Kapitola 1. Pět let po Inwitu
Ornstein
Když s Artoriem přistáli na planetě už se stmívalo. Byli daleko od jakéhokoli většího města na hranici ničeho. Všude kolem byly lesy, osady, nebo alespoň louky. Tady? Tady byla jen mrtvá tráva a zčernalá země.
"Tak přesně uprostřed tady toho... je náš cíl." Zamával rukama Artorias a poté ukázal na jediný náznak budovy, který byl široko daleko.
Ornstein si právě svazoval svoje nezvykle odrostlé vlasy za hlavou a hleděl na tu devastaci.
"Celý den jsme na nohou... já chápu, že víš, co děláš... ale ráno to bude moudřejší." Zamručel po chvíli. Jeho společník byl stejně unavený, jako on a tohle mohlo počkat. Vyšetřit, co se tady vlastně děje a proč. Ale oba měli podezření. Tam pod zemí byl chrám a v něm něco, co vysávalo život z téhle krajiny. On i Artorias měli podezření, že to má co dočinění s Temnou stranou Síly, ale jistí si být nemohli.
"Pojď... vyspíme se a pak vyrazíme." Otočil se a vyrazil po rampě zpátky do jejich lodě. Artorias ale stále hleděl na místo. "Artorie... jdeme." Na druhé vybídnutí se jedi otočil a vyrazil k němu.
Každý skončil na svém křesle v pilotní kabině a odebrali se ke spánku.
*
Ornsteina probudil čerstvý vánek a divné zvuky. Ohlédl se po druhém křesle, ale Artorias nebyl nikde. Z rohu kokpitu si za pomoci Síly do ruky přitáhl své světelné kopí a vydal se krátkou chodbou do hlavní místnosti lodi.
Co tam spatřil nečekal. Čtyřnohé šupinaté zvíře, které chrochtalo, jak trhalo jednu z kožených sedaček na kusy a hlasitě při tom žvýkalo. Stačilo slabé natáhnutí v Síle a zvíře poslušně odešlo.
Poklepal si na zápěstní počítač a zapnul vysílačku. "Kam jsi šel?" Položil jednoduchou otázku v naději, že se jeho kolega nezatoulal mimo signál.
Vysílačka o vteřinu později zapraskala a ozývaly se zvuky meče narážejícího na kov. "Mám tu trochu šrumec!"
Nepotřeboval vybízet. Vyběhl z lodi, tak aby se až ke svému domnělému cíli nezadýchal.
*
Obelisk, nyní z velké části pokrytý zeminou a vegetací měl malý vchod, kterým proklouzl a následoval dlouhým schodištěm do podzemí. Následovala chodba, ve které slyšel zvuky boje svého přítele.
O několik vteřin později doběhl do kruhové místnosti, jak Artorias ničil posledního droida třímajícího meč. Na zemi jich napočítal dobrých patnáct, byli staří, pokrytí prachem a některým chyběly části.
"Tohle je ráno?" Optal se, a opřel se o kopí. Místnost byla zničená už než sem přišli, pilíře podporující strop byly polámané a jen některé stále ještě plnily svou funkci.
"Nemohl jsem spát. A i tak bych počkal na tebe."
Ta jeho lehkovážnost a arogance jej někdy udivovala. Artorias měl spoustu úspěchů a po Inwitu, kde jej potkal se mu dostalo velkého respektu od všech lidí na dvou planetách. Jim všem, ale Artorias byl do té doby ve stínech Řádu, vykonávajíc svoji práci.
"Tak už to dokončíme, když už jsme tady."
Ornstein jen zamručel a vydal se za Artoriem. Společně museli zvednout velké kamenné dveře, pod kterými podklouzli a zablokovali je jedním ze zlomených pilířů.
Sešli po točitém schodišti a ocitli se v místnosti daleko větší, než byla ta předchozí. Bylo zde spousta vysušených těl, jejichž oblečení se dávno rozpadlo a kosti sotva držely pohromadě. Uprostřed místnosti se tyčil masivní kámen pokrytý runami. Jeho rudá záře dominovala místnosti.
"Tohle je ono... nexus." Zašeptal Ornstein, co bylo zřejmé a snažil se ignorovat tu temnotu, co cítil. Tohle místo, ta záře... jen se to zesilovalo.
"Jsi si jistý, že tohle zvládneme?" Řekl nahlas a vystoupil více vpřed.
"Ano... budeme muset. Pokud to neuděláme my, dostanou se sem Sithové. Kdo ví, co by s tím dokázali."
Oba přistoupili blíže. Bylo to riskantní, tohle místo se mohlo bránit daleko za jejich schopnosti.
Artorias natáhl ruce před sebe a Ornstein udělal to samé. Oba se teď museli oprostit od temnoty, pocitů a všeho. Jen sebou nechat proudit Světlou stranu Síly, zhmotnit ji do tohoto světa a očistit toto místo.
Netušil, jak dlouho uplynulo, ale konečně je zahalilo světlo, které se rozšiřovalo. Ornstein cítil moc, která toto místo měnila. V zápětí se to ale obrátilo, světlo ubývalo a temná energie rostla, rudá záře začala pohlcovat jejich okolí.
Teď už se nemohli vzdát, museli odevzdat vše, co měli. Světlo kolem nich opět zesílilo a Artorias už jej směřoval na obelisk. Ornstein pokračoval stejně a po chvíli rudá záře téměř neexistovala. Oba se celí klepali a téměř nedokázali stát na nohou.
Potom vyšlehl blesk. Ornstein stihl ukročit, ale tlak útoku jej odmrštil několik metrů daleko. Než se stihl zvednout, Artorias vyletěl do vzduchu a ten samý blesk do něj několikrát udeřil. Bezvládné tělo spadlo na zem a jakékoli stopy po Temné straně byly pryč.
Ornstein se dostal po všech čtyřech k padlému jedimu. Nedokázal vstát a sotva popadl dech. Otočil svého přítele a odepnul mu z opasku meč, aby sem přivedl trochu světla.
Artorias dýchal, jako reek, klepal se více, než on sám a ruce měl celé spálené, plášť a všechno oblečení pod ním měl od zápěstí až po lokty připečené ke kůži, tunika se mi zlehka na hrudi barvila krví, ale žil. V jeho očích se stále zrcadlila ta rudá záře, která zmizela před notnou chvílí.
Rebekah
Ruce měl omotané obvazy nasáklými bactou. Byl na tom čím dál hůře, téměř se nehojil, vykašlával krev a skoro nespal.
Viděla na něm, jak se zhoršuje.
"Nepomůžou mi. Nemusím tam ani chodit." Promluvil po chvilce přecházení po mistnosti. Už na kroku samotném viděla náznaky kulhání a už dlouho nezvládl chodit vzpřímeně.
"Tomu nevěřím, nenechají tě jen tak zemřít. Do teď se snažili."
"Ale nic nepomohlo! Je to horší a horší. Pokud mi nepomůžou, najdu si někoho, kdo ano."
Neuměla mu poradit, ani nevěděla jak mu pomoci. Dokonce ji nenapadalo, co říct, aby to nezhoršíla.
"Vážně věříš, že se to jiným povede? Ti mistři jsou v radě z určitých důvodů." Artorias se svalil na židli a promnul si oči.
"Mám pár možností, Matukai, Jal Shey a všechno je lepší, než čekat na smrt." Nemohla se s ním přít. Nechtěla ho vidět umírat, ale i přes to se to dělo. Den za dnem.
"Už jsem si nachystal stíhačku a vše co potřebuju. "
Rebekah nasucho polkla a olízla si rty. "Ty už ses rozhodl, že odejdeš." Řekla, jakoby tomu nevěřila, nechtěla.
"A nic jsi neřekl... až teď?"
"Rozmlouvala by jsi mi to... a já bych zůstal, jak jsem řekl... musím to zkusit." Pomalu vstal a přešel ke stolu. "Nechci, abyste se kdokoli z vás díval, jak umírám."
Chápala ho, nechtěla to vidět, ale zároveň chtěla být s ním. Ne, aby umřel ve své stíhačce někde uprostřed ničeho sám.
"Poletíme s tebou, pomůžeme ti... já..."
"Ty máš povinnosti. Vy všichni." Měl pravdu, zatracenou pravdu, ale měli povinnost i k němu, jako příteli.
"Teď mi pomoc... půjdu si vyslechnout, co mi chtějí říct."
Vstala a podepřela ho, jak ho vedla k výtahu do věře Rady Prvního Vědění.
*
Nechala ho ve výtahu a na chvíli se s obličejem ve dlaních opřela o stěnu. Všichni tři tohle nesli stejně. Bezmoc a sledování, jak přítel umírá.
"Šel si je zase poslechnout?" Ornstein se ukazoval nejméně z nich. Dost si to kladl za vinu, ale také nejvíce ze všech studoval staré texty a trávil hodiny v archivu.
"Ano... chce ale odejít."
"Řekl mi to ráno... nemůžu mu bránit."
Rebekah na něj hleděla, jako na ducha, ale měl pravdu.
"Měl jsem dávat větší pozor... Byli jsme moc arogantní. Je to moje chyba."
Přistoupila o několik kroků blíže a pohlédla do jeho zarmoucené tváře.
"Jsem ráda, že to víš..." Ta slova vyplivla jako jed a vyrazila pryč. Myslela si, že to ze sebe dostane, ale bylo to horší...
Artorias
Cítil se pořád stejně už měsíc. Vlastně se to zhoršovalo. Kůže se mu sotva zahojila, ale pořád to vnímal. To všechno, co očistili v chrámu ho zasáhlo tak, že ozvěnu pořád cítil, jakoby to bylo teď.
Na chvíli nevnímal, co kdo z Rady Prvního Vědění říkal. Pořád jen opakovali to stejné. Byl jejich Stínem, nic víc... jen další voják, který padl za oběť téhle válce.
"Je mi líto, ale nemůžeme ti dovolit nahlédnout do sithských holocronů." To byla věta, která jej přivedla zpátky k realitě.
"Já umírám..." Všichni čtyři přítomní členové rady synchronizovaně kývli hlavou. Chyběl jen pátý, ale i tak by to bylo jedno.
"Tak do nich nahlédněte vy. K čemu vám budu mrtvý?" Chvíli místnost ovládlo ticho.
"Je nám líto Artorie. Už jsme zkusili vše, abychom ti pomohli. Ale Síla má svoji vůli."
"Síla? Síla mě tedy nechá zemřít? Ne... vy jen postrádáte odvahu do těch věcí nahlédnout. Myslíte si, že vás to pošpiní, ale řeknu vám tohle. Jste jen banda pokrytců, ta rovnováha o které stále žvatláte je nesmysl. Rovnováha je uprostřed, ne vlevo, ne vpravo, ale uprostřed!"
"Uklidni se. Neděláme to rádi a tohle neříkáš ty. Jestli chceš, zprostíme tě našich služeb a dožiješ v klidu zde v chrámu, nebo kde si..."
Artorias se jen potichu zasmál. Jim se to snadno říkali... oni měli před sebou života ještě tolik.
"Roky jsem dělal co jste mi řekli. Zabíjel jsem sithy, temné jedie, kohokoli... hledal artefakty, čistil místa od Temné Strany... A takhle mám skončit?"
Dotkl se rukou opasku a odepnul svůj světelný meč.
"Jestli se Řád Jedi stal... bandou starců, kteří se bojí jednat... i kdyby to mělo zachránit jednoho z vlastních... tak už nechci být jeho součástí."
Před sebe zahodil mimo meče také komunikátor, kódové válečky a amulet, který posiloval jeho spojení se Silou, dar který dostal v momentě, kdy se z něj stal Stín Jedi.
"Sbohem... nutíte mě vyhledat pomoc jiných..." Na to se otočil a vyrazil ke dveřím.
"Artorie! Varuji tě! Pokud vykročíš z těchto dveří budeš náš nepřítel."
Ten chladný pocit, bodnutí do zad, nemožnost polknout. Bolest pravé ruky, jak pěst narazila do plechů dveří.
"Po všech těch letech.... po všem, co jsem udělal a co předpokládáte je, že se přidám k Sithům?" Nemohl uvěřit, co si mysleli.
"Ne... nikdy. Je spousta jiných, kteří mi budou ochotnější pomoct, než vy. Chcete mě zastavit? Dobrá... " Roztáhl ruce a čekal, zda některý členů rady zakročí. Všichni ale seděli ve svých křeslech a hleděli na něj.
"Pokud se vrátím, tak o mě smýšlejte lépe." Na to se otočil a odešel.
"Záleží na tom, jak se vrátíš." Slyšel tichá slova. Nezastavoval se. Bylo mu to už jedno. Tady ho nic nevázalo.
Gale
Artorias byl pro něj otevřenou knihou už dávno. Ještě když spolu, jako padawani soutěžili. Ale poslední týdny byl jiný. Choval se, jako kdyby to nebyl on, ale Gale chápal, čím si prochází. Nebo si to alespoň myslel.
Dostat se do navigačního počítače stíhačky nebyl takový problém. Několik jmen planet a souřadnic poznával, o jiných slyšel prvně. Artorias měl naplánovanou cestu, aby neplýtval ani jedním dnem. Byla tady ale také planeta, jejíchž souřadnice nebyly úplné a tím pádem ani nebyl přiřazen název. Souřadnice mu však byly povědomé. Každému jedimu... Korriban.
Počítač zase zamkl a vyskočil z lodě ven. Na chvíli se ta fialovo-bílý stíhač zahleděl. Doufal, že se tahle věc nikdy na tu rudou planetu nebude muset vydat.
*
"Už jsem myslel, že se nerozloučíš." Ozval se hlas Artoriase.
"Co kdybych ti to chtěl vymluvit?" Usmál se Gale a dal se do kroku vedle svého nejstaršího žijícího přítele.
"Proto tady nejsi... Ornstein to nezkoušel." Otevřel nákladový prostor stíhače a pomohl tam vložit dvě tašky, které Artorias nesl.
"A co Rebekah?" Věděl, že když si Artorias něco usmyslí, tak mu to nikdo nevymluví, ale za optání nic nedal.
"Zkoušela to, ale nakonec přestala."
Nikdo v galaxii by ho nepřemluvil. To byla jediná konstanta, se kterou mohli u Artoriase počítat.
"Počítám, že nechceš parťáka na cestu..." To také věděl, jen se snažil prodloužit tenhle možná poslední moment.
"Znáš mě dost dobře, že bych rád, ale všichni máme své místo." Poprvé za dlouhou dobu se Artorias usmál, ale byl to spíše bolestivý úsměv.
"Třeba se ještě potkáme... třeba vydržím dost dlouho a Rada z tebe udělá Mistra Jedi." Oba se usmáli a kývli na souhlas, ale bylo jasné, že takhle dlouho Artorias žít nebude.
Jak odcházel ke stíhačce, menší a zranitelnější, než jindy, Galovi došlo, že právě přichází o přítele a nemůže s tím nic dělat.
"Artorie. Síla tě provázej." Artorias se nahnul přes kraj kokpitu a usmál se.
"Sbohem starý příteli... Síla s tebou."