Re: Stát na správné straně - Kane Aderyn (výcvik pro Eli)
Napsal: 02.4.2012 20:58:10
Sídlo inkvizice, mučírna
Stereotyp. Nebo něco mu velmi podobného.
Iza stojí kousek stranou, já se koukám do zdi. Nemá potřebu dojít pár kroků mezi mou maličkost a stěnu, stejně tak já nemám potřebu natočit hlavu jejím směrem.
Podivná variace na status quo, který nevyhovuje nikomu.
Mít rád hry? Já? Spíš hry mají rády mě. Takže hraju a prohrávám. Většinou. A ani nemá smysl přemýšlet, kdy byl výsledek něco jiného, lepšího než plichta. Jak jinak nazvat vítězství, které zaplacená cena skoro převažuje?
V duchu se tomu ironicky ušklíbnu.
Je to taková tradice.
Tradice někoho, kdo se víc než od svého mistra naučil od CORSECu a senátní bezpečnosti.
Tradice někoho, komu zbytek života sežralo SOBDE.
Tradice někoho, kdo se ani nedokázal spolehlivě zabít, když došlo na lámání chleba.
Pak je to zpátky.
Bezmoc.
Neschopnost cokoli změnit.
Vztek.
Tohle přece... přece...
Snažím se uklidnit, dostat pod kontrolu.
Jde to. Ale stejně. Stejně... scény se opakují a gradují. Scény dramatu, do jehož událostí nevidím a vím, že ani vidět nechci.
Beztak nic nezměním. Nemůžu změnit, ani nemám jak.
Je to jen bouře emocí. Beznaděj. Strach. Zděšení. Řekl bych, že se za pár hodin staneme dobrými přáteli.
Iza se vrací.
Nechci s ní mluvit, nechci slyšet další otázku, nechci nad ní přemýšlet.
Ale ona si prostě přijde a položí ji, bezelstně, s předstíráním opravdového zájmu.
Jen pro tyhle chvíle je zbytečné nesnažit se ji začít nenávidět.
Hlavně nevybuchnout.
Nenechat se vyprovokovat, k ničemu, co by... je... mohlo ohrozit víc než celá Izina hra.
Pro mě je v zásadě pozdě, můžu dopadnout jen špatně, hůř a ještě hůř.
Moje hra, můj problém. Nic víc a nic míň. Vždycky to tak bylo, vždycky to tak mělo být. Do tohohle probuzení.
Co by to bylo? - Abys je z toho vynechala.
Tohle je naše hra. Ne naše a každého, koho do ní zatáhneš.
Nech je na pokoji.
Nech je být.
To „prosím“ si ani nepomyslím. Radši. Už takhle je odpověď dostatečně cítit ve vzduchu, visí si tam jako pavouk spouštějící se na vlákně z pavučiny.
Stereotyp. Nebo něco mu velmi podobného.
Iza stojí kousek stranou, já se koukám do zdi. Nemá potřebu dojít pár kroků mezi mou maličkost a stěnu, stejně tak já nemám potřebu natočit hlavu jejím směrem.
Podivná variace na status quo, který nevyhovuje nikomu.
Mít rád hry? Já? Spíš hry mají rády mě. Takže hraju a prohrávám. Většinou. A ani nemá smysl přemýšlet, kdy byl výsledek něco jiného, lepšího než plichta. Jak jinak nazvat vítězství, které zaplacená cena skoro převažuje?
V duchu se tomu ironicky ušklíbnu.
Je to taková tradice.
Tradice někoho, kdo se víc než od svého mistra naučil od CORSECu a senátní bezpečnosti.
Tradice někoho, komu zbytek života sežralo SOBDE.
Tradice někoho, kdo se ani nedokázal spolehlivě zabít, když došlo na lámání chleba.
Pak je to zpátky.
Bezmoc.
Neschopnost cokoli změnit.
Vztek.
Tohle přece... přece...
Snažím se uklidnit, dostat pod kontrolu.
Jde to. Ale stejně. Stejně... scény se opakují a gradují. Scény dramatu, do jehož událostí nevidím a vím, že ani vidět nechci.
Beztak nic nezměním. Nemůžu změnit, ani nemám jak.
Je to jen bouře emocí. Beznaděj. Strach. Zděšení. Řekl bych, že se za pár hodin staneme dobrými přáteli.
Iza se vrací.
Nechci s ní mluvit, nechci slyšet další otázku, nechci nad ní přemýšlet.
Ale ona si prostě přijde a položí ji, bezelstně, s předstíráním opravdového zájmu.
Jen pro tyhle chvíle je zbytečné nesnažit se ji začít nenávidět.
Hlavně nevybuchnout.
Nenechat se vyprovokovat, k ničemu, co by... je... mohlo ohrozit víc než celá Izina hra.
Pro mě je v zásadě pozdě, můžu dopadnout jen špatně, hůř a ještě hůř.
Moje hra, můj problém. Nic víc a nic míň. Vždycky to tak bylo, vždycky to tak mělo být. Do tohohle probuzení.
Co by to bylo? - Abys je z toho vynechala.
Tohle je naše hra. Ne naše a každého, koho do ní zatáhneš.
Nech je na pokoji.
Nech je být.
To „prosím“ si ani nepomyslím. Radši. Už takhle je odpověď dostatečně cítit ve vzduchu, visí si tam jako pavouk spouštějící se na vlákně z pavučiny.