Cora Elson - Za dobrotu skoro až do záhuby
Jaká je pravá tvář klonových válek? Rozhodně ne příliš povzbudivá. Leckdy se nebojuje zcela čestnými prostředky, je potřeba řešit opravdu hodně problémů, napravovat spoustu škod. Každá bitva, každý ovládnutý systém přináší své objeti.
To si uvědomuje většina generálů z řad řádu Jediů. Ale kolik z nich nahlédne opravdu hlouběji pod povrch, hlouběji do skutečnosti v níž se často skrývá ještě horší podoba války, kde je možno najít ještě horší věci? Něco podobného se povede jen těm nejvnímavějším z nich, nebo těm, kterým k tomu dopomůže zvláštní souhra okolností. Problémem Cory Elson, rytířky ochraňující planetu Floris je, že se jí týká obojí a v takovém případě už není velký problém dostat se do nemalých potíží.
Vězeňská cela, někde na palubě neznámé lodi
Pomalu, docela pomalu začínáš přicházet k sobě. Nevíš jak dlouho jsi byla v bezvědomí, víš jen to, že se k plnému vědomí probíráš poměrně těžce a stále ještě cítíš malátnost, stejně jako bolest hlavy. To může znamenat prakticky jen dvě věci.
Buď uplynula teprve relativně krátká doba od chvíle, kdy tě o zbytky vědomí připravila dobře mířená rána do hlavy, nebo tě nadopovali něčím silnějším a potom můžeš dobu po niž jsi byla v bezvědomí i to, co se mezi tím dělo odhadovat jen stěží.
Kolem dokola je jen hustá tma. Tma kterou zatím nic neprosvětluje, lumy, reflektory, prostě nic. Pouhým zrakem nic nevidíš.
Nemůžeš se pomocí něj hned a snadno zorientovat, ač by toho stejně asi nebylo moc, co bys mohla zjistit. Některé věci ale můžeš vnímat nebo možná i vidět, zvlášť pokud by ses chtěla pokusit něco o místě na němž se nacházíš zjistit s pomocí Sily.
O úplném tichu se totiž to samé, jako o tmě říct nedá. Začínáš vnímat zvuk. Tichý pravidelný zvuk. pulzování vycházející odněkud za tebou a z dalších míst okolo, kde pravděpodobně jsou podlaha a stěny ne příliš velké uzavřené místnosti.
Co ten zvuk vydává? Snad ho můžeš i rozpoznat. Snad je to charakteristická ozvěna pohonu nějaké lodi. Větší lodi, protože na menších lodích je tak možná společenská místnost a pár kajut. Ale to místo na kajutu moc nevypadá. Už to tak je. Vězení. Lodní vězení. Cela sloužící k zabránění snadnému útěku, k omezení pohybu. Hýbat se skutečně nemůžeš. V tom ti brání pouta, pevně tě přidržující na jednom místě u stěny cely. Možnost se byť jen pokusit o prudší pohyby vlastně o cokoliv je minimální.
Kromě toho tichého pravidelného tikání se zatím nic neděje. Máš šanci pokusit se něco zjistit, máš šanci přemýšlet o všem, co se stalo, co se děje i co se může stát. Máš šanci zaváhat. Dost času na to všechno.
Pak se přeci jen začne něco dít, ale i to co se odehrává je pomalé, jako by bylo omámené celé to prostředí kolem tebe.
Konečně se ozve jiný zvuk. Hlasy, tlumené hlasy, přibližující se k tobě odněkud zepředu. Pak někdo začne otvírat dveře.
Dovnitř vnikne první světlo. Pruh světla a rozšiřuj se jak se dveře otvírají víc a víc. Nakonec se otevřou úplně a vpustí dovnitř dostatek světla, aby ti přímo udeřilo do očí. V tom světle stojí muž.
Muž se zakrytou tváří stejně jako měli ti, kteří tě přepadli. Nevíš jestli je to jeden z nich. Ten samý. Nemůžeš to vědět.
Bylo to příliš rychlé a byli příliš nenápadně odění. A venku musí být ještě někdo další. Někdo komu patřil druhý hlas.
________________________________________
Začátek celkem obligátní a nijak extra rychlý. Doufám že se nám hra vydaří co nejlépe a taky, že bude bavit.
Jo a v případě jakýchkoliv připomínek, nebo námitek k reáliím ve hře jsem plně otevřený..