Před dávnými časy v předaleké galaxii…
V době vzestupu Republiky,
v době klidu a prosperity
po Velké Hyperprostorové válce.
Kdesi v hlubinách Nezmapovaných oblastí,
na planetě Dromund Kaas,
roste prastará síla Sithského Impéria
přísahající svou pomstu Republice.
Ukryté v bezpečí opět začíná růst a expandovat.
Desítky soustav již padly pod jeho kontrolu ať už z vlastní vůle, či silou.
Tisíce ras spojují své síly a znalosti v budování nové říše.
A tisíce mladých mužů a žen vchází do bran majestátní Sithské Akademie.
Najít zde a naplnit svůj osud ve službě Impériu a jeho nesmrtelnému vládci.
Ale ani Impérium není bez poskvrnky.
I za jeho hranicemi číhá nebezpečí.
Nebezpečí nekonečných pokusů o převrat.
Nebezpečí šeptem nesené zvěsti o formování hnutí,
nazývají se Novým Proudem a jejich cílem není nic menšího
než změnit tvář celého Impéria
A do toho všeho se začíná šeptat,
že se zámky otevřely,
že Černé Srdce bylo odhaleno...
“Je to tradice.“
Prohlásí Iaxic Kiminn, Správce Akademie, a opře se ve svém křesle. V jeho pracovně je shromážděn celý Hlavní sbor, zástupci všech čtyř větví akademie spolu s několika instruktory, jejichž obory jsou natolik podstatné aby si vysloužili místo v rozhodování o důležitých věcech. Tím kdo teď ale stojí před Správcem není nikdo jiný než Grice Venau, Hlava Logistické větve a jeden z vizionářů nové doby.
“Je to plýtvání!“
Vykřikne pohoršeně a pěstí udeří do desky kameného stolu.
“Zvláště teď když…“
Svou zapálenou myšlenku nedokončí, protože pohled Správce jej zarazí, ještě než stihne vyslovit slova, jména o nichž se nemluví, o nichž se mluvit nesmí.
Nic takového jako Nový Proud není, žádná krize prostě není. Tak to prostě je.
“Copak bojíte se, že vaši studenti v turnaji vyhoří?“
Přisadí si Garm Maduel, Hlava Vojenské školy a jeden z mála lidí v Impériu honosící se titulem Moffa. Nebýt jeho vážných zranění, zbavujících ho pravého oka, paže i nohy, vedl by teď nejspíš další z velkých tažení a hořkost této situace nezapomíná připomínat při sebemenší příležitosti k provokaci.
“Turnaj to tradice.“
Zopakuje klidně Správce, aby přerušil narůstající napětí mezi svými podřízenými a připomněl mladému Vůdci Logistické školy prostý fakt.
Závěrečné zkoušky prvních ročníků tvoří Velký turnaj. Klání všech studentů prvních ročníků, nehledě na větev, nehledě na výsledky, které nezřídka končí prolitou krví a zmařenými životy. Tak pravý tradice.
“I tradice se mohou měnit, když zastarají!“
Grice Venau, má ve svých názorech jasno a neváhá je dát najevo.
Z křesla za ním vyskočí na nohy postava zahalená v plášti, zahalujícím obličej zhyzděný jizvami.
“Jak se opovažujete!“
Hlas Omafa Melneho zní stejně spáleně, jako vypadá jeho tvář a řeže stejně jako žlutě žhnoucí oči v jeho tváři. Jako instruktor Tradicionalizmu a Filosofie si tuto poznámku nemohl nechat líbit. I když, když se objeví z pod jeho hábitu záblesky blesků pobíhajících po jeho ruce, je jasné, že se situace vymyká z rukou.
Už zase!
Jak si připomene Správce, než se náhle místnost ponoří do temnoty.
Ne není tma, světla lumalamp ozařující jindy příjemným příšeřím správcovskou kancelář, stále svítí. Přesto je zde temno. Temno a mrazivo. Místností, jako by procházel závan mrazivých plání zahryzávající se do kostí všech přítomných. Zmrazující morek v kostech do poslední kapky, svírající hrdla a probouzející instinkty strachu, tak silné, že i drax, jeden z místních dravců ochočený Správcem se na svém bidle schoulí do malé kuličky šupin a peří.
Jen dva lidé dokáží překonat tlak této přítomnosti a pohlédnout ke dveřím. Na postavu zahalenou ve sněhově bílém plášti s modře žhnoucími ornamenty prastarého sithského jazyka, zahalující celou její identitu, kromě ženských rtu v jemně rýsované bradě vystupující zpod kápě. Postava vykročí do místnosti, ale její přítomnost nevytvoří žádnou ozvěnu kroků ani pohybu, jako by před ní uhýbala sama realita a ona dost možná uhýbá. Protože každý ze zde shromážděných členů rady Akademie jí ustoupí z cesty se skloněnou hlavou bez sebemenšího pokusu vzhlédnout, jako by k mršině na níž se krmí smečka strillů vcházela tuk’ata. Dojde až ke stolu před Správce a zpod pláště se vynoří štíhlá ženská ruka ovinutá několika ornamentálními tetováními. Nad její dlaní se ale vznáší něco mnohem důležitějšího, něco…
Správcův pohled ovládne hrůza, když jeho oči uvidí…
Černý krystal vytvarovaný do křišťálové korunky volně se vznášející nad ženskou dlaní, není větší než holokronový krystal, ale je jiný. Každá z jeho bezpočtu ploch jako by skrývala nevysvětlitelné tajemství, Jako by každou jeho hranu, každý lom tvarovala milénia a přitom, jako by na něm nebyl ani náznak času.
“Vize promluvili.“
Má ladný tichý jemný hlas, ale jeho poselství přináší neklid a nepokoj.
Správcovi oči se vytřeští a jeho rysy roztřesou.
“Je tady?“
Vykoktá ze sebe nakonec s námahou.
“Ano. Mezi vašimi studenty.“
Oznámí mu klidně žena v bílém a její rty rozvlní jemný úsměv. Ladně stáhne ruku a krystal se lehce snese nad desku stolu kde se, pár centimetrů nad mramorovým povrchem zastaví a zůstane vznášet.
“Bylo rozhodnuto.“
Dodá a prstem klidně pohladí krystal. Pod jejím dotykem se v jeho jádru objeví rudá záře pulzující jako bijící srdce. Žena mu věnuje ještě jeden dlouhý pohled, než se obrátí a stejně nepřirozeně, jako přišla i odejde, zanechávajíc za sebou atmosféru těžkého hřbitovního ticha a krystal vznášející se nad deskou stolu.
“Vize promluvili. Turnaj rozhodne“
Zopakuje hořce Správce, aniž by dokázal odlepit byť jen na okamžik pohled z krystalu.
“Musí to být. Žádá si to Síla.“
Odpoví mu jednohlasně ostatní, všichni až na jedinou ženu, na ženu stojící v koutě opřenou o zeď, tiše pozorující svýma pronikavýma zlatě žhnoucíma očima krystal na stole.
“I kdyby je to všechny mělo stát život.“
Zašeptá tiše a hořce.