YMPM - Epizoda II

[Xavier]

Skupina mistry Atamy, Tůň v lese (Dll)

Ale my sme jen děti!
Poznamenal jsem potichu, na poněkud sebeklamný komentář.
V tom je ten problém.
Okomentoval jsem ještě potišeji.
Bylo mi do breku, všichni se tu snažili chovat jako by snědli všechnu moudrost světa a byli dospělejší, než dospělí, ale pořád jsme byli děti, co nevěděli pořádně co dělat, i když jsme si to mysleli a nedokázali se o sebe postarat.
Ale to začnou chápat, až tady začneme umírat.

[Jordi Linx]

Skupina mistry Atamy, Tůň v lese: (Elinor Ashdale, Dll Rua, Mon Tao-ni, Marconius)
Chaos v táboře nabíral na obrátkách, jak se každý vyjadřoval k současné situaci a utvářely se tak dva tábory. Když se do toho všeho vložil Dll, jenž přinesl nové, dá se říci třetí, stanovisko. A nebyl sám, protože Darius se postavil vedle něho a taky nevypadal nadšeně z toho, jak se handrkují.
Má pravdu, jsme pořád jenom děti. Možná nejsme obyčejné děti, ale pořád děti. Mon si taky myslel, že už není dítě a kde je teď? Proto šel Tarnem za ním a nám nic neřekl, protože jsme děti a budeme se tedy jako děti chovat a hádat se!
zakřičel hlasitě, takže na chvilku umlčel všechny ostatní, kteří o jeho slovech přemýšleli. Někteří se okamžitě postavili do odmítavého postoje, ale rovnováha sil se opět změnila a tentokrát už tu byly tábory a to zhruba s rovnoměrným rozložením sil. Navíc to vypadalo, že v čele jednotlivých skupin se nacházeli Elinor, Marconius a Dll, za nějž se jakoby postavil Darius.

Tarnem chvilku nejistě sledoval Mona a nechával mu nejdřív trochu prostoru k tomu, aby se vybrečel a dostal ze sebe to nejhorší. Tarnem mezitím zkontroloval mrtvého tvora, aby se ujistil, že mu nehrozilo už žádné další nebezpečí a spokojeně si oddechl, když si uvědomil, jak tělo začalo vychládat a necítil žádný pulz ani něco podobného. Už se zvedal a chtěl jít k Monovi, aby ho alespoň pomalu nasměroval k táboru, kde doufal, že by ho přítomnost ostatních younglingů mohla povzbudit, když se ozval šelest v křoví. Automatická reakce, meč připravený v ruce, když se pomalu vytvořil další tvor, podobný tomu, který tu ležel mrtvý. Bylo jasné, že patřili k sobě, což poznal už z jeho reakce a vycítění emocí ohledně toho, co se stalo. Možná primitivních, ale pořád to byly jednoduché emoce.
Mone, Mone, musíš vstát a držet se za mými zády, rozumíš? Vem ji s sebou a nedělej hlouposti, tohle je dle všeho samice a není nadšená z toho, co se stalo jejímu partnerovi při lovu. Bude nejspíš hodně nebezpečná,
špitl Tarnem za sebe na Mona a doufal, že se chlapec vzpamatuje natolik, aby tyto jednoduché instrukce naplnil.
---------------------------------------
Další kolo uzavírám 21.9., což je již za týden. Takže ano, přidáváme na tempu a když vidím počet odpovědí, které tu dnes byly, tak jsem na vás zvědav. Omluvenku má akorát Waylin, ostatní získávají klasickou "absenci".

[Hayasan]

Skupina mistry Atamy, Tůň v lese: (Mon)
Vzal jsem tělíčko své milované kamarádky do dlaní a truchlil nad ním. Trochu jsem se kymácel ze strany na stranu a nebyl jsem schopný ze sebe vyloudit nic jiného, než vzlyky. Zachránil jsem ji, krmil, ošetřoval, když jí bolelo bříško, dostala masáž, sháněl jsem pro ni ty nejlepší kousky a také jsem ji cvičil. Jak ta byla učenlivá! Mohl z ní být první krysí Jedi, nebo mohla založit úžasnou linii hlodavců… a zatím je mrtvá. A může za to ten Linx, který paradoxně stál za smrtí Jordi, která byla pojmenována po jeho předkovi.
Brečel jsem, skoro jsem se zalykal. Vždyť to byla obrovská tragédie a rána, ze které se již nikdy nevzpamatuji.
Kéž bych zemřel já! Já už nechci žít… co si mám počít bez mé milované Jordi? Co mám dělat? Ach, proč se zde ten padawan musel objevit? Musím ji pohřbít, aby ji něco nenašlo a nesežralo… proč? Sílo, proč zrovna Jordi?
Tarnemova slova jsem vnímal, ale jen tak napůl. Jejich smysl mi došel až v momentě, kdy jsem zahlédl podobného tvora, který byl neprávem obviněn ze smrti mé Jordi.
Žví… ne... lá!
Chtěl jsem říct, že zvířata nejsou zlá, ale přes ten brekot jsem to ani nedokázal. Přes to jsem vstal i s Jordi v dlaních. Byl jsem tak rozrušený, že emoce toho tvora před sebou jsem ani moc nevnímal. Ale za Tarnema jsem nešel. Postavil jsem se mezi něj a toho tvora.
Nes… zabíjet!

[East.Wood]

Skupina rytířky Avalin, místo havárie (Naen Sakki)

Poslední minuty pro mne byly neskutečně dlouhé. Zažíval jsem propojení snu a reality a nevěděl, jak to všechno skončí...

Každopádně když jsem tak nějak přišel k sobě, pot se mi řinul z čela a najednou jsem začal cítit bolest v rukou. Za tu dobu, co jsem držel Shayinu ránu, jsem už měl prsty celé ztuhlé a když jsem zkusil lehce odkrýt zašité zranění, najednou se mi třásly. nemohl jsem ze sebe zprvu dostat ani slovo, ale když jsem viděl, že Gliben je hotov, vysoukal jsem ze sebe jen: "Dobrý?"

Stále jsem se díval na oslabené dívčino tělo a sám ztěžka dýchal.

[Merthor]

Skupina rytířky Avalin, Místo havárie: (Gliben Beltens)

Stále mlčky a s co možná nejlepším soustředěním jsem pokračoval v práci. Z toho jak se mi podařilo začít jsem měl docela dobrý pocit a vedle respektu z mého úkolu jsem cítil i naději, že se mi to co dělám snad už může podařit dotáhnout.
Docela vyhráno jsem samozřejmě stále ještě neměl, ale následoval jsem vyhlídku na úspěch, pokud se v dalí části svého úsilí budu snažit stejně jako jsem se snažil do teď. Jehlu jsem prostrčil na všech nístech mezi Naenovými presty, kde to bylo možné. Kromě toho abych postupoval správně, správně vedl jehlu, dělal dobře utažené uzlíky jsem se snažil myslet i na to, aby byl stehů správný počet a nebyly příliš řídké. Snažil jsem se ujistit, že jsem na nic důležitého nezapomněl.
Chvíli pro mě existovali jen jehla nit a Naenovy prsty. Už jsem si říkal, že i já musím vypadat jako Naen, když jsem ho poprvé zahlédl, jak se s pomocí Síly snaží zastavit Shayino krvácení. Pak jsem se konečně dostal nakonec a naposledy jsem utáhl nit.

Ani teď se neobjevil žádný viditelný problém, proto jsem si dopřál kratičký okamžik, abych mohl alespoň vydechnout.
blíží. Letmo jsem vzhlédl, ale věnoval jsem se přZvuky mě upozornily na to, že se k nám ještě někdo edevším tomu, abych si ještě jednou ověřil, že je všechno v pořádku. Prohlédl jsem si konečný výsledek, uzlíky, které jsem udělal a pokusil se jich jemně dotknout. Potom jsem definitivně oddálil vlastní ruce a sledoval jestli se něco stane. Tlak na ránu to chtěl začít umolňovat postupně a opatrně. Nakonec by tomu měl prospět kouskem bactové náplasti, jenž by stehy překryla.
Chtěl jsem upozornit Naena, že může svůj tlak taky trochu povolit, ale Naen už pochopil co a jak a udělal to sám.
Naštěstí to udělal ve vhodnou chvíli, ne příliš brzy. Věděl, jsem, že když stehy vydrží až Naen úplně pustí budeme v suchu.
"Myslím, že ano. Můžeš ruce pomalu úplně uvolnit, snad to vydrží," řekl jsem v odpověď na jeho otázku.
Tušli jsem, že Naen při použití Síly musel vynaložit dost energie a tak jsem chtěl, aby si už taky mohl odpočinout.

Teď jsem se ještě musel věnoval Shainým dalším šrámům a rozvážit co s nimi. Ty už snad nebyly tak akutní, ale základní ošetření chtěly asi taky. Mohl jsem je alespoň trochu potřít desinfekcí, nebo použít ještě kus bactové náplasti.
Chtěl jsem udělat, co bude třeba a postarat se o Shay. A poakud by mi při tom třeba ještě trochu desinfekce, kousek náplasti nebonějaká jiná drobnost zubyli, určitě bych se za to nezlobil. Tyhle věci mohly být potřeba ještě někde jinde, kde bych je pak hledal stejně pracně jako tady, nebo bych je třeba taky vůbec nemusel najít.

[Shisco]

Edia, skupina mistra Atamy (Marconius)

Cože?! Ale to... Tohle by... No to snad... Myslí si, že jsme úplní pitomci? Zřejmě ano... Myslel jsem, že ctnosti Jedie je mluvit pravdu, a v důležitých věcech zvlášť!
Nezmohl jsem se po Elinořině odhalení na nic víc než že jsem zatínal pěsti a rozzlobeně stříhal ušima..
A jakmile promluvila quarrenská dívka, hněv se ve mně vzedmul a přisadil jsem:
"Přesně tak, kdo si myslí, že jsme? A to nás chtějí učit o rytířských ctnostech?"
Nato, když se ozval Dll, jsem se na něho otočil a probodnul ho zlobným pohledem:
"Mluv za sebe!" obořil jsem se na něho. "A i kdyby, tak nejsme jenom obyčejné děti, jsme Jediové!"
Jakmile se do toho vložil ještě zelosian Darius, byl jsem už rozpálený doběla a s ušima bojovně namířenýma vzad jsem už vyloženě zakřičel:
"S tímhle přístupem zůstaneš dítětem navždy! Kdyby nám to řekl, tak se nemáme o čem hádat, protože víme, na čem jsme, a Mon se neztratil protože je dítě, ale protože je vůl a nikomu též neřek, že někam jde!"
Tak, řekl jsem to nahlas...
"Ale stejně je to můj kámoš a mám o něho obavy," vydechl jsem.
Začínal jsem už chladnout, ale přesto mi neuniknulo, jak jsem se najednou cítil silný, když jsem se takhle rozzlobil.
To ale není dobrý... To ale opravdu není dobrý, to se může ošklivě zvrhnout, já ty příběhy slyšel...
"Musím souhlasit s Elinor," řekl jsem nakonec. "To, co udělal Tarnem, mě opravdu naštvalo, ale stalo se a teď, když konečně víme, na čem jsme... Není potřeba, abychom někam chodili. Jenom doufám, že dorazí včas."

[Gwendolin]

Skupina rytířky Avalin, Místo havárie: (Azíza Zaaur)

Se zachmuřeným výrazem ve tváři kráčím vstříc největší trosce transportu. Tíživá atmosféra s každým dalším krokem narůstá. Brání nám v hovoru a plní naše vědomí černýma myšlenkami. Co najdeme? Koho? A hlavně v jakém stavu? Bojím se odpovědi. Netroufám si na to ani pomyslet. Raději se soustředím na pohyb, jež jsem spatřila před nalezením Nallin.

Komu patřil? Snad některému spolužákovi nebo dospělákovi!... Ale taky to mohlo být zvíře... Kdo ví, jak jsme byli dlouho mimo. Možná se už mrchožrouti odvážili přiblížit a…
Nasucho polknu a přidám do kroku. Představa zraněné bytosti, jež je za živa ožírána zdejší faunou není vůbec příjemná.

Počkej! Nemůžeš tam jen tak vlítnout! Může to být nebezpečné!
Ozve se varovný hlásek v mé hlavě a připomene mi slova mistra Linxe: Pospíchej pomalu. Má zbrklost se mi mohla na neznámé planetě jen vymstít. Přemohu nutkání rozběhnout se vpřed, naopak zpomalím. Pomocí dechového cvičení se pokusím uklidnit a utřídit si myšlenky. Jakmile to bude alespoň trochu možné hodlám využít svůj vnitřní zrak. Není to však nic jednoduchého. Soustředění mi v nastalé situaci jde jen velmi obtížně. Přesto po krátké době zaznamenávám první úspěchy. Skrze Sílu „spatřím“ svého společníka, dívky, které jsme nechali za sebou, droboučkého tvora v nedalekém křoví, jiného, ne většího než Monova krysa v půdě pod námi. V neposlední řadě ucítím přítomnost tří živých tvorů/bytostí na trosce. Dvě silné a jednu slabší. Soustředění je ta tam, potlačené strachem.

Co když to jsou skutečně mrchožrouti?!
Rozeběhnu se k trosce a zběsile hledám záchytné body, po kterých bych mohla vylézt. Nic netušící Ircos bleskurychle zareaguje s nabídkou pomoci. Souhlasně přikývnu a položím levou zadní tlapu na mladíkovu dlaň. Zatímco se škrábu výš, máchám ocasem ze strany na stranu a minimálně jednou pošimrají dlouhé chlupy lidské mládě po obličeji. Když konečně dosáhnu vrcholu, naskytne se mi pohled na trojici spolužáků. Glibena, Naena a Shay.

Shay…
Vykoktám tichounce.

Shay!
Provolám starostlivým hlasem a zamířím za younglingy.

Shay! Co je jí? Bude v pořádku? Můžu nějak pomoct?

[Xavier]

Edia, skupina mistra Atamy (Dll)

Když na mne Marconius začal řvát dosti jsem se vyděsil. Kdyby to šlo, zakopal bych se před ním do země. Opravdu mě děsil.
Kapku mi vadilo, jak si zde všichni namlouvali jak jsou již Jediové a víc než obyčejné děti. To co se stalo když jsem na "Vlnu" dorazil poprvé dokázalo že nejsme víc než obyčejné děti.
Nahlas jsem to však neřekl, nechtěl jsem, aby mne ještě začal bít.
Hmm, tak ses uklidnil a už meleš něco úplně jinýho.
Protože jsem nechtěl být přítomen jeho dalšího výbuchu přesunul jsem se na druhou strany mýtinky od něj.

[Elinor Rahl]

Edia, skupina mistra Atamy (Elinor)

"Fajn."

Je legrační, jak jde občas shrnout situaci do jednoho slova. Vypadalo to, že počkáme, což bylo dostatečně uklidňující na to, abych na Marconiův výbuch nevybuchla taky - přestože říkal prakticky to samé, co jsem si myslela, až na to, že na rozdíl od něj jsem měla zkušenost, že když se... jak to popsat přesně? Ti, co ještě nemají rytířské zkoušky?... pletou někam, kam nemají, můžou být skutečně spíš přítěž.

"Mimochodem, Marconiusi," vylovím z batohu čokoládovou tyčinku a nabídnu mu. "Uklidni se. Bude v pořádku. A zkus neplašit. Já... hele, fakt vím, že je to těžké. Ale na Vlně Fyodossu jsme s Dllem přežili... a... a..."
Pohled se stočí k Dllovi.
"Asi bych na něj měla dohlídnout. Zvládneš to tady mít pod kontrolou a nějak zorganizovat tu úpravu ryb, aby se mohli pak Tarnem s Monem najíst?"

[Jordi Linx]

Skupina mistry Atamy, Tůň v lese: (Elinor Ashdale, Dll Rua, Mon Tao-ni, Marconius)
Diskuze ve skupince dětí se po chvilce vyostřila do bodu, kdy po sobě začaly už některé křičet, kdy se hlavního slova ujal Marconius. Dll to nenesl úplně nejlépe a radši ustupoval do pozadí, ale Darius jakoby v sobě našel odvahu a rozhodl se ještě ušatému younglingovi zaodporovat.
Kdyby nám to řekl všem, tak bys ho nechal jít samotného a nesnažil ses ho jít hledat taky? Podívej se na tuhle planetu, jedna loď havarovala už při přistávání a kdo ví, co je s nimi! A pak nevíme, co všechno tu žije, protože to tu nikdo nezmapoval. A to, že si v něčem lepší než my ostatní neznamená, že jsi dospělej! Já jsem dítě a vím to, až budu dospělej, tak to poznám!
zakřičel na něj Darius a nebyl jediný u koho začaly ještě více vřít emoce, do hádky se zapojovala větší a větší část skupiny, i když toho již Marconius chtěl nechat. Tím jak vybouchnul si v podstatě ani neuvědomil, co rozpoutal a což se mu do jisté míry začalo vymykat z ruky. I Elinor z toho již chtěla vycouvat doufajíc, že po zklidnění Marconia

Tarnem nebyl nadšený z toho, že musel čelit druhému tvorovi, ale díky Dannymu měl k dispozici světelný meč, kterým se mohl bránit. Původně doufal, že jenom přítomnost zbraně a trochu Ovlivnění v Síle by mohlo přimět tvora nechat je na pokoji, zatímco by zkusil odcouvat pryč, dokud se Mon nepostavil mezi něj a tvora s jasným cílem, aby ho nezabíjel.
v Prvních vteřinách tím byl natolik zaskočen, že vůbec netušil, jak by měl nyní reagovat. Ani ve snu ho nenapadlo, že by se za takové situace někdo rozhodl tvora bránit, což ho nakonec stálo drahocenné vteřinky. Tvor se totiž vrhnul do útoku a v cestě stál i dnes napodruhé Mon.
Reflexy mladého padawana už poté jednaly automaticky, rychlý krok vpřed, jenž Mon ani neměl možnost postřehnout, aby si uvědomil, že je vzduchem odhozen alespoň na několik metrů a přistál v nedalekém křoví, díky čemuž si neublížil. Mohl ještě spatřit, jak je Tarnem zasažen někam do hrudi, než se ohnal světelným mečem a přetnul ocas tvora, který jej zasáhnul. Ozvalo se zaskučení, načež tvor vyrazil kupředu. Tarnem s námahou uskočil do strany a znovu se ohnal světelným mečem, ale zvíře bylo pouze škrábnuto do boku a stálo na všech čtyřech, zatímco Tarnem začal rychle oddechovat a mírně se předkláněl.
Tvor znovu zaútočil, tentokrát skokem, aby se proti němu Tarnem na poslední chvíli přikrčil a prokulil pod ním s čepelí namířenou vzhůru. Zelená čepel prořízla tvora do břicha, čímž dostal nejspíš rozhodující zásah, ale stále se nehodlal vzdát. Navíc se zdálo, že Tarnem utrpěl nějaký zásah do levého ramene. Tentokrát to však byl on, kdo vyrazil první - předvedl klamné mávnutí mečem před hlavou zvířete, aby se otočkou s úkrokem vpřed dostal tvorovi do boku a zabořil do něj meč shora, čímž souboj ukončil. Zároveň však při tom ztěžka oddechujíc poklesl na kolena a po chvilce se posunky v sedu přesunul k nejbližšímu stromu, o nějž opřen ztěžka vydechoval.

Skupina rytířky Avalin, Místo havárie: (Azíza Zaaur, Gliben Beltens, Naen Sakki)
Když Gliben skončil se šitím a Naen začal postupně ubírat od tlaku, tak mohli oba s úlevou vydechnout - stehy držely na místě a nejhorší se tedy zdálo být za nimi. Mohli se i podívat na sebe navzájem, Gliben měl od krve celé ruce zhruba po lokty, zatímco Naen měl stopy snad všude.
Čím si však vurkský chlapec mohl být jistý, bylo to, že v současné chvíli bude Shay v pořádku. Nemohl to něčím konkrétním doložit nebo potvrdit, ale prostě to cítil a vnímal - jakoby mu stačilo se na Shay podívat a věděl, jakou má náladu, jak se cítí či jestli je zdravá nebo ne. Bylo to pro něj nové a takové podivné - záleželo na něm, jak se s tímhle hodlal vypořádat.
Dvojici vědomých vyrušila Zíza, která přiběhla až k nim, kde se nejistě zastavila a čekala na odpovědi ohledně své kamarádky, kdy si nemohla být jistá, zda-li nějakým dotekem třeba nenaruší jejich lékařský zásah nebo, oč se mohli pokoušet, ale míra krve na jejich oblečení o lecčems vypovídala. Zpoza ní se vynořil Ircos, který jen nejistě čekal za ní a také dával možnost Glibenovi s Naenem prozradit, jaká je vlastně situace.
------------------------
Další kolo bude uzavřeno 28.9.. Zároveň ruším pravidlo vzájemné komunikace, které stejně nikdo nevyužíval a dostáváme se zpět k tomu, že všichni mají pouze 1 příspěvek na kolo. Pouze respektujte vzájemné pořadí a případné reakce na sebe (pouze připomínám, zatím jsem v tomhle směru problémy nezaregistroval).

[East.Wood]

Skupina rytířky Avalin, místo havárie (Naen Sakki)

Shay byla konečně stabilizovaná a rána zašitá, na čemž měl velký podíl Gliben. Díval jsem se na jeho ruce a jediné, čeho jsem byl momentálně schopný, byl široký úsměv, jenž značil úlevu a poděkování. Věřil jsem, že můj nový kamarád sám vycítí, co mu tím chci sdělit...

Teprve teď jsem zaregistroval další děti, které přišli k místu, kde se naše drama odehrávalo.
"Shay bude v pořádku, Gliben ji ošetřil dobře. Podívejte..." vyhrkl jsem a ukázal na ležící dívku.
Sám jsem necítil potřebu jakkoliv přidávat k dobru mou účast na operaci.

[Hayasan]

Skupina mistry Atamy, Les: Monísek
Než jsem se stačil ohnat, už jsem letěl vzduchem a dopadl do křoví. Nic moc mne nebolelo, jen jsem se možná trochu odřel. Ale nevnímal jsem to, spíše jsem sledoval souboj padawana a toho tvora. Celý průběh se mi zdál trochu podivný.
To zvířátko zaútočilo… ale ono se možná jenom bálo. Ale co když měl Marconius pravdu? Sice nemusí být zlé, ale možná to má v pudech? Tak nějak to říkal… ale ono přec…
Když byl Tarnem zasažen podruhé, jen jsem vyjekl. Já sám jsem sice na tvora nebyl schopen zaútočit, ne proto, že bych se bál, ale spíš proto, že jsem byl vnitřně rozpolcený. Právě jsem začal zjišťovat, že ne všechna zvířata jsou vhodná k mazlení.
Pro Jordi jsem už nenaříkal, neboť jsem se bál. A tentokrát ne o to zvíře, ale o Tarnema. Už, už jsem se pokoušel hrabat z křoví, abych Tarnemovi nějak pomohl, ale než jsem se stačil vyplést, tvor byl již mrtvý.
Sotva jsem z křáku dostal, položil jsem velmi opatrně svou milovanou Jordi na zem. Mrtvých tvorů jsem si už moc nevšímal a ani nad jejich smrtí netruchlil.
Možná nebyli vyloženě zlí, ale nebyli ani hodní. Možná byli vystrašení, zaútočili, a proto jsou i nebezpeční. Protože útočí, když se bojí.
Ještě chvíli jsem přemítal, ale pokud se mi podařilo dostat k Tarnemovi, tak jsem se těmito filozofickými debatami netrápil. Na to bude čas později.
Je mi to líto. Já jsem jen chtěl, abys mu neubližoval. Nenapadlo mne, že on ublíží tobě,
ze všeho nejdřív jsem se omlouval a postával jsem v padawanově blízkosti.
Můžu se podívat, jak moc jsi zraněný? Už jsme první pomoc brali a vím, jak udělat obvaz,
pokoušel jsem se být také troch užitečný. Cítil jsem se totiž provinile. Kdybych netrval na tom, že to zvíře nikomu neublíží, Tarnem by nebyl celý od krve.

[Shisco]

Edia, skupina mistra Atamy (Marconius)

Po krátké chvíli rezignovaného přešlapování a bojování se vztekem na Padawana jsem hrábnul po Elinořině natažené dlani.
"Děkuju. Máš recht... Ale já nenávidím, když mi někdo lže. A obávám se, že to kus žvance nespraví."
Přebral jsem tyčinku a zubama jsem z ní strhnul obal, načež jsem si ji skoro celou nacpal do pusy.
Každopádně... Jestli to měl být způsob, jak mě umlčet... Zvítězili jste.
Přikývnul jsem, zastříhal ušima a otočil se:
"Dobře, takže kašleme na to. Sice mám o Mona strach, ale jestli je s ním Tarnem, tak ten se o něho postará. A kdyby ne, my bychom velký rozdíl asi neudělali," řekl jsem a ono to zaznělo poněkud huhlavě, neboť jsem mluvil žvýkaje tyčinku.
Možná kromě toho, že to, co je sežralo, by ještě mělo zásoby na zimu, dodal jsem v duchu.
"Hoďte mi ty ryby sem, já vám je vykuchám, a možná by bylo fajn, kdyby někdo rozdělal oheň. Vsadil bych se, že než se vrátí, tak jich stihneme i pár upéct."
Vyšátral jsem z kapsy datapad a podíval se, kolik je hodin.
"Je 7:24 coruscantského času. Pokud se nevrátí do standardní hodiny, bude to už podezřelé a měli bychom něco udělat, ale do té doby by se měl vrátit mistr Atama."
Ne tedy, že by coruscantský čas korespondoval s dobou otočení Edie kolem své osy, ale to je úplně fuk. I když... nebylo by na škodu vědět, kdy se setmí.
Jakmile se mi kousek od batohu nakupilo pár ryb, pustil jsem se do práce.

__________________________________________________
Elinor: Myslelas to jako "Marco, dej si Snickers", co? "Když máš hlad, nejsi to ty"

[Xavier]

Edia, skupina mistra Atamy (Dll)

Usadil jsem se na kraji skupinky a opět se zul.
Nechat ponožky s botama usušit byla nyní moje priorita.
Co? on se toho nápadu s tím, že budeme slepě pobíhat po lese, než nás něco sežere, nerozloučil?
Povzdechl jsem si.
Důvod proč zmiňoval kolik je Corusantského času jsem sice příliš nechápal, ale já nechápal spoustu věcí co se Marca týkali, takže jsem to moc neřešil.

[Gwendolin]

Skupina rytířky Avalin, Místo havárie: (Azíza Zaaur)

Zastavím se metr od mladíků a na suchu polknu. Při pohledu na zraněnou Shay se mi sevře hrdlo. Neodvažuji se dále mluvit. Stejně tak si netroufám přistoupit blíž či se některého z mláďat dotknout. Nechci nic riskovat. Nervozně kmitám ocasem ze strany na stranu, zatínám drápy do tlapek a koušu si ret.

Kdybych tak mohla něco udělat, ne tady jen tak stát!
Zadívám se do dívčina pobledlého obličeje a bezmocně svěsím uši. Když konečně Naen opatrně povolí stisk, strach vystřídá záblesk naděje. Očima přejíždím po Shayině zranění, abych následně zakotvila pohledem na vurkovi. Jakmile domluví, hlasitě vydechnu úlevou.

Díky Sílo! A díky vám! Ste oba skvělý! Máte to u mě!
Jako člen Postrahů cítím za každou svou kamarádku zodpovědnost. Udělala bych pro ně cokoliv a jsem si jistá, že ony to cítí stejně. Popojdu blíž. Samým nadšením obejmu své dva spolužáky, jednoho po druhém.

Díky!