Kuat, Orbitální loděnice – Nákladní zóna, skladiště 215:
Atril jsem věnoval krátký, povzbuzující úsměv a zamyslel se nad tím, co mi řekla.
Díky mě?
zeptal jsem se sám sebe v duchu. Vždyť by dokázali utéct i beze mně – pokud by se k tomu odhodlali. Právě. Takže jsou tady sice Artel, Malen, Mace a Linet, ale vůdce, ten, kdo je podnítil k útěku a kdo nese odpovědnost za jejich životy jsem já?
Své úvahy jsme přerušil, abych se věnoval aktuálnějším a závažnějším věcem, jako je třeba získání datakarty s životně důležitými informacemi pro Povstaleckou alianci.
„Dobře, připrav svý muže a pak vyrazíme,“
odpověděl jsem Malenovi a dal jasně najevo, že jdu s nimi.
„A jaký je plán?“
zeptal jsem na strategii, protože Malen měl výcvik pro pozemní boj a navíc znal obranu laboratoře líp, takže pro úspěšný plán získání datakarty měl lepší předpoklady než já.
Curtis Anchelis (Výcvik pro Funnyho)
Moderátor: Moderátoři
Kuat, Orbitální loděnice – Nákladní zóna, skladiště 215:
Malen si po tvém rozkazu rychle nasadil helmu a začal vydávat ohromné množství rozkazů týkajících se snad celého provozu stanice a hlavně vašeho přesunu, jak jsi z jeho neuvěřitelné komunikace pochytil. Proto mu také chvíli trvalo, než ti odpověděl na tvou otázku.
No myslím, že tohle by bylo nejlepší co nejtišejc. Takže bych navrhoval abyste se hodil do bílý a prostě jsme tam v klidu došli. Pak už to bude trochu zajímavější, ale ve výzkumu je bordel taky porád, takže tam mí lidi vyhlásí únik vzorku a my to půjdeme uklidnit. Co vy na to, pane?
Načež se ozvala dvě chvíli po sobě jdoucí zaklepání, vždy po třech ranách, na dveře skladiště.
Poďte dovnitř!
Křikl Malen a dveře se rychle otevřely a do skladiště napochodovalo pět stormtrooperů v brnění Navy Comandos, tak jako Malen a jeden z nich hbitě podal Malenovi bílý balík, který jak jsi správně pochopil obsahoval další brnění. Malenovi organizační schopnosti a disciplinovanost jeho jednotek byly fascinující.
Je všechno připraveno?
Ozval se ještě Malen a s balíkem v ruce se otočil k tobě, nejspíše s tázavou tváří ohledně hodnocení jeho plánu, kterou si ovšem přes helmu šlo jen domyslet.
Dle rozkazu, pane!
Vyhrkl jeden z vojáků.
----------
Pokud s plánem souhlasíš, tak můžeš děj posunout až ke vstupu oddělení výzkumu na 12 podlaží.
Malen si po tvém rozkazu rychle nasadil helmu a začal vydávat ohromné množství rozkazů týkajících se snad celého provozu stanice a hlavně vašeho přesunu, jak jsi z jeho neuvěřitelné komunikace pochytil. Proto mu také chvíli trvalo, než ti odpověděl na tvou otázku.
No myslím, že tohle by bylo nejlepší co nejtišejc. Takže bych navrhoval abyste se hodil do bílý a prostě jsme tam v klidu došli. Pak už to bude trochu zajímavější, ale ve výzkumu je bordel taky porád, takže tam mí lidi vyhlásí únik vzorku a my to půjdeme uklidnit. Co vy na to, pane?
Načež se ozvala dvě chvíli po sobě jdoucí zaklepání, vždy po třech ranách, na dveře skladiště.
Poďte dovnitř!
Křikl Malen a dveře se rychle otevřely a do skladiště napochodovalo pět stormtrooperů v brnění Navy Comandos, tak jako Malen a jeden z nich hbitě podal Malenovi bílý balík, který jak jsi správně pochopil obsahoval další brnění. Malenovi organizační schopnosti a disciplinovanost jeho jednotek byly fascinující.
Je všechno připraveno?
Ozval se ještě Malen a s balíkem v ruce se otočil k tobě, nejspíše s tázavou tváří ohledně hodnocení jeho plánu, kterou si ovšem přes helmu šlo jen domyslet.
Dle rozkazu, pane!
Vyhrkl jeden z vojáků.
----------
Pokud s plánem souhlasíš, tak můžeš děj posunout až ke vstupu oddělení výzkumu na 12 podlaží.
-
Funny
- Rytíř Jedi
- Příspěvky: 574
- Registrován: 03.11.2008 21:14:11
- Bydliště: Mantichora (Křižník třídy Consular)
Kuat, Orbitální loděnice – Nákladní zóna, skladiště 215:
Malen byl skvělý velitel. Nic jiného na jeho adresu říct nešlo. Jeho organizační schopnosti byly vyjímečné a autorita u jeho podřízených vypadala, jako by byla přirozená.
„Souhlasím, musíme být co nejméně nápadní a takhle by to mohlo vyjít,“
odpověděl jsem Malenovi a s odporem jsem od něj přijal balík s bílým brněním námořního komanda, které bylo na první pohled nerozpoznatelné od normálního Stormtrooperského brnění.
K bílému brnění jsem cítil stejný, možná snad ještě větší odpor než k pilotní kombinéze, na kterou jsem si alespoň částečně zvykl za léta strávená v kokpitu TIEčka.
Nakonec jsem si brnění oblékl, své oblečení jsem si dal do balíčku a ten schoval do bedny k Malrisovi. Bednu jsem opět zavřel a ještě jednou se raději ujistil, že se z ní Malris nedostane, než jsem se otočil k Malenovi.
„Můžeme jít,“
řekl jsem Malenovi a vyšel ke dveřím.
Kuat, Orbitální loděnice – Výzkumné oddělení, podlaží 12:
Než jsme se dostali na dvanácté podlaží, kde byl vstup do oddělení výzkumu, uběhlo minimálně několik minut.
Kostky jsou vrženy. A my jsme jednou z těch kostek... Je na čase změnit její hodnotu,
řekl jsem si sám pro sebe v duchu a kývl na Malena, že jsem připravený.
Malen byl skvělý velitel. Nic jiného na jeho adresu říct nešlo. Jeho organizační schopnosti byly vyjímečné a autorita u jeho podřízených vypadala, jako by byla přirozená.
„Souhlasím, musíme být co nejméně nápadní a takhle by to mohlo vyjít,“
odpověděl jsem Malenovi a s odporem jsem od něj přijal balík s bílým brněním námořního komanda, které bylo na první pohled nerozpoznatelné od normálního Stormtrooperského brnění.
K bílému brnění jsem cítil stejný, možná snad ještě větší odpor než k pilotní kombinéze, na kterou jsem si alespoň částečně zvykl za léta strávená v kokpitu TIEčka.
Nakonec jsem si brnění oblékl, své oblečení jsem si dal do balíčku a ten schoval do bedny k Malrisovi. Bednu jsem opět zavřel a ještě jednou se raději ujistil, že se z ní Malris nedostane, než jsem se otočil k Malenovi.
„Můžeme jít,“
řekl jsem Malenovi a vyšel ke dveřím.
Kuat, Orbitální loděnice – Výzkumné oddělení, podlaží 12:
Než jsme se dostali na dvanácté podlaží, kde byl vstup do oddělení výzkumu, uběhlo minimálně několik minut.
Kostky jsou vrženy. A my jsme jednou z těch kostek... Je na čase změnit její hodnotu,
řekl jsem si sám pro sebe v duchu a kývl na Malena, že jsem připravený.
Kuat, Orbitální loděnice – Výzkumné oddělení, podlaží 12:
I když tvé nasoukání a pohyb v bílé uniformě stormtrooperů nebyl tvým snem, tak jak jsi správně předpokládal fungoval skvěle. Většina vojáků vás cestou zdvořilostně zdravila a nikomu váš pohyb nepřipadal zvláštní. Když jste dorazili k průchodu 3A12, který byl nekratší cestou k laboratoři Atril Narcassanové, zněl již celou sekcí výstražný poplach na který očividně nikdo mimo výzkumné oddělení nijak nereagoval. Nejvyšší známkou reakce byli dva stormtroopeři stojící u vchodu.
Stát tato oblast je v karanténě!
Zavelel jeden z nich hned jak si byl jistý že směřujete dovnitř.
Jo to víme, my ten bordel máme uklidit pitomče!
Zazněl rozhodně Malen, který udělal krok vpřed. Hned jak stráž zahlédla označení Malenovi uniformy rychle se napřímila do pozoru a srovnala přesně podle výcviku.
Omlouvám se, pane! Nebyli jsme informováni, že byla vyslána jednotka. A kdo je tohle?
Snažil se hájit strážce, který si povšiml Atril, což ji okamžitě znervóznělo.
Atril Narcassanová, pracuje v laboratořích na tomhle patře a je jediná kdo není uvnitř nebo ožralí. Sami víte jaký jsou problémy když se tam uvnitř rozbije něco co se nemá. A teď nečumte a otvírejte!
Dodal překvapivě rozhodné a logické vysvětlení Malen, na které strážce jen souhlasně pokýval hlavou s chrčivými zvuky vycházejícími z helem obou, které představovali snahu reproduktorů přenést jejich smích a jal se otvírání dveří. Dveře byly v karanténním režimu, což znamenalo že je zvenčí nikdo neotevřel bez příslušného kódu a zevnitř je neotevřel vůbec nikdo. Po chvíli ťukání kódu a potvrzování různých varování se strážci podařilo dveře s dýchavičným zvukem otevřít, druhý se mezitím postavil ke straně se zbraní namířenou do chodby, přesně podle předpisů a vyčkal zde do zavření dveří.
Postupovali jste rychle zákrutami totožných chodeb. Chodby oddělení klasicky obložené bílými pláty byly liduprázdné, vůbec celé prostředí působilo velice sterilně. Ovšem jen do chvíle, kdy jste vstoupili do jedné z přechodových chodeb mezi sekcemi.
Svatá dobroto!
Vykřikla náhle Atril velice kultivovaně vzhledem k situaci, to Malen byl podstatně přízemnější,
doprdele, tady někdo něco podělal a pořádně. Chlapi obraný rozestup!
Asi dva metry před vámi byla jinak krásně bílá zeď přebarvená mohutným stříkancem krve doplněným o nohu ležící poblíž. Také chodby dále byly o poznání horší, neboť zde vynechávala světla a na stěnách byly patrné stopy po drápech a skvrny krve, v nichž jsi zahlédl i nějaké zvířecí stopy.
Telene! Co se to tu sakra děje! Mělo to být jen jako!
Odsekával s křikem Malen věty svého rozhovoru vysílačkou. Po chvíli hovor ukončil a se zakroucením hlavy se otočil k vám.
Sakra, tak tohle nevyšlo. Tak plán to byl skvělej a každej nám ho uvěří, protože je pravdivej. Ono jim tu fakt něco zdrhlo a dokud to nesundáme, tak se odsud nedostanem.
Zbytek vašeho družstva jen mlčky zkontroloval zbraně a zaujal rozkázaný rozestup.
A ví se co?
Zazněla s neskrývanými obavami otázka Atril, která stále upřeně hleděla na nohu ležící kus od vás.
Ano ví! Z laboratoře biologického výzkumu uteklo šest Nexuů. Promiňte pane, ale takhle to probíhat nemělo.
Odpověděl Malen i s omluvou vůči tobě.
Navrhoval bych, abychom se rozdělili. My se rozdělíme a zlikvidujem ty potvory a vy s doktorkou půjdete pro záznamy. Laboratoře technického výzkumu jsou tudy a většina stop vede spíše k oddělení medicíny, takže tam bude asi klid a navíc nás tlačí čas. Sešli bychom se všichni tady za půl hodiny, co vy na to?
Přednesl Malen své řešení a čekal co na něj řekneš.
I když tvé nasoukání a pohyb v bílé uniformě stormtrooperů nebyl tvým snem, tak jak jsi správně předpokládal fungoval skvěle. Většina vojáků vás cestou zdvořilostně zdravila a nikomu váš pohyb nepřipadal zvláštní. Když jste dorazili k průchodu 3A12, který byl nekratší cestou k laboratoři Atril Narcassanové, zněl již celou sekcí výstražný poplach na který očividně nikdo mimo výzkumné oddělení nijak nereagoval. Nejvyšší známkou reakce byli dva stormtroopeři stojící u vchodu.
Stát tato oblast je v karanténě!
Zavelel jeden z nich hned jak si byl jistý že směřujete dovnitř.
Jo to víme, my ten bordel máme uklidit pitomče!
Zazněl rozhodně Malen, který udělal krok vpřed. Hned jak stráž zahlédla označení Malenovi uniformy rychle se napřímila do pozoru a srovnala přesně podle výcviku.
Omlouvám se, pane! Nebyli jsme informováni, že byla vyslána jednotka. A kdo je tohle?
Snažil se hájit strážce, který si povšiml Atril, což ji okamžitě znervóznělo.
Atril Narcassanová, pracuje v laboratořích na tomhle patře a je jediná kdo není uvnitř nebo ožralí. Sami víte jaký jsou problémy když se tam uvnitř rozbije něco co se nemá. A teď nečumte a otvírejte!
Dodal překvapivě rozhodné a logické vysvětlení Malen, na které strážce jen souhlasně pokýval hlavou s chrčivými zvuky vycházejícími z helem obou, které představovali snahu reproduktorů přenést jejich smích a jal se otvírání dveří. Dveře byly v karanténním režimu, což znamenalo že je zvenčí nikdo neotevřel bez příslušného kódu a zevnitř je neotevřel vůbec nikdo. Po chvíli ťukání kódu a potvrzování různých varování se strážci podařilo dveře s dýchavičným zvukem otevřít, druhý se mezitím postavil ke straně se zbraní namířenou do chodby, přesně podle předpisů a vyčkal zde do zavření dveří.
Postupovali jste rychle zákrutami totožných chodeb. Chodby oddělení klasicky obložené bílými pláty byly liduprázdné, vůbec celé prostředí působilo velice sterilně. Ovšem jen do chvíle, kdy jste vstoupili do jedné z přechodových chodeb mezi sekcemi.
Svatá dobroto!
Vykřikla náhle Atril velice kultivovaně vzhledem k situaci, to Malen byl podstatně přízemnější,
doprdele, tady někdo něco podělal a pořádně. Chlapi obraný rozestup!
Asi dva metry před vámi byla jinak krásně bílá zeď přebarvená mohutným stříkancem krve doplněným o nohu ležící poblíž. Také chodby dále byly o poznání horší, neboť zde vynechávala světla a na stěnách byly patrné stopy po drápech a skvrny krve, v nichž jsi zahlédl i nějaké zvířecí stopy.
Telene! Co se to tu sakra děje! Mělo to být jen jako!
Odsekával s křikem Malen věty svého rozhovoru vysílačkou. Po chvíli hovor ukončil a se zakroucením hlavy se otočil k vám.
Sakra, tak tohle nevyšlo. Tak plán to byl skvělej a každej nám ho uvěří, protože je pravdivej. Ono jim tu fakt něco zdrhlo a dokud to nesundáme, tak se odsud nedostanem.
Zbytek vašeho družstva jen mlčky zkontroloval zbraně a zaujal rozkázaný rozestup.
A ví se co?
Zazněla s neskrývanými obavami otázka Atril, která stále upřeně hleděla na nohu ležící kus od vás.
Ano ví! Z laboratoře biologického výzkumu uteklo šest Nexuů. Promiňte pane, ale takhle to probíhat nemělo.
Odpověděl Malen i s omluvou vůči tobě.
Navrhoval bych, abychom se rozdělili. My se rozdělíme a zlikvidujem ty potvory a vy s doktorkou půjdete pro záznamy. Laboratoře technického výzkumu jsou tudy a většina stop vede spíše k oddělení medicíny, takže tam bude asi klid a navíc nás tlačí čas. Sešli bychom se všichni tady za půl hodiny, co vy na to?
Přednesl Malen své řešení a čekal co na něj řekneš.
-
Funny
- Rytíř Jedi
- Příspěvky: 574
- Registrován: 03.11.2008 21:14:11
- Bydliště: Mantichora (Křižník třídy Consular)
Kuat, Orbitální loděnice – Výzkumné oddělení, podlaží 12:
Situace se dnes již podruhé zkomplikovala, i když - vlastně by to byla náhoda kdyby při krádeži tajných informací a hvězdného destruktoru z jednoho z nejlépe střežených imperiálních objektů šlo vše podle plánu.
Malenův plán vypadal dobře, a tak jsem na něj přikývl a popřál jeho skupině hodně štěstí:
„Dobře, hodně štěstí.“
Pomalu jsem se s doktorkou Narcassanovou vydal k její laboratoři a pozorně jsem si prohlížel stěny před sebou, na kterých byly kromě skvrn krve také rýhy po drápech a zvířecí stopy patřící Nexům.
„Doktorko, raději si vezměte z batohu jednu moji DL-18ku...“
nařídil jsem potichu Atril, aby si vzala některé věci z mého batohu, protože čtyři oči vidí víc než dvě a dvě zbraně zastaví nebezpečné zvíře spíš než jedna, navíc tihle Nexové vypadají, že jsou dost rychlí a hbití, když se dokážou pohybovat i po stěnách. Další špatná zpráva byla, že světla dál v chodbě začala vynechávat, já jsem sice díky Stormtrooperské helmě viděl i ve tmě, ale Atril ne.
„... a lumu.“
dodal jsem.
„Jak vlastně Nexu vypadá?“
požádal jsem Atril o popis Nexa a nějaké informace o něm, protože je pravděpodobné, že se s nějakým střetneme a nikdy není špatné znát svého protivníka.
Žádný domácí mazlíček to asi nebude,
řekl jsem si sám pro sebe ironicky, zatímco jsme postupovali stále blíž k laboratoři Atril.
Pozorně jsem přejížděl pohledem od jedné stěny přes podlahu až ke druhé a raději si zvýšil citlivost reproduktorů ve své helmě poté, co mi doktorka odpověděla na mou otázku, protože Nexu může být tak rychlý, že ho spíš dřív uslyším než uvidím, když bude někde za rohem.
Situace se dnes již podruhé zkomplikovala, i když - vlastně by to byla náhoda kdyby při krádeži tajných informací a hvězdného destruktoru z jednoho z nejlépe střežených imperiálních objektů šlo vše podle plánu.
Malenův plán vypadal dobře, a tak jsem na něj přikývl a popřál jeho skupině hodně štěstí:
„Dobře, hodně štěstí.“
Pomalu jsem se s doktorkou Narcassanovou vydal k její laboratoři a pozorně jsem si prohlížel stěny před sebou, na kterých byly kromě skvrn krve také rýhy po drápech a zvířecí stopy patřící Nexům.
„Doktorko, raději si vezměte z batohu jednu moji DL-18ku...“
nařídil jsem potichu Atril, aby si vzala některé věci z mého batohu, protože čtyři oči vidí víc než dvě a dvě zbraně zastaví nebezpečné zvíře spíš než jedna, navíc tihle Nexové vypadají, že jsou dost rychlí a hbití, když se dokážou pohybovat i po stěnách. Další špatná zpráva byla, že světla dál v chodbě začala vynechávat, já jsem sice díky Stormtrooperské helmě viděl i ve tmě, ale Atril ne.
„... a lumu.“
dodal jsem.
„Jak vlastně Nexu vypadá?“
požádal jsem Atril o popis Nexa a nějaké informace o něm, protože je pravděpodobné, že se s nějakým střetneme a nikdy není špatné znát svého protivníka.
Žádný domácí mazlíček to asi nebude,
řekl jsem si sám pro sebe ironicky, zatímco jsme postupovali stále blíž k laboratoři Atril.
Pozorně jsem přejížděl pohledem od jedné stěny přes podlahu až ke druhé a raději si zvýšil citlivost reproduktorů ve své helmě poté, co mi doktorka odpověděla na mou otázku, protože Nexu může být tak rychlý, že ho spíš dřív uslyším než uvidím, když bude někde za rohem.
Kuat, Orbitální loděnice – Výzkumné oddělení, podlaží 12:
Malen s ostatními svými muži se s vámi rozloučil pokývnutím helmou a vydal se směrem k oddělení zdravotního výzkumu, cestou se skupina rozdělila na menší dvoučlenné skupiny a rozešla do bludiště chodeb. Atril ze situace nevypadala zrovna nadšená a při zmínce o nexech, získala dokonale bílou barvu blížící se odstínu tvého brnění, nicméně se ukázalo že její touha po získání "svých" dat je větší než její strach. Na tvůj návrh jen mlčky přikývla a pomalu vylovila jeden ze tvých blasterů z tvého batohu a nakonec i lumu doteď zajištěnou na tvém opasku. Zbraň držela velice křečovitě a bylo jasné že je to poprvé od chvíle její základní instruktáže sebeobrany, jež poskytovalo Impérium všem svým civilním pracovníkům pracujícím ve vojenských zařízeních, tudíž nebylo těžké si domyslet o její nepoužitelnosti při střetu s nexem. Naštěstí okolí zatím nejevilo známky přítomnosti čehokoli živého, proto jsi toho využil a pokusil se od Atril získat nějaké informace o nexech.
No já jsem spíše technik než biolog, ale základy snad znám...
Atrilina slova zněla tiše a nejistě, ale po chvíli přeci jen o něco sebejistěji ale stále potichu pokračovala,
...nexu jsou menší velice agilní šelmy značně rozšířené po celé galaxii umělým rozvozem za účely bezpečnostního nebo vojenského využití. Na výšku dorůstají průměrně jednoho metru, na délku zhruba čtyř což je dáno především jejich dlouhým na konci rozviklaným ocasem který je dost nebezpečný při bližším střetu, ale to většina nexa. Mají ostnový pruh na hřbetě, extrémně silné ohromné drápy schopné poškodit většinu materiálů a na jejich velikost dost velkou tlamu plnou velice ostrých dýkovitých tesáků. Jsou schopni velice rychlého pohybu a šplhu, ale nedokáží se udržet na zdi nebo hlavou dolů bez pohybu, mají čtyři oči schopné vidět i v UV spektru a hnědé zbarvení. Jsou to jedni z nejagresivnějších predátorů i pro člověka, ale bohužel jsi nejsem jista jestli útočí samostatně nebo smečkově, informace se v tomhle trochu rozchází, ale zabijáci to jsou v každém případě. Prostě nic co by chtěl člověk kdy potkat.
Atril tyto informace ze sebe vysypala jako by vedla přednášku, ale docílila tím odpovědi na tvou otázku aniž by sama sebe ještě více vyděsila. Ovšem o to se hbitě postaralo vaše okolí, došli jste totiž k nastevřenému průchodu do jedné z laboratoří který na vás nereagoval, což nebylo těžké zdůvodnit jelikož jeho fotobuňka byla na kusy, ale zpoza něj se ozývaly jakési zvuky. Po nahlédnutí jsi rychle zjistil co bylo jejich původcem a bohužel než jsi ji stihl zarazit provedla totéž i Atril pomocí lumy. Původcem těchto zvuků byl jakýsi vědec, nebo přesněji jeho zbytek, neboť jeho dosud žijící a dost silně ohryzané tělo zbavené dolních končetin a pravé ruky se pomocí levé zkrvavené ruky snažilo doplazit kaluží vlastní krve ke dveřím laboratoře. Atril se po tomto pohledu nepředstavitelně vyděsila natolik že nebyla schopna ani křiku a jen naprázdno otvírala pusu a lapala po duchu roníc slzy a poslepu couvajíc pryč ode dveří. Takto pokračovala skoro až k protější zdi, tedy přesněji až ke kaluži krve u protější zdi po níž uklouzla a mlčky se zhroutila ke zdi a po ní na zem kde zůstala sedět a tupě zírat na škvíru ve dveřích laboratoře sedíc v kaluži krve. Horším však byl zvuk jež jsi zachytil zesílenými reproduktory helmy a jež stoprocentně představoval rychlý pohyb více než dvou končetin, nebyl jsi schopen říci odkud přichází ale určitě nebyl daleko a zatím vypadal že se nepřibližuje.
Malen s ostatními svými muži se s vámi rozloučil pokývnutím helmou a vydal se směrem k oddělení zdravotního výzkumu, cestou se skupina rozdělila na menší dvoučlenné skupiny a rozešla do bludiště chodeb. Atril ze situace nevypadala zrovna nadšená a při zmínce o nexech, získala dokonale bílou barvu blížící se odstínu tvého brnění, nicméně se ukázalo že její touha po získání "svých" dat je větší než její strach. Na tvůj návrh jen mlčky přikývla a pomalu vylovila jeden ze tvých blasterů z tvého batohu a nakonec i lumu doteď zajištěnou na tvém opasku. Zbraň držela velice křečovitě a bylo jasné že je to poprvé od chvíle její základní instruktáže sebeobrany, jež poskytovalo Impérium všem svým civilním pracovníkům pracujícím ve vojenských zařízeních, tudíž nebylo těžké si domyslet o její nepoužitelnosti při střetu s nexem. Naštěstí okolí zatím nejevilo známky přítomnosti čehokoli živého, proto jsi toho využil a pokusil se od Atril získat nějaké informace o nexech.
No já jsem spíše technik než biolog, ale základy snad znám...
Atrilina slova zněla tiše a nejistě, ale po chvíli přeci jen o něco sebejistěji ale stále potichu pokračovala,
...nexu jsou menší velice agilní šelmy značně rozšířené po celé galaxii umělým rozvozem za účely bezpečnostního nebo vojenského využití. Na výšku dorůstají průměrně jednoho metru, na délku zhruba čtyř což je dáno především jejich dlouhým na konci rozviklaným ocasem který je dost nebezpečný při bližším střetu, ale to většina nexa. Mají ostnový pruh na hřbetě, extrémně silné ohromné drápy schopné poškodit většinu materiálů a na jejich velikost dost velkou tlamu plnou velice ostrých dýkovitých tesáků. Jsou schopni velice rychlého pohybu a šplhu, ale nedokáží se udržet na zdi nebo hlavou dolů bez pohybu, mají čtyři oči schopné vidět i v UV spektru a hnědé zbarvení. Jsou to jedni z nejagresivnějších predátorů i pro člověka, ale bohužel jsi nejsem jista jestli útočí samostatně nebo smečkově, informace se v tomhle trochu rozchází, ale zabijáci to jsou v každém případě. Prostě nic co by chtěl člověk kdy potkat.
Atril tyto informace ze sebe vysypala jako by vedla přednášku, ale docílila tím odpovědi na tvou otázku aniž by sama sebe ještě více vyděsila. Ovšem o to se hbitě postaralo vaše okolí, došli jste totiž k nastevřenému průchodu do jedné z laboratoří který na vás nereagoval, což nebylo těžké zdůvodnit jelikož jeho fotobuňka byla na kusy, ale zpoza něj se ozývaly jakési zvuky. Po nahlédnutí jsi rychle zjistil co bylo jejich původcem a bohužel než jsi ji stihl zarazit provedla totéž i Atril pomocí lumy. Původcem těchto zvuků byl jakýsi vědec, nebo přesněji jeho zbytek, neboť jeho dosud žijící a dost silně ohryzané tělo zbavené dolních končetin a pravé ruky se pomocí levé zkrvavené ruky snažilo doplazit kaluží vlastní krve ke dveřím laboratoře. Atril se po tomto pohledu nepředstavitelně vyděsila natolik že nebyla schopna ani křiku a jen naprázdno otvírala pusu a lapala po duchu roníc slzy a poslepu couvajíc pryč ode dveří. Takto pokračovala skoro až k protější zdi, tedy přesněji až ke kaluži krve u protější zdi po níž uklouzla a mlčky se zhroutila ke zdi a po ní na zem kde zůstala sedět a tupě zírat na škvíru ve dveřích laboratoře sedíc v kaluži krve. Horším však byl zvuk jež jsi zachytil zesílenými reproduktory helmy a jež stoprocentně představoval rychlý pohyb více než dvou končetin, nebyl jsi schopen říci odkud přichází ale určitě nebyl daleko a zatím vypadal že se nepřibližuje.
-
Funny
- Rytíř Jedi
- Příspěvky: 574
- Registrován: 03.11.2008 21:14:11
- Bydliště: Mantichora (Křižník třídy Consular)
Kuat, Orbitální loděnice – Výzkumné oddělení, podlaží 12:
„Řekl bych, že samostatně,“
podělil jsem se s Atril o svůj poznatek a doplnil tak její výklad, aby byl kompletní. Svůj názor jsem opíral o to, že v místě, kde jsme se rozdělili my, tak se rozdělili i stopy Nexů. Jestli se nějaký Nexu nevydal naším směrem někudy jinudy, pak bychom měli narazit na jednoho, maximálně dva Nexe.
Tak akorát, co zvládnu,
řekl si sám pro sebe uvnitř Stormtrooperské zbroje, protože z toho, jak Atril držela blaster mi bylo hned jasné, že mi v boji nepomůže. Nečekal jsem, že se z ní náhle stane elitní císařský voják, ale doufal jsem, že by alespoň mohla reflexivně po Nexovi vystřelit, kdyby na ní z nějakého úkrytu skočil a já už nestihl zareagovat a pomoct ji.
Vše šlo, v rámci možností, dobře, dokud jsme nenarazili na jeden pootevřený průchod; jeho fotobuňka byla na kusy – bezesporu práce Nexu. Za pootevřeným průchodem byly slyšet nějaké zvuky, rychle jsem nakoukl dovnitř – pokud by uvnitř byl Nexu mohl bych ho rychle a bez problémů zabít granátem – ale nebyl.
„Ne...“
řekl jsem potichu,abych na nás neupozornil Nexe, doktorce ve snaze zabránit ji nakouknout do laboratoře. Bohužel už byla sehnuta, mířila lumou do laboratoře a spatřila ohryzané tělo nějakého vědce, stále ještě žijícího, ale zbaveného dolních končetin a pravé ruky.
Atril se neuvěřitelně vyděsila, tak moc, že ani nebyla schopná křičet, rozplakala se a začala couvat ode dveří. Rychle jsem zrakem přelétl prostor chodby před i za námi a zkontroloval, jak je na tom Atril. Ta seděla v kaluži krve u stěny naproti dveřím a mlčky zírala do laboratoře dírou mezi podlahou a nedovřeným průchodem. Přiskočil jsem ke dveřím a pomocí nouzové páky, kterou jsou vybaveny všechny dveře vojenských prostor v orbitálních loděnicích, je zavřel. Tomu vědci, i když je to třeba Atrilin přítel, v tuto chvíli nemůžeme nijak pomoct a takhle bude alespoň v bezpečí před Nexy.
Poklekl jsem u doktorky a snažil se ji uklidnit:
„To nic, doktorko. Vím, že se bojíte, ale musíme pokračovat, čím dřív tady skončíme, tím dřív budeme v bezpečí.“
Mnohem horší než Atrilin aktuální psychický stav však byl zvuk – pohyb více než dvou končetin –, který jsem zachytil zesílenými reproduktory své helmy.
Aspoň k něčemu je dobrá. Takže minimálně jeden Nexu je někde blízko, ale kde?
ptal jsem se sám sebe.
Nebyl jsem schopný určit odkud přichází, to mělo vzhledem ke stejné hlasitosti jediné vysvětlení: Nexu kroužil okolo nás.
„Můžete pokračovat?“
zeptal jsem se Atril a povzbudivě jsem se na ní usmál, až teď jsem si uvědomil, že přes helmu nemůže vidět můj výraz.
Dál jsem chtěl postupovat tak, že bych nouzovou pákou uzavíral všechny dveře, na které bychom cestou k Atrilině laboratoři narazili, aby nám Nexu nemohl vpadnout do zad. Konkrétně jsem chtěl zkontrolovat prostor před námi, zatímco by nám Atril hlídala záda, a od stěny naproti dveřím k nim pro jistotu s namířenou E-11kou vyrazit a uzavřít.
„Řekl bych, že samostatně,“
podělil jsem se s Atril o svůj poznatek a doplnil tak její výklad, aby byl kompletní. Svůj názor jsem opíral o to, že v místě, kde jsme se rozdělili my, tak se rozdělili i stopy Nexů. Jestli se nějaký Nexu nevydal naším směrem někudy jinudy, pak bychom měli narazit na jednoho, maximálně dva Nexe.
Tak akorát, co zvládnu,
řekl si sám pro sebe uvnitř Stormtrooperské zbroje, protože z toho, jak Atril držela blaster mi bylo hned jasné, že mi v boji nepomůže. Nečekal jsem, že se z ní náhle stane elitní císařský voják, ale doufal jsem, že by alespoň mohla reflexivně po Nexovi vystřelit, kdyby na ní z nějakého úkrytu skočil a já už nestihl zareagovat a pomoct ji.
Vše šlo, v rámci možností, dobře, dokud jsme nenarazili na jeden pootevřený průchod; jeho fotobuňka byla na kusy – bezesporu práce Nexu. Za pootevřeným průchodem byly slyšet nějaké zvuky, rychle jsem nakoukl dovnitř – pokud by uvnitř byl Nexu mohl bych ho rychle a bez problémů zabít granátem – ale nebyl.
„Ne...“
řekl jsem potichu,abych na nás neupozornil Nexe, doktorce ve snaze zabránit ji nakouknout do laboratoře. Bohužel už byla sehnuta, mířila lumou do laboratoře a spatřila ohryzané tělo nějakého vědce, stále ještě žijícího, ale zbaveného dolních končetin a pravé ruky.
Atril se neuvěřitelně vyděsila, tak moc, že ani nebyla schopná křičet, rozplakala se a začala couvat ode dveří. Rychle jsem zrakem přelétl prostor chodby před i za námi a zkontroloval, jak je na tom Atril. Ta seděla v kaluži krve u stěny naproti dveřím a mlčky zírala do laboratoře dírou mezi podlahou a nedovřeným průchodem. Přiskočil jsem ke dveřím a pomocí nouzové páky, kterou jsou vybaveny všechny dveře vojenských prostor v orbitálních loděnicích, je zavřel. Tomu vědci, i když je to třeba Atrilin přítel, v tuto chvíli nemůžeme nijak pomoct a takhle bude alespoň v bezpečí před Nexy.
Poklekl jsem u doktorky a snažil se ji uklidnit:
„To nic, doktorko. Vím, že se bojíte, ale musíme pokračovat, čím dřív tady skončíme, tím dřív budeme v bezpečí.“
Mnohem horší než Atrilin aktuální psychický stav však byl zvuk – pohyb více než dvou končetin –, který jsem zachytil zesílenými reproduktory své helmy.
Aspoň k něčemu je dobrá. Takže minimálně jeden Nexu je někde blízko, ale kde?
ptal jsem se sám sebe.
Nebyl jsem schopný určit odkud přichází, to mělo vzhledem ke stejné hlasitosti jediné vysvětlení: Nexu kroužil okolo nás.
„Můžete pokračovat?“
zeptal jsem se Atril a povzbudivě jsem se na ní usmál, až teď jsem si uvědomil, že přes helmu nemůže vidět můj výraz.
Dál jsem chtěl postupovat tak, že bych nouzovou pákou uzavíral všechny dveře, na které bychom cestou k Atrilině laboratoři narazili, aby nám Nexu nemohl vpadnout do zad. Konkrétně jsem chtěl zkontrolovat prostor před námi, zatímco by nám Atril hlídala záda, a od stěny naproti dveřím k nim pro jistotu s namířenou E-11kou vyrazit a uzavřít.
Kuat, Orbitální loděnice – Výzkumné oddělení, podlaží 12:
Atril i po tvé snaze vypadala naprosto apaticky a teprve po mírném "protřepání" ze tvé strany, nutno dodat že za použití dost nemilé rychlosti klepání, se probrala a jakž takž sebrala k dalším přesunům. Následné čtvery dveře se ti podařilo bez problémů zajistit pomocí nouzového uzavření pod "krytím" Atril, o jehož platnosti jsi měl podstatné pochyby, nicméně jste se tak dostali až na roh chodby. Pomalu jsi nahlédl za roh do chodby, když.
Proboha, jsem celá od krve. Co se to tu sakra děje?
Zazněl náhle za tvými zády Atrilin hlas s jasně tázavým tónem. Jediný pohled na její nechápavou tvář rozhlížející se po okolí ti stačil ke zjištění že se teprve teď probrala z onoho šoku. Právě jsi se jí chystal odpovědět když tvýma ušima projela bodavá bolest způsobená ohlušujícím zvukem z reproduktorů.
Ani váš problém totiž nikterak nezahálel, právě když jsi zajistil poslední dveře chodby před zatáčkou a začal se věnovat Atril, do nich něco velkou rychlostí nabouralo až v nich zaskřípělo, následný zvuk drápů pomalu ryjících do plastoceli dveří tě ujistil že to nebyl barel nebo člověk. Dveře držely a nevypadaly že by měly v plánu šelmu vpustit ani v budoucnu, ale nebylo těžké si domyslet že labyrint chodeb výzkumného oddělení mu jistě skýtá nejednu možnost jak uzavřenou oblast obejít. Což vzhledem k pomalu se vzdalujícím krokům jež následně prudce zrychlovaly asi nenapadlo jen tebe.
Pomalu se ti vracela rovnováha a sluch jenž ještě stihl zachytit odchod vašeho nezvaného návštěvníka, když jsi uslyšel cosi dalšího co tě donutilo k divoké otočce se zbraní, jež díky rozhození tvé rovnováhy skončila málem tvým pádem na zem. Tvůj pohled opět stanul na potemnělé chodbě nyní již téměř docela bez osvětlení s celkem sedmi dveřmi, opět střídavě rozmístěnými po obou stranách, zakončené uzavřenými velkými pancéřovými vraty. Oním zvukem bylo rozbití něčeho skleněného, nejspíše laboratorního vybavení, vycházející z otevřených dveří laboratoře kousek od vás. Z laboratoře na chodbu vycházelo přerušované světlo blikajícího osvětlení které osvětlovalo kaluž zaschlé krve mezi dveřmi. Dveře byly zprohýbané a trčely do chodby, podle na nich všudypřítomného ohoření nebylo těžké uhodnout původ jejich poškození a bylo jasné že tyto dveře už nikdo nezavře. Náhle jsi i přes brnění ucítil tlak na svém rameni, původcem byla Atril krčící se za tebou opírajíc se o tvé rameno zpoza nějž vykukovala do chodby.
To je ono.
Řekla potichu a nasucho polkla.
To je moje laboratoř.
Upřesnila ještě tišeji a do očí se jí vkradl zoufalý pohled.
Atril i po tvé snaze vypadala naprosto apaticky a teprve po mírném "protřepání" ze tvé strany, nutno dodat že za použití dost nemilé rychlosti klepání, se probrala a jakž takž sebrala k dalším přesunům. Následné čtvery dveře se ti podařilo bez problémů zajistit pomocí nouzového uzavření pod "krytím" Atril, o jehož platnosti jsi měl podstatné pochyby, nicméně jste se tak dostali až na roh chodby. Pomalu jsi nahlédl za roh do chodby, když.
Proboha, jsem celá od krve. Co se to tu sakra děje?
Zazněl náhle za tvými zády Atrilin hlas s jasně tázavým tónem. Jediný pohled na její nechápavou tvář rozhlížející se po okolí ti stačil ke zjištění že se teprve teď probrala z onoho šoku. Právě jsi se jí chystal odpovědět když tvýma ušima projela bodavá bolest způsobená ohlušujícím zvukem z reproduktorů.
Ani váš problém totiž nikterak nezahálel, právě když jsi zajistil poslední dveře chodby před zatáčkou a začal se věnovat Atril, do nich něco velkou rychlostí nabouralo až v nich zaskřípělo, následný zvuk drápů pomalu ryjících do plastoceli dveří tě ujistil že to nebyl barel nebo člověk. Dveře držely a nevypadaly že by měly v plánu šelmu vpustit ani v budoucnu, ale nebylo těžké si domyslet že labyrint chodeb výzkumného oddělení mu jistě skýtá nejednu možnost jak uzavřenou oblast obejít. Což vzhledem k pomalu se vzdalujícím krokům jež následně prudce zrychlovaly asi nenapadlo jen tebe.
Pomalu se ti vracela rovnováha a sluch jenž ještě stihl zachytit odchod vašeho nezvaného návštěvníka, když jsi uslyšel cosi dalšího co tě donutilo k divoké otočce se zbraní, jež díky rozhození tvé rovnováhy skončila málem tvým pádem na zem. Tvůj pohled opět stanul na potemnělé chodbě nyní již téměř docela bez osvětlení s celkem sedmi dveřmi, opět střídavě rozmístěnými po obou stranách, zakončené uzavřenými velkými pancéřovými vraty. Oním zvukem bylo rozbití něčeho skleněného, nejspíše laboratorního vybavení, vycházející z otevřených dveří laboratoře kousek od vás. Z laboratoře na chodbu vycházelo přerušované světlo blikajícího osvětlení které osvětlovalo kaluž zaschlé krve mezi dveřmi. Dveře byly zprohýbané a trčely do chodby, podle na nich všudypřítomného ohoření nebylo těžké uhodnout původ jejich poškození a bylo jasné že tyto dveře už nikdo nezavře. Náhle jsi i přes brnění ucítil tlak na svém rameni, původcem byla Atril krčící se za tebou opírajíc se o tvé rameno zpoza nějž vykukovala do chodby.
To je ono.
Řekla potichu a nasucho polkla.
To je moje laboratoř.
Upřesnila ještě tišeji a do očí se jí vkradl zoufalý pohled.