Prolog:
V jedné jednací místnosti, kdesi v komplexu imperiální inkvizice proti sobě v měkkých polstrovaných křeslech seděli dva muži.
Oba na sobě měli tmavý inkvizitorský oděv, oba měli delší tmavé vlasy. Ani jeden z nich neměl příliš výraznou tvář a přeci...
Přes ty známky určité podoby byl každý z nich na první pohled odlišný.
Bran Geri za sebou měl těžkou zkoušku. Velice nedávno si prošel prakticky celý proces začleňování do inkvizičních řad.
Teď bez hnutí, mírně předkloněný seděl ve svém křesle a ani se příliš nesnažil zakrýt prázdný, skleslý výraz své tváře.
Kromě toho na něm stále byly jasně viditelné zámky únavy a určitého fyzického vypětí. Zkrátka tam jen tak mlčky seděl.
Ten druhý seděl pohodlně zapřený ve svém vlastním křesle. I on měl ve tváři nehybný výraz, ale spíš klidný, jaksi neurčitý. Pokud se z jeho vzezření dalo vůbec něco vyčíst, pak to, že se pokouší vystupovat se sebejistotou.
Svůj pohled upíral na Brana. Ani on nepromluvil.
Kdo ví, o čem tam ti dva před tím mluvili, muselo to být něco důležitého, ne příliš příjemného.
Pak se po krátké tíživé odmlce Bran zavrtěl a trochu se ve svém křesle nadzvedl, jako by chtěl vstát.
"Smím odejít?" zeptal se. Ten druhý byl ale pozorný. Všiml si už Branova prvního pohybu. Svraštil obočí a zavrčel hlavou.
"Ne. Kam bys chtěl jít?" odtušil s nádechem toho tónu, jako že je to až příliš jednoduchá hádanka.
"Když ne, tak to není tvoje starost. Do tohohle ti nic není." odsekl, Bran jakkoliv to přes únavu neznělo ani moc ostře.
Ten druhý se na chvíli zarazil. Bran ve většině věcí celkem spolupracoval, reagoval jinak, vstřícněji. Teď to prostě nevydržel.
"To se pleteš. Je to moje starost a je mi do toho hodně," opravil ho s klidnou převahou.
"Zaprvé jsem vyšší inkvizitor, vlastně i tvůj nadřízený a v téhle věci jsem dostal jasné instrukce, co mám dělat.
Zadruhé, pokud chceš jít za ní, za svou dcerou, nezkoušej si myslet, že o tomhle snad nic nevím," poučil Brana a vstal prakticky ve stejném okamžiku, kdy to udělal ten. Asi minutu tam zase jen tak stáli a napjatě si měřili jeden druhého.
"Nemusíš se bát. Svoji dceru uvidíš velice brzy. Teď tu na mě chvíli počkej. " přerušil nakonec mlčení vyšší inkvizitor.
"A kam jdeš jako ty? Nemůžeš jí dělat to samé, co.... Je to ještě dítě. Slíbil jsi mi přece...," pokusil se zaprotestovat Bran ve chvíli, kdy si to vyšší inkvizitor namířil ke dveřím a on pochopil. Nedosáhl tím však ničeho.
Vyšší inkvizitor se zastavil a ohlédnul se zpátky na Brana.
"No právě. O to lepší důvod, abys tu na mě doopravdy počkal. Kdyby se mi kvůli tobě nepovedlo splnit ty pokyny.
No… To bych si musel vzít na svědomí, že jsem vám dvěma přidělal další problém. A to bych nechtěl," řekl.
Poté rychlým krokem opustil místnost a zanechal v ní Brana samotného se svými myšlenkami.
Pokoj někde ve spleti chodeb:
Už nějakou dobu jsi byla sama, zavřená v tom samém pokoji. Velice těžko odhadnout, jak dlouho to opravdu mohlo být.
Určitě to bylo víc jak den, určitě to bylo víc jak týden. Možná měsíc, možná míň možná víc. Pro neklidnou dětskou mysl to bylo dost dlouho tak jako tak. Samotný pokoj nebyl nic zvláštního. Bylo to velice chudé místo. Z věcí tam bylo spíš, nic, než moc.
Neměla jsi tam žádné další oblečení. S převlékáním to tudíž bylo horší. Přesto to v konečném důsledku nebylo horší, než jinde před tím. Když nic jiného, měla jsi tam alespoň jednoduchou postel, tenkou přikrývku a pár věcí na základní hygienu.
Hlady jsi taky netrpěla. Zřídka, ale sem tam přeci se někdo objevil, aby ti pár soust přinesl. Vždycky se pak zastavil v pokoji a rozhlédl se, jestli je všechno v pořádku, jestli stále máš všechno t těch pár věcí. Jinak s nimi ale vůbec nic nebylo.
Stejně jak přišli, tak i odešli a tebe se nikdo z nich moc nezajímal. Pořád jsi byla sama a neměla co bys dělala.
To může pro někoho, kdo má sedm let, ještě horší, než pro dospělé. Kdyby ti nenosili jídlo, většinou by se nedělo vůbec nic.
Několikrát se objevil tvůj táta. Jenže i táta chodil velice málo, vždycky po dost dlouhé době a udála se s ním jakási změna.
Něco se mu stalo s očima. Měl je jiné, i když se mu snad úplně nepřebarvili. Chodil i jinak oblečený, celý zahalený do černé.
Jinak se zdálo, jakoby ztratil něco z té energie, kterou měl před tím. Skoro vždycky vypadal znaveně a zamyšleně.
Pokud s ním před tím byla nějaká legrace, nadále ani tak ne. Začal být až dost vážný. Nebyl ovšem zdaleka tak klidný a vyrovnaný. Ne, že by se s tebou snažil přímo komunikovat. Ale ty sama jsi z něj v Síle cítila dost výrazné ozvěny.
Do řeči mu zrovna moc nebylo. Skoro nic ti zatím nemohl povědět, jakkoliv tohle platilo i dřív, než ses dostala právě sem.
Nikdy se ti nesnažil, kdo ví co všechno složitě vysvětlovat. Ke všemu se změnilo i to co říkal. Kdysi se ti snažil vykládat o tom, jak jednou bude všechno v pořádku, jak se nebudete muset vůbec nikam stěhovat, jak si najdete nějaké pěkné místo, kde by se vám mohlo líbit a trávit víc těch pěkných společných chvil. Teď se omezoval na omluvy, že přišel hned, jak to bylo možné.
Kdyby bylo po jeho, prostě by tam seděl a díval se na tebe, nebo by tě hladil po vlasech, což stále dělal jemně a pečlivě.
Na tom všem bylo skutečně něco zvláštního. Nebylo by tak těžké se výsledku leknout.
V tuhle chvíli tu ale nebyl táta, ani nikdo jiný. To místo bylo takové, jako skoro pořád. Prázdné, tiché, opuštěné a nudné....
Nakonec se přeci jen muselo něco změnit. Když nic jiného, musel přijít někdo z těch, kdo ti nosili jídlo.
Na chodbě se skutečně ozvaly rychle se blížící kroky. Byly to těžší kroky. Musel to být nějaký muž.
Instinktivně jsi vycítila, že tvůj táta to není. Ty kroky by zněly maličko jinak. Ještě chvíli to trvalo, než kroky dozněly.
Ve dveřích to zapípalo, zasyčelo, aby se postupně začaly otvírat. Za dveřmi stál nějaký muž. Určitě nebyl starší, než tvůj táta.
Stejně jako tvůj táta měl tmavé vlasy, přičemž byly ještě delší, než ty tátovi. Měl na sobě i podobný tmavý oděv.
Byl vysoký a Měl žluté oči. Pokud z tvého táty vyzařovalo něco zvláštního, z tohohle to šlo cítit minimálně ve stejné míře.
Neznámý muž, se vší určitostí nikdo koho bys viděla pravidelně, si tě pátravě prohlížel. Odhadoval tě svýma očima.
Podle všeho ho to co viděl, docela uspokojilo. Letmo přikývl. Teprve potom na tebe promluvil.
"Pojď se mnou!" pokynul ti. Neřekl to zase příliš příkře, byl to však spíš příkaz, než přání, či prosba.. Nic víc, nic míň.
Nikam nespěchal. Vrhnul na tebe další pohled, jako by odhadoval, jestli ho budeš chtít jenom tak poslechnout.
Čekal, jestli ho budeš následovat.