Dech smrti - výcvik pro Esminu Bacca (Esme)

[Esme du Feu]

Coruscant, Chrám Jedi – Můj pokoj

Stále jsem seděla společně s mladým Nautolanem na posteli a očekávala jeho reakci na tu úžasnou zprávu. Určitě bude mít radost! Podívala jsem se na něj a neubránila se nevinnému úšklebku. Vždyť mu úplně září očička! Ovšem Hadon, který stejně tak já, nikdy moc netkvěl trpělivostí, si ten vzkaz chtěl přečíst ještě jednou sám, a tak ho nenapadlo nic lepšího, než si můj datapad přitáhnout k sobě Silou! Než jsem stačila něco říct, můj malý kamarádíček už držel přístroj v ruce a pročítal si tu skvělou novinu, zaslanou krásnou mistryní Galliou. Sledovala jsem malého Nautolana s pobavením na rtech. Uličník jeden malý! To nemohl počkat, až mu ten datapad sama půjčím? Nadále jsem se uculovala a čekala, až to ta malá potvůrka konečně dočte. Stejně je to až k neuvěření, že jsme byli vybráni oba! Prostě skvělé! Nemusela jsem si už lámat hlavu svými radostnými myšlenkami, protože v tu ránu Hadon vyskočil z postele a začal samým nadšením poskakovat. Hm, tak až takovouhle reakci jsem teda nečekala! Pořád jsem se smála, poněvadž jsem byla hrozně šťastná a ten malý trubka se mě ještě zeptal, jestli jsem ráda, že na Zelos II letíme spolu! No neříkej mi, že o tom pochybuješ, špunte! Otočila jsem se na svého přítele, který stále radostně poletoval po celém mém pokoji a ujistila ho. „ Jasně, že jsem ráda Hady!“ Ha, Hady jsem mu neřekla už hodně dlouho. Pokračovala jsem: „ Bude to úžasný! Hlavně tomu pořád nedokážu uvěřit! To, že letíme spolu, je prostě bomba! Ty, já, můj vrstevník, a další čtyři tobě podobný trpaslíci, lepší bandu prostě vybrat nemohli!“ Nahlas jsem se zasmála, když mi došlo, že tahle výprava možná nebude jen tak…

Pozorovala jsem nadšeného Nautolana a začala jsem přemýšlet o důležitosti této mise. Jelikož budu jedna ze starších, tak nejspíš budu mít zodpovědnost za ty mladší, nebo ne? Svýma zelenýma očima jsem se znovu koukla na mého kamaráda Hadyho a trošku mi přeběhl mráz po zádech. Co kdyby se mu něco stalo?! To bych si nikdy neodpustila! Zakroutila jsem hlavou. Vzchop se, Esmino! Jsi přece silná padawanka, a jsi dobrá v tom, co děláš! Vzpomněla jsem si na tvrdé tréninky mistra Kimlana a trochu si oddychla. Fajn, bude to těžké, ale byla jsem vycvičená jedním z nejpřísnějších a nejtvrdohlavějších mistrů! Ochráním ty prcky, ať to stojí, co to stojí! Stejně, tohle je první velká mise, které se zúčastním, nesmím zklamat! Hm, v poslední době mě teda moc nechválili. No a co, že jsem trochu jiná! Taky jsem neměla zrovna ideální výchovu! No, i když, na to se vymlouvat nemůžu, mnoho z učňů to nemělo u své rodiny lehké. Pořádně jsem se nad sebou zamyslela. Teď jim to ale můžu dokázat! Musím se na Zelosu II snažit, abych se mohla stát rytířkou Jedi, o které nikdo nebude pochybovat. Jak moc vlastně je ta mise nebezpečná? Mám se připravit na všechno? To nezní zrovna povzbudivě! Vzpomínala jsem na svůj první vyhraný souboj. To bylo něco! Tenkrát jsem byla tak nadšená! Jenže nyní to nebude jen cvičný. Ne, tohle bude doopravdy. A kdo ví, co se na té planetě doopravdy skrývá. Znovu jsem pohlédla na svého mladičkého kamaráda a byla jsem pevně rozhodnutá, že ho ochráním. Zvládnu to! A navíc, budu tam mít přece na pomoc toho druhého. No a ještě mistra Kolara! I když, ten nás nejspíš bude jenom hlídat. Ach jo, hrozně se tam těším, opravdu, avšak začínám mít strach. Budu se muset umět postarat o sebe a o těch pět malých. A samozřejmě- i o zbylého člena dvojice, kdyby se mu něco mělo stát. Nakonec jsem se pro sebe upřímně usmála. Tohle bude zkouška, a také to bude příležitost jak dokázat členům Rady, že neudělali chybu, když mne vzali do chrámu. Přesně tak holka, ukážeš jim, že máš na to, stát se rytířkou Jedi. Zvedla jsem hlavu, rozhlédla se po pokoji a zaměřila se na Hadona. Hm, vždyť to nevadí, že tady nepůjde o cvičné souboje a o předvádění se v tom, kdo uzvedne větší předmět pomocí Síly! Nad čím to tady vlastně uvažuju?! Proč máme mistry a proč se cvičíme? Právě kvůli skutečnému světu! Přesně tak, tady se teprve předvedu. V hlavě mi přelétl obraz mého mistra a já se mu cítila vděčná a představila si, jak asi ten Zelos II vypadá. No, na tom přeci nezáleží, nebezpečí nebo ne, těším se!

Nestihla jsem nadále pokračovat v mých myšlenkách, protože si mě ten malý Nautolan znovu začal všímat a zeptal se mě, jestli vím, kdo bude ten druhý starší. To se mě na to musíš ptát?! „ Nevím, nikdo mě nenapadá, ale tak stejně, jako ty, bych byla ráda, kdyby to byl nějaký můj kamarád…“ Nebo třeba sexy Erik, že! Podívala jsem se na usmívajícího Hadyho a do těch jeho krásných očí a pokračovala: „No víš, možná by stačilo, kdyby to byl někdo, koho znám, nebo třeba nějaký hodně nadaný padawan, třeba i o fous starší než já…“ Dívala jsem se malému Nautolanovi přímo do očí a doufala, že se nečervenám, nebo že z mého výrazu není poznat nic bližšího…

[East.Wood]

Coruscant, Chrám Jedi, Tvá ubikace

Malý Hadon ještě vypadal, že má energii na dlouhou diskuzi a že by měl otázek na rozdávání, tu však zapípal signál a z reproduktoru nad dveřmi místnosti se rozezněl příjemný hlas droida: "V jídelně se podává snídaně!"
Hadon na Tebe mrknul a vyskočil z lůžka: "Heleď, tak já letím dát si něco dobrého. Uvidíme se ještě dnes na hodině, platí?" zamával na pozdrav a byl fuč.

Nyní před Tebou byl celý krásný den a kromě toho, že jsi beztak nedokázala myslet na nic jiného, než na Zelos II a velmi zvláštní misi s ostatními, stál před Tebou nelehký úkol: Připravit se duševně i fyzicky na výlet galaxií. Mohla jsi trénovat s mečem i bez něj, meditovat, projít si archivy nebo jít normálně na hodinu dle Tvého rozvrhu.
Abi Kimlan, Tvůj ctěný mistr, by řekl, že "je lépe načerpat energii učením, než spaním..."

Přesto tu byla ještě poslední možnost - zjistit, kdo s Tebou poletí na misi, což obnášelo procházet Chrámem a vyzvídat od kamarádů a souputníků. Nebyla to sice Tvá oblíbená činnost, ale třeba se najdou příležitosti, jak se dozvědět víc...
___________________________
V podstatě Ti nyní dávám možnost projít den až do večera (doufám, že v Tvém případě to neznamená esej ) - spíše zkráceně popiš, čemu jsi se věnovala...

[Esme du Feu]

Coruscant, Chrám Jedi

Můj mladý přítel vypadal, jakoby toho měl ještě hodně na jazyku, avšak potom, co reproduktory ohlásily čas snídaně, vylítl z mého pokoje až neuvěřitelnou rychlostí. Stihl mi říct jediné, a to, že se ještě uvidíme na hodině. Tím si teda nejsem tak jistá. Radši bych měla využít čas na přípravu na misi. Ha, vždyť pokud přijdu o jednu, nebo dvě hodiny, tak se nic nestane! Usmála jsem se. S mými znalostmi si to přece můžu dovolit! Mistři mě sice podceňují, ale neprávem! No jo, ráda se předvádím a jsem středem pozornosti, avšak ještě radši si procházím archivy! Hm, a tam bych možná mohla i tentokrát.…

Připadalo mi to jako dobrý nápad, a na rozdíl od Hadyho jsem hlad neměla, a tak jsem neváhala a vydala se rovnou směrem k archivům. Po cestě jsem potkala pár mých spolužaček, jak pospíchají ze snídaně na hodinu. Nevěnovala jsem jím moc pozornost, protože v hlavě jsem měla jen jednu myšlenku, a to- zjistit si toho víc o Zelosu II.

Když jsem vešla do archivů, znovu jsem musela obdivovat jejich velikost. Tady se prostě dalo najít všechno! Super, pustím se do toho!

Nakonec jsem hledáním v rozsáhlé databázi strávila asi tři hodiny, během kterých jsem se snažila najít co nejvíc informací o Zelosu II. Začínala jsem však mít hlad, a tak jsem si dala něco malého v jídelně a poté se chystala pokračovat v mém plánu. Teď bych teda asi měla chvilku meditovat, abych byla zítra duševně v klidu. Jenže venku bylo hezky, a tak jsem se rozhodla se na chvíli projít v krásných zahradách a nadýchat se čerstvého vzduchu.

Dneska je vážně pěkně! Pomalými kroky jsem se šourala venku a pozorovala klidný dění kolem sebe. Když už jsem i toho klidu měla dost, rozhodla jsem se, že se na skupinovou meditaci nepřipojím, a místo toho půjdu k sobě, do pokoje. Avšak ještě předtím tu byla jedna věc, která mi ne a ne jít z hlavy. Chtěla jsem zjistit, kdo je můj parťák na tuhle misi. A tak jsem se zahrad vrátila do chrámu a zjišťovala, co se dá. Na chvilku jsem se připojila i k výcviku se světelnými meči, protože mi to přišlo jako dobrá příležitost se nenápadně pozeptat…

Ale jako každý den má svůj konec, tak stejně tak i ten dnešní. Nyní byl již večer a já jsem poklidně meditovala ve své ubikaci. Na chvíli jsem se zbavila všech nepříjemných i příjemných myšlenek a vzpomínek. Alespoň na okamžik jsem zapomněla na Zelos II a na průběh dnešního dne. Vypustila jsem z hlavy vše, co jsem se dozvěděla, až jsem došla úplné vnitřního klidu…

Teď už odpočatá jsem se nezabývala dnešním děním a soustředěně si balila na cestu. Hlavně nic nezapomeň holka, to by nebylo dobré! Nějakou dobu mi to sice trvalo, avšak nakonec jsem snad měla všechno- oblečení, datapad, světelný meč, dalekohled, mechanickou tužku, no zkrátka vše, na co jsem si vzpomněla …

Tak myslím, že už to mám. Začala jsem být už docela unavená, a tak jsem se pomalu chystala ke spánku…

[East.Wood]

Coruscant, Chrám Jedi

Pokročilý večer Ti dal jasně najevo, že jsi po trochu perném a náročném dni zralá na sprchu a zavrtání se do postele, ovšem někdo pro tohle asi neměl pochopení. Kdosi se dožadoval vstupu do Tvých komnat...

Když jsi otevřela dveře, málem jsi ožila a únava byla ta tam: Před Tebou stál Erik Kroid.
Jakmile Tě uviděl, poznal, žes už chtěla jít spát a k pozdravu připojil i omluvné gesto a zeptal se, zda Tě může na minutku vyrušit.
"Nezdržím Tě dlouho, Esmino. Jen se Tě chci na něco zeptat." řekl
Sen to skutečně nebyl, protože jsi ještě nespala. Navíc po chodbě jsi ještě viděla přes Erika chodit pár lidí, sem tam prošel nějaký Tvůj známý a popřál Ti dobrou noc.

[Esme du Feu]

Coruscant, Chrám Jedi – Můj pokoj

Večer se už opravdu stahoval do tmy a já byla čím dál tím víc unavená. No, dneska jsem toho rozhodně udělala dost! Rychle jsem si v hlavě nechala přelítnout události dnešního dne a uspokojivě se usmála. Víc jsem pro to udělat nemohla! Ještě na chvíli jsem se zasnila. V archivech bylo tak suprově, škoda, že jsem na ně neměla víc času. Kdybych mohla, prošla bych je celé! Té myšlence jsem se zasmála. To by asi nešlo, holka, pokud tam nechceš zestárnout! Začala jsem v sobě cítit podivné napětí. Já se na zítřek tak těším! Bude to nebezpečné, vzrušující, avšak především zkouška, která může všechno změnit! Trochu jsem se zamračila. Teda, k lepšímu samozřejmě, mistři mne musejí začít respektovat! Však já jím ukážu, že jsem hodna stát se Jedi! A nedopustím, aby se ostatním členům mise něco stalo! Ochráním je, a také- nebudu odmlouvat! Vzpomněla jsem si na svůj běžný vzdor vůči mistrům a začínala jsem mít trošku obavy. No, ale mistra Kolara budu poslouchat na slovo! Zamyslela jsem se nad sebou. Já a být úplně poslušná? To nehrozí. Ha, no, tak se budu aspoň snažit. Začala jsem si představovat, jak stojím společně s ostatníma na Zelosu II a usmála jsem se. Hrozně se na Zelos II a Hadyho těším! Porozhlédla jsem se po mém pokoji a cítila trochu nostalgii. Přece jenom, bude mi to tady chybět- hlavně mistr Kimlan! Vždyť ty naše společné hádky jsou stejně jen výsledkem toho, jak si rozumíme! Chtěla jsem dál uvažovat nad svými myšlenkami, avšak už jsem začala i zívat, a tak jsem se rozhodla se jít již osprchovat, a potom spát, abych měla na průzkumnou misi dostatečnou sílu. Tak jo, rychlá sprcha a pak se pěkně vyspat!

Prošla jsem trochu můj pokoj a v rychlosti si připravila ručník, šampón, sprchový gel a spací oblek. Už jsem se těšila, až se očistím a potom uložím ke spánku, když se zase někdo zastavil u mých dveří. Ale dost! To nemůžu mít ani chvíli pro sebe? Jestli to je zas Hady, tak ho tentokrát pošlu pryč, však i on by si měl řádně odpočinout, a ne tu pochodovat po chodbách! Další neohlášená návštěva mne vyvedla z míry, avšak snažila jsem se zůstat v klidu. Tak jo, nadechnout, vydechnout a směle do toho. Uklidnila jsem se tedy, položila připravené věci na stůl a šla otevřít dveře…

Když jsem otevřela dveře, nemohla jsem uvěřit svým očím. Stál tam Erik! Anebo jsem blázen?! Opravdu teď stojí tady přede mnou? Došlo mi, že se mi můj vysněný tentokrát nezdá, protože jsem za ním na chodbě viděla procházet pár známých, se kterýma jsem si vzájemně popřála dobrou noc. A tak, celá nadšená, jsem zase pozastavila svůj zrak na tom vysokým, dobře stavěným padawanovi. Páni, sekne mu to, no ostatně, jako vždycky! Úplně mne opustila spací nálada a najednou jsem se cítila čilá. Snažila jsem se, abych nevypadala unaveně, avšak neubránila jsem se dvěma malým zívnutím. No jo, co se dá dělat, únava těla se zakrýt nedá! Mého vyčerpání si tenhle parádní krasavec nemohl nevšimnout, a tak ihned nasadil omluvný výraz. Ty se omlouvat nemusíš! Kvůli tobě bych zůstala vzhůru klidně i týden! Moje úvahy byly stupidní a iracionální, ale to mi teď bylo jedno. Čekala jsem, až mi Erik řekne, proč přišel. Stále jsem ho pozorovala a poprvé si všimla, že on nemá jen zvláštní oči, ale i vlasy! Měl je rovné, ne příliš dlouhé, ale zdálo se, že snad dvoubarevné? Je to možný, aby měl na hlavě dva odstíny hnědé? A pak mě napadlo, že na něj možná trochu nevhodně zírám. Esmino, buď v klidu! Hlavně nenápadně! Narovnala jsem tedy hlavu, stála tam zpříma a hleděla mu do téměř stříbrných očí. Erik ještě jednou reagoval na mou spací image a řekl, že mě nezdrží moc dlouho. Škoda. A pak tenhle krásný dospívající kluk dodal, že se mě chce pouze na něco zeptat. Snažila jsem se z jeho tajemného výrazu vyčíst něco bližšího, ale to se mi nedařilo. Na co by se mě chtěl asi ptát? Byla jsem dost zvědavá, a tak jsem neotálela a reagovala: „Aha, no… tak se ptej“ Super, vážně! Lepší věc si z pusy vypustit nemohla! Šlo o to, že jsem chtěla vypadat lhostejně, avšak možná jsem to trochu přehnala. A tak jsem k mé reakci připojila ještě milý úsměv, abych alespoň trochu zapůsobila. Tak jo Eriku, ptej se, nebo to napětí nevydržím! Hleděla jsem mu do očí a celá nedočkavá očekávala onu otázku…

[East.Wood]

Coruscant, Chrám Jedi - Tvůj pokoj

Erik se velice nekonfliktně "vetřel" do Tvé ubikace, aby Ti rychle vypověděl, co měl na rsdci a ihned zmizel a nechal Tě konečně ulehnout ke spánku. Ještě jednou se omlouval, když jste vešli a kráčel k Tvému stolku, u kterého se otočil a hleděl na Tebe několik vteřin, než se odvážil promluvit: "Chtěl jsem se Tě zeptat, zda také letíš na Zelos II, na misi s mistrem Kolarem?" vyhrkl nečekaně a na chvíli Tě zbavil slov.

Poté se přesunul k Tvé posteli, znovu se otočil a Tobě mohlo připadat, jako by procházel jako lev v kleci, jako by ho svědilo něco na jazyku...

Erik se nadechl a spustil: "Víš, dostal jsem neopakovatelnou šanci, protože na Zelosu II jsem se narodil. A mám možnost se po letech vrátit do svého rodného města, do Kryndynu. No a vlastně už vím, že letíš na tuto misi, neboť jsem byl taky vybrán... Pro mě je to čest, letět s tak talentovanou padawankou," snažil se Ti lichotit a možná se mu to i dařilo, "a navíc mistr Kolar je veliký Jedi a věřím, že pod jeho vedením budeme mít misi brzy za sebou. Chtěl jsem Ti navrhnout, zda bychom po příletu zpátky do Chrámu nespojili své síly a neprojeli si pár lekcí v některém ze stylů boje se světelným mečem. Byla bys pro?" dychtivě ze sebe vysypal Erik a čekal na pozotivní odpověď...

[Esme du Feu]

Coruscant, Chrám Jedi – Můj pokoj

Sledovala jsem Erika a opravdu napjatě čekala, co z něj vypadne. No tak, pospěš si už konečně. Ať je to cokoliv, mě to zajímá! Usmála jsem se na něj, jako bych ho chtěla podpořit v pronesení jeho otázky. Avšak krásný padawan stále ještě nevyslovil svou otázku a místo toho se ještě jednou omluvil za to, že mě vyrušil takhle navečír,a vešel do mého pokoje. Teda Eriku, být to někdo jiný, tak ho vyhodím. Jít sem bez pozvání, zlobivý kluk! Ušklíbla jsem se nad touto myšlenkou a pozorovala toho pohledného dospívajícího hocha. Je snad nervózní? Co mi asi chce říct?! Erik pochodoval nějakou dobu po mé ubikaci, až se na mě konečně otočil. Ach jo, proč jen musí být tak krásný? Věnovala jsem mu opětovný pohled. Hleděl mi přímo do očí a mně se na chvilku zastavil dech. Co když mi chce říct něco… Zakroutila jsem hlavou a zamítla tuhle myšlenku. Ale ne, nebyl by tak hloupý. Dokonce ani já bych se k něčemu takovému neměla. Dívala jsem se mu do těch jeho tajemných očí a s obavami nadále přemýšlela. Ne, to je hloupost, určitě mi nic takového neřekne. A hlavně, vždyť tohle je poprvé, co spolu mluvíme! Naštěstí jsem nemusela pokračovat v mých teoriích, protože Erik konečně promluvil…

Zeptal se, no, spíš na mě vyštěkl svou otázku. Úplně obyčejnou otázku! Takže on tak dlouho čekal, jen aby se mě zeptal, jestli také letím na Zelos II? Byla jsem trochu zklamaná. A poté mi to došlo. Počkat…řekl také. Také? To znamená, že on letí taky? Takže tam budeme spolu? A co víc, budu s ním ve dvojici! Byla jsem nadšená, a popravdě řečeno, i trochu vyvedená z míry, avšak v tom dobrém smyslu. Nevěděla jsem co říct, jak moc jsem byla šťastná! Nemůžu tomu uvěřit! No, ale dost už ticha! Esmino, promluv!

Po dlouhém zírání jsem konečně otevřela mou jindy nezastavitelnou pusu. „Jo, letím tam, jako jedna ze starších a hrozně se tam těším! Nevěděla jsem, že letíš taky. Teda, chtěla jsem zjistit, kdo je ten druhý, ale nějak se mi to nepovedlo“ Usmála jsem se, jak nejlíp jsem dokázala. „No, teď už to vím“

Stále s úsměvem na rtech jsem pozorovala mého nynějšího parťáka, který se tvářil přehnaně mile. Ach jo, přestaň mi dávat naděje. Vůbec nevím, co si o tobě teď myslet. Zdálo se, že ho má odpověď příliš nepřekvapila, spíš, jakoby ho v tom jen utvrdila. Zklamaný ale ani trochu nevypadal. No, ale dává to smysl. Nejspíš se již dozvěděl, že letím, a tak si jen přišel ověřit pravdu. Stejně je to úžasný, poprvé se mnou promluvil! Erik avšak vypadal, že ho ještě něco trápí. Přesunoval se po mém pokoji, až se znovu zastavil, tentokrát u postele. Co mi asi ještě tak chce říct? Nemusela jsem dlouho čekat, tentokrát se krasavec hluboce nadechl a promluvil bez delšího otálení…

Vyslechla jsem si, co měl Erik na jazyku, a musím říct, že mne to hodně překvapilo! Tak jasně, to, že se zúčastní mise se mnou, to už jsem nějakou tu minutu věděla. Avšak, Erik a ze Zelosu II?! Dost jsem se podivila, protože v archivech jsem zjistila, že tamější obyvatelé mají jasně zelené oči. Podívala jsem se do těch Erikových, modrošedých. Že by byl nějaký míšenec? No, ptát se ho nebudu. Většina padawanů, vlastně i Jediů o své minulosti neradi mluví. Hm, ale stejně by mě to zajímalo. Esmino nech toho, radši se soustřeď na odpověď! Vždyť ti lichotil, talentová padawanka ti přece neříká každý! Přestala jsem se zabývat nejasným a záhadným původem Erika a odvětila jsem mu. „To jsem nevěděla, že pocházíš ze Zelosu II! To se určitě moc těšíš! A…no, taky je to pro mě čest, letět s tebou.“ Vyjádřila jsem mu také pochvalu a snažila se nečervenat, protože tento Zelosian pokračoval v mluvě. Tak povídej, si se nějak rozmluvil heleď…

Tak pokud jsem byla předtím překvapená, tak teprve teď jsem byla zcela zbavena slov. No fajn, vychvaloval mistra Kolara, to je v pohodě. Ale co, že to řekl potom? Erik se mnou chce po návratu cvičit? Jako my dva? Sami? Tentokrát jsem už nedokázala skrýt nadšení a nejspíš jsem se červenala až za ušima. Chce se mnou cvičit! To znamená, že s ním budu trávit víc času! I po dokončení mise, to je úžasné! ! Napadlo mě, jen na krátký okamžik, jeho nabídku odmítnout. Zbavit se těchto citů jednou pro vždy. Alespoň povrchově, jasně, že se mi jen tak zničehonic nepřestane líbit! Věděla jsem, že to může dopadnout hodně špatně, ale byla jsem prostě šťastná. Déle jsem neváhala, podívala jsem se na Erika a nevydržela jsem to. Prostě jsem po něm „skočila“ a objala ho. „Jasně, budeme spolu trénovat! Bude to paráda!“ Když mi došlo, co právě dělám, odtáhla jsem se a znovu se na něj podívala. Jako vždy, nedokázala jsem odhadnout, co si myslí, avšak nechtěla jsem riskovat odmítnutí. Na to je ještě moc brzo. A tak jsem svůj čin zamluvila. „Jé, promiň. Já jsem jenom prostě šťastná, pochop. Vybrali mě na velkou misi. Pak se dovím, že tam se mnou letí Hadon, můj kamarád. No a teď mi ještě jeden z nejnadanějších padawanů nabídne výpomoc…takže asi tak. Promiň, jestli jsem se zachovala nevhodně.“ Tak co, skočil mi na to? Těkala jsem po Erikovi očima a začala z toho mít obavy. Nechtěla jsem nic pokazit, a tak jsem se rozhodla tuhle konverzaci radši ukončit. Teatrálně jsem zívla a řekla „No, začínám být docela unavená, potřebuješ ještě něco? Kdyby ne, tak už běž prosím“ A uhnula jsem pohledem…

[East.Wood]

Coruscant, Chrám Jedi - Tvůj pokoj

"Ehm... tak to jsem rád, že se Ti můj návrh líbí... tedy, díky!" zamumlal Erik, když ucítil Tvé srdečné a trochu nečekané objetí. Sice jej trochu opětoval, ale bylo na něm znát, že se drží zpátky. Přece jen kodex...
"Víš, jsem Zelosian, ovšem to ví jen okruh mistrů, se kterými jsem přišel do styku. Nikdy jsem o tom s nikým jiným nemluvil a spíše se to snažím ukrývat. Ty oči, kterých jsi si dozajista všimla, mají všichni z mé rodné planety smaragdově zelené, ovšem dá se to šikovně upravit kontaktními čočkami, vidíš?" řekl Erik a na důkaz svých slov si sundal jednu čočku z oka, takže to teď zasvítilo zelenavou barvou. Znovu si ji nasadil a snažil se o omluvný úsměv: "Snad budeme mít zítra čas, abych Ti o tom mohl říci víc..."

Poté se již rozloučil a taktně ustoupil, protože mu bylo jasné, že pro vás oba zítra začíná perný den a je třeba se na něj vyspat. Ještě ve dveřích se otočil a s milým úsměvem se uklonil: "Dobrou noc, Esmino Bacco! Nechť jsou Tvé sny ozdobou Tvého spánku..." a s tímto rozloučením zmizel na již zšeřelých chodbách Chrámu.

Konečně spánek, to bylo asi to první co Tě napadlo. Teď již snad nikdo nebude vyrušovat a Ty budeš moct klidně usnout.

[Esme du Feu]

Coruscant, Chrám Jedi – Můj pokoj

Jak jsem si mohla všimnout, nebyla to trapná situace jen pro mě. To jsem se teda zase předvedla. Erik byl nejspíš stejného názoru, tedy dělat jakoby nic. Avšak chvilku jsem přemýšlela. Hm, když jsem ho ale objala, opětoval mi snad trochu mé objetí? Měla jsem pocit, že ano. I když… Pohlédla jsem na něj a zjistila jsem, že již nemohu znovu uhýbat zrakem. Bušilo mi srdce, a to nezastavitelně. Uklidni se, no tak, ještě to uslyší. A tak jsem se silou vůle znovu dala do pohody a zakoukala se Erikovi do těch jeho prazvláštních očí. Stejně tomu nerozumím, ty oči nemají být modré! Že by ho adoptovali? Nebo se tam prostě čirou náhodou narodil?

Nejspíš jsem byla v mém zírání až moc nápadná, neboť tento krásný padawan mi jakoby odpověděl na moje myšlenky. Jej, promiň Eriku, já na tebe nechtěla zírat, ale když ty oči mi prostě vrtaly hlavou. Řekl mi, že je opravdu Zelosian, avšak že to ví jen opravdu malý okruh lidí. Páni, tak on to poví jen malé skupině mistrů, a teď to sdělí přímo mne? Vždyť spolu mluvíme vůbec poprvé… Nechápala jsem to, vlastně, nechápala jsem ho. Právě mi projevil obrovský důkaz důvěry a já nedokázala pochopit, čím jsem si to zasloužila. Eriku, když jsi o tom s nikým nemluvil a skrýváš to…proč to říkáš mně? Neznáš moji povahu. Vlastně, když to tak vezmu…ty mě neznáš celou, a to ani trochu. Proč jsi mě dřív ignoroval? Co se změnilo? A co o mně víš? Znáš moje jméno, avšak to je přece hrozně málo. Hleděla jsem na něj a stále méně jsem ho chápala. Jakoby nestačilo, že mi prozradil svoje „tajemství“, teď si ještě na důkaz svého tvrzení sundal jednu modrošedou čočku. A já pouze žasla. Jasně, četla jsem o tom v databázi, avšak nečekala jsem, že ty oči budou takové. Vypadá to skoro, jak kdyby měl místo očí smaragdy. Takovou nádheru jsem snad ještě nikdy neviděla. Usmála jsem se, jestli pro sebe, nebo na něj, to nevím. Ty modrošedé oči mu sluší, to nepopírám, ale tyhle... Prohlédla jsem si ho od hlavy až k patě. Ten je prostě nádherný. Ach jo a zdá se tak milý. Esmino, tohle začíná vypadat bledě. Cítila jsem menší sevření u srdce a začala se opravdu obávat. Stále jsem si ho prohlížela a věděla jsem s naprostou jistotou, že nemám daleko od toho, se do něj zamilovat… Holka, tohle ty nesmíš! Víš to, tak proč toho nenecháš? Sledovala jsem ho, jak si zpátky nandává čočku a potlačila své myšlenky. Cítila jsem se opravdu špatně, neboť tohle je jedna ze základních věcí, kterým se mají Jediové vyvarovat. Emoce tohoto druhu jsou zakázané… tak proč se cítím šťastná, jen když se na mě usměje? Erik se na mě díval, opět svýma modrošedýma očima a mě došlo, že jsem mu vlastně neodpověděla. „Jo, ehm, tvých očí jsem si samozřejmě všimla. Ale že tohle jsou tvoje pravé, to bych teda opravdu nečekala.“ Věnovala jsem mu kraťoučký úsměv „ Je to skoro, jak kdybys měl místo očí drahokamy“ Sledoval mě, možná se i usmál a řekl mi, že pokud bude zítra čas, poví mi o tom víc. Já bych o tobě chtěla vědět všechno! Avšak čas…To nevím, jak asi vypadá taková mise? Přerušila jsem přemýšlení, jelikož Erik se začal přesunovat ke dveřím a mne bylo jasné, že tímto jeho večerní návštěva končí. Možná je to lepší, aspoň neplácnu nebo neudělám nějakou další hloupost!

Erik se se mnou rozloučil a ve dveřích se na mě ještě naposled otočil. Tohle mi nedělej! Nenuť mě se na tebe koukat ještě déle, než je třeba. Avšak tento překrásný Zelosian mi řekl už jen jednu větu. Popřál mi na dobrou noc. Ale jak! Mé sny ať jsou ozdobou mého spánku? To je tak krásný! Nestihla jsem mu popřát na oplátku, protože se Erik ihned po těchto slovech vytratil z mého pokoje. „Taky ti přeju dobrou noc“ Zamumlala jsem si tak nějak symbolicky pro sebe. A nemohla jsem se neusmát, dnešek byl rozhodně ten nejdelší a nejpodivnější den v mém životě. Teda, kromě mého přijetí do Chrámu a samozřejmě poznání mistra Kimlana. Nahlas jsem se zasmála. Jo no, ten bručoun mě tenkrát dost vylekal. Avšak pamatuju si, že jsem mu vzdorovala již od začátku. Hm, se mnou to asi nikdo nemá lehké…

Otočila jsem se po mém pokoji a přešla k oknu. Chvíli jsem tam stála a kdoví proč, pocítila jsem nostalgii, snad trochu smutku, což bych neměla. Co asi dělají Ghan a Broaf? Vzpomněla jsem si na své otce. Nerozuměla jsem tomu, ale najednou mi do očí vhrkly slzy. A pak se mi mysl vyjasnila. Myslela jsem na ně, protože mě čeká moje první velká mise. Snad by na mě byli hrdí. Nikdy jsem nelitovala toho, že jsem nepoznala své pravé rodiče. Hm, proč na ně vlastně tak myslím? Možná kvůli tomu, co říkal Erik? Zamyšleně jsem hleděla z okna na noční Coruscant. On se vrací do svého rodného města, a je tak šťastný! Zato já jsem odsud pocházela, nebo jsem si to alespoň myslela, přece jenom, můj prvotní původ byl a nejspíš i navždy zůstane neznámý. Jenže myšlenka na otce mi stále tkvěla v hlavě. Co asi teď dělají? Blbnou, jako tomu bývávalo? Zůstali vůbec na Coruscantu? Tiše jsem tam stála a přemýšlela. Měla bych toho asi nechat, vždyť je to již jedno. A opravdu, uzavřela jsem svoje pocity a usmála se…

Zítra mě čeká velký den! Nemám čas na to přemýšlet nad minulostí. A pak jsem zívla. Tentokrát to nebylo divadélko pro Erika. Skutečně jsem byla nesmírně unavená. Hm, aby taky ne! Vždyť dneska byl zatraceně dlouhý den! Ranní shromáždění, Hady, Zelos II, meditace, procházka, archivy a teď Erik! Po téhle myšlence mi došlo, že bych si již vážně měla odpočinout. A tak jsem šla zpátky ke stolu, kde jsem nechala své koupací potřeby. Tak jo holka, zábavy bylo již dost, teď rychle na kutě.

Ještě jednou jsem věnovala pohled nočnímu městu a naposled zavzpomínala. Tímhle to pro mě končí, už na vás myslet nebudu. Čeká mě velký krok, k tomu aby se ze mě stala rytířka Jedi. Sbohem. Usmála jsem se do prázdna a skoro, jako bych uzavřela jednu etapu svého života. Tu, v které jsem ještě mohla být malé dítě…

Už jsem nic neprotahovala, jelikož únava vzala za své. Vykoupala jsem se, umyla si vlasy a již ve spacím oblečení jsem ulehla do postele. No, teď už mne snad vážně nikdo nevyruší. Sice jsem chtěla spát, avšak ještě na chvilinku jsem se zamyslela. Doufám, že před svým odletem uvidím mistra Kimlana. Přece jenom, chtěla bych se rozloučit. Pronesla jsem v hlavě své přání a pak se konečně zachumlala do peřiny, když se mi vybavila Erikova slova na dobrou noc. „Dobrou Eriku“ Zašeptala jsem si pro sebe a jala se vydat do říše snů…

[East.Wood]

Tvůj pokoj - o pár hodin později...

Ten sen nebyl tím jedním z mnoha, který se Ti běžně zdával. Dokonce v něm ani neúčinkovali běžní aktéři, jako mistr Kimlan, Erik nebo tví otcové.

Viděla jsi lesy, údolí, řeky, krásnou krajinu jako na dlani.
Avšak něco tam nesedělo. Ano, ty postavy! Ty postavy tam dole! Něco s nimi nebylo v pořádku...
Vyrojili se odnikud a mířili rovnou do nedalekého města, které jsi teď tak viděla. Několik desítek osob se potácelo podivným krokem k městu a Tebe napadlo, zda nepotřebují pomoc. Když však první z nich vstoupili na území města, kde se setkali s jeho obyvateli, došla Ti strašlivá věc. Proboha!! Ti lidé jsou...!!!

S trhnutím jsi se probudila. Nevěděla jsi v prvé chvíli, kde jsi a co se děje. Teprve pohled na známé předměty Tvé ubikace Tě ujistil, že jsi doma, tedy v Chrámu. Pohled na čas Ti napověděl, že jsi prospala sotva několik hodin a už se pomalu rozednívalo, čili byl nejvhodnější čas na probouzení se a přípravu k odchodu do hangáru.
Přepadla Tě menší cestovní horečka. Mise je tady!

[Esme du Feu]

Coruscant, Chrám Jedi – Můj pokoj

Usnula jsem a nechala svou mysl plout po vlnách snů. Dřív nebo později jsem si již nebyla vědoma, že spím a nedokázala odlišit realitu od jasné fikce, od snů, od výplodů mé vlastní fantazie …

Stála jsem tam, na docela krásném místě. Z pohledu pozorovatele jsem si mohla užívat dokonalý výhled. Krásné zelené lesy, údolí plné zvířat, poklidnou krajinu, která jenom zářila. Je tady tak krásné ticho, ale kde to jsem? Nikdy jsem tu nebyla, tím jsem si jistá. Podívala jsem se znovu na obzor. Páni, to je nádhera, tady bych mohla být pořád! Avšak kde jsem se tu vzala? Přestala jsem řešit, jak jsem se zde ocitla, poněvadž mne zaujalo něco v dáli. Světla…no, to bude určitě město. Hm, zdálky vypadá docela pěkně, ale co to… … Odnikud se vynořila velká skupina lidí. Tolik lidí? Kam jdou v takovém počtu? Nemusela jsem dlouho čekat na odpověď, protože ta hrstka bytostí se vydala směrem k onomu městu. Bytostí, proč je nazývám bytostmi? Vždyť to jsou lidi, ne? Co se mi na nich tak nezdá? A pak jsem na to přišla. Ano, ta chůze… Sledovala jsem tu vzdalující se skupinu a nevěděla, co si myslet. Chodí tak divně…tak pomalu, jsou snad zranění? Náhle mi došlo, že bych tu neměla tak postávat, a že tito pochodující mohou potřebovat mojí pomoc. Rozběhla jsem se za nimi, avšak najednou to ve mně hrklo. To snad ne! Oni, co jsou zač? Pár z nich se přemístilo již na území města a tamější obyvatelé nereagovali zrovna nadšeně. Co se tu děje? A pak začal řev, obyvatelé města se začali chovat, jak pomatení. Rozebíhali se do všech stran a prosili o pomoc. Popošla jsem tedy blíž, abych přišla na kloub této záhadě a pochopila, co se zde děje, když v tom mi to došlo. To ne, to není možný. Tohle přece nemůže být skutečný! Vždyť ti lidi jsou…!!!

V tu chvíli jsem se leknutím probudila. Co? Kde to jsem? Chvíli mi trvalo, než jsem se uklidnila, avšak pak jsem si oddychla. Klid Esmino, jsi u sebe v pokoji, v Chrámu, tady si v bezpečí. Avšak něco mi vrtalo hlavou a já nad tím musela usilovně přemýšlet. Co mě tak vyděsilo? Pomaličku jsem se začala rozvzpomínat. Ten sen…Co v něm bylo? Nějaká krajina, les, město… V tu chvíli jsem měla hrozně divný pocit, takovou zvláštní předtuchu. V tom městu…Hm, něco tam bylo. No ano, nějací podivní lidé. Nebyli v pořádku. Se vší silou jsem se snažila vybavit detaily svého snu, avšak to se mi bohužel nepovedlo. . Co mě mohlo tak vyděsit? Vím, že na těch lidech bylo něco divného, snad chůze, nebo co to bylo…Mám z toho špatný pocit. Měla jsem v plánu pokračovat v rozvzpomínání, ale při pohledu na svou ubikaci mi konečně došlo, co je dnes za den. Páni, vždyť dneska začíná mise na Zelos II! Zakroutila jsem hlavou. Holka, ty nejsi normální! Přemýšlíš tady nad nějakým bezvýznamným snem, přitom tě čeká pravý dobrodružství! A tak jsem s úsměvem vyskočila z postele…

Automaticky jsem se podívala na hodiny a zjistila, že je právě nejvhodnější čas vstát a připravit se na misi. Je to tady! Nemůžu tomu uvěřit! Velká mise. Paráda, já se vážně dočkala! Trochu jsem se culila, poněvadž se mi v hlavě vybavilo dění včerejšího večera. Erik! Jak já se na toho nádherného Zelosiana těším! A taky Hady! No tohle bude prostě bomba! Protáhla jsem se a celá nadšená jsem se dala do ranních příprav. Dala jsem si nesmírně záležet na detailech. Tak jo, tašku máš zabalenou a máš v ní všechno. Zuby vyčištěný, učesaná, no, tohle není tak podstatný. Byla jsem trochu roztěkaná a i v myšlenkách jsem začala jaksi panikařit. Holka uklidni se, kontrovala si to několikrát, jsi připravená. Usmála jsem se, podívala se do zrcadla, naposled se upravila, a rozhodla se déle již nezdržovat.

Tak tedy směle do toho. Erik, Hady, mistr Kolar a Zelos II tě očekávají! Otevřela jsem dveře od pokoje, vyšla na chodbu a přemýšlela, zda se vydat na snídani anebo rovnou do hangáru. Přičemž se mi znovu vybavil ten zvláštní pocit. Hm, no možná bych se na to někoho mohla zeptat. Je možné, aby měli padawani předtuchy?

[East.Wood]

Tvůj pokoj - ráno...

Nebylo to typické probuzení. Nebylo to ani typické ráno...

Po mírně zděšeném procitnutí z prapodivného snu jsi se začala vracet do reality a najednou zjistila, že den D nastal. Všechno teď bylo vedlejší, nic nebylo tak důležité, jako příprava na výpravu do neznáma, resp. na Zelos II, kde jsi to však stejně neznala. Jistým průvodcem Ti tak mohl být jen Erik, jež o své domovině ovšem nikdy otevřeně nemluvil.

Když jsi už dobrou hodinku po probuzení neustávala v přípravných činnostech, zjistila jsi, že spíše než přípravu na misi provádíš spíše nesourodou činnost a Tvoje mysl je zaměstnána mnoha myšlenkami.

Z nich Tě však vyrušilo klepání na dveře Tvé ubikace. Za nimi se nedočkavě ozvalo: "Tak Esmi, kde to vázne? Cožpak ještě nejsi nachystaná? Já už jsem hodinu na nohou a vyrazil jsem i dřív na snídani... Jseš tam? Nespiii!" halekal známý hlásek nezbedníka Hadona.

[Esme du Feu]

Coruscant, Chrám Jedi – Můj pokoj

Byla jsem tam na chodbě a chtěla se již konečně vydat na snídani. Jenže jsem se stále strachovala, jestli jsem náhodou na něco nezapomněla. No jo, typický, budu si to muset všechno projít ještě jednou. Vrátila jsem se tedy do své ubikace a všechno kontrolovala. Začínala jsem být hodně nervózní, jak z mise, tak z toho zvláštního pocitu. Proč jen mám pocit, že nešlo jen o obyčejný sen? Tady prostě něco nehraje. Otočila jsem se směrem ke své posteli a s hrůzou zjistila, že ani tentokrát jsem si neustlala. Vážně bych si měla začít uklízet, ještě chvilku budu takhle pokračovat a budou se mi ztrácet věci! Zašklebila jsem se. Kdyby tohle viděl Erik, tak by na mě určitě změnil názor. Usmála jsem se s trochu ironickým povzdechem. Ale Esmino, vždyť ty ani nevíš, jaký ten jeho názor je…Hm, a potom co ses na něj vrhla, nebude asi zrovna nejlepší. Chvilku jsem o něm a jeho původu přemýšlela. Ty jeho oči…no, teda oko, bylo tak nádherný. Chtěla bych ho zase vidět. Poté mě napadlo. Možná by mi mohl Erik povědět o Zelosu II, ba dokonce i dělat průvodce! Avšak pak mi zas došlo, že můj vysněný svůj původ tají, a že tudíž se tento nápad zamítá. Jé, nad jakými blbostmi tu přemýšlím! Zlobila jsem se sama na sebe a stále jsem nebyla schopna se nějak více uklidnit. Přehrabovala jsem se ve svých věcech, když v tom mě vyrušilo klepání na dveře…

Tentokrát jsem byla za vyrušení ráda, poněvadž jsem alespoň přestala zmatkovat a dělat nepotřebné věci. Snad to nebudou žádné špatné zprávy. A nebyly, ohlásil se Hadon a začal na mě naléhat, ať si pospíším. No, tentokrát má pravdu. A tak jsem za Hadym vyšla ven na chodbu a odpověděla mu „Já už dávno nespím, tak neprovokuj…“ A šťouchla jsem do něj. „A jasně, že už jsem připravená…a na snídani kašlu...stejně nemám hlad“ Podívala jsem se do pokoje, na své sbalené věci. „Hele, já mám všechno tak nějak sbalený, co kdybychom šli už do hangáru?“ Usmála jsem se a mrkla na něj, přičemž se mi tep začal zrychlovat, jak jsem byla již netrpělivá…

[East.Wood]

Coruscant, Chrám Jedi, chodba

Chápavý Hadon měl úžasnou vlastnost - poznal, když se někdo cítil nesvůj, třebaže by to dotyčný skrýval sebevíc! Přímo detektivní čich z něj dělal jednoho z nejlepších stopařů a padawanů vůbec v jeho věku.

Takže když jsi vyběhla jen tak napůl připravena, neoblečena a roztržitá na chodbu za ním, udělal krok zpět a omluvně mrknul: "V pohodě. Vidím, že ještě potřebuješ chvilku. Počkám Tě v jídelně, potřebuji se trošku najíst a napít. A navíc se tam sejdu s ostatními padawany, kteří letí s námi..." pokýval hlavou a už už se chystal odejít napřed, když v tom se ještě zarazil, otočil hlavu a jen tak mimochodem prohodil: "Jo a Erik Kroid Tě prý čeká v hangáru a je tam s mistrem Kolarem..." usmál se Hadon a odešel vstříc snídani.

Na chodbách a před ubikacemi začínalo být živo, trousily se první skupinky padawanů, někteří jednotlivci teprve počínali s ranní očistou.
Prostě takové klasické ráno v Chrámu...

[Esme du Feu]

Coruscant, Chrám Jedi

Přestože jsem Hadymu navrhla, abychom se hned vydali do hangáru, odmítl to. Určitě si všiml, jak jsem roztěkaná. Kouknu se na něj se srdečným úsměvem na rtech. Jak já jsem za něj ráda, pokaždé vycítí, když jsem nesvá. Trošku jsem zavzpomínala. Vlastně, ne jen u mě. Hadon skoro vždy poznal na ostatních, jestli zrovna něco neskrývají. Má úžasný cit a nedivila bych se, kdyby byl již teď nejlepším stopařem ze všech učňů jeho věku. Tenkrát, když ho přivedli do chrámu, zanechal na všech padawanech velký dojem. Už po prvním týdnu zde předvedl svůj úžasný talent, a tím si u většiny vybudoval respekt. Ušklíbla jsem se. Jo, respekt, ten k sobě my dva máme taky. A to už od prvního dne. Podívala jsem se na něj a jeho chápavou tvář, která nyní jiskřila těma velkýma očima. Avšak my máme něco víc, důvěru a přátelství, které vydrží již navždy. Ještě chvilku se mi v hlavě střídaly střípky vzpomínek o mne a Hadonovi, což mě přivedlo na mnohem lepší náladu. Esmino, podívej se před sebe. Stojí tam tvůj nejlepší přítel! A letí s tebou na misi, tak se už uklidni, bude to dobré. A vážně, pozorovala jsem mladého Nautolana a začal do mě vstupovat klid. Avšak to nebylo poprvé, Hadymu se vždy podařilo mě zcela uklidnit. Pousmála jsem se. Jednou jsem si i myslela, že je to snad nějaké zvláštní nadání, dát mysl druhého do klidu. Hm, no avšak u tohohle malého provokatéra, bych se nedivila ničemu. Nyní vyrovnaná jsem si pročísla vlasy a reagovala na Hadonovu řeč, tedy, že se s ním mám sejít v jídelně.

„ Díky Hady… jo já se ještě trochu hodím do pohody, a pak za tebou a ostatníma přijdu do jídelny…neboj, nebude to dlouho trvat“ Věnovala jsem mu další úsměv a nemohla si pomoc. Já ho chci obejmout, takový rozkošný domácí zvířátko by to bylo. Málem jsem vybuchla smíchy. Ještě, že mi nečte myšlenky, to by dopadlo. Stejně je to neuvěřitelný, jak si spolu my dva rozumíme. Začala jsem zas přemýšlet o Zelosu II. Já nedopustím, aby se ti něco stalo, nikdy. Znovu jsem se na něj dívala a všimla si, že už nejspíš chce odejít, jelikož se pootočil směrem pryč. Potom však ještě jednou promluvil. Řekl jen jednu kratičkou větu, a pak odešel. Ale co za větu! Erik mě čeká spolu s mistrem Kolarem v hangáru? Potěšilo mne to, avšak nenapadalo mě proč. Co po mně asi chtějí? Mám se vydat nejdřív za nimi? Ten nápad jsem zavrhla. Ne, nejdřív půjdu do jídelny, tak jak jsem to Hadonovi slíbila. A alespoň se seznámím s ostatními účastníky mise. Vydechla jsem. A poté si to rovnou namířím za dvěma nemálo pohlednýma Jedi. Tentokrát jsem se ani nezastyděla nad svými nevhodnými myšlenkami. Vždyť je to jedno! Ach, jak já se na tuhle misi těším!

Ještě chvíli jsem pozorovala ranní dění na chodbě, které se nijak nelišilo od běžného. Došlo mi, že dnešní ráno bude po delší dobu mé poslední, tady v chrámu. Tuhle ranní nudu teď nějakou dobu nezažiju. Hm, no zrovna ospalé pochodování po chodbě mi teda chybět nebude. Povzdechla jsem si. Tak jo, už se déle nebudu zdržovat, vždyť jsem Hadymu slíbila, že se k němu brzo připojím…

Šla jsem tedy zpátky do pokoje a tentokrát už neotálela. Pouklidila jsem si, jelikož to bylo znatelně potřeba. Dooblíkla jsem se, vzala si plášť, zkontrolovala svůj světelný meč. Stejně tak jsem se naposled podívala, zda jsem něco důležitého nevynechala, avšak nezdálo se. Uf, tak tentokrát už mám vážně asi všechno. Kéž bych nebyla pokaždé tak nervózní, neměla bych pak tolik zbytečných problémů. Ještě, že mám toho svého Hadyho. Tentokrát jsem se již opravdu naposled porozhlédla po pokoji. Hm, vážně, nic jsem nevynechala. Tak aspoň, že tak. Když jsem pohledem zamířila k posteli, vzpomněla jsem si na dnešní podivný sen a byla rozhodnutá se na to někoho zeptat. Přece to nenechám jen tak, mohlo by to být důležitý. Nyní již klidná jsem vzala do rukou zavazadlo a vyšla z pokoje.

Nebudu se sem znova vracet. Nešlo o zbytečný návrat do pokoje, ale protože jsem se měla stavit v hangáru, přišlo mi rozumné vzít si zavazadla s sebou. Tak jo, jde se na to. Mise začíná! Nadšeně jsem se pousmála a vydala se do jídelny, kde mě již čeká můj přítel a ostatní padawani, letící s námi na Zelos II…