1. Mise pro Hayasan(Hayasan Geri)

[Hayasan]

Quellor, Trasa konvoje:
Běž se vycpat.
Nehrej si se mnou, brouku. Kdo říkal, že bych tě nechala hnít ve vězení zrovna v tomto zapadákově? Opět jsem šáhla k Síle a pokusila se ho strčit tak, aby dopadl na zadek. Což pro něj mohlo být minimálně hodně nepříjemné, když už ne bolestivé. To mne vážně chceš naštvat? Teda myslela jsem si, že to nakonec nebudu muset dělat... ale... když mi nedáš jinou šanci...pokrčila jsem rameny a pokusila jsem se předstírat, že je mi to naprosto ukradený. Což teda nebylo. Nechtěla jsem to dělat, ale výslech opět nepatřil k mým silným stránkám. Sice jsem tušila, že bych mu měla zatnout tipec, ale to bylo asi tak všechno.
Pomocí Síly jsem se ho pokusila držet hezky na zemi v trošku nevýhodné pozici.
Co bys řekl na opravdu detailní prohlídku tvých dutin? Tedy, ústa bych asi vynechala...
Teď jsem se ho pokusila pomocí Síly zvednout do vzduchu asi tak půl metru od země a otočit tak, aby visel břichem dolů. Z této výšky, pokud se mi to ovšem podařilo, bych ho pustila dolů, aby se trochu potloukl. A opět bych se ho pokusila přidržet na zemi, aby zůstal v pozici, ve které by mohla být provedena prohlídka jeho konečníku. Tedy, pokud bych to doopravdy plánovala. Já zatím spíš doufala, že tuto mou šarádu neprohlédne. I když to byl darebák, nechtěla jsem mu nijak ublížit.
Pitomče! Začni už mluvit! Zatím se ti nic vážnějšího nestalo! Možná seš potlučenej, ale to pořád je to jen trochu drsnější hra...
Zatím mne výčitky svědomí z mučení mého zajatce netrápily. Zatím to pořád mělo říz pouze trochu drsnější padawanské "hry", kdy přesilu tři na jednoho jsem brala jako férovku. Pořád jsem se držela v bezpečné vzdálenosti. Samozřejmě. Můj mistr nebude nadšen. Ale jak už jsem řekla, těch pár pohlavků přežiju. A kdo ví, co v tý svý prdýlce nakonec můžeš pašovat... třeba by to mohla být zbraň hromadného ničení...
I přes svůj vnitřní konflikt jsem v tomto svém divadýlku pokračovala hlavně proto, že když jsem si na drsňačku hrát začala, tak bych to měla asi i dotáhnout dokonce.
Hm... copak bych mohla použít? Prsty... ne... nezajela bych moc hluboko a třeba by mi něco mohlo uniknout... Začala jsem schválně nahlas uvažovat. Též jsem se rozhodla ke svému zajatci přistoupit, teda za předpokladu, že jsem ho na zemi vážně udržela. Jinak jsem se držela hezky na svém předešlém místě.
Nebo by snad byla vhodnější rukojeť mého meče? Hm... to by taky nešlo... nezaprasím si svůj meč někým, jako jsi ty... čímž mi ovšem dochází možnosti... na malou vteřinku jsem předstírala, že usilovně přemýšlím.
Nebo bych ti tam mohla strčit nějakej hnusnej duracelovej střep. Těch je tu fakt požehnaně. Sice tím budu riskovat tvý vážný zranění.... nevesele jsem se usmála. Za celou dobu jsem nespouštěla oči ze svého zajatce. Ale... hm... já se s tím asi nějak vyrovnám a přežiju to. Taky si uvědom, že jsem na tuto planetu asi za odměnu poslána nebyla. Nejsem, jak říkají, tradiční Jedi a miluji mírně nekonvenční metody...
Svůj monolog jsem pomalu ukončovala a doufala, že i tuto mou lest ten chlápek neprohlédne.
Je tu ještě jedna možnost a to ta, že začneš mluvit... nabídla jsem mu tuto alternativu a odmlčela se, aby se tedy mohl vyjádřit on.
Techniku vedení výslechů si budu muset někde nastudovat... určitě mí mistři na to mají nějakou propracovanou techniku... a možná mi to i říkali, ale proč jsem jim jen nevěnovala pozornost? Toto je totální propadák...
Nicméně ať se zajatec nakonec rozhodl jakkoliv, tak jeho znásilnění jsem opravdu nechtěla už jenom proto, že tak vážně bych nikomu neublížila. Zesměšnit a totálně znemožnit některé padawany je jedna věc, ale fyzicky a možná i psychicky někomu ublížit... je věc druhá. Nehledě na to, že můj mistr by se mnou vyrazil nejbližší dveře. Tedy pokud by na mne ještě někdy promluvil a chtěl pokračovat v mém výcviku. Už teď jsem si nebyla zcela jistá jeho reakcí. Tedy pokud bude můj nechtěný společník žalovat. Jednom mi však bylo jasný. Dobrovolně se tímto dobrodružstvím chlubit nebudu.

[Jordi Linx]

Quellor, Trasa konvoje:
Nevstřícnost ke sdílení informací od tvého nového společníka ti nijak na náladě nepřidávala a do jisté míry ses to i snažila dávat najevo. Jedním z projevů bylo další šťouchnutí do zajatce v Síle. Silně jsi ho tím rozhodila a musel udělat docela dost rychlých kroků dozadu, aby předešel nepříjemného pádu. To se mu nakonec povedlo, ale přesto už samotné chození bos nepatřilo zrovna mezi příjemné věci na tomto povrchu.
Od připlácnutí k zemi jsi nakonec upustila, ne tak od snahy zvednout ho vzhůru, což se ti i trochu s obtížemi podařilo. Bylo přeci jen něco jiného zvedat nehybné balvany a živé bytosti, které tomu do jisté míry vzdorovaly i svou vůlí. Přesto jsi nakonec dosáhla svého a natočila ho tak, že by při puštění mohl provést dost slušného placáka. K tomu ses i nakonec odhodlala, byť sis neuvědomila, že by mohl použít svých končetin ke ztlumení pádu, což nakonec zajatec podvědomě udělal. Přinejhorším si tak mohl maximálně odřít kolena, což se i nejspíše stalo. Následnému přimáčknutí se však víceméně bez vzdoru podvolil a příliš nevzdoroval, jen tlumil tlak, který jsi na něj vyvíjela. To vše stále mlčky.
Už vidím, jak Republika pošle transport pro někoho jako jsem já, jen kvůli jedné naštvané padawance. Ti sem nepošlou ani zásoby, natož vězeňský transport,
poznamenal, než jsi nahlas začala uvažovat o tom, jak provedeš anální kontrolu. Rozhodně nebyl z tvého povídání ani vyhrožování nikterak nadšený, ale k mluvení se stále neměl.
A nevidím důvod, proč bych měl mluvit, když všechno řečnění obstaráš sama. Nicméně pokud mi chceš lézt do prdele, tak si to užij. Netušil jsem totiž, že jsou Jediové taková prasata,
odsekl jenom rozezleně a možná až dost soustředěně. Rozhodně se netěšil na možné nadcházející okamžiky, ale přesto i nadále setrvával ve svém mlčení. Nic dalšího totiž prozatím říkat nechtěl a jen se soustředil na pravděpodobnou bolest, která ho měla postihnout v co nejbližších momentech.

[Hayasan]

Quellor, Trasa konvoje:
U Sitha, co teď? Nemůžu ho přece znásilnit! Ale pořád můžu předstírat, že chci…
Ale hošane, já ti přece do prdele nepolezu. Jen ti tam strčím nějaký hm… vhodný střep. Dál jsem pokračovala v této tragikomedii. Aspoň budeš moct vykládat svým spoluvězňům, jaký to je, když ti tam někdo něco strká… třeba zažiješ nějaký vzrušení, nebo já nevím co… Holkám se to prej i líbí. Já jsem nikdy tyto úchylárny nezkoušela. Ale třeba mne potom poučíš.
Za řeči jsem rejdila očima kolem a hledala něco, co by se tvarem hodilo na to znásilnění. Nakonec jsem to i objevila. Na malou chviličku jsem trochu povolila tlak, abych i to mohla pomocí Síly přitáhnout do volné ruky. Poté jsem se opět soustředila jen na toho hošana.
Jo a mimochodem… už jsem ti řekla, že tě seznámím s rodinami těch mrtvých strážců? Tedy ne s celými rodinami… pouze s těmi, kteří si budou chtít promluvit s takovým malým hajzlíkem, jako jsi ty… samozřejmě, že jim nezapomenu vylíčit, že jsi i ty jsi zodpovědný za jejich smrt…
V náhlém popudu jsem přešla na malou chvíli od téma znásilnění až k vyhrožování fyzickou likvidací.
Předpokládám, že se budu dívat jinam… a při vašem seznamování přehlédnu třeba ty klacky a řetězy, co si na tebe vezmou… Hm… jak dlouho myslíš, že bude trvat, než tě ubijou? Půl hodiny? Hodinu? Zrovna nedávno prosili mého mistra, aby jim poskytl šanci se pomstít… mne nebudou muset prosit. K tvé smůle jsi totiž můj zajatec. Možná bych dokonce mohla vybírat i nějaký poplatky. Co bys řekl dvaceti kreditům za přímého účastníka a dese za diváka? To víš, i Jedi musí být z něčeho živ a už pěkně dlouho toužím po takových plavkách s malými světelnými meči.
Co jen dělám špatně?
Ale to tě teď nemusí trápit. Opět jsem se usmála a ukázala mu svůj úlomek kovu. Zatím si s tebou pohraju já. Zamávala jsem mu před nosem tím kovem, aby si myslel, že to myslím opravdu vážně.
Jestli nepromluví, tak budu muset přiznat porážku a odevzdat ho těm strážcům, kteří se tu co nevidět ukážou.
Máš poslední šanci promluvit, vyzvala jsem ho a začala jsem ho obcházet, neboť jsem si myslela, že to bude vypadat autentičtěji, když se dostanu za něj. Aby viděl, nebo spíš, aby předpokládal, že to nebyly jen prázdný kecy a já že si prostě jen hledám vhodnější polohu.

[Jordi Linx]

Quellor, Trasa konvoje:
Vzdornost tvého zajatce ti vůbec nijak nezvedávala náladu a to i proto, žes mu vlastně ani nechtěla nijak ublížit. Tedy nijak výrazněji, než byly prosté modřiny, odřeniny a podobné věci. Nic však nenasvědčovalo tomu, že by zajatci vidina náročnější mučení nějak naháněla nějakou výraznější hrůzu. Vlastně na to moc nereagoval a jen se připravoval na to, co mu skutečně uděláš.
A seznamovat si mě můžeš s kým chceš, život je boj a vždycky jsou ti nahoře a ti dole. A nahoru se jde přes ty dole, což nezměníš, ať jsi Jedi nebo ne,
poznamenal pouze k tvým výhružkám, že ho předhodíš pozůstalým, byť sis nemohla být jistá, kolik těch pozůstalých vlastně bylo. Co sis mohla vybavit, tak v provizorní nemocnici a okolí se nacházeli obyvatelé snad z půlky města, které bylo velice rozsáhlé. A ve většině případů jsi věděla, že mnohdy přežívali spíše jedinci, než větší skupiny. Rodin či příbuzných pospolu přežilo opravdu jen velmi málo.
Jeho latentnost vůči hrozbě fyzického týrání byla až obdivuhodná, protože z jedné zkušenosti jsi věděla, že byť někteří nechtějí a nepromluví, přesto se snažili nějak vzdorovat vůči hrozící bolesti. Jenomže tomuhle to bylo skoro až jedno, i když jsi na něm mohla vypozorovat a vnímat z něho, že se na to nijak netěšil.
Možná bych ti přece jen mohl něco říct - v podstatě nejsi lepší než já, protože já být na tvém místě, tak si to taky užiju, akorát by to tedy bylo trochu odlišné a možná by sis to užila taky. Ale nejspíš bys stejně předstírala opak. Vlastně jako Jedi by ti to asi moc příjemné být nemuselo a možná by tě traumatizovalo, když máte taková přísná nastavení ...
zafilozofoval a nakonec se dokonce i trochu pousmál. Užitečnou informaci ti však nesdělil žádnou a ty jsi podvědomě tušila, že moc času do příjezdu posil ti už nezbývalo.Pokud bys mu tedy chtěla něco udělat, tak nyní byla asi nejspíše poslední šance, kdy to provést.

[Hayasan]

Quellor, Trasa konvoje:
Jestli se chceš ve zdraví dočkat svého doprovodu, tak už mne nikdy nebudeš srovnávat se sebou. Na rozdíl do tebe já nejsem pijavice, která si pomocí teroru musí dokazovat, že její existence má vůbec nějaký smysl.
Byla jsem fakt naštvaná. Vůbec nic jsem se nedozvěděla, nehledě na to, že mne v podstatě přirovnal k obyčejnému lapkovi. Taky jsem si připadala dost hloupě. Nijak vážně jsem mu ublížit nemohla a on to buď přímo věděl a sázel na to, nebo mu představa znásilnění a bití nedělala takové vrásky, v jaké jsem doufala.
Nepatrnou chvíli jsem čučela, na svůj již nepotřebný kov v ruce, abych ho poté odhodila kamsi do dáli. Svého zajatce jsem opět obešla, abych stála před jeho čelem.
Do města pojedeš nahatý, krátce jsem ho informovala, neboť jsem už neměla jediný nápad, jak bych ho mohla dál vyslýchat, když jakékoliv větší bití je pro mne nepřípustné. V těch šatech bys mohl mít nějakou zbraň. Nechci riskovat zdraví tvých strážců.
Normálně bych asi uvažovala nad tím, že mne za to Siliin asi roztrhne jak žábu, ale ještě jsem se nezvládla uklidnit, takže jsem nebyla schopná myslet na cokoliv jiného než na to, jak strašlivě se zlobím v první řadě na toho týpka, protože se mnou absolutně nespolupracoval a v té druhé se zlobím i sama na sebe, protože jsem nebyla schopná ho k tomu nijak přimět.
Pokoušela jsem se trochu uklidnit. Šlo to. Sice ztěžka, ale šlo. Jsem Jedi a výcvik mých mistrů na mne zanechal nějaké stopy a to i ve zvládání svých emocí.
Je tu ještě jedna možnost… co když je tu něco, z čeho má daleko větší hrůzu. Ty červené oči… ale to byla jen má představa… nebo nebyla?
Heleď, po chvilce jsem to zkusila ještě jednou. Neříkají ti něco náhodou velké, červené oči? Viděla jsem je. Těsně před tím, než jsem tě zajala. Měla jsem pocit, jako bych měla být lovnou zvěří. Ale potom jsem usoudila, že to byl asi jen klam, který zapříčinila má trochu zjitřená fantazie. Asi o nich nic nevíš, co? Nijak výrazně jsem ti neublížila. A mohla jsem… když už mi teda nechceš říct nic o svých kámoších, tak bys mi mohl alespoň povědět, zda nevíš o někom, nebo něčem, co by mělo velké červené oči a toužilo po mé maličkosti.
Určitě nic neví. A takto si to alespoň pojistím. Taky, co by o tom mohl vědět? Sice jsem se trochu odhalila, ale to u něj nemůže být na škodu. Absolutně mne nezajímá, co bude vykládat svým spoluvězňům.

[Jordi Linx]

Quellor, Trasa konvoje:
Vzhledem k tomu, že jsi nechtěla zacházet dále, než by bylo nutné, tak jsi nakonec kus kovu odhodila a upustila od násilné mučící techniky, kterou jsi mu předtím tak důkladně popisovala. Vlastně jsi se tak nějak rozhodla upustit od mučení celkově a pouze jsi jej informovala o tom, že cestu nazpět bude absolvovat obnažen. Netvářil se na to sice nějak nadšeně, ale rozhodně jsi v jeho pohledu mohla zaznamenat jistou úlevu, že se vyhnul anální sondě. I když nadšení z cestování hodně nalehko bys u něho také jen tak nenalezla.
Při zmínce o tom, co tě pronásledovalo, jenom vyvalil překvapeně a nechápavě oči, což již dopředu prozrazovala obsah nadcházejíc slov zajatce.
Červené oči? Nevím o tom, že by si od nás ze skupiny někdo šlehnul a pak tu poletoval okolo,
poznamenal pouze a tím zůstávala tvá tíživá otázka stále nezodpovězena.

Nějaké téma k hovoru jsi naštěstí nemusela hledat, protože dvojice posil dorazila do dvou minut po ukončení pohovoru a zastavila prakticky u tebe. Pohled na nahého zajatce je nejprve překvapil, ale pak spíše pobavil a rozhodně to nijak neskrývali, což nedělalo radost zajatci samotnému.
Zkontrolujeme jeho hadry a pak mu dáme aspoň nějaký plášť - nechci se ho při cestě na speederové motorce nějak extra dotýkat,
poznamenal jeden z mužů, kteří sem dorazili jako posily, zatímco ten druhý si prohlížel ukořistěnou motorku.
Solidní stroj. Potřebujete ještě něco, nebo se mám hned vrátit, jak nám bylo řečeno?
optal se tě očividně služebně starší a zkušenější muž, který nejspíše před pár lety pokořil čtyřicet let života. Podstatné nyní bylo, že zajatec byl předán a tys mohla pokračovat ve svém úkolu dle své volby.

[Hayasan]

Já to věděla. Ty červený oči buď nic neznamenaj, nebo znamenaj a nevážou se na tyto darebáky... Což je asi štěstí, neb jinak by to byla kombinace zatraceně vražedná... teda, pokud ty červený oči vůbec existujou. Už jsem přece přišla na to, že to byl klam a tento maník mi to částečně potvrdil.
Ještě než přijeli ti dva chlápci, stačila jsem krátce o tomto tématu zauvažovat.

Počkejte, pánové, pokusila jsem je zadržet, sotva mého zajatce chtěli zahalovat.. Našemu lapkovi jsem slíbila, že cestu do města absolvuje úplně nahej. Přece nechcete, aby Jedi své slovo porušil, že ne? Ty hadry mu samozřejmě sbalte, má tam i nějaký kredity... ale prosím vás, neoblíkejte ho. Toužil po pozornosti, má ji tedy mít. A jestli bych vás mohla požádat... veďte ho tou nejdelší možnou cestou před hodně lidma, než ho teda zavřete. Aby každý měl to potěšení, na vlastní oči shlédnout tady tu lidskou štěnici a mohl tak posoudit, že jeho nebezpečnost je prakticky nulová.
Trochu jsem se poušklíbla a zahnala výčitky svědomí, neb toto si dle mého soudu určitě zaslouží.
Mistr snad příliš zklamaný nebude. Vždyť je to fakt jen zločinec... Nemá absolutně žádná práva, protože na práva svých obětí taky nehleděl. Kdybych ho tak znala lépe... takto jeho reakci opravdu neodhadnu... ale... občas se chová celkem nepředvídatelně, takže toto by projít mohlo.
Mou motorku najdete támhle, tu odvezte taky,mávla jsem směrem, ze kterého jsem přišla a rozhodla se přejít na organizaci našeho setkání.
Přestala jsem tisknout svého naháče k zemi a dokonce jsem i deaktivovala meč. Nicméně ještě jsem zajatce sledovala. Kdyby ho něco nepatřičného napadlo, abych to mohla poznat a kdyžtak na to zareagovat. Pokud ti chlapíci s ním neměli problémy, prostě jsem jim nepřekážela.
Nic už nepotřebuju, můžete jet. Jen si raději počkám, než skutečně odjedete. Aby tady tu palici makovou nenapadlo něco, čeho by později litovala, aneb zlodějíčku, otočila jsem se na zajatce. Pamatuješ si ještě na mou výhružku kastrací? Ta platí pořád.
Skutečně jsem si počkala, že odjedou všichni tři bez nějakých komplikací a pokud tedy nějaké nenastaly, napsala jsem Zalle na komlink: "Vyrážím dál." a poté jsem hezky pěšou pokračovala ve směru budoucího průjezdu kolony a pomocí Síly opět zkoumala okolí, tak jako před tím. I když jedna změna tu byla. Nešla jsem uprostřed silnice, protože to bych byla jako na střelnici. Vzala jsem to trošku náročnější cestou skrz trosky, za kterými jsem se i pokoušela krýt. Pokud by to krytí na nějakých náročnějších úsecích zabíralo moc času, tak jsem se spíše spolehla na své reflexy a bezpečnost trochu zanedbávala.
Ty červené oči jsem z hlavy úplně nepustila. Trochu ve mne hlodaly. Sice jsem samu sebe dokázala přesvědčit o tom, že se jedná jen o něco nepodstatného, tak ta pochybnost, že tomu tak není, tu byla a já se jí nedokázala zbavit.

[Jordi Linx]

Quellor, Trasa konvoje:
Záhadu rudých očí jsi opět na chvilku odsunula do pozadí, protože se nezdálo, že bys nalezla nějaké nové vodítko a pozornost se obrátila zpět na aktuální situaci. Strážcům jsi neopomněla názorně vysvětlit svůj "slib" zajatci a nejprve se tvářili trochu překvapeně, než je nahradil nejistý výraz.
Je to poněkud neobvyklé ale ... co mám tedy nadělat,
kapituloval strážný a rozhodl se řídit dle tvého přání, když vedl zajatce k speederové motorce. Možnost nepříjemného kontaktu nakonec vyřešil tak, že jej posadil opačně na zadní kraj motorky, kde také zajatce dostatečně pevně přivázal. Při následné jízdě by mu tak neměl hrozit žádný kontakt a zajatec měl jen málo možností pro nějaký možný únik. Každopádně se splněním svých přání jsi mohla být spokojená a při odkazu na tvůj stroj oba muži jen souhlasně pokývli, že dobře rozumí jeho umístění. Krátce na to již se zajatce zamířili nazpět, čímž jsi dostala prostor k pokračování ve svém úkolu.

Nezvolila sis zrovna nejjednodušší prostředí pro cestování, ale poskytovalo ti mnohem více krytí, než prve jízda na motorce. A po chvilce se ti dařilo již dopředu trochu odhadnout, kudy bude dobré procházet, kudy bude lepší to obejít a jak se vyhnout kritickým místům. Sice ti bylo jednou na úkor možného pádu kamsi, ale reflexy a Síla ti v tomhle opět výrazně pomohly.
Po nějaké půl hodině cesty jsi konečně dorazila na další stanoviště a mohla jej začít opatrně prozkoumávat. Kde jsi však očekávala bandu střelců, nebylo vůbec nic, nebo spíše vůbec nikdo. Díky pohybu v budovách a jejich okolí jsi zjistila, že se v dosahu padesáti metrů od místa události nenacházel žádný živý tvor větší jak dvacet centimetrů a i takhle velkých tu bylo jenom pomálu.
Zároveň tu nebyl ani žádný další náznak toho, že by se opět objevily ony "červené oči", které tě již nějakou dobu pronásledovaly. Vyhlídky na další cestu pak prokazovaly, že výraznější část úseku nebude vhodným místem k přepadu. Domy byly povětšinou úplně srovnané se zemí a i pohyb samotný mezi nimi by byl rychlejší, avšak bez většího množství krytí. Víc krytů se nacházelo hlouběji od "protažené" ulice a postup jimi by byl podobný tomu doposud.
Navíc ti dala Zalla zprávu, že "opravy" byly dokončeny a jsou opět na cestě, byť o něco pomalejším tempem. Což na tebe opět vystavilo jistý faktor stresu z hlediska času potřebného k průzkumu.

[Hayasan]

Quellor, Trasa konvoje:
K dalšímu stanovišti jsem se blížila trochu se sevřeným hrudníkem. Po každý se totiž objevil nějaký blbý pocit a naposledy to byly ty hnusně rudý oči. Ale když se nakonec neopakovalo vůbec nic, vydechla jsem si trochu úlevou. Vždycky mne učili neignorovat své pocity, ale když se doteď nic nestalo… fakt to musel být nějaký přelud.
Ještě že jsem o tom nikomu neřekla… když nepočítám toho zloděje. Mistr by si dělal starosti určitě a zbytečně, potřebuje čistou hlavu na svůj úkol. A Zalla… ta by jančila taky.
Když jsem navíc zjistila, že je zde úplně liduprázdno a žádný přepad se konat nebude, byla bych skoro v sedmým nebi. Teda, nebýt toho, že jsem dostávala trochu hlad.
Aspoň sváču jsem si mohla vzít… ten tvrdej chleba by se hodil.
Místo svačiny jsem vytáhla komlink, posadila se na kus nějakého betonu a napsala Zalle informační zprávu. „Další kontrolní bod je v pohodě. Možná pár krys, jinak liduprázdno. Buď nás čeká nějaké překvapení na tom posledním, nebo ti dva otrapové informovali své kolegy o tom, že jsem s váma a stáhli se. Celkem prča, co? Asi se mne bojí.“
Dokonce jsem upustila od lakonických textovek a trochu se rozepsala. Už jenom proto, že to lození mezi troskami je trochu vyčerpávající a pobolívaly mne svaly na nohou. Prostě a jednoduše, chtěla jsem si oddechnout.
Když jsem zprávu dopsala a odeslala, nebyl důvod, abych tu vysedával dále. Ještě jsem se rozhodla, že než se fakt vydám dál, že to tady zkontroluju nejen v Síle, ale omrknu to alespoň zběžně i fyzicky.
Jak jsem teda procházela skrz to čtvrté stanoviště, ještě jsem se rozhlížela a občas, když jsem viděla nějaký kousek, za který by se jen teoreticky mohl někdo schovat, tak jsem se na něj speciálně zaměřila v Síle, pokud však byl dostatečně blízko na to, abych nemusela dělat moc velkou okliku, zašla jsem si k němu.
Když jsem to však ke své spokojenosti okoukla, už jsem chtěla pokračovat dál, ale vzpomněla sjem si, že jsme se Zallou ten plán jaksi nedokuly. Nedomluvily jsme se totiž, co budeme dělat po tom, co zkontroluju všechny body.
S největší pravděpodobností se prostě připojím ke koloně.
Blesklo mi hlavou, ale opět jsem raději vytáhla komlink. „Až zkontroluju ten pátý bod, mám na vás tam počkat? Myslím si, že bych se měla k vám připojit, ne? Nebylo by smysluplné, kdybych se měla přes tu pláň, jak jsi říkala, kodrcat pěšou a sama, když dle tvého názoru, je tam vidět do všech stran a to do pěkný dálky. Jinak, pokračuju dál.“
Teprve poté, až jsem dopsala, jsem vyrazila dál stejně jako minule. Tedy, to vše za předpokladu, že se nevyskytl nějaký problém.
S rudýma očima jsem se už nezatěžovala.

[Jordi Linx]

Quellor, Trasa konvoje:
Důkladná prohlídka, jak v Síle, tak i běžnými smysly, neodhalila nic výrazně nebezpečného a ani nic, co by mohlo ohrozit průběh mise a ty ses mohla směle vydat ke čtvrtému stanovišti. Tento fakt sis uvědomila teprve poté, co Zalla ve zprávě odepsala, že už zbývají jen dvě potenciální rizika a bude to nejhorší snad za vámi. Navíc ona přepadová jednotka byla umístěna právě před třetím stanovištěm v jisté vzdálenosti. Zjištění tohoto faktu ti na náladě nejspíš nepřidalo, ale nemohla jsi s tím mnoho nadělat, než pokračovat dále vpřed. Zalla také připojila poznámku, že zbabělosti nepřítele moc nevěří a spíš očekává nějakou past.
Po uvědomění si faktu, že po dokončení kontroly nebudeš mít, jak se dopravit někam jiným způsobem než pěšky, ses rozhodla tuhle informaci ověřit u Zally.
Předpokládám, že se samozřejmě připojíš k nám. Nebo jsi snad chtěla zkusit nějakou tůru v rámci tréninku s mistrem Siilinem,
odpověděla ti do zprávy předtím, než jsi pokračovala dále vpřed. tentokrát ses držela klidně troch více v otevřeném prostoru, protože jak jsi mohla být spatřena, tak bylo stejně dobře vidět i do dáli.
Na půli cesty ses blížila k jedné větší trosce spadlé do cesty, když jsi pocítila přítomnost většího množství jedinců. Nebylo pochyb o tom, že za onou troskou se nacházela dosti početná skupina na to, aby mohli uvažovat o přepadu. Zatím jsi nikoho z nich nemohla vidět, ale stejně tak neviděli ani tebe. Možností přiblížení nebylo příliš hodně a ta nejvhodnější vedla trochu víc okolo té trosky a trvalo by ti to minimálně dobrých pět minut, ale spíše více. Cesta by v takovém případě vedla skrze popadané trosky a místy by ses musela nejspíše i plížit, aby sis zachovala své utajení.

[Hayasan]

Quellor, Trasa konvoje:
Sotva jsem ucítila v Síle lidi, kteří se zřejmě schovávali za jednu z větších trosek, zastavila jsem se. Využila jsem jedné z posledních šancí, kdy na mne neviděli, neboť jsem nutně potřebovala informovat Zallu. Ještě před tím jsem se však podívala pořádně kolem sebe, abych si udělala nějakou představu o svém okolí.
To si ze mne dělaj prču. To se tu budu muset snad i plazit. Navíc, ten okruh na obcházení bude zřejmě dost velkej… raději to Zalle trochu nadhodnotím.
„Měla jsi recht. Nelekli se. Jsou skrytí na půli cesty za jednou z větších trosek, takže pozměnili i taktiku. Možná by to chtělo další poruchu. Teď to vypadá na regulérní přepad. Ráda bych si to obhlídla. Třeba to nakonec půjde nějak vyřešit bez toho, aby byl někdo z dalších lidí ohrožen na životě. Dle toho, co cítím, tak usuzuji, že bych na ně ty trosky prostě mohla shodit. Potřebuju jen trochu času na obhlídku. Musím to celý obejít. Vidím to tak na 10 minut – to obcházení plus další čas na vyřešení tohoto problému.A na tu túru bych si v rámci výcviku klidně zašla. Ale ty bys musela se mnou. A s plnou zátěží a v poklusu. Hezky na celej den.“
Odeslala jsem zprávu Zalle. Po svém malém „vítězství“ nad těmi třemi dospělými chlapy jsem se cítila trochu silnější v kramflecích, takže jsem si nakonec dovolila i připojit komentář, abych zareagovala na její poslední odpověď. Vážně jsem to samozřejmě nemyslela.
Trosky jsem na nikoho shazovat nechtěla, protože se mi to zdálo příliš zbabělé. Nehledě na to, že by ti lapkové byli spíš jak vepři na porážce. Obvykle na nějaké fair play nehraju, ale tady šlo o jejich životy. To, že jde taky o můj život, jsem jaksi zasklila. Vždyť jsem nikdy nebyla na žádné misi zraněná, tak proč by se mi mělo stát něco zrovna teď? To ovšem neznamenalo, že bych před ně chtěla napochodovat bez nějaké výhody.

Pokud Zalla odpověděla krátce a nebylo třeba se domlouvat na detailech, tak jsem vyrazila dál v momentě, kdy jsem si přečetla její zprávu a pořádně jsem si promyslela svůj další plán.
Když opět budu vystupovat jako velká mistryně, tak bych je třeba opět mohla trochu zastrašit. Zajatce už máme, takže další nutný není, a kdyby utekli, bylo by to úplně nejlepší. Hlavně to musím obejít a vidět, jak jsou rozestavění. Ale i to shazování těch trosek bych mohla použít. Když si vyberu kus, pod kterým zrovna nikdo nebude a sesunu pár cihel, či co to tam vlastně bude. Vždyť já mám i ty dělobuchy! I s nimi bych je mohla trochu zastrašit…
Pořádně jsem se rozhlédla a vyhodnotila tu nejlepší možnou cestu. Směr, kterým se budu muset plížit, byl jasný jak pohlavek od mistra, ale i v tom směru si musím najít tu nejlepší možnou cestičku. Což jsem prováděla teď. Sotva jsem si byla jistá, že nejvhodnější bude vzít to kolo toho šedého kýblu, nebo co je to vlastně v tom betonu zalitého, už jsem neváhala. Přikrčená, co to nejvíc šlo, jsem začala přebíhat mezi jednotlivými troskami. Dala jsem si sakra záležet na tom, aby to bylo co možná nejvíc potichu a abych byla hodně nenápadná. Pokud to bylo nutné, tak jsem se i plazila.
Raději jsem si dala na čas, než abych riskovala možné prozrazení.

[Jordi Linx]

Quellor, Trasa konvoje:
Po nalezení vhodného místa k dočasnému skrytí jsi hned v prvním kroku informovala Zallu o nalezení dalších sabotérů a čekala na její odpověď, než bys mohla vyrazit dál. Mezitím jsi věnovala nějaký čas průzkum blížící se cesty okolo, jejích zákoutí, nástrah a nevyzpytatelných pasáž, až kam jsi mohla dohlédnout. O počátku jsi tak měla dost jasnou představu už v době, kdy ti dorazila odpověď.
Pokud nás opravdu sledují, tak zastavovat nebudu. Dá se předpokládat, že již o tobě vědí. Nemusí však tušit, že jsem opět zastavili v době, když jsme něco stejného provedli v době před tvým prvním útokem na úvodní hlídku.
Než však dorazíme, tak nám to rozhodně potrvá dost dlouho na to, abys mohla obhlédnout počty a rozestavení - pokud do půl hodiny tedy nedáš vědět, zastavím poblíž třetího bodu, než se budeme přibližovat k tvé pozici,
odpověděla ti Zalla i s odůvodněním. Tvou připomínku nejspíše nijak nevnímala a soustředila se jen a pouze na riziko hrozby a situaci, které jste právě čelily. V takovýchto situacích očividně působila značně prakticky, čehož sis mohla všimnout za všechny ty možné situace, kdy jsi ji mohla pozorovat v akci nebo při práci.

Vyrazila jsi tedy pohybem vpřed a to ať už v pokrčeném kráčení nebo v případě potřeby i plížení. Cesta nebyla nakonec výrazně nepříjemná, jen prostě byla v některých pasážích dostatečně úzká nebo nízká, takže bylo potřeba změnit styl pohybu. Dařilo se ti však udržovat konstantní tempo pohybu, byť jsi občas musela odhrnovat nějaké kameny před sebou a podobně. Vše se ti však dařilo v naprosté tichosti a to až do takové míry, že ferokrysy dělaly rozhodně větší rámus už jen při svém pohybu.

Když jsi se konečně dostala do pozice, odkud jsi mohla vidět za kryt a spatřit počty a rozestavení přepadové jednotky, těžko se tomu dalo věřit.
Stála tam čtveřice speederových motorek s dvoučlennými posádkami - vždy jeden střelec a druhý šofér. To by možná nebylo zase až tak hrozné, kdyby tam s nimi nestálo něco, co se vzdáleně podobalo tanku. Ze znaků jsi jasně mohla rozpoznat, že se jednalo o kus mandalorianské technologie, byť notně pošramocené. Nicméně na jeho výbavě se zdálo být vše v naprostém pořádku, což rozhodně situace nijak nezlepšovalo, vlastně naopak. Navíc tank měl i dvě střílny s blasterovými kanóny, takže jeho celkovou posádku jsi mohla odhadovat minimálně na tři lidi, ale vzhledem k velikosti tam takoví čtyři určitě byli.
Navíc možnost nenápadného přiblížení tu příliš nehrozila, protože od nejbližšího krytu k nejbližší motorce to bylo nějakých pět metrů. Možnosti shození kusu trosek by tanku dle všeho nijak výrazně nepoškodilo jeho strukturu, takže tahle možnost se nezdála jako výrazně nápomocná.

[Hayasan]

Quellor, Trasa konvoje:
Sotva jsem spatřila to, co tu přede mnou stálo, trvalo mi asi deset vteřin, než jsem byla schopná plně pochopit, že toto fakt není nějaký sen, ale skutečnost. Jakmile se tak stalo, zalezla jsem za nejbližší trosku. S tímto jsem jaksi nepočítala. Můj plán, který sice nebyl úplný a měl několik děr, ale teď bylo třeba totálně překopat úplně všechno. Zatím jsem absolutně nevěděla, co bych měla dělat. jedno mi však bylo jasný. Zalla, konvoj, nebo jakýkoliv větší počet lidí zde nemá co dělat. Ten tank by je rozstřílel na maděru.
Posadila jsem se, opřela se o zeď, či co to vlastně bylo a chvíli zhluboka dýchala. Nakonec jsem mírně třesoucí se rukou vytáhla komlink s úmyslem alespoň něco oznámit Zalle.
Teď potřebuju být hlavně úplně v klidu. Vždyť před tím jsem ty tři taky zvládla... navíc je tu se mnou Síla... hlavně nesmím Zalle volat, ještě by poznala, že v tom plavu. Jsem Jedi, mistr Siliin by to zvládl a spoléhá na mne, já to teda musím zvládnout taky. Musím jí jen napsat a v rámci možností ji i uklidnit.
Zallo, ať tě ani nenapadne přiblížit se k mé pozici. Ti hajzlové zde mají něco, co se vzdáleně podobá tanku. Netuším, jaký to má dostřel, nehledě na další výbavičku. Rozhodně mi sem nikoho neposílej, neb bys potom musela shánět černé pytle na jejich mrtvoly. Pokud má někdo naději na to, aby je dostal, jsem to já. Neboj se, vím jak na ně. Jsou celkem blbě rozestavení, taktika nepatří mezi jejich silné stránky. Ozvu se, až to s nimi vyřídím. Jestli je třeba, klidně nějaký landspíďák sabotuj, je mi to fuk. Ale ty, ani nikdo jiný, do těchto míst nestrčí ani špičku nosu. Je to dostatečně jasný?
Sotva jsem uklidila komlink, tak jsem vstala a opatrně začala pozorovat své protivníky. Ještě jsem nic nepodnikala, neb jsem potřebovala vědět, že se Zalla zařídí dle mých instrukcí.
Takže... co mám, u Sitha, dělat?
Bála jsem se. Ten tank vypadal hrůzostrašně. Nicméně nenechala jsem se strachem ovládnout. Nemohla jsem. Normálně bych se asi zhroutila, ale závisely na mne životy dalších lidí a toto vědomí mne posilovalo. Dokonce jsem ani neztratila své logické uvažování. To, že se mi trochu třepaly ruce, byl jen vnější projev nervozity a možná i toho strachu.
Takže.... tomu tanku neublížím. Pokud tedy nemám nějaké rakety, které jsem si fakt nevzala. Ale mohla bych nějakým způsobem dostat ty motorkáře... ale jak? Když tam naběhnu se světelným mečem v ruce jako minule, tak ze mne nezůstane ani tolik, aby to mohli pohřbít. Jediná možnost je... u Sitha! Ne, ne, to ne! nemůžu! Nemůžu na ty motorkáře shodit tu zeď! Nejsme vrah! Ale... jestli to neudělám, zemřou jiní, nevinní lidi... Musím.... vlastně nemůžu!
Opět jsem na chvíli zalezla za tu trosku, která mne kryla. Nebylo mi dobře. Při pomyšlení, že s největší příčinou zde někdo zemře... Zavřela jsem oči. Jediné, na co jsem myslela, bylo to, že musím, ale zároveň, že nesmím... byla to těžká vnitřní bitva, která sice trvala asi jen dvě minuty, ale nic horšího mne nikdy v životě nepotkalo.
Nakonec, když jsem oči otevřela, bylo dobojováno. Tímto okamžikem se ze mne stal s největší pravděpodobností vrah. A co vrah... obyčejný popravčí. Jen ten špalek od krve mi chyběl. Trochu se mi při té myšlence zvedal žaludek. Už jsem se nebála tanku, bála jsem se spíš sama sebe. Opět jsem vykoukla zpoza trosek na rozestavění svých nepřátel.
Když shodím tu zeď na ty jezdce, neměli by uniknout. Raději si však vytáhnu svůj blaster. Ty, kteří přežijí, budu muset zastřelit. Nicméně při tom střílení nemůžu zůstat na jednom místě. Dostal by mne ten tank. Pár výstřelů, maximálně tak tři až čtyři a musím se hnout jinam.
Opět jsem se rozhlídla, ale teď spíš jen kolem sebe, abych zjistila, kde všude by se dalo schovat.
Když vyřídím tu pěchotu, či jak to nazvat... pořád zůstane ten tank. Na něj s blasterem jít nemůžu. Ani bych ho neškrábla...
Přestala jsem vyhlížet vhodné kryty a zaměřila jsem svou pozornost směrem k tanku.
Tank je přece stavěnej na boj z dálky... nebo to alespoň pořád omílali v tom filmu Zánik poslední tankové brigády... kdybych se kličkováním, aby mne pořádně nezaměřili, k němu dokázala dostat... mohla bych nadzvednout poklop a ti lapkové by buď sami vylezli, nebo bych je tam znovu jednoduše postřílela...
Fakt mi nebylo dobře už jenom z toho uvažování o tom zabíjení, které je vlastně nezbytné. Teprve teď jsem věnovala pozornost komlinku a odpovědi Zally. Celou dobu jsem se též pokoušela vymazat ty čtyři roky s T´arjanem. Opravdu jsem nechtěla myslet na jeho výroky o tom, že když Jedi zabije jednu jedinou bytost, tak je to v podstatě to samé, jako kdyby vyhladil celou planetu, neb jeden člověk nebo patnáct miliard... rozdíl je přece pouze v tom množství a to nehraje vůbec žádnou roli.

[Jordi Linx]

Quellor, Trasa konvoje:
Existence tanku v rukách nepřítele kompletně rozvrátila všechny možné plány, které jsi mohla pro danou situaci mít. Nebylo ti z toho vůbec dobře a musela jsi výrazně začít přehodnocovat situaci, která nastala. Jako první úkol to znamenalo informovat Zallu o tom, že je nepřítel takto vybaven a čeká na možnost útoku. Navíc se dle toho dalo teoreticky usuzovat, že mohl chtít zaútočit nehledě na to, jestli bys byla v koloně ty nebo tvůj mistr.
Odpověď od Zally na sebe nenechala až tak dlouho čekat a byla trochu odlišná, než bys mohla očekávat.
Mohla bych se k tobě připojit, nebo někoho od nás poslat a zkusit je překvapit. Ve výbavě máme i jednu protitankovou střelu, kterou jsem původně plánovala proti případným bariérám nebo podobně, ale tady taky poslouží a to rozhodně dost dobře,
nemohla jsi říct, že by odpověď neobsahovala jistý prvek překvapení. Hlavně ti však nabízela možné další alternativy k plánu na přepadení útočných jednotek, protože ve větším počtu by měl moment překvapení mnohem větší váhu. Znamenalo to sice vystavit riziku další lidi, jenomže to přinášelo nesporné výhody.
A pak tu byl ještě tvůj vlastní vnitřní boj, kdy ses ocitla na hraně pocitů chladnokrevného a nelítostného zabijáka proti rozumné a myslící bytosti snažící se o dosáhnutí harmonie a míru. Nikterak tomu nepomohlo, že jste se k podobným tématům zatím nestihli dostat ani s tvým současným mistrem. Trénink, který jsi doposud absolvovala, byl zaměřený především na dorovnání schopností v užívání Síly a k základním otázkám a principům Řádu nebo Jediů jste se doposud moc nedostali. Vlastně ani k jiným filozofickým otázkám, kdy na tom nemalý podíl mělo vytížení vás obou v rámci povinností a pomoci s nápravou zdejšího osídlení. Občas bylo skoro zázrakem, že se vám vůbec podařilo najít chvilku alespoň na ten fyzický trénink a cvičení s mečem.

[Hayasan]

Quellor, Trasa konvoje:
To, že mi Zalla neodporovala, bylo celkem fajn. I když teda fajn přestalo být úplně všechno od té chvíle, co jsem vstala, ale v rámci možností to byla ta příjemnější alternativa. Rozhodně mi potom, co jsem si přečetla její zprávu, nebylo lépe. Ale trochu se mi ulevilo. Očekávala jsem spíš, že se se mnou bude chtít dohadovat.
Zamračila jsem se. Nelíbilo se mi, že bych měla ohrozit dalšího člověka, neřku-li lidi. A kdyby jenom ohrozit… taky z nich de facto udělat vrahy. To by ode mne nebylo fér. Nikoho dalšího nemůžu vystavit tomu, co teď prožívám já.
Ne, jak jsem psala, mám plán, který se zdá být funkční. Navíc, ta protitanková střela by stejně nemusela nic řešit. Nevím, jaké má pancéřování, kde má největší slabiny. Nakonec by mu to stejně mohlo jenom sloupnout lak a to by asi nebyl dobrý výsledek. Nech to na mne a zkus mi trochu věřit. Jo, a ještě něco. Nevím, jestli nějak komunikuješ s mým mistrem… ale nepiš mu to, ano? Nechci, aby o tom věděl. Na podobné zprávy je vždycky času dost.
Když to nevyjde, tak se o tom stejně dozví, páč to určitě ucítí v Síle. Jestli všechno půjde podle plánu, tak si ničeho nevšimne. A jen by mohl být nervózní.
Odeslala jsem odpověď. Byla jsem si jistá, že se Zalla zařídí dle instrukcí, takže já se teď mohla soustředit na svůj malý problémek.
Musela jsem se soustředit a postupovat podle plánu. Ze všeho nejdřív jsem si našla lepší střeleckou pozici. Poté jsem vytáhla svůj ukořistěný blaster a hezky jsem si ho připravila, abych mohla začít rovnou střílet. Věděla jsem, jak se s ním zachází. V rámci výcviku jsem ho měla několikrát v ruce. Sice nejsem žádný ostrostřelec, ale věřila jsem si, že trefit bych se mohla.
Párkrát jsem se zhluboka nadechla. Nebyla jsem klidná. Věděla jsem, že teď budu muset zabíjet... ale dokážu to?
Nejhorší je prý zabít prvního člověka… jenže já nezačínám s jedním, ale rovnou s osmi! A jako přídavek si vezmu ty čtyři uvnitř tanku… Ve filmu taky říkali, že nikdo mi nikdy neřekne, zda opravdu dokážu stisknout spoušť… dokud nejsem před tu volbu postavena! U Sitha! Rozhodla jsem se… není cesty zpět… U Sitha! Mistra T´arjan by věděl, jak se z této šlamastyky dostat! U Sitha! U Sitha!Já opravdu nechci!
Ten okamžik, kdy jsem měla strhnout tu kamennou zídku na ty osádky motorek, se blížil. Ruce se mi začaly třást o trochu víc. Znovu jsem zavřela oči. Nemohla jsem se k tomu rozhodujícímu kroku odhodlat. Trvalo hezkých pár minut, než jsem byla schopná se aspoň trochu sebrat a oči znovu otevřít. Ruce se mi však třást nepřestaly.
Nakonec jsem to udělala. Šáhla jsem k Síle, nikam jsem však nespěchala. Nechtěla jsem je zabít, ale pokud jsem chtěla ochránit konvoj a lidi v něm, nešlo to jinak. Začala jsem tlačit na zídku. Pokoušela jsem se to udělat v celé ploše, aby zídka spadla jako jeden kus a rovnou ty maníky zasypala.
Jestli-že zídka začala padat, tak jsem se ji pokusila i s pomocí Síly trochu požďuchnout, aby ti lidi pod ní neměli šanci na útěk.
Ihned poté, co jsem tak učinila, šáhla jsem pro blaster připravena vystřelit po všem živém, co uvidím, nebo ucítím v Síle.
Bylo mi však špatně. Mé jednání nebylo správné, věděla jsem to. Navíc jsem si ani nebyla jistá, jestli mne po této "popravě" třeba taky nezatknou a nebudou soudit, protože ona to opravdu poprava byla. Ti na těch motorkách neměli šanci. Aspoň někteří.
Zatím jsem jen mžourala před sebe a čekala, jak se situace vyvine, neboť jsem také byla připravená na další eventualitu. Pokud by se zvedlo hodně prachu, tak bych vyrazila ihned směrem k nepříteli s mečem v ruce, protože ten prach by mne kryl a též jsem počítala s tím, že ti lidi by se hned nemuseli vzpamatovat, takže by byli zmatení. Nehledě na to, že by to už nevypadalo jako obyčejná poprava.