Jeray Raw - Kdo si hraje (ne)zlobí Vongy (Levyn Abraham)

[Atalon]

Yavin 4; džungle:

Eilani znervózní, no vlastně to je ještě eufemizmus k tomu co předvádí když se snaží ze svého rtu vykousat zbytky krve a nohou si nejspíš vyhrabat útulnou noru kam zalézt, aby ti nemusela odpovídat.
“Jerayi… ani netušíš, jak je to nebezpečné.“
Začne nakonec opatrně.
“Já… já půjdu dál sama. Vy se vydáte zpátky k praxeu a když všechno půjde podle… zkrátka se odsud budete snad i moct dostat. Ale když půjdete se mnou…“
Víc říkat nemusí, pohřební tón jejího hlasu říká víc než tisíc slov.
“Takže se vrať nahoru a…“
Ani tohle už nedořekne, ale ne kvůli hořkosti, jako spíš stínu který se vynoří vedle tebe a její větu dokončí.
“…a ty se půjdeš nechat zabít, co?!“
Tale na rozdíl od tebe tiché lezení ze stromu takové problémy zřejmě nedělá a tvářit se jako mistr Solusar, když si Ro’aren půjčil jeho speeder a vrátil ho jako hromadu součástek, také ne a to tehdy nebyl daleko od návratu k temné straně.
“Co je? Myslela jsi že si nevšimnu dvou neohrabanců co lezou dolů?“
Tala celkem zuřila, i když nebylo úplně zřejmé proč, to co Eilani právě prováděla se jí muselo hodně dotknout, protože se tak tak držela, aby na ní neřvala.

[Levyn Abraham]

Yavin 4; džungle:

Eilani byla hodně nervózní. Dalo by se říct, že hodně i vzhledem k tomu šílenému dni, co byl za námi. Stál jsem tam a čekal na její odpověď, jakkoli nesmyslnou. Věděli jsme, že to bude nebezpečné a i to, co patrně čeká na konci, ale šli jsme s ní.
"Počkej, to ne. Vždyť jsme řekli, že s tebou půjdem."
Odvětil jsem zarytě. Pokud jsem se nemýlil, ještě před několika hodinami tvrdila, že ta loď, ve které odletěli ostatní younglingové byla poslední. Jak jinak bychom se tedy měli dostat z Yavinu pryč? Pravdou bylo, že bych se odtud celkem rád vypařil, protože jsem byl unavený, vynervovaný, vyděšení a tak dál, ale kdybychom šli pryč, tak rozhodně všichni. A jestli tu ona chce zůstat, tak mě odsud nedostane.
A to očividně ani Talu.
Vynořila se vedle mě jako duch, až jsem se nejdřív lekl. Bylo to z nevyspání i díky jejímu tichému pohybu, nejspíš, že jsem si jí vůbec nevšiml. Tvářila se dost.. nepříjemně. To nás slyšela?
Spal dneska vůbec někdo?
Tala byla dost rozhořčená, takže jsem poznámku o svém nemotorném slézání kmene raději přešel mlčením. Znovu jsem v duchu nad tím vším přemítal, Eilani teď nemohla jen tak vzít roha, když byla na stráži ta holka vedle mě. Nejlepší teda bude říct to co mám v hlavě nahlas.
"Tak hele, takhle.. Šli jsme s tebou, protože sme ti chtěli pomoct. A pokud se nemýlím, ta loď, co odletěla s ostatními, byla poslední. Takže teď se nemůžeš jen tak sama vypařit."
Možná jsem se v tu chvíli zmohl na nejdelší větu za ten den, ale šla od srdce. A v duchu jsem vroucně doufal, že s tímhle souhlasí i Tala, protože před těmi dvěma bych svoje názory obhájit nedokázal.

[Atalon]

Yavin 4; džungle:

Chladná noc příjemně osvěžovala a ubírala napětí tíživého ticha, než jej konečně přerušila tichá slova.
“Takhle to nemělo být.“
Eilani opět mluvila spíš k sobě, což v tuhle chvíli nebyl zrovna nejrozumnější nápad. Tala totiž opravdu neměla daleko k totálnímu výbuchu, vlastně jediný důvod proč k němu ještě nedošlo, byl její pohled přejíždějící okolí a uvědomění si nebezpečnosti něčeho takového. Naštěstí ale Eilani promluvila dřív než Tala.
“Stala se spousta věcí co se neměli stát…“
Eilani se zase toulala po hlubinách svých myšlenek víc než v realitě, ale aspoň už mluvila k vám, zřejmě…
“Oni měli zemřít, on tu neměl být… oni neví…“
Od Tali začalo přicházet podrážděné vrčení nenaznačující nic dobrého, ale kdo by se jí mohl divit. To vše se ale rychle změnilo.
“Teď je všechno jinak. To co se tu děje může změnit všechno, celou tuhle temnotu. Jen musí přežít a… a k tomu je musím zastavit než to probudí. Jestli probudí… použijí to jako zbraň ke zničení celých světů.“
Eilani byla bledá jako Alderanský mramor a vážnost jejích slov užírala život z vašeho okolí jako sudba smrti. Temnotou o níž mluvila musela myslet Vongy, válku která pustošila Galaxii a příslib její změny bylo něco nepřehlédnutelného, už jen proto že k horšímu zase o moc být nemohla. Ale ničení světů? Talino zalapání po dechu byla reakce celkem trefná.
“Chceš říct, že to co tu hledají…“
Talin hlas byl najednou nepřirozeně přiškrcený a i když dělala všechno proti tomu, nedokázala už znít tak jistě a rozhodně jako vždy. Tohle pro ní bylo další setkání s Vongy a mít dvakrát v jediném dni hrdlo sevřené úzkostí na ní bylo už dost.
“Ne…“
Zavrtí ale hlavou Eilani.
“…není to zbraň. Je to… je to pozůstatek, relikvie. Ale může být, ve špatných rukou a proto je musím zastavit. Musím ji získat a ochránit, nebo… nebo jí zničit.“
Bezděky ti hlavou proletí obraz výbuchu, ohnivého pekla sahajícího míle a nechávajícího za sebou jen spálenou zem. Výbuch bomby tak silné, že dokáže pohltit světy a zanechat jen spáleniště. Ale zároveň i obraz dívky, mladé miraluky tak známé, jak mizí ve výbuchu daleko menším, jak se její tělo vypařuje v oběti za zničení mnohem horšího zla. To Síla už nevydržela mlčet v napětí situace a opět nesla volání Eilaniných citů, to co by se jinak zračilo v jejích očích a nechávala vás stát zkoprnělé uvědoměním.
“Až přijdou, najdou vás… zachrání, stačí když… když se budete držet dál.“
Dodá nakonec tiše Eilani smířená s osudem. To by ale nebyla Tala kdyby jí tohle nepostavilo zpátky na nohy, ne taková jakou jsi znal.
“Jsi cvok?!“

“Vážně si myslíš, že tě nechám jít si hrát s něčím takovýmhle samotnou? Na to zapomeň. Řekla jsem že jdu s tebou a jdu. A jen mi v tom skus zabránit!“
Talin hlas zní sice výhružně, ale její oči jsou očima strážce, ochránce dívky jdoucí za vyšším posláním i když ani Tala pořádně nechápe za jakým vlastně.
“Ale tohle…“
Pokusí se Eilani zopakovat svou původní myšlenku. Nakonec jí ale opět nedořekne, je to zbytečné, Tala je rozhodnuta a nic to nezmění. Náhle se Eilani ale obrátí… k tobě.
“Tohle ale nedokážeme, ne bez něj.“
Ním jsi míněn ty, to víš, cítíš pohled, pohled miraluky sahající hlouběji než by to dokázali nějaké oči. A stejně tak i pohled Tali překvapený a nechápající.

[Levyn Abraham]

Yavin 4; džungle:

Eilani opět běh situace zvrátila tak, že jsem si připadal, že veškeré mé předchozí myšlenky byly naprosto mimo.
Tala připomínala načasovanou bombu, už potřebovala jen chvíli nebo sebemenší podmět, a vybouchla by. Možná ale ne, protože to přece jen byla Tala a věděla, že tady a teď by to nebylo bezpečné.
Miraluka, která se zřejmě duchem vrátila k nám a její slova patřila nám, měla dojem, že něco proběhlo jinak než mělo. V tom já jsem měl jasno - měli jsme nastoupit a odletět s ostatními. Jenže jsem měl mrazivé tušení, že zrovna tohle Eilani opravdu nemyslí. Vzápětí znovu promluvila, ale mě to do skládačky nesedělo. Ještě mi zbývalo najít spoustu dílků abych pochopil, co se tu vlastně opravdu děje. Kdo měl umřít, kdo tu neměl být a kdo neví o čem? Kdybych nebyl unavený a kolem nepanovalo tiché, uklidňující lesní ovzduší, asi bych byl nervní. A hodně. Takhle jsem spíš ale tápal v myšlenkách o významu Eilaniných slov. A Tala byla pořád nervózní, protože nám uprchlice neobjasnila důvod svého jednání.
Vzápětí se vyjasnilo, aspoň trochu, a Tala se od výbuchu hned o něco oddálila.
Probudí?
Zmateně jsem svraštil čelo. Nedávalo mi to ani trochu významu. Jako Talu mě napadla zbraň...
... ale to Eilani zavrhla. Ona podle svých slov hledala nějakou relikvii, aby mohla Vongy (pravděpodobně, co jsem se dovtípil) zastavit. Jenže co mohlo být na Yavinu tak mocného, a jak o tom zrovna tahle dívka mohla vědět? A jak mohla sama proboha zastavit něco takového jako byli právě ty noční můry, co se probíjeli galaxií? Když jsem je viděl, tak mi v tu chvíli moc zastavitelní nepřipadali. Ani zdaleka.
V hlavě se mi vynořil obraz, pocit, zkrátka opět něco z Eilaniny hlavy přeneseno přes Sílu. Nebylo to nic pěkného.. a pokud ona myslela na vlastní smrt, takhle odevzdaně.. Vyschlo mi v ústech.
Hned na to jsem se v jejích slovech zase ztratil. Ano, ale jedno bylo jasné, mluvila o možnosti našeho bezpečného odletu. Přesto jsem se nezmohl na slova odporu, protože ten předchozí výjev ve mě nechal docela silnou emoci. Eilani se chovala jako ten nejjedištější Jedi, když se dokázala pro něco takového rozhodnout.
Tala ovšem moc zaražená nebyla.

Byla rozhodnutá jít s Eilani, ač to ona chtěla nebo ne. A pokud šla Tala, tak jsem musel jít taky. Choval bych se jako srababa, kdybych nešel. Protože bych to vzdal, když jsem zjistil, co nám hrozí. Co konkrétněji nám hrozí. Velitelská dívka vedle mě byla očividně připravená se do toho vrhnout po hlavě.
Eilani se přeci jen proti jejímu rozhodnutí snažila ohradit, ale nedokončila ani větu. Uvnitř jsem byl o něco klidnější, protože teď nám nemohla jen tak uprostřed noci utéct, vydaná na pospas osudu. Půjdeme s ní, zřejmě všichni.
Najednou se ale miraluka znovu dala do řeči. Ale otočila se na mě.
Ne bez něj?
Zíral jsem na Eilani jako opařený. Cítil jsem její pohled, skrz Sílu, a i nevěřícný obličej Taly vedle mě. Já jsem na tom byl podobně. Vždyť právě já jsem byl jediný z té skupinky, který nebyl ničím užitečný, nic neuměl, nepodpořil ostatní, nevynikal v žádném oboru... Jak mohla teď přijít na to, že beze mě to nezvládnou?¨
"C-cože?"
Vykoktal jsem vzápětí překvapeně. Žádnou jinou smysluplnou reakci bych ze sebe asi nevypotil, a chtěl jsem vědět, proč Eilani řekla to, co řekla. Vždyť to bylo nepochopitelné.

[Atalon]

Yavin 4; džungle:

Chladná noc se přehupovala k ránu, ale najednou v ní bylo nějak nedýchatelně dusno, nebo alespoň pro tebe. Eilani sice mluvila v hádankách a nepochopitelných narážkách, ale nikdy neříkala věci jen tak a tohle řekla hodně jasně.
…ne bez něj.

“Proč Jeray?“
Otázka celkem stejné náplně jako tvá jen zformovaná s menším zaražením vyrazí i z Tali. Ale čekat o Eilani přímou odpověď?
“On jediný z nás může projít.“
Prohlásí zcela samozřejmě s pokrčením ramen, jako by to přece muselo být hned od počátku jasné.
A ono možná bylo?
Nebyla snad první věc kterou ti řekla pobídka k ukrytí? Schování? Co když nechtěla schovat sebe? Co když jí už od počátku šlo o…

Tala by ráda cosi řekla, ale z úvah i rozhovoru vás náhle vytrhne Eilani, nebo přesněji pocit děsu, jejího děsu běžící vám po zádech a zanechávajíc studený opar tělesné vlhkosti. Takové zděšení už tu párkrát bylo a ve spojení s touto chvílí mohl znamenat jediné…
Tala to tušila také, stejně jako ty se začala natáčet, dál za vaše záda do temnoty džungle, tam…
Tam odkud se vynořila do měsíčního svitu děsivá stvůrná lebka dřímající v rukou hůl v podobě hada a ženoucí se s vražedným pohledem k vám.
“Vong!“
Mysl ječí na poplach, ale hlasivky se krčí někde v rohu strachy, stejně jako motorika, taková samozřejmá věc občas pomáhající ke hloupostem jako pohyb. Zkoprnělost, strach i dýchat, pocity která tahle stvoření v Galaxii rozsévají. Pocity které ale nestačí, ne na mladou younglingskou dívku vedle tebe. Ne, její meč se rozžehne zelenou září a její tělo prohne v bojovém postoji, jako by proti ní stál jen další soupeř, jako by jí čekal jen další cvičný souboj v praxeu.
“Ib'tuur jatne tuur ash'ad kyr'amur!“
Z jejích úst se řinou neznámá slova, ale náboj který nesou jim sám dává místo mezi výkřiky k boji a lije jí do žil další sílu, je připravená bojovat, zabíjet.

Nepřítel se blíží, syčí a ječí, žene se jako by snad chtěl prostě proběhnout přes vás a ne s vámi bojovat. Ale chce, vidíš jak se napřahuje k úderu, jak se jeho zbraň nějak podivně mění, jak…
Jak ho vystřídává obrovský kus dřeva?
Tam kde ještě před vteřinou byla děsivá postava z nočních můr, teď leží jen obří větev dobré dva metry v průměru a snad pět na délku. Tuna dřeva objevivší se odnikud. Tedy odnikud…
Z vašeho spacího hnízda nad vámi se vyklání tři hlavy pozorující situaci.
Vedle tebe se rozezní smích, slyšet Talu se smát je celkem vzácné, ale stojí to za to. Její smích je plný a živý, jako píseň ptáků, jako hudba. A teď se směje z plných plic, když přechází nad, pod kládou uvězněné tělo. Směje se dokonce i ve chvíli kdy do něj zaboří svou čepel a změní jeho zkrvavený obličej na opálenou hroudu. Teprve pak její smích utichne a vystřídá ho divoký dech.
“Tak nesmrtelný přecijen nejsou.“

[Levyn Abraham]

Yavin 4; džungle:

Normálně bych se možná až urazil kvůli tomu, jak byla Tala udivená. Jenže já jsem byl taky, a Eilani nijak závratně to, proč to beze mě nedokážou, neosvětlila. Přesto bylo jasné, že já zřejmě v tomhle podivném dobrodružství nějakou roli hraju.
"On jediný z nás může projít."
Eilani odpověděla další zastřenou hádankou. Kudy jsem jako jediný mohl projít, nebo snad čím? Ale miraluka odpověděla naprosto samozřejmě, jako by to mělo být každému hned jasné a srozumitelné. Jako by to snad už říkala po několikáté. Jak horečně to šlo jsem zapátral v hlavě po všech dalších faktech, které jsem od ní během dne slyšel a snažil se najít logickou spojitost. Souvislost. Hned ráno, ještě v praxeu, než mě odtáhla od ostatních, říkala něco o schování. Co když...

Náhle se Eilani zase vyděsila, takže moje pracně vytesané myšlenkové vlákno bylo to tam. Opět mě přelila vlna jejích emocí a já se ihned rozhlížel potom, co bylo jejich příčinou. Otočil jsem se tam, kam se mohla miraluka skrz Sílu dívat, za naše záda. Nejdřív tam byla jen temnota pod listnatou střechou džungle, ale vzápětí se odtud zjevil... Vong!
Plně se na mě přeneslo Eilanino zděšení, protože ta nestvůra se hnala přímo na nás i se svou zvláštní zbraní. Ta tvář připomínající lebku byla čím dál blíž a nebylo jisté, že se včas vzpamatujeme a aktivujeme svoje meče..
Tedy u mě. Tala reagovala jako pravý voják, zatímco já jsem se zkoprněle snažil napodobit solný sloup. Vedle mě do tmy zazářila zelená koróna jejího meče a ona zaujala bojový postoj, jakoby to před ní vůbec nebyl jeden z Vongů, co plení galaxii a jen tak někdo se jim na odpor nezmůže. Křikla něco, čemu jsem ani za mák nerozuměl, ale ten bojovný a vyzývavý (možná výhružný?) tón jejího hlasu mě nemohl nechat na pochybách. Byl to prostě bojový pokřik, kterým si zřejmě dodala odvahu. Já pořád stál na místě jako socha a ten Vong se hnal blíž a blíž.
A najednou na jeho místě ležela obrovská masa dřeva.
Vyvalil jsem na to oči a zaraženě couvnul o krok zpátky. Moje ruka velmi opožděně sjela k meči na opasku.
"Co to..."
Zamumlal jsem a očima pátral po zdroji toho, co našeho přítele Vonga rozdrtil na placku. Až když se Tala vedle mě živě rozesmála, kouknul jsem se nad sebe. Z našeho apartmánu v korunách stromů se vykláněli zbylí tři younglingové ze skupiny. Zřejmě odtamtud pocházelo překvapení pro toho strašáka. Ale já jsem se smát nemohl, protože mi představa rozdrceného Vonga pod kládou nepřišla moc k popukání. A zvlášť potom, co mu ještě Tala spálila ten hnusný ksicht. Možná na něj byl ale méně děsivý pohled. A to, co Tala prohlásila, rozhodně mělo něco do sebe.
"Asi ne."
Kývl jsem hlavou, ale neusmál jsem se. Místo toho jsem si hlasitě zívnul.
"Bude vůbec ještě před svítáním někdo spát?"

[Atalon]

Yavin 4; džungle:

Odpovědi na tvou otázku se ujal Ro’aren, už jen proto že něco podobného měl prostě v povaze. Svraštil totiž obličej do karikaturního šklebu a houknul.
“No on by někdo spal kdyby tady někdo nešířil noční můry a pak pocit jako by vás někdo škrtil.“
Jistě, Eilanini emoce jimž jste byli vystaveni ty a Tala nebyli něčím směrovaným určeným jen vám dvěma, ale spíše koronou, polem šířícím se tak daleko jak jen dosáhlo. Očividně dost na to aby dolezli i do koruny stromů.

“A teď už se mi vážně zavírat oči nechce.“
Dodal Ro když sešplhal na zem a věnoval letmý pohled mrtvole Vonga. Z ní sice nebylo vidět mnoho, většinu zakrývalo listový větve, nebo tma stále ještě vládnoucí noci, ale byla tam a to celkem stačilo. Zvláště když si člověk ještě vzpomněl na obraz zkázy Eilanina vidění, nebo pocit hrůzy který cítila.
“Myslím že bychom měli vyrazit.“
Oznámila rozhodně Tala a sama vypadala dost podobně jako ty, také nezamhouřila oka a to ze síly co měla jí poskytla meditace, ale na rozdíl od tebe vypadala na to mnohem uvyklejší. Ostatní neprotestovali. Zvláště když si dali dohromady, že čas který vám Eilani slibovala nebyl tak štědrý, ale spíš způsobem jak se vás zbavit a vstříc nebezpečí se vydat sama.

“Cestou ti ukážu jak meditovat, abys nabral sílu.“
Šeptla ti Jynna když viděla vaky pod tvýma očima.

[Levyn Abraham]

Yavin 4; džungle:

Možná se dalo čekat, že se mé otázky chytne Ro´aren. Bylo to pochopitelné, on tu byl ten typ, co by se klidně ještě vyspal. Snad jsem nebyl sám, kdo během noci oka nezamhouřil. Krátce jsem se uculil, protože tenhle důvod ten kluk podal takovým tím naoko velmi ukřivděným tónem. Mohlo mi dojít, že Eilaniny emoce doputovaly až nahoru na strom. Takové výjevy a pocity mohly s obyčejnými sny nebo lehkým spánkem pěkně zamávat.

Ale Ro už spát nechtěl - a ostatní zřejmě taky ne. Nevím, jak by si s mými nočními vidinami pohrála hlava po tom, co se po nás řítil jeden vzrostlý Vong a potom, co jsem se dozvěděl, že i já nějak výrazněji figuruji v Eilanině... plánu? Těžko najít dobrý výraz pro to, co organizovala. Pořád byla tma a já měl vtíravý pocit, že se kdykoli z nějakého hlubokého stínu může vynořit další vetřelec. Nebo že to tu může celé explodovat, jako ve vizi budoucnosti, kterou nám miraluka předložila. Asi bych už taky neusnul, i když jsem byl tak utahaný.
Tala se tedy znovu chopila iniciativy a sevřela opratě ve svých rukou. Hnala nás dál. Přesto to vypadalo, že noc strávila asi stejně jako já - přechodem mezi meditací a bděním, který nepřinesl kýžený výsledek, leda kruhy pod očima. I když kdo ví, třeba byla úspěšnější a odpočatější. A bylo ve hvězdách, kolik máme času - nebo kdy se nás Eilani bude snažit znovu setřást.
"Tak jdeme."
Souhlasil jsem odevzdaně a - jelikož nebylo, co bych s sebou bral, když nikdo kromě Jynny neměl žádné zavazadlo nebo tak - vydal se za Talou, když vyrazila.

Mile překvapený jsem se otočil na Jynnu a věnoval jí jeden z velmi mála opravdu šťastných úsměvů toho dne.
"To by bylo skvělý, dík."
Přikývl jsem. To byla dobrá vyhlídka na to, že jsem neměl ani ponětí, kdy a kde naše cesta skončí.
Snad tedy ne dřív, než by měla.
S takovými vyhlídkami jsem následoval ostatní do džungle, jasné cítíc nepatrnou váhu meče u pasu.

[Atalon]

Yavin 4; džungle:

“Tady. Tohle mi před nějakou dobou dal mistr Skywalker.“
Odpoví ti s vřelým úsměvem Jynna a podá ti podivný svazek kovových vzájemně propletených kroužků. Každý má trochu jinou velikost a některé i tvar, největší z nich ale nepřesahuje šest centimetrů v průměru, nejmenší pak má něco přes dva centimetry. Dá ti chvíli, aby sis svazek pozorně prohlédl a prostudoval. Abys zjistil, že i když kroužky vypadají do sebe propletené jen náhodně, je to ve skutečnosti velice složitá struktura obepínající každý jeden a svazující ho se zbytkem. Ani jediný se tak nedá vyjmout a přece jsi si skoro jistý, že to jít musí. Pak se nad tebou a tvým nechápavým výrazem konečně slituje.
“Je to hlavolam, ty kruhy se dají rozpojit, tedy teoreticky, mě se to ještě nikdy nepodařilo. Ale je to dobrý nástroj na něco čemu se prý říkalo meditace v pohybu.“
Vysvětlí ti klidně.
“Normálně se při meditaci vyžaduje celkové zklidnění mysli i těla, že?“
Otázka skoro jako od mistra, vlastně tou samou vás párkrát už některý i častoval.
“No u téhle ale jde jen o zklidnění mysli. O její odvedení na nějakou manuální činnost. Hodně uživatelů této techniky prý při ní opravovalo techniku. Ale tohle je… no nepotřebuješ k tomu nářadí a dá se to používat za chůze. Jde o to, že si sice neodpočine tělo, ale mysl ano, pročistí se a doplníš ztracené Síly.“
Když se člověk podívá na ní a její sestru, tak je tu opravdu vidět oproti vám rozdíl. Ani Jynna, ani Jaga nevypadají unavené, nebo neodpočaté, právě naopak.
“Jde o to, abys se soustředil na řešení problému…“
Pokračuje a ukáže na hlavolam v tvých rukou.
“A zbytek přenechal Síle. Všechno ostatní, chůzi, dýchání, myšlení, prostě všechno. Soustředíš se jen na problém. Tvá mysl cestou možná vyřeší víc než jeden hlavolam, ale ty jí do toho nebudeš nutit, jen ji necháš plynout, jako řeku. Najít si cestu překážkami, vytvořit si vlastní koryto až k cíli. Rozumíš?“

[Levyn Abraham]

Yavin 4; džungle:

Jynna mi podala něco, co připomínalo takový ten klasický svazek klíčů. Jen ho netvořily klíče, ale mnoho kroužků různých velikostí. Vypadalo to na první pohled jako řetěz, pevně spojeno a dáno, ale přece se zdálo, jako by jednotlivé části z toho.. hlavolamu šly vyjmout ven. Nějak, jako by se to dalo rozebrat, a ne silou (tou fyzickou)... Neměl jsem ale naprosto žádné tušení, jak to může fungovat k meditaci. Určitě nějak ano, když to pocházelo od samotného mistra Skywalkera. Nemohlo to být jen náhodně zapuštěné do sebe, prostě v tom třeba byl nějaký systém, ale...
Z mého pohledu jen trochu, ale nechápavě, jsem se podíval zpátky na Jynnu. Slitovala se nade mnou a osvětlila mi tu záhadu.
Takže ta domněnka byla vesměs správná, šlo to nějak rozpojit, ale těžko. Jestli se to nepovedlo jí, která byla tak citlivá na Sílu a byla v ní v mnohem lepším spojení, tak jsem nemohl být úspěšný ani já.
"Jo."
Kývl jsem na srozuměnou, jako že chápu a čekal, jestli bude pokračovat. Při tom jsem kmital pohledem mezi ní a oněmi kroužky.
Nadzvedl jsem obočí, když z ní vyšla věta jako od mistra, typicky učitelského rázu. Teď jsem nekýval, protože jsem nevěděl, kam tím míří.
Ale osvětlila mi to.
"Jo, takže.. stačí zaměstnat ruce? Prostě ... vyprázdním hlavu?"
Ujistil jsem se. Rozhodla se mi to vysvětlit ještě líp, jinak. Teď jsem se koukal jen na ní, hlavolam jsem jemně a pomalu, poslepu, zkoumal prsty. Tak odtud vál vítr toho, proč jsou Jynna a Jaga tak.. svěží.
"Dobře."
Přikývl jsem po jejích instrukcích a upřel zrak na hlavolam. Snažil jsem se s nakrčeným čelem nějak přijít na správné řešení, prostě nějak logicky rozpojit ty kroužky. Možná to nebyl ten správný postup, ale nějak jinak jsem to prozatím nezkoušel. Šel jsem dál a porůznu casal za kroužky tu a tam, kroutil a přetáčel, jen aby se nějak objevilo správné řešení.

[Atalon]

Yavin 4; džungle:

Cesta logiky byla… nu logickou, ale jak už to u tajů Síly bývá, nebyla asi tou správnou. Asi? No vzhledem k tomu, že tě už jen prvních pár desítek pokusů snad ještě víc vyčerpalo o vzrůstající frustraci z neúspěchu a desítkám zaškobrtnutí v džungli, osvětlené jen prvními ranními paprsky, ani nemluvě… spíš určitě. Jynna tě ale nechávala najít si svou cestu k poznání a tak se ti do pokusů už nepletla, jen tě občas odtáhla stranou když jsi si to namířil na čelní setkání s nějakým stromem, nebo jinou vážnější překážkou.
Teprve když jsi rezignoval se na tebe klidně usmála s drobným usměrněním na tvé cestě.
“Používáš příliš prostředků na málo cílů. Přestaň tolik přemýšlet. Jen se soustřeď na všechno, na celek, jako když trénuješ levitaci. Soustředíš se na to s čím chceš pohnout, ale zároveň i na spoustu dalšího. Na Sílu, na dech, na okolí, na úkol, na sebe. Dělej to stejně. Soustřeď se na svůj cíl jen tolik kolik je třeba a zároveň na všechno okolo, na jednotlivé kruhy, na celek, na systém v nich, na cesty, na to jak se hýbou, třeba i na vzduch co skrze je proplouvá, na to všechno.“

[Levyn Abraham]

Yavin 4; džungle

To snad nebyl hlavolam, ale nesmysl. Zkoušel jsem to pořád dokola, ale ty kroužky se ne a ne hnout. Byly k sobě jako přikované, zmagnetizované (což nebyly, to jsem zkusil), nehnuly se ani o píď, natož aby se mi podařilo je nějak rozpojit. Pekelně jsem se na své snažení soustředil, takže jsem mnohem méně pozornosti věnoval cestě. Tím se dalo vysvětlit občasné škobrtnutí nebo chvilkové hledání rovnováhy. Jynna šla vedle mě tiše a nijak mi neradila. Navázala se mnou kontakt jen tehdy, když se mi do cesty postavil nějaký strom, což bylo dobře, protože po srážce s ním bych toho hlavolamu asi rychle nechal.
Nechápal jsem, jak to může pomoct k meditaci a navrácení sil, protože jsem cítil možná ještě utahanější a rozhodně víc frustrovaný. Vážně jsem to chtěl vzdát, ale Jynna se nade mnou slitovala a ještě jednou mi poradila.
To, že to přirovnala ke cvičení levitace mi docela pomohlo. Přes základní problém v tom oboru jsem se totiž už přenesl a měl jsem takous jakous představu, tedy rozhodně lepší než předtím, jak na to mám jít. Prostě trochu víc jako Jedi.
"Hmm.. Jo, dobře. Dík."
Zamumlal jsem jí v odpověď a zpytavě se podíval zpátky na kruhy. Teď jen zbývalo to udělat. Snažil jsem se tedy soustředit na všechno to, co vyjmenovala, zároveň.
Na ty kruhy - jistě, mezi kruhy byl prostor, a každý kruh byl připoutaný k těm ostatním...

[Atalon]

Yavin 4; džungle:

Hledání nové cesty není nikdy snadné a u věcí Síly to platilo vždy dvojnásobně. Takže nebylo divu, že ti trvalo hodnou chvíli než jsi dokázal najít tu onu pověstnou hranu soustředění a rozptýlení. Koneckonců ani ta telekineze pro vás nebyla zrovna každodenním chlebem jako spíš tajemnými končinami vašich vrozených darů. Přesto po čase jako by se před tebou zjevila cesta. Ano tvé nohy přestávali stále více klopýtat, až jsi nakonec věděl kam jdeš skoro lépe než ostatní. Džungle jako by ti prozrazovala své cestičky a přestala ti klást do cesty překážky. A to nebylo zdaleka vše, i když ti svět kolem přišel rozmazaný a nepodstatný, bylo v něm něco pevného. Shluk kovových kruhů, který se stal tak nějak samovolně středem všehomíra a najednou snad jako by už nebyl jen svazkem, ale něčím jiným, organizovaným, strukturovaným, něčím naprosto pochopitelným. Tak pochopitelným, že se pod dotyky tvých prstů začal ze svazku stávat spíše řetěz spoutaných kruhů a nebýt vyrušení, možná by ses dopracoval i k jeho rozluštění. Minimálně na dosah jsi mu byl, cítil jsi ho, nebyli v tom instrukce, přesný postup, nic tak hmatatelného, spíš jen intuice, instinkt vedoucí k cíli. Nemluvě o pocitu klidu a harmonie, neuvěřitelného uvolnění, jako bys právě prospal celý den v té nejpohodlnější posteli.

Bohužel, než jsi stihl svůj meditační výlet dokončit do nějakého cíle, přerušila tě Eilani.
“Jsme tady, tam za kopcem.“
Její slova k tobě doléhala s plnou naléhavostí a nutila tě vrátit se zpět k bdělému soustředění, zpět do džungle. Ta se ale změnila, ta která vás teď obklopovala byla hlubší, zarostlejší, temnější, jen vzduch tu byl tak těžký, že vás skoro tlačil k zemi. Pronikalo sem jen posporu světla a to už jitro pokročilo a nebylo tu slyšet žádný život… no žádný…
Kopec na který Eilani upozorňovala býval někdy kdysi dávno skálou než ho pohltila džungle, než jej obrostl mech, tráva a liány. Teď už z něj zbývala jen překážka blokující výhled. Neblokující však zvuky, které napovídali, že nejste sami.

Vedle tebe stále věrně stojící Jynna tě teď pozorovala s pohledem úcty a snad i trochu obdivu. I trochou smutku, to když jsi několika pohyby zmuchlal řetěz zpět do svazku, mnohem lépe nacpatelného do kapsy, kde by se beztak do svého původního tvaru vrátil. Přesto ti nakonec věnovala uznalé přikývnutí, nejspíše jsi se dostal za tak krátkou dobu mnohem dál než by čekala. Nic ale neříkala, nikdo nic neříkal, protože zvuky které k vám doléhali, byli dostatečným varování. Dostatečnou předpovědí toho co vás čeká.

A přece když jste se doplazili ke zlomu pahorku zůstali jste chvíli tiše zírat. Před vámi v malém zarostlém údolí stála loď která se v okolní džungli svou podobou skoro ztrácela, nemít je svém rodokmenu něco snad podmořského. Nebyla velká, snad to byl nějaký člun, Vongský frachťák, nebo tak něco. Kolem něj ale pobíhalo přes třicet příšer, které už jste poznávali dokonale. Bojovníci z nočních můr se proplétali něčím v čem se hodně vzdáleně dalo poznat zbytky civilizace. Kdysi to mohla být vesnice, možná i malé město, nějaký komplex budov, dávno opuštěný a zapomenutý, ponechaný pod správou džungle, pohřbený pod její silou. Z budov dnes už zbývali jen zbytky, obrysy pod zeleným baldachýnem.

[Levyn Abraham]

Yavin 4; džungle

Šlo to ztuha. Postupoval jsem jinak, než jsem byl tak nějak od přírody zvyklý, podobnou metodou jako při manipulování s předměty. Jenže takhle samovolně se napojit na Sílu nebylo rychlé ani jednoduché, možná tak pro mistra Jediho jako byl mistr Skywalker. Přesto jsem se do toho asi postupně dostal, i když jsem to přestal sledovat (to byl možná ten konkrétní bod zlomu). Přestal jsem zakopávat o vlastní nohy i o větve ležící na zemi a Jynna, jdoucí vedle mě, mě už nemusela chránit před každým zbloudilým stromem. Začínal jsem v tom spletenci kroužků nacházet smysl, jako by to byl řetěz. Jako by v tom opravdu byl řád, a každý kruh i prostor mezi nimi, to mělo dané místo. Cítil jsem, že jsem velmi blízko, stačilo ještě chvíli, ano, určitě to bylo jen o času, celá ta meditace. Už už se ten hlavolam měl vyřešit, když...

Bylo to vytržení, Eilanin hlas úplně přerušil ten běh věcí kolem mě. V tom do sebe všechno zapadalo jako správně namazaný stroj, mělo to své místo a bylo možné řešit hlavolam. Jenže jakmile miraluka promluvila, probral jsem se z meditace. Džungle kolem se dost změnila, ve vzduchu bylo mnohem větší vlhko, bylo těžké a hůř dýchatelné. I kolem bylo větší šero a hustější vegetace, ale hlavní bylo to, co Eilani řekla -
Jsme tady.
Uvědomil jsem si, že ta meditace mi opravdu pomohla. Cítil jsem se, jako bych prospal dvanáct hodin a ne dvanáct minut, tak, jak tomu bylo. Jynně jsem opravdu mohl jen děkovat, protože to dokonale zabralo, a v duchu jsem tomu předtím zas až tak nevěřil.

Usmál jsem se na Jynnu, která stála pořád vedle mě.
"Díky, fakt je mi líp."
Poděkoval jsem jí, ale trochu tišeji, možná proto, že jsme už byli na místě. Hned za tím kopcem podle Eilani byl cíl naší cesty... Zachytil jsem pohled, kterým se na mě majitelka hlavolamu dívala. Byl takový uznalý, nebo tak něco, až jsem se možná i začervenal. Nebylo proč se na mě dívat uznale. Nacpal jsem rychle kroužky do kapsy a pohled přesunul k tomu kopci před námi. Bylo to spíš něco, jako by to ani kopec nebýval, byl obrostlý mechem a nízkým porostem. A to něco podle miraluky číhalo za ním. Tam číhal cíl její, tedy, naší cesty.
Když jsem se s ostatními plazil nahoru na pahorek, slyšel jsem zřetelněji ty podivné zvuky. Podivné byly proto, že do okolní džungle tak nějak nezapadaly. Vrátil se mi pocit nervozity a těžkého žaludku, který mě při meditaci opustil. A když jsme se dostali až ke zlomu, na vrchol...
Byli tam. Asi tři desítky Vongů pobíhaly kolem něčeho, co vypadalo jako loď. Určitě přiletěli s tím, o tom nebylo pochyb, ale nedokázal jsem to nějak identifikovat, docela to splývalo s okolím. To také nebylo zrovna lesní. Kolem lodi byly jakési travou nebo mechem obrostlé útvary, které připomínaly zbytky nějakých budov. Někde tam možná byly i nezarostlé, holé zdi.. Ale ač už na Yavinu někdy stálo město, už dlouho tu asi kromě Vongů nikdo nebyl.
Snažil jsem se nepozorovaně a tiše ležet mezi ostatními a přemítal jsem, co bude dál - první krok jsem nechal na nejmenovaných vůdkyních naší skupiny, na Eilani, nebo popřípadě Tale. Ale miraluka by měla vědět, co dál.

[Atalon]

Yavin 4; džungle:

Čekat od Taly první reakci, bylo jako sázka na hamižnost hutta, zkrátka něco co se vždy osvědčuje.
“Adenn sheb be or’dinii!“
Je zvláštní, že zaklení většinou jde poznat v jakémkoli jazyce a tohle z Taly vylétlo během vteřiny.
“Přes tohle neprojdeme. Sílo Eilani, řekni prosím, že to co hledáme není uprostřed těch trosek či co to je, ale jen někde v hezkém temném koutku, prosím…“
Tala konečně jednou zněla zase jako ta holka kterou jsi až do dneška znával a vídával. I když si u toho člověk musel odmyslet ten připravený meč v ruce a fakt, že pokud jí Eilani v tomhle zklame, tak to vážně asi zkusí. Eilani, tentokráte ale neklame. Klidně a celkem vážně zavrtí hlavou. Vůbec je teď vážnější než kdy dřív, a bělejší, ale to od začátku téhle výpravy.
“Ne, tady to není. Jen oni si to myslí.“
I přes všechnu tu vážnost zahlédneš škodolibí záchvěv od nervozity okousaných rtů.
“Musíme támhle…“
Vysvětlí a rukou ukáže na skalní stěnu vedle trosek. Je od vás jen kousek, takže jí dobře vidíte, ale i tak vám dá hodně práce všimnout si malého tmavého a samozřejmě zarostlého otvoru. Musí to být jeskyně, nebo alespoň výduť, dost daleko od nezvaných průzkumníků a dost pohlcená džunglí, aby nebyla nedosažitelná.
“Bezva!“
Bojovná Tala je zpět, právě jí někdo podal prst s nápisem šance na přežití a generál se ho chopil s dravostí šelmy. Zase jí září oči nadšením a formujícím se plánem na plíživý přechod přes kopec, dolů do hustého porostu a po jeho úpatí až k cíli.

“Ať se uvnitř stane cokoli, musíš zachovat klid a rozvahu. Ty jediný to můžeš dokázat, na to pamatuj.“
Zašeptá ti tiše Eilani, zatímco Tala vysvětluje svůj plán.