Volání minulosti

Ostatní uzavřené projekty, MPMka a podobné ...

Moderátor: Moderátoři

Uživatelský avatar
Shisco
Rytíř Jedi
Rytíř Jedi
Příspěvky: 1215
Registrován: 05.4.2010 19:33:27
Bydliště: Bastion

Příspěvek od Shisco »

Bezejmenná planeta – kaňon v pohoří na východě (Eresis Trocano)

Noc se chýlí už skoro ke konci a my si s mistrem po mnoha hodinách chůze, plazení a šplhání užíváme zaslouženého odpočinku. Sedíc na dvou placatých kamenech sledujeme chvílemi jeden druhého a chvílemi největší z měsíců, jak pomaloučku zachází za ruiny chrámu tyčící se opačné straně kaňonu, o dost příjemněji vypadající, ale o ještě víc vzdálené.
Jak romantické...
okomentuji trochu posměšně scenérii, která nás obklopuje.
Kdybych z tohohle udělal holosnímek, vznikl by dokonalý kýč.
Možná bychom se přes tu propast mohli přenést levitací...
Blbost, i kdybych se dokázal natolik soustředit, abych nepolíbil dno té propasti, je to moc daleko. Vešly by se tam na délku tak dva až tři bitevní křižníky. Ale pro mistra to třeba takový problém nebude.

na chvilku se zamyslím nad způsobem naší dopravy na opačný konec kaňonu.
Možná je ta myšlenka hloupá, ale nebyla by tu možnost přenést se na druhou stranu pomocí levitace?
podělím se s ním o svůj nápad.
Přece jen neskáču radostí při pomyšlení na to, že budeme muset sešplhat po její kolmé stěně Síla ví jak hluboko a na druhé straně opět vyšplhat nahoru. Těžko říct, která varianta je vzhledem k vracející se bouři přijtelnější.
dodám a počkám, až mistr přestane přejíždět rukou po krystalu ve vnitřní kapse pláště a řekne taky něco. Když si všiml, jak na něj zírám, vytáhl ruku z pláště a v ní svíral dvě tyčinky, které s největší pravděpodobností budou sloužit k jídlu. Pohladil si prsty svou stříbřitou bradku a la bantha, tyčinky letmo přejel pohledem a následně mi jednu z nich podal.
Děkuji.
pokusím se o přátelský tón, načež tyčinku otevřu a s chutí se do ni zakousnu.
Teda, to je hnus, velebnosti. Ale je to lepší, než žít z energie Síly.
A tak se na sebe se svým starým učitelem skoro až přátelsky díváme a přežvykujeme tuhé prý čokoládové tyčinky, které snad pamatují Třetí schizma.
Znáš sirou košileli?
Třepetatá, třepetatá
Jsi proklat, majiteli!
Třepetatá, třepetatá
Teď třeská pleská v ní vánek
Kvílivá jak uplakánek
Vichryvanou, vichryvanou...

-Christian Morgenstern, Košilela



Uživatelský avatar
Lan Mandragoran
Učedník
Učedník
Příspěvky: 260
Registrován: 22.9.2009 12:45:08
Bydliště: Střední čechy

Příspěvek od Lan Mandragoran »

Bezejmenná planeta – centrální vrchovina

Při poslední otočce jsem zjistil přítomnost čehosi co mě přinutilo uskočit a v obranném postavení Shienu zavířit několikrát svou holí abych zastrašil nečekaného návštěvníka. Jak se ke mně dostal tak rychle? Nečekal jsem až takový odpor k mým hrátkám. Většina potvor které jsem potkal byla mnohem vstřícnější.
Následující hodiny se slili dohromady v množství víření holí a mých protiůtoků. Veškeré síly jsem napínal k sebeobraně. V souboji jsem co chvíli podváděl a využíval jsem své schopnosti v síle. Protivníky jsem odhazoval, bojovou předvídavostí jsem uhýbal před jejich útoky a s rychlostí jsem je oplácel.
Chtě nechtě bylo to málo a bylo to vyčerpávající. Frustrace z bezvýchodného boje a vědomí že jsem se ani o krok nepřiblížil k cíly mé cesty mě ničila.
Jediné co mi z mé existence a smyslu zbývalo byla zoufalá snaha udržet se naživu a při plném vědomí.

V mysli mi utkvělo jen několik světlých okamžiků kdy jsem téměř mohl i zvítězit.
Napnul jsem své síly a jednoho z protivníků odhodil, za pomoci rychlosti jsem se ocitl u jeho ležícího těla a po vzoru padajícího listí ze stromu jsem jej chtěl přetnout v půl když mě na zem srazil další protivník. Zbytečná snaha.
Útočil jsem na jednoho z ďáblů když podle mého očekávání zaůtočil další na má odkrytá záda. Otočkou jung jsem se otočil na toho ďábla a roztínáním hedvábí jsem mu chtěl odetnout hlavu od těla. Znovu zbytečná snaha.
Ihned jsem jej následoval technikou tekoucí vody, a málem jsem přišel o ruku když třetí následoval můj pohyb také. Zbytečná snaha.
Skok, útok zezhora, ústup, shien, ataru, Mou key, Sai Tok, Sai cha. Veškeré mé učení a hodiny strávené výcvikem a bojem naprosto k ničemu
.

Teď tu klečím. Co se vlastně stalo. Pokusím se zaostřit své unavené myšlenky. Ach, ano. Už vím. Svítání. Zvednu oči a zaměřím se na oblohu. Proto odešli. Už mě mohli ulovit. Ale odešli, znamená to jediné, bojí se svítání, a já by jsem se měl bát také. proběhlo mi hlavou když jsem si vzpomněl na vzdálené zahřmění. Jsem alespoň blízko? Pokusím se očima najít trosky. Musím se někde schovat. Pomalu vstanu. Na téhle planetě zemřu. Jsou tu protivníci kteří jsou vyrovnaní. A silnější nežli jsem já. Být jich o jednoho více, už by jsem tu nebyl.
Navíc tu zemřu zbytečně. Nikoho jsem nepotkal, nikdo zřejmě nepřežil. Jsem tu jediný a jednou nohou v hrobě. Musím si najít úkryt. a odpočinout si. Rozhlédnu se znovu již ostřejším pohledem. Vyrazím směrem k troskám. Musí tu být něco jako jeskyně nebo snad nějaké menší trosky ve kterých by jsem se mohl skrýt.
Použiju zrychlení které by mě za normálních okolností zrychlilo, teď mi pouze vlilo znovu krev do žil a já se pohyboval stejně rychle jako by jsem nebyl unavený. Musím jít. Rychle

Uživatelský avatar
Atalon
Rytíř Jedi
Rytíř Jedi
Příspěvky: 1210
Registrován: 28.3.2010 17:29:34
Bydliště: Psst! To je tajný

Příspěvek od Atalon »

Tábor Aratran- Neznámé oblasti; Bezejmenná planeta

Nad obzor východu se pomalu vyhupovala rudá hvězda, ale jen málokdo se jí mohl kochat a ještě méně to zkoušelo. Pohled většiny byl trvale připoután k hávu stojícímu na prahu tohoto světa začínajícího opět bušit na jeho dveře. Bouře se vracela s plnou silou a zuřivostí, a odhalovala další sloupy kouře a ohně dalších návštěvníků dopadajících na povrch, lodě stále přilétaly ale málokdy přistávaly vlastní vůlí. Byl to děsivý a úctychtivý pohled, hledět do tváře bouře ženoucí se na další kolo a ničící všechny opovážlivé jež s ní chtěli měřit síly, byl to smutný pohled jenž vháněl slzy do očí. Ne však jemu, ošlehaná tvář, černé vlasy protkané pruhy šedi, unavené oči žhnoucí silnou vůlí a hněvem. Hněvem ne smutkem, když hleděl na životy zmařené silou tohoto ďáblova díla necítil již smutek, zbyl jen hněv.

Kapitán Rasata stál na vyhlídce svého tábora mlčky sledován zpoza několika průzorů svými muži.
Bouře tu bude za pár minut...
Ozval se tiše jeden z techniků.
On to ví.
Dostalo se mu odpovědi pana Rella. Ten se tvářil klidně a rozvážně, ale i tak se nedokázal odtrhnout pohledem od muže pevně a odvážně stojícího pár metrů od něj a přitom tak daleko že jej snad ani nebylo možné ostře zahlédnout.
Kapitán se hodně změnil, ale jsem vážně rád. Stal se přesně tím koho potřebujeme.

Vítej Nemesis poslední z velkých, ty jež vládneš Síle a nenávisti, ty jež voláš do zbraně. Vítej a zhyň v obětí věrných jejichž životy se ti postavily aby ochránili vůli žít.
Slova nesená vzduchem k bouři, citát ze zbytku obrazu nalezeného v ruinách. Citát v jazyce jenž neznal a přesto mu porozuměl. Jediný kterému kdy porozuměl, protože věděl komu patří, věděl jaký úkaz byl jeho inspirací jeho kletbou, cítil ta slova když znovu a znovu přejížděl prsty po jejich rytině. když znovu a znovu hleděl na zbytky obrazu rudého mraku s děsivou tváří. Rozuměl jim dokonale jako by byla psána jeho rodným basikem.
Byla to modlitba? Kletba? Něco většího?
Tiše stál a hleděl na tu děsivou podívanou do posledního okamžiku. Teprve když oblohu probodly dva blesky které se s ohlušujícími údery zaryly do země nedaleko tábora se odhodlal k odchodu. Ale ani teď se nedokázal přesvědčit k panickému útěku, pomalu se otočil a klidným krokem zamířil do úkrytu ke svým mužům jež ho s úctou sledovali.
Tak je to tady!
Řekl kapitán Rasata mezi dveřmi své lodi, svého domova.

Bezejmenná planeta – jezírko mezi lesy na západě (Gnost Kohn)

Maim nevědom si blízkosti svého cíle od něhož jej dělilo jen několik mil se uchýlil k úkrytu a odpočinku. Jeho hledáním příliš času nestrávil, při svém pátrání v Síle po známkách Síly nebo života totiž dorazil na vyvýšenou hranu malého údolí v útrobách lesa kde se tyčil zbytek stavby nějakého menšího chrámu, možná svatyně. Byl to zbytek stupňovité pyramidy jen asi patnáct metrů vysoké, s jediným vchodem do podzemní části v patě jedné z bočních stěn a dvěma splývajícími schodišti vedoucími k vrchní plošině na níž byly zbytky něčeho co již nešlo rozeznat. Tedy s výjimkou malého oltáře takřka netknutého věky, neznámého účelu. Nebyl dost velký na položení čehokoli většího než byla zbraň, takže šlo možná o místo tréninku nebo nějakého přijímacího obřadu, čemuž by odpovídala i dvojice podstavců soch u vchodu na schodiště i do podzemí, sochy však dávno smetl čas takže šlo těžko říct co představovaly. Prvotní průzkum Silou Maima ujistil, že stavba ani její podzemí neslouží ničemu za bydliště nebo přinejmenším ne právě teď, ale přinesl sebou i varování v podobě divného vlnění v Síle.

Otázkou bylo zda by Maim zvolil tento úkryt nebo se vydal dál měl-li by na vybranou. To však neměl, během pár okamžiků se totiž lesem prohnala vlna Síly jež zlomila pár stromů jako párátka. Za ní se ze sílícího rudo-modrého oparu nad Maimovou hlavou vychrlil další nával blesků zasypávající okolí, včetně stromu vedle Maima který se pod jeho náporem roztříštil na doutnající třísky. To bylo dostatečným a nediskutovatelným důvodem k využití tohoto úkrytu.

Během momentu se tak Woolvett octl obklopen temnotou úzké šachty mířící pozvolným schodištěm do hlubin pod stavbou. Jako mnozí před ním a mnozí po něm si zvolil osvětlení hodné uživatele Síly a stěny šachty ozářily dva rudé proudy světla. Ty sebou však přinesly další záhadu podstatně zajímavější než účel oltáře na vršku pyramidy a to volání Síly sílící silou mečů do takové síly že se kolem čepelí začal tetelit vzduch. Tato rezonance Síly vycházela jednoznačně z útrob podzemí a vábila Maima jako plamen nočního motýla. Woolvett pomalu sestupoval po schodišti do neznáma pohlížeje na stěny pokryté symboly neznámého jazyka. Po několika minutách a neznámo kolika metrech spočinul na dně schodiště v malé oválné místnosti osvícené mléčným slabým svitem kulatého krystalu ve stropě. Světlo nestačilo k osvícení ani třetiny místnosti a zužovalo se k pouhému sloupci na jejím opačném konci. Místnost se zdála prázdná přesto podivná, narozdíl od schodiště a snad všeho ostatního na této planetě porostlého mechy a pokrytého věky prachu, zde v této svatyni nebylo ani jeho jediné smítko. Nebylo zde nic jen Maim a Síla, a možná ještě něco.

Tam vpředu, za světlem. Tam v úkrytu temnoty stála postava, její stín takřka neviditelný se jen mihl v zavlnění světla ale ona se nehnula. Maim intuitivně ustoupil o krok zpět na hranu prvního schodu pro případ nutného odchodu, nebo to aspoň udělat chtěl, jeho tělo tiše narazilo na pevnou zeď v níž před chvílí bylo schodiště.
Snad už nechceš odejít?
Zazněla náhle otázka známým ženským hlasem a Maimovi se hluboce rozšířily zorničky když si uvědomil komu patří. Osoba ve stínu udělala malý krok vpřed, ale i ten stačil aby osvítil její tvář a připomněl Woolvettovi Ralattovi jeho druhý odchod od poslání jež si zvolil. Tvář ženy, tvář rytíře Jedi, tvář jež nechal žít.
Čekám tu na tebe už dlouho...

Bezejmenná planeta – severní planiny; jeskyně rancora (Elinor)

Joselinovi se dostalo odpovědí aspoň na pár z jeho otázek v momentě kdy vykročil z Fredovi jeskyně. Pohled na planinatou krajinu se nijak nelišil od prvního jenž jí věnoval po svém přistání, ale přesto v něm byla odpověď v podobě stop Freda se snídaní mířících od jeskyně daleko do planiny až k místu střetu a odsud stopy Freda zpět až k jeho... jezeru? Ano šíře planin umožňující dohlédnout na kilometry to říkala jasně. Spolu s Fredem jste přišli z jezera, jednoho z bezpočtu místních jezer.

Dobrou zprávou a tentokráte bez záhad bylo několik křovin rostoucích nedaleko skýtajících uspokojivý zdroj dřeva a od pohledu i několika hledaných bylin. Špatnou však byl návrat bouře která rozhodně nehodlala skončit nijak brzy a neúnavně bombardovala planiny dalšími výboji. Další zprávou, otázkou bylo zda dobrou nebo špatnou, byla loď, menší transportér který zaparkoval nedaleko, není potřeba dodávat že nedobrovolně. Nevypadal že by někdo mohl jeho přistání přežít, ale po okolí se povalovalo dost všelijakého vybavení, některé ještě zabalené v cestovních přepravkách. Takže tu byla šance že bude aspoň něco nepoškozené, nebo zprovoznitelné. Problém byl, že se transportér rozhodl zaparkovat do hnízda čehosi. Na první pohled vypadala tato stvoření jako hejno zmenšenin vaší snídaně, takže možná šlo o mláďata téhož druhu nebo příbuzný druh. Podstatné bylo, že šlo o hejno asi dvou stovek zhruba metr a půl velkých a dost naštvaných masožravců zběsile létajících nad vrakem výzkumné lodi. Joselina si zatím nevšimli nebo o něj nejevili zájem, ale několik z nich se dost živě živilo na nalezených zbytcích posádky.

Bezejmenná planeta – úžina v Krystalových skalách na východě (Shisco)

Od snídaně nouzových zásob uběhlo již asi dvacet minut a Eresis s mistrem nyní opět pod hávem rudo-modré temnoty rozsvěcející pohoří okolo bezpočtem blesků, mířily ke srázu kaňonu. Mistr zatím mlčel ale stále víc se belhal až nakonec jen tiše následoval Eresise. Během pár minut jste ale i tak dospěli srázu a k Eresisově úlevě našli v jeho stěně schůdnou cestu na jeho dno. To byla zpráva o to lepší, že bouře si občas našla mimo Krystalových skal i vás a vyděsila vás drobným bleskem. Mistr nevypadal schopen další štítové bubliny a tak byly stěny kaňonu vítanou ochranou. Eresis vyrazil po nalezené stezce dolů nevědomí si nebezpečí které ho sledovalo.

Krok, a další, a...
vzduchem se ozvalo zabzučení a svistot. Eresis se s trhnutím otočil, uviděl před sebou zubící se tvář starého mistra a čepel jeho meče snášející se na Eresisovu hruď. Byla to jeho smrt, nebo by to bylo jeho smrtí, nebýt Eresis totálně nešikovné štístko. Při jeho prudkém ohlédnutí totiž stoupl na kámen po němž teď uklouzl, čepel meče se tak zakousla jen do jeho ramene kde mimo poškození několika svalů ztěžujícího pohyb paží nic důležitého nepoškodila. K výčtu výsledného zranění je tedy nutné připsat i několik hodně bolestivých pohmožděnin s Eresisova rychlého sestupu na dno kaňonu zadkem napřed, ale ty byly zanedbatelným problémem.

Eresis nyní sedící na dně rokle uviděl nad sebou tvář mistra a zaslechl skřípavý hlas.
Zemře! Zabiju ho a už mi ho nevezme! Nikdo mi ho nevezme! Je to má Síla! Zemře!
Po těchto slovech se postava mistra na srázu vypařila. Nezmizela jen postava, ale i Síla a to mohlo znamenat jen jedno. Boj ještě neskončil.
Zemře!
Ozval se náhle výkřik za Eresisem, který se taktak stihl odvalit na stranu před dopadem čepele když kolem proletěl levitující mistr který se vzápětí opět vypařil. Nastalo ticho.

Bezejmenná planeta – centrální vrchovina (Lan Mandragoran)

Roger Snipe trávící poslední hodinu chůzí ve směru zvoleném geniální metodou, směrem k ruinám a zároveň co nejdále od směru odchodu ďáblů, s potěšením zjistil že snad konečně opustil bludný kruh a cesta jíž zvolil ho nezavede zpět k jeho lodi. Ruiny se začaly pomalu ale příjemně zvětšovat což mu dodalo na rychlosti i náladě, aspoň do chvíle kdy jeho tělem projelo známé brnění končící v jeho mysli velkým výkřikem. Prudce pohlédl k nebi a jen díky permanentně používanému zrychlení uhnul dopadajícímu blesku natolik aby jej na místě nezabil. I tak ale výboj stačil k Rogerovu totálnímu bolestivému ochromení a ztrátě vědomí.

Roger pomalu otvíral oči doufajíc že zahlédne svět jako živá bytost a ne jako jeden z přízraků Síly. Svět který uviděl byl šedý malý, a měl dveře. Roger se prudce probral, aby zjistil že jeho tělo se ještě vzpamatovává ze šoku a únavy a není schopno nijak světoborných výkonů. Vlastně byl zázrak že se Roger dokázal posadit. Seděl teď na nějaké kůži v něčem co asi byla kdysi loď, oblíbený to příbytek zdejších obyvatel. Obyvatel? Roger si náhle uvědomil trhnutí kdesi za ním když si sedal a jeho ruka se vší silou přesunula zkontrolovat zbraň u boku. Byla tam, ale je-li to za ním jako poslední nepřítel, nemá mnoho šancí.

Pomalu se tedy otočil. To co uviděl na podlaze v rohu bunkru ale nečekal, místo ostříleného trosečníka, nebezpečného Sitha, mandalorianského válečníka, nebo některého z výtvorů tohoto světa, tam seděla schoulená mladá dívka oblečená do koženého improvizovaného brnění dřímající v obou rukách kostěný nůž ke vlastní obraně. Dívka ohnivě rudých vlasů a temně černých očí sledovala každý jeho pohyb zvažujíc zda jde o nepřítele nebo ne. Na jejím těle byly patrné jizvy a zdaleka ne všechny způsobené zvířaty.

Trvalo hodnou chvíli než se dívka odvážila pohnout a ještě delší než stáhla svůj nůž. Opatrně vstala a velkým obloukem obešla Rogera k polici vytvořené ve zbytků lodí, ani na moment přitom nespustila z Jediho oči. Jednou rukou mu nakonec podala misku s jakousi kaší, zatímco v druhé ruce stále svírala kostěnou dýku. Za celou dobu nevydala jedinou hlásku a přece její přítomnost působila uklidňujícím dojmem.

Bezejmenná planeta – jeskyně na jihozápadě (YavineCzek)

Jeskyně osvícená novým dnem a několika přírodními stropními lampami vaší výroby se ukazovala v celé své velikosti a ta stála za to. Selan Vos zvyklí na prostornost své lodi jen tiše zalapal po dechu když zjistil že sem by se bez obtíží vešla celá a možná ne jediná, jeskyně byla obrovská a ve světle se celá leskla modro-zlatým třpytem tepen electrumu. Problém nastal když se jeden z blesků bouře zuřící nad vašimi hlavami rozhodl projít k vám, nakonec k velké úlevě všech narazil do země na povrchu několik desítek metrů od nejbližší díry, ale i tak se náboj prosákl skrz půdu až k electumu jímž z hlasitým bzučením projel. Tím byl jednoznačně konec s geologickými pracemi a nikoho už nenapadlo se skály byť jen s náznakem přítomnosti kovu dotknout. Naopak se teď všichni obrátili k zuřivému pátrání po východu a teoretizování jak jinak dosáhnout povrchu. Nikdo si moc neuvědomoval, že bouře jež od včera ještě zesílila nebude na povrchu o nic menším nebezpečím a každopádně chtěl zmizet z této elektrické klece.

Díky tomu se také během několika minut objevil Kerli s širokým úsměvem.
Jeskyně... teda šachty či co. Prostě tunely. Našli jsme tunely!
Hlášení to nebylo zrovna ukázkové ani moc věcné, ale své řeklo. Během chvíle jste se tak všichni sešli před jednou ze stěn jeskyně v níž bylo hned několik vstupů do tunelů o průměru menší lodě. Tunely se zdály být takřka dokonale kruhové, až leckdo zapochyboval že by vznikly přírodně i když tomu vše ostatní nasvědčovalo. Vstupy byly rozesety po celé stěně, ale několik jich ústilo v úrovních pro vás dosažitelných.
Půjdeme na průzkum, nebo to risknem naostro?
Zeptal se najednou Darwin.

Bezejmenná planeta – pohoří na východě (Darth Unar)

Nové svítání si vyžádalo bezeslovnou nadávku i od Vilce Lebra, ten se totiž konečně probral, bohužel k jeho nemalému překvapení v obří potemnělé místnosti s nekonečným sloupořadím hledíc na duchy mnoha ostatních stižených stejným neduhem, vlastní smrtí. Během jeho bezvědomí totiž na jeho loď dopadl zbytek cizího vraku a předělal tak ne zcela temného sitha na zcela dokonalý a do křupava propečený karbanátek.

_________________________
I tohle kolo má volné pořadí.
Zprávy:
Pro případné nově příchozí: Stále platí abyste první příspěvky končili výstupem z Hyperprostoru.

Uživatelský avatar
Shisco
Rytíř Jedi
Rytíř Jedi
Příspěvky: 1215
Registrován: 05.4.2010 19:33:27
Bydliště: Bastion

Příspěvek od Shisco »

Bezejmenná planeta – úžina v Krystalových skalách na východě (Eresis Trocano)

Perfektní, je to schůdné.
vykročím kupředu po tom, co by se s troškou fantazie dalo nazvat stezkou. Mistr vypadal, jako by ho odpočinek spíše unavil, než občerstvil. Ve svitu osamělých a ne příliš silných blesků, které se jeden po druhém zakusovaly do skalního masivu okolo se za mnou mistr víc belhal, než šel.
To je podivné,
zaregistruji i přes vlny energie vířící širokým okolím v Síle jemný záchvěv, kterému však moc neporozumím.
Skoro jako by... Mistře?
ohlédnu se za sebe, abych s překvapením zjistil, že ho nevidím, i když bych přísahal, že jsem před okamžikem cítil na krku jeho dech.
Asi někde zase něco zkoumá.
otočím se zpět a pokračuji v sestupu.
Teď opatrně, tohle by mohlo... Už zase. Co to je?
pocítím znova to zvláštní tušení, které však tentokrát předcházelo zabzučení světelného meče v těch místech, kde by nebýt mého uklouznutí na kameni a následného pádu ze skály byla moje záda. Teprve až se špička fialové čepele zakousla do mého levého ramene a já zahájil svůj rychlý, ne příliš ovládaný sestup, všiml jsem si mistrovy tváře, jež se zubila zákeřným úšklebkem.
Zemře...
rozezní se skalami hrozivě skřípající ozvěna, když dopadnu na dno rokle, až na seknutí na rameni a několik zanedbatelných zranění způsobených pádem víceméně nezraněn.
Zemře!
Čepel mistrova meče opět zabzučí jako rozzuřený sršeň a zabodne se do země, kde jsem před zlomkem sekundy ještě ležel. Využiji Sílu a s její pomocí se v okamžiku vymrštím do postoje a můj vlastní meč zaplane rudým světlem, osvětlujíc už prázdné místo, ze kterého útok přišel. Až na bzučení mého meče a řídké kapky deště, které syčely o jeho čepel bylo kolem děsivé ticho a mistr nikde.
Já naivní pitomec!
vytasím z opasku svou plasmovou pistoli a přichystám si ji do levé ruky, která stále pálí od zásahu.
V temnotě to začalo a v temnotě to i skončí... Přes to všechno jsem to vždycky nějakým způsobem věděl. Ano,
zadívám se do krvavě červeného paprsku meče, kterým jsem jí vzal život.
Promiň mi to. Jak jsem mohl?
pohlédnu do okolí, na skalní stěny a oblohu sršící blesky, vědíc, že v tom všem ona je a snad poprvé od té doby, co mne mistr jako malého chlapce odvezl z Nar Shadaa, mi z očí vyhrknou slzy.
Nech si tu podělanou sošku!
vykřičím ze sebe náhlý příval emocí, pistolí míříc směrem, kterým mistr zmizel a se světelným mečem stále připraveným k obraně.
Já už ji nechci! Vem si ji a utop se v ní, ty plesnivý starý vřede!
Odletět odsud, JÁ CHCI PRYČ! Opravit loď a vypadnout! Daleko od Sithů! Daleko od Korribanu! Daleko od téhle pekelné díry!
Deaktivuji meč. Nechám si ho v ruce a rozběhnu se směrem, ze kterého jsem přišel.
Sílo, veď mne. Veď mne tam, kam se potřebuji dostat. Prosím...
po velmi dlouhé době mi to slovo vůbec přišlo na mysl.
Není emocí... Možná je v tom více pravdy, než jsem si kdy myslel.
uháním v promoklém černém rouchu a je mi jedno kam.
Pokud mistr tu sošku získá, napáchá neuvěřitelné množství dalšího zla. Já ho musím zastavit!
vznikne mi v hlavě myšlenka naprosto se neslučující s mým předchozím přesvědčením. Snad pochází od Síly, kdo ví?
Musím tu sošku zničit!
Znáš sirou košileli?
Třepetatá, třepetatá
Jsi proklat, majiteli!
Třepetatá, třepetatá
Teď třeská pleská v ní vánek
Kvílivá jak uplakánek
Vichryvanou, vichryvanou...

-Christian Morgenstern, Košilela



Uživatelský avatar
Gnost Kohn
Mistr Moderátor
Mistr Moderátor
Příspěvky: 1906
Registrován: 19.9.2009 11:19:07
Bydliště: Pandemonium
Kontaktovat uživatele:
Netherlands

Příspěvek od Gnost Kohn »

Bezejmenná planeta - jezírko mezi lesy na západě (Woolvett Ralatt)

Několik posledních minut jsem děsil sám sebe. Neschopen se zastavil jsem postupoval až sem, kde stojím. Stojím a nechápu co se právě stalo asi jsem
přestal děsit sám sebe a vyděsilo mě něco jiného, něco s čím jsme nepočítal... minulost... teď mi to došlo... strach z minulosti, proto jdu pořád dál.
Celou relativně krátkou dobu v této pyramidě jsem byl až do teď bez pocitů, měl jsem jedinný účel, sejít dolů a teď bych dal všechno abych mohl zmizet.
Vrátí se mi vzpomínka na odchod od sithů rozmazaná, zvuky jako ozvěny a pak všechno ustoupí.
Poslední asi půlminuta mi zní stále v úších, dvě věty mě rozhodily víc než zabití mistra a jediů, když jsem přeběhl k sithům.
Překvapený a zároveň i vystrašený výraz ze mě rychle opadne, ale najednou se zaseknu a dokážu jenom myslet a možná držet aspoň jednu ruku ve střehu před případným útokem.
Zase chceš utéct... měl bys s tím skončit... měl bych ani nemám na vybranou dvakrát a dost, pokaždé s krví na rukách, teď stejně nemáš před čím utéct,
maximálně tak před sebou, a to nepůjde.

Smýšlení o sobě v množném čísle mě trochu uklidňuje, ale stále nejsem dost klidný na to abych mohl mluvit.. tak dál zírám do prázdna před sebou.
Měl bych začít mluvit, nebo bude mluvit ona a rozhodíš se ještě víc..
Konečně se uklidním do stavu, ve kterém jsem byl, když jsem sestupoval sem...kompletně prázdný... to místo, tahle planeta na mě má vliv,
to co se děje... a to je to teprve začátek, možná začatek.
No výborně...Musím říct, že jsem tě tady rozhodně nečekal, nepřipomíná ti tohle místo jistou událost?... Jsou to asi tak dva roky zpátky, akorát tam
nebylo tak mrtvo jako tady, než jsem odešel.......

Tak na dvě vteřiny se odmlčím a začnu zase mluvit..
Já mám halucinace že? Zbláznil jsem se. Doufal jsem, že je velice malá pravděpodobnost, že se my dva ještě někdy potkáme, obvzláště tady,
na této planetě. Ikdyž vy jediové lezete všude a já jsem k vám patřil, ale to jistě víš. Určitě o mě máte v archivuzáznam...

Potom se podívám směrem vlevo k zemi a šeptem pronesu:
Vědění je moc, střežte jej dobře...
Pak se podívám znovu na jedijku a zeptám se jí.
Co mi k tomuhle řekneš? Co tady děláš a jak jsi věděla, že tady budu... Chci odpovědi a na všechno.
Naposledy upravil(a) Gnost Kohn dne 09.2.2011 16:31:38, celkem upraveno 1 x.
Moderátor roku 2012, 2013, 2015
Obrázek
"Ó, padlý Cherube, mdlít ve práci
či muce - bídno vždy! tím jist však buď,
že dobrý čin již není úkol náš:
leč zlo vždy plodit pouhá naše slast!"
John Milton, Ztracený Ráj; kniha první, 157-160


Uživatelský avatar
YavineCzek
Učedník
Učedník
Příspěvky: 72
Registrován: 07.2.2009 15:47:06

Příspěvek od YavineCzek »

Bezejmenná planeta – jeskyně na jihozápadě (Selan Vos)

Řekl bych že by nebylo od věci nejdřiv je všechny proskoumat udělal bych malé skupinky maximálně o čtyřech lidech ať prozkoumáme co nejvíce těch děr rozumíte mi ? Kelri, Elrith a Darwin jdou se mnou vi se rozdělte jak chcete nebudu vám do toho zasahovat ale rozdělte se tak aby nebyl čistě tým kterej je naprosto neozbrojen.z skupiny lidí se ihned utvořilo pár menších
TAK! za tři hodiny sraz tady kdo najde něco zajímavého nebo se dostane ven tak tam nezustane ale pujde po těch třech hodinách zpět a všem to oznámí když někdo narazí na monstrum tak se ho nebude snažit zabít ale radši uteče rozumíte ?
všichni jednohlasně odpověděli ano pane a rozešli se do tunelů
já s Darwinem Elrithem a Kelrim jsme šli také, po chvíli tiché chůze sem začal tak co myslíte je tady z týhle planety nějaká šance se dostat ? ja jen že podle toho co sme viděli tady moc lidí neni ... přece jen něco může bejt ještě v podzemí ale tomu bych nevěřil ... doufám že nenarazíme na nějakou příšerupomyslel sem si Podle mého tu bude minimálně dost zdrojů na opravu nějakého vraku ale myslim že to je docela možné jinak asi nic nuděláme ...po chvilce přemíšlení jsem dodal jen aby tady bylo dost vraků ....nebo alespoň jeden zachovalej jinak se pryč fakt nedostanem ale stejně teďka záleží na tom dostat se z týhle elektrický klece.a znovu jsme bezmluvně pokračovali jedním z tunelů

Uživatelský avatar
R.O.F.L
Rytíř Jedi
Rytíř Jedi
Příspěvky: 497
Registrován: 23.3.2008 18:50:45
Bydliště: Kdesi v předaleké galaxii, kde mozky v hlavě nenosili
Kontaktovat uživatele:

Příspěvek od R.O.F.L »

Bezejmenná planeta – severní planiny: (Ryen Avery)

Informace, které se na mě během meditace sypaly ze všech stran, zodpověděli sotva třetinu otázek a ještě mnohem, mnohem a mnohem víc jich na oplátku položily. Jak se ukázalo, ve své teorii jsem se trochu mýlil. Ne o moc. Ale i tak dost na to, aby to zkřížilo mé plány. Stále ale ne o moc. Prostě budu mít méně času.
To už jsem ale vycítil nebezpečí. Nikoliv ale od bouře - ta se už přehnala a momentálně byl od ní klid. Tentokrát to bylo něco jiného, něco obyčejnějšího. Živý tvor. Okamžitě jsem zareagoval a uskočil stranou, jen aby krátce na to místem, kde jsem meditoval, proletěl poměrně velký ptakoještěr. Nic, co bych nezvládl vyřídit pouhým mávnutím ruky, jenže mé zdroje nejsou nevyčerpatelné, zvlášť, vezmu-li v potaz fakt, že mě čeká ještě obrovská fuška, a tak jsem se musel rozhodnout pro jiné méně elegantní řešení, ale o to více úspornější, ale také i nejspíše bolestivější pro našeho ptakoještěra.
Vyhnul jsem se dalšímu náletu skokem na Joscelynovu havarovanou loď, konkrétněji přímo na kryt pilotní kabiny, který jsem tak uzavřel. Pak jsem z něj seskočil zpátky na zem a začal couvat dál od lodi a ptakoještěra tak, aby ,až po mě zase půjde, musel přelétat v nízké výšce nad lodí. Dále už to bylo pouze o načasování, což nebyl pro někoho, kdo má na své straně velkou Sílu jako já, žádný problém. Ve správnou chvíli už jen stačilo nepatrně šťouchnout pomocí Síly a zaktivovaná katapultovací sekvence staré "estovky" udělala, co jsem potřeboval. Odpálený kryt pilotní kabiny vyletěl ptakoještěrovy přímo do cesty, jen aby jej následně vymrštěné sedadlo pilota udeřilo do břicha.
To už jsem se ale nacházel přímo nad ním ve velikém skoku, abych na tomto údery dezorientovaném a z míry vyvedeném ptakoještěrovy přistál, pořádně se ho chytil, neboť se mě nepochybně pokusí setřást, a ovládl ho pomocí Síly. Nakonec jsem totiž došel k názoru, že není nutné mu jakkoliv ubližovat - živý a zdravý má pro mě mnohem větší užitek, a to i přesto, že udržovat pouto, které budu muset vytvořit k jeho ovládnutí, mě bude stát spoustu energie. Na druhou stranu ale let na tomto králi nebes může ušetřit spoustu času, ve kterém se pak nějaký ten odpočinek bohatě ztratí. A navíc bude z oblohy snažší najít Joscelyna na těchto pláních, pokud je ještě neopustil, samozřejmě.
,,Není záludnějšího nepřítele, než sebe sama."
Obrázek

Uživatelský avatar
Lan Mandragoran
Učedník
Učedník
Příspěvky: 260
Registrován: 22.9.2009 12:45:08
Bydliště: Střední čechy

Příspěvek od Lan Mandragoran »

Bezejmenná planeta – centrální vrchovina (Lan Mandragoran)

S trhnutím se hned po otevření očí posadím a přivřu bolestí oči. Kruci, ty máš ale blbý nápady. Pomalu si začnu uvědomovat svět kolem mě jen proto, aby mě mé cvičené reflexy se značným zpožděním upozornily na přítomnost někoho za mnou. Ruka mi sjede k rychlé kontrole mé zbraně která však zůstala v nečinnosti. Neblázni, být to zvíře už nedýcháš. Být to někdo s nepřátelskými úmysly už nedýcháš. Zbývá jen dvě možnosti, další vystrašený trosečník nebo někdo s přátelskými úmysly.

Pomalu se tedy otočím s rukou co nejdál od zbraně abych ukázal že nemám nepřátelské úmysly. To co jsem však po mé otočce uviděl jsem skutečně nečekal. S překvapeným výrazem jsem se díval do černých očí dívky s rudými vlasy. Koutkem oka jsem zaznamenal kostěnou dýku kterou svírala oběma rukama, více mě však zaujaly jizvy které vykukovali zpod provizorního koženého brnění. Jak tu mohlo tohle děvče přežít tak dlouho? Já se svým výcvikem téměř neustál tři nepřátele a to tu jsem jen chvíli. Síla ví jak dlouho je tu tohle děvče a s čím vším se musela potýkat.

Mezi námi probíhal notnou chvíli bezeslovný rozhovor. Já se svým pohledem snažil ukázat že nejsem hrozba zatímco se děvče snažilo všemi silami mi dokázat že mě sice dotáhla až sem, ale že mě klidně propíchne když něco zkusím.
Když se konečně uklidnila dostatečně na to aby se zvedla z podlahy a opatrně přešla kolem mě už jsem se téměř kácel únavou způsobenou hladem a zraněními. Jako by děvče tušilo mou náladu podala mi misku s kaši kterou jsem vzal samozřejmě zavděk. teprve po několika soustech mě napadlo že by snad mohla být kaše otrávená či by v ní mohly být nějaké utišující prostředky aby mě omámila. To už mi však bylo v té chvíli jedno. Kaše mě zasytila a dodala mi trochu sil kterých jsem již mnoho neměl.

Jsi tu již dlouho? Jak jsi tady dokázala přežít?
Pokusím se jí kontaktovat Basicem doufaje že mluvíme stejným jazykem.

Elinor Yall

Příspěvek od Elinor Yall »

Bezejmenná planeta – severní planiny; okolí Fredovy usedlosti (Joscelin Argent

S letmým průzkumem okolí provizorního bydliště jsem byl spokojený; vypadalo to tu potenciálně civilizovatelně, jedlých rostlin využitelných na víc způsobů nebylo zrovna pomálu a celkově to vypadalo, že planeta vytrvale ukazuje svoji přívětivější tvář. I jako snahu kompenzovat rušné přistávání.

Zásadní šok byl spojený pouze s tím, odkud Fred přišel – ale hodilo mi to cíl pro nejbližší dobu: taková delší průzkumná procházka k jezerům neuškodí. Měl jsem několik teorií a mometálně mi přišel vhod jakýkoli jiný program než pokračování historického výzkumu na jeskynních malbách. Počáteční šok jsem sice už postupně strávil, jenže stále se mi nějak nechtělo pouštět se do cíleného mapování místní kultury.
I proto jsem příliš neváhal a svižným tempem zamířil proti směru rancořích stop. O takovou půl hodinu později jsem si ovšem zdaleka nebyl jist genialitou svého nápadu. Obloha začala rychle temnět a Síla signalizovala návrat bouře. Urychlený návrat k domovu se však zatím nekonal.

Mlčky jsem sledoval, jak nebe od obzoru k obzoru zčernalo, do podoby temnější a děsivější než může být tma bezhvězdné noci na opuštěné planetě. Záhy však nekonečnou černotu prořízla série purpurových záchvěvů světla – a blesky, rudozlaté blesky doslova pulzující Silou.
...tak... tak tohle je BOUŘE...
Vidět ji ze země bylo něco jiného než být v ní či před ní utíkat. Před očima jsem měl jedinečný pohled, úchvatný, nádherný i děsivý zároveň.

Co jenom za civilizaci mohlo vzniknout tváří tvář takovýmto jevům?
Jaké jen muselo být její nastavení, celkové preference, vnímání okolní reality?
Určitě pro ně neplatilo pro nás klasické a tak samozřejmě přijímané dělení na dobro a zlo, světlo a temnotu, jako na absolutní, na dogmatech založené pravdy.


Ano, před jevem jako BOUŘE ztrácely klasické pojmy smysl i řád.
Tohle bylo něco jiného, výjev z dalekých, dávno zapomenutých světů... cosi ničivého a přitom v hloubce zároveň i krásného... takovým tím nebezpečným způsobem.
Velmi nebezpečným způsobem, jak dosvědčovaly padající lodě. Jedna přistála – či spíš tvrdě dopadla – blízko, kamsi za ohyb pláně. Fascinace nebeskými jevy byla hned ta tam; na její místo se prodraly jedijské reflexy. A zadoufání, že snad budu k něčemu platný, protože ten dopad působil jako pořádná šlupka.

Dal jsem se do běhu, jen abych na ohybu pláně strnul.

Dopad byl podstatně tvrdší, než jsem odhadoval. Z výzkumné lodi se rázem stal kovošrot – hořící a rozžhavený kovošrot – částečně zavrtaný do země. Přes hnízdo místních potvůrek, patrně oblíbených Fredem. Stačil jediný pohled na to, co z lodi zbývalo, aby se záchranářský instinkt dostal kamsi k bodu mrazu, tady dost dobře nebylo co zachraňovat s výjimkou vytroušeného materiálu, a to se vztahovalo spíš k instinktu brakovacímu, z nějž jsem měl... velmi špatný pocit.
A to, co zůstávalo z obou instinktů, se stále víc zavrtávalo pod povrch při pohledu na hemžící se zvířátka. Oproti běžné rancoří kořisti maličká, „sotva“ půlmetrová – přesto působily vyplašeně, přeletovaly kolem torza lodi, a... a ti, co nebyli vyplašení, se začali ládovat na zbytcích posádky lodi.

Mimoděk jsem svraštil obočí.

Kdyby se tu někde potloukal nějaký sithský duch, bezpochyby by mě začal hecovat, ať něco pěkného ulovím, že Fred bude mít radost a že třeba i někoho zachráním a spáchám dobrý skutek. Dobře, ve skutečnosti by mě začal hecovat sáhodlouhými monology o temné straně a podobnými věcmi, ale nechme sithské duchy stranou. Pohled na několikasetčlenou kolonii vyděšených ptakoještěrů tohle všechno odsunul stranou, stejně jako většinu jedijské výchovy a výcviku. Na rozdíl od té lodi sem PATŘILI. Bylo to jejich místo, jejich prostor, jejich... nika v Síle? Ten pocit byl nepopsatelný slovy. Tohle byl jejich domov, stejně jako Fredův. My byli pouze vetřelci. A planeta se k nám podle toho chovala.

...A bude chovat, pokud se nepřizpůsobíme...

Nebyl jsem si zcela jistý, jak moc je ta myšlenka moje či nakolik se odchytila samovolně z okolního prostředí. Ale něco na ní bylo, hodně hluboko. Ti... co tu žili před námi... svůj svět znali, museli s ním žít v symbióze. Přijmout ho, se vším všudy – a výměnou za to se naučili, kde je jejich místo a jak ho zaplnit.
Museli se umět bránit bouřím, museli být v plném spojení se zdejší Silou...
Jak tu máme existovat my, když nás vesměs nezajímá nic než to, co tady můžeme vybrakovat a co si odvézt zpátky do bezpečí známé galaxie?

...jestli se přizpůsobíš – Rada z tebe bude mít fakt „radost“, až se vrátíš...

...jestli se nepřizpůsobím, sotva dokážu to, proč jsem se sem vydal...

...jestli to nezjistíš, nic se nestane. Jenom za sebou nezabouchneš všechny dveře – nebo jakou jinou reakci bys čekal, kdybys před ně předstoupil a tvrdil, že všechno, co se učí o historii vnímání Síly, je vlastně špatně? Opravdu chceš zjistit, že máš pravdu? Stojí ti to za ty problémy? Stačilo by co nejdřív vypadnout, z tohohle zabijáckého světa, zapomenout, tvářit se, že mají pravdu a že...

...NE!...


Tahle myšlenka tu byla, stejně ostrá a pronikavá jako blesky křižující oblohou.

...Jestliže mám pravdu a Rada se mýlí – pak MUSÍ VĚDĚT, ŽE SE MÝLÍ ONI! Ať to stojí, co to stojí...

Přimhouřil jsem oči a vnímal okolní svět. Bouři, temnotu, i síly života, které jí vzdorovaly. Bylo to něco... cizího, jiného, a přece ne tak cizího a jiného, jak bych si mohl přát. Na několik vteřin okolní prostředí přestalo existovat – a pak se vynořilo znova, jasnější a ostřejší, asi jako zeleň prachem zašlé trávy po krátké letní přeháňce.

...tak vítej doma. Protože nakonec ti jiný domov než tenhle nezbyde. Ať už se vrátíš na Coruscant, nebo ne.

Prolétlo to vědomím a zmizelo mezi ostatními uplynulými myšlenkami.
Sotva znatelně jsem se pousmál. A částečně jsem se ponořil do Síly se snahou vnímat vyděšená... mláďata? .... Snad mi to pomůže zjistit, co se děje – a případně i něco navíc.

Uživatelský avatar
Atalon
Rytíř Jedi
Rytíř Jedi
Příspěvky: 1210
Registrován: 28.3.2010 17:29:34
Bydliště: Psst! To je tajný

Příspěvek od Atalon »

Tábor Aratran- Neznámé oblasti; Bezejmenná planeta

Bylo právě dopoledne asi tak jeho prostředek, ale většina pozorovatelů by předpokládala spíše hodinu dvě po setmění. Celá obloha zahalená do temných mraků osvícených rudou a modrou září ničivých blesků bombardujících zem se zdála nekonečnou, ani sebemenší náznak nebeské modři nebo slunečního svitu, jediným důkazem probíhajícího dne byl matný stín pod hustými mraky představující žhnoucí hvězdu tohoto světa.
V táboře právě pan Rell starostlivě vyhlížel ze dveří hlavního domu ke skupince mužů snažících se upevnit několik tyčových antén na věžových konstrukcích bokem tábora.
No ták! Dělejte!
Křičel za nimi i když ho žádný z nich přes ostré poryvy větru a všudypřítomné blesky nemohl slyšet. Nervózně podupával a očima přejížděl po mužích i obloze, jako by se za nimi chtěl každým okamžikem rozběhnout a také chtěl, ale dobře si uvědomoval že pracují perfektně a nejrychleji jak to šlo, že jakákoli další ruka by byla spíš přítěží než pomocí, že nemůže nic udělat.
Kruci!
Zaklel nakonec sám pro sebe a odvrátil pohled zpět dovnitř. Zde se většina mužů kapitána Rasaty zabývala svou každodenní činností a zkoušela tak zapomenout alespoň na moment kde jsou.
Tak co, jak to vypadá?
Zahřměla najednou prostorem lodi otázka kapitána schopná přehlušit i venkovní zuřící přírodní bestii. Stál na rampě druhého patra a právě držel v ruce smotanou ruly elektrického kabelu, byl celý zamazaný od oleje a špíny ale to nikomu nevadilo, naopak právě toho si na něm jeho muži vážili. Pan Rell se i přes své obavy musel usmát, tohle byl kapitán jakého znal, jakému rozuměl.
Je tam pod psa! Ale chlapi to zvládnou, už..
Najednou se Rell zarazil, po jeho zádech přejel studený pot a on se oklepal hrůzou. Oblohou proletěl odporný skřípavý zvuk. Při jeho zvuku se všichni zastavili a přikrčili jako by hledali úkryt před hladovým dravcem. Rell se prudce otočil směrem k věžím.

Z oblohy zamířilo k zemi několik obrovských rudých blesků a jeden z nich si našel cíl přímo v táboře. Se smrtonosnou silou se dral k cíly, kde okamžitě našel pro něj krásnou soustavu kovových konstrukcí tyčících se nad zbytkem budov.

Pan Rell jen mlčky zalapal po dechu a přivřel oči, do věží před jeho zraky udeřil výboj energie tak silný že na několik vteřin vytvořil nad anténovými tykadly střechu z blesků a celý tábor ozářil oslepujícím světlem. Vysokému muži se objevili v očích slzy, patřící dvanácti mužům.
To bulíte kvůli nám?
Ozval se najednou měkký hlas nedaleko dveří v nichž se za moment objevil povědomý stín. Do nákladového prostoru, nyní hlavní haly se po chvilce vpotácelo dvanáct potlučených stínů. V čele kráčela postava ve žluté pracovní kombinéze lodního technika s kapucí přetaženou přes hlavu.
Sakra, to byla rána. Hodilo to s náma až ke zdi, bejt na věži tak jsme na škvarek.
Doplnila Huji Fyuv svůj komentář když si sundávala kapuci, rychle se otočila směrem ke kapitánovi který na ně shlížel s oddechujícím výrazem.
Jak jste u všech Jedi věděl že to vydrží? Tam dole pod věžema je jezírko roztavenýho kovu a ty konstrukce jsou netknutý!
Vyhrkla Huji a rukou projela po svých rozcuchaných na krátko střižených blond vlasech. Kapitán Rasata se tajemně usmál, klidně zavrtěl hlavou a ukázal směrem ke zdi lodi kde stálo naskládaných několik sošek a rytin, jejich nálezů ze zběžného průzkumu ruin chrámu.
Já to nevěděl, to oni.

Bezejmenná planeta – severní planiny (R.O.F.L.)

Pro Ryena Averyho nebylo probuzení nijak příjemným zážitkem, ležel právě uprostřed malé ostrovní pláně obklopené jezerní vodou jakých bylo v dohledu povícero. Celé tělo ho bolelo a měl velký problém si uvědomit co se posledních několik hodin dělo, i když podle všeho nabyl zpět většinu svých sil. Vodítkem se mu stala již tmavě modrá podlitina na zádech a zablácený plášť. Díky nim si začal pomalu vzpomínat na jeho hodně dlouhou noc.

Ta začala jeho soubojem s divokým ptakoještěrem, jeho úspěšným pokusem o jeho omráčení. Problém však nastal když se jej Ryen pokusil osedlat a ovládnout, ptakoještěr se totiž své svobody nehodlal vzdát nijak lehce a rozpoutal s Ryenem na zádech zběsilý tanec oblohou a vlastně i zemí. Zvíře se zmítalo a klepalo, vrhalo se střemhlav proti zemi a zase kolmo vzhůru, snažilo se jezdce zakousnout i setřást, dokonce se při několika pokusech samo zranilo. Ryen na něm však držel pevně a ani on se nemínil vzdát. Tímto způsobem se tito tvrdohlaví soupeři zkoušeli a zápolili až do pozdních nočních, skoro až ranních hodin. Až do Ryenova vítězství, cenou za to se mu stalo dost namožené tělo umazané od prachu a bláta a nový dopravní prostředek i když stále dost neochotný. Na hřbetě ptakoještěra se Ryen vydal konečně vstříc svému cíly, nalezení Jediho Joselina Argenta. Jak brzy zjistil to byl úkol sám o sobě nelehký už při zjištění velikosti planin, které sahali kam až v šeru měsíčního svitu dohlédl. Pro alespoň nějakou šanci při pátrání se zkusit z posledních sil spojit se Sílou a najít ho skrze ní a to se mu, k jeho vlastnímu překvapení zhodnotil-li svůj stav a rušivost zdejšího prostředí, i povedlo. I když byl stále schopen určit maximálně směr a to za cenu opravdu zbytku sil, takže na hřbetě ptakoještěra už seděl spíš vlastní fyzickou zdatností a silou vůle. I přes to všechno nechtěl svou výhodu rychlé přepravy zahodit tak rychle a rozhodl se zariskovat a vydat tím směrem. K jeho velkému štěstí byl již ptakoještěr dost krotký aby nepůsobil další problémy pokusy o vlastní osvobození a dokonce vcelku poslouchal i jeho pokyny. Když si tak Ryen konečně myslel že se na něj v tomto bláznivém a smrtonosném světě usmálo štěstí ztuhl hrůzou. Pod křídly ptakoještěra totiž zahlédl tolik hledaný cíl, tělo mladého Jediho, ovšem nesené obřím rancorem jako panenku. Joselin musel být na živu jinak by nemohl zachytit jeho ozvěnu v Síle před pár okamžiky, proto se Ryen rozhodl okamžitě jednat. Přikázal "svému" ptakoještěru, za jeho vydatného nesouhlasu, na rancora zaútočit, trvalo mu to dlouho než jej konečně přesvědčil tvrdými pohyby těla k požadovanému úkolu ale přece. Ptakoještěr poslechl a plnou rychlostí se vrhl vstříc obřímu nepříteli. Rancor ale útok vycítil včas, prudce se obrátil směrem k ptakoještěrovi a děsivě zařval ceníc na ně své obří tesáky, ptakoještěr odpověděl svým uši trhajícím zaskřehotáním a zamířil na rancora spáry. Ten neváhal a odhodil neseného Jediho aby se oběma pařáty střetl s ptakoještěrem. Oba titáni se tvrdě srazili ve smrtelných útocích, ale rancor byl přeci jen díky své váze jistější. Prudce s ptakoještěrem smýkl k zemi až Ryen z jeho hřbetu odletěl. Ještě za letu viděl a především slyšel lítý boj dvou dravců až do chvíle jeho tvrdého dopadu na kamenitou desku. To byla poslední vzpomínka jíž si mimo temnoty pamatoval, proto teď trochu zmateně sledoval dopolední slunce skryté pod zuřící bouří i hladinu jezera jež tu ještě v noci nebylo. Ano jistě byl na tom samém místě, dobře poznával kámen jenž mu tak krásně vymaloval záda, ale krajina okolo byla zcela jiná, nemluvě o absenci Jediho, ptakoještěra nebo rancora.

Ryen stál na ostrůvku a rozhlížel se po okolí, ostrůvek byl hodně malý jen nějakých pět metrů v průměru a z hladiny nevyčníval o víc než metr, zato jezero bylo obrovské, tipoval ho tak na míly možná i víc, z jeho hladiny vystupovalo několik desítek podobných ostrůvků a podle všeho nebylo příliš hluboké, snad pár metrů v nejhlubších částech. Co však Ryena upoutalo především byl pocit nebezpečí jenž toto jezero vyzařovalo, když se na něj soustředil zjistil že jej nevydává jezero ale nějaký tvor, nebo spíše tvorové v něm. Když se pozorně zahleděl na hladinu zahlédl několik odlesků pohybu, protáhlých tvarů, mohlo jít možná o hady nebo nějaké jim podobné zdejší tvory s nimiž se podle všeho nebylo nejlepší seznamovat blíže.

Bezejmenná planeta – jeskyně na jihozápadě (YavineCzek)

Na seznamování s okolím se ovšem vydala skupina Selana Vose, ta se dle jeho rozkazů rozdělila na šest čtyřčlenných týmů a připravila k průzkumu. To spočívalo u "nováčků" ve sbalení většiny dostupného vybavení a svém plném vyzbrojení dle možností jako by už nepočítali s návratem sem, což se nedalo vzhledem ke stále se zhoršující situaci v jeskyni nijak kritizovat. Poté jste se vydali na jednotlivý průzkum jeskynních tunelů. Selan s jeho týmem věrných a zkušených vojáků si vybral jeden z bočních tunelů jenž na první pohled vypadal že se stáčí směrem k povrchu. Bohužel již během pár minut se jeho tým ujistil že tomu tak není. Jeskyní tunel byl pevný a takřka dokonale kulatého tvaru ale nevypadal že by jej do skály někdo vytesal, navíc se velmi často větvil a napojoval na další stejně jako měnil svůj sklon.
U huttí řiti! Tohle je bludiště.
Zhodnotil po čase situaci velmi trefně Kerli.

Jednak aby jim průzkum nekonečných chodeb ubíhal a jednak aby se poradil se svými "důstojníky" zahájil po čase Selan rozhovor na téma úniku.
Ehm, nechci bejt ten pesimista,...
Odhodlal se po chvíli ticha k odpovědi Darwin.
...ale fakt si myslíte že parta vojáků dá do kupy loď z hromady šrotu? Teda loď co by nás odvezla zpátky k civilizaci? Kapitáne.
Jeho hlas byl upřímný a otevřený a ve svém názoru po krátké pauze pokračoval.
Jako já osobně vím o technice... No ještě tak svařit pár plátů, no víte jako tenkrát jak sme z toho šrotu udělali ten val. Ale loď? A pokud vím tak ostatní, včetně vás, jsou na tom dost podobně.
Nakonec si ještě zhluboka oddechl a trochu zabědoval.
Kdyby tu s náma skončil nějakej z techniků, tak možná ale takhle...
Ostatní jak se zdálo měli podobný názor.
Ale rozhodně to zkusíme jak to jen pude! Nechci tu zařvat když jsem teď takovej boháč.
Ozval se ještě nakonec se širokým úsměvem a pospíšil si s lumou kousek vpřed jako by něco zahlédl. A skutečně i zahlédl, byl to pramínek světla na konci tunelu daleko před vámi. Trvalo vám skoro celou další hodinu než jste k tomuto světlu dorazily a zůstaly stát s otevřenou pusou. Před vámi byla obrovská jeskyně obložená ložisky jiskřícího electrumu s několika dírami ve stropě a několika vraky záchranných modulů zarytých do podlahy, a nejen tak ledasjakých vraků, vašich vraků. Po téměř třech hodinách průzkumu jste objevili jeho počátek až na to, že nyní jste na jeskyni shlíželi z výstupu tunelu asi šest metrů nad zemí.

Dole v jeskyni bylo slyšet několik hlasů nováčků zalezlých zřejmě v jednom z přízemních tunelů kvůli ochraně před blesky. Podle jejich hlášení se zde nacházely dva týmy jejichž průzkum skončil ve slepé uličce a dle rozkazu se vrátili ve stanovený čas, o zbytku nic nevěděli.

Bezejmenná planeta – chrám v lesích na západě (Gnost Kohn)

Temnota a nejistota obklopovali i Woolretta hluboko v útrobách chrámu při setkání s někým koho nečekal. Jedi pomalu vystoupila dále do středu místnosti a jemně se usmála.
Tolik otázek. Tehdy si jich tolik neměl.
Svýma azurovýma očima přejela po Maimových mečích.
Přišel jsi dodělat svou práci? Sithe.
Udělala provokativně rychlý krok vpřed i když byla stále daleko a stanula tak celá ve svitu krystalu. Byla mladá, taková jak sis jí pamatoval i když jsi na její tváři našel několik nových nepatrných vrásek, své dlouhé hnědé vlasy měla spletené do silného a utaženého copu a na sobě měla róbu jedijských ochránců.
Nebo zde něco hledáš? Rytíři.
Řekla hlasitě a upřela na Woolretta pohled až ho zamrazilo z pronikavosti jejích očí.
Odpovědi to nejsou. Těch je tu pro tebe příliš. A nejsem to ani já.
Jedi se zasněně podívala ke stropu na jemně zářící krystal.
Jmenuji se Baris Hoth, věděl jsi to vůbec?
Zazněla její otázka sametovým hlasem.
A k tomu co jsem nebo nejsem ti mnoho neřeknu. Řeknu ti že díky tobě žijí dva Jedi. A že ti za to něco dlužím, proto jsem na tebe čekala.
S těmito slovy na Maima opět pohlédla ale už nic neříkala.

Bezejmenná planeta – průsmyk v Krystalových skalách na východě (Shisco)

Eresis rychle běžel zavalen přívalem jemného deště i poryvů větru ženoucích se průsmykem, ale nic z toho mu nevadilo. Oči měl zaplavené slzami a mysl vzpomínkami, vzpomínkami na ní. V této pro něj možná i poslední etapě, v těchto nekonečných minutách, znovu a znovu procházel svým životem a hledal útěchu jež by jej vyvedla z temnoty zrady a hrozící smrti. K jeho vlastnímu překvapení tu útěchu našel, ale ve slovech z archívu akademie, ve slovech jenž měl nenávidět, ve slovech jež měla být lží, ve slovech kodexu Jedi.

Možná to bylo zradou vlastního mistra, vzpomínkou na tu jí miloval, tímto světem, ale tato slova mu vracela klid i sílu a to bylo dobře. V momentě se totiž vzduch zavlnil a prořízla jej rudá záře mistrova meče, která se zastavila jen několik centimetrů od Eresisova krku zadržená jeho čepelí. Před ním se náhle jakoby odnikud objevila tvář jeho mistra i když ho šlo jen těžko poznat. Měl teď odporně zapadlé krysí oči světélkující žlutými odlesky a mrtvolnější barvu než kdy dřív, ve tváři pod kápí bylo vidět fialové naběhlé žíly a několik modřin od vnitřním tlakem již prasklých žilek. Jeho obličej byl zkřivený zlostí a nenávistí, byl připraven zabíjet tak moc až jen pohled na něj Eresisovi ubíral sil. Než stihl Eresis jakkoli reagovat zahájil mistr svůj zběsilí útok nadlidskou rychlostí, stále se vznášel několik centimetrů nad zemí a využíval toho k neuvěřitelnému posílení jeho akrobatických útoků. Během prvního v němž se Eresis ze všech sil musel soustředit na mistrův pohyb mu navíc Silou vyrazil z ruky blaster, který odletěl několik metrů daleko na zem. Od něj se již mistr nezastavil a doslova Eresise bombardoval útoky při nichž se ozýval jeho skřehotavý hlas.
Takže ty jí nechceš! Ano když můžeš mýt tohle všechno, že ano! Ale jediné co bude tvé bude smrt!
Jeho útok byl nezastavitelný a nutil Eresise k plnému soustředění na obranu. Ale ani tak se nedokázal mistrovým zásahům zcela vyhnout, spíše jen zmírnit jejich dopad na šrámy a díry v rouchu místo jisté smrti.

Mistr se v útoku nezastavoval a nezastavoval jako by jeho síla neměla hranic narozdíl od Eresisovi jež na své již zblízka hleděla, po takřka hodině boje koneckonců nebylo divu. Mistr to dobře cítil o tom nebylo pochyb a blížil se k završení svého vířivého běsnění. Konečně usoudil že je správný čas a měl pravdu, meč zavířil a pevně zacílil na Eresisovo srdce. Byl čas zemřít, Eresis pevně zavřel oči.
Bojuj hlupáku a žij!
Zakřičel najednou v jeho hlavě tolik dobře známí hlas, její hlas. Eresis prudce otevřel oči a odrazil se, byl to spíše reflex, nějaká nevyřčená rada, než záměr, ale náhle se vznášel několik metrů nad zemí z níž jeho mistr právě vytahoval čepel meče.
Žij život který jsem ti darovala ty hlupáčku.
Ozval se opět její hlas v jeho nitru. Eresis ladně přistál několik metrů před svým teď už nejspíše bývalým mistrem.

Bezejmenná planeta – příbytek neznámé; centrální vrchovina (Lan Mandragoran)

V bunkru někde poblíž starých ruin se neznámá sotva dospělá dívka očividně velice bavila pozorováním počínání vyhladovělého Rogera Snipese, ten do sebe bez námitek soukal sousta bílo-zelené kaše a s velkým nadšením k tomu. K jeho milému překvapení šlo zřejmě o nějaké rozvařené rostliny nijak špatné nasládlé chuti. Když dojedl obsah misky, dostalo se mu od dívky koženého vaku s čistou vodou na zapití. Podle zvuků přicházejících zvenku stále zuřila bouře a pustošila povrch smrtonosnými blesky, což mu dávalo dobrou záminku využívat její pohostinnosti i nadále. Dívku podle všeho nový návštěvník velice zajímal a stále si ho mlčky pozorně a zkoumavě prohlížela, bohužel i poté co jí oslovil. Roger teď dost litoval své nechuti učit se schopnostem jako porozumění řeči, nebo aspoň do chvíle kdy se dívka zamyšleně zamračila a tichým nejistým hlasem zopakovala.
Ji tu již dloho. Jak ji tady doka-zala pre.. prezit.
Dívka měla v očích tázavý tón a snažila se pochopit význam jeho slov, po chvíli vstala a došla k jedné z beden v rohu bunkru. Odsud přinesla kovový štítek s lodní registrací jenž Rogerovi ukázala. Patřil podle všeho osidlovací lodi jménem Dareo a podle jeho stavu už něco pamatoval.
Dareo.
Řekla dívka a ukázala na sebe, chvíli počkala a pak netrpělivě opět ukázala na sebe.
Dareo
poté ukázala na štítek
Dareo
a pak na Rogera, naprázdno promluvila a tázavě se na něj podívala. Nebylo třeba Síly aby pochopil co se snaží říct, i když tomu mohl jen těžko zcela rozumět. Říkala si Dareo a ptala se ho na jméno.

Bezejmenná planeta – severní planiny; jeskyně rancora (Elinor)

Joselinova objevná cesta také nesla své ovoce, tedy aspoň v určitých směrech. Po krátké průzkumné procházce se ujistil že stopy Freda opravdu končí v nejbližším jezeře a nejen to, zjistil i že ho mimo jejich snídaně muselo napadnout i něco jiného, co podle letmého pohledu na stopy považoval za střed s jejich snídaní, protože stopy vycházející z jezera již obsahovali i ty snídaně. Podle stop, i když čtení ze stop na podobné úrovni nebyla zrovna Joselinovi otevřená dovednost a další pokusy s psychometrií neměl v úmyslu zkoušet, došlo k zápasu s dalším nejspíše létajícím tvorem (především kvůli absenci odchozích stop útočníka) který se možná zajímal o jeho předchozí úlovek. Díky tomu také bylo těžké odhadnout jakou vzdálenost v noci asi urazili, potažmo kde se přesně nachází Fredovo noční sídlo.

Podobně na tom bylo i ohledání místa "přistání" výzkumné lodi, proměněné v prostřený stůl jí vyrušených ptakoještěrů. I když se Joselinova mysl plnila novými myšlenkami jeho plně vítězícího a minimálně podle rady Řádu velmi osobitého přístupu k živým tvorům i Síle, dokázal mezi vybavením z lodi najít očima bednu záznamových datapadů a vlastně i většinu vybavení ztraceného při přistání. Narozdíl ale od jeho původního vybavení bylo tohle úplně nové.Joselin se tak dostal před nepříjemné osobní dilema znovu jej zavádějící k otázkám vlastních priorit a způsobům vnímání tohoto nového světa a své role v něm. S tímto novým vybavením by byl schopen dokončit mnohem uspokojivěji svůj původní úkol historického průzkumu, ale zabavit ho pro sebe z vraku republikové lodi z jejíchž zbytků trupu ještě pořád místní ptactvo vyjídá zbytky posádky je... no trochu pochybné. Snad trochu kvůli usnadnění tohoto dilema nebo kvůli lepšímu pochopení tohoto světa, jenž je koneckonců také zřejmě důležitým historickým prvkem zdejší civilizace a jenž si chtě nechtě nacházel své zvláštní místo v Joselinově nitru, se rozhodl pomocí Síly pochopit chování nebo záměry těchto ptakoještěrů.

To zda to byl až tak dobrý nápad je otázkou, neboť v okamžiku kdy se Silou a myslí dotkl jediného ptakoještěra, ten vydal hlasité pištivé zaskřehotání které mnozí následovali a většina roje se vrhla v útoku přímo proti Joselinovi. Ten ale také díky tomu dokázal vycítit velkou část jejich emocí, před útokem byli zřejmě spíše vyděšení náhlým nájezdem na jejich hnízdo a jejich zběsilé víření bylo tak spíše obranou reakcí, nyní ale byli jejich záměry naprosto jiné, tento byť jen letmý dotek jejich vědomí Silou vyvolanou Joselinem je rozzuřil k okamžité odezvě. Té by se jim asi i dostalo kdyby se mezi Joselinem a jimi neobjevila náhle tmavá masa hmoty doteď stojící opodál a neukázala ptakoještěrům krásnou sadu ostrých jemně nažloutlých tesáků za doprovodu ohlušujícího řevu rancora. To jim jednoznačně k naprostému zklidnění stačilo a k vycítění jejich bezprostředního a nekontrolovatelného strachu nebylo třeba ani Síly, celé hejno prudce změnilo směr a rychlým obloukem zmizelo v puklině v zemi sloužící jim za hnízdo a nejspíš i úkryt. Bylo jisté že zdejší tvorové mají opravdu silný vztah se Silou a je jen otázkou jak na její užívání zareagují. Fred kupříkladu na Joselinovo bezděky i Silou vyslané poděkování reagoval velmi kladně až se pokusil do Joselina přátelsky drcnout pařátem, což ho naštěstí přešlo před aplikací když si včas uvědomil že Joselin přeci jen není rancor.

S uklidněním situace kolem havarované lodi se však vrátilo i dilema jejího využití a nejen to, Joselin velmi jasně a tvrdě ucítil Fredův strach. A stačil jediný pohled na přikrčeného sedmimetrového titána přejíždějícího vystrašenýma očima mezi oblohou, svým úkrytem a rytířem aby byl jasný jeho důvod. Ne že by několik podstatně větších krvavě rudých blesků které teď na několika místech vyrazily k zemi nebyli dostatečně výřečné.

_________________________
Však už to znáte :) Pořadí volné a tak dál.

Uživatelský avatar
Shisco
Rytíř Jedi
Rytíř Jedi
Příspěvky: 1215
Registrován: 05.4.2010 19:33:27
Bydliště: Bastion

Příspěvek od Shisco »

Bezejmenná planeta – průsmyk v Krystalových skalách na východě (Eresis Trocano)

Déšť houstnul a vpíjel se do mých bílých vlasů. Já běžel kupředu směrem, o kterém jsem si myslel, že jím leží má loď. Nebo spíše to, co z mého starého Chaos Fighteru zůstalo. Byl jsem odhodlán uvést loď alespoň do takového stavu, abych ji mohl použít jako landspeeder.
Repulzory jsou odolné svině, ty by to mohly přežít. Horší bude sehnat použitelný energetický článek, problesklo mi myslí a na tváři se mi objevil drobný úsměv, který však byl vzápětí opět vystřídán směsicí smutku a vzteku. Vzteku na sebe, protože jsem zabil svou milovanou. Vzteku na mistra, neboť to byl on, kdo ze mne udělal člověka, kterým jsem dnes a nyní mne zradil. Věděl jsem, že Sithové zrazují jeden druhého bežně, nikdy jsem si však ve své aroganci nepřipouštěl, že by se to mohlo stát i mně. Přílet na tuto prokletou planetu mne o tom však přesvědčil.
Odpusť mi, jestli můžeš, Ano Nobis.
Ta myšlenka mě naplnila zvláštním klidem. O úder srdce později po mně odnikud se vynořivší mistr švihne světelným mečem, který měl nyní rudou čepel. To mohlo znamenat jen jedno - opracoval ten krystal a vyměnil ho ve své zbrani za ten původní fialový. Pohlédnul jsem mu do tváře. Byla jiná, jakoby pokřivená mocí toho krystalu.
Neuvěřitelné, zaparíroval jsem vlastním mečem a sekl v protiútoku.
Jak to mohl stihnout?
Mistr udělal salto a přeskočil mne, čímž se mi dostal za záda ve snaze mne probodnout. Instinktivně a bleskurychle jsem na něj zamířil pistolí v levé ruce a zmáčknul spoušť. Hlaveň zbraně na mistra vyplivla modrou kouli žhavé plasmy, mistr však zavířil rudou čepelí a odrazil mi ji zpět a já měl co dělat, aby se mi nestala osudnou má vlastní střela. Na poslední chvíli jsem jí postavil do cesty svůj meč a odrazil ji do země.
Takže ty ji nechceš! přechytl si mistr světelný meč obouruč a upřel na mne své krysí oči, planoucí nekonečnou nenávistí a touhou po zabíjení. V tom momentu mi pistole vyletěla z ruky a dopadla někam dozadu za mne. Neměl jsem čas se podívat kam a přitáhnout si ji zpět, musel jsem se celou myslí koncentrovat na odražení dalších zuřivých výpadů.
Když můžeš mít tohle všechno, že ano! Ale jediné, co bude tvé, bude smrt!
Jeho řev opět vyvolal hrozivou ozvěnu, slova bude smrt, bude smrt... se odrážela od okolních skal a hrozivě doplňovala bzučení a skřípání dvou červených čepelí, když se znovu a znovu srážely.
Tak ať, zablokuji mistrovi meč a po pár sekundách přetlačování ho praštím pěstí levé ruky mezi oči. Ale vás vezmu s sebou!
Sotva jsem to dořekl, mistr uskočil kousek dozadu a technikou tekoucí vody sjel svou čepelí po mé ve snaze rozseknout mne na půlky. Já uskočil a jeho čepel mi zasyčela o plášť. Pokračoval v útoku zespodu. Též jsem ho zablokoval, už však s daleko větší námahou. Útoky byly agresivnější a agresivnější a mé soustředění velmi rychle klesalo, zatímco fyzická únava stoupala. Už ani nevím, kolik času vlastně uplynulo do okamžiku, kdy jsem pod tlakem mocné Silové vlny odletěl proti skále, praštil se do ní a padnul na záda. Světelný meč mi vypadl z ruky a deaktivoval se. Jakmile jsem spatřil starcovu pokřivenou postavu tyčící se nade mnou a napřahující se světelným mečem k poslední ráně, uvědomil jsem si, že je konec. Zavřel jsem oči a v posledních okamžicích života se smiřoval se Silou.
Vtom se mi však v hlavě rozezněl starý známý hlas.
Bojuj, hlupáku, a žij!
Ana?
Tělem mi začal pulzovat příval nové síly a vracela se mi vůle bojovat. Mistr seknul. V okamžiku, kdy čepel udělala rýhu do kamenné země, já už na ní neležel a vznášel se technikou Trispzest nad zemí, se světelným mečem opět planoucím v rukou. Byl to neuvěřitelný pocit. Dokázal jsem tu techniku použít podvědomě!
Žij život, který jsem ti darovala, ty hlupáčku.
A přesně to jsem měl v úmyslu. Odrazil jsem se ze vzduchu a sekl technikou padajícího listu po mistrově hlavě. Necítil jsem však žádnou zášť, žádný hněv, pouze klid.
Není vášní, je jen klid, sekal jsem po svém bývalém mistrovi zleva, zprava, zhora i zespodu se stejnou hbitostí a odhodláním, jako předtím útočil mistr na mne, avšak bez jeho zběsilé zuřivosti. Nyní tlačím pro změnu já jeho. V zápalu boje jsme se dostali ke srázu.
Já myslel, že už jsme na dně, provedu pár klamných útoků, abych odvedl mistrovo soustředění na krytí a vyšlu proti němu telekinetickou vlnu ve snaze shodit ho dolů.
Ale zjevně nejsme.
Znáš sirou košileli?
Třepetatá, třepetatá
Jsi proklat, majiteli!
Třepetatá, třepetatá
Teď třeská pleská v ní vánek
Kvílivá jak uplakánek
Vichryvanou, vichryvanou...

-Christian Morgenstern, Košilela



Uživatelský avatar
YavineCzek
Učedník
Učedník
Příspěvky: 72
Registrován: 07.2.2009 15:47:06

Příspěvek od YavineCzek »


Bezejmenná planeta – jeskyně na jihozápadě
(Selan Vos)
Poté co se někteří členové posádky neobjevili ve smluveném čase začal Selan přemýšlet o tom jestli náhodou nenašli cestu ven nebo jestli se jim něco nestalo.
Určitě našli cestu ven i s nějakou lodí nebo něčim co umí lítat a chtějí mi vyfouknot moje jmění !
Taaak jak dlouho tady už čekáme
řekl Selan
Tak půl hodiny
odvětil Darwin
Tak já bych vytvořil dva pátrací týmy aby našli ty zbloudilce Darwin a já budeme velitelé kteří si vyberou část posádky obšem budou tři skupiny jedna se mnou jedna s Darwem a třetí se snad ohlídá sama a počká tady kdyby se náhodou oběvili
Prohlásil velitelským tónem Selan
Jak řekl tak se stalo a za chvíli už tam stáli tři skupiny vyzbrojené rovnoměrně tak jak jen to šlo se zásobama které měli.Jakmile se skupiny vydali na cestu tak si Selan začal posvpěvovat starou vojenskou pochodovou píseň

Uživatelský avatar
Gnost Kohn
Mistr Moderátor
Mistr Moderátor
Příspěvky: 1906
Registrován: 19.9.2009 11:19:07
Bydliště: Pandemonium
Kontaktovat uživatele:
Netherlands

Příspěvek od Gnost Kohn »

Bezejmenná planeta – chrám v lesích na západě (Woolvett Ralatt)

Jeden deaktivovaný meč stále držím ve střehu a pozorně sleduju i poslouchám jedijku.
Tohle nesnáším... žádné odpovědi, nebo jen zbytečné otázky... pokec jak s mrtvolou..
Počkám než domluví a rozmyslím si co řeknu... jediné co vím je, že mám i nemám důvod jí nevěřit..
Achjo...tohle nemůže skončit dobře.. ale co..
Na první dvě otázky ti neodpovím... ale řeknu ti, že sám nevím co tady dělám!
Řeknu nejdříve a kladu na větu důraz..
A upřímě řečeno... jak se jmenuješ jsem nevěděl... když jsem tě tenkrát nechal žít... vůbec mě to nezajímalo... měl jsem tenkrát spoustu problémů..
Po další větě přejdu pomalu kousek blíže a nenápadně obhlédnu okolí..
A abych byl úplně upřímný... rád bych věděl kdo jsou ti dva jediové a jestli je ten dluh pozitivní nebo negativní vzhledem k mé osobě..
A poslední věty si vůbec nerozmýšlím... prostě je ze sebe vypustím..
Ale jedna věc se mi na tomhle všem vůbec nelíbí... Nelibí se mi to! Že na téhle pr*eli vesmíru! Potkám zrovna tebe! A jenom tak náhodou mi chceš pomoc! Promiň, ale já tomu ničemu prostě nevěřím! Mám ti věřit! Nemám ti věřit! Jedi ti věří! Sith ti nevěří! Ale já už nejsem ani jedno! Už ani nevím jak dlouho hraju sám za sebe! Smazal jsem minulost! Už nechci nic z toho! A co mi zbylo?! Nic! Vůbec nic!...... Smutek!
Poté co tohle všechno ze sebe vychrlím se zhluboka nadechnu... a vydechnu..
Promiň mi to.... ale já nevím jestli ti můžu věřit..
Poté se odmlčím, abych si promyslel několik slov..
Možná bych jí mohl dát šanci... ale.... možná... jo... udělám to..
Tak dobře.... dejme tomu, že ti více méně věřím..... nějaké nápady co teď?
Moderátor roku 2012, 2013, 2015
Obrázek
"Ó, padlý Cherube, mdlít ve práci
či muce - bídno vždy! tím jist však buď,
že dobrý čin již není úkol náš:
leč zlo vždy plodit pouhá naše slast!"
John Milton, Ztracený Ráj; kniha první, 157-160


Uživatelský avatar
Atalon
Rytíř Jedi
Rytíř Jedi
Příspěvky: 1210
Registrován: 28.3.2010 17:29:34
Bydliště: Psst! To je tajný

Re: Volání minulosti

Příspěvek od Atalon »

Tábor Aratran- Neznámé oblasti; Bezejmenná planeta

Pro většinu posádky kapitána Rasaty už se život zde stal nepříjemnou rutinu do níž každodenní ohrožení života a všudypřítomné tajemno patřili stejně, jako třeba shánění jídla. Proto se nad poznámkou kapitána nikdo ani nepozastavil. Koneckonců kapitán byl ze všech lidí v táboře k pochopení tohoto světa nejblíže a toto jeho pochopení, i když v očích nezasvěceného snadno zaměnitelné za šílenství, už mnohokrát zachránilo životy jeho lidí.
Co bude teď?
Zeptal se opatrně Pan Rell. Otázku směřoval na všechny ale odpověď čekal jen z jediných úst.

Budeme čekat, co jiného.
Odvětil překvapivě přímo kapitán aniž by odpovědi přikládal sebemenší váhu.
Čekat na co?
Ozval se toužebný i vyděšený dotaz několika mužů.
Na konec bouře? Na nějaké znamení? Na někoho? Možná.
Odpověděl klidně a zamyšleně Rasata, hledíc na něco ve své mysli. Na obraz jenž nedokázal posledních pár hodin vymazat z myšlenek. Obraz stále se vracející, obraz budoucnosti i minulosti. Obraz temného obra hledícího na dvě kamenné sochy, průčelí neznámého údolí v němž…
Právě zde mysl kapitána vždy zradila, nikdy mu nedovolila ani nahlédnout do toho údolí i když věděl, že co je v něm je snad to nejdůležitější v jeho životě.
Sakra!
Zaklel pro sebe nad dalším marným pokusem vstoupit do zapovězeného údolí a raději se vrátil do své kajuty.

Bezejmenná planeta – severní planiny (R.O.F.L.)

Ryenovi Averymu se věci zatím moc podle plánu nedařili, ale už alespoň věděl že není jediný. Jeho pomyslnému cíli výpravy, rytíři Joscelinu Argentovi se dařilo asi tak stejně, tedy byl-li ještě mezi živými. Alespoň to si mohl Ryen myslet, po tom co dnes zažil. Možná právě proto se rozhodl nejednat ukvapeně a místo bezhlavé akce se oddat chvíli meditace. Ano místo to na meditaci nebylo z nejlepších, ale na výběr moc nebylo a Ryen si teď potřeboval víc než co jiného srovnat myšlenky.

Vlastně to bylo i dobře, jelikož nebýt jeho meditační pozice a zavřených očí, vrhl by se zřejmě opět do dalšího lítého boje se zdejší faunou. Chvíli po zahájení jeho meditace se totiž z vody před ním vynořilo několik oněch hadovitých tvorů. Jako snad všemu v tomto světě vévodila i jejich tělu tlama vyplněná smrtonosnými zuby, u těchto vodních hadů elegantně seřazených do tří souběžných řad. Tak jak to u hadů bývá, i tito si užívali absence pevné čelisti nezakotvené v pantech. Naopak se vyžívali v širokém otvírání čelistí na nic netušícího Jediho. Nebýt tlamy, bylo by dost těžké říct, kde jim začíná či končí hlava. Tito tvorové totiž neměli, mimo jakýchsi roztahujících se otvorů táhnoucích se ve třech souběžných štěrbinách v místech uší, na hlavě nic. Vůbec se dalo říct, že jsou dobře vybaveni pro maskovaný pohyb, jejich těla byla zbarvena do zeleno-modrých odstínů, dokonale kopírujících prostředí zatopených planin a pokryta šupinami, které přesto že usnadňovaly jejich pohyb, nevytvářely žádné odlesky a to ani nyní, kdy byly každou chvíli ozařovány dopadajícími blesky.

Jistě Ryen o jejich přítomnosti jisté povědomí měl, ale ani v nejmenším netušil, jak blízko jim je. Jen necelé tři metry od něj vystupovaly nad hladinou čtyři asi dvoumetrový, tedy dva metry z nich koukaly z vody a další nejméně metr zůstával opřen o jezerní dno. Zvláštní bylo, že ačkoli si Ryenovu přítomnost jasně připouštěli, žádný z nich zatím neútočil, dokonce ani nevypadal k tomu odhodlán. Spíše naopak se zdálo, že se všichni vlní jakoby v rytmu nějaké neslyšitelné hudby, nebo snad nějaké síly.

Bezejmenná planeta – chrám v lesích na západě (Gnost Kohn)

Stejně tajemná se zdála i svatyně kdesi daleko na jihozápadě od obřích jezer a její obyvatelka. Ta se totiž jednoznačně bavila tápáním a nejistotou Temného Jediho.
Co teď? A s čím? S cestou odsud? Nebo snad cestou sem?
Usmála se Baris Hoth.
Nebo snad co teď s tebou?
Dodala a opět upřela svůj pohled na krystal nad sebou.

Víš je to zvláštní…
Začala po chvilce.
…tohle místo. Tato svatyně. Víš pokládám jí stejné otázky jaké jsi ty položil teď mě už hodně dlouho. Možná celý život. Možná už několik životů. Možná jen okamžik, kdo ví. Ale pokaždé mi odpoví jinak. A pokaždé mi řekne pravdu.
Baris odtrhla oči od krystalu a zapíchla je do tebe.
Řekni „Ty který hraješ jen sám za sebe“ řekni sám. Jaký je ten dluh? Dobrý nebo špatný? Vždyť ty sám jsi jedním z těch dvou.
Poslední slova se nesla prázdnou místností s ledovou, dunivou ozvěnou až k Woolrettovi jako svaté přikázání.
Řekni „Ty který jsi smazal minulost“ řekni. Co zde hledáš? Cetky? Moc? Porozumění? Svou minulost? Vždyť ten kdo nemá minulost, nemá ani budoucnost a je jen stínem přítomnosti. Tak jako já.
Dodala tiše dívka a udělala další krok k Maimovi.

Bezejmenná planeta – příbytek neznámé; centrální vrchovina (Lan Mandragoran)

Ani Roger Snipe na tom se smysluplností svého rozhovoru nebyl lépe. Neznámé dívce věnoval, Jedii tak dobře nacvičený povzbudivý a zcela přátelský úsměv, doplněný o své jméno.
Jsem Roger Snipe.
Naštěstí pro něj k tomu nedoplnil nic dalšího, krom ukázání na vlastní hruď podtrhujíce význam svých slov. Naštěstí proto, že i tato tři slova vykouzlila na tváři dívky velmi zmatený výraz.

Dareo…
Zopakovala, především pro sebe, zmatená dívka a svraštěla čelo usilovným přemýšlením. Po chvilce však přeci rezignovaně pokrčila rameny a s takřka dokonalou napodobeninou Jediho úsměvu ve tváři a jemným úklonem hlavy na znamení pozdravu zopakovala.
Jsem Roger Snipe.
Nebylo pochyb, že rytíř je od teď pro ni znám jako „Jsem Roger Snipe“.

Bezejmenná planeta – průsmyk v Krystalových skalách na východě (Shisco)

Co by za takové problémy jako ostatní, teď dal Eresis Trocano. Ten v boji s vlastním, teď u jistojistě bývalým mistrem, hrál právě o skutečně všechno. Pravdou ale bylo, že právě teď na tom zas tak špatně nebyl. Mistr, totálně překvapený bleskovým obratem zápasu, měl chvíli neočekávaně nadbytek práce se útokům svého žáka vyrovnat. Eresisovi se dokonce podařilo svého mistra dotlačit až k okraji nedaleké pukliny, která by se mohla stát starcovým slušivým hrobem.

Bohužel výhoda získaná překvapením nebyla nekonečná, jak Eresis brzy poznal, když se pokusil starce svrhnout ze srázu telekinezí. Právě v ten moment, jediný kdy polevil ve svém útoku, se mistr vrátil a to se vší mocností Sitha. Nejenže vlnu telekineze zastavil, aniž by se jen o píď přiblížil k okraji, ale zároveň jí poslal nazpět, proti dost překvapenému Eresisovi. Taková síla by za normálních okolností bezpochyby stačila k tomu, aby se mladý bojovník rozplácl na skálu za ním, proto se mistr ani nijak nezabýval reflexivně zvednutou Eresisovou rukou ku vlastní obraně. O to větší bylo jeho překvapení, když se vlna vzduchu o tuto paži rozbila jako vlna o pevné skalisko a v překvapení nebyl sám.

Ani mladý válečník si tímto svým gestem nebyl zrovna jist, šance ubránit se vlastnímu úderu, ještě zesílenému silou tak zkušeného zabijáka jakým byl starý mistr, to byla hodně vzdálená možnost takřka z říše snů. Nebo možná z říše ještě vzdálenější a temnější než bylo snění, zvláště když ucítil, jak se k jeho ruce připojuje jiná, nehmotná, neviditelná, ale tak přátelská.
Pořád tak netrpělivý.

Slyšet Anin hlas byla jedna věc, ale cítit její přítomnost, její paži dotýkající se tvé, splývající sílu vašich duší…
Pamatuj kdo jsi, ne co chceš.
Její slova byla tak hřejivá. I tehdy, když připomínaly mladému bojovníkovi styl jemuž byl učen. A opatrnost v níž byl trénován.

Bezejmenná planeta – jeskyně na jihozápadě (YavineCzek)

Trochu tréninku opatrnosti by teď uvítal i Selan Vos. Ten se v čele své nově zformované pětičlenné pátrací jednotky, vydal opět vstříc tunelům a už po pár metrech mu přestalo být do zpěvu. Tunel do nějž se předtím vydala skupina nováčků byl totiž vyzdoben v duchu který naháněl hrůzu. Na zdi se tu totiž, od nemalé kaluže na zemi, táhla krvavá stopa mizící v temnotě daleko před vámi.

Myslíte že to byl… někdo z našich.
Zeptal se skrze suché hrdlo jeden z nováčků a pevně stiskl blasterovou pušku v rukou. Podobná otázka se rýsovala v myslích asi všech, takže nebylo divu, že svou pozornost obrátili svorně ke svému vůdci, tobě. A jakoby to samo o sobě nestačilo, rýsovala se před vámi v tunelu křižovatka. Tunel se tu dělil ve dva podobné si jako vejce vejci, nebýt krvavé stopy mířící vpravo.
Kudy půjdeme?
Zeptal se nakonec další z členů tvé skupiny na předem jasnou otázku.

_______________________________________
Pro ty kteří tu svou část nenašli, platí ta poslední jim příslušná v předchozích příspěvcích. Toto opatření slouží především k ochraně jich samotných, takže mají-li zájem pokračovat ať tak učiní nyní nebo už k tomu příležitost asi nedostanou.
Další kolo se uzavírá 4.3. a to s konečnou šibeniční platností.

Uživatelský avatar
Shisco
Rytíř Jedi
Rytíř Jedi
Příspěvky: 1215
Registrován: 05.4.2010 19:33:27
Bydliště: Bastion

Příspěvek od Shisco »

Bezejmenná planeta – průsmyk v Krystalových skalách na východě (Eresis Trocano)

Naše čepele se do sebe zaklesly. Mistr na mě tou svou prudce zatlačil, já však uskočil do strany a při tom svůj světelný meč deaktivoval, takže mistr promáchnul naprázdno a na malý okamžik zaváhal, když krvavě rudý paprsek nenarazil na odpor dalšího, jak očekával. Pokusil jsem se využít své pozice vůči mistrovi a mistrovy pozice vůči srázu a nasál jsem energii Síly k telekinetické tlakové vlně, která měla mistra shodit dolů. Mistr sklonil svůj archaický světelný meč, bleskurychle se otočil na podpatku a napřáhnul ruku do podobného gesta, jaké dělají celebrity na vlezlé holokameramany. Cítil jsem, jak se vzduch zachvěl, a k mým ušním bubínkům dorazilo zadunění, jak mi mistr poslal tlakovou vlnu zpátky.
Sakra...
Bylo to jediné, co mělo čas mi vyvstat na mysli. Ovšem zdrcující odhození vzad se nekonalo díky mému reflexivnímu zvednutí ruky k vlastní obraně.
Nikdy předtím jsem se o tohle nepokoušel.
Nebo to nebylo pouhá reflexivní kontraakce? Pocítil jsem, jak se mi náhle jakoby rozšířil obzor v Síle. Jako by se celý čas zpomalil, vnímal jsem teplo, které se mi rozlilo napříč celým tělem. A mistrem vrácenou, a ještě mnohem zesílenou tlakovou vlnu, jak do mě udeřila jako palička do bubnu a zaniká okolo mne, roztříštěná do všech stran.
Jako vánek...
Aniž bych na to pomyslel, rty se mi protáhnuly do lehkého úsměvu.
Pořád tak netrpělivý...
Ten hlas v mé hlavě byl jako... Něha. Láska. Takové zvlášní slovo...
Znovu jsem pocítil to krásné uvolnění, jaké se dostavovalo, když se mě Ana dotýkala. Cítil jsem, jak se její ruka dotkla mé. Nebo ne dotkla, jak splynula s ní. Obě dlaně, ta má i ta její, metafyzická, sevřely světelný meč a palcem zatlačily na aktivační tlačítko. Periferně jsem uviděl, jak mistr též zažehnul svůj meč a čekal, až co udělám. Oblohu prozářil fialový záblesk a na okamžik bylo tak jasno, až mě to oslnilo. O několik úderů srdce později zaburácel hrom. Až šly cítit vibrace ve skále, nebo spíše krystalu, na kterém jsme stáli.
Uslyšel jsem kapku, jak zasyčela o rudou čepel mého světelného meče a okamžitě se vypařila. A v okamžení ji následoval nespočet dalších v dešti tak hustém, že mi během několika sekund promočil plášť i dvě vrstvy tuniky úplně naskrz. Z čepelí našich světelných mečů stoupala pára, ovšem daleko hřejivější byl dotek Any, který jsem cítil v celém těle tak intenzivně, jako by byla mnou.
Pamatuj, kdo jsi. Ne co chceš.
Opět se mi rozezněla v hlavě a pocítil jsem, jak se mi rozbušilo srdce. Mistr netrpělivě kroužil čepelí, stejně promočený jako já. Vnímal jsem Aninu sílu, jak se do mě vlévá. Její samotnou podstatu, jak se spojuje s tou mojí.
Takže tohle znamená slovo "láska"? proplulo mi myšlenkami. Kdo jsem? Já jsem Eresis, syn Idrenase a Avalyn Trocanových. Mám rád zmrzlinu a...
Už si ani nepamatuji, kdy jsem naposledy pomyslel na rodiče. Na dětství. Na tu úžasnou bezstarostnost. Projelo mnou nadšení a něco, co by se dalo nazvat dětskou radostí.
A mám rád vodu.
Déšť mi stékal po těle, chladivá a křišťálově čistá voda vymývala drobné, ale četné škrábance po mistrově světelném meči, který stále kroužil kolem jeho přestárlého těla, ovšem stále rozmrzeleji a rozmrzeleji. V tu chvíli už měl mistr dost vyčkávání a vystřelil po mně jako šipka v prudkém a dravém útoku. Uchopil jsem meč oběma rukama.
Já jsem Djem So.
Na Anin popud se mi vybavily ty tisíce hodin švihání, bodání, sekání a parírování, které jsme spolu strávili. Udělal jsem nepatrný krůček dozadu a nechal Aninu podstatu, ať vede moji čepel. Djem So byl nejen mojí formou boje se světelným mečem, ale také mojí životní touhou používat útoky protivníka proti jemu samotnému. A vnitřní klid, který jsem nyní pociťoval, mi poskytoval potenciál, jaký jsem dosud neznal. Zvířecí agrese, s jakou jsem bojoval dříve, neposkytovala dostatek prostoru pro opatrnost, a to bylo teď něco, co jsem si nemohl dovolit, pokud jsem chtěl v konfrontaci s mistrem zvítězit, nebo ji aspoň přežít.
Znáš sirou košileli?
Třepetatá, třepetatá
Jsi proklat, majiteli!
Třepetatá, třepetatá
Teď třeská pleská v ní vánek
Kvílivá jak uplakánek
Vichryvanou, vichryvanou...

-Christian Morgenstern, Košilela



Zamčeno

Zpět na „Ostatní“