Ceana Geri - Za zvuku rozkazů

Pakliže je hráč neaktivní déle než 30 dnů, jeho mise bude dočasně přesunuta sem

Moderátor: Moderátoři

Zamčeno
Uživatelský avatar
Alyatur
Rytíř Jedi
Rytíř Jedi
Příspěvky: 247
Registrován: 13.9.2012 06:31:35

Ceana Geri - Za zvuku rozkazů

Příspěvek od Alyatur »

"Duše dítěte je čistá a neposkvrněná, právě ony skvrny nám berou dětství. Věk je pomíjivý, jen klame náš zrak a zatěžuje mysl."
-Neznámý autor-
Něčím jsme, něco nás formuje. Proplétáme se životem, získáváme poznatky, vjemy. Učíme se jak chodit, mluvit, žít. Rozvíjíme to co získáváme a snažíme se získat více. Stáváme se osobností, překonávající překážky každodenního života. Učíme se vyrovnávat se ztrátou, přijímat radost. Hledáme cíl štěstí, jakožto klíč k němu. Potkáváme ostatní osobnosti, celou společnost jež nás utvářela. Takto formováni postupujeme dále, stále s pevnou vírou ve světlý zítřek. Někdy klesáme hluboko, někdy létáme ve výšinách. Ovšem dokud naše víra zůstane silná můžeme stát na nohou. Nacházet důležitosti, určovat si nové.
Od malička tě formoval strach, stres a bolest. Útěky a následná deprivace. Udržela jsi však hlavu zvednutou, nikdy se nepoddala nepřízni nadcházejících dnů. Samotná společnost tě formující, byla zkažená, prohnilá do morku kosti. Tvůj otec podlehl, stal se jedním z nich. Zradil své ideály stejně jako tvé. Kastrel i ostatní inkvizitoři se snažili učit tě, vštěpovali hodnoty daleko za hranicí kýžené normality. Někdy to znamenalo pláč, jindy pohled do vlastní duše. Prožitek daleko za hranicí malé holčičky, daleko za hranicí lidské duše. Tvůj dar, tvá "výjimečnost" tě stála dětství. Bezstarostné okamžiky ti nebyly souzeny.
Leží před tebou nová zkušenost, nové místo plné nepoznaného, prožitků a vjemů. Je jen na tobě jaké poznání si odneseš, jakou osobnost zformuješ a na jaké cestě budeš stát jakmile to vše skončí...

Dantooine - Ukrytý komplex akademie

Damian, desátník, k tobě vztáhne ruku a pomůže ti na nohy. Dokonce ochotně vezme zavazadlo. Krátce prohlédne pokoj, jestli něco nechybí.
Vyvede tě z kajuty, pryč z přepravní lodě. Naskytne se ti pohled menšího vojenského komplexu. Hlavní sál, místnosti pro ubytování, nějaké ty trenažéry. Velký rozdíl oproti chmurným inkvizitorským cimrám.
Brzy vše pochopíš a zvykneš si tu. Rychle shrnu základy a zavedu tě do ubikací. Neboj se ptát.
S úsměvem se ohlédne, kráčí před tebou a vehementně ukazuje, očividně pyšný na stavbu.
Celá akademie spadá pod kapitána Tarrena, ale toho nikdo nechce rušit, věř mi. Není zlý, ovšem má rád přísný řád.
Ukáže směrem k prosklené vestavbě.
Zatím tu máme pět skupin. Všechny spadají pod poručíka Cassiu. Ta se účastní všech zkoušek a dnes ji poznáš. Dokud nevybočuješ z řady, nebudeš mít problémy.
Opětovně reaguje úsměvem. Projdete vstupním sálem, ubíráte se k samotným ubikacím.
Damian dále vysvětluje, kde budeš jíst, kde trávit volný čas. Z celé akademie vyzařuje podivný pocit, klid. Útěcha, která se ti tak dlouho vyhýbala. Zvláštní nalézat ji tak daleko od všeho, všech, které jsi znala.
A nakonec jsem tu já. Budu dohlížet na vaši skupinu, třetí jednotku. Nejlepší jednotku, jestli mohu soudit. Uvidíme se každý den, při každé části výcviku.
Spokojeně se zasměje. Všímáš si ostatních "členů", kadetů. Tvoří je děti podobného věku jako ty sama. Kolik asi bude takových jako ty? Mají stejné osudy?
Desátník na poslední chvíli rukou zatarasí vstup do ubikací a hlasitě oddechne.
Vlastně je tu ještě někdo. Ani kapitán s tím nesouhlasil, přesto tu je. Inkvizitorka Ashanti, neustále se nám pletoucí pod nohy. Snaž se jí vyhnout, radím ti dobře. No prozatím je to vše, běž se seznámit s ostatními. Poznáš je podle rudého pruhu na tunice.
Svěsí ruku a dovolí ti projít. Ještě chvíli zkoumavě pokukuje po novém přírůstku, než se otočí.
Obrázek

Uživatelský avatar
Hayasan
Rytíř Jedi
Rytíř Jedi
Příspěvky: 844
Registrován: 25.1.2013 22:01:44
Czech Republic

Re: Ceana Geri - Za zvuku rozkazů

Příspěvek od Hayasan »

Dantooine - Ukrytý komplex akademie
Nikdo mi nic nevysvětlil. Nalodili mne do nějakého raketoplánu? jako nějakou bagáž. Dost dlouho jsem brečela. Možná hodinu. Slzičky mi stékaly na tvář a posléze na postel, kterou promáčely. Jenže čím déle jsem plakal, tím to bylo těžší. Takže jsem nakonec přestala. Nemělo cenu naříkat a vyvolávat duchy minulosti. Přede mnou totiž ležel Úkol. Ano, Úkol s velkým počátečním písmenem. Což o to, já hodně věcí přežiju, ale má koťátka jsou v podstatě ještě mininka. Musím je ochránit. Za každou cenu.
Přitáhla jsem si ty dvě kuličky k sobě. Už byla poměrně velká. Měla pěkně vykrmená bříška, asi z dostatku jídla a minima příležitostí k pohybu. To se musí změnit. Budu jim muset zařídit nějaký výběh a to zcela urgentně. Jsou to šelmy a musí se také naučit lovit. Někde jsem slyšela, že kočky chytají žáby. Takové ty velké, zelené ropuchy. Samotná bych se něčeho takového nedotkla, ale jestli má koťátka budou chtít, seženu jim k lovení tolik ropuch, že se měsíc nevyspí. Ano, to udělám. Musí se přece zdravě vyvíjet.
Jenže pak jsem postřehla změnu v letu. Loď sebou drcla, udělala kotrmelec... nebo se prostě vynořila z hyperprostoru. Ale to slovo znělo tak obyčejně... nemám to ráda hyperprostor. Je dlouhé a špatně se vyslovuje. Navíc pořád nechápu, co to znamená.
Pak přišlo další drcnutí a škubnutí. Narazili jsme do něčeho? Asi ne... starý tatínek by se mi teď smál a prohlásil by, že jsme jenom zakotvili. Ale srážka by byla o tolik dobrodružnější a hlavně by mi dávala příležitost k útěku i s koťátky v náručí. Poté to šlo ráz naráz a ve dveřích se objevil nějaký chlápek. Vypadal jako kamarád, cítila jsem z něho, že by možná i mohl být kamarád, jenže já kamarády znám a o žádné nestojím. Byl tu tatínek. Zradil. Pak tu byl Kestrel. Zradil. Teď je tu chlápek. Zradí.
Tohle jsou má koťátka a já je nikomu nedám. Chci pro ně pořádné jídlo a terirorium k lovu,
s koťátky v náručí jsem se přesunula na druhou stranu postele než stál desátník. Dívala jsem se mu do očí a byla na mne znát obrovská nedůvěra a hlavně neochota ke spolupráci. Vyjednávala jsem? Ale kdeže... tohle byly požadavky. Také jsem ani pořádně neuměla vyslovit teritorium, ale to se stává, že jó.
Jestli to nesplníte, nikam nejdu a budu se prát,
chovala jsem se vhodně? Ani náhodou... mlela jsem pusou, byla jsem drzá a vzpurná. Ale tady nešlo o mne. Tady šlo o má koťátka, bez kterých ani nemělo smysl dál žít. Tyto zvířátka mne zachránila a udržela v relativní psychické pohodě. Bez nich bych byla asi dávno na odpis.

Desátník musel přislíbit splnění mého přání, jinak bych se skutečně rvala a místo ocenění pomoci, dočkal by se jedině kousanců a škrábanců. Nemínila jsem už nechat kohokoliv, aby se mnou zametal. Jsem Ceana Geri a mám dvě přenádherná koťátka. Nejsem sama. Jsme tři proti celému světu.
Neměla jsem nejmenšího tušení, co si mám pod pojmem akademie představit.
Takže jsem ve škole,
shrnula jsem desátníkova slova, zatímco jsem se na něj urputně mračila. S radostí jsem ho nechala táhnout celou svou bagáž. Dokonce jsem mu vrazila i bednu na koťátka. Pod každou paží jsem si totiž velmi opatrně jedno nesla. Bylo to na mne sice trošku těžší, ale vypomáhala jsem si Sílou, takže to v podstatě šlo.
Jestli bude mít něco proti mým koťátkům, tak ji zabiju,
prohlásila jsem s vážným výrazem ve tváři. Byla bych toho schopná? Upřímně, ani náhodou. Ale vyváděla bych opravdu slušně. Možná bych ji i fyzicky napadla, ale zabití už bylo opravdu silné kafe i na mne. Ale to desátník nemohl vědět a já se tvářila, jako kdybych bylo zabíjení na denním pořádku. Ve skutečnosti jsem jednou oplakala i mrtvou myšku, ale...
Je mi to fuk,
odpověděla jsem desátníkovi na jeho informace a ano, zcela jistě budu patřit mezi ty problémové žáky. Tedy aspoň prozatím. Nemínila jsem totiž dát někomu dalšímu šanci, aby mne zranil stejným způsobem, jako to udělal táta a Kestrel. Mou důvěru si už nikdo nezíská drobnými dárky a ústupky.
Cvičil mne inkvizitor. Půlku dne,
nakrčila jsem spodní ret a zastavila jsem se. Potom jsem nakrčila i nosánek a měla jsem co dělat, abych se znovu nerozbrečela.
Pořád mi opakoval, že jsem výjimečná,
dodala jsem v momentě, kdy jsem se jakž takž uklidnila. Normálně bych začala dělat komedie a dožadovala bych se vysvětlení, co to vlastně znamená, ale uviděla jsem další děti. Trošku jsem vykulila oči a zatvářila jsem se dost nejistě. Nikdy jsem si s ostatními dětmi nesměla moc hrát. Navíc se mi nelíbilo, že vidí má koťátka. Slyšela jsem, že některé děti jsou zlé a ubližují malým zvířátkům. Místo nějakého nadšeného běhu za skupinkou jsem své budoucí spolužáky sledovala zpod přivřených víček a velmi rychle jsem začala ustupovat směrem ke dveřím a pryč z místnosti. Jednak jsem se bála, druhak jsem ani nevěděla, jak se seznamovat a potom ta koťátka...
„Ani to nepřiznáš? Nenasytnost tě žene do záhuby mladá dámo, temnou stranu zde vnímám ...“
Jordi Linx

Uživatelský avatar
Alyatur
Rytíř Jedi
Rytíř Jedi
Příspěvky: 247
Registrován: 13.9.2012 06:31:35

Re: Ceana Geri - Za zvuku rozkazů

Příspěvek od Alyatur »

Dantooine - Ukrytý komplex akademie

Muž přejde veškeré poznámky slabým úsměvem, těžko říci zda je přijímá či ignoruje. Prozatím to musí stačit.
Ano ve škole, trochu zvláštní škole.
Řekne aniž by se ohlédl. Zdá se, že s dětmi pracovat umí. Prostě ignoruje nedůležité, odpovídá na vhodné.
Konečně se slovy vrátí na samotný začátek diskuze, snad z čiré dobrosrdečnosti.
O tvá koťátka bude dobře postaráno, zařídíme to společně, souhlasíš?
Připojí úsměv, ten úsměv, dávno zapomenutý výraz skutečné, nehrané náklonnosti, obliby. Zarazí se až při tvé zmínce o výcviku inkvizitora, dokonce na moment zastaví.
Nejsou to hodní lidé.
Rychle se vzpamatuje, řekl co nechtěl. Zavrtí hlavou, doširoka se usměje. Smítko upřímnost vyklouzlo, nemělo. Kdo je vlastně Damian? Nehodí se sem, do světa, který znáš. Do temného, pragmatického světa.
Usmívá se jako starý tatínek, nemá žluté oči, nemluví strojeně. Další hra? Nikomu neuvěříš, už ne, rozhodně ne jednoduše.
Výjimečná? To skutečně jsi. Ale nemyslíš, že každý je výjimečný, jedinečný? Každá bytost je unikátní, ne?
Zafilozofuje, jen pár kroků před vstupem do ubikací.
Něco z toho jak mluví ti působí bolest, vzpomínáš na šťastné chvíle, s otcem, daleko od všeho, všech.

Nechceš vejít, ustupuješ, couváš. Bojíš se jich, bojíš se o chlupaté kuličky. Samota pokoje vybrala svou daň.
Takřka vnímáš práh pod nohama, když ucítíš ruku na rameni. S trhnutím se ohlédneš, ruka patří tvému průvodci, znovu s tím podmanivým úsměvem.
Chápu, že máš strach. Ale nemusíš se bát, prožili stejný osud, mají za sebou podobné příběhy. Tvým zvířátkům nikdo neublíží, máš mé slovo.
Nabídne ti ruku, ucítíš slzy deroucí se zpod víček. Toto dělával starý tatínek, když tě pohltil strach, podal ti ruku, vedl tě, provedl vším. Pak si oblékl černou, přestal tě vodit, přestal se zajímat.
Tak co, zkusíme to?
Spiklenecky mrkne Damian, se stále nataženou rukou. Z inkvizitorů vychází chlad, mrazivá zkaženost, která se prožírá do duše jako opakovaná noční můra. Muž naproti tobě vyzařuje teplo, teplo vřelého lidského jednání. Už jsi zapomněla jaký je to pocit.
Společně pokračujete do nitra ubikací. Široká chodba, kterou lemují vstupy do jednotlivých pokojů. Nad každým se nachází barevná značka. Modrá, zelená, žlutá a nakonec červená, u které se zastavíte.
Tady budeš bydlet společně se zbytkem jednotky. Kdyby bylo cokoli třeba, najdeš mě ve vedlejší vestavbě. Neboj se kdykoli přijít.
Stiskne tlačítko, dveře povolí a dovolí náhled do prostorné místnosti. Je daleko větší, než pokoje, ve kterých jsi přebývala.
Má okna, dostatek světla, květiny, zásobu papírů a v neposlední řadě spolubydlících.
Vidíš čtyři. Dvě skoro totožné hnědovlasé dívky, sedící na podlaze u nějaké stolní hry, tváři se přehršle důležitě a vážně.
Parapet okna zabírá černovlasý kluk, v rukou datapad, nejspíše ponořen do akční hry.
Poslední spolubydlící leží na pohodlně vypadající posteli. Zlatovlasý, asi nejstarší kluk, zasněně přeskakuje očima z řádku na řádek nějaké tlusté knihy.

Oči všech se upřou na nově příchozí, hodnotí, porovnávají. Jako první se odhodlá nejstarší, prstem založí knihu a vstane.
Vítej v rudé jednotce, já jsem Daren. Tyhle dvě bezejmenné sestry slyší na Siri a Iris, často je nejde rozlišit, zvykneš si. Ten na parapetu je...
Nestihne větu dokončit. Mladík na parapetu odloží datapad, seskočí a skočí Darenovi do řeči.
Jsem Shade a doufám, že ty zvířata tu nezůstanou!
Vyštěkne a udělá několik kroků k tobě. Daren si povzdechne, volnou dlaň položí na čelo a zahřmí.
Tohle je důvod proč nás nikdo nebere vážně Shade! Tyhle výstupy si zkoušej před komisí, tam nejsi takovej hrdina co? Omlouvám se, za něho, ignoruj ho. Můžu si je pohladit?
Usměje se omluvně a probodne Shadea pohledem. Siri a Iris, sestry u stolní hry, vydají jen krátký chichot.
Jak rozkazujete Pane Prefekte!
Ironicky zasalutuje Shade a znovu vyleze na parapet.
Takže tohle jsou "spolužáci", po tak dlouhé době další děti. Nakonec by to tu nemuselo být tak hrozné, tedy pokud...
Obrázek

Uživatelský avatar
Hayasan
Rytíř Jedi
Rytíř Jedi
Příspěvky: 844
Registrován: 25.1.2013 22:01:44
Czech Republic

Re: Ceana Geri - Za zvuku rozkazů

Příspěvek od Hayasan »

Dantooine - Ukrytý komplex akademie
Muž, který mne vyzvedl, se opravdu snažil být milý. Ačkoliv jsem bývala chvílemi v pokušení, abych se na něj upjala podobným způsobem jako na Kestrela a dříve tatínka, neudělala jsem to. Všechny ty zrady jsem měla až v příliš čerstvé paměti a další by pro mne byla ještě horší.
Hm,
to byla ta jediná reakce, které se ode mne Damian dočkal. Ano, inkvizitoři asi opravdu nejsou hodní lidé, ale mají světelné meče. Moc bych si jeden přála, protože pěkně svítí a mají nádherné barvy. Dál jsem se mračila a na jeho otázku ohledně výjimečnosti ostatních jsem jen krčila rameny. Možná to byla pravda, možná ne. A možná jsem byla úplně obyčejná a Kestrel mi jenom lhal. Už na tom ale nezáleželo.

No, Damien chtěl být milý. Ale tak připomínal mého tatínka, že jsem se opět rozplakala. Nechtěla jsem být na tomto místě, nechtěla jsem být v té pevnosti... kdybych si mohla vybrat, tak bych se nejraději ze všeho opět někde s tatínkem schovávala. A už bych se nikdy nevztekala, že nesmím chodit ven a musím být pořád opatrná. Už bych tatínkovi nevyčítala, že jsem v nějakém levném hotelu musela nechat svého oblíbeného plyšáka, protože jsme opět utíkali a neměli čas na jeho vyzvednutí.
Vybrečela jsem se ale celkem rychle. Vždyť mi všechno tatínka připomínalo jenom krátký, prchavý okamžik.
Můj táta má svítící oči. Stejně jako inkvizitor, který mne chvíli cvičil,
poznamenala jsem. Považovala jsem tento detail za ohromně důležitý, byť že se k tématu našeho rozhovoru vztahoval jen částečně.
Ukažte oči,
podívala jsem desátníkovi do obličeje, abych si zkontrolovala, zda mu třeba neproblikávají. Ačkoliv jsem si nevšimla, že by jemu oči svítily, chtěla jsem si to ještě zkontrolovat. Pro jistotu.
Vy svítící oči nemáte, takže můžeme být... kamarádi?
Tohle byl ode mne jednoznačný krok vpřed. Byla jsem ochotná desátníka následovat a dokonce jsem nabídla i určitou definici našeho vztahu. Kamarády totiž nemusím poslouchat a nemusím je všude následovat. A já pořád chtěla určitou volnost a nezávislost.
Poté jsem už poměrně ochotně muže následovala. Pokud se něco výrazněji nepokazí, byla jsem nakloněná nějaké formě spolupráce. Ale určitou obezřetnost jsem zachovávala. Má koťátka totiž potřebovala ochranu a jak bych je mohla chránit, kdybych nebyla pozorná?
Přijdu,
vystrčila jsem trošku bradičku a opravdu jsem byla ochotná jít třeba i žalovat, pokud bych měla pocit, že je třeba chránit koťátka a sama bych to nezvládla. To byl můj hlavní úkol. Bubák a Sváča. Na ničem jiném nezáleželo.

Zarazila jsem se mezi dveřmi a dívala jsem se na přítomné děti. Byla jsem trochu vykulená a dost dobře jsem nevěděla, jak reagovat.
Ech... ahój?
Zkusila jsem to nejjednodušší, co mne napadlo. Nic moc chytřejšího ze mne nevylezlo, protože slova se ujal jakýsi kluk, který mne vítal v jednotce. Všechno by bylo v pořádku, kdyby nepromluvil Shade.
Jenom se jich dotkni a jsi mrtvý,
tohle bylo to samé, jako kdyby někdo začal mávat rancorovi před čumákem flákotou masa a doufal, že si nebude chtít kousnout. Koťátka jsem položila na zem a se zaťatými pěstmi jsem vykročila ke Shadeovi. Blýskalo mi v očích a dokonce jsem se pokusila po chlapci pomocí Síly ten datapad hodit. Bylo to se mnou jednoduché? Ani náhodou... bylo mi zcela jedno, že se nepředvedu v tom nejlepším světle a vyvolám konflikty v momentě, kdy má nožka překročí práh místnosti.
Naštěstí Shade ustoupil a já se trošku uvolnila.
Nejsou zvyklé na cizí lidi,
setřela jsem Darena a mračila se na něj.
Ale jestli chceš...,
pokrčila jsem ramínky a zcela jsem se začala soustředit na Darena.
To bílo-hnědé je Sváča, to žluto-hnědé se jmenuje Bubák,
představila jsem své mazličky, dokonce jsem je znovu pochytala a donesla je k Darenovi na postel.
Můžou si je pohladit všichni kromě Shadea. Jestli se k nim přiblíží, tak...
udělala jsem opravdu obří ústupek, ale spíše jen proto, abych dala Shadeovi najevo, že se ocitl úplně na spodku žebříčku oblíbenosti. Poté jsem už mlčela a pozorně sledovala, jak se chovají k mým odrostlejším koťátkům.
„Ani to nepřiznáš? Nenasytnost tě žene do záhuby mladá dámo, temnou stranu zde vnímám ...“
Jordi Linx

Uživatelský avatar
Alyatur
Rytíř Jedi
Rytíř Jedi
Příspěvky: 247
Registrován: 13.9.2012 06:31:35

Re: Ceana Geri - Za zvuku rozkazů

Příspěvek od Alyatur »

Dantooine - Akademie, ubikace

Shade se vší elegancí chytne vržený datapad.
Díky!
Věnuje ti sarkastický úšklebek a znovu nachází vyhřáté místečko na parapetu. Cítíš, že potíže s ním teprve začínají.
Na rozdíl od jeho impulzivního chování, identická dvojice sester zůstává beze slov. Jen občasné zasmání vychází z jejich směru. Oči pevně fixované na hrací desku, zvláštní soustředěné pohledy, někdo by scenérii mohl považovat za děsivou.
Daren se povzbudivě usměje a uvolní cestu k lůžku. Odloží knihu na stůl a opatrně přisedne vedle chlupatých kuliček.
Sváča a Bubák? Pěkná jména...
Tlumeně prohodí. Konečky prstů přejede po srsti Bubáka, skoro jakoby se bál, že mu zmizí před očima. Mnoho malých tvorečků za život nepoznal, váží si závanu křehkosti, zvláštně na tomto místě.
Sváča několik momentů přejíždí tlapkou přes ouška, než jí dojde situace. Rychle vyskočí Darenovi do klína, nezůstane pozadu, nenechá všechnu pozornost druhovi.
Daren zprvu vytřeští oči, čeká kousnutí, nebo hůře. Koťátko otře kožíšek o hřbet volně ležící ruky, Daren pochopí.
Tvář mu zalije dětský úsměv, spokojený úsměv, úsměv z jiného světa, daleko za hranicí světa Impéria.
Přinesla jsi trochu světla, uděláme z nich maskoty jednotky, co na to říkáš?
Uneseně nadhodí, oči však nespouští z nových kamarádů.

Shade sevře čelist, ozve se skřípavý zvuk. Odloží dataped a silně udeří pěstí do zdi. Tak silně, až se odloupne kousek omítky.
Dívky vrhnou pohled jeho směrem, dokonce zapomenou táhnout v té jejich hře.
To snad ne! Tohle je vtip, že?! Zapomínáte proč tu jsme? Není to podělaný dětský tábor, zábavní kemp, nebo co z toho děláte! Tohle je vojenská akademie, otevřete sakra už oči. Žádný zvířata, jen boj, trénink, učení. Jsme tu, protože budeme sloužit Impériu! Myslím, že by o tom ráda slyšela Inkvi...
Siri, dívka s modrým náramkem na zápěstí, což je taktéž jediný faktor rozeznání, vstane a beze slova zamíří k Shadeovi.
Napřáhne se, udeří, neváhá ani sekundu. Černovlasý chlapec vykašle spršku slin, klesne k zemi.
Aniž by změnila pózu dojde až k vám, pohladí Sváču ukazováčkem po hlavičce a opětovně zaujme místo naproti sestry.
Rozhostí se ticho, jen Shade vykašlává další kapičky, ve snaze popadnout dech.
Daren se k tobě nahne a pošeptá.
Něco by jsi měla vědět. Našli je před dvěma lety, uprostřed obrovské krvavé vřavy. Seděly v kaluži krve a křečovitě svíraly ostatky rodičů. Už ani neplakaly, nejspíše tam byly několik dní. Nechtěly je pustit, nechtěly odejít. Je zázrak, že vůbec vnímají realitu.

Zamrká směrem ke znovu hrající dvojici. Shade zatne svaly, plazí se k lůžku, dnes už další poznámka nepřijde.
Něco ti ukážu.
Rychle mění téma Daren. Něžně odloží chlupáče a sáhne pod postel. Vytahuje obrovskou krabici plnou nezměrného množství knih, malovaných, prázdných, tlustých, tenkých, úchvatná sbírka.
Klidně se tím prohrab, většinu mám přečtenou, takže bez ostychu.
Zase ten usměvavý zlatovlasý kluk. Aby tu člověk přežil musí najít kompromis, ty máš zvířátka, on sbírku knih.
Rád něco doporučím, máš ráda dobrodružné příběhy? Nebo romantiku? Nebo snad horory?
Šibalsky mrkne Daren, snad aby ještě více potlačil předchozí sdělení.
Ale dnes už moc nestihneš, za chvíli je večerka. Vím, je to první noc, přesto pokus se usnout. Život tu začíná časně a spát v hodinách opravdu nechceš. Navíc tréninky po nich, jsou fyzicky dost náročné.
Ukáže na postel skoro u dveří. Je u ní přistavený noční stolek, lampička, něco připomínajícího květinu a budík.
V Inkvizitóriu byly časy stejné, neměnné, železný stereotyp. Zde se budeš muset přeučit na nový, chvíli to potrvá.
Vše potřebné najdeš ve své přihrádce. Zápisníky, tužky, výbavu do hodin. Věci na trénink jsou ve skříni. Uniforma, není nic moc, ale dobře se v ní pohybuje.
Dokončí proces vysvětlování Daren, stále dřímající koťátka. Zauvažuješ jaký je jeho osud, proč skončil na takovémto místě, kde má rodinu, přátele. Nechová se jako "oni", jako žlutoocí, bezcitní. Není ani jako Shade, jež je dokonalým nástrojem pro budoucí cíl. Nebo sestry, které vlivem traumatu skoro přišly o smysly.
A co ty? Jaká jsi ty? Nikdy nebyl čas, vlastně ani chuť nad tím uvažovat. Jak moc se odlišuješ, jak moc tě osud změnil.
Devatenáct hodin, večerka. Všichni zhasnout, zítra bude náročný den, tak se připravte.
Oznámí Daren, nyní již přísným hlasem prefekta konajícího povinnosti. Naposledy zeširoka pohladí chlupáče a vrátí ti je do péče.
Dosedneš na postel, světla zhasnou, jen svit měsíce prochází proskleným panelem, oknem.
Damian, Daren, Shade, Siri a Iris, nové známosti, narušení bývalého režimu, relativního klidu. Bude to obtížné? Snadné? Čas se dokáže táhnout v ty nejméně vhodné okamžiky...
Obrázek

Uživatelský avatar
Hayasan
Rytíř Jedi
Rytíř Jedi
Příspěvky: 844
Registrován: 25.1.2013 22:01:44
Czech Republic

Re: Ceana Geri - Za zvuku rozkazů

Příspěvek od Hayasan »

Dantooine - Akademie, ubikace
Shadea si už dále nevšímám. Pravda, byla bych raději, kdyby se mu ten datapad rozkřápl o hlavu, ale člověk nemůže mít na světě všechno, co by chtěl. To už dávno vím, ale nechci na ty základní lekce vzpomínat, protože bych si musela vzpomenout na tatínka a ten je mrtvý. Nechci být zase smutná.
Usadila jsem se naproti svého nového kamaráda? a nechala jsem koťátka, ať se s ním sama seznamují. A když jsem viděla, jak si sama došla pro pohlazení, jen jsem se usmála. Toto byl totiž výsledek mé výchovy. Žádná agrese a sekání drápky.
Já vím, vymýšlela jsem je sama,
odvětila jsem chlapci na jeho pochvalu ohledně výběru vhodných jmen. Trošku pyšně jsem se začepýřila. Pochvala mne potěšila a klučina si vysloužil úsměv. Jo, budeme si asi rozumět. Obdivuje má koťátka, takže to musí být hodný člověk.
Ano!
Nadšeně jsem souhlasila a přitáhla jsem si Bubáka na klín a jala jsem ji hladit pod bradičkou. Ráda své koťátka propůjčím a ony si budou moci hrát na ty maskoty. Přirozeně, že to neznamená, že bych se svých koček vzdala. Pořád budou mé. Ale ostatní mi s koťaty třeba pomohou, budou se jim věnovat a hlavně, budou po nich uklízet hovínka, kdyby na to můj ukradený droid nestačil.

A pak to šlo ráz na ráz. Protest Shada uťala jedna ze sester tak rychle, že jsem ani zareagovat nestačila.
Díky,
zavrněla jsem směrem k holkám a na Shadea jsem vyplazila jazyk. Tak a má to! Nejsem proti němu sama, je proti němu celá jednotka.
Darenův příběh ohledně sester jsem si vyposlechla s mírně zamračeným obličejem. To muselo být tak hrozné! Jistě, mne hodně lidí zradilo.. tedy, zatím mne zradil každý, koho jsem potkala, ale pořád na tom byl někdo značně hůř. Což na jednu stranu bylo fajn, ale na tu druhou... trošku jsem se zatřásla. Ne, není to nic pěkného.
Byla jsem ráda, že Daren změnil téma, jenže... to, co nabízel... hm...
Tatínek mi čítával pohádky,
zafňukala jsem a měla jsem co dělat, abych se znovu nerozbrečela. Spíše, aby se neřeklo, trošku jsem nahlédla a podívala jsem se na knihy. Ani jsem nevěděla, co by mne bavilo. Táta mi sice nějaké příběhy vyprávěl, ale vždycky byly přizpůsobené mému věku a vlastně se ani nedalo říct, že by mne něco zaujalo. Tedy, pokud tam nebylo nějaké káčátko či podobná, ryze dětská, kresba.

Do postele jsem i s koťaty ulehla bez protestů. Dokonce jsem se ani nepřevlékla. Hlavou se mi honily různé myšlenky a nejvíce jsem přemýšlela o Darenovi. Ten skutečně vypadal jako kamarád. Ne, že bych mu věřila, protože jedna pochvala mou nedůvěru odehnat nedokáže, ale zatím to vypadalo dobře. Dokonce ani dvojčata mi nevadila. Důležité bylo, že jediným tvorům, kterým v místnosti svítila očka, byla má koťata... a když už jsme u toho, obě byla značně neklidná a nechtěla spát. Snažila jsem se je umravnit a přitulit... ale spíše mi jen okusovala prsty a vůbec, byla značně neklidná. Ve chvíli, kdy mi zakručelo v břiše, pochopila jsem.
Ještě chvíli jsem mlčela a naslouchala šramocení spolužáků, kteří se převalovali v posteli.
Darene?
Porušila jsem ticho.
Já a koťata jsme naposledy jedli včera večer. Jestli se Bubák se Sváčou nenažerou, nebudou spát. Také tu nemáme kočičí záchodek, takže ráno tu budou loužičky a bude to tu smrdět. A já mám taky velký hlad,
svěřila jsem se s těmi nejzávažnějšími problémy.
A také musíme vymyslet, jak ty darebáky zítra zabavit. Naši maskoti nejsou zvyklí na samotu a všechno nám zničí,
informovala jsem nejen Darena, ale i zbytek jednotky, aby s tím aspoň počítali a odklidili všechno, na čem jim záleží. A co se týče Shadea... ten se snad ničeho neodváží.
„Ani to nepřiznáš? Nenasytnost tě žene do záhuby mladá dámo, temnou stranu zde vnímám ...“
Jordi Linx

Uživatelský avatar
Alyatur
Rytíř Jedi
Rytíř Jedi
Příspěvky: 247
Registrován: 13.9.2012 06:31:35

Re: Ceana Geri - Za zvuku rozkazů

Příspěvek od Alyatur »

Dantooine - Akademie, ubikace

Daren otevře oči, jeho překvapený pohled mluví za své. Nemusel řešit tyto problémy, snad nikdy v životě.
„Záchod? Hlad? … No jistě!“
Rozespalým hlasem připouští pochybení. Přijal pozici prefekta, ať to již znamená cokoli. Stará se o jednotku, každý její aspekt, tudíž i její nové maskoty.
„Mám nápad, koupelna by měla mít nějaký lavór. Použijeme jej jako záchod. Jako vyplnění prozatím použijeme parfémované kuličky do koupele. Dokáží vsáknout skoro cokoli a překrýt pach.“
Vysvětlí odvážný plán. Chvíli čeká, že se někdo provedení zhostí, přijde zklamání. Oddechne a opustí vyhřáté útočiště pelechu.
„Hned jsem zpátky. Provizorní záchod umístíme stranou, směrem ke koupelně. Snad dokážeš přesvědčit nové členy k jeho využití.
Sestry, dokonce ani Shade nevynáší sebemenší námitky. Černovlasý chlapec dělá, že spí. Otočený ke zdi, možná byl úder silnější než se zdál.
Dívenky nechávají zavřené oči, zachumlané do peřin. Přísný režim nočního klidu dělá své.

Po chvíli se vrací Daren se slíbeným lavórem.
„Tohle by mělo stačit. Tak co dále? Hlad?“
Přidá přátelský úsměv a pohlédne na maličká stvoření, jakoby hodnotil úspěch svého výkonu. Či doufal v jejich přesný názor. Nemluví, pouze dvojice zvědavých očí upínají k novému, zajímavému předmětu.
„Pro tyto případy je vždy vybavena menší lednice, najdeš tam proteinové tyčinky. Ovšem netuším, jestli budou vyhovovat jim.“
Prstem ukáže na nevelikou bílou bednu v rohu. Poučen předchozím úkolem, se vší setrvačností otevře lednici a nabídne tři béžové ovály.
„Nechutnají tak špatně jak vypadají.“
Poskytne chabou útěchu. Nejen, že špatně vypadají, vůně není o nic vábnější. Připomínají vojenské příděly, důležitá je funkčnost, nutriční hodnoty, chuť zůstává stranou.
„Ráno promluvíme s desátníkem o jejich aktivitě. Určitě je nenecháme celý den zavřené zde. Zkusím vymyslet návrhy. Naši maskoti nesmí trpět nouzí.“
Přesvědčení v jeho hlase až dojímá, tou naivní dětskou jistotou, samozřejmostí.
„Teď už se prosím snaž usnout, každá minuta bude ráno chybět, uvidíš.“
Ještě jeden úsměv, než sám ulehne.
Sladký spánek, bezvědomí, dovoluje člověku zapomenout, chvíli neexistovat. Realita ustoupí, vzpomínky se promítají formou pokřivených snů. Snů, ve kterých jsme někým jiným, na místě tak vzdáleném.

***

Probudí tě děsivý zvuk sirény. Doširoka otevřeš oči, srdce se rozbuší. Ten zvuk je nový, nepříjemný, bolí v uších. Zůstaneš ležet s přáním, aby toto nebyla realita.
„Dobré ráno jednotko. Máme deset minut na hygienu, pak se budeme hlásit u desátníka. Nezapomeňte si připravit věci do hodiny.“
Až Darenův hlas tě ujistí, žádný sen, akademie – krušný stereotyp.
„Příjemné ráno, tvoje věci jsou už připravené v prvním šuplíku. Úbor ve skříni, jak jsem o tom mluvil.“
Obrátí se na tebe s úsměvem zlatovlasý chlapec.
„Snídaně bude po ranní kontrole. Vyspala jsi se, alespoň trochu?“
Oči se zavírají, tělo je slabé. Nezvyk, odporný pocit v břiše, nevolnost. Jak to můžou vydržet? Vážně je možné zvyknout si?
„Chceš ukázat jak ustlat postel?“
Další otázka prefekta. Jaké by to asi bylo bez jeho péče?
Shade vrhne tvým směrem pobavený pohled, zatímco skládá sešity do batohu.
Skutečný první den začíná…
Obrázek

Uživatelský avatar
Hayasan
Rytíř Jedi
Rytíř Jedi
Příspěvky: 844
Registrován: 25.1.2013 22:01:44
Czech Republic

Re: Ceana Geri - Za zvuku rozkazů

Příspěvek od Hayasan »

Dantooine - Akademie, ubikace
Ostatních dětí jsem si momentálně nevšímala. Mne zajímal jen Daren a způsob vyřešení problémů, které před námi ležely. Jistě, dospělému člověku by to asi mohlo připadat jako jedna velká hloupost, ale pro mne to byly problémy veliké skoro tak jako nějaká vojenská pevnost. Vždyť má koťátka nemohou trpět hlady!
Zatímco Daren mluvil, já ležela v posteli a také jsem se neměla k realizaci jeho plánu.
Parfémované kuličky?
Nakrčila jsem nosík. Tento způsob řešení se mi ani trošku nelíbil.
Nebudou pálit koťátka pacičky? A nepropustí to jejích čůránky? A neroznosí nám poté po pokoji takovou nechutnou břečku?
Tedy, nebyla jsem žádný génius a ani jsem neměla moc životních zkušeností, ale odhadovala jsem, že účel parfémovaných kuliček v koupeli je to, že se v horké vodě rozpustí. A teplá moč by je tedy mohla rozpustit také...
Teprve když se Daren vrátil i s lavórem, donesla jsem k němu obě své koťátka a ukázala jsem jim, kde se mohou venčit.
Toto je zatím váš záchůdek. Zvládnete čůrat tak, abyste byly packami na okraji? Hlavně si nenabijte čumáčky,
pohladila jsem obě koťátka a nechala jsem je, aby si to očuchaly a prozkoumaly.
Nebylo by lepší narvat tam toaleťák? Nebo nějaké hadry? Že by to aspoň vsáklo...
Pokusila jsem se trošku vylepšit Darenův původní nápad. Mě se ty kuličky skutečně ani trochu nelíbily. Ale co čekat od chlapce, který byl z mých koťat zřejmě unesený a něco takového viděl poprvé v životě? A to teda ještě něco uvidí, až se má koťata budou honit za hadrami a klubíčky z cárů. Jsou to úplné šelmy, tak. A možná to nejsou obyčejné kočky, ale malí tygři.

Zatímco já ty tyčinky nejprve očichala a poté jsem s mírným sebezapřením jednu snědla (hlad prostě dělá své), tak koťata k nim jenom čichla a jíst to nechtěla. Povzdechla jsem si. Moc klidná nos mne nečeká. Ale s trochou štěstí budou koťata rejdit po někom jiném.
Darene? Nechtěl bys s Bubákem a Sváčou dneska spát ty?
Nabídla jsem chlapci a vůbec jsem nebyla vyčůraná jak vopice... no dobře, kecám. Udělala jsem to jenom z vychytralosti. Bude mi sice smutno, ale bez masáže pomocí malých kočičích tlapek, které mi budou šlapat po celém těle, se opravdu obejdu.
Hlavně si musíme promluvit o jejich papání a o možnosti, že vyrostou dva metry a bude se na nich dát jezdit,
kývla jsem na Darena a vyslovila tu nejméně pravděpodobnou myšlenku. I kdyby nějaké jezdecké kočky existovaly, zcela jistě by nebyly svěřeny malému děvčeti. Tedy, ne že bych si myslela, že jsem malá, považovala jsem se totiž za ohromně velkou, ale my víme svoje, že ano.

Poté jsem zalehla do postele. Ať už s koťaty, nebo bez. Opět jsem se nepřevlékla. Usnula jsem ale celkem rychle. Den byl dlouhý, namáhavý (hlavně psychicky), byla jsem unavená pláčem a vůbec, očka se mi zavřela skoro sama.
***

Z fáze nevědomí do fáze bdělosti jsem byla katapultována opravdu hnusným způsobem. Tak jsem se vylekala, že jsem se blbě překulila a spadla jsem z postele na zem. Chvíli jsem tam trochu vytřeštěně seděla a teprve poté jsem se zeptala:
Cože? Já se už hrozně dlouho nekoupala a nečistila jsem si zuby!
Poté do mého mozečku pronikly i další Darenova slova.
Do prdele!
Vypískla jsem slovo, za které bych od starého tatínka dostala záhlavec a ještě by mi vyhuboval. Taková slova se k malým holčičkám prostě nehodila. Ale já se za malou nepovažovala, tak co.
Ještě na zemi jsem se začala soukat ze svých původních věci. Probuzená tím nejhorším možným způsobem, zmatená a zpanikařená jsem se dokázala zamotat do svého původního oblečení takovým způsobem, že pokud se zvládnu do příchodu desátníka jenom převléct, bude to malý zázrak. O nějakém stlaní, chystání (či ranní hygieně) už nemůže být ani řeči. Tohle bylo na mne moc a já začala zaostávat hned na začátku.
Kde jsou koťátka?
Ještě ke všemu jsem se sháněla po kočkách, chtěla jsem vstát a udělat krok... místo toho jsem ale zakopla o vlastní oděv a s hlasitým bouchnutím jsem upadla na zem. A tak začínal můj první den na vojenské škole... a vlastně celá má služba Impériu.
„Ani to nepřiznáš? Nenasytnost tě žene do záhuby mladá dámo, temnou stranu zde vnímám ...“
Jordi Linx

Uživatelský avatar
Alyatur
Rytíř Jedi
Rytíř Jedi
Příspěvky: 247
Registrován: 13.9.2012 06:31:35

Re: Ceana Geri - Za zvuku rozkazů

Příspěvek od Alyatur »

Dantooine - Akademie, ubikace

Nemusíš mít strach, mají obrovskou absorpční schopnost.
Ujistí tě Daren, který už drží v ruce naplněný lavór. Položí jej na určené místo, stále s úsměvem. Zdá se, že tvé požadavky ho neotravují. Malé stvoření si získala jeho srdce. Vlastně ho chápeš, dobře znáš samotu, zklíčenost. Akademie je možná plná dětí, ovšem uvnitř zůstává samota, izolace jednotlivců.
Shade, ani mlčící sestřičky, nejsou vhodnými společníky. Prázdný post prefekta, jen prohlubuje oddělení.
Nechtějí to?
Sleduje koťátka ohrnující nosík nad proteinovým přídělem. Snaží se přijít na jinou možnost, marně. Komplex nebyl vytvořen pro domácí mazlíčky. Přísná simulace kasárny, vojenského života.
Zítra něco vymyslíme, desátník poradí, určitě.
Skoro se zdá, že jeho zájem je silnější než tvůj. Chlupáči opustí tvoji péči a zamíří k lavóru. Očichávají kuličky, uvelebují se. Překvapeně po vás pokukují, ťapkami převalujíc barevné kuličky.
Hlavou ti bleskne nápad. Nápad dvojité výhody, ty se vyspíš a Shade si nic nedovolí, geniální.
Vážně mohu?
Jemu to nedojde, myslí, že přijímá "královskou" výhodu, zlatý grál výsad. Několikrát souhlasně přikývne. Říká se, že zvířata dokáží rozpoznat, vycítit dobrého člověka, jeho si chlupáči oblíbili...

Jezdit? Opravdu? Nejsou tohle domácí kočky?
Překvapeně zamrká, snažíc se rozpoznat vtip ve tvém sdělení. Nechce ti odporovat, bojí se, že přijde o "výsadu". Hotová situace pro škodolibou radost, slastný pocit.
Určitě vše probereme s desátníkem, jejich aktivitu, jídlo i záchod.
Přikývne zlatovlasý chlapec a pozvedne přikrývku. Koťátka zprvu nechápavě koukají, pak vyskočí z lavóru, rovnou do vyhřátého pelíšku.
Znovu musíš přemýšlet nad jeho osudem, kde se vzala taková vnitřní síla. Popírá místo, popírá frustraci jenž skýtá. Zvládne udržet úsměv, naději. Pohledem zkontroluje ostatní. Shade spí, stále zády k vám. Sestry společně v jedné posteli, zcela skryty pod přikrývkou.
Myslíš, že už zvládneš usnout?
Zašeptá, jakmile dokončí "inspekci". Začínáš cítit únavu, z nového místa, nových tváří, zkušeností. Oči se klíží, víčka těžknou.
Nedokážeš vzdorovat, mizíš do říše snů. Mozek zvolní tempo, sladké bezvědomí.
"Stojíš na skále, pod nohama cítíš písek, hravé vlnky moře narážejí do klenutého kamene, slunce ozařuje celou scenérii. Ucítíš teplý dotek na rameni, otec. Nádherně modré oči, zářivý úsměv.
Chceš si jít zaplavat?
Kolem voní borovice, den se probouzí. Voda má tu správnou teplotu, vlivem pražících zlatavých paprsků.
Rozejdeš se, chceš skočit, pocítit vodu, zahájit ranní pohodu. Už se napřahuješ, když uslyšíš sirénu..."


***

Jen sen, chvilkový únik, zapomenutí...
Nezvyk, bolest v žaludku a horečná rychlost. Stěží dokážeš vstát, natož provádět hygienu. Deset minut? Šibeniční termín!
Daren naopak září, tebe tlapičky koťátek přiváděly k šílenství, on cítil "život", je plný energie.
Tempo, tempo. Desátník tu bude každým okamžikem.
Nadáváš, hledáš věci, zakrýváš dlaní oči před dopadem světla. Sápeš se k mazlíčkům, nešťastně padáš. Jak kdyby situace nebyla dost trapná sama o sobě, ve dveřích se zjeví postava Damiana. Věnuje ti přátelsky pobavený výraz a spustí.
Nádherné ráno jednotko, doufám, že jste připraveni. Prefekte jaký je stav?
Zlatovlasý chlapec zasalutuje, jakožto i zbytek jednotky.
Vše v pořádku Pane, žádné obtíže. Všichni jsou připraveni. Pouze mám jednu prosbu, koťátka se neobejdou bez aktivity. Taktéž tu nemají potřebné jídlo a toaletu.
Desátník přikývne a sjede pohledem na stále spící kuličky.
Mám pro ně připravený program. Dostanou výběh pro sebe a dokonce několik hraček na zabavení. Stále jsou to lovci, potřebují lovit. Nechám přinést jídlo na večer, během dne dostanou směsici masa. Jak se držíš Caeno?
Závěr proslovu zdůrazní pohledem na tebe, rozpláclou ve snaze o oblékání. Pobavením mu zacukají koutky, pozvedne obočí.
Pokud je to vše, cestu do učebny znáte, hodně štěstí jednotko.
Další skupinové salutování. Ty se škrábeš na nohy, dokončíš oblékání a začneš hledat šuplík, kde mají údajně být věci.
Daren mluvil o snídani, uvažuješ kdy k ní má dojít.
Obrázek

Uživatelský avatar
Hayasan
Rytíř Jedi
Rytíř Jedi
Příspěvky: 844
Registrován: 25.1.2013 22:01:44
Czech Republic

Re: Ceana Geri - Za zvuku rozkazů

Příspěvek od Hayasan »

Dantooine - Akademie, ubikace
No, s těmi kuličkami se mi to přeci jenom nezdálo. Jak tedy fungují, když se v koupeli nerozpustí? Anebo nasajou hodně vody a rozpustí se teprve potom? Či je ta voda nějak roztrhne? Trošku jsem se mračila, protože ten problém s kuličkami by lna tak malého človíčka poměrně složitý. Ale nakonec jsem to nechala být, protože na nějaké smysluplné řešení jsem stejně nedokázala přijít.
To, že koťátka zvyklá na lepší stravu jíst ty hnusné tyčinky nebudou, je přece jasné. Já sama bych si nevzala ani tu jednu, kdyby mne tedy nebolelo bříško z hladu.
Vždyť to chutná odporně,
trochu jsem zafňukala, protože tak hnusné jídlo jsem opravdu dlouho neměla. Ačkoliv můj dřívější pobyt byl strašný, jídlo měli dobré. Jestli mne budou krmit podobnými věcmi, asi uteču. No, vážně. Přece nebudu celý život jíst něco... takového.
Tak fajn,
jen jsem si povzdechla: Všechno bylo zítra, zítra, zítra... nebo desátník, desátník, desátník. Pořád ta samá písnička. Nudila mne a navíc neposkytovala žádné řešení.
Jo, klidně si je na dnešní noc vezmi,
pokynula jsem skoro princeznovsky. Přirozeně, že jsem musela zahrát, že mít koťátka dnešní noc u sebe bude královská výhoda. Já o masáž malých tlapiček nestála. Byla jsem utahaná a tak...

Pochybovačný tón chlapcově hlase se mi nelíbil.
Nikdo mi neřek, co je to za druh. A já si myslím, že jsou to obrovské, krvelačné šelmy. Sice ne teď, ale až vyrostou, tak všechny mé nepřátele zničí mocným máchnutím své supertygří packy,
má samota se na mne trochu podepsala v tom smyslu, že jsem si o svých kočkách navymýšlela spoustu nesmyslů. A co hůř, přijala jsem to celé za pravdu.
Bubák ani Sváča nejsou obyčejné kočky. Jsou to strašlivé šelmy, kterých se všichni budou bát a tyto šelmy budou chránit mne a ]mé přátele,
nakrčila jsem pusinku a dál jsem vyprávěla hovadiny. Založila jsem si ruce na hrudi, vystrčila jsem bradu a zahleděla jsem se na Darena. Jako kdybych říkala "tak a teď zkus něco říct".
Když přišla, už zase, řeč na desátníka, ani jsem nemukla. Vždyť to mohly být další prázdné sliby.
Jo,
ujistila jsem ještě chlapce na otázku, jestli konečně usnu. A taky že jsem usla. Po koťátcích se mi stýskalo jen chvíli.
***

Zdál se mi přenádherný sen. Byla jsem s tatínkem... a užívali jsme si života jako nikdy. Tak strašně bych si přála, aby ten sen byl skutečností... vlastně jsem to za skutečnosti považovala, dokud se nerozječeli ty pekelné sirény a já nepředvedla spíše komediální číslo se svým pokusem ohledně splnění ranních povinností.
Při příchodu desátníka jsem ještě nestačila ani vstát. Jenže to neznamenalo, že bych si nevyslechla všechno, co nám bylo řečeno.
A jak bude ten výběh vypadat? Budou tam mít stromy?
ozvala jsem se a pokusila jsem se aspoň posadit, což se mi tedy povedlo. Mnula jsem si naražené koleno a vypadala jsem všelijak, ale připraveně rozhodně ne.
Praštila jsem se, bolí mne koleno, zašmodrchala jsem se do oblečení, neumím si zastlat, dlouho jsem se nemyla, nemám vyčištěné zuby, nejsem učesaná, mám obrovský hlad a jsou tu jenom hnusné tyčinky a taky mám velkou žízeň. Nechci tu být a chci tatínka. Toho starého,
bylo mi do breku a opravdu jsem se rozbrečela. Vždyť to bylo tolik neštěstí na jednou... navíc ten hloupý sen.
Já chci starého tatínka, ne toho nového s blýskavýma očima. Já chci tatínka...,
objala jsem si kolena a byla jsem tak trošku schoulená do klubíčka.
Zdálo... zdálo se mi... že jsme na... na... na... pláži,
dál jsem brečela a tak nějak jsem se odmítala pohnout. Sice jsem si myslela, že jsem to celé překonala a tatínka uvrhla do hlubin zapomnění, ale nebylo tomu tak. Ten hloupý sen rozjitřil ránu, která nebyla zahojená tak, jak jsem si ve své bláhovosti myslela. Vlastně, kdyby zamnou momentálně táta přišel a měl normální oči, všechno bych mu odpustila. Dokonce jsem se i krátce podívala směrem ke vchodu, jestli tam táta opravdu nestojí...
„Ani to nepřiznáš? Nenasytnost tě žene do záhuby mladá dámo, temnou stranu zde vnímám ...“
Jordi Linx

Zamčeno

Zpět na „Dočasně uzavřené mise“