Charr - Až oslepující den

Zde se odehrává výcvik každého nového hráče.

Moderátor: Moderátoři

Charr - Až oslepující den

Příspěvekod Gnost Kohn » 06.7.2019 20:40:52

"Demokracie může být pouze několik kroků od anarchie.
Avšak není alespoň tak hlasitá."
- vzpomíky R2-I0; 19 BBY



Skrýše, někde v džungli

Zdálo se, že klonová armáda nehodlala odejít tak rychle, jak by někoho mohlo napadnout. Wookiové se rozhodli podpořit jedie a také za to krvavě zaplatili, jak jsi se brzo po svém probuzení dozvěděl. Téměř kdokoli pozvedl zbraň byl zabit a několik dní, než bylo povstání alespoň částečně potlačeno. Kachirho a jeho okolí bylo plné hlídek a klony stále pročesávaly lesy po dalších vzbouřencích a možná i rytířích jedi.

Co mohlo leckoho překvapit bylo, že něco deaktivovalo celou armádu droidů a tak neměly klony problém s likvidací vzbouřenců. Otázka byla co teď. Zůstat v noře a shnít tu? Bojovat? Či utéct a spojit se s přeživšími? V galaxii byla snad desítka tisíc jediů a když jsi přežil ty, tak kolika dalším se to mohlo podařit?

Mohl jsi mít téměř celý den na přemýšlení. Každému plyne čas jinak. Ale možná i naštěstí ti přemýšlení přerušil jeden z tvých bratří, který zrovna vešel do úkrytu. Huk byl veliký wookiee světlejší srsti, oproti kterému jsi byl štěně, nicméně se zdál poměrně starostlivý. "Mistr Yoda." Zahřměl, jen co vešel. "Žije, ale opustil planetu." Což se dalo považovat za jedinou dobrou zprávu, kterou jsi za poslední dny dostal.
Moderátor roku 2012, 2013, 2015
Obrázek
"Ó, padlý Cherube, mdlít ve práci
či muce - bídno vždy! tím jist však buď,
že dobrý čin již není úkol náš:
leč zlo vždy plodit pouhá naše slast!"
John Milton, Ztracený Ráj; kniha první, 157-160

Uživatelský avatar
Gnost Kohn
Mistr Moderátor
Mistr Moderátor
 
Příspěvky: 1963
Registrován: 19.9.2009 11:19:07
Bydliště: Pandemonium

Re: Charr - Až oslepující den

Příspěvekod Kyell » 07.7.2019 08:28:41

Skrýše, někde v džungli

Posledních pár dnů se zdálo být nekonečných. Od toho dne se změnilo všechno. Vše se obrátilo vzhůru nohama a nic nedávalo smysl. Chodil jsem ve skrýši dokola, sem a tam, pak zase tam a sem. Neodvažoval jsem se meditovat. Po probuzení jsem tuhle chybu udělal jen jednou. To prázdno, které jsem cítil, tolik vyhaslých hlasů. Meditace, která mi měla přinášet klid a mír pro mě byla tím nejhorším možným lékem. Všichni byli pryč, včetně mého mistra. Jen já jsem přežil. A to díky svým bratřím a sestrám. Neměl jsem nejmenší tušení, co si teď počnu. Jediné, co mi bylo nad slunce jasné, bylo to, že jsem štvanec a nepřítel republiky, nebo jak jsem se nedávno dozvěděl Impéria.

Mé otravné myšlenky přerušil až příchod Huka. Pokaždé, když někdo přišel, srdce mi poskočilo, protože jsem čekal další strašné zprávy. Tentokrát tomu tak nebylo. Zpráva o tom, že mistr Yoda přežil pro mě znamenala strašně moc.
"Skutečně?! Tak to je konečně dobrá zpráva!"
Posadil jsem se na zadek a začal uvažovat. Pokud mistr Yoda utekl, bude se snažit nějak seskupit zbyle jedie? A jsou ještě vůbec další? Nám se podařilo přežít s pomocí mého druhu, ale měli i ostatní takové štěstí? Kontaktuje mě? Nebo mám se ho snad vydat hledat? Mistře... Co byste dělal vy? Mistr!
"A co můj mistr? Nic o něm nevíte? Nespatřil ho někdo nebo nenašlo se jeho tělo?"
Při téhle otázce mi tuhla krev v žilách, ale ať tak či tak, dostal bych konečně odpověď a nemučila by mě tak ta zpropadená naděje, že se jednoho dne objeví a zachrání mě. Byla to blbost! Musel jsem se teď vzchopit a postarat se o sebe sám. Co o sebe! O všechny své bratry a sestry, možná jsem byl ještě nedospělý, ale tahle situace vznikla z velké části kvůli mě.
"A jaká je vůbec situace na planetě? Pořád hledají a pročesávají? Zabili někoho dalšího, nebo už se trochu uklidnili?
Řekni mi prosím vše, Huku!"

Prosil jsem svého mnohem staršího bratra, který vypadal, že se skutečně trápí. Musel jsem vědět vše, dát si všechny střípky dohromady a něco vymyslet. Všichni měli strach i já jsem se neskutečně bál, ale nesměl jsem se mu poddat. Jak říkal mistr Yoda, strach vede k hněvu, hněv k nenávisti, nenávist k utrpení a utrpení k temné straně. A já se nehodlal poddat temné straně, jsem sice padawan jediů ale... V tom jsem se zarazil, byl jsem vlastně ještě vůbec součástí řádu jedi? Existuje vůbec ještě? Ne! Na tohle se vykašli! Soustřeď se na aktuální situaci. Tady a teď! A tady a teď mě potřebují mí bratři a sestry, stejně tak jako já potřebuji je.

This is a new day, a new beginning.

Uživatelský avatar
Kyell
Učedník
Učedník
 
Příspěvky: 71
Registrován: 04.1.2017 12:22:44
Bydliště: Kashyyyk

Re: Charr - Až oslepující den

Příspěvekod Gnost Kohn » 07.7.2019 20:49:38

Skrýše, někde v džungli

Huk jen zakroutil hlavou, při zmínce tvého mistra. "Spousta klonů se připravuje na odchod, ale průzkumníků je pořád až moc. Nemůžeme ho zatím hledat, pokud to už neudělali klony." Huk zněl poměrně klidně, narozdíl od jeho řeči těla. Celý se nepatrně chvěl a přecházel sem a tam. "Co rozdrtili povstání, nezabili nikoho. Mimo kohokoli se zbraní."

Poté se napřímil a vteřinku se na tebe jen upřeně díval.
"A také.... Dorazily novinky. Nejvyšší Rada nařizuje... požaduje po všech jediích, aby se vrátili na Coruscant. Válka skončila. Klony se stahují, hledají ale nezabíjejí..." Zněl nejistě, těžko říct co byla pravda. Z Huka jsi cítil jen zmatení, sám nevěděl co si má myslet.
"Mohli bychom tě dostat z planety. Loď s hyperpohonem bychom měli sehnat. Ale můžeš zůstat. Klony brzo odejdou. Těžko rozeznají jednoho wookie od druhého." Nastínil ti možnosti, které jeho a zřejmě i ostatní napadly.
Otázka byla, co padawan Jedi chce dělat. Sedět na místě, schovávat se a později se stát obyčejným wookie? Nebo zjistit odpovědi na spoustu otázek?
Moderátor roku 2012, 2013, 2015
Obrázek
"Ó, padlý Cherube, mdlít ve práci
či muce - bídno vždy! tím jist však buď,
že dobrý čin již není úkol náš:
leč zlo vždy plodit pouhá naše slast!"
John Milton, Ztracený Ráj; kniha první, 157-160

Uživatelský avatar
Gnost Kohn
Mistr Moderátor
Mistr Moderátor
 
Příspěvky: 1963
Registrován: 19.9.2009 11:19:07
Bydliště: Pandemonium

Re: Charr - Až oslepující den

Příspěvekod Kyell » 08.7.2019 17:47:54

Skrýše, někde v džungli

Zpráva o tom, že se situace uklidnila, alespoň částečně ulehčila mému svědomí. Tak nějak jsem se nemohl zbavit pocitu, že celý tenhle humbuk byl kvůli mě. I když to s největší pravděpodobností nebyla pravda. Pořád jsem se nemohl zbavit nepříjemného pocitu viny.
"To je dobře, alespoň že už se nemarní životy. Jako by samotný konflikt, kvůli kterému jsme sem přiletěli, nebyl dostačující."
Pronesl jsem posmutněle a posadil se. Huk mluvil sice klidně, ale byl velmi nervózní. Nemusel jsem jeho pohnutky kontrolovat pomocí síly, sám jsem posledních pár dnů znal tohle napětí a bezmoc víc než dobře.
Poté ale přišla šokující zpráva. Rozkaz nejvyšší Rady mě doslova šokoval. Chvíli jsem na Huka jen nevěřícně zíral s ústy dokořán. Huk pokračoval v tom, jak bych se mohl zachovat. Ale já si neustále tu větu přehrával v hlavě dokola a dokola. Požaduje po všech Jediích, aby se vrátili na Coruscant. Válka skončila. Co je to za zprávu?! Pokud jsem si dobře pamatoval, nejvyšší Rada nikdy nerozkázala takhle plošný povel, nehledě na události předešlých dní. Vyskočil jsem na nohy a tak trochu odignoroval Hukovy poslední návrhy. Chodil jsem kolem něj v kruhu s rukami za zády.
"Válka skončila?! Ale jak? Armáda droidů byla deaktivována kdo ví jak a klony útočily na Jedie. Dokonce stále hledají přeživší! Jediové vedli klony do války, proč by se teď měli vracet zpět na Coruscant?! Být doprovázeni nebo dokonce zatknuti klony? To přece nedává žádný smysl!"
Odsekl jsem poslední větu možná až příliš vztekle. V tom jsem se zastavil a všiml si, že ani Huk z toho nebyl dvakrát moudrý a cítil jsem z něj prapodivnou nervozitu, zmatení možná i strach. Očistně jsem se nadechl a zadíval se na svého mnohem staršího a zkušenějšího bratra.
"Huku stalo se něco o čem bych měl vědět? Sice nejsem v Síle zběhlý tak jako můj mistr, ale i já na tobě poznám velké obavy."
Optal jsem se opatrně Huka, než stačil odpovědět, pokračoval jsem v dotazování.
"Mám ještě polední otázku, před chvíli jsi řekl, že mistr Yoda žije a opustil planetu. Jakým způsobem planetu opustil?"
Založil jsem si ruce na prsou a v obranném postoji se zadíval Hukovi přímo do tváře. Pokud byla válka skutečně u konce a vše bylo v pořádku, pak Yoda opustil planetu tak, jak na ní dorazil, pokud ne, je nad slunce jasné, že tady něco nehraje. Můj mistr by neváhal a ihned by vyrazil na Coruscant, já ale nejsem můj mistr a raději budu zdrženlivý a opatrný. Přeci jen je lepší být zdrženlivý než mrtvý.

This is a new day, a new beginning.

Uživatelský avatar
Kyell
Učedník
Učedník
 
Příspěvky: 71
Registrován: 04.1.2017 12:22:44
Bydliště: Kashyyyk

Re: Charr - Až oslepující den

Příspěvekod Gnost Kohn » 12.7.2019 10:17:07

Skrýše, někde v džungli

"Nemám nejnovější zprávy." Zamručel Huk "Nemáme víc odpovědí, než máš ty.
"Mist Yoda opustil planetu ještě ten den, kdy na vás vojáci zaútočili. Vím jen, že ji opustil, ne že by ho zadrželi. Možná jsme mu pomohli my, ale nevím přesně." Huk se zdál být trochu zklamaný, že ti nemohl dát víc, nebo alespoň přesnější odpovědi.

"Třeba někdo zradil. A ve válce nemohli riskovat. Zaútočili na nás jen když jsme vás bránili a dokud jsme nesli zbraně. Třeba se konflikt už... uklidnil. Přeci jen... válka skončila dost rychle po útoku na jedie." Vyjádřil svůj názor na situaci. Zároveň se lehce napřímil a cítil jsi, že si stojí za tím, co řekl. I přes určité pochyby.
"
Moderátor roku 2012, 2013, 2015
Obrázek
"Ó, padlý Cherube, mdlít ve práci
či muce - bídno vždy! tím jist však buď,
že dobrý čin již není úkol náš:
leč zlo vždy plodit pouhá naše slast!"
John Milton, Ztracený Ráj; kniha první, 157-160

Uživatelský avatar
Gnost Kohn
Mistr Moderátor
Mistr Moderátor
 
Příspěvky: 1963
Registrován: 19.9.2009 11:19:07
Bydliště: Pandemonium

Re: Charr - Až oslepující den

Příspěvekod Kyell » 12.7.2019 20:32:30

Skrýše, někde v džungli

Hukova odpověď mě moc nepotěšila, ale za to on nemohl. Nikdo ve skutečnosti nevěděl, co se děje. Všichni jsme na tom byli stejně. Potřeboval jsem všechno promyslet. Hukův pohled na věc byl možná správný, dokonce bych mu i věřil, kdybych nevěděl, jak moc se za posledních pár dní změnila ozvěna v Síle. Už jen při té vzpomínce se mi ježila srst na zádech.
Mistr Yoda opustil planetu až nepřirozeně rychle. Klony útočily na Jedie i na ty, kteří se jim snažili pomoct nebo se jich zastat, a pokud to tak ve skutečnosti nebylo, minimálně to tak vypadalo. A že by někdo zradil? To bylo klidně možné, ale proč by ze zrady jednoho, popřípadě i více lidí, byli kloni tak přehnaně agresivní? Nemělo to žádnou logiku. Stejně tak jsem nechápal, proč utočili na Wookie se zbraněmi. Jako by se snažili potlačit jakýkoliv náznak neposlušnosti či odporu.
Připadal jsem si tak bezmocný a na obtíž. A i přes to se mi snažili mí bratři a sestry pomoct. Ale v tomhle jsem byl sám a musel jsem se spolehnout sám na sebe, k tomu mě vedl můj mistr.
S rukama založenýma na prsou jsem přešel po místnosti a posadil se. Pohledem jsem si přeměřil Huka a očistně jsem se nadechl.
"Mohu tě poprosit, zda by jsi mě po zbytek dne nechal o samotě? Potřebuji si vše pořádně promyslet."
Sjel jsem pohledem na podlahu, kterou jsem začal intenzivně hypnotizovat. Moc dobře jsem věděl, co je třeba udělat. A ani trochu se mi to nelíbilo. Nebude mi to ani trochu příjemné, ale je potřeba to udělat. A abych to udělal správně, budu potřebovat klid ke koncentraci.

This is a new day, a new beginning.

Uživatelský avatar
Kyell
Učedník
Učedník
 
Příspěvky: 71
Registrován: 04.1.2017 12:22:44
Bydliště: Kashyyyk

Re: Charr - Až oslepující den

Příspěvekod Gnost Kohn » 16.7.2019 včera, 01:02:53

Skrýše, někde v džungli

Huk chvíli mlčel a jen tam stál. Poté jsi ale koutkem oka viděl kývnutí.
"Pokusím se zjistit co půjde. Kdyby něco, budeme tě varovat." Ozval se už poměrně potichu a na to odešel.

Byli jste poměrně hluboko v lese na to, aby se sem klony jen tak dostaly. Ale nebylo to nemožné. Jak to tak vypadalo, všechno bylo až příliš možné. Dost možná jsi byl posledním jediem na planetě. A kdo mohl vědět, kolik jich zůstalo, pokud se to stalo i jinde a na to byla ozvěna v Síle dost silná, aby jsi odpověď znal.

Meditaci by někteří jediové popsali, jako ponoření se do jezera, či potůčku a jen plout... vznášet se na hladině. Čím déle válka probíhala, tím neklidnější hladina byla, ale ne tohle. Bylo to jako vyskočit z lodě do rozbouřeného oceánu pod potemělou oblohou a snažit se neutopit. Za několik dnů byla ozvěna stále více než přítomná, ale zmítala celou Sílou.
Moderátor roku 2012, 2013, 2015
Obrázek
"Ó, padlý Cherube, mdlít ve práci
či muce - bídno vždy! tím jist však buď,
že dobrý čin již není úkol náš:
leč zlo vždy plodit pouhá naše slast!"
John Milton, Ztracený Ráj; kniha první, 157-160

Uživatelský avatar
Gnost Kohn
Mistr Moderátor
Mistr Moderátor
 
Příspěvky: 1963
Registrován: 19.9.2009 11:19:07
Bydliště: Pandemonium

Re: Charr - Až oslepující den

Příspěvekod Kyell » 16.7.2019 včera, 21:44:50

Skrýše, někde v džungli

S hlavou skloněnou jsem jen tiše vyčkával, než Huk odejde. Nechtěl jsem mu dělat další starosti, už tak na něm bylo vidět, že se dost trápí. Bohužel pravděpodobně nikdo netušil, jak z téhle šlamastiky ven. Ještě před samotnou meditací jsem se prošel po místnosti a zadíval se skrz okno na všudepřítomnou zeleň. Venku to vypadalo tak klidně, sem tam se ozvala i ozvěna tvorů žijících v lesích. Několik dlouhých minut jsem zíral ven, sám sobě jsem nalhával, že to vše dopadne dobře. Pro meditaci jsem potřeboval klidnou mysl, ale to teď opravdu nehrozilo. Vrátil jsem se zpět na své místo, usedl do tureckého sedu, narovnal záda, zavřel oči a několikrát jsem se zhluboka očistně nadechl.
"Sílo, stůj při mě."
Zalamentoval jsem, než jsem se pustil do samotné meditace.

Musel jsem zklidnit tok svých myšlenek a začít se soustředit na Sílu, energii, která proudí všude a vším. Přestat vnímat svět svými běžnými smysly a nechat se vést. Začal jsem opouštět skrýš, ve které se nacházelo mé fyzické já a odplouval jsem pryč. Pravidelné dýchání mi velice pomáhalo, pomáhalo mi soustředit se, uklidnit se a plynout.
Mnozí trénovali meditaci dlouhá léta, mé spojení se Silou bylo poměrně silné. Někdy, tedy zrovna teď, to bylo spíš na obtíž.
Má mysl se konečně zklidnila a já se dostal do stavu, kdy jsem byl schopen meditovat. Než jsem se nadál, zběsilé vlny Síly se mnou začaly všemocně cloumat. Ozvěna byla tak divoká, až to působilo na mé fyzické já, svraštil jsem obličej, jako by mi to působilo fyzickou bolest. Bylo to tady.
V lepším případě by měla meditace pomoct uklidnit se, najít cestu, ale tohle nebyla ta situace. Byl to pravý opak. Chaos rozvířených vln, ozvěn a výkřiků. I když mi to bylo krajně nepříjemné, musel jsem se soustředit. Nenechat se ovládat strachem, věřit Síle, zkusit se v ní vyznat, najít cestu.
Bylo to tak náročné. Čas při meditaci plynul jinak. Těžko odhadnout, jak dlouho už jsem ve skrýši takto seděl. Musel jsem začít postupně, nejdříve jsem se zaměřil na své blízké okolí, svou planetu. Cítil jsem život, divokou floru a faunu, tak jak jsem si to pamatoval. Ale cítil jsem i mnoho dalšího, klidná ozvěna byla násilně drásána ozvěnou bolesti, strachu a smrti. Když se Jedi soustředil, dokázal v meditaci vycítit mnohé, to co jsem cítil já, bylo zmatení a strach. Snažil jsem se hledat i ozvěnu jiných Jediů na planetě, ale marně. Pokud Jedi věděl, co hledat, bylo to možné v ozvěně najít, jako hledat něco na mořském dně. Pokud vím, co hledám, můžu to snadno najít. Teď to ale neplatilo. Cítil jsem jen svou přítomnost, ani sebemenší náznak někoho jiného. Bylo dost možné, že jsem se pletl, ale to jsem nemohl vědět jistě. Ozvěna samotného Kashyyyku se tak strašně změnila, neustále v ní visela pachuť smrti z bitvy, která se odehrála před pár dny. Bylo to tak zvláštní, jako obrovská jizva na jinak dokonalé tváři.
Teď ale přišlo to děsivější. Musel jsem se pokusit soustředit ještě více a hledat v ozvěně samotného vesmíru, co nejdál to jen půjde. Hledat své druhy, své spolubojovníky, své přátele. Ozvěna byla neskutečně proměnlivá a divoká. Jako vzteklé vlny narážející na útes. Bylo tak těžké se nechat vést. Ozvěnu, kterou jsem hledal ne a ne nalézt. Právě naopak, kdysi jasnou a příjemnou ozvěnu, kterou bych mohl přirovnat k hřejivému teplu, která značila Jedie, teď vystřídala prázdnota. Studená, nevlídná, nevítaná. Ať jsem se snažil sebevíc, nikde, ani ten nejmenší náznak tolik hledané ozvěny, nebo jen její stopy. Všude bylo prázdno. Spory a války se v ozvěně ozývaly tak hlasitě, že bylo skoro nemožné je neslyšet nebo je jen alespoň na malou chvíli umlčet. Nepovedlo se, nenašel jsem je, nenašel jsem nic, co by jen napovídalo tomu, že nejsem sám. Můj největší strach se neplnil, přesně proto jsem odmítal meditovat. Děsil jsem se toho, co jsem právě zjistil.
Ale co teď? Co si jen počnu? Co mám dělat?!
Mé myšlenky narušily koncentraci a proto jsem se na chvíli začal ztrácet. Ale všiml jsem si podivné ozvěny. Byla jako stín, plížící se v rozích. Tiše našeptávala. Opět jsem se několikrát očistně nadechl a soustředil se na ni. Byla kluzká jako úhoř, ale své myšlenky jsem upínal jenom a jenom k této zvláštní ozvěně. Když jsem myslel, že jsem ji konečně nalezl, opět mi zmizela. Natáhl jsem před sebe pravou dlaň, jako bych chtěl s něčím pohnout pomocí Síly a začal jsem volat ozvěnu k sobě. Neprosil jsem ji, žádal jsem ji, nařizoval. Mou myslí se začala šířit nepříjemná strnulost. Plíživý chlad zvěstující něco zlého. Mhouřil jsem obočí, snažil jsem se tomu přijít na kloub, když v tom to přišlo. Jako by vedle mě někdo stál a do ucha mi zakřičel z plna hrdla: UTEČ!
Projela mnou neskutečná vlna strachu, snad každý sval v mém těle se stáhl a po neuvěřitelně nepříjemných pár okamžicích se svaly zase vrátily do původního stavu. Tak mě to vyděsilo, že jsem se probudil, doslova jsem zalapal po dechu, jako by mě někdo vytáhl tonoucího se z pod hladiny. Neseděl jsem v tureckém sedu, ležel jsem. Zřejmě jsem na krátkou chvíli ztratil vědomí. Dokonce mi slzely oči.
"Co to zatraceně bylo!"
Zaklel jsem a opřel se o zeď. Tak nepříjemný pocit jsem snad ještě nezažil. Do nejdelší smrti na něj nezapomenu! Uteč.
Když jsem konečně začal vnímat svět kolem sebe, zjistil jsem, že už je noc. Nejlepší čas na to jít spát. Potřeboval jsem dát odpočinout svému vědomí, to co jsem právě zažil bylo velmi vyčerpávající. Nad vším jsem ještě přemítal, než mě přemohla únava a zavřel jsem oči. Alespoň na malou chvíli jsem spočinul v bezpečí.

Probudil mě východ Slunce. Sluneční paprsky mě lechtaly na obličeji a i skrze oční víčka mě vítalo příjemné hřejivé světlo. Pravděpodobně jsem nespal celou noc, protože bych ještě chvíli spát klidně vydržel, ale měl jsem na práci důležitější věci. Jako každé ráno jsem protáhl své tělo a opět se postavil k oknu. Opřel jsem se o zeď a sledoval les. Uklidňovalo mě to. Příroda a především zeleň na mě měla vždy konejšivý účinek, pravděpodobně to bylo způsobené mým původem.
Přehrával jsem si v hlavě vše, co se včera odehrálo. I to, co mě nakonec vytrhlo z meditace. Uteč, to slovo mě skutečně děsilo, stejně tak jako vše, o čem jsem ještě nevěděl. Ale abych mohl utíkat, musím nejdříve vědět před čím utíkat. Bylo to zvláštní, jedno pitomé slůvko a mohlo znamenat tolik různých věcí. Tolik možných výkladů. Ale já se už rozhodl. Možná to nebylo to, co mi radila Síla, nebo možná jsem si vše vyložil po svém, ale už jsem se rozhodl. Teď stačilo jen vyčkat, než se objeví Huk.

This is a new day, a new beginning.

Uživatelský avatar
Kyell
Učedník
Učedník
 
Příspěvky: 71
Registrován: 04.1.2017 12:22:44
Bydliště: Kashyyyk


Zpět na Výcvik I

Kdo je online

Uživatelé procházející toto fórum: Žádní registrovaní uživatelé a 1 návštěvník