Píší se čtyři roky před bitvou o Yavin. Rallyn Duye je jméno mladé ženy která si zvolila cestu, jež jí v životě připraví nejednu nepříjemnost. Bude to jako potopit se na dno oceánu a vrátit se na hladinu... Na jeden nádech
Netea III, povrch, před hradbami tvrze
Někdy by jeden přemýšlel, zda rozhodnutí přidat se k rebelii je možné považovat opravdu za to správné. Filli držící se metr za tebou opět tiše zabědoval. Nebyl z vaší jednotky jediný komu, se tohle místo v žádném případě nezamlouvalo. Všude byli otravní komáři. Smrdutá, nazveme-li to vůně rašeliniště, zakrývala vaše pachové stopy, takže ani nejotrlejší a nejzkušenější stopař by vás svým čichem nezaznamenal. Skrz hustě propletené větve na některých místech prosvítalo zapadající slunce. Brodíte se po břich v řadě za sebou, je vás přesně dvanáct ani o jednoho víc či míň. Pušky držíte zabalené v nepropustné látce vysoko nad stojatou hladinou.
Už jsme skoro u cíle, buďte zticha!
Štěkl poručík. Vzhledem k tvé imperiální minulosti ti stále rebelové dostatečně nevěřili a i přes tvé úspěchy na akademii tě obdařili tou nejprostší hodností. Tohle byla tvá první mise pod vlajkou odporu.
V dáli, v zelenošedém oparu jsi zahlédla šedou barieru- hradby. Tyčily se vysoko nad les a byly několik metrů silné.
Pokud by vás něco mohlo vyzradit posádce ukryté dle jejich bláhových názorů v bezpečí za hradbami imperiální tvrze, byl by to určitě hmyz, nebo rozličné ptactvo a neinteligentní humanoidi s šesti končetinami pohybující se z větve na větev… uměli by-li mluvit samozřejmě.
Prvním krokem plánu infiltrace bylo nalézt vstup do kanalizační sítě rozprostírající se pod celým objektem. Pak následovalo jeho prozkoumání, zjištění velikosti posádky, druhy vybavení a rozmístění obraných palebných pozic. Konečnou fází je nalézt, případně zprovozuschopnit komunikátor kterým bude na předem dohodnutém zabezpečeném kanálu odvysílána situace a všechny zjištěné informace. ___
Myšlenky, pocity, názor na situaci v galaxii, názor na úkol který má Rallyn... atp. Přeji příjemnou zábavu
Po kolikáté už?
Ušklíbnu se pro sebe, aniž bych Fillimu věnovala sebemenší pohled. Jistěže svaly bolí, samozřejmě že pohyb tímhle místem na radosti nepřidává, ale kňourání taky nepomáhá.
Mé místo, můj pád z hodnosti na zelenáče mi nakonec vadí míň než bych čekala. Víc a víc se mi tak připomíná, že ta hodnost nebyla něčím víc než mým vzdorem, proti hlouposti pravidel, proti upřednostňování mužů, proti Impériu. Chtěla jsem to dokázat a dokázala. A teď?
Teď se brodím bažinou s bandou po všech koutech posbíraných rádoby vojáků a proč. Protože věřím.
Věřím, že se něco musí udělat.
Že já musím něco udělat.
Proto už nezáleží na hodnostech, nezáleží na dokazování si něčeho. Teď musím něco skutečně udělat.
I kdyby to pro začátek znamenalo nenechat se sežrat komáry.
Jeden podlehne mé dlani, neplácnu ho. Nejsem hlupák.f/i] Přiložím na něj ruku a prostě přitisknu. Další zákeřný nepřítel mrtví.
Usměju se a hodím pohledem k šedé hradbě. Kdyby to tak snadno šlo i s nima.
Tentokráte se ušklíbnu.
Ano, jestli mi něco na mém nynějším životě vadí, tak je to tohle. Byla jsem zvyklá konat a ne zkoumat. Uvědomuju si, že i teď když se zformovala, je Rebelie pořád slabá, nová, mladá.
Ale to neznamená, že mě to neštve.
Že si nepřipouštím, že všechno tohle, celá cesta tou bažinou, všechno tohle brouzdání a plazení může být k ničemu, prostě proto, že nějaký analytik, kterému podáme hlášení prostě řekne, že je to moc riskantní. Ale zároveň vím, že neudělám nějakou blbost, abych to změnila, neudělám jí kvůli jedenácti dalším.
A to mě štve ještě víc.
Znovu se nadechnu, naberu do plic co nejvíc vzduchu a pokusím se s ním vystačit, jak nejdéle to půjde. Není to nejefektivnější způsob dýchání, ale je dost efektivní abych se za chvíli nezačala maskovat v tomhle rašeliništi i barvou obličeje.
Poručíkovi věnuji jen letmý pohled. Popravdě jsem na něj dost zvědavá, ne, nechci na něm hledat chyby, nebo hodnotit jeho metody.
Ale je to teď můj velitel a… no s veliteli zatím moc dobrých zkušeností nemám. Nezajímá mě odkud je, nebo jaký má výcvik. Zajímá mě jaký je, jaká je vlastně Rebelie. Už teď se mi líbí stokrát víc než všechno co jsem zažila v Imperiálních službách a to se brodím po pás v něčem co vypadá že to vylezlo něčemu ze zadku. Ale kdo dá na první zdání, dostane většinou od toho druhého pěkně přes čumák.
Rychle si vyženu podobné myšlenky z hlavy a přehodím si zbraň tak abych jí měla v co nejlepší pohotovosti. Přeci jen měl pravdu. Jsme už dost blízko.
Ještě přibližně deset dlouhých minut jste se brodili skrz nezdolný porost trčící z vody, nežli vám mělké dno začalo mizet pod nohama. Mezi vámi, jež jste oděni do zelenohnědého maskovacího kompletu, a hradbami se nacházela několik metrů dlouhá prohlubeň. Zastavili jste se před ní. Dle velitelova odhadu obklopuje celé hradby. Proč jsme zatraceně nemohli jít dveřma.
Zase si stěžoval. Filliho jsi znala ze všech asi nejdéle, dá-li se počítat několik hodin kdy tě hlídal v provizorní cele, ve sklepení přivázanou k židli na Corelii. Měli za to že zatknuli imperiálního psa který jim prozradí vše co ví a pak jej mrtvého pohodí do škarpy někam podél cesty. Jaké bylo překvapení když se dozvěděli že jsi dezertovala. Stále však výš že ti nikdo z Rebélie dostatečně nevěří, aby prohlásil že za tebe v případě potřeby, položí život.
Takže slečinky...
Poručík byl věkem zrovna na vrcholu svých sil. Značnou část tváře mu zdobila v minulosti plamenem seškvařená kůže, která ještě teď jasně růžově svítí. ...půjdeme se potápět...
Jeho původním povoláním byl osobní strážce. Stal se však psancem když zlomil vaz svému svěřenci. Tím byl jakýsi vyšší Imperiální úředník. Přidat se k hnutí odporu bylo pro něj jasnou volbou. ...ještě jednou si zkontrolujte že máte zbraň pořádně zabalenou. Nefunkčníma puškama propláchnutýma vodou, je můžeme maximálně tak umlátit. Nebo se vzdát.
Konstatoval tiše někdo vzadu. Nějaké kvákající zvíře to ovšem dobře přehlušilo a uši poručíka Enya to nezaznamenali.
Následovalo dobře půlhodiny ohledávání hradeb pod hladinou. Když už byly poznámky tvého bývalého bachaře, které pronášel vždy při dostání se zpět na vzduch, nesnesitelné, konečně někdo oznámil úspěšný nález. Jednalo se o průlez v průměru metr a půl široký. Mříže které vám bránily v dostání se dovnitř byly odstraněny za pomocí titěrného muže, jmenoval se Huey. Užil heveru. Rovnou se podíval jak dlouhá je nyní již zpřístupněná roura. Po návratu zahlásil že je možné se dostat na jeden nádech do neurčitého stísněného prostoru. ...kanalizacemi se nezabývám! Víme? Rallyn, Stabl, Huey, Filli?...
Enyův obličej byl stále špinavý od kalu, ten jste nabrali potápěním se. ...Jdete první!
Roura byla celá zaplavená, navíc neskutečně stísněná a nebylo v ní nic vidět, nebýt rozestupů tak se pokopete. Do místnůstky jste se akorát tak vešli, nohy jste přitom museli nechat ve vodě, sedíce na neurčitých stupíncích, hlavami dotýkaje se vlhkého stropu.
Takže asi poplujeme dál.
Oznámil Stabl jež zastupoval poručíka a poukázal na místo ve zdi kde roura podle zvuku, pokračovala.
Následovalo ještě několik podobných neosvětlených prostorů, nežli jste na přibližujícím se konci jedné roury uviděli konečně ostré světlo. Roura byla ovšem zkosená. Cítili jste o mnoho silnější proud, díky kterému jste se pro pohyb vodou nemuseli ani moc snažit. Díky náklonu této trubky bylo u jejího "stropu" dostatek místa pro nádech.
Ozval se Stableho řev.
Poznala jsi že byl vzdalující se, vypadl na konci z roury a stále ještě nedopadl. Ku*bl*a to j* ná* kone*c
Mluvil mezi ponořením a vynořením se Filli, který byl předposlední. Ty jsi byla několik metrů za ním.
Filliho nekonečné brblání a stěžování umí lézt na nervy.
Časem vážně dost, až má jeden chuť ho praštit. Ne, že by mě to už xkrát nenapadlo předtím.
Ale když se člověk brodí bažinou s bandou jako je naše, dostává tato chuť zcela nový rozměr.
Soustřeď se!
Okřiknu se a raději znovu přejedu pohledem po hradbách. Nevím jak vypadá pevnost zevnitř, ale teď jsme už tak blízko, že by nás nějaká hlídka klidně i zahlédnout mohla. Na akademii jsme probírali rozvržení několika desítek imperiálních pozic, ale to byli jen ty nejstandardnější typy. Většina základen se prostě musela přizpůsobit terénu a podmínkám a ani Impérium nebylo tak pitomé, aby tohle přehlíželo.
Vzápětí si ale poručík vyslouží můj další pohled. Potápět?
Ne nedivím se tomu, přijít to muselo, chtít po Impériu aby nechalo přístup kanálem do vlastní pevnosti dokonale přístupný… No dobře, představit bych si to uměla ale říkat tomu potápění? Na druhou stranu to má i své výhody. Až někde vylezeme, nejspíš se vážně obejdeme bez boje.
Až nás bělásci uvidí, tak si budou myslet, že na ně útočí nějaká místní bažinná mutace a nejspíš se rozutečou.
Rozhlédnu se po bažině a dojdu k okraji příkopu. Normálně bych se rozdýchala, pár rychlých hlubokých nádechů na rozšíření plic, ale vzhledem k tomu jak už posledních pár hodin dýchám, mám v plicích dost místa na Imperiální destruktor. A teď zrovna jsem za to opravdu ráda.
Rychlé doplnění kapacity plic a vpřed.
V téhle chvíli jsem opravdu vděčná tomu kdo vymyslel ochranné brýle, protože nepochybuju o tom, že tohle svinstvo by je bylo schopné vypálit. Ale tím jejich užitečnost také končí. Během vteřiny jsou zalepené neproniknutelnou vrstvou sajrajtu. No, ne že by před tou vteřinou bylo něco vidět, ale když se vám to cosi lepí a někdy i nějak divně hýbe přímo… řekněme a čelním skle. Fuj. Fuj! Fuj!! Po tomhle se vykoupu nejmíň desetkrát za sebou.
Ani hmat moc nepomáhá. Ne že by se nesnažil, je tím jediným co téhle činnosti dává aspoň trochu smysl. Ale když hrábnete rukou do už asi sté dávky nějakého slizkého svinstva o kterém radši ani nechcete vědět co je, jste už vážně rádi že jste se před akcí pořádně nenajedli. Fuj. Fuj! Fuj!! Tenhle úkol vážně smrdí.
Ale snažím se poctivě. Snažím se splnit úkol. Ne jako někteří…
Je zvláštní, jak rychle si o někom dokážeme udělat představu. Někdy k tomu stačí jediná věta. Nevím komu patřil hlas který se chtěl beze zbraní vzdát, ale mě stačil k vytvoření právě takové představy.
Hurá!
Nález vchodu potrubí mě rozhodně naplní nadšením, už jen proto, že tím ukončí mou čím dál větší touhu místo hledání po něm, hledat Filliho a ukončit jeho utrpení. No co, nehody se stávají…
Rychle se otřepu abych ze sebe dostala vrchní nános bažinného hnusu i své ne zrovna bratrské myšlenky. Myšlenky které se ovšem během pár minut vrátí, jen tentokráte s jiným adresátem. Jistě, musel si na mě vzpomenout jako na první. Prostě musel.
Hloupé na tom je, že mi to v podstatě nevadí. Nikdy mi nevadilo chodit někam první. Jen se mi nelíbí, že v kontextu k jejich důvěře ve mně, to není důraz na mé schopnosti, ale spíš způsob jak říct “další možnost jak zařvat, ty první“. Nahlas ale nic neřeknu, i když bych asi měla být hodně ráda za stále ještě zpola zalepené brýle, protože tenhle pohled by si asi bral osobně.
Další pořádný nádech, další vlna svinstva, odporného zápachu a kdoví čeho všeho ze vzduchu do plic, které už se občas ozvou v protestu. Teď ale není čas se rozkašlat. Teď je čas si “zaplavat“.
Ke vchodu do roury prostě sleduju tmavý stín před sebou a doufám že je to Filliho zadek a ne něco z místní fauny. V ní už je to o něco lehčí. Lehčí a odpornější. Fuj. Fuj! Fuj!!
Zopakuju svou dnešní mantru a přesvědčím se ignorovat nános hnusu který tentokráte našla má ruka dřív, než mě napadne zamýšlet se nad tím co to asi je, nebo spíš bylo.
Nádech. Rychlé nabrání zásob vzduchu z prosté nutnosti, protože můj zájem dýchat zrovna tenhle vzduch je asi stejný jako se setkat s lordem Vaderem. Proto také neprotestuju proti cestě dál, vím že při dalším nádechu to nebude o nic lepší, ale pořád se tam někde v koutě krčí útěcha, že někde tam na konci je… no konec.
Útěcha co mě zradila a pěkně sithsky. Když Stabl vepředu s řevem zmizí v kostech mi pěkně zamrazí. Dopr…
Být v téhle situaci poslední mělo své výhody a tvrdit, že má první myšlenka nepatřila možnosti na místě se otočit a pokusit se prodrat proudem zpět do poslední kapsy dokud je čas, by byla lhaním si do kapsy. Někdy mě má povaha vážně štve!
Zavrčím, když místo toho vyrazím co nejrychleji k Fillimu. Vím, co chci udělat. Plán se formuje tak rychle, že si připadám skoro jako divák, až na to že ho stavím já.
Chytit ho. Chytit ho jednou rukou, oběma když bude třeba a pak se překulit. Dostat nohy před sebe, udělat ze sebe kotvu a doufat, že nohy najdou na stěnách něco dost pevného, aby nás to zadrželo. Není to mistrovský plán, dost věcí neřeší, ale v tom zlomku času je to to nejlepší na co jsem schopná přijít.
Zástupcův následoval i Hueyho řev který ale utichnul mnohem dřív.
Babičko, zachraň mě!!!
Kalená voda vás omlívala. Přesně v momentu kdy byl na řadě pro pád tvůj ukecaný spolubojovník, jsi jej chytnula za kotníky a díky obratné změně polohy se ti podařilo zachytit nohy o zbytky mříží podobným těm, které jste odstranily prvně. Tyto byly ovšem zdemolovány i bez vašeho přičinění. Tíhou visícího Filliho bylo zapříčiněno že jsi se trochu nadzvedla z lehu přes sed, až jsi se udeřila hlavou o horní část roury. Tvoje nohy se spodní částí roury svíraly něco málo přes čtyřicet pět stupňů. Filli začal křičet tak jak to udělali dva předchozí. Pak ale utichl. Otevřel oči a když zjistil že ho držíš plácl se rukou do špinavého obličeje.
Díky tomu že jsi jej musela chytit oběma rukama, ti zabalená puška uplavala. Filli tu svou stále křečovitě jednou rukou svíral.
Bylo to jako velký tubus. Vysoký jako šestnácti patrový dům. Byl široký tak, že by v případě potřeby bylo možné sem zaparkovat frachťák. O osvětlení se staraly sytě oranžově poblikávající žárovky. Po zdech se táhly směsice různě tlustých trubek a stará rozkousaná již nefunkční kabeláž. Trubky tak jako mříže o které jsi se zapírala byly zrezlé a neudržované. Po obvodu byly krom žebříků i stejné vývody jako ten z kterého se ti nechtělo spadnout. Ze všech vytékaly proudy zelenohnědé špíny a stékaly podél zdi dolů, kde se hromadily a jak se zdá musely někam dále odtékat půlkruhovými výčnělky.
Támhle! Tam je Huey!
Filli tě upozornil na muže který se zachytil o trám pod vámi. Ležel přes něj jako pytel brambor. Huey?!
Zakřičel. Dotazovaný však jenom zaskučel palčivou bolestí. Hlasy i zvuky čvachtající vody se nesly za pomocí silné ozvěny.
Doháje, kdo říkal, že jsou troopeři těžká váha, ten by si měl zkusit tohle.
Zanadávám a napnu svaly vděčné za léta tréninku a drezury. Chvíli mi trvá, než se srovnám s situací, no vlastně ta chvíle tak dlouhá není, protože se není moc s čím vyrovnávat. Napůl visím z děravýho potrubí, zbraň v háji, velitel fuč a držím mrskající se rybu, co nechápe že nejsem tažnej wookie.
Jo a ještě jsem se majzla do hlavy, pro jistotu.
Ale bolest hlavy je teď asi tak to poslední oč se starám. “Sakra uklidni se.“
Zavrčím dolu na Filliho. Vlastně ani nevím, jestli sebou mele, nebo je to tím že visí v proudu vody, ale v tuhle chvíli mi na tom nezáleží. To poslední co teď potřebuju je, aby Filli udělal nějakou pitomost. Teda aspoň než promyslím, jakou pitomost chci udělat já.
Promyslím. To se hezky řekne, ale promýšlet něco simulující rybářský prut, s proudem vody tlačícím do zad, ze kterého se navíc každou chvíli mohou vynořit ostatní a doslova vás dorazit, uprostřed kanalizačního uzlu, či co to je?
Kruci. Rozhlídni se, najdi něco čeho se chytit.
Sama udělám, jak křiknu na Filliho a snažím se najít cokoli. No cokoli, ve chvíli jako je tahle bych asi vážně měla brát za vděk čímkoli, ale i tak si nedokážu pomoct a hledám něco určitého. Způsob jak pomoct nejen sobě, ale i těm za námi. Další skupině špinavých průzkumníků, která by mohla skončit…
Pohledem sklouznu dolů. Vím, že je to blbý nápad, ale chci to vidět. Tohle je motivace, kterou teď prostě potřebuju.
Protože prostě vím, že něco udělám. I kdybych měla Filliho hodit na ten trám pod námi a sama se zapříčit v ústí té roury.
Buď skočíme dolů, a budeme doufat že nás nějakej z těch trámů nepřerazí a pád do vody nám nezlomí vaz...
Filli mluví rychle zatímco se rozhlíží po prostoru a letmo sleduje jak je na tom jeho kolega dole. ...támhle, žebřík!
I v této prekérní situaci se dokázal usmát nad starým údržbářským žebříkem. Pokud by byla jiná možnost, člověk by jej určitě zkritizoval, támhle rez, támhle zase chybí příčka, a támhle dokonce kousek- pár metrů není pro jistotu vůbec. Zkus mě rozhoupnout! Je od nás asi tři metry!
Voda za tebou ti zatím promočila všechny vrstvy oblečení a přilepila ti jej na kůži. Mříže poznamenané zubem času se začínaly tíhou pomalu ohýbat dopředu, je otázkou pár vteřin než se zlomí.
Filliho zvolání rozhodně zlepšuje náladu. Sice kdyby k němu přidal drobnosti jako je směr nebo způsob, nevadilo by to, ale v tuhle chvíli beru bez námitek a moc se nad ničím nerozmýšlím.
Už jen proto, že mi pod nohou zavrže mříž. Tohle není dobrý! “Připrav se!“
Křiknu na Filliho. Možná bych měla dodat něco jako „na tři“ nebo tak, ale vzhledem k okolnostem, především té, ve které můžeme za vteřinu letět oba dolů, se na to vykašlu.
Zhoupnout někoho v mé pozici a ještě uprostřed proudu vody je celkem zajímavé atletické cvičení, takové co bych nikomu nepřála. Ale neproveditelné není… snad.
Zkusím využít proudu, pořádně zabrat a zkusit Filliho o kousek nadzdvihnout, ne o moc, jen tak abych ho mohla stočit ke straně proudu, manévrovat jím kolem něj, aniž by mě strhnul dolů. Nemám čas a dobře to vím, ale panikaření si prostě zakážu. Panika a strach vždy byli a budou ty nejúčinnější zbraně v Galaxii.
Už nevím, kde jsem tenhle citát četla, bylo to v nějakém filosofickém spise tuším, ani kdo byl autorem, ale líbil se mi kdysi a teď, když už vím jaká je v něm pravda, se mi líbí ještě víc. Ve chvílích jako tato mě drží soustředěnou, klidnou, připravenou.
Ještě jednou!
Prudký nádech a zhoupnout. Je to teprve prvních pár Filliho pohybů do strany, ale dávám do nich všechno. Dochází nám čas.
Připomíná mi podvědomí. Takhle už dlouho neudržíš.
Připomínají se svaly. Pospěš si!
Rozkazují klouzající dlaně.
Při vypětí, které mě táhne vpřed, se pokusím vyhlédnout. Zahlédnout žebřík ať ho nepouštím docela naslepo. Najít na něm místo kam ho směrovat. Hodit ho do té díry by asi moc nepomohlo.
Snažím se aby z té myšlenky nesršel sarkasmus, ale prostě to nejde, na něco takového je ta situace prostě moc napjatá.
Připravím se, a v příštím zhoupnutí ho pustím, počkám na ten poslední okamžik, na tu nejlepší chvíli jak jen budu moct. “Teď!“ Musím vydržet. Tohle musím zvládnout.
Najednou když jsi jej opět rozhoupla se ti mokrá látka vysmekla z rukou od téže tekutiny a on spustil křičeje hanlivé výroky o řitním otvoru v huttštině. Ku jeho štěstí byl puštěn správným směrem a tak se dokázal chytit jedné z příček žebříku. Nohama se z prověšené pozice přemístil do v uvozovkách bezpečné. Ruka stále ještě držíce zabalenou pušku, ji provlíkla kšandami jež byly připevněny k opasku se sumkami a malou lékarničkou. Jsem v cajku, žádný strachy.
Zahuhlal pro sebe aby se uklidnil.
Ozvalo se opětovné zaskučení Hueyho který na tom nebyl nejspíš nejlíp. Nemluvě o Stableym který skončil síla ví kde, odtud nebylo rozhodně nic dávajícího o jeho přítomnosti jakýchkoliv známek, vidět.
Zbytky mříží se připomněly podobně jako zraněný. Podám ti ruku, skoč a chyť se mě!
Filli si díky novému upevnění zbraně mohl prohodit ruce a tu bližší k tobě, ti podat. Rychle!
Za tebou se ozvaly prapodivně čvachtavé zvuky, jako by se k tobě blížila další skupina.
Sakra! To bylo o fous.
Filliho s jeho nekonečnými výčitkami a poznámkami, jeho skučením a vůbec vším nijak zvlášť nemusím, ale nechat ho spadnout a nejspíš se zabít, bych mu nepřála. O té části kde by to byla moje chyba ani nemluvě. V přesvědčování sama sebe o sdílené vině jsem nikdy nebyla moc dobrá a asi ani nebudu. Takže si zatraceně oddechnu, když ho uslyším “bezpečně“ viset na žebříku. Dobře jeden v suchu.
Odškrtnu si Filliho na pomyslném seznamu problémů, který od našeho vlezení do těchto stok nějak neuvěřitelně rychle narostl. A podivím se nad tím, proč už zase ten seznam vedu já. Někdo komu se tu nevěří. Někdo postradatelný. Někdo…
Proud mých výčitek přeruší Filli. No vlastně spíš mříž, ono když vám to jediné co vás drží, dost možná naživu, jaksi zaskřípe pod nohama, tak se vám prostě myslet nechce, ono se vlastně nechce spíš dýchat, ale ty výčitky to zastavilo taky solidně.
A to že jsem se okamžitě nevymrštila za jeho rukou si ode mě vyžádalo ještě pěkných pár nadávek. Ale prostě to nešlo, ne tak hladce jak bych si přála. Nemohla jsem je tam jen tak nechat.
Další skupinu, zvuky co se za mnou začali ozývat. Co ale chceš dělat?
Vést dialogy sama se sebou je někdy hodně otravné, zvláště když ta druhá část má takhle pádné argumenty. Ale já jsem prostě já. Něco!
A to něco bylo jedno z těch šílenějších.
Posunu si nohu, jak mi to stabilita dovolí a vymrštím se za Filliho rukou. Doufám, věřím že mě chytí, ale popravdě, vlastně nad tím ani moc nepřemýšlím. Soustředím se na skok, na svou napřaženou ruku, na to se něčeho chytit.
A do toho, někde tam uvnitř mluví nějaký hlásek formující ten šílený plán. Šílený plán, chytit se žebříku, který může mít co dělat udržet mě, vzít Fillimu zbraň, ať už se mu to bude líbit nebo ne, a použít jí jako záchranné pádlo natažené k, nebo spíš vzhledem k pozici, pod výstup z kanálu. Plán šílený a zoufalý. I kdyby zabral, jen těžko zachrání víc než jednoho, možná ani to. Ale kdybych tam zůstala…
Ano, to co zbylo ze mříže by náraz dalších přežilo jen sotva. O tom jaké by byli mé šance udržet náraz dost možná dalších čtyř lidí ani nemluvě. Ale musím něco zkusit. Prostě musím.
Filli s krátce ostříhanými vlasy schovanými nyní pod mokrou čepicí upnutou pod bradou koženou přezkou, se dost podivil když se mu popruhy na chvíly natáhly aby jsi mu z nich znovu vysunula obal se zbraní, který tam před nepatrnou chvílí, která ovšem může rozhodovat o životě a smrti, tak pracně zandal.
Co to provádíš?
Vše mu bylo ovšem jasné, po tom co se z poškozeného potrubí z kterého jste se vzájemně záchranily, ozval ostatní plavce varující dunivý řev. Světlo!!!
Křiknul hlas jasně. O dvě celé sekundy, vypadl první muž vedoucí skupinku, přesně tak jako ten váš. Vcelku přesný odhad umístění pušky pod potrubí, docílil toho, že se zděšený voják praštil bradou o Filliho zbraň. Panicky Mávající ruka se jí však stihnula chytit. Nebylo to jediné co se něčeho chytilo. Těsně za prvním byl i druhý jež vůdčího držel za ruku. Oba se proto zhoupnuli a tobě trhnuli ramenem. Křupnutí bylo nepřeslechnutelné. Oba se dostali pod vás. Zbylý dva již takové štěstí neměli. Oba se po cestě polámali o trámy a své poutě završili žblunknutím. Muži pod tebou na tebe hleděli osvětlování nepříjemně tlumenými světly. Někde v dálce zarachotily řetězy.
Poručíkova skupina za námi nejde, nalezli jsme ještě po vašem odchodu ze scény ještě jednu odbočku. Šli tou.
Pravil přeživší Augustin. Zpět už jste nemohli. Dvě desítky metrů pod vámi úpěl Huey. Z vaší současné pozice bylo možno odejít po žebříku jedině dolů, k něčemu co úplně na dně tohoto tubusu okolo hladiny tvořilo jakousi vyvýšeninu. Již odtud bylo možno si všimnout chodeb, které tato plocha spojovala.
Možná jsem měla čas Fillimu něco vysvětlovat, ale náladu ne. Náladu?
Spíš by se dalo říct, že jsem mu neměla co říct, protože i mě přišlo to co dělám jako šílenost. Jako zoufalé řešení, zoufalé situace.
To se ale změní v okamžiku, kdy se z roury vynoří tělo. V ten jediný moment jsou všechny námitky zapomenuty, všechny pochyby potlačený a já zařvu. “Chyť se!“
Netuším, jestli je to k něčemu, jestli mě přes vlastní hlas, řev vody a rychlost uslyší, nebo jestli je moudré tu křičet, ale je mi to jedno. Udělám cokoliv, co můžu abych jim pomohla a na ničem dalším nezáleží.
Dokonce nezáleží ani na prudké ochromující bolesti, která mi vystřelí ramenem a vžene slzy do očí. Nesmím!
Nesmím pustit, dokud neuvidím, že se bezpečně drží. Nesmím je nechat spadnout. Nesmím to vzdát.
Sakra, jen dva.
Jen dva… zachránila jsem dva muže před minimálně dost možná smrtelným pádem a stejně se neubráním výčitce za dva, kteří zmizeli. Necítím lítost, nehodlám se obviňovat. Udělala jsem, co šlo. Vím to a věřím tomu. Stačí jediná snaha pohnout paží a vím to naprosto jistě, ale i tak mě to mrzí. Mrzí mě, že jsem nemohla udělat víc. Že…
Bodavá bolest v rameni se konečně ohlásí bez tlumení adrenalinem, bez slitování a mě se málem zatočí hlava. “Puška.“
Spíš vydechnu, než řeknu a pokusím se ukázat na bezvládnou ruku. Zbraně jsou teď důležité. Doufám, že to bude těm pode mnou stačit k tomu, aby jí vzali, protože já jí už neudržím. Kvůli bolesti stěží udržím sebe.
Někde v pozadí zaregistruji dobrou zprávu, ale nehodlám na ní reagovat. Nemůžu, protože má mysl se teď soustředí na jedinou věc. Bolest. Potlač bolest. Mrtvé rameno po chvíli prostě vytěsním z hlavy. Ne nejde to tak snadno, není to jako vypnout motor u speederu. Ale je to něco co musím dokázat. Visím na žebříku a jakákoli možnost, která s utišením této bolesti nepočítá, zahrnuje velmi rychlou a velmi konečnou cestu dolů. Nádech… výdech.
Jak prostá mantra a jakou má moc. Zaměstná mozek, soustředí ho na něco neškodného, na něco důležitého, než upozadí nepříjemný vjem natolik, aby se dalo opět začít pracovat. “Musíme mu pomoct.“
Vykoktám ze sebe a myslím tím snad dost jasně Hueyho. I když představa jak bych mu mohla pomoci, mi uniká. Ve svém stavu budu mít celkem co dělat slézt žebřík dolů, natož někomu pomáhat. Ale stěžovat si nehodlám. Možná je to hloupost, projev nějaké zvrácené nutnosti nedělat ze sebe chudinku. Možná pragmatická reakce, vynechávající ostatní z problému s kterým mi dost dobře nemůžou pomoct. Sama nevím, prostě to udělám.
Na druhou stranu, co se mě týče, není plán co dál, nic složitého. Pořád mi přijde bezpečnější pokusit se slézt v tomhle stavu dolů a tam se pokusit vrátit rameno do původního stavu... Vrátit do původního stavu…
Ta myšlenka se mi nelíbí. Vím, co znamená, znám bolest kterou přinese a vím, že se mi nelíbí. No tak…
Zpět do koloběhu myšlenek, zpět k možnosti, že takový luxus jako lézt dolů mít nebudu. Ano, jsem ochotná zkusit ruku zaklínit za příčku žebříku a risknout jí vrátit i tady, jestli budu muset. Tahle možnost se mi nelíbí ještě o řád víc než ta první, ale na téhle misi už se mi teď líbí sakra málo věcí. Hlavní je vydržet. Dotáhnout to do konce!
Ale popravdě doufám, že teď když je nás víc, se zase někdo ujme velení, už jen proto, že já jsem přece ten… Postradatelný přeběhlík.
Na některé věci v životě se musí s klidem, rozumem, rozvahou a svinsky velkou Silou!
Malcolm si převzal pušku a provlékl si ji přesně tak, jako to udělal natrénovaným pohybem Filli. Ten nezůstal nikterak bez prohozeného slova, a jen co jsi se zmínila o pomoci pro věkem téměř ještě chlapce, přihodil svojí troškou do diskuze. Běžte pro toho pitomce, já pomůžu slečně!
Žebřík se třásl a vydával prapodivné cinkavé zvuky. Dvojice se co nejrychleji snažila dostat níž. Osoba nad tebou se po boční tyči vaší jediné cesty sručkovala vedle tebe. Nechal tě, aby sis umístila ruku tak, aby jí bylo možné vrátit do pohyblivého stavu. Nemáme čas na váhání, zatni zuby, já s tebou trhnu!
Jeden by řekl že ho tahle situace i tvůj stav najednou začali bavit. Stoupl si za tebe, maje nohy o příčku níž z důvodu kdy je o něco vyšší než ty. Jednou nataženou rukou se přidržoval, zatímco druhou zacvakl karabinu na příčku, která byla připevněna druhým koncem smyčky k jeho opaku. Oběma rukama tě chytil za ramena aby s tebou mohl trhnout dozadu. Neječ!
Varoval tě tiše, načež v onen okamžik přesunul svojí váhu horní části těla dozadu, tak jako by chtěl spadnout.
Dvojice níže se mezitím dostala k železnému trámu. Krátkou sekvenci se ozývalo pouhé dohadování se a vyměňování si nahlas negativní názory. Nakonec se Augustinus zajistil karabinou nad železný podlouhlý objekt s téměř na konci přehozeným cílem. Nenecháme tě spadnout!
Ujistil jej Malcolm a slezl dle dohodnutého plánu ještě blíž k dole šplouchající vodě, pod trám. První výše jmenovaný počal balancovat až k tělu. Opatrně se posadil, tak aby měl trám mezi nohama a Hueyho před sebou. Po mnoha menších ale zapomenutelných nezdarech a kvílícím odoláváním, se jej podařilo přehodit si jako pytel brambor přes rameno.
Pak se spolu převážili na jednu stranu, a před vidinou, kdy by mohli skončit rozplácnutí o zeď, je zachránily Augustinovy natažené lež mírně pokrčené nohy, které zbrzdili náraz, jejich dotykem o zeď, přesně tak jako když se při spouštění kdy vás někdo jistí, odrážíte od zdi. Mal si je za provaz přitáhl k žebříku, kam jim pomohl. Následně se zbavil karabiny a oba i s přehozeným Hueym se vydali dolů, tam na vás budou moci bezpečně počkat. Nikdo neví na jak velkou váhu tento žebřík je stavěn, kor v tomto dezolátním stavu.
To co se děje někde pode mnou zcela úmyslně ignoruji. Nemám jim jak pomoct. Takže bude lepší, když se budu soustředit na to, abych se nemusela starat, jestli je nesestřelím z toho žebříku, když z něj poletím a nesletět.
I když na druhou stranu si dám trochu na čas, než začnu reagovat na Filliho pomoc, abych jim dala čas odlehčit už tak hodně zkoušenému žebříku.
První moje myšlenka k němu není zrovna z těch společenských. Slečně?! Teď jsem fakt ráda, že mám jen jednu ruku. Nebo spíš ty buď rád...
Přemáhaná bolest, vyčerpání a promočené šaty mě dohnaly do nálady divokého psa a právě mi někdo šlápl na ocas. A jsem opravdu ráda, že kvůli bolesti, omezuji mluvení na nezbytné minimum.. Ale nechci reagovat přehnaně, neměla bych. Možná, si prostě ještě nezapamatoval moje jméno.
Omluvím Filliho sama sobě. Koneckonců už jen proto jsem se skoro přejmenovala na Lyn, mé celé jméno bylo něco, co jsem ani nechtěla, aby si někdo zapamatovával, nebo musel. Ale fakt by to byl takový problém?
Na druhou stranu, ale pozvolna spolupracuju. Dokonce mlčky spolknu i připomínku o tom, že podobné operace by se dělali snáz dole. A prostě provléknu vyhozenou ruku a zaháknu jí za příčku žebříku. Nádech – Výdech –Nádech…
Další rychlé opakování mantry v přípravě na… “Cože?“
Tohle už na úrovni myšlenek neudržím. Filliho připomínka o řevu mě dorazí a já prostě zavrčím. To si dělá srandu!
Mám chuť mu taky vykloubit rameno. Podle toho jak skučel jen při pochodu by tu nejspíš ječel jak malej harant a nenechal na sebe ani šáhnout, jak to bolí. A tohle mě chce poučovat, že nemám řvát. Přísahám, že mu jednu vrazím. Přísahám…
Nakonec ale jen znovu zavrčím. “Radši sklapni a dělej.“
Nato skousnu zuby pevně ret a připravím se na nával bolesti. Doufám, že aspoň ví, co dělá…
Myšlenka trochu opožděná, ale jelikož bych na tom se znalostmi byla minimálně stejně, tak není moc nad čím přemýšlet. Takže se radši pevně zapřu nohama, abych se po “operaci“ nezhroutila dolů a ve správnou chvíli mu vyjdu tělem vstříc.
Na některé věci v životě se musí s klidem, rozumem, rozvahou a svinsky velkou Silou!
Mužům pod vámi z toho hrozného křupnutí od Filliho nandavání tvé ruky na její původní místo, ještě teď dozajista trnuly zuby a kosa jim hladila jejich promočená záda, vlastně úplně stejně ne-li víc samotnému Fillimu. Po tom co jste se s tvým provizorním doktorem dostali až k nim, Malcolm vás letmo přeměřil svým ustaraným pohledem. Všichni jste byli od bláta, zvláštní mazlavé tekutiny a dalších pochutin.
Vzhledem k vývoji situace, přebírám velení!
Malcolm, kterému většina lidí říkala zkráceně Male, i když on sám této verzi příliš neholdoval, ač jí trpěl, klečel v louži, ta i hladina vedle vás, zdálo se, v oranžových odrazech zeleně světélkuje. Rozbaloval jednu ze dvou pušek, co vám zbyly. U Rebélie jsem nejdéle, budeme to brát jako faktor, který předejde hádce.
Poznala jsi ho teprve až v transportéru, který vás dovezl do téhle díry. Podle mluvy, klidného hlasu a vystupování byl znát jeho šlechtický původ. Během cesty hovořil pouze v případě, kdy byl jednoznačně dotázán. Zkontroloval komponenty zbraně, bylo by opravdu nešťastné kdyby v bojové akci, bylo náhle zjištěno, že s její účastní není možno počítat. Sundal si čepici a zastrčil jí do zadní kapsy u kalhot.
A tady vojín Duyeová, vzhledem ke zkušenostem v imperiálních řadách nás tímhle bludištěm povede, a pokud se semnou něco stane, budete pod ní všichni spadat! Jasné?
Zamračil se, očekávaje slovní odpor. V následující slovní přestřelce, pouze zraněný Huey nenamítal. Byl opřený o chladnou zeď a ztěžka oddechoval, zatímco Augustinus seděl vedle něj s již od látky zbavené pušky. Nevim jesi je to dobrej nápad! Co když nás zavede jim do pasti?
Zeptal se zástupce rasy zelených Nikto. Filli se samozřejmě nemohl pozdržet slova... Ty do toho nemáš co kecat šupinatej cizáku! Rozděluješ nás na čisté lidi a ty ostatní? Chováš se víc jak Imperiál jak tady Rallyn!
Odvětil mu rozhořčeně. Mal se ohlédl kolem sebe na ty všechny kanalizační stoky... Takže kam průvodkyně?
