Gaheris Dorn - Mlč a poslouchej!

[Phate]

Coruscant, centrála Inkvizitorů:

Dlouhé týdny jsi se dával dohromady po událostech v bývalém Chrámu Jediů. Terrek ti na památku zanechal další jizvu na hrudníku, která mohla fungovat jako memento toho, že v Impériu lze věřit jedině sobě. V Chrámu, tak dávno, že se to dálo zdálo staletí daleko, jsi se učil o mocichtivých vyznavačích temné strany, kteří se nezdráhali vraždit a vymýšlet složité plány jak stoupnout v očích někoho daleko mocnějšího. Inkvizice nebyla jiná, boj o moc byl všudypřítomný, což jsi nedávno pocítil na vlastní kůži.

Delší než hojení zranění byla rekonvalescence. Terrek se trefil velice šikovně a trvalo ti, že jsi se opět dostal do formy. Tomu samozřejmě napomáhaly prášky proti bolesti a další medikamenty. Pokud existoval nějaký pomyslný žebříček Císařových oblíbenců, byl jsi dozajista na jeho spodním konci. Týdny jsi nedostal žádnou misi, ani žádný lehčí úkol.

O to bylo zvláštnější, když se ozval komlink u tvého pokoje. Že někdo stojí za dveřmi jsi vycítil mnohem dříve, ale rozhodl jsi se dotyčného ignorovat.
"Inkvizitore Dorne, mám pro vás úkol." ozval se ženský hlas, načež se dveře otevřely, byť byly zamčené. Do pokoje vstoupila vysoká dívka, zjevně důstojnice v zácviku. Stála v pozoru a v ruce držela datapad. Aniž by na tebe pohlédla, začala chrlit rozkaz.
"Nejvyšší Inkvizitor vás posílá zajmout, či zabít bude li to nezbytné, na Sílu citlivého jedince, bývalého rytíře Řádu Jedi, který se nachází na planetě Bogden, nebo jednom z jeho mnoha měsíců." dokončila strojovým hlasem, aby se nadechla.
"Byla vám přidělena loď typu XG-1, která na vás čeká v severním hangáru. Všechny důležité informace, které Úřad shromáždil, jsou nahrány v palubním počítači. Stejně tak i přesnější detaily vaší mise." dodala a aniž by se na tebe podívala, otočila se na podpatku a jak rychle pišla, tak i odešla. Zůstal jsi sám a nezbývalo se připravit na další misi.

[Gnost Kohn]

Coruscant, centrála Inkvizitorů:

Tohle nicnedělání mě ničilo. Mise byly to poslední co mi zbylo a co jsem měl teď? Nic. Tedy samozřejmě nějaké ty tréninky a cvičení spojené s mojí rekonvalescencí, ale to bylo všechno.
Až na tohle všechno mi spát události poměrně vyhovoval. Už před tím jsem meni námi inkvizičními adepty byl mezi nejlepšími a minimálně se mě dost lidí bálo, či vyhýbalo a jistě i pohrdalo. A teď jsem možná z formy, ale zabil jsem inkvizitora, něco co bychom nebyli schopni mimo rány zezadu. Pochybuji, že někdo znal podrobnosti a Fen doplatil na to, že mě nechal žít a chvástal se, než mě dorazil.

Vždycky bylo důležité se zaměřit na konkurenci. Dávat pozor na jejich pohyby, co dokáží, ale je těžké tohle dělat, když vaše největší konkurence chybí, nebo bojuje jako postižený hutt. Všichni si asi mysleli, že nedokážu bojovat, ale já to už dávno dokázal. Potřeboval jsem jen kartu v rukávu. Teď jsem možná jedním z posledních na žebříčku, ale brzo nastane můj čas.

Někdo stál za dveřmi, buďto mě přišli popravit, nebo ne. Jednoduché. Natáhnu ruku, cítím známé brnění a meč ze stolku mi vletí do dlaně. Stáhnu ruce za záda a čekám. Dveře se otevřou, ani mě to nepřekvapí, tihle mají pravomoce otevřít snad všechno.
Potichu si vyslechnu úkol, v hlavě mám prázdno, jen zpravovávám informace až do doby, než důstojnice odešla.
A takhle to dopadá. Žádné předvolání, nikdo vyšší... jen obyčejný poslíček a úkolem. Čekají, že tam umřu, ne že se mi to povede. Meč hodím na postel a přejdu ke skříni.
Bogden, hornatě bažinatá rozpadající se zrůdnost, kvůli gravitačním vlnám. A taky spousta měsíců, to je tak všechno co vím. Prakticky mě ani víc nezajímá. Na druhou stranu, Bogden a jeho měsíce je poměrně široký pojem, ale měl bych dostat dost informací.

Přejdu ke skříni a začnu vytahovat věci, co budu potřebovat. Nemá cenu přemýšlet nad úkolem více, šance že budu Jediho znát je poměrně malá. Větší problém je s ignorancí většiny členů řádu. Bude pravděpodobnější, že dotáhnu jeho mrtvolu, než zajatce.
"Jsi docela zklamání." Ucuknu se, když to zase uslyším. Pokračuju ve vyndávání věcí ze skříně na postel.
"A proč to?" Ušklíbnu se po chvilce a začnu se převlékat z oblečení na trénink do inkvizitorské uniformy, co nosím na mise.
"Mohli na tebe vzpomínat, jako na hrdinu Klonových válek. Místo toho umřeš ve službě Impériu a nebude si tě pamatovat nikdo."
Sláva v boji, status Rytíře pro mě znamenaly hodně, ale raději jsem žil, než umřel jako jedna z nyní nenáviděných legend. Je mi jedno, kdo o mě co řekne.
"Kam až zajdeš, aby sis zachránil život? Zabiješ jedie? Přítele?"
"Možná." Existují tři lidi, které bych chránil i před sebou, ale pravděpodobně jsou všichni mrtví. Je lepší s tím počítat, než se pak nechat překvapit. Nemám informace, nemám zdroje... nemůžu si dovolit mít naději.

Zkontroluji utažení holsterů s blastery a noži, upnu světelný meč na opasek a vytáhnu maličký batoh. Ze skříně do něj shrnu rukavice, šátek, lumu, hák s lanem, datapad, malou lékárničku a také krabičku s mým téměř hotovým druhým mečem.
Po cestě do hangáru si ještě skočím pro alespoň dvě lahve vody a nějaký příděl trvanlivé stravy, protože nebudu počítat s tím, že mi do lodě něco dali. Taky budu potřebovat pouta, dalekohled, ruční dýchací přístroj a brýle proti slunci, a vlastně primárně jiným nepříznivým podmínkám.

[Phate]

Coruscant, centrála Inkvizitorů:

V tvém pokoji proběhl malý dialog v jednom člověku. Tvá minulost a svědomí, které ti jí neustálo připomínalo, se stále vraceli a bylo pro tebe těžké je ignorovat. Obzvlášť v posledních týdnech, kdy jsi měl problém se dostatečně zaměstnat.
Tahle situace se teď změnila.

Sbalil jsi si vše potřebné, do jednoho z menších batohů a přibalil i nedokončený meč. Inkvizitorská uniforma ti perfektně sedla aniž by omezovala v pohybu, ale stále vypadala natolik důstojně, že jsi si cestou pro zásoby vysloužil nejeden pohled. Vlastně jsi oči ostatních cítil na své osobě celou cestu. Těžko říct, jestli to nakonec bylo uniformou, nebo tebou. Všichni na základně věděli co se stalo a jaké to pro tebe mělo následky.

Droid starající se o příděl potravinových balíčků se nenechal dlouho přemlouvat a vydal ti několik balíků proteinových kostek a pár lahví balené vody. Proteinové kostky se od Klonových válek moc nezměnili a ani dnes nepřipomínaly příchutí cokoliv dobrého, ale svému účelu posloužily více než dobře. Zabalil jsi si příděl a vydal se do hangáru.

Cestou jsi potkal několik svých kolegů, kteří ti věnovali pohrdavý pohled a ušetřili si veškeré pozdravy. Několik stromtrooperů, zřejmě nováčků, ti rozpačitě zasalutovalo a pak se rychle zdekovalo pryč.
V hangáru už na tebe čekala matně černá XG-1, plně natankovaná a jak jsi později zjistil, zaopatřená potravinami na pár týdnů.
Uložil jsi si zavazadlo a nastartoval stroj. Jemné chvění vibrovalo sedačkou, než se letoun zvedl ze země a systémy úmělé gravitace začaly fungovat naplno. Proběhla krátká výměna zdvořilostních frází s letovým dispečerem a ty jsi se vymanil z okovů gravitace planety. Zbývalo nastavit kurz na Bogden.

[Gnost Kohn]

Coruscant, centrála Inkvizitorů:

Jakmile jsem se dostal mezi lidi, což netrvalo dlouho, nahodil jsem svůj dlouho neviděný samolibý úsměv. Až moc dlouho jsem se tvářil, jako unavený a zpráskaný pes. Tomu je konec, jsem zpátky ve formě a chci, aby to všichni věděli. Měli by vědět, že jsem vic, než oni. Od prvního momentu, co jsem sem přišel jsem měl jen pár soupeřů a to se nezměnilo. Ale rivalita je tak velká, že někteří neznají svoje meze.
"Meze neznáš ani ty sám.
Možná neznám, ne tady. Přežil jsem sám sebe, několikrát. Zvládl jsem narozdíl od tolika ostatních válku, rozkaz 66, lov... zabil jsem hordu stormtrooperů, inkvizitora lovce a naposled se k tomu přidala ještě skupinka zmetků, pár stormtrooperů v Chrámu a Fen Terrek, inkvizitor, mitr, trenér, bývalý jedi. Možná nejsem ten nejbolíbenější, ale respekt, strach, pohrdání... to vše mi vyhovuje. Mám tady jméno narozdíl od ostatních.

Vypnu komunikaci s dispečerem a nechám počítač kalkulovat kurz na Bogden. Nemám rád velké lodě. Buďto křižník, nebo stíhačku, tohle je... ne, že bych to nezvládl pilotovat, jen to není to moje. Bohužel jsem svoje stíhačky z klonových válek sešrotoval, takže si už moc vybírat nemůžu. Navíc ho mám zajmout, takže potřebuji prostor. Jakmile konzole oznámí, že je kurt hotový, zadám ho do navigačního počítače a vstoupím do hyperprostoru. Mám před sebou nějakou cestu, což je spousta času.
"Nejsi zvědavý, koho vlastně lovíš? Nemůžeš se dočkat?"
Nebudu riskovat, že tady mám štěnice a odhalí, že jsem vlastně částečně šílený? To je asi to správné slovo. Pokoj často procházím, takže tam to nehrozí, ale tady v lodi? Ne, nehodlám to riskovat. Ale část pilotáže, u které jsem musel dávat pozor je za mnou.

Začnu prsty bušit do palubního počítače. Na jednu stranu musím vědět, koho lovím. Ne jen z logického hlediska, ale taky abych se případně připravil na to, že ho možná znám. Nechci nikoho zabít, ale bránit se tomu nebudu. Pořád bojují za svoji ztracenou věc, alespoň ti tvrdohlaví a krátkozrací. Já takhle můžu udělat víc dobra, než oni. Svým "bojem" podněcují akorát chaos. A je lepší nějaký řád, než žádný. Po chvilce váhání najdu v počítači složku mého cíle a dám se do studia.

[Phate]

Vesmír, XG-1:

Hvězdy se protáhly v čáry a výhled z kokpitu ti zakýval hyperprostorový tunel. Měl jsi před sebou několik hodin cesty a po dlouhé době jsi byl opravdu o samotě. Byť jsi nedůvěřoval vlastnímu zaměstnavateli, co se odposlechu týkalo, loď byla čistá. To jsi ovšem nemohl vedět jistě, takže jsi se rozhodl nekomunikovat se svým vnitřím hlasem, svědomím, nebo jak jsi tomu chtěl vlastně říkat.

Tvé prosty se roztančily po klávesnici konzole a systém se začal prokousávat množstvím dat přehraných z databáze Impéria. Složku se svým cílem jsi našel celkem rychle. Při jejím otevírání jsi mohl pocítit lehkou nervozitu, byť bylo těžké si to přiznat. Bylo dost dobře možné, že šlo o Jedie, kterého jsi neznal a nikdy neviděl. V Chrámu jich bylo mnoho a někteří se zde zdržovali pouze pár dní v roce. Na druhou stranu to mohl být někdo tobě velmi dobře známý, což by celou situaci trochu ztížilo. Jak by se na tebe někdo takový díval?

Ukázalo se, že odpověď na tuhle otázku se velmi brzo dozvíš. Tvým cílem nebyl nějaký přeživší rytíř, nebo snad šťastnější padawan. Tvým cílem byl generál Narel Volkrot. Tvůj otec byl samotář a za celý život si k tělu pustil pouze několik málo bytostí a Narel byl jednou z nich. Byl to jeho kumpán z Klanu a jeden z mála, komu tvůj otec důvěřoval.

Narel byl vysoký arkanian atletické postavy s krátkými vlasy a charismatickým pohledem. V Klonových válkách vydobil nejedno vítězstí. Na akraniana působil až podezřele skromně.
Složka obsahovala několik videí staršího data, většina z bitev. Několik fotografií a něco málo víceméně nepodstatných informací, které získalo Impérium z databáze v Chrámu.
Zadání mise bylo celkem jasné. Najít, případně zajmout a vyslechnout, ale přinejmenším zabít skrývajícího se Jedie. O jeho pohybu za poslední dobu zde bylo jenom pár výpovědí lidí, se kterými se setkal a kteří byli z rozhovoru schopni dát něco dohromady. Na Bogden vyrazil Volkrot před třemi dny z nedalekého kospomortu na bezvýznemné planetě. Tímto směrem letěl podle všeho už několikrát, takže byla vysoká pravěpodobnost, že si ve zdejším sektoru vybudoval útočiště.

[Gnost Kohn]

Vesmír, XG-1:

Identita mého cíle mi moc nepomohla. Vyrojila se mi spousta otázek. Pokud mě k tomu dožene nebudu mít problém s ním objovat, jako s někým jiným, ale je potřeba znát odpovědi, které asi stejně nedostanu.

Ne příliš důležitá věc je, jestli ví, že jsem Mortarionův syn, nebo věří že je můj strýc, jako tomu věřila většina. Pochybuji, že by mu to otec řekl, nevěděli to ani ti jeho dva... poskoci, kteří byli sami o sobě velké tajemství. Celkově na tomto moc nezáleží, jen by to mohlo hrát v můj propěch. Celkově toho o mě nemusel vědět moc víc, většinou se mi všechno podařilo tajit, takže snad...

Fyzicky na tom budeme podobně, zkušenější je bezpochyby on, je mu dvojnásobek co mě, takže bych mohl mít fyzicky výhodu. Ale zná mého otce, až moc dobře, ví jak bojuje, taktiku. Otec používal Ataru a Soresu, já Djem So a Shien, ale otec mě učil Juyo a Jar`kai, pochytil jsem dost triků, které věděl i Fen Terrek, když se mnou bojoval. Triky mi v tomto boji nepomůžou. Budu muset spoléhat na svoji výdrž a možná to, že mě nebude chtít zabít.
"To jako vážně hned ze začátku uvažuješ, jak ho zabiješ? Nemyslíš to vážně."
Je mi to jedno, jde mi o přežití. Jediové, co stále bojují jsou omezení, bojují za mrtvou věc. Galaxie potřebuje Řád, Republika byla jenom schránka korupce a hnisu galaxie, konec války by znamenal jen problémy, nebyly plány co udělat s klonovou armádou, nic... Děly se zvěrstva, ano... to nepopírám, ale někdo musí položit oběť za mír. Nebyli jsme ochránci míru, ale vojáci... začali jsme válku. Možná by stejně vypukla, ale později, my jsme na Geonosis rozhodli o osudu galaxie.

Po jednom si pustím všechny videa z bitev, všechny materiály, co mi byly poskytnuty, je mi jedno kolikrát to musím pustit. Musím si zapamatovat kažždý je ho pohyb. Musím o něm vědět všechno, jeho styl, lokomoční pohyby, taktiku, naladění mysli při bitvě. Znát soupeře je důležitá věc. Hlavně v této situaci, může to rozhodnout o mém vítězství, či prohře. Sice jsme jen poskoci Temné strany, jenom postradatelné položky, ale já měl přístup k rodinému holocronu. Otec mě učil dost, kodex sithů i jediů, mohl jsem porovnávat, ale nikdy dříve mě to neoslovilo. Teď vidím víc, vidím pravdu, která vede ke stagnaci jediů, rovnováha, která neexistuje, kodex sithů, celá jejích filosofie je o zdokonalování se, celý vesmír je založen na konfliktu. Už sakotný akt splození je konflikt, učení, cvičení, trénink, přežití... konflikt člověka s přírodou. Zpětně chápu, že skrze vše, co jsem zažil válku, rozkaz 66, čistku... Elizu...jsem pochopil, že mír je lež.

Musím ho zajmout. Bylo to jediné, co mi dlouho viselo v hlavě. Jsem na stopě nejen Volkrota, ale může to mýt moje vodítko ke všem ostatním.
"Stále sobec, ale vidíš teď jinak. Nenech se tím zaslepit. Aspoň to kontroluj."
Je mi jedno, o co se ten hlas snaží, svědomí, "lepší" a otravnější stránka mé osobnosti, jenom mě to znervózňuje. Musím ho zajmout, ale inkvizice ho dostane až poté, co s ním skončím a je mi jedno v jakém stavu poté bude. Chci odpovědi, odpovědi na své otázky a je mi jedno skrz co budu muset projít. Pokud inkvizice dostane ztracené káčátko, vyšvihnu se na výsluní, dostanu své odpovědi a možnost s nimi pracovat, zvládnu to. Ale dát Volkrota inkvizici, pokud z něj dostanu co chci bude znamenat to, že to dostanou i oni. A inkvizice má jiné plány než já. Můžou poslat někoho jiného. Ne, budu ho potom muset zabít. Pokud nějaké informace má, jsem jediný, kdo je může získat. Tady nesmím věřit nikomu.
"A jsme zase tady, opravdu jsi v téhle smyčce nedůvěry a nenávisti tak hluboko?"

Prostě je mi to jedno, budu mít ještě nějaký čas, než dorazím na Bogden, přece jen to není zrovna nejkratší cesta. Vstanu z pilotního sedadla a kleknu si za něj tak, abych měl prostor a případně viděl na kontrolky. Z batohu vytáhnu krabičku s mečem. Potřebuji všechny prostředky. Umím bojovat s jedním i se dvěma meči, ale abych to dokázal, potřebuji je mít dva hotové, ne jen kovovou hůlku, kterou bych mohl soupeři hodit do obličeje. Musím si také vyčistit hlavu od tohohle všeho, vyrušování. Jen se soustředit na cíl. Odklopím kryt komory krystalu a začnu již po několikáté usazovat modrý krystal, který jsem vybral. Není to první, ani druhý, možná ani pátý meč, který jsem stavěl, ale pořád mi to úplně nejde, pořád nedokážu najít správnou pozici, ale teď musím. Tentokrát netoleruji selhání, teď nemůžu selhat ani v tomto úkonu. Možná mi ale dochází, že doteď jsem stavěl zbraň na zabíjení. Zbraň k vítězství, ale musím stavět zbraň k dosažení toho co potřebuji. Potřebuji vědět, že těch pár lidí, na kterých mi záleží je v pořádku. Dostat se k nim. Zase je vidět. Ale zároveň je to stále zbraň k zabíjení. Je mi jedno, skrz co musím projít, aby se k nim dostal.

[Phate]

Vesmír, XG-1:

Informací opravdu nebylo mnoho. Byly to spíše útržky z něčího života, který už dávno skončil. Bylo by bláhové myslet si, že Volkrot po čistce zůstal stejným mužem jakým býval za dob Řádu. Fakta, která jsi měl k dispozici, ti toho tedy opravdu moc neřekla. Jediné, co přetrvávalo byly zvyky. Návyky získané dlouhými roky studia v Chrámu.

Přiložená videa jsi shlédl několikrát. Záznamy z bitev od válečných reportérů. Jenom na pár z nich Volkrot bojoval. Na většině byl se svými muži a probírali strategii na bojišti. Vypadal jako tvrdý vůdce, ale měl přátelský pohled a bylo znát, že nebere klony jako maso do mlýnku.
Těch nekolik málo záznamů ze skutečného boje tě utvrdilo v tom, že zkušenosti toho muže by mohly být problém. Očividně ovládal více forem a dovedl je více než dobře kombinovat. V některých případech to byly kombinace opravdu mistrovské. Mohl jsi se pouze domnívat, jestli čas ubral něco na vitalitě toho muže. S nějvětší pravděpodobností se o tom brzy přesvědčíš.
I přes veškerou snahu neposkytovala videa žádnou viditelnou slabinu ať už v postoji, technice, nebo stylu. Jedinou možností bude se přizpůsobit, nebo to vymyslet tak, aby k boji vůbec nedošlo.

Co se týče stavu obeznámení s tvým skutečným původem, mohl jsi pouze hádat. I z toho důvodu jsi nechal studia materiálů, ignoroval jsi své ukecané svědomí a jal jsi se dostavět svůj meč.
Nebyl to zdaleka první pokus a sám jsi moc dobře věděl, že tě něco drží zpátky. Možná, že tentokrát, když byli tvoji blízcí takto na dosah, mělo zprovoznění zbraně konečně smysl a cíl.

Několik prvních pokusů o správné nastavení krystalu skončilo neúspěchem. Nenechal jsi se odradit a dobrou další hodinu jsi se snažil meč dokončit. Ponořil jsi se do toku Síly a nechal jí, ať tě vede. Ještě chvíli to trvalo, ale nakonec zapadl krystal naprosto perfektně. Stiskl jsi aktivační tlačítko a na několik sekund se okolo tebe zastavil čas. Zvuky utichly, až nakonec protnul mrtvolné ticho zvuk dobře známý všem Silou nadaným jedincům. Vnitřek lodi protla modrá čepel a ozářila vše okolo tebe. Meč byl hotov.

[Gnost Kohn]

Vesmír, XG-1:

Taktiku spravím až na místě. Musím vědět, kde se s ním střetnu. Skladiště, náměstí, bažina... Má dvacet měsíců, takže je to těžší. Musím začít na Bogdenském kosmoportu, kde má dorazit, nebo dorazí a sledovat jeho stopy. Budou tam svědkové, které imperiální rozvědka nenašla. Jsou to jen lidé. Projedu si tyhle data, ideálně stáhnu vše potřebné, včetně videí do svého datapadu a dám se do přemýšlení.

Je zkušenější, ale starší než já... já mám sklony k tomu přežívat. Ale pořád má body k dobru. Můžu přemýšlet jak dlouho a o čemkoli chci. Nevím, jak se zachová. Bude mě chtít zabít, aby vrátil otci čest? Hloupost, bude mě chtít přetáhnout zpět. Nebude mě chtít zabít, to já jeho ano, pokud nebude nic vědět. Moje síla je dalěko větší, než za války.
Znovu si pustím videa, kde bojuje. Musím si zapamatovat, jak mění formy, jeho pohyby, kdy blokuje a kdy uhýbá, abych využil jeho pohybů. Musím začít s Djem So, ví že jím bojuji.... bojoval jsem tak i proti Dookuovi, ale nevyšlo to. Přejdu do Jar'kai, musím si druhý meč schovat, nebo bezpečně uchytit. Musím čekat na dokonalý okamžik, kdy zaútočit s Juyo. Skoro se neučilo, skoro neexistoval, byl jen Vaapad, ale znalosti mých předků doplnily díry ve znalostech Řádu Jedi. Věřím, že to zvládnu. Postupně na něj hodím vše, co mám a snad ho zavalím. Třeba se ale souboji vyhnu....

Pro zbytek cesty se rozhodnu meditovat. Musím si vše vrýt do paměti, prioritizovat si své cíle. Světlá strana mi v tomto boji nepomůže, musím se soustředit na její opak. Tu temnotu, co si nosím už tak dlouho. Musím to využít, ale nebýt využíván, pokud přestanu vědět, co dělám a nechám se tím ovládnout, je konec. Potřebuji vést, ale ne se nechat táhnout, jako hadrový panák.

[Phate]

Vesmír, XG-1:

Plánování postupu v boji bylo sice hezké, ale v tuto chvíli k ničemu. Volkrot byl uznávaným generálem, mistrem a bojovníkem. Ze záznamů jsi mohl odtušit jen málo. Bylo dobré se připravit. Ale jak se připravit na boj s někým, kdo vyhrál tisíce soubojů a jako uprchlík je neustále ve střehu. Navíc jeho znalost Síly byla s největší pravděpodobností na mnohem větší úrovni než ta tvá.

Rozhodl jsi se meditovat a paluba lodi k tomu byla ideální. Pravidelné bzučení hyperpohonu a pípání konzol ti pomohlo vytěsnit většinu myšlenek. Samozřejmě tu stále bylo tvé "svědomí", ale příval temné strany ho utlumil. Nebo jsi si to aspoň namlouval.

Meditace

Oznamení konzole o dosažení cíle tě vrátilo do kruté reality. Rychle jsi se zorientoval a dorazil do pilotního křesla akorát ve schvíli, kdy se před tebou objevil Bogden a jeho měsíce. Trochu překvapivě tu byl poměrně hustý provoz. Navedl jsi loď na kurz k planetě a zadal do počítače místo přistání. Letecká kontrola hlavního kosmoportu tě mile přivítala a navedla do jednoho z doků. Z největší pravděpodobností věděli co je tvá loď zač a nechtěli si Impérium rozhněvat. Byli zdvořilí, ale nevyptávali se. Dokovací poplatek byl automaticky uhrazen. Bylo na čase promyslet další krok.

[Gnost Kohn]

XG-1:

Jakmile mi počítač oznámil výstup z hyperprostoru, projel mnou ten známý pocit. Byl jsem připraven bojovat, ale teď na to ještě nebyl čas. Promnu si obličej a přeběhnu k počítači.
Byl jsem rád, že Inkvizice myslí na spoustu věcí, po přistání ještě sedím v křesle. Vytáhnu z kapsy datapad a nahraju si tam informace, které mi byly poskytnuty. Nemůžu sem běhat každých pět minut, chci vše u sebe.

Po nahrání informace znovu otevřu v lodním počítači a projedu poslední informace. I bezvýznamná planeta má význam, pokud se na ní skrývá jedi. Ale je tady, na Bogdenu. Bylo by vhodné prověřit, skrz který kosmoport vlastně letěl a pokud možno i kde najdu osoby, které jej viděly. Hodilo by se mi projít i ty výpovědi. Před tím jsem se zaměřil moc na studium jeho osoby. Musím projít i to, jak jej vnímali ostatní.

Jakmile to projdu, začnu plánovat. Doufám, že mě nasměrovali do stejného kosmoportu, nebo letěl skrze některý blízko. Poté projdu, jestli půjde najít lidi od kterých získalo impérium výpovědi. Ještě by to chtlělo nějakou mapu, ať už z počítače, či z kosmoportu a dát dohromady plán návštěv. Nehodlám jít za každým, jen za těmi, kteří dali nějakou lepší informaci. Musím zmapovat, kde se pohyboval a podle toho bych mohl dát dohromady, kde se pohybuje a hlavně, kde by mohl být.
"Doufám, že nechceš, aby věděl o tvojí přítomnosti."
Zavrčím a zamyslím se nad tou větou.
"Možná, že chci aby o mě věděl. Možná ho na to zvládnu vylákat. Ještě nevím."
Je možnost, že pokud ho nenajdu já, tak on najde mě. Možná neuteče. Přátelství s otcem ho může donutit mě konfrontovat. Ale předbíhám.