Pokud ti to nevadí, beru si na starost tvojí misi
------------------------------------------------------------------------------------- Coruscant - Chrám Jedi - Wedgeuv pokoj
...chodba byla nekonečná, černá a tmavá jako noc v hlubokém lese. Pohyby, které jsi spíš podvědomě vnímal než viděl, byly stále před tebou, jako lovná zvěř, konečně vidíš světlo - konec chodby ve kterém se postava zastaví a otočí, již nemá kam utéct. Přibližuješ se, pomalu, ale jistě. Sice stěží, ale rozpoznáváš postavu i tvář, je to tvůj otec! Pomalu před tebou ustupuje a choulí se. Poznáváš již rysy jeho tváře, je vystrašená, až zoufalá, jako by si pro něj přišla sama smrt. "Ne prosím, ne..." spíše vydechne, než že opravdu promluví, sevřený krk mu v tom brání...
Najednou je ticho, stojíš ve vzduchoprázdu, vše je bílé, něco ti těžkne v ruce, podíváš se a je to nůž, krvavý nůž...
Vyděšeně si sedneš, jsi ve svém pokoji, venkovní ruch prosvítá skrz okno a kreslí abstraktní obrázky. Byl to jen sen, noční můra. Z čela si setřeš kapky potu...
Naposledy upravil(a) Heinz dne 27.10.2007 15:01:30, celkem upraveno 1 x.
Mé srdce, obvykle tak klidné a rytmicky tepající teď snad musel slyšet bít celý Chrám. Položím na něj ruku, snažím se uklidnit. Můj otec? To snad není možné. Ten sen... vždyť ale... to ne! vydechl jsem a položil se zpátky na postel. Zavřel jsem oči. To není možné, právě jsem viděl umírat svého otce. Ta jeho krev na mých rukách, to... nedokončil jsem a cítil, jak mi slunce hřeje na ruce. Opět jsem se tedy posadil a nevěděl, co dál. Nemohlo se mi to zdát jen tak, neviděl jsem ho už mnoho let, co když se mu opravdu něco stalo?! proudil mi hlavou uragán myšlenek.
Protože jsem byl zcela bezradný, složil jsem hlavu do rukou a začal tiše plakat. Horké slzy mi kanuly po tváři a pálely víc, než bych si v tu chvíli přál. Vzpamatuj se, vždyť přece můžeš zjistit pravdu, začal našeptávat můj vnitřní hlas. Zamyslel jsem se. Ano, mužu přece zjistit, co se stalo otci, říkal jsem si, tentokrát již nahlas.
Pláčeš a doufáš, že ti ta řeka slz alespoň trochu pomůže od bezradnosti a neurčité bolesti. Ale s posledními kapkami slz tě posedne i nevídané odhodlání zjistit, co se otci stalo.
Vstaneš a bojuješ s touhou ihned utéct a otce najít. Venku je černočerná tma, možná kolem druhé hodiny, a do okna mírně, nesystematicky pokapávají kapičky deště. Koukneš se z okna, Coruscant žije svým pravidelným chaotickým životem, jen v Chrámu jakoby se život zastavil.
Najednou uslyšíš hlasy, zpozorníš. Hlasy šeptají a jsou plné vzrušení, nějací malí Novicové se asi, i přes zákaz, který pro ně platí, vydali na noční toulky Chrámem. Nebyl jsi v jejich věku jiný, ale přeci jenom, zákaz je zákaz...
------------------------
Jako by toho už dnes v noci nebylo dost, teď ještě budu po Chrámu hodit nějaké mladé uličníky, bručel jsem si pro sebe při oblékání, protože jsem věděl, že bych po té noční můře už asi stejně neusnul. Přemítal jsem o nepodstatných věcech, abych pokud možno nemusel myslet na... ten sen. Rychle a potichu se potmě ustrojit umím už... od kdy vlastně? Od prvního nočního výletu po Chrámu? Asi ano. A pak to domlouvání starších studentů, že bych se měl spíše věnovat meditaci a studiu, než takovým zábavám. No, asi je čas, aby se ty role vyměnily.
Potichu jsem přistoupil ke dveřím a poslouchal, co se za nimi děje. Několik tlumených hlasů se někde poblíž domlouvalo, kam dnes vyrazí. Nedalo mi ani příliš práce rozeznat, že se skutečně jedná o mladší Padawany. Nevím, co jsem čekal jiného - Mistr Yoda nebo Mistr Windu se asi podobných radovánek účastnit nebudou, uvědomil jsem si a při představě Mistra Yody tiše se plížícího ztichlými chodbami Chrámu jsem se musel pousmát.
Vyšel jsi z pokoje a rozhlédl ses. Bohužel, děcka už dávno někam odběhla, slyšel jsi jen jejich vzdalující se šeptající hlasy. S nelibostí, ale přeci jsi se za nimi vydal temnou chodbou.
Pronásledoval jsi je opravdu dlouho, nejspíše museli běžet, ale teď, konečně, jsi ty uličníky uviděl, zastavili se u velkých dveří skoro v podzemí. Neukázal ses jim hned, chvíli jsi je sledoval, ale teď se začali do dveří dobývat.
V tu chvíli ti to došlo, jsou to dveře k drtiči odpadu. [/u]
Ani mě neudivilo to, že si ti uličníci dokázali najít cestu tak daleko do útrob Chrámu, ale spíše ta jejich drzost projít v tak početné skupině celou budovou. Kdyby si bývali dali sraz přímo tam, nikdy bych se o jejich nočním výletu nedozvěděl. Teď se už nedá nic dělat, budu je muset usměrnit, hudral jsem si pro sebe a chtěl jsem na ně vykřiknout. V tom okamžiku mi ale selhal hlas a já stál s otevřenou pusou.
Napadlo mě totiž, že bych svým křikem mohl zburcovat někoho dalšího v Chrámu a i když jsme byli téměř v podzemí, dotěrné otázky byly to poslední, co jsem teď chtěl slyšet. To jsem nechtěl, tolik problémů by si ty děcka nezasloužily. Rozhodl jsem se, že raději dohlédnu, aby se jim nic nestalo a vyřídíme si to až později.
Volným krokem jsem se začal přibližovat ke křižovatce dvou chodeb, kde výtečnící zabočili. Dával jsem pozor, abych na leštěné podlaze nadělal co nejméně hluku. Najednou jsem zpozorněl. Moment, tuhle chodbu znám, už jsem tady byl. Co je to za--- to ne! Nestačil jsem ani zformulovat poslední myšlenku a rozběhl jsem se jak nejrychleji jsem mohl. Už pár sekund ke mě totiž doléhalo podprahové dunění pracujících strojů. Kromě generátorů, které ale byly na opačné straně Chrámu, totiž takový hluk dělají jenom drtiče odpadu. Snad ty hlupáky nenapadlo jít se zblízka podívat, jak pracují drtiče odpadu! Jenom doufám, že nebude pozdě! To už není legrace. Hlavou mi proudilo mnoho otázek, na které jsem neznal odpověď. Ještě pár metrů a pak rychlá odbočka doprava...
Ač si běžel až na doraz svých sil, připadalo ti, že běžíš zoufale pomalu. Nohy ti vzrušením a částečně také strachem o jejich životy těžkly.
Konečně jsi je viděl, skupina šesti, asi osmiletých, dětí právě stála na malé rampě, kde se ručně programuje strojní činnost, a nadšeně si ukazovala práci těch obrovských kolosů. Stáli a opírali se o starou zrezivělou bezpečnostní zábranu. Už dlouho jí nikdo neopravoval, v tomto stavu musí být už možná deset let, i když, nejspíš déle.
Strach, že se s nimi plot zřítí, tě donutil vydat skoro nadlidský výkon, tvou rychlost ti podpořila i Síla. Tu jsi ještě ne zcela ovládal a rozhodně jsi jí teď nevyvolal záměrně, objevila se zcela samovolně. Ale rozhodně si neměl čas nad tím moc dlouho uvažovat.
Už jsi byl asi tři metry od nich a nadechoval jsi se k zařvání, když tu novicové uslyšeli tvůj krok a lekli se. Všichni odskočili od zábrany, ale naneštěstí jeden se leknutím opřel o zrezivělou tyč, ta praskla a začala padat přímo do chřtánu nebezpečného stroje, i s malým klučinou...
Vzduch, který jsem nabral do plic, abych vykřikl, mi v nich zůstal, a to díky obrazu, který jsem viděl před sebou. Ve chvíli, kdy zrezivělá trubka i s malým chlapcem začala podléhat nesmlouvavým silám gravitace, jsem ostatní děti prudkým pohybem ruky postrčil směrem k východu a dále se jimi nezabýval. Situace totiž vyžadovala velkou rychlost, koncentraci a hlavně uvažování. Rychle jsem se přehnul přes zbytek zábradlí a viděl, že pád až k ústí mechanických nožů bude klučinovi trvat asi pět sekund, ne více. Musím jednat hned.
První sekunda. Škubnul jsem rychle hlavou kolem sebe, jestli neuvidím něco, čím bych mohl toho chlapce zachytit. Nějaká tyč nebo něco! Nebyla to ani tak myšlenka jako spíše přání. Jenže tu nic nebylo. Vůbec nic.
Druhá sekunda. Dej si tu tyč vodorovně před sebe, chyť jí oběma rukama a nepouštěj! zakřičel jsem dolů. Nevím, co proč jsem to udělal, nebyl jsem ale tak bláhový, abych věřil, že ho to může nějak zachránit.
Třetí sekunda. Jak se ta kraksna zastavuje!? bleskne mi hlavou spásná myšlenka. Přívod energie! Zmateně těknu očima na konec rampy, kde stojí ovládací panel vzdálený ode mě asi pět metrů. Skoro instinktivně sebou škubnu oním směrem.
Čvrtá sekunda. Několika skoky se dostávám ke konzoli, když se ale podívám na monitor, vidím jen výzvu k zadání hesla pro přístup k ovládacím funkcím. To už moje pravá ruka drží v ruce světelný meč a šahá po tlačítku pro zapnutí.
Pátá sekunda. Známý zvuk mi oznamuje, že je meč připraven. Na pořádný rozmach nemám čas, a proto rychlým švihem přetínám kabely, které vedou od modře osvětleného přístroje někam pod úroveň rampy. Znovu přestávám dýchat.
Šestá sekunda...
Jak ve zpomaleném filmu se ti odehrávaly poslední vteřiny, jedna za druhou, jak odpočet před výbuchem, jak poslední vteřiny tvého života...
Zoufale jsi pohlédl přes zábradlí a celým svým tělem i duší jsi se modlil k Síle.
Neviděls nic, ale charakteristický zvuk nožů jsi neslyšel, bylo ticho, mučivé a ubíjející ticho. Brzy ti do uší začalo pronikat tlumené a úzkostlivé šeptání malých učňů zde, nahoře. "Co se s ním stalo?"
"Že není mrtvý..."
Jeden začal vzlykat.
Další dlouhou, nekonečnou dobu jsi čekal a napjatě poslouchal, zda se neozve chlapcův hlas.
A najednou se tak stalo, nebyl jsi si jistý, ale měl si pocit, že kromě vzlykání jednoho z uličníků nahoře slyšíš i slabý hlásek dole...
Nejdříve musím uklidnit ty Padawany, jinak se nepohnu dále, projelo mi hlavou. Kleknul jsem si tedy k nim a co nejklidnějším hlasem jim povídám: Kluci, půjdu se teď podívat, co se stalo vašemu kamarádovi. Sedněte si támhle na podlahu a počkejte, až se vrátím zpátky. Řekl jsem to, protože jsem věděl, že stejně nebudou za žádnou cenu chtít odejít na pokoje a meditovat, jak by jim poradil nějaký starší student nebo Mistr. Tihle skrčci jsou ještě příliš mladí na to, aby pochopili, že by bylo lepší, kdyby odešli. Přesunuli se pomalu na místo, kde jsem ukázal a posadili se. Já zatím zkoumal, jak se dostat dolů. Musí tu někde být žebřík nebo něco, drmolil jsem si pro sebe a obhlížel rampu. Cítil jsem rozrušení a hněv. Nebýt Jedi, každého z nich bych přehnul přes koleno, aby na to hned tak nezapomněli. Žebřík byl pečlivě schován úplně vzadu na rampě. Na zem jsem dopadl během několika dalších sekund. Všude kolem byly kabely, hadice a trubky vedoucí k těm strojům. Až tohle skončí, chci, aby tohle místo zamkli a nepouštěli sem nikoho, ani kdyby to byl sám Yoda. Mumlání mi pomáhalo myslet a soustředit se na podstatné věci. Osvobození malého Padawana z drtiče odpadu teď mezi nimi bylo na prvním místě.
Prodíral jsem se páchnoucími uličkami k výpusti, kde by měl ten uličník být. Konečně vidím otvor, kterým se zřejmě odpadky dostávají ven, alespoň jsem tak usoudil podle nesnesitelného zápachu. Teď ho však kryla mříž. Po několika marných pokusech jsem znovu sáhnul po svém světelném meči. Nechtěl jsem volat, protože jestli je zraněný, stejně nebude mít sílu mi odpovědět. Zažehl jsem jej a vypálil do železa otvor dostatečně velký, abych se jím dokázal protáhnout. Z vůně odpadků se mi zvedl žaludek, přesto jsem při představě krvácejího hocha dlouho nepřemýšlel a vlezl dovnitř. Jestli propadl, musí být někde tady, snažím se přivyknout na úplnou tmu kolem. Útroby stroje měly půdorys čtverce a byly dostatečně prostorné na to, aby se do nich naskládalo deset lidí. Vždyť tady někde mus... nedořekl jsem. V protějším rohu totiž ležel nějaký hadr podobný róbě, jež nosí Padawané. To snad ne, vydechnu. Látka je rozsekaná na několik kusů. Protáhnu se až k nim a do očí se mi znovu tlačí slzy. Několikrát bouchnu vší silou do plechové stěny. Z bezmoci, z hněvu, z lítosti...
A jako odpověď uslyším nový úder. Pak další. Někde vzadu, rychle! popoženu se k dalšímu plazení. Vezmu do ruky Padawanovo roucho. Už to chápu, ty nože mu strhly oblečení a pak ho to asi odhodilo někde dozadu. Kromě špíny a jiných nevábných substancí za okamžik nahmatávám i tělo. Jsi v pořádku?! skoro na něj vykřiknu. Chlapec vrávoravě přikývne. V ruce pořád drží tyč na několika místech přeseknutou. Musíme se odsud dostat. Ukaž, pomůžu ti, a tlačím ho před sebou ven na čerstvější vzduch.
Hoch má problémy se sám udržet na nohou, celým tělem se třese jako osika, slabě vzlyká a křečovitě svírá tyč. Bylo velmi těžké se brodit v odpadcích, když jsi musel táhnout další přítěž, přesto se ti podařilo dostat se až k průlezu, jež vede k žebříku, oddechl sis, teď ho jen dostat nahoru.
Asi v půli cesty ke kýženému východu sis uvědomil, že se ti jde mnohem hůř, teď již skutečně jako s pytlem těžkého kamení, jako by chlapec přestal používat své nohy, jako by omdlel... A ono skutečně. Bezvládně se sesouval k zemi, v obličeji bílý jako křída a stále se třasoucí jak osika, nejspíše šok. Celé tvé tělo ztuhlo a mysl se zakalila tak, že jsi na setinu sekundy neviděl nic jiného, než temnotu. Tomu klukovi jde skutečně o život.
Najednou se ze shora ozval slabý hlásek. "J- jste tam? Já, já doběhnu pro pomoc, ano?"
Poté uslyšíš hlas druhého kluka, nejspíše už jim otrnulo a pocítili potřebu nějak pomoci. "Neptej se a běž, já počkám jestli něco uslyším."
Tak ano, pomoc přijde, díkybohu, ale stále ještě není vyhráno, jde o vteřiny, dřív než se sem někdo dostane, hoch může být posmrti.
Měl jsem z toho kluka špatný pocit už od chvíle, kdy jsme vylezli z drtiče. Jako by neregoval na moje otázky, prostě jen šel pořád dopředu a neohlížel se. Chtěl jsem ho nejdříve pochválit za odvahu, než mi došlo, že musí být určitě v šoku. To se mi teď potvrdilo. Prostě se sesunul k zemi, zatímco shora na nás pokřikovali Padawani svoje rozumy. Není času nazbyt, problesklo mi hlavou. Dva z vás doběhněte pro pomoc, ostatní do pokojů! Dělejte! Teď už mě nezajímalo, jestli poslechnou nebo ne. Přehodil jsem si ho přes rameno. Byli jsme jen kousek od žebříku, ne více než deset metrů. S takovým břemenem mi ale pohyb dělal velké problémy. Snažím se soustředit jen na to, jak toho kluka dostat nahoru co nejrychleji. Kdyby tady byl Kit Fisto, určitě by mi řekl, že mám využít Sílu, připomínám si lekce z výcviku. Tři metry. Snažím se pravidelně dýchat. Konečně! skoro vykřiknu, když začínám stoupat na rampu. Lézt po žebříku se ukazuje být složitější, než jsem si myslel. Příčku po příčce se soukám nahoru. Po několika desítkách sekund jsem konečně Padawana položil na plošinu a sám naprosto vyčerpaný klekl vedle něj.
A tehdy jsem si uvědomil, že je zle. Ostatní kluci mě poslechli a vrátili se, takže jsme tady sami dva. Jak dlouho může trvat, než sem dorazí pomoc?! Co když tu mezitím zemře? Ale... Zkrátka nevím, co mám dělat. Sundám mu zbytek jeho róby a srdce se mi okamžitě rozbuší nanovo. Mnohem hlasitěji než předtím, protože vidím, jak mu z boku teče krev. Zřejmě se mu tam dostal kousek železa, který se odlomil z nožů a velkou rychlostí rozseknul jemnou dětskou kůži. Obrátím ho na břicho. Proletěl mu bokem, vyslovím nahlas, protože vidím díru kousek od břicha. Moje první myšlenka směřovala k zastavení krvácení. Přitlačím ruku pevně na jeho ránu, mezi prsty cítím lepkavou tekutinu. S takovou to ten kluk ale nepřežije, zazní mi mimoděk v hlavě. Vždyť vůbec nevím, kolik krve vlastně ztratil! Kde je sakra ta pomoc?! Nenapadá mě nic, čím bych mu v tuto chvíli mohl pomoct. Přitisknu hlavu na jeho hrudník. Nedýchá. Po tváři mi opět stéká slza. Existuje ještě jedna možnost, jak se můžu pokusit zachránit mu život. Síla. i když vím, že ta technika vyžaduje naprosté soustředění a dlouhé měsíce výcviku, je to poslední šance, která mě napadla.
Snažím se co nejvíce uklidnit, pak sundám zakrvácenou pravou ruku a dlaň levé držím kousek nad nepěkně vyhlížejícím zraněním. A soustředím se jen na to, aby se co nejrychleji zregenerovaly poničené buňky, aby se tkáně zacelily, aby Padawan znovu procitl. Musí to vyjít, musí! Přitom však tuším, že jsem přecenil své schopnosti. Ale přece jsem ho nemohl nechat umřít! přou se v rychlém sledu dvě stránky mé osobnosti.
