Výcvik pro Tarmien Nalju (elinor)

[Xavier]

Dantooine, pláně

Přišel jsi zezadu ke svému mistrovi, který seděl na kraji útesuna pláních na Dantooinu. Vypadal jako by meditoval, ale když ses přiblížil, mávnul na tebe rukou aby ses k němu připojil.
Z profilu sis všiml že mu za poslední dobu přibylo mnoho vrásek a vlasy prošedivěli. Nebyl to vůbec ojedinělý případ. Od návratu Aleka Squinquargesimuse a Revancista coby temných pánů Darth Malaka a Darth Revana, všem přibylo spousty starostí a obav.
chvíli jste seděli v naprostém tichu, to nakonec mistr protrhl.
Asi tři kylometry na jih je lesík. Na jednoum stromě vysí předmět. Přines ho! Sílu však během tohoto cvičení smíš použít jen v nejnutnějších, ale opravdu jen v nejnutnějších případech.
Vysvětlil ti co od tebe očekává.

[Elinor Yall]

Dantooine, pláně

Poslední dny v enklávě byly poněkud... divné.
Asi jako když se blíží bouřka, vzduch na ni upozorňuje téměř nesnesitelným způsobem, ale dosud se ani nezablesklo, ani nezaduněl hrom. O prvních dešťových kapkách ani nemluvě.
Zajímalo by mě, jak dlouho může tohle napětí trvat - a nebo radši ne. Přece jenom, neurčité zlověstné předtuchy jsou mnohem lepší než konkrétní zlověstné události.

Uvelebil jsem se na kraji útesu a přimhouřil oči proti ostrému slunci začínajícího odpoledne. Můj mistr zřejmě neměl konverzační náladu a já vlastně také ne, a tak jsme byli potichu. Do chvíle, než začal se zadáváním úkolu.
Při prvních větách se mi mimoděk rozzářily oči.
Tohle byla jedna z her používaná při výcviku padawanů. Měla vést k soustředěnosti, vnímání okolí skrz jemné předivo Síly, a pozornosti vůči okolnímu prostředí. Vždycky mě bavila - možná proto, že patřila k mála věcem, ve kterých jsem krátce po svém příchodu na Dantooine dokázal překonat i děti o pár let starší a o mnoho déle cvičené.
Jen doufám, že to bude nějaké sofistikovanější varianta... zadoufal jsem v duchu - a vzápětí se ozvalo Přines ho! Sílu však během tohoto cvičení smíš použít jen v nejnutnějších, ale opravdu jen v nejnutnějších případech. a úsměv mi strnul na rtech. Naprázdno jsem polkl, zvlášť, když se pohled zatoulal na jih směrem k lesíku, který sliboval, že bude... hezky rozsáhlý.
Ne, tohle NEBYLA žádná sofistikovanější varianta hry.
Rozumím, mistře. Tak to abych vyrazil, přinutil jsem se k vyrovnané odpovědi a zvedl se ze země. A rychlým krokem se vydal na jih.

Používat Sílu jen v nejnutnějších případech...
Vypadalo to na pěknou boudu. Ale spousta věcí se dá vyřešit Silou i bez Síly zároveň. A být pozorný a zcela soustředěný, aniž bych svou pozornost a soustředěnost vylepšoval jedijským výcvikem...
nemohu říct, že by mě to po chvíli nezačalo bavit.
Navíc "vylepšováním" je člověk v Síle mnohem snadněji zavnímatelnější, rýpl si mozek. Trochu z toho zamrazilo a na mentální seznam věcí a vlastností, které mi jsou na mě protivné a s kterými chci něco dělat, přibyl další bod.
Měl bych se podívat po tom, jestli mistr nezanechal nějaké stopy v podrostu. Asi to budou jenom nějaké maličkosti, ale mohlo by to pomoci. Jinak celkem reálně hrozí, že budu pročesávat celý les.

[Xavier]

Dantooine, pláně

Vyběhl jsi směrem na jih.
<Dej si pozor! Dost možná narazíš na Kathské psy.>
Uslyšíš ještě v mysli mistrovo varování.
Pokračuješ v chůzi, slunce dosti pálí, což ti cestu zrovna nezpříjemňuje.
Zatím jsi měl štěstí a jediné zástupce fauny cos potkal byla málá stvoření a všudypřítomný hmyz.
Hmyz byl po slunci tou nejotravnější věcí, co tě na tvé cestě potkala. Všechen možný bodavý hmyz tě bodal a sál krev. Za každý kus cos zahnal přiletěli další tři kusy.
Zpříjemnění cesty nastalo když se zvedl vítr a hmyz nemohl pořádně létat. Vítr také táhl mraky, takže za nedlouho bys již měl být ve stínu.
Přestože jsi šel ostrým tempem tak se lesík stále neukazoval.
Co se ale ukázal byl útes. Stál přímo před tebou a musel jsi ho zdolat, pokud ses chtěl dostat dál.
Silou vybuzenými skoky by ses dostal nahoru snadno, ale ty si neměl povolené, ale dozvěděl by se to mistr?
Obyčejným lezením by ti to trvalo přeci jenom dlouho.

[Elinor Yall]

Dantooine, pláně

<Děkuji za upozornění,> odpovím zdvořile a vzápětí si pomyslím cosi o psovitých šelmách, které mají určitě na práci inteligentnější věci než pobíhat v takovém vedru po Dantooine. Na jejich místě bych ležel v dobře zastíněném pelechu a tvářil se, že neexistuju - ale s psovitými šelmami jeden nikdy neví. Automaticky provedu revizi, zda se mi za těch pár metrů nepodařilo ztratit světelný meč - kontrolní reflex je prostě příliš silný, než aby ho přesvědčilo racionální vědomí, že všechno je v pořádku.

Cesta probíhala téměř idylicky - totiž slunce pálí, hmyz otravuje, a já začínám mít poněkud cynickou náladu. Co zajímavějšího by mě mohlo na téhle procházce ještě překvapit?
...třeba takový útes...
Vypadal hnusně. Respektive velmi vysoce, poměrně obtížně slozitelně, a rozplácnutě po celém obzoru.
Nebylo až tak těžké si představit mistrův potměšilý výraz.
Tak jaké jsou možnosti? Pustit se do šplhání, nebo to obejít a vrátit se pak zpátky na trasu.
Představa pořádně dlouhé odbočky se mi prachvůbec nezamlouvala, takže to bylo jasné. Skoro. Tedy, teoreticky zcela určitě, ale prakticky... prakticky...
Potřásl jsem hlavou, abych z ní vyhnal hloupé nápady a pustil se do šplhání.

[Xavier]

Dantooine, pláně

Z poněkud nezáživného pochodu sen dal do neméně nepříjemného šplhání. Začal ti celkem vadit vítr, neboť zesílil, a ty jsi byl na návětrné straně útesu.
Po chvíli jsi musel být neustále nalepen na skále aby tě vítr nestrhával.
Když jsi vyšplhal asi do poloviny útesu, něco ti káplo na hlavu. Prvotní podezření, na nějakého drzého ptáka rozptýlila druhá kapka.
Vzhlédl jsi. Během lezení jsi si nevšiml že se celkem zatáhlo a hnal se na tebe déšť. A mraky, o se na tebe hnaly, vypadaly přímo nacucané vodou a připravené vše na tebe svrhnout.

[Elinor Yall]

Dantooine, pláně

Skvělý, tak tyhle změny klimatu opravdu miluju. Alespoň, že za chvíli nebude takové vedro! pomyslel jsem si spíš rezignovaně než nějak nazlobeně - vzhledem k tomu, že jsem se právě dostal k nejnáročnějšímu úseku celého horolezeckého tréninku, jsem si nemohl dovolit zbytečně ztrácet energii. A také čas.
Doufám, že ho budu mít za sebou dřív, než se strhne ten nejprudší liják.
Pokračoval jsem co nejrychleji ve šplhání, se snahou dostat se co nejrychleji do čtvrté čtvrtiny útesu, která působila... méně náročným dojmem. To nutně znamenalo, že jsem nevěnoval takovou pozornost vhodnosti jednotlivých úchytů - ale přišlo mi jako spíš přijatelné riskovat teď nějaké potíže, než se o něco později škrábat po zmáčené skále, což mi připadalo jako v konečném důsledku mnohem nebezpečnější.

[Xavier]

Dantooine, pláně

Přes odpor přírody se ti podařilo vyšplhat až na vrchol. Tvůj plášt byl však již zcela promočen deštěm a tedy velmi těžký.
Což v součtu s namáhavým výstupem a větrem dávalo dohromady že jsi byl celkem unavený.
Dobrou správou však bylo že jsi spatřil onen lesík.
Skrz provazy vody, co padaly z mraků, jsi viděl asi kilometr a půl od tebe lesík.
Zatím jsi neviděl jestli se v něm něco neschovává, natož jestli tam není to co jsi měl přinést, ale alespoň ti zvedlo náladu že jsi na dohled.

[Elinor Yall]

Dantooine, pláně

Vítězství ducha nad hmotou, vydechnu, sotva se mi podaří konečně dostat nahoru. Což je asi jediné, co v daný moment ještě zvládám.
Mám chuť se sebou praštit o zem a chvíli si dát pauzu - přece jenom, les neuteče.
Nakonec o zem praštím jenom pláštěm, protáhnu se a vyženu z hlavy myšlenku o prozkoumání okolí a hlavně lesa skrz Sílu.
Žádné podvádění nebude. Prostě ne. Nejsem přece tak neschopný, abych to nemohl zvládnout přesně podle zadání.
Po krátkém odpočinku se přinutím sehnout pro plášť, alespoň symbolicky ho vyždímat - naivně doufám, že se tak zbavím části vsáté vody - a s přehozeným přes ruku se donutím loudat směrem k lesu. Maximum, čeho bych mohl být ještě schopen, by bylo deset kroků chůze - deset kroků běh - deset kroků chůze..., ale do něčeho takového se mi opravdu nechce. Zvlášť když nemusím.
Doufám, že pod těmi stromy bude alespoň trochu sucho, pomyslím si, když se začínám stále víc podobat vodníkovi. Jediné štěstí, že vane směrem k lesu, takže se mi největší nápor deště opírá do zad a ne do obličeje.
Pro jistotu se vyhýbám jakékoli představě vztažené k cestě zpátky; na tohle je ještě času dost.

[Xavier]

Dantooine, pláně

Když jses dostal blíže k lesu celkem ses zaradoval, vypadalo to že je pod stromy telativně sucho.
ale jako by někdo právě zjistil že bylo něco opomenuto, právě došlo k tomu že déšť se probojoval skrz stromy azačalo, i když ne tak intenzivně, pršet i v lesíku.
Když ses připloužil až k stromům zarazil ses. Dnes nebyl tvůj šťastný den.
Zpoza stromu vyčuhoval ocas Kathského psa. A kus vedle druhý.
Pocítil jsi velkou touhu se na vše vykašlat.

[Elinor Yall]

Dantooine, pláně

Stál jsem na dešti a s výrazem gizky, co právě pažbou blasteru po hlavě, sledoval psí ohony. Ten dobytek psovitý právě dokázal, že sice není žádná nevědomost, ale jen poznání - ale s tím se často pojí emoce a to emoce krajně negativní.
V duchu jsem poslal celý úkol i s mistrem a Rexem, Alíkem a jejich případnými společníky hluboko do mandalorianské latríny a na další podobná místa, což ovšem situaci nijak nevyřešilo a dokonce ani nepřineslo úlevu.
Fair play se opět objevila na pořadu dne.
Kdybych věděl, kolik jich tam je a vsugeroval jim, že mě mají ignorovat... Znělo to jako zbožné přání. Jednak jsem měl zakázáno používat Sílu, jednak jsem si nebyl jistý, jak by podobný trik dopadl, a upozornit na sebe patrně chrápající zvířenu by rozhodně nebyl dobrý nápad.
Mrchy! Snad vás není tolik, abyste zaplnily celý les!
Nakonec jsem se rozhodl to vzít podél lesa a pod stromy se pustit na místě, které bude vypadat kathských psů prostě. Rozhodl jsem se dávat co největší pozor na své okolí a pro jistotu si zkontroloval světelný meč.
Předpokládal jsem, že jakmile přestane pršet, psi se vydají zase do plání - a záměrně vyškrtl z úvah předpoklad, že jen co déšť postoupí natolik, aby se vzbudil, ty bestie se stáhnou hlouběji do lesa - kam se nejspíš budu muset vydat taky já.
Upřímně by mě zajímalo, co si od toho všeho nakonec mistr slibuje. Tedy, pokud to neberu jako cvičení, jak padawanovi snadno a rychle vysvětlit, že při práci v terénu je nutné ignorovat spoustu věcí, jinak by člověk začal řvát a mlátit hlavou o zeď.

[Xavier]

Dantooine, pláně

Pohled na oblohu ti řekl, že pršet nějakou dobu nepřestane. Síla měla zřejmě velmi žertovnou náladu. Neboť necelých sto metrů od tebeudeřil blesk do stromu.
Rány ses celkem lekl, to však ale nebylo nic oproti tomu že to vyděsilo i Kathské psy.
Oba byly rázem na nohou. Opět se zvedl vítr a psy tak zachytili tvůj pach a otočili se na tebe.
Nevypadalo to že by měli s tebou soucítění. Spíše naopak.

[Elinor Yall]

Dantooine, pláně a okraj lesa

No tak. Klid. Klid!
Alík a Rex začali větřit a netvářili se zrovna nejpřátelštějším způsobem.
Pokud je nebudeš provokovat, nezaútočí.
Sice stálo za úvahu, jestli nepovažují za provokoci už jenom mou existenci, ale rozhodl jsem se vyjít z premisy, že ne.
Pokud nebudeš provokovat, neprojevíš strach a ukážeš jim, že jsi pánem situace, je všechno v pořádku. A možná to půjde i bez Síly.
Zvířata se mnou nikdy neměla nějaké výraznější problémy a dalo se předpokládat, že když nedám těmto haf-hovadům možnost, nebudou výjimkou ani oni.
"Přepnul" jsem na co nejdůstojnější a nejvíc autoritu vzbuzující postoj, jakého jsem byl při soustavné průtrži mračen schopný, věnoval psům povznesený pohled a pokračoval svým směrem (byli vůči mě poněkud bokem, takže jsem je svým postupem nijak "neohrožoval" a oni zůstávali v poli periferního vidění), připravený aktivovat meč, kdyby dělali hlouposti - neměl jsem v úmyslu jim, alespoň při případném prvním útoku, vážněji ublížit, jen jim řekněme kupírovat oháňky, aby dostali lekci a mohli zdrhnout.
No tak... hodní pejsci, promluvil jsem uklidňujícím tónem.
Hodní... lehněte si a znova běžte spát. Jo?

[Xavier]

Dantooine, pláně a okraj lesa

Psi rozhodně neměli pochopení. Stále na tebe vrčeli a s každým úderem hromu byli nervóznější a nervóznější.
Nakonec se rozhodli že jenom vrčení a štěkání na tebe nemá příliš cenu a vyrazili.
Jeden se vydal mezi stromy aby ti zkřížil cestu zatím co ten druhý tě začal obcházet aby ti znemožnil únik.
Klidný a autoritativní tón nějak nezapůsobil, zřejmě jim nikdo neřekl že by se měli uklidnit pod tíhou cizí autority.
Začali se přibližovat.

[Elinor Yall]

Dantooine, pláně a okraj lesa

Asi vás nemám rád.
Cosi ve mě začínalo poněkud panikařit a mít vztek. Do popředí se začal drát takový pocit "když nechcete dát pokoj po dobrém, zkusíme to po zlém" spojený s neurčitou představou, že psí mršiny rozsekané na drobné kousky by mohly poměrně spolehlivě udělat něco se stále se vzmáhající frustrací z celé akce.
Super. Mistře, kdybyste mě teď viděl, asi se válíte smíchy po zemi. Kolem se courá párek kathských psů, já můžu používat Sílu pouze v nejnutnějších případech, a poprvé za těch deset let, co jsem na Dantooine, začínám mít problém s emocemi.
Bezděčně přimhouřím oči.
To, že mám problém s emocemi ještě neznamená, že bych ho nemohl použít jako kompas, jak se z celé situace dostat. Nechat psy dojít dost blízko, aby došlo k boji, by znamenalo, že je vystavím riziku ztráty své sebekontroly. A Jedi by se měl vzteku vyhýbat, protože ten vede k temné straně. Za což by mě mistr rozhodně nepochválil.
Cukne mi v koutcích, protože se dopracovávám ke stanovisku, že použití Síly bude skutečně ta nejlepší a nejúčelnější možnost.
Zaměřím se na vědomí obou kathských psů a podsunu jim pocit, že zbytečně ztrácí čas a energii a mnohem účelnější by bylo vrátit se do lesa, znova zaspat a toho divného člověka zcela ignorovat, protože je pro ně asi stejně zajímavý jako průměrný kus šutru.

[Xavier]

Dantooine, pláně a okraj lesa

Chvíli vše vypadalo v pořádku. Psi přestali vrčet a zdály se najednou poněkud otupělý. Opravdu se vydali zpět do lesa. Tento psychycký trik nebyl nic jednoduchého. Obě zvířata byla podrážděná a jejich pozice ti ztěžovala koncentraci na jejich mysli, ale dařilo se.
Následně jsi měl pocit že na tebe někdo udělal dlouhý nos a řekl Tůdle.
Opět totiž zahřmělo, tento prudký zvuk, který psy stále znervózňoval, je probral ze strnulosti.
Celé úsylí vyšlo na zmar. Psy měli zpět svou podrážděnou náladu. Zatím byly lehce dezorientováni, protože byly najednou někde jinde než před chvílí a byly k tobě zády, ale tento stav nepotrvá věčně.