nevíš!“
„Zrádce nikdy nebojuje férově! Stejně vyhrajeme, protože vy dva umřete teď nebo za pár dní!“ Odpověděla přesně tak, jak Nathaniel očekával.
„Ať už to máme za sebou. Chci dneska stihnout ještě pár věcí. A ať prosím vylezou z úkrytů i tví zbylí poskoci.“
Soren aktivoval svůj meč. Třetí rudé světlo ozářilo místnost.
Hned poté se přidalo čtvrté a páté. Na druhé straně místnosti se objevili další dva soupeři.
„Tys věděl, že tam jsou?“ Zeptal se s udivením Soren.
„Ne, jenom mě nenapadlo, že by byli tak blbí, aby opravdu vylezli.“
„Dost řečí, jdeme tohle skončit.“
Nikdo z přítomných nechtěl situaci prodlužovat.
Upíří se rozdělili, nechtěli bojovat spolu. Ani jeden si nebyl jistý o přesvědčení toho druhého a oba by si bez mrknutí oka vrazili navzájem nůž do zad, jen aby to neudělal ten druhý dříve.
Amy a jeden z jejích poskoků se rozběhli na Nathaniela. Sith v černé zbroji vyskočil a pokusil se o sek ze shora. Nathaniel ukročil a radši nastavil svoji rudou čepel do cesty čepeli, která patřila Amy.
Oba jeho nepřátelé využívali Ataru, stačilo mu souboj protahovat dost dlouho a oba by nakonec padli vyčerpáním, ale Nathaniel k tomuto kroku neměl žádný důvod.
Každému útoku, který na něj šel, se buďto vyhnul, nebo ho zablokoval.
Bojoval jednoruč. Proti více protivníkům vždy bojoval jen jednou rukou. Většinou v druhé držel další meč, ale ten teď neměl. Když byl ještě člověk nemohl si dovolit mrhat silou na to, aby jednou rukou blokoval všechny útoky, vždy je jen svedl na stranu a přecházel do protiútoku, jak mu velel styl Djem So. Nyní si mohl dovolit blokovat meče a odklánět je tam kam sám potřeboval. Mohl si hrát se svým nepřítelem. Blokovat jeho útoky, najednou prorazit jeho obranu a jedním rychlým sekem se ho zbavit. Většinou to fungovalo. Setkal se s určitými šermíři, kteří svojí technikou zastiňovali tu jeho a tím se pro něj opravdu jevili jako soupeři. Teď to tak nebylo.
Odrazil úder sitha na stranu tak silně, že jeho ruce následovalo i tělo. Otočil se, zablokoval Amin sek vedený na hlavu a svoji volnou ruku využil k jejímu odhození za pomoci Síly.
Sith už opět stál na nohou. Nathaniel udělal krok k němu, zrovna když se rozmachoval k rychlému vodorovnému seku na jeho rameno.
Nathanielovi vystřelila ruka a chytila Sitha za zápěstí tak, že jím nemohl pohnout.
Jako zoufalý vzdor se sith pokusil o hlavičku, ale ublížil spíše sám sobě. Nathaniel zvedl jeho ruku trochu více a nastavil svůj meč. Provedl Mou Kei, kruhový pohyb, kterým mu usekl pravou ruku kousek pod loktem a obě nohy v oblasti kolen.
Nyní měl čas zkontroloval, jak si vede Soren.
Jeho dlouholetý spolubojovník se se svým věkem nemohl vyrovnávat Nathanielovým schopnostem, ale i tak si vedl dobře. Několik drobných zranění od světelného meče se postupně hojilo, ale v ohrožení života nebyl. Na druhou stranu o ten mohl přijít během sekundy.
Amy se už znovu blížila k Nathanielovi, šla pomalu a on na ni čekal.
Koutkem oka zahlédl zmrzačeného sitha, jak se plazí kolem jednoho ze zlomených sloupů.
Nathaniel byl během sekundy u sloupů a přesekl ho kousek od země. Neměl dost dluhý meč, aby ho přesekl celý, ale to ani nemusel.
Vší silou se opřel do sloupu, ale starobylý kámen držel pevně, teprve až v momentě, kdy se opřel i Silou se sloup s praskáním zlomil a pohřbil pod sebou sitha.
Amy byla u něj, skočila na sloup a poté vedle něj.
Zběsilost a rychlost s jakou útoky prováděla ho ohromila. Nyní už nešlo o propracovaný sled útoků, prostě útočila co to šlo.
Koutkem oka viděl, jak Soren srazil na zem jednoho ze svých soupeřů a odzbrojil toho druhého.
Nyní se ale Nathaniel musel vypořádat s Amy. Ne s tím jak docílí toho že ji porazí, ale jak to provede.
Začal útočit, možná i rychleji než ona, ale ne tak rychle jak mu tělo mohlo dovolit.
Tlačil ji vzad do středu místnosti.
Sorena a jeho souboj nechal daleko za sebou, stále slyšel jak do sebe narážení čepele světelných mečů, ale ne tak intenzivně jako před tím.
Už ho to nebavilo, nepředstavovala pro něj soupeře, nemohl se unavit a její práce s mečem se nerovnala ani Sorenovi, který podle Nathaniela měl víc štěstí na soupeře než zručnosti s mečem.
Kruhovým pohybem ji zkusil odzbrojit. Riskoval při tom jak svoji zbraň, tak svoji ruku, ale byl dost rychlý na to, aby se čepeli vyhnul. Všichni jeho soupeři až do této chvíle meč pustili nebo jej deaktivovali a zase aktivovali v dalším útoku, ale nyní prošla čepel masem, kostí, zase masem a vyšla na druhé straně.
Amy se chytila za pahýl, které zůstal po ruce a udělala několik kroků vzad.
Nathaniel namířil svůj meč přímo na místo, odkud slyšel ten lahodný zvuk, na který nyní mohl i tančit, bušení jejího srdce.
Rychlost s jakou vytáhla asi třicet centimetrů dlouhý nůž ho zarazila a nyní letěl na něj.
Uhnul, ale ucítil bolest. Od loktu po polovinu předloktí mu nyní zakrývala zatahující se řezná rána. Poslední akt vzdoru, hloupost proti někomu jako byl on.
„Doufám, že shoříš v pekle Nathanieli Dorne!“ Zařvala na něj a v očích se jí zrcadlil hněv z neúspěchu a strach ze smrti.
„Pozdravuj tam, já se tam neplánuju někdy podívat.“ Zažertoval naposledy Nathaniel.
Udělal krok vpřed a chtěl bodnout.
V následujícím okamžiku viděl, jak Amy luskla prsty a obrovskou ránu, která se poté ozvala následoval oheň. Celé Nathanielovo zorné pole naplnil oheň, prach a padající strop.

________________________
Díl čtvrtý: Hymna Smrti
Moderátor roku 2012, 2013, 2015
Obrázek
"Ó, padlý Cherube, mdlít ve práci
či muce - bídno vždy! tím jist však buď,
že dobrý čin již není úkol náš:
leč zlo vždy plodit pouhá naše slast!"
John Milton, Ztracený Ráj; kniha první, 157-160

Uživatelský avatar
Gnost Kohn
Mistr Moderátor
Mistr Moderátor
 
Příspěvky: 1957
Registrován: 19.9.2009 11:19:07
Bydliště: Pandemonium


Zpět na StarWars příběhy a povídky

Kdo je online

Uživatelé procházející toto fórum: Žádní registrovaní uživatelé a 1 návštěvník

cron