Vojenská akademie.
Spolu s další stovkou čerstvých kadetů jsi seděl namačkaný v transportu, mířícím na vojenskou akademii. Ještě stále jsi byl v civilu, stejně jako zbytek tvých budoucích spolubojovníků. Díky četným průzorům v lodi jsi mohl přesně vědět, v jaké etapě cesty jsi. Když jsi se blížil k cíli, tedy k akademii, bylo odpoledne. Slunce svítilo jak mohlo, a brzo se stalo v transportéru nedýchatelno. Když jste dosedli na přistávací plochu, ještě přibližně hodinu si vás nikdo nevšiml. Někteří už vypadali na odpadnutí, zbytek měl co dělat, aby se neupekl na místě. Za tu dobu jsi mohl pozorovat vojáky, kteří dělají své kondiční cvičení, za dozoru instruktorů, kteří rozhodně nevypadali přívětivě.
Nakonec se vás ale přece jenom někdo ujal, a vy jste mohli hádat, jestli na vás "zapoměli" schválně, nebo neúmyslně. Otevřela se rampa, a do transportéru vnikl čerstvý vzduch, tolik očekávané osvěžení. Dovnitř vlezl jeden instruktor.
Od teďka bude vaše jediná odpověď znít "Ano pane"!! Rozumíte?
Zařval na vás, jak na neposlušný psy, a vy jste mu sborově odpověděli, přesně jak žádal.
Ano pane!
Instruktorovy se to ale asi moc nelíbilo, zamračil se, a zakřičel opět, ještě s větší razancí.
Řekl sem, ROZUMÍTE!?
ANO PANE!
Zahřmělo lodí, a insturktor se usmál. Né ale na vás. Na dva další kolegy instruktory, kteří stáli před lodí.
Teďka padejte z lodi, a koukejte se postavit na značky!
Ano pane!
Bylo instruktorovy odpovězeno, a všichni začali vyskakovat z lodi. Ti, o kterých si instruktoři mysleli, že jsou moc pomalí byly surově vytaženi stojícími instruktory ven. Mezi nima jsi byl i ty, naštěstí tě "jenom" vystrčily, a dopadl jsi pevně na nohy, měl jsi více štěstí, než voják hned za tebou, který dopadl tvrdě na obličej.
Jak jste rychle vylezli, tak rychle jste se snažily dostat na značky, které byly na zemi nakresleny. Pro každého jedna. Za chvilku jste stáli ukázkově seřazeni. A to za doprovodu křiků insturktorů, kteří vás stále popoháněli. Nechovali se k vám hezky. Spíš naopak. Měli jste pocit, že ke zvířatům se chovají líp, než k vám. Na slunci vás nenechali stát moc dlouho. Ale i tak to bylo vyčerpávající. Instruktoři kolem vás dlouze chodily, a každému uštědřovali dlouhý a nepříjemný pohled. Pak uznali, že to stačí. Jeden z instruktorů, nejspíše ten nejsarší si stoupl před vás, dva další za něj.
Kadeti! Přijeli jste, protože si myslíte, že máte na to stát se vojákem. V průběhu výcviku ale spoustě z vás dokážeme opak. Proto pokud si myslíte, že jsme tady na vás moc tvrdí, pokud víte, že to nedokážete, pokud se chcete jít schovat matce pod sukni, otočte se, a odleťte transportem, ušetříte nám práci...
Odmlčel se. Všichni kadeti stáli v pozoru. Instruktor vás všechny přejel pohledem.
...Beru to tak, že všichni mi zůstanete na krku? Bezva, to ste mně teda potěšili. Te´dka se přesuneme do budovy, co je za vašimi zády...
Oznámil vám klidným a milým hlasem, dva jeho kolegové instruktoři se vzdálí za vaše záda.
Čekáte že vás tam odnesem, JEDU JEDU JEDU!
Zařval nečekaně, až to ve většině z vás hrklo. Rozeběhli jste se k budově, za doprovodu instruktorů a jejich popohánění a řvaní. Už po tohmle začátku to mohlo někoho odradit, protože podobné "přivítání šokem" jste rozhodně nečekali.
V budově jste poté postupně chodily k něčemu jako recepce, brali si své papíry a dělali z vašeho pohledu né moc důležité ificírské záležitosti. Legitimovat se, vzít si formulář a vypsat ho. Všichni kdo se správně legitimovali, dostali onen formulář s asi stovkou různých otázek a kolonek, a byly posazeni ke stolku. Všichni jste dostali docela šibenční časový limit na vyplnení. A navíc vás průběžne obcházeli instruktoři, a práci vám ztěžovali svým řvem. Kolem jednoho, který seděl vedle tebe se sešli všichni tři instruktoři, a zčali na něj křičet a bouchat do stolu, že to rušilo všechny kolem něho, a při pohledu do obličeje kadeta bylo jasné, že na tom není psychicky moc dobře. Teďka je dobré si uvědomit, že od doby, kdy dosedl transport na přistávací plošinu doteď, uběhly nějáké dvě hodiny. Zdá se to málo, ale za přístupu, jaký tu k vám mají se to zdá jako věčnost. Když jste všichni, ať úspěšně či neúspěšně, a´t čitelně či ne, dokončili formulář, byly jste opět odvedeni do další místnosti. Byla to opravdu ohromná místnost. Všichni jste dostali rozkaz svléknout se do spodního prádla,a vytvořit zástupy k jedné ze dvou "pracovních míst", tedy v podsattě váhy, a lehátka. Tady to ubíhalo ještě pomaleji než v transportu. A to cesta ze sběrné planety sem trvala vskutku 17 úporných hodin. To jste byly ještě čilí, teďka jste litovali, že jste v transportéru neusnuli.
Řada přišla na tebe, na hodinách uběhlo o pět hodin více, takže jste mohli úspěšně říct, že od doby kdy jste poprvé vstoupily do transportéru do doby, než tvoje nohy spočinuly na váze uběhlo 24 hodin bez spánku. A všem bylo jasné, že to není u konce.
Vstoupil jsi na váhu. Instruktor se podíval na ní, na tebe a nakonec do papíru. Něco zapsal, zmáčkl tlačítko, a infračervené světlo zasvítilo na tvojí hlavu, čímž tě změřilo. Do rukou ti byla hozena kadetská uniforma s černo-zeleným digitálním vzorkem, černé cvičební tenisky, a baret tmavě zelené barvy. To si tě ale převzal další instruktor, který se objevil z dalších dveří, a dotáhl tě do jiné společné místnosti, kde se kadeti do uniforem oblékali. Opět za "povzbuzování" instruktorů, kterých zde bylo o hodně víc. Někteří měli problém navléknout si i ponožky v tom křiku, který instruktoři ovládali báječně. Takhle vás "buzerovali" už od začátku, ale zde se to přidalo na intenzitě, a všichni jste byly rádi, když jste se oblékli, a byly jste poslány do pokojů. Instruktorů jste se ale bohužel nezbavily, neboť vám byly zas doprovodem.
Vaše ubytování, obrovská budova s mnoha okny, které byly spojeny společným balkonem, bylo zevnitř docela útulné. Na chodbách luxusní křesla, zdi vykládané dřevem. Pak ale otevřeli pokoj, kam hodili tebe, a dalších 29 vojáků, které náhodně vybrali. Zůstal tam s váma i jeden instruktor.
V pokoji bylo 15 dvoupatrových postelí, které byly všechny stejně natočeny. Tedy přední stranou naprti k sobě. Byly od sebe oddělené jenom malou skříňkou u zdi. Stěny byly bílé. Bylo tu málo prostoru, ale díky oknům dost světla. Bylo tu vlastně útulno. Mimo postelí a skříní tu ovšem dále nic nebylo.
Kadeti. Tole je vás nový domov. Takže si koukejte vybalit, a zabydlet se tu, protože dalšího půl roku se odsuď NEDOSTANETE! Všichni si ke mně přijdete pro dvě jmenovky. Jedna přijde na postel, a druhá na uniformu. Pěkně po jednom, a kdo se bude tlačit, ten ode mně dostane trest. Pokud neřeknu jinak, nebudete si měnit nic, mimo spodního prádla! takže jedem!
Uvodní projev je dokončen, višchni jste se poslušně zařadily, a chodily si pro označení k instruktorovy. Ty jsi dostal pátou postel, spodní lůžko.
Hoď si bágl na postel, a postav se před ní do pozoru.
Pověděl ti při předání jmenovek instruktor, jako všem ostatním. Když tuto rutinu dokončil, všichni stáli před svýma postelema, na uniformě jmenovku, na posteli jmenovku. Byl to krásný pohled. Idylku přerušil instruktor.
Teďka máte patnáct minut, aby jste si vybalily věci, poskládali je do skříněk, šli si vyměnit svý podělaný trencle a odpočinuli si. Protože za dvacet minut vás čekám na překážkové dráze číslo 23. Nepřejte si vědět, co udělám s těma, kdo se nedostaví...Nyní sem víc než váš rodič. Mně totiž musíte poslouchat. Byl jsem přidělen jako instruktor vašeho třiceti členného kadetského oddílu, a po dobu vašeho pobytu zde mně uvidíte každý den několikrát. Doufám že mně budete nenávidět a...
Přeruší svůj monolog na chvilku instruktor, necelé dva metry vysoký běloch, s ostrými rysi v obličeji, a svalnatou postavou. Hádali jste mu tak třicet let maximálně.
...Vítejte na Fort Plateau.
Otočí se na patě, a odejde od vás.
___________________________________
Popiš své myšlenky, pocity, dojmy z toho všeho. Máš tam dost záchytných bodu, takže chci vidět dlouhý post. Ragovat se dá na všechno od začátku, můžeš udělat malou odbočku co bylo než jsi nastoupil do lodi, jaké to bylo cestou, pak všechno po cestě...prostě rozvést svojí odpověď, lehce posunout děj...
Výcvik pro Bella
Moderátor: Moderátoři
Výcvik pro Bella
Greatest, Goldest, Fruitiest, You-know-him-he-is-so-awesum Me.
Moje ochranka:
Darth Revan ♥
Moje ochranka:
Darth Revan ♥
Vojenská akademie
No to si snad dělají srandu.
Byla moje první myšlenka když sem uviděl „transportér“ který měl Mě a mnoho dalších odvést na Vojenskou akademii. Jako zázrakem jsme se do lodi natěsnali všichni. V transportéru bylo přecpáno. Seděl jsem namáčknutý na svém místě a prohlížel jsem si ostatní.
Sem rád že jsme všichni v civilu a nebudu si připadat hloupě.
Problesklo mi hlavou. Začal jsem se rozhlížet po lodi a všimnul jsem si četných průzorů.
Aspoň že tu sou ty průzory dá se poznat jak dlouho bude cesta přibližně trvat. Byla to první dobrá správa toho dne a hlouby srdce sem se modlil aby nebyla poslední. Na akademii jsme dorazili kolem Poledne tamějšího času a byl perný den takže slunce svítilo jak jen mohlo.
Doufám že brzo někdo přijde a vytáhne nás jinak tady brzo padnem už tak se tu nedá dejchat.
Moje přáni však vyslyšeno nebylo po dosednutí na přistávací plochu jsme zůstali asi jěště hodinu trčet v transportéru. Několik kadetů vypadalo že každou chvíli odpadnou a zbytek nás se doslova smažil ve vlastním potu. Měl jsem ale skvělou šanci udělat si nějakou přestavu o životě zde když jsem venku viděl cvičící vojáky pod dozorem ne zrovna nadšených instruktorů.
Po hodnotné době se konečně otevřela rampa.
VZDUCH CHLAD HURRÁ.
Křičel jsem v duchu šťastný. Tohle nám určitě udělali schválně přeci když já vidím vojáky tak oni musí vidět nás.
A za tímto názorem sem si stál. Z přemýšlení mě vytrhnul až něčí řev: Od teďka bude vaše jediná odpověď znít „ Ano pane!!“ Rozumíte? Neviděl jsem muže co na nás řval ale přišlo mi to že nás má spíš za nějaké psi než za budoucí armádu. Ale všichni jsme poslechli a odpověděli mu .
Ano pane!! Chvilku se nic nedělo a já s napětím očekával co se stane když v tom se ozval znovu ten hlas ale ještě hlasitěji a důrazněji než předtím.
ROZUMÍTE?!
ANO PANE!!
Chvilku po tom řevu sem měl strach jestli nám ta kocábka nespadne na hlavu nestalo se tak naštěstí.
Teď padejte z lodi, a koukejte se postavit na značky!
Ano pane!
Zařval jsem pro změnu stejně jako všichni okolo. Všichni jsme se začali se začali sunout ven ale u rampy se něco dělo a hned sem zjistil co když mě někdo chitil a vyhodil ven z lodi naštěstí sem zareagoval dobře a dopadl na nohy. To už si dělají srandu ne tohle je doopravdy moc. Ale z přemýšlení mě vytrhlo křupnutí. To někdo zamnou měl smůlu dopadl na obličej a zlomil si nos. Nijak sem to neřešil a hned sem se vydal na volnou značku, slyšel jsem jak se instruktoři naváží do jiných kadetů, ale mě si naštěstí moc nevšímali.
Doufám že ten proslov nebude dlouhý a nenechají nás tu stát na tom de***ním slunci dlouho.
To byla jen jedna z mnoha věcí co se mi honila hlavou. Potom se instruktoři vyrovnali do řady a nejstarší z nich byl hned ve předu.
Kadeti!
Hned jak promluvil mi bylo jasné kde že to na nás řval v tom transportéru v dalších uvahách mě přerušil instruktorův monolog.
Přijeli jste, protože si myslíte, že máte na to stát se vojákem. V průběhu výcviku spousta z vás zjistí opak. Proto pokud si myslíte, že jsme tady moc vrdí, pokud víte, že to nedokážete, poked se chcete jít schovat matce pod sukni, otočte se, a odleťte transporte, ušetříte nám práci…
To si doopravdy myslí že to někdo vzdá už tady.
Po rozhlédnutí se moje doměnka potvrdila. Nikdo se ani nehnul.
…Beru to tak, že mi zůstanete na krku? Bezva, to ste mně teda potěšili. Teďka se přesuneme do budovy, co je za vašimi zády…
Jeho hlas byl až podezřele milí a klidný. Všiml sem si že dva z instruktorů nás podezřele obešli za nás. V tom se zase ozval ten starý už známí řev.
Čekáte že vás tam odneseme, JEDU JEDU JEDU!!!
Někteří kolem mě sebou úplně trhli. Rozběhl jsem se k budově stejně jako všichni ostatní. Instruktoři se pustili za náma a celou dob nám dělali morální podporu v podobě řevu. Někteří kadeti už toho měli plné zuby tohle přivítání nikdo nečekal.
V budově sem se musel legitimovat jako odměnu jsem dostal formulář snad se stovkou otázek. Potom mě kdosi poslal kde stolu kde už byli někteří kadeti. Když sem se dozvěděl jakou na to máme dobu docela sem se podivil. Sami by to za tu dobu ani nepřelouskali natož vyplnit. Ale nechal sem to plavat. Snažil jsem se uklidnit a přemýšlet, ale moc dobře to nešlo když tam pořád někdo řval á je chci slyšet mluvit zejtra to budou hlásky jako konipásky. Zasmál sem se jim v duchu. Na jednom kadetovi si instruktoři docela smlsli v jednu chvíli tam byli všichni tři, snažil sem se to ignorovat a věnovat čemu mám. Když sem to podle mě úspěšně dokončil byl sem poslán do další haly. Ta byla až neuvěřitelně obrovská. Všichni do spoďárů.
Ozval se znovu řev.
To sou ti chlápci po tom všem ještě uchiláci nebo co.
A stoupněte si do dvou zástupu k těmto dvou místům.
Vypadalo to jako váha a lehátko. Toto trvalo neskutečně dlouho proti tomu byla 17ti hodinová cesta nic.
Že já vůl jsem se v tom transportu nevyspal.
Hned sem si začal nadávat.
Po pěti hodinách sem konečně přišel na řadu.
24 hodin bez spánku a vsadím se o všechny úspory že to není ještě vše.
Když jsem konečně stál na váze instruktor si přečetl cifru pak mě zmáčknutím tlačítka změřil. Vrazil mi do ruky uniformu, a to už se mě ujal další mistr a odvedl mě do další místnosti. Zde byl řev už nesnesitelný a mi jsme se v tom měli obléct do černo-zelené uniformy, černých tenisek a na hlavu jsme si museli nasadit tmavě zelený baret. Když jsem to zvládnul byl jsem celí šťastný. Hned sem byl poslán do pokoje jako mnoho dalších ale instruktorů jsme se nezbavili.
Ubytováni jsme byli ve velké budově s mnoha okny. Na chodbách byli luxusní křesla.
Tak do toho si asi jen tak nesednu.
To mi bylo hned jasné. Stěny byli obkládané dřevem. Pak najednou otevřeli dveře do pokoje a tam mě a dalších 29 kadetů doslova hodili. Pak vešel instruktor. V pokoji bylo 15 paland které byli ve dvou řadách naproti sobě kolmo ke zdi. Mezi nimi byl vždycky jen stolek. V ústnosti bylo málo prostoru i když tu byli jen ty postele a skříně.
Kadeti! Oslovil nás instruktor.
Tohle je váš nový domov Takže si koukejte vybalit a zabydlet se tu, protože dalšího půl roku se odsuď NEDOSTANETE! Všichni si ke mně pojďte pro dvě jmenovky. Jedna přijde na postel, a druhá na uniformu. Pěkně po jednom, a kdo se bude tlačit, dostane speciální trest. Pokud neřeknu jinak nebudete si měnit nic, mimo spodního prádla! Takže jdem!
Že instruktor celou dobu řval mě už ani nepřekvapilo dokonce mi to tak ani nepřišlo. Po instruktorově projevu jsme si chodili jeden po druhým pro jmenovky. Byla mi přidělena spodní postel na páté palandě.
Sem rád že jsem dole prí z těch postelí schazujou.
Hoď si bágl na postel a stoupni si před ní.
Řekl mi normálním hlasem instruktor když mi dal jmenovky. Hned mi došlo že si máme stoupnout do pozoru. Když stál před postelí každý instruktor zase spustil.
Teď máte čtvrt hodiny na vybalení věcí a uklízení jich do skříněk. Vyměňte si svý podělaný trencle a odpučnuli si.
Proč při slova odpočinuli tak zesmutněl ty lidi sou tu dost na hlavu doufam že jako oni nedopadnu.
Za 20 minut budete napochodovaný u překážkové dráhy 23. A nepřejte si vědět co udělám těm co se zpozdí nebo dokonce nedostaví… Nyní sem víc než váš rodič. Mě poslouchat musíte. Byl jsem přidělen jako instruktor vašeho třiceti členého kadetského oddílu, a po dobu vašeho pobytu zde mě uvidíte každý den hodněkrát. Doufám že mě budete nenávidět a….
Doufá že ho budeme nenávidět? Jeho chování tomu napovídá ale když v to sám doufá…ten chlap je magor.
Moje myšlenky se zarazili při podivném tichu a pořádně sem si instruktora prohlédl. Byl vysouká tak těsně pod dva metry vysoký, běloch s ostrími rysi v obličeji, a docela vymakanou postavou.
Jestli mu je víc jak třicet tak já sem padesátník. Napadlo mě.
…Vítejte na Fort Plateau.
V tom se otočil a dveřmi odešel.
Co to mělo být?
Myslím že tento závěr nikdo z nás nečekal. Ale nijak sem to neřešil a šel plnit úkoly abych mohl ležet co nejdéle.
Věci jsem měl ve skřínce ani ne do minty a hurá do postele.
Á to je paráda už jsem skoro necítil nohy, hlavně nesmím usnout.
Hned jak jsem si lehul přepadla mě únava, přemáhal sem se jak jen to šlo, ale únava byla silněší a během chvilky jsem spal ale hned jsem se probral.
Takhle to nepude radši vyrazím na to cvičiště tady bych jenom usnul.
Řekl jsem si pro sebe a vydal jsem se z mistnosti. Sešel jsem do přízemí kde byla naštěstí i mapa celé akademie. Hned jsem našel co jsem potřeboval a vydal se podle mapy na místo určení.
Areál byl velice rozlehlí a cestou sem viděl mnoho oddílů, každý z těchto oddílů cvičil něco jiného, ale jedno bylo u každe skupiny stejné. Všechny skupiny vedl instruktor a dával jim pořádně zabrat. Po nějaké době bloudění jsem konečně našel co jsem hledal. Překážková dráha 23. Byl to zajímavý pohled. Zbývalo mi ještě nekolik minut. Sednul jsem si do stínu na zem a čekal co se bude dít.
No to si snad dělají srandu.
Byla moje první myšlenka když sem uviděl „transportér“ který měl Mě a mnoho dalších odvést na Vojenskou akademii. Jako zázrakem jsme se do lodi natěsnali všichni. V transportéru bylo přecpáno. Seděl jsem namáčknutý na svém místě a prohlížel jsem si ostatní.
Sem rád že jsme všichni v civilu a nebudu si připadat hloupě.
Problesklo mi hlavou. Začal jsem se rozhlížet po lodi a všimnul jsem si četných průzorů.
Aspoň že tu sou ty průzory dá se poznat jak dlouho bude cesta přibližně trvat. Byla to první dobrá správa toho dne a hlouby srdce sem se modlil aby nebyla poslední. Na akademii jsme dorazili kolem Poledne tamějšího času a byl perný den takže slunce svítilo jak jen mohlo.
Doufám že brzo někdo přijde a vytáhne nás jinak tady brzo padnem už tak se tu nedá dejchat.
Moje přáni však vyslyšeno nebylo po dosednutí na přistávací plochu jsme zůstali asi jěště hodinu trčet v transportéru. Několik kadetů vypadalo že každou chvíli odpadnou a zbytek nás se doslova smažil ve vlastním potu. Měl jsem ale skvělou šanci udělat si nějakou přestavu o životě zde když jsem venku viděl cvičící vojáky pod dozorem ne zrovna nadšených instruktorů.
Po hodnotné době se konečně otevřela rampa.
VZDUCH CHLAD HURRÁ.
Křičel jsem v duchu šťastný. Tohle nám určitě udělali schválně přeci když já vidím vojáky tak oni musí vidět nás.
A za tímto názorem sem si stál. Z přemýšlení mě vytrhnul až něčí řev: Od teďka bude vaše jediná odpověď znít „ Ano pane!!“ Rozumíte? Neviděl jsem muže co na nás řval ale přišlo mi to že nás má spíš za nějaké psi než za budoucí armádu. Ale všichni jsme poslechli a odpověděli mu .
Ano pane!! Chvilku se nic nedělo a já s napětím očekával co se stane když v tom se ozval znovu ten hlas ale ještě hlasitěji a důrazněji než předtím.
ROZUMÍTE?!
ANO PANE!!
Chvilku po tom řevu sem měl strach jestli nám ta kocábka nespadne na hlavu nestalo se tak naštěstí.
Teď padejte z lodi, a koukejte se postavit na značky!
Ano pane!
Zařval jsem pro změnu stejně jako všichni okolo. Všichni jsme se začali se začali sunout ven ale u rampy se něco dělo a hned sem zjistil co když mě někdo chitil a vyhodil ven z lodi naštěstí sem zareagoval dobře a dopadl na nohy. To už si dělají srandu ne tohle je doopravdy moc. Ale z přemýšlení mě vytrhlo křupnutí. To někdo zamnou měl smůlu dopadl na obličej a zlomil si nos. Nijak sem to neřešil a hned sem se vydal na volnou značku, slyšel jsem jak se instruktoři naváží do jiných kadetů, ale mě si naštěstí moc nevšímali.
Doufám že ten proslov nebude dlouhý a nenechají nás tu stát na tom de***ním slunci dlouho.
To byla jen jedna z mnoha věcí co se mi honila hlavou. Potom se instruktoři vyrovnali do řady a nejstarší z nich byl hned ve předu.
Kadeti!
Hned jak promluvil mi bylo jasné kde že to na nás řval v tom transportéru v dalších uvahách mě přerušil instruktorův monolog.
Přijeli jste, protože si myslíte, že máte na to stát se vojákem. V průběhu výcviku spousta z vás zjistí opak. Proto pokud si myslíte, že jsme tady moc vrdí, pokud víte, že to nedokážete, poked se chcete jít schovat matce pod sukni, otočte se, a odleťte transporte, ušetříte nám práci…
To si doopravdy myslí že to někdo vzdá už tady.
Po rozhlédnutí se moje doměnka potvrdila. Nikdo se ani nehnul.
…Beru to tak, že mi zůstanete na krku? Bezva, to ste mně teda potěšili. Teďka se přesuneme do budovy, co je za vašimi zády…
Jeho hlas byl až podezřele milí a klidný. Všiml sem si že dva z instruktorů nás podezřele obešli za nás. V tom se zase ozval ten starý už známí řev.
Čekáte že vás tam odneseme, JEDU JEDU JEDU!!!
Někteří kolem mě sebou úplně trhli. Rozběhl jsem se k budově stejně jako všichni ostatní. Instruktoři se pustili za náma a celou dob nám dělali morální podporu v podobě řevu. Někteří kadeti už toho měli plné zuby tohle přivítání nikdo nečekal.
V budově sem se musel legitimovat jako odměnu jsem dostal formulář snad se stovkou otázek. Potom mě kdosi poslal kde stolu kde už byli někteří kadeti. Když sem se dozvěděl jakou na to máme dobu docela sem se podivil. Sami by to za tu dobu ani nepřelouskali natož vyplnit. Ale nechal sem to plavat. Snažil jsem se uklidnit a přemýšlet, ale moc dobře to nešlo když tam pořád někdo řval á je chci slyšet mluvit zejtra to budou hlásky jako konipásky. Zasmál sem se jim v duchu. Na jednom kadetovi si instruktoři docela smlsli v jednu chvíli tam byli všichni tři, snažil sem se to ignorovat a věnovat čemu mám. Když sem to podle mě úspěšně dokončil byl sem poslán do další haly. Ta byla až neuvěřitelně obrovská. Všichni do spoďárů.
Ozval se znovu řev.
To sou ti chlápci po tom všem ještě uchiláci nebo co.
A stoupněte si do dvou zástupu k těmto dvou místům.
Vypadalo to jako váha a lehátko. Toto trvalo neskutečně dlouho proti tomu byla 17ti hodinová cesta nic.
Že já vůl jsem se v tom transportu nevyspal.
Hned sem si začal nadávat.
Po pěti hodinách sem konečně přišel na řadu.
24 hodin bez spánku a vsadím se o všechny úspory že to není ještě vše.
Když jsem konečně stál na váze instruktor si přečetl cifru pak mě zmáčknutím tlačítka změřil. Vrazil mi do ruky uniformu, a to už se mě ujal další mistr a odvedl mě do další místnosti. Zde byl řev už nesnesitelný a mi jsme se v tom měli obléct do černo-zelené uniformy, černých tenisek a na hlavu jsme si museli nasadit tmavě zelený baret. Když jsem to zvládnul byl jsem celí šťastný. Hned sem byl poslán do pokoje jako mnoho dalších ale instruktorů jsme se nezbavili.
Ubytováni jsme byli ve velké budově s mnoha okny. Na chodbách byli luxusní křesla.
Tak do toho si asi jen tak nesednu.
To mi bylo hned jasné. Stěny byli obkládané dřevem. Pak najednou otevřeli dveře do pokoje a tam mě a dalších 29 kadetů doslova hodili. Pak vešel instruktor. V pokoji bylo 15 paland které byli ve dvou řadách naproti sobě kolmo ke zdi. Mezi nimi byl vždycky jen stolek. V ústnosti bylo málo prostoru i když tu byli jen ty postele a skříně.
Kadeti! Oslovil nás instruktor.
Tohle je váš nový domov Takže si koukejte vybalit a zabydlet se tu, protože dalšího půl roku se odsuď NEDOSTANETE! Všichni si ke mně pojďte pro dvě jmenovky. Jedna přijde na postel, a druhá na uniformu. Pěkně po jednom, a kdo se bude tlačit, dostane speciální trest. Pokud neřeknu jinak nebudete si měnit nic, mimo spodního prádla! Takže jdem!
Že instruktor celou dobu řval mě už ani nepřekvapilo dokonce mi to tak ani nepřišlo. Po instruktorově projevu jsme si chodili jeden po druhým pro jmenovky. Byla mi přidělena spodní postel na páté palandě.
Sem rád že jsem dole prí z těch postelí schazujou.
Hoď si bágl na postel a stoupni si před ní.
Řekl mi normálním hlasem instruktor když mi dal jmenovky. Hned mi došlo že si máme stoupnout do pozoru. Když stál před postelí každý instruktor zase spustil.
Teď máte čtvrt hodiny na vybalení věcí a uklízení jich do skříněk. Vyměňte si svý podělaný trencle a odpučnuli si.
Proč při slova odpočinuli tak zesmutněl ty lidi sou tu dost na hlavu doufam že jako oni nedopadnu.
Za 20 minut budete napochodovaný u překážkové dráhy 23. A nepřejte si vědět co udělám těm co se zpozdí nebo dokonce nedostaví… Nyní sem víc než váš rodič. Mě poslouchat musíte. Byl jsem přidělen jako instruktor vašeho třiceti členého kadetského oddílu, a po dobu vašeho pobytu zde mě uvidíte každý den hodněkrát. Doufám že mě budete nenávidět a….
Doufá že ho budeme nenávidět? Jeho chování tomu napovídá ale když v to sám doufá…ten chlap je magor.
Moje myšlenky se zarazili při podivném tichu a pořádně sem si instruktora prohlédl. Byl vysouká tak těsně pod dva metry vysoký, běloch s ostrími rysi v obličeji, a docela vymakanou postavou.
Jestli mu je víc jak třicet tak já sem padesátník. Napadlo mě.
…Vítejte na Fort Plateau.
V tom se otočil a dveřmi odešel.
Co to mělo být?
Myslím že tento závěr nikdo z nás nečekal. Ale nijak sem to neřešil a šel plnit úkoly abych mohl ležet co nejdéle.
Věci jsem měl ve skřínce ani ne do minty a hurá do postele.
Á to je paráda už jsem skoro necítil nohy, hlavně nesmím usnout.
Hned jak jsem si lehul přepadla mě únava, přemáhal sem se jak jen to šlo, ale únava byla silněší a během chvilky jsem spal ale hned jsem se probral.
Takhle to nepude radši vyrazím na to cvičiště tady bych jenom usnul.
Řekl jsem si pro sebe a vydal jsem se z mistnosti. Sešel jsem do přízemí kde byla naštěstí i mapa celé akademie. Hned jsem našel co jsem potřeboval a vydal se podle mapy na místo určení.
Areál byl velice rozlehlí a cestou sem viděl mnoho oddílů, každý z těchto oddílů cvičil něco jiného, ale jedno bylo u každe skupiny stejné. Všechny skupiny vedl instruktor a dával jim pořádně zabrat. Po nějaké době bloudění jsem konečně našel co jsem hledal. Překážková dráha 23. Byl to zajímavý pohled. Zbývalo mi ještě nekolik minut. Sednul jsem si do stínu na zem a čekal co se bude dít.
Vojenská akademie
Kolem tebe proběhlo několik studentuů, a začali dělat chlumec okolo stanoviště s číslem 23, což byla tvoje dráha, takže čas už se určitě krátil. Ještě několik jich kolem tebe proběhlo, než v tobě někdo poznal spolubydlícího.
Zdar, ty seš z našeho oddílu že? Viděl sem tě na pokoji. Pojď, měli by jsme pohnout, aby sme nepřišli pozdě.
Mrkne na tebe okem, a rozběhne se vstříc dvacítce trojce. Než přijde instruktor, mohou si kadeti na místě prohlédnout, jak vypadá ona dráha. Je to obrovská dřevěná konstrukce se spoustou lan, žebříků, různých ručkobvacích madel a sítí. Pod konstrukcí není nic víc, než bahno, podle rychlého průzkumu jednoho z učedníků, který do něj zabořil nohu i velmi hluboké.
Sakra, mám to všechni na botě...kašlu na to, už tady čekáme dvacet minut, asi to byla další sranda ze strany instruktorů.
Rozhodil rukama jeden z kadetů, a odebral se spátky na pokoj. K jeho smůle byl zastaven instruktorem, který měl místo vrchního dílu uniformy žluté reflexní triko. Jak kolem něj procházel, zastavil ho rukou.
Kadet...Oren? Tak kampak sme se vydali? Vás si budu pomatovat, a věřte, že není dobré, když si vás instruktoři zapomatují...A TEĎKA PADEJTE ZPÁTKY K DRÁZE 23!
Vzal ho za límec uniformy, chvilku s ním pochodoval, a pak hodil rukou. Kadet se proletěl k zemi, kde se rozplácl. Hbitě se sebral, otřepal se, a doběhl k vám.
Vyrovnat! Řekl sem vyrovnat! To znamená pět zástupů po šesti řadách! Tak se koukejte srovnat, nebo vás to budu učit v osobním volnu.
Zařval na vás, a ty jsi, chtíc nebo ne, dostal místo hned v první řadě. Instruktor vás obcházel, a přitom k vám měl další proslov. A v ruce třímal teleskopický obušek.
Většina z vás se k armádě ani nedostane. Problém je v tom, že nejste moc dobří...ruce k boku!...uštědřil jednomu ránu přes ruce...bradu nahoru!...upozornil nyní tebe, naštěstí jenom tím způsobem, že ti obuškem nadzvedl hlavu...Pokud si to nepomatujete, nebo sem to neřekl, já sem vás Instruktor Fitzpatrick...zastrčte to břicho, nohy k sobě!...další dostane očekávanou ránu přes stehna, a hlasitě zařve, což instruktor ignoruje...Proč se tohle muselo stát zrovna mně. Taková sebranka amatérů. Udělat z vás vojáky bude nadliský úkol. Buďte rádi, že jste dostali mně. Já už roztřídím vojáky od usmrkanců, kterými teď všichni jste. Jste ti...
Nedokončí větu. Jeden kadet se v první řadě začne smát. Instruktor nemešká, a dojde k němu na doraz, že do něj nabourá čelem.
Jsem k smíchu? SEM K SMÍCHU? Kadet Oren? Vy si opravdu koledujete...tak co? sem vám pro smích?
Promiňte...
Pověděl, nyní už zklidněný kadet. Ale instruktora to moc nepotěšilo. Aktivoval obušek, a ten se za doprovodu kovového cvaknutí vysunul.
První a poslední slovo, který vypadne z vaší držky bude PANE, rozumíte??
Pane, ano pane!
Zařve kadet, poté co dořve instruktor. Opět se narovná, upraví si uniformu, a usměje se na kadeta Orena.
Jsem rád, že jste se dobrovolně přihlásil, kadete, a že ukážete tady svému oddílu, jak se pracuje s touto dráhou. Takže na co čekáte, vylezte po tom laně nahoru, jedu, jedu jedu!
Cestou co Kadet jde k lanům mu instruktor mlátí obušek, až ho donutéí běžet. Před provazem se kadet zastaví.
Řekl sem nahoru!
Pane, ano pane!
Ještě než dořekne, už se sápe po laně na vrchol. A trvá mu to pěkně dlouho.
Víte kadete proč vám to tak trvá? Protože ste rozmazlenej harant, ale nebojte se, tady vás naučíme způsobům vojáků!
To už je ale kadet nahoře, a snaží se přeručkovat na druhou stranu. lano mělo dobrých 5 metrů, a dráha na ručkování byla dlouhá přes deset. Nedalo se podvádět, neboť za hrazdama byl natažen velice pevně ostnatý drát. Když se kadet dotal na konec, byl tam nárazník, v podobě stěny. Byla skosená směrem od něj dolů, takže se o ní nedaly zapřít nohy. Co dělat bylo jasné. Vyhopnout se nějákým způsobem nahoru, a tam se projít po plošině, a slézt po žebříku. A překvapení. Nedalo se dostat pryč jinak, než vylézt po žebříku nahoru na konsturkci, která stála hned vedlé této, a zopakovat si cestu...ale naopak. Ručkování už tu ale bylo exotičtější, a místo hrazd tu byly oka z lan, které nebyly rovně, ale jednu dobu do kopce, než dosáhli vrcholu, načež hned začali klesat. Kadet Oren sjel na laně dolu, a postavil se před instruktora. Chvilku se na sebe dívali.
Čekáte kadete, až vás pochválím? No to s enedočkáte, tak otřesnej výkon sem neviděl dlouhou dobu. A to sem viděl hodně! Všichni si dají pět opakování, tady kadet Oren si dá, z vlastního zájmů opakování deset. Metrový rozestupy, a jedu, jedu jedu, já vám nepomůžu! Začnem kadetem Outcarr, a pak všichni za ním. Kdo bude zdržovat, ten si za každý zdržení přidá jedno opakování, je vám to jasné?
Pane, ano pane!
Zařvete sborově na Instruktora.
Dojemné...tak se dejte do práce!
Posadí se na nízký posed vedle dráhy, a sleduje, jak se popereš s konstrukcí. Ty, a zbytek kadetů.
Kolem tebe proběhlo několik studentuů, a začali dělat chlumec okolo stanoviště s číslem 23, což byla tvoje dráha, takže čas už se určitě krátil. Ještě několik jich kolem tebe proběhlo, než v tobě někdo poznal spolubydlícího.
Zdar, ty seš z našeho oddílu že? Viděl sem tě na pokoji. Pojď, měli by jsme pohnout, aby sme nepřišli pozdě.
Mrkne na tebe okem, a rozběhne se vstříc dvacítce trojce. Než přijde instruktor, mohou si kadeti na místě prohlédnout, jak vypadá ona dráha. Je to obrovská dřevěná konstrukce se spoustou lan, žebříků, různých ručkobvacích madel a sítí. Pod konstrukcí není nic víc, než bahno, podle rychlého průzkumu jednoho z učedníků, který do něj zabořil nohu i velmi hluboké.
Sakra, mám to všechni na botě...kašlu na to, už tady čekáme dvacet minut, asi to byla další sranda ze strany instruktorů.
Rozhodil rukama jeden z kadetů, a odebral se spátky na pokoj. K jeho smůle byl zastaven instruktorem, který měl místo vrchního dílu uniformy žluté reflexní triko. Jak kolem něj procházel, zastavil ho rukou.
Kadet...Oren? Tak kampak sme se vydali? Vás si budu pomatovat, a věřte, že není dobré, když si vás instruktoři zapomatují...A TEĎKA PADEJTE ZPÁTKY K DRÁZE 23!
Vzal ho za límec uniformy, chvilku s ním pochodoval, a pak hodil rukou. Kadet se proletěl k zemi, kde se rozplácl. Hbitě se sebral, otřepal se, a doběhl k vám.
Vyrovnat! Řekl sem vyrovnat! To znamená pět zástupů po šesti řadách! Tak se koukejte srovnat, nebo vás to budu učit v osobním volnu.
Zařval na vás, a ty jsi, chtíc nebo ne, dostal místo hned v první řadě. Instruktor vás obcházel, a přitom k vám měl další proslov. A v ruce třímal teleskopický obušek.
Většina z vás se k armádě ani nedostane. Problém je v tom, že nejste moc dobří...ruce k boku!...uštědřil jednomu ránu přes ruce...bradu nahoru!...upozornil nyní tebe, naštěstí jenom tím způsobem, že ti obuškem nadzvedl hlavu...Pokud si to nepomatujete, nebo sem to neřekl, já sem vás Instruktor Fitzpatrick...zastrčte to břicho, nohy k sobě!...další dostane očekávanou ránu přes stehna, a hlasitě zařve, což instruktor ignoruje...Proč se tohle muselo stát zrovna mně. Taková sebranka amatérů. Udělat z vás vojáky bude nadliský úkol. Buďte rádi, že jste dostali mně. Já už roztřídím vojáky od usmrkanců, kterými teď všichni jste. Jste ti...
Nedokončí větu. Jeden kadet se v první řadě začne smát. Instruktor nemešká, a dojde k němu na doraz, že do něj nabourá čelem.
Jsem k smíchu? SEM K SMÍCHU? Kadet Oren? Vy si opravdu koledujete...tak co? sem vám pro smích?
Promiňte...
Pověděl, nyní už zklidněný kadet. Ale instruktora to moc nepotěšilo. Aktivoval obušek, a ten se za doprovodu kovového cvaknutí vysunul.
První a poslední slovo, který vypadne z vaší držky bude PANE, rozumíte??
Pane, ano pane!
Zařve kadet, poté co dořve instruktor. Opět se narovná, upraví si uniformu, a usměje se na kadeta Orena.
Jsem rád, že jste se dobrovolně přihlásil, kadete, a že ukážete tady svému oddílu, jak se pracuje s touto dráhou. Takže na co čekáte, vylezte po tom laně nahoru, jedu, jedu jedu!
Cestou co Kadet jde k lanům mu instruktor mlátí obušek, až ho donutéí běžet. Před provazem se kadet zastaví.
Řekl sem nahoru!
Pane, ano pane!
Ještě než dořekne, už se sápe po laně na vrchol. A trvá mu to pěkně dlouho.
Víte kadete proč vám to tak trvá? Protože ste rozmazlenej harant, ale nebojte se, tady vás naučíme způsobům vojáků!
To už je ale kadet nahoře, a snaží se přeručkovat na druhou stranu. lano mělo dobrých 5 metrů, a dráha na ručkování byla dlouhá přes deset. Nedalo se podvádět, neboť za hrazdama byl natažen velice pevně ostnatý drát. Když se kadet dotal na konec, byl tam nárazník, v podobě stěny. Byla skosená směrem od něj dolů, takže se o ní nedaly zapřít nohy. Co dělat bylo jasné. Vyhopnout se nějákým způsobem nahoru, a tam se projít po plošině, a slézt po žebříku. A překvapení. Nedalo se dostat pryč jinak, než vylézt po žebříku nahoru na konsturkci, která stála hned vedlé této, a zopakovat si cestu...ale naopak. Ručkování už tu ale bylo exotičtější, a místo hrazd tu byly oka z lan, které nebyly rovně, ale jednu dobu do kopce, než dosáhli vrcholu, načež hned začali klesat. Kadet Oren sjel na laně dolu, a postavil se před instruktora. Chvilku se na sebe dívali.
Čekáte kadete, až vás pochválím? No to s enedočkáte, tak otřesnej výkon sem neviděl dlouhou dobu. A to sem viděl hodně! Všichni si dají pět opakování, tady kadet Oren si dá, z vlastního zájmů opakování deset. Metrový rozestupy, a jedu, jedu jedu, já vám nepomůžu! Začnem kadetem Outcarr, a pak všichni za ním. Kdo bude zdržovat, ten si za každý zdržení přidá jedno opakování, je vám to jasné?
Pane, ano pane!
Zařvete sborově na Instruktora.
Dojemné...tak se dejte do práce!
Posadí se na nízký posed vedle dráhy, a sleduje, jak se popereš s konstrukcí. Ty, a zbytek kadetů.
Greatest, Goldest, Fruitiest, You-know-him-he-is-so-awesum Me.
Moje ochranka:
Darth Revan ♥
Moje ochranka:
Darth Revan ♥
Vojenská akademie
Už jsem u cvičiště seděl několik minut. Najednou kolem mě proběhlo několik kadetů.
Co se jim stalo instruktora za sebou nemají stejně se ženou jako by jim za patama hořelo.
Pak jsem si všimnul jak se shlukují kolem stanoviště kde jsem měl být i já. Jeden z nich se odpojil od ostatní a rozešel se směrem ke mně. Připadal mi povědomě a byl jsem zvědavej co po mě chce.
Zdar, ty seš z našeho oddílu ze? Určitě jo viděl jsem tě na pokoji. Pojď, přidáme se k ostatním instruktor tu bude každou chvíli.
Hned na to se rozběhl k ostatním. Neochotně jsem se zvedl na ostré slunce se mi nechtělo, ale nic jsem nezmohl. Já už jsem dráhu viděl předtím ale ostatní si ji prohlíželi s nic neříkajícími obličeji. Byla to vlastně obrovská dřevěná konstrukce, všude bylo nepočítaně lan žebříků ručkovacích madel a sítí. Pod konstrukcí se nacházelo bahno. Jeden z kadetů do toho hnusu šlápnu a všem nám bylo jasné že ten sajrajt je i pěkně hlubokej. Kadeta už pěkně dopálilo čekali jsem tam asi půl hodiny přes čas a hned spustil.
To je snad zlej sen mám to na botě…kašlu na to beztak si z nás jen udělal srandu du si lehnout na pokoj.
Možná měl pravdu a jenom si z nás vystřelil ale štěstí určitě pokoušet nebudu.
Ten hňup se samozřejmě sebral a dal se k odchodu na pokoj. Když už se chystal zajít za roh právě od tamtu vyšel instruktor a místo. Blůzy uniformy měl jen lehké žluté triko. Hned kadeta popadnul a začal mu něco říkat. Co to je mě moc nezajímalo. Pochytil jsem jen slova
Pamatovat a není dobré.
Pak však začal instruktor řvát a to přeslechnout nešlo
A TEĎKA PADEJ ZPÁTKY K FRÁZE 23!!!
Chytnul ho za límec chvilku ho táhl za sebou. Pak s ním hodil směrem k nám a onen nešťastník se pěkně rozplácl. Hned se sesbíral a odklusal zpátky k nám.
Vyrovnat! Řekl sem vyrovnat! To znamená pět zástupů po šesti řadách! Tak se koukejte srovnat, nebo nepočítejte s osobním volnem.
To si dělají srandu mě šoupnout dopředu.
Instruktor kolem nás začal chodil s obuškem v ruce a přitom řval dál svůj proslov.
Většina z vás se k armádě ani nedostane. Problém je v tom, že nejste moc dobří...bradu nahoru! Zařval vyloženě na mě a obuškem mi nadzvedl bradu….Pokud si nepamatujete kdo jsem nebo sem vám to neřek. Já sem váš Instruktor Fitzpatrick….zastrčte břicho nohy k sobě!....ozve se tupá rána a potom něčí bolestný řev...Proč se tohle muselo stát zrovna mně. Taková sebranka amatérů. Udělat z vás vojáky bude nadliský úkol. Buďte rádi, že jste dostali mně. Já už roztřídím vojáky od usmrkanců, kterými teď všichni jste. Jste ti....
Z ničeho nic se ozve nehorázný smích. To musí bejt idiot a nedivil bych se kdyby to byl ten co předtím skoro odešel a instruktor ho chytil. A měl jsem pravdu Instruktor se k němu skoro rozběhl a hned se do něj pustil.
Jsem vám k smíchu? JA SEM K SMÍCHU?? Kadet Oren? Vy si opravdu koledujete…tak co? Sem VÁM k smíchu?
Promiňte…
Hned mu odpověděl už uklidněný Oren aby to ještě nezhoršil. Instruktor se zatvářil naštvaně.
První a poslední slovo, který vypadne z vaši držky bude PANE, rozumíte?
Pane, ano pane!
Takhle tam na sebe řvali jak párek magorů, ale instruktor byl očividně spokojen. Umál se na Orena a už klidněji pokračoval.
Jsem rád, že jste se dobrovolně přihlásil, kadete, a že ukážete tady svému oddílu, jak se pracuje s touto dráhou. Takže na co čekáte, vylezte po tom laně nahoru, jedu, jedu jedu!
Pane, ano pane.
Řval už z lana Oren.
Mezi nejrychlejší chlap teda nepatří. Instruktor byl stejného názoru.
Víte kadete proč vám to tak trvá? Protože ste rozmazlenej harant, ale nebojte se, tady vás naučíme způsobům vojáků!
Oren už byl na vrcholu pěti metrového lana a chystal se na deseti metrovou ručkovaní dráhu. Podvádění nepřišlo k úvahu kvůli ostnatému drátu který to nedovoloval. Na konci byla skosená stěna a tak byla jediná cesta nahoru na plošinu. Na konci byl žebřík dolů. Ale nedalo se dostat prič jen na vedlejší plošinu která byla stejná až na ručkování tady se ručkovalo po lanových ok a v jejich upořádání nebyl žádný systém chvilku byli do kopce chvilku z kopce. Oren sjel po laně a zastavil se před instruktorem.
Proč tam tak stojí na co čeká měl by se zařadit mezi nás takhle bude jen řev.
A doopravdy se tak stalo po chvíli co na sebe koukali se na něj instruktor utrhl.
Čekáte kadete, až vás pochválím? No to se nedočkáte, tak otřesnej výkon sem neviděl dlouhou dobu. A to sem viděl hodně! Všichni si dají pět opakování, tady kadet Oren si dá, z vlastního zájmů opakování deset. Metrový rozestupy, a jedu, jedu jedu, já vám nepomůžu! Začnem kadetem Outcarr, a pak všichni za ním. Kdo bude zdržovat, ten si za každý zdržení přidá jedno opakování, je vám to jasné?
To je zlej sen, si ze třiceti lidí vybrat zrovna mě co jsem komu udělal.
Pane, ano pane!
Přidal jsem se celý „nadšený“ k řevu na instruktora.
Dojemné...tak se dejte do práce!
Instruktor se vydal k posedu a já k lanu.
Vyšplhat nahoru nebyl zas až tak velký problém a celou dráhu sem měl prošlou celkem rychle. Vydal jsem se znova dokola. Po třetím kole už to bylo náročnější.
Poď musíš to vydržet bez polevení jinak se ti přidá další.
Povzbuzoval jsem se v duchu a vydal jsem se na čtvrté kolo a potom poslední. Všichni jsme toho měli plný zuby a instruktorovo povzbuzování nám na morálce nepřidávalo. Když jsme to měli hotový všichni až na Orana vydal se naším směrem instruktor a chtěl nám nejspíš něco sdělit.
Už jsem u cvičiště seděl několik minut. Najednou kolem mě proběhlo několik kadetů.
Co se jim stalo instruktora za sebou nemají stejně se ženou jako by jim za patama hořelo.
Pak jsem si všimnul jak se shlukují kolem stanoviště kde jsem měl být i já. Jeden z nich se odpojil od ostatní a rozešel se směrem ke mně. Připadal mi povědomě a byl jsem zvědavej co po mě chce.
Zdar, ty seš z našeho oddílu ze? Určitě jo viděl jsem tě na pokoji. Pojď, přidáme se k ostatním instruktor tu bude každou chvíli.
Hned na to se rozběhl k ostatním. Neochotně jsem se zvedl na ostré slunce se mi nechtělo, ale nic jsem nezmohl. Já už jsem dráhu viděl předtím ale ostatní si ji prohlíželi s nic neříkajícími obličeji. Byla to vlastně obrovská dřevěná konstrukce, všude bylo nepočítaně lan žebříků ručkovacích madel a sítí. Pod konstrukcí se nacházelo bahno. Jeden z kadetů do toho hnusu šlápnu a všem nám bylo jasné že ten sajrajt je i pěkně hlubokej. Kadeta už pěkně dopálilo čekali jsem tam asi půl hodiny přes čas a hned spustil.
To je snad zlej sen mám to na botě…kašlu na to beztak si z nás jen udělal srandu du si lehnout na pokoj.
Možná měl pravdu a jenom si z nás vystřelil ale štěstí určitě pokoušet nebudu.
Ten hňup se samozřejmě sebral a dal se k odchodu na pokoj. Když už se chystal zajít za roh právě od tamtu vyšel instruktor a místo. Blůzy uniformy měl jen lehké žluté triko. Hned kadeta popadnul a začal mu něco říkat. Co to je mě moc nezajímalo. Pochytil jsem jen slova
Pamatovat a není dobré.
Pak však začal instruktor řvát a to přeslechnout nešlo
A TEĎKA PADEJ ZPÁTKY K FRÁZE 23!!!
Chytnul ho za límec chvilku ho táhl za sebou. Pak s ním hodil směrem k nám a onen nešťastník se pěkně rozplácl. Hned se sesbíral a odklusal zpátky k nám.
Vyrovnat! Řekl sem vyrovnat! To znamená pět zástupů po šesti řadách! Tak se koukejte srovnat, nebo nepočítejte s osobním volnem.
To si dělají srandu mě šoupnout dopředu.
Instruktor kolem nás začal chodil s obuškem v ruce a přitom řval dál svůj proslov.
Většina z vás se k armádě ani nedostane. Problém je v tom, že nejste moc dobří...bradu nahoru! Zařval vyloženě na mě a obuškem mi nadzvedl bradu….Pokud si nepamatujete kdo jsem nebo sem vám to neřek. Já sem váš Instruktor Fitzpatrick….zastrčte břicho nohy k sobě!....ozve se tupá rána a potom něčí bolestný řev...Proč se tohle muselo stát zrovna mně. Taková sebranka amatérů. Udělat z vás vojáky bude nadliský úkol. Buďte rádi, že jste dostali mně. Já už roztřídím vojáky od usmrkanců, kterými teď všichni jste. Jste ti....
Z ničeho nic se ozve nehorázný smích. To musí bejt idiot a nedivil bych se kdyby to byl ten co předtím skoro odešel a instruktor ho chytil. A měl jsem pravdu Instruktor se k němu skoro rozběhl a hned se do něj pustil.
Jsem vám k smíchu? JA SEM K SMÍCHU?? Kadet Oren? Vy si opravdu koledujete…tak co? Sem VÁM k smíchu?
Promiňte…
Hned mu odpověděl už uklidněný Oren aby to ještě nezhoršil. Instruktor se zatvářil naštvaně.
První a poslední slovo, který vypadne z vaši držky bude PANE, rozumíte?
Pane, ano pane!
Takhle tam na sebe řvali jak párek magorů, ale instruktor byl očividně spokojen. Umál se na Orena a už klidněji pokračoval.
Jsem rád, že jste se dobrovolně přihlásil, kadete, a že ukážete tady svému oddílu, jak se pracuje s touto dráhou. Takže na co čekáte, vylezte po tom laně nahoru, jedu, jedu jedu!
Pane, ano pane.
Řval už z lana Oren.
Mezi nejrychlejší chlap teda nepatří. Instruktor byl stejného názoru.
Víte kadete proč vám to tak trvá? Protože ste rozmazlenej harant, ale nebojte se, tady vás naučíme způsobům vojáků!
Oren už byl na vrcholu pěti metrového lana a chystal se na deseti metrovou ručkovaní dráhu. Podvádění nepřišlo k úvahu kvůli ostnatému drátu který to nedovoloval. Na konci byla skosená stěna a tak byla jediná cesta nahoru na plošinu. Na konci byl žebřík dolů. Ale nedalo se dostat prič jen na vedlejší plošinu která byla stejná až na ručkování tady se ručkovalo po lanových ok a v jejich upořádání nebyl žádný systém chvilku byli do kopce chvilku z kopce. Oren sjel po laně a zastavil se před instruktorem.
Proč tam tak stojí na co čeká měl by se zařadit mezi nás takhle bude jen řev.
A doopravdy se tak stalo po chvíli co na sebe koukali se na něj instruktor utrhl.
Čekáte kadete, až vás pochválím? No to se nedočkáte, tak otřesnej výkon sem neviděl dlouhou dobu. A to sem viděl hodně! Všichni si dají pět opakování, tady kadet Oren si dá, z vlastního zájmů opakování deset. Metrový rozestupy, a jedu, jedu jedu, já vám nepomůžu! Začnem kadetem Outcarr, a pak všichni za ním. Kdo bude zdržovat, ten si za každý zdržení přidá jedno opakování, je vám to jasné?
To je zlej sen, si ze třiceti lidí vybrat zrovna mě co jsem komu udělal.
Pane, ano pane!
Přidal jsem se celý „nadšený“ k řevu na instruktora.
Dojemné...tak se dejte do práce!
Instruktor se vydal k posedu a já k lanu.
Vyšplhat nahoru nebyl zas až tak velký problém a celou dráhu sem měl prošlou celkem rychle. Vydal jsem se znova dokola. Po třetím kole už to bylo náročnější.
Poď musíš to vydržet bez polevení jinak se ti přidá další.
Povzbuzoval jsem se v duchu a vydal jsem se na čtvrté kolo a potom poslední. Všichni jsme toho měli plný zuby a instruktorovo povzbuzování nám na morálce nepřidávalo. Když jsme to měli hotový všichni až na Orana vydal se naším směrem instruktor a chtěl nám nejspíš něco sdělit.
Vojenská akademie
Instruktor se zvedl z posedu, a zařval rozkaz.
Vyrovnat!
Seběhli jste se dokupy, a snažily vytvořit úhledný čtverec, přesně jak instruktor požadoval. Né že by jste tentokrát stvořili lepší formaci, nebo jste byly rychlejší, ale uvnitř jsi cítil, že jste svojí práci uděllai lépe. Ty jsi se nějákým způsobem dostal opět do první řadi. A navíc místo uprostřed, takže ti insturktor budevětšinu času přímo před obličejem
Takže nikdo se nezdržel, nebo nespadl? Opravdu nikdo? Co vy, kadete Outcarre? Nechcete si to zkusit ještě jednou a spadnout do bahna?...
Podíval se ti do obličeje...nečekal na tvojí odpoveď.
Jak k tomu má přijít chudák pan Oren? Bude tu sám do noci, a určitě se bude bát...kdo ho donese na pokoj? No dobře...nechme toho, bavme se o něčem, co vás určitě zajímá...
Otočí hlavou, a zkontroluje, jak se kadet, který dostal o pět koleček více, snažil zvládnout trasu. Většinu času ale trávil sbíráním sil.
Všichni jste sem přijeli, aby jste do ruky dostali pořádný dělo, a machrovali s ním před kámošema co? Všichni jste už nedočkaví, až vám dám do ruky vercajk, a pošlu vás na střelnici. Aby jste mohli svým rodinám psát, jaký jsou z vás zabijáci. Mám pro vás proto dobrou správu. Tohle se ještě dlouho nestane. Jedinou zbraň, kterou budete držet v ruce v nejbližší době bude vaše přirození, až budete vykonávat potřebu...
Z zástupu se ozvalo mále "upozorňovací" zakašlání. Byly to tři dámy, které byly součástí vašeho doddílu, neboť tato akademi nebyla čistě mužská. Doteď jsi si jich nevšiml. Byly celkem pohledné, a snad nikdo by do nich neřekli, že jsou vojačky. Paradoxně ale měli lepší časy, než ty.
No dobře...myslel sem tím pánskou část, dámy si holt zbraň, nepotěžkají...
Instruktor se v průběhu proslovu rozešel, a obešel vás. Většina z formace se za ním otočila.
Řekl sem vám, ať se otočíte? Asi sem váš moc nezatížil. Jste moc čilí. Takže si všichni dáte po padesáti klicích, a pět koleček támhle na dráze, a poté uvidím, co s váma...
Zasmál se instruktor, a přivolal k sobě nižšího instruktora, který porcházel.
Dej na ně pozor, mají padesát kliků a pět koleček, tak ať to splní poctivě...
Rozkaz!
Zasalutoval druhý instruktor, a váš dozorce se na vás zle podíval. Nejspíše to bylo výbavou každého instruktora, neboť i tomuhle se pohupoval u pasu obušek. Vís instruktor se sebral, a odešel pryč.
Neslyšeli jste instruktora? Kliky, a pěkně poctivý!
Zařval, a při klikování vás obcházel. Počítal kliky, které jste dělali vždy, když vyslovil číslo.
Jedna...Dvě...Tři...Až k zemi...Čtyři...neflákej to...tomuhle říkáš kliky? I naše tři dámy dělaj lepší než ty!...Pět...Šest...
Řval na každého, kdo se mu trochu znelíbil, a škodolibě vám počítal kliky Zaujmul si strategickou pozici, s výhledem na běžeckou dráhu. Byl to pečlivě upravený povrch, přesně dělaný pro běh. Kolik má jedno kolečko jsi nemusel odhadoat, neboť to tam bylo napsané. 1000m!
Tvůj mozek ti už připomíná, že jsi nespal přes 30 hodin, stejně jako zbytek kadetů. Jeden vedle tebe to nevydržel, a odpadl. Instruktor se na něj hned vrhl. Párkrát do něj šťouchl.
MEDIK!
Zařval, a hned k vám doběhla dobře označená dvojice, který jistě na této akademii stojí vždy poblíž. Vzala ho na nosítka, a odnesla. Instruktor na vás opět pohlédnuk.
Neřekl sem přestat, myslím že vám zbývá ještě dost kliků...Dvacet pět, Dvacet šest...
Ti kdož to vydrželi až dokonce tomu těžko uvěřily, ale přesto tě to nakoplo. Slunce mezitím zakryly mraky, a začalo poprchávat.
Děkujte za tento déšť, neboť mimo něj vám nic jinýho nepomůže zůstat vzhůru. Tak a pět koleček, jedu jedu jedu! Máme počítadlo, takže se nedá podvádět. Až budete hotoví, tak přijťe za mnou do přístřešku táhmle, nebudu tady stát v dešti. Pohyb!
Nechá vás v dešti, a sám se jde schovat. Nicméně i tak vás nespustí z očí, přístřešek není moc daleko, a navíc vás sleduje kamera nad dráhou...
Instruktor se zvedl z posedu, a zařval rozkaz.
Vyrovnat!
Seběhli jste se dokupy, a snažily vytvořit úhledný čtverec, přesně jak instruktor požadoval. Né že by jste tentokrát stvořili lepší formaci, nebo jste byly rychlejší, ale uvnitř jsi cítil, že jste svojí práci uděllai lépe. Ty jsi se nějákým způsobem dostal opět do první řadi. A navíc místo uprostřed, takže ti insturktor budevětšinu času přímo před obličejem
Takže nikdo se nezdržel, nebo nespadl? Opravdu nikdo? Co vy, kadete Outcarre? Nechcete si to zkusit ještě jednou a spadnout do bahna?...
Podíval se ti do obličeje...nečekal na tvojí odpoveď.
Jak k tomu má přijít chudák pan Oren? Bude tu sám do noci, a určitě se bude bát...kdo ho donese na pokoj? No dobře...nechme toho, bavme se o něčem, co vás určitě zajímá...
Otočí hlavou, a zkontroluje, jak se kadet, který dostal o pět koleček více, snažil zvládnout trasu. Většinu času ale trávil sbíráním sil.
Všichni jste sem přijeli, aby jste do ruky dostali pořádný dělo, a machrovali s ním před kámošema co? Všichni jste už nedočkaví, až vám dám do ruky vercajk, a pošlu vás na střelnici. Aby jste mohli svým rodinám psát, jaký jsou z vás zabijáci. Mám pro vás proto dobrou správu. Tohle se ještě dlouho nestane. Jedinou zbraň, kterou budete držet v ruce v nejbližší době bude vaše přirození, až budete vykonávat potřebu...
Z zástupu se ozvalo mále "upozorňovací" zakašlání. Byly to tři dámy, které byly součástí vašeho doddílu, neboť tato akademi nebyla čistě mužská. Doteď jsi si jich nevšiml. Byly celkem pohledné, a snad nikdo by do nich neřekli, že jsou vojačky. Paradoxně ale měli lepší časy, než ty.
No dobře...myslel sem tím pánskou část, dámy si holt zbraň, nepotěžkají...
Instruktor se v průběhu proslovu rozešel, a obešel vás. Většina z formace se za ním otočila.
Řekl sem vám, ať se otočíte? Asi sem váš moc nezatížil. Jste moc čilí. Takže si všichni dáte po padesáti klicích, a pět koleček támhle na dráze, a poté uvidím, co s váma...
Zasmál se instruktor, a přivolal k sobě nižšího instruktora, který porcházel.
Dej na ně pozor, mají padesát kliků a pět koleček, tak ať to splní poctivě...
Rozkaz!
Zasalutoval druhý instruktor, a váš dozorce se na vás zle podíval. Nejspíše to bylo výbavou každého instruktora, neboť i tomuhle se pohupoval u pasu obušek. Vís instruktor se sebral, a odešel pryč.
Neslyšeli jste instruktora? Kliky, a pěkně poctivý!
Zařval, a při klikování vás obcházel. Počítal kliky, které jste dělali vždy, když vyslovil číslo.
Jedna...Dvě...Tři...Až k zemi...Čtyři...neflákej to...tomuhle říkáš kliky? I naše tři dámy dělaj lepší než ty!...Pět...Šest...
Řval na každého, kdo se mu trochu znelíbil, a škodolibě vám počítal kliky Zaujmul si strategickou pozici, s výhledem na běžeckou dráhu. Byl to pečlivě upravený povrch, přesně dělaný pro běh. Kolik má jedno kolečko jsi nemusel odhadoat, neboť to tam bylo napsané. 1000m!
Tvůj mozek ti už připomíná, že jsi nespal přes 30 hodin, stejně jako zbytek kadetů. Jeden vedle tebe to nevydržel, a odpadl. Instruktor se na něj hned vrhl. Párkrát do něj šťouchl.
MEDIK!
Zařval, a hned k vám doběhla dobře označená dvojice, který jistě na této akademii stojí vždy poblíž. Vzala ho na nosítka, a odnesla. Instruktor na vás opět pohlédnuk.
Neřekl sem přestat, myslím že vám zbývá ještě dost kliků...Dvacet pět, Dvacet šest...
Ti kdož to vydrželi až dokonce tomu těžko uvěřily, ale přesto tě to nakoplo. Slunce mezitím zakryly mraky, a začalo poprchávat.
Děkujte za tento déšť, neboť mimo něj vám nic jinýho nepomůže zůstat vzhůru. Tak a pět koleček, jedu jedu jedu! Máme počítadlo, takže se nedá podvádět. Až budete hotoví, tak přijťe za mnou do přístřešku táhmle, nebudu tady stát v dešti. Pohyb!
Nechá vás v dešti, a sám se jde schovat. Nicméně i tak vás nespustí z očí, přístřešek není moc daleko, a navíc vás sleduje kamera nad dráhou...
Greatest, Goldest, Fruitiest, You-know-him-he-is-so-awesum Me.
Moje ochranka:
Darth Revan ♥
Moje ochranka:
Darth Revan ♥
Instruktor se zvedl ze svého místa a rozešel se směrem k nám už cestou na nás řval, že se máme vyrovnat.
Ihned sem se i se zbytkem kadetů vydal utvořit čtverec.
To sem už zase vepředu a jěště k tomu ve prostřed takhle mi bude prskat přímo do xichtu.
Říkal jsem si v duchu když jsem si uvědomil kde stojím.
Takže nikdo se nezdržel, nebo nespadl? Opravdu nikdo? Co vy, kadete Outcarre? Nechcete si to zkusit ještě jednou a spadnout do bahna?...
Zařval mi do obličeje a pak se na mě podíval. Na mou odpověd nečekal a hned pokračoval.
Jak k tomu má přijít chudák pan Oren? Bude tu sám do noci, a určitě se bude bát...kdo ho donese na pokoj? No dobře...nechme toho, bavme se o něčem, co vás určitě zajímá...
Najednou přestal mluvit a točil se směrem na dráhu. Z toho sem usoudil že kontroluje Orena.
Potom pokračoval ve svém přerušeném monologu.
Všichni jste sem přijeli, aby jste do ruky dostali pořádný dělo, a machrovali s ním před kámošema co? Všichni jste už nedočkaví, až vám dám do ruky vercajk, a pošlu vás na střelnici. Aby jste mohli svým rodinám psát, jaký jsou z vás zabijáci. Mám pro vás proto dobrou správu. Tohle se ještě dlouho nestane. Jedinou zbraň, kterou budete držet v ruce v nejbližší době bude vaše přirození, až budete vykonávat potřebu...
Najednou jsem někde za sebou uslyšel zakašlání takový to zakašlaní když na sebe chce někdo upozornit. Instruktor na to hned zareagoval.
No dobře...myslel sem tím pánskou část, dámy si holt zbraň, nepotěžkají...
Takže máme v družstvu nějaký ženský? Jak to že sem si jich nevšiml?
Měl jsem v hlavě otázky. Instruktor se rozešel za nás. Většina formace ve které sem byl taky se otočila čelem k němu.
Řekl sem vám, ať se otočíte? Asi sem váš moc nezatížil. Jste moc čilí. Takže si všichni dáte po padesáti klicích, a pět koleček támhle na dráze, a poté uvidím, co s váma...
Řekl pobaveně až vísměšně instruktor.
No to jsme si zas nasrali do bot.
Mezi tím si náš instruktor k sobě zavolal nižšího instruktora.
Něco si tam mezi špitali.
Nižší instruktor za to na něj zařval. Že rozumí. Zasalutoval mu. Náš instruktor se na nás nepěkně podíval a rozešel se prič.
Neslyšeli jste instruktora? Kliky, a pěkně poctivý!
Zařval na nás instruktor.
Všichni jsme se jako na povel dali do klikování. Instruktor mezi náma procházel a počítal nám kliky mezi tím dokázal sem tam někoho i seřvat.
Schválně jsem se natočil při klikování tak abych viděl na běžeckou dráhu. Byl tam slušne upravený terén na běhání.
Kolik to jedno kolečko asi má.
Nad tím sem přemýšlel dokud jsem si nevšiml nápisu „ 1000 m“
No to je moc pěkný, ale zase když to vemu tak na nohy jsme žádnou zátěž zatím neměli což je plus pro nás. Ale zase sem nespal 30 hodin a to je mnohem větší ztížení.
Najednou se ozvalo instruktorovo zařvání.
MEDIK!
40 hurá už bude konec.
Neřekl sem přestat, myslím že vám zbývá ještě dost kliků...Dvacet pět, Dvacet šest...
To si snad dělá srandu tohle už je docela dost.
Nadával jsem na instruktora. Ani jsem si nevšiml že zalezlo slunce za mraky a dokonce začínalo pršet. Kliky sem úspěšně zvládnul a to mi hodně dodalo odvahu a odhodláni na blížící se běh.
Děkujte za tento déšť, neboť mimo něj vám nic jinýho nepomůže zůstat vzhůru. Tak a pět koleček, jedu jedu jedu! Máme počítadlo, takže se nedá podvádět. Až budete hotoví, tak přijťe za mnou do přístřešku táhmle, nebudu tady stát v dešti. Pohyb!
Zařval na nás instruktor a vydal se pod přístřešek ze kterého bylo ale nádherně vidět na celou dráhu.
Všichni co jsme vydrželi klikovaní jsme vyběhli na trať. Každou chvíli odpědopadl někdo další a další se přidávali.
Tímhle tempem tady brzo vyflusnu plíce.
Ale po dalším kolečku už jsem ani nevnímal že běžím připadalo mi, že moje nohy se pohybovali sami. V posledním kolečku už nás běželo jen pět a k mému překvapení pořad běželi všechny tři dámy. Když jsem byl v poslední stovce pomalu jsem strácel vědomí a když jsem proběhl „cílem“ pohltila mě tma a já jen cítil jak moje tělo padá k zemi.
Ihned sem se i se zbytkem kadetů vydal utvořit čtverec.
To sem už zase vepředu a jěště k tomu ve prostřed takhle mi bude prskat přímo do xichtu.
Říkal jsem si v duchu když jsem si uvědomil kde stojím.
Takže nikdo se nezdržel, nebo nespadl? Opravdu nikdo? Co vy, kadete Outcarre? Nechcete si to zkusit ještě jednou a spadnout do bahna?...
Zařval mi do obličeje a pak se na mě podíval. Na mou odpověd nečekal a hned pokračoval.
Jak k tomu má přijít chudák pan Oren? Bude tu sám do noci, a určitě se bude bát...kdo ho donese na pokoj? No dobře...nechme toho, bavme se o něčem, co vás určitě zajímá...
Najednou přestal mluvit a točil se směrem na dráhu. Z toho sem usoudil že kontroluje Orena.
Potom pokračoval ve svém přerušeném monologu.
Všichni jste sem přijeli, aby jste do ruky dostali pořádný dělo, a machrovali s ním před kámošema co? Všichni jste už nedočkaví, až vám dám do ruky vercajk, a pošlu vás na střelnici. Aby jste mohli svým rodinám psát, jaký jsou z vás zabijáci. Mám pro vás proto dobrou správu. Tohle se ještě dlouho nestane. Jedinou zbraň, kterou budete držet v ruce v nejbližší době bude vaše přirození, až budete vykonávat potřebu...
Najednou jsem někde za sebou uslyšel zakašlání takový to zakašlaní když na sebe chce někdo upozornit. Instruktor na to hned zareagoval.
No dobře...myslel sem tím pánskou část, dámy si holt zbraň, nepotěžkají...
Takže máme v družstvu nějaký ženský? Jak to že sem si jich nevšiml?
Měl jsem v hlavě otázky. Instruktor se rozešel za nás. Většina formace ve které sem byl taky se otočila čelem k němu.
Řekl sem vám, ať se otočíte? Asi sem váš moc nezatížil. Jste moc čilí. Takže si všichni dáte po padesáti klicích, a pět koleček támhle na dráze, a poté uvidím, co s váma...
Řekl pobaveně až vísměšně instruktor.
No to jsme si zas nasrali do bot.
Mezi tím si náš instruktor k sobě zavolal nižšího instruktora.
Něco si tam mezi špitali.
Nižší instruktor za to na něj zařval. Že rozumí. Zasalutoval mu. Náš instruktor se na nás nepěkně podíval a rozešel se prič.
Neslyšeli jste instruktora? Kliky, a pěkně poctivý!
Zařval na nás instruktor.
Všichni jsme se jako na povel dali do klikování. Instruktor mezi náma procházel a počítal nám kliky mezi tím dokázal sem tam někoho i seřvat.
Schválně jsem se natočil při klikování tak abych viděl na běžeckou dráhu. Byl tam slušne upravený terén na běhání.
Kolik to jedno kolečko asi má.
Nad tím sem přemýšlel dokud jsem si nevšiml nápisu „ 1000 m“
No to je moc pěkný, ale zase když to vemu tak na nohy jsme žádnou zátěž zatím neměli což je plus pro nás. Ale zase sem nespal 30 hodin a to je mnohem větší ztížení.
Najednou se ozvalo instruktorovo zařvání.
MEDIK!
40 hurá už bude konec.
Neřekl sem přestat, myslím že vám zbývá ještě dost kliků...Dvacet pět, Dvacet šest...
To si snad dělá srandu tohle už je docela dost.
Nadával jsem na instruktora. Ani jsem si nevšiml že zalezlo slunce za mraky a dokonce začínalo pršet. Kliky sem úspěšně zvládnul a to mi hodně dodalo odvahu a odhodláni na blížící se běh.
Děkujte za tento déšť, neboť mimo něj vám nic jinýho nepomůže zůstat vzhůru. Tak a pět koleček, jedu jedu jedu! Máme počítadlo, takže se nedá podvádět. Až budete hotoví, tak přijťe za mnou do přístřešku táhmle, nebudu tady stát v dešti. Pohyb!
Zařval na nás instruktor a vydal se pod přístřešek ze kterého bylo ale nádherně vidět na celou dráhu.
Všichni co jsme vydrželi klikovaní jsme vyběhli na trať. Každou chvíli odpědopadl někdo další a další se přidávali.
Tímhle tempem tady brzo vyflusnu plíce.
Ale po dalším kolečku už jsem ani nevnímal že běžím připadalo mi, že moje nohy se pohybovali sami. V posledním kolečku už nás běželo jen pět a k mému překvapení pořad běželi všechny tři dámy. Když jsem byl v poslední stovce pomalu jsem strácel vědomí a když jsem proběhl „cílem“ pohltila mě tma a já jen cítil jak moje tělo padá k zemi.