Rallyn Duye- Na jeden nádech (Atalon)

[Atalon]

Netea III, povrch, kanalizace

Když zazní křupnutí, ucítím krev. Kousla jsem se do rtu, ale fungovalo to jako dostatečné tlumení přicházejícího výkřiku. Sice bych podobný retardér uvítala i u zatmění před očima, které ho následuje, ale trocha rozmrkávání slz funguje taky dobře a co je hlavní, moje ruka se opět hlásí do plné služby. Což si jen tak pro jistotu zkontroluju tím asi nejhorším možným způsobem, sérií cviků na protažení ramene.
tak tohle vážně bolí…
Myšlenky to sice dokáží říct klidně, ale já mám co dělat z toho zatraceného žebříku nespadnout když si párkrát zalapám po dechu.
Není ironie, jak rychle člověk zapomene na ten smrad když má na práci jiné věci, třeba přežít…
Rameno i přes další protesty zapojím zpět do práce, protože mě musí dostat dolů. Nelíbí se mu to, ale spolupracuje. Dokonce se po pár příčkách vrátí do běžné rutiny a já dokážu zase volně dýchat neochromená návaly bolesti při každém pohybu.
Když dorazím dolů, jde už jen o tupou relativně snadno ignorovatelnou bolest se kterou si poradím.

K otázkám výběru velení se nehlásím. Nemám k tomu sebemenší důvod, po velení netoužím a plně si uvědomuju fakt, že velitel bez vojáků je k ničemu a přesně to by byl nejspíš můj případ. Takže to že se role ujme Malcolm mi vyhovuje. Což mu dokážu souhlasným přikývnutím.

Pak ovšem přijde jeho první rozhodnutí a mě zase praští mezi uši. Nejen že ze mě dělá de facto zástupce velitele, což je kariéra rozhodně raketová, zvláště když přihlédnu k prozatímní životnosti našich velitelů. Ale a to je pro mě ještě mnohem horší, mě pověří rolí průvodce z toho snad nejnelogičtejšího důvodu jaký jsem kdy v životě slyšela.
“zkušenostem v imperiálních řadách“…?
Odkdy tohle může pomoct uprostřed kanálů, bantha fix!

“Nerada vás zklamu, ale akademickou lekci o výstavbě kanalizačních systémů na Imperiálních základnách kdesi v prdeli vesmíru, jsem zazdila, takže vím kudy kam asi tak jako vy.“
Zřejmě by to chtělo opět trochu míň sarkazmu a možná i vzteku, ale tentokráte už se o to ani nesnažím, protože celá tahle situace už prostě je na odstřel. Na druhou stranu, právě to motivuje nějakou mou část soustředit se a zkusit najít cestu ven.
Kdo se nevzdává cestu si vždycky najde.
Proto se začnu rozhlížet a používat logiku, tu nejstarší navigaci ve vesmíru.
Tak jo, jsme pod zemí a potřebujeme se dostat na povrch. Takže nahoru. Voda teče dolů, takže tam odkud přitéká, by to mohlo být víš. Ale zase máme Hueyho, takže to chce něco lehčího…

“Říkali jste něco o odbočce kterou šel zbytek, nevíte kde byla? Kterým vedla směrem?“
Zeptám se nakonec v naději najít aspoň nějaký záchytný bod, protože tak nějak nepředpokládám, že bych mohla být role průvodce zproštěna.
Navíc mít víc lidí a hlavně zbraní by nebylo špatný.
Dodám si pro sebe a přejedu rukou po noži, mé teď takřka jediné zbrani.

[Needay]

Netea III, povrch, kanalizace

Ale jednou se odtud musíme dostat, jednou se podíváme na povrch kde budete své zkušenosti moci využít vojíne! Takže se obdržených pravomocí nezbavíte.
Narovnal se v zádech a naznačil rukou ať jeho zelený spolubojovník vezme zraněného kolem ramen, doufaje že se tím vyhne rvačce mezi ním a Fillim, který měl zrovna svraštěné obočí a založené ruce.
Ta vedlejší cesta byla hnedle u té první místnůstky, byla to díra v jejim stropu. Nemám páru jak to vypadalo dál... Momentálně bychom mohli být někde... Ještě chvíli mě probodávej pohledem Fillione a já do tebe tímhle kvérem nadělám další technicky přebytečnou díru.
Obořil se na muže který jej počal neskutečně znervózňovat a blokovat jakékoliv racionální myšlení.
Všechny tyhle chodby vypadají úplně stejně tmavě. Je to jak mít na výběr z několika prdelí. Všechny jsou stejný ale nikomu se do žádný nechce.
Filli se snažil odlehčit napjaté dění jednou ze svých, v uvozovkách slavných hlášek. U Augustina bylo znát, že s každým dalším slovem víc a víc přikládal do ohně.
Takže jdeme namátkově, na nějaké rozpočítávání není čas.
Rozhodl se diskuzi přerušit a rozešel se tak do temné půlkruhové chodby. Všichni pak rozsvítili své fajfkové baterky.

[Atalon]

Netea III, povrch, kanalizace

Výběh divokých strillů se zapáchajícím jezírkem a opičí dráhou.
To bylo asi nejlepší pojmenování naší situace, na které jsem přišla, nebo přesněji řečeno jeho nejslušnější variace.
Není nad to se vzájemně pozabíjet ještě před akcí.
Myšlenky na sehranost našeho týmu mě bezděky vraceli na Caridu, a zpět do sněhového plastoidu. Ani v imperiálních složkách přirozeně nechyběla rivalita nebo osobní antipatie, o tom vím celkem dost, ale na rozdíl od tohohle zvěřince měla vždy nějaký pevný řád. Zdi výběhu postavené velením a pevným rozdělením, tou selektivitou které jsem nikdy nedokázala přijít na chuť. Teď bych jí ale snad i uvítala. Trocha toho tupého pochodování ve formacích, trocha té služební disciplíny upozaďující všechno kromě úkolu, by z téhle skupiny dokázalo udělat smrtící nástroj. Smrtící i pro někoho jiného než jí samou.

Tohle se vážně začíná vymykat!
Se skoro úzkostným výrazem se ohlédnu na Malcolma a doufám… já ani pořádně nevím v co doufám, snad v nějaký záblesk vůdcovského charismatu který všechny srovná a jednoznačně dokáže právoplatnost pozice kterou si usurpul. To jak ale nakonec situaci vyřeší…
No hnát nás dál není špatný systém, soustředit nás na práci, namísto… Jen u toho postupovat s aspoň nějakou logikou a ne rozpočítadly!
Nacpu se dopředu, vedle velitele. Vzadu s ostatními bych byla beztak zbytečná, cokoliv co řeknu může jen přilít olej do ohně a to nepotřebujeme.
“Možná netuším kam jdeme, ale nemohla bych jít napřed? Na průzkum. Kvůli dalším vodopádům a tak.“
Tohle není nejchytřejší nabídka a já to vím snad ze všech nejlíp, ale prostě to chci udělat. Pokusit se snížit rizika, být prvním kdo narazí na potíže. Možná to není dobrý přístup, ale nedokážu na sebe teď myslet jinak než jako na jednoho z mála členů naší skupiny, co si udržuje dost chladnou hlavu na to, aby jí v případě potřeby používal. Který nedělá unáhlená rozhodnutí, jen proto že by měl nějaká udělat. A pořád mi to přijde jako lepší nápad než začít shazovat před ostatními rozhodnutí velitele kterým nechci být a který mi navíc podle všeho aspoň trochu věří.

[Needay]

Netea III, povrch, kanalizace

Kuželovitá světla se často kříží a dávají vám možnost pohlédnout několik málo metrů před vás. Na zemi před tebou a Malcolmem kterého jsi právě doběhla, se táhnou vaše dva černé stíny. Tubus tvořený kameny, kterým právě kráčíte, je vlhký a ze zakulaceného stropu padají kapky, ty se za tichého žblunknutí přidávají do louže, jež se táhne celou touto studenou chodbou. Kameny jsou na mnoha místech porostlé mechem a houbami.
Dobrá rozumím, vezmi si s sebou Filliho a téže tu druhou pušku. Udržujte rádiové ticho, ať zůstaneme neprozrazeni.
Mal se znatelně nuceně usmál. Ohlédl se přes rameno na trojici.
Musíme najít co nejrychleji nějaký výlez a někam ukrýt Hueyho, tady mu moc nepomůžeme. Důvěřuji ti, až se dostanete k nějakému výstupu, nech Filliho dole ať pro nás dojde a ty se porozhlédni nahoře, ať všechny nepošleme do pasti.
---
Nechávám tu prostor pro případnou debatu s Malem, nebo Fillim

[Atalon]

Netea III, povrch, kanalizace

Rozhodnutí hodné veli… cože?!!
Naštěstí myšlenky tentokráte plynou rychleji než stíhá reagovat jazyk a já stihnu tuhle funkci vypnout dřív než vypustím něco… cokoli.
Jít s Fillim? Já? Ehm…
Chvíli mám hodně… ne tohle ani v nejmenším nevystihuje to co prožívám při představě dalšího pochodu s naším kňourou, protože to se dá přirovnat leda k bouři nad Kaminem, nebo něčemu podobnému do čeho bych teď s chutí Mala strčila. Jenže…

Jak ustupují prvotní myšlenky a snad i pohled vraha, jak přinejmenším doufám, objevují se jiné, ty rozumnější, hledající souvislosti a věci začínají dávat smysl. Nějakou jeho skoro až děsivou formu.
Že bych nakonec Malcolma podcenila?
Jsme na stejné straně, tedy aspoň já jsem, takže mi ta myšlenka nakonec tolik nevadí. Ale i tak je na uvědomění si, že odříznutím Filiho a jeho posláním na průzkum se mnou, se vlastně Malcolm zbaví problému jejich vzájemného popichování a ještě získá průzkum, který bude moci jít opravdu dál než bych mohla sama… no přinejmenším zvláštního.

“Ehm, rozumím.“
Vykoktám nakonec a střelím pohledem po Fillim. Tak nějak skoro čekám nějakou reakci, jen si po tom všem nejsem jistá jakou vlastně. Možná nějakou stížnost typu “proč zase já“ ale vlastně nic co by mohlo změnit Malcolmovi rozkazy, proto hned pokračuju.
“Jestli narazíme na rozbočku, tak necháme znamení, kudy jsme šli.“
Dodám věc, takřka samozřejmou, ale přijde mi nějak dobré jí říct.
Lepší než je nechat tápat, protože jí neviděli.
Ospravedlním si a natáhnu ruku pro zbraň, jejíhož doprovodu se rozhodně nebráním. Coby průzkum to nejspíš budeme my kdo se potká s případným nepřítelem první a z myšlenky házet po jednotce plechovek, zjišťujících odkdy se krysy v kanálech hádají basikem, blátem, nebo v nejlepším nožem, opravdu nadšením neskáču.

[Needay]

Netea III, povrch, kanalizace

Jsem rád, že nic nenamítáš Duyeová.
Touto větou ukončil váš krátký rozhovor a semknul jeho už tak úzké rty. Filli jako by si tě zezadu snad prohlížel, neboť s tebou navázal oční kontakt ještě před tím, než jsi plně otočila hlavou. Ve tváři měl znechucení z celého tohoto místa. Odplivl si stranou.
Proč zas já?!
Vyřkl očekávaně. Šáhl si pod do poloviny těla rozepnutou špinavou blůzu, a vytáhl malého tvora, který připomínal křížence pijavice a žáby.
Tohle je nepěkný místo pro rande.
Už se připravoval, že si onu druhou pušku, jež vám Mal přislíbil, vezme on, ale když skončila v tvém náručí, skousl si jazyk.

Během chvilky jste se s Fillim ostatním ztratili z dohledu. Kráčeli jste přibližně pět minut, nežli jste narazili na první odbočku, pak následovala druhá a posléze třetí.
Takže Rall, můžu ti tak říkat že jo? Myslím, že jsme tenkrát nezačali za správný konec provazu, hm, zmiňovat provaz, když jsme tě měli svázanou, asi není úplně na místě.
Druhou část věty pravil šeptem.
A pamatuješ, jak...

Corelia, neznámé místo

Otevřela jsi oči, jediné co jsi mohla zřít, byla vše obklopující tma. Pak někdo sevřel rukou hrubý pytel, co jsi měla přehozený přes hlavu a strhl ti jej, vyškubl ti při tom i pramínek tvých vlasů. Místnost byla osvětlená pomocí naproti tobě umístěnému malému zamřížovanému větracímu oknu. Po chvilce se ti obrys před ním změnil v osobu. Plivnula ti do tváře.
Imperiální špína.
Osoba, kterou dnes znáš pod jménem Filli se tvářila, že pokud tě bude chtít zabít, tak především za to že tě jemu hodili na krk. Nejraději by teď byl někde úplně jinde, to dával v znuděné tónině hlasu náležitě znát.
Jaké je tvé jméno, hodnost, a s kterou posádkou ses sem přisrala?
Monumentálně stál naproti tobě, mezi vámi se nacházel pouze dřevěný stolek. Dalším kusem nábytku byla další židle vedle jediných dveří vedoucích z této místnosti.
---
Odpovědět můžeš klidně pouze na tu druhou část

[Atalon]

Corelia, neznámé místo

Imperíální síly a Carida sice byli konečně za mnou, teď už bezpochyby nenávratně. Čas pro dovolenou byl dávno pryč a to že jsem se neukázala ani doma, ani na základně už někomu dojít muselo. Nemluvě o těch částech svého majetku a života, které jsem se rozhodla po sobě zamést. Nebo tomu, že jsem otci vlastně svůj úmysl, přirozeně bez detailů, vmetla do tváře při posledním videohovoru. Ale to přede mnou se zatím nevyvíjelo až tak světle. Jistě že jsem si nemyslela, že mi na uvítanou rozvinou červený koberec. Vlastně udělat rebélie něco podobného, tak se asi na místě obrátím a uteču, ale zase…

Mozek se začíná vzpamatovávat a lepit dohromady střípky minulosti. Všechno je to ale nějaké pomíchané a zmatené. Navíc se probouzí i tělo a reflexy začínají hulákat na poplach, což soustředění zrovna nepomáhá.
Provazy si uvědomím celkem automaticky. Když si chce člověk promnout oči a ono jaksi nic, tak je to otázka času. I místnost si uvědomuju spíš z drilu. Pozůstatky základního výcviku, obrany před výslechy, reaktivity a takových těch věcí. Všeho toho při čem si na mě většinou hodlal někdo smlsnout. Jednoduchá místnost, sklad, nebo sklep, něco takového. Jednoduché vybavení, stůj, židle, on, okno, dveře…
Bod jedna, zbavit se provazů.
Bod dvě, najít kamery.
Bod tři, zneškodnit…
Zastavím dril a zatřesu hlavou s jemnou připomínkou měnící situaci jak pro ně, tak pro mě.
“Jsem tu dobrovolně.“
Není to ta nejlepší odpověď a ten podrážděnec přede mnou na ní sotva bude reagovat nějak mile, ale patří víc mě než jemu. Protože koneckonců opravdu jsem tam kde jsem být chtěla… Tak nějak.
A funguje to, mozek přehodí výhybku a seznam priorit se začne postupně měnit.
Bod jedna, co se sakra stalo!
Začnu se hrabat ve vzpomínkách a světu kolem nevěnuju víc než nezbytnou pozornost. Vzpomínám si na závěrečný obřad, na hrdé přebírání ocenění a oficiální hodnosti. Na mé přidělení k základně v Imperiálním městě, nic neobvyklého. Standartní start pro nejlepší absolventy. Taková ta čekací stanice, než si vás vyhlídne někdo víš, komu přijdete užitečný…
A vzpomínám si na transportní loď. Použití menšího přístavu, údajně kvůli množství odjíždějících. No po tom kolik milých vztahů jsem za sebou nechávala se asi moc lidí nedivilo, že radši poletím civilní linkou s rodinami, dělníky a lůzou. Pak už bylo snadné vyměnit lístek na Coruscant za ten na Corelii… Ještě zavolat otci a informovat ho…

Ten obličej!

Ten výraz panické hrůzy když začal chápat, že tohle je sbohem nejen jemu, ale především Impériu. Že se jeho dceruška, ta kterou se poslední tři roky tak vychloubal rozhodla přidat k tomu odpadu. Že se rozhodla zradit. Pohled vyděšeného potkana křičící co teď bude s námi? Ano to byli věci co ho zajímali. Živě si to umím představit. Otázky, jak jsem jim to mohla udělat? Co si o sobě myslím? Co si o nich teď budou myslet?
Ani na vteřinu mě nenapadlo že by se mohl starat o to proč, tak jsem se mu to ani vysvětlovat nepokoušela. Bylo to moje rozhodnutí a z mých důvodů. Jemu jsem to oznámila… no nalijme si čistého vína. Z trucu.

Ale pak přichází divná mlha a to je celkem divné, protože si nepamatuju že bych si nechávala vystavět v hlavě Dagobah. Vybavuju si ještě kosmoport Corelie a nějaké to potulování po městě. Pár kantýn a pár rozhovorů co nikam nevedli. Viděla jsem pár demonstrací a do pár se připletla, ale pak…

[Needay]

Corelia, neznámé místo

Filli v světlém šedém kabátu nasazeném přes modrý pletený svetr se zapřel rukama o stolek, jeho ztrouchnivělé nohy pod tou váhou tiše promluvily a po kachličkách popojeli. Dlouhé neučesané vlasy se dotknuly desky stolu. Svraštil své husté obočí a s klidem se tě otázal.
Takže mám očekávat že si sem pro tebe jakožto návnadu k dovedení do tohohle místa přijdou?
Naučeným pohybem tasil blaster a jeho dvěma chladnými ocelovými hlavněmi se dotkl tvého čela.
Zkusíme to znova, jak se sakra jmenuješ? Nebo chceš aby tě tu našli rozstřílenou na sračky?! Koukej promluvit, nebo jestli mě pak vedení donutí ten svinčík co z tebe nadělám uklidit, tak z tebe ještě dodatečně uvařím místním zvířatům guláš!
Pojistka cvaknula a zbraň ti zatlačila hlavu o něco víc dozadu. Tento muž se ti zdál jiný než jak ho znáš dnes. Nejde ovšem pouze o jeho čistší- méně zabahněnou vizáž. Tato verze byla mnohem vyrovnanější.
A výš ty co? Měl bych ti nejdřív udělat osobní prohlídku, však výš, možná tak bude tvá identifikace jednodušší.

[Atalon]

Corelia, neznámé místo

Jak originální…
Tohle asi není nejlepší směr, kudy věci brát, ale jak se mu ubránit. Zvláště když zkušenosti z Caridy ještě září novotou, nebo se přesněji ještě nestihly zcela zatáhnout a vyblednout. Ale radši se odhodlám k logice než sarkazmu, konec konců chci si tu nadělat přátele a ne…
…skončit jako guláš pro místní zvířata… ehm…

“Tak zaprvé, jmenuju se Rallyn Duey, jestli čekáš hodnost nebo číslo, tak si zajeď na Caridu a zeptej se v informacích, oběma nám to ušetří dost vysvětlování…“
Ta část s logikou bez jedovatosti nejde zas až tak dobře jak jsem si představovala, ale… no zkuste si být milí když máte u lebky blaster.
“Za druhé, rada pro příště. Když chceš od někoho odpovědi, dej mu nejdřív čas aby přišel k sobě. S mžitkama před očima se myslí dost špatně.“
Neubráním se drilu a očima přejedu místnost, jak mi to jen blaster dovoluje. Nějak se mi nechce věřit, že je muž přede mnou jediný divák téhle show.
“A za třetí, tu osobní prohlídku si hodně dobře promysli. Přišla jsem sem pomoct. Ať už tomu věříš nebo ne. Ale jestli to zkusíš, tak ti garantuju, že prvním co udělám v rebélii bude, že povečeřím moc dobrý guláš.“
Vrátím mu jeho pozvání. Pokusím se mluvit klidně, trocha toho ledového klidu neuškodí, a trocha je taky to maximum co se ve vás najde ve chvíli kdy každá buňka vašeho mozku řve, jen se mě zkus dotknout.
Možná bych měla začít na stůl sypat fakta, nějaké to přistoupení na jeho hru, ale mozek se prostě bouří. Už jen z prosté prozíravosti.
Imperiální zrádce co se okamžitě zhroutil a vyzradil všechno co kdy věděl, slyšel, zaslechl, nebo si vymyslel? Jo to by byla rozhodně posila kterou bych do svých řad chtěla.

[Needay]

Corelia, neznámé místo

Skvěle, možná se toho povýšení přeci jen dočkám.
Uchechtne se. Vyvíjený tlak na tvé čelo ustal a jeho osobní zbraň se vrátila do svého pelíšku v podobě černého nylonového pouzdra, připevněného ku opasku. Dozorčí si dotáhl židličku a otočil ji opěradlem naproti tobě. Rozkročmo se posadil a semknul ruce.
Za prvé, uštěpačné poznámky si strč do černý díry, stále jsem tu já kdo ti může protáhnout ďouru tou tvou kedlubnou.
Sledovací zařízení v podobě zastaralé kamery, pověšené u stropu za tvými zády, v rohu místnosti, mezitím přenášelo dění na vzdálenou obrazovku.
Za druhé, doufám že si nemyslíš že tě přijmeme ihned bez zaváhání mezi sebe, bez jakékoliv znalosti o tvé osobě? Pochop naší obezřetnost. Můžeš být dvojitým agentem, že...
Krátce se odmlčí.

Pokud máš zájem abych shledal že můžeš být pro naší věc přínosem, protože pak to budu moci ventilovat na vyšší pozice, zopakuj nahlas tvoji identifikaci, včetně jména, hodnosti, čísla, jednotky. Nadále mě zajímá jaké máš pravomoce, přístup k informacím.
Z pod kabátu rozložil na stůl mapu s rozsektorovanou planetou.
A tady mi prstíčkem, až tě rozvážu ukaž kde se nachází základna jednotky ke které jsi přidružena. Upřesni kde jsou sakra v areálu skladiště, kasárny, strážní věže, vstupy do případných podzemních komplexů, kudy vedou zásobovací trasy.
Chci vědět kolik, kolik jich tam tak je, vojáků. Takže složení, kde jsou hlídky, v kolik je střídání, jaké hračky máte k dispozici. Nachází se tam prostor pro přistání? Kolektory, vzduchotechnika, generátory, zásoby vody?
Svraštil obočí. Krátce zašantročil v náprsní kapse. Vytáhl z ní malý rybářský nožík.
Věř mi, že pokud se pokusíš o útěk, tak se ti to nepodaří.
Zašklebil se, obešel tě, a přeřezal tvá pouta.

[Atalon]

Corelia, neznámé místo

Už otevřu ústa abych mu odsekla poznámkou o tom že být dvojitý agent tak asi budu mít krycí informace, takže kecá bantoviny. Naštěstí se ale včas zarazím a věnuju si hodně nemilou sérii nadávek, protože přesně to je to poslední co bych mu v takovéhle chvíli měla připomínat.

Vzápětí jsem ale za své rozhodnutí ještě šťastnější. Vlastně se mám co dělat nerozesmát když jsou má zápěstí konečně osvobozena. Dokonce mě napadne vyzkoušet, jak těžké by bylo mu ten nůž, nebo blaster vzít, ale nakonec skončím opět u prostého faktu, že já tady být chci.
“Utíkat?“
Vyslovím proto podiveně a promnu si zápěstí.
“Proč bych se snažila utíkat, když bylo tak těžké se sem dostat?“
Dodám a pohodlně se protáhnu.

“Ale když to chcete vědět, tak jsem Rallyn Duey, svého času poručík, číslo TK-741-83, přidělena na základnu 22 v Imperiálním centru z výcviku na Caridě. Pravomoci žádné, informace obecné, status zběh a teď už i zrádce. A předpokládám, že vaše obezřetnost si to může ověřit.“
Říct něco takového s ledovým klidem a ještě se u toho protahovat jako kočka loudící misku mléka asi není ta nejlepší reklama ani nejrozumnější metoda jednání, ale snažím se působit přátelsky, vážně ano, tak jak to jen za daných okolností jde.
“Z čehož asi vyplývá, že s informacemi o místní situaci vám moc pomoct nemůžu, promiňte.“
Dodám ještě o něco vážněji a jak doufám i profesionálněji. Ještě mě napadne dodat, že pokud chtějí, tak jim s průzkumem ráda pomůžu, ale věnuju si rychle další pomyslnou facku za pitomé nápady a zůstanu mlčet.