Cesta Síly

Příběhy a povídky uživatelů fóra zaměřené na tématiku Star Wars, předveďte svou fantazii i vy !

Moderátor: Moderátoři

Odpovědět
Uživatelský avatar
Jordi Linx
Administrator
Administrator
Příspěvky: 6477
Registrován: 14.11.2007 09:50:20
Bydliště: Fyodos
Discord: Yoshi#2991
Kontaktovat uživatele:
Bohemia

Cesta Síly

Příspěvek od Jordi Linx »

Cesta Síly
Jiří Rác

Začalo to jako běžný výlet pořádaný pro nesčetné davy turistů, kteří doufají poznat taje zdejší pouště a jejich památky. Ten den jsem měl to štěstí, že jsem byl jedním z nich, alespoň jsem si to původně myslel, když jsem se těšil na adrenalinový zážitek v podobě jízdě na čtyřkolkách širou a nezdolnou pouští, jež obklopovala vše kolem. Tušit tehdy, co se z toho vyvine, tak by jsi své adrenalinové choutky nechal zajít, i když nikdo neví, co by mě mohlo čekat, kdybych se rozhodl místo výletu do pouště jít potápět …

Blížila se další duna a její prudké stoupání mě přinutili opět pootočit ovladačem plynu více, abych neztratil na své, již tak vysoké, rychlosti. Vrcholek se blížil mílovými kroky a začal jsem se pomalu chystat k pohybu, který měl zajistit, že se ve vzduchu nepřevrátím. V duchu jsem si odpočítával čas než dosáhnu vrcholu … tři, dva, jedna a hop. Vteřinku po odrazu jsem prudce škubnul v rukou a vyrovnal se v zádech, abych udržel přední pár kol výše než zadní a dopadnul na ně dříve. Z dětství jsem měl z kola nepříjemnou zkušenost co se stane, když tomu je obráceně a tehdy jsem to naštěstí odnesl jenom několika škrábanci. Tentokrát jsem však chybu nedopustil a po několikavteřinovém ladném plachtění jsem s menším drcnutím dopadnul na zem a pokračoval kupředu, dokud … se moje čtyřkolka zničehonic s chrčením nezastavila a odmítala jet dál.
„U všech sithů, co s tím sakra je ? A kde jsem vlastně nechal ostatní ?“ zahudruju nahlas, protože o servisu čtyřkolek toho vím asi jako imperiál o povstaleckých základnách. Zároveň si připomenu, že už nějakou chvilku jsem nesledoval svoji pozici vůči ostatním a tudíž jsem se od nich nejspíše oddělil. Zanechal jsem snah o opravu vlastními silami a zpod svého šátku, jenž mě chránil před foukajícím pískem, jsem se snažil zahlédnout nějaké stopy ostatních členů výpravy. Zanedlouho jsem opravdu něco zahlédnul, vrstvu zvedajícího se prachu, který se ke mně rychle blížil, až příliš rychle na čtyřkolku …

Když přímo přede mnou zastavila přesná a funkční replika rebelského snowspeederu, který používali v bitvě u Hothu, tak mi div nevypadli oči z ďůlků. Stála pět metrů přede mnou a v klidu se vznášela ve vzduchu, zatímco se pomalu otevíral kokpit, kde bylo jedno místo volné.
„Ty jsi Jiří Rác ?“ zeptá se pilot perfektně mým rodným jazykem a já mu nejsem v prvním okamžiku s to něco odpovědět. Pilot se zatvářil rochu škrobeně, když se mu nedostávalo odpovědi, protože očividně nechtěl příliš ztrácet čas.
„Haló, je někdo doma ?“ zkusil to znova a to už jsem se probral a pokusil se o nějakou frázi.
„Jo jsem to já … jen, jen jsem trochu v šoku.“ odpovím a nevědomkytrochu zalžu, protože jsem hodně v šoku.
„Super, tak hupsni dovnitř, nemáme času nazbyt.“ odpoví trochu veseleji pilot a ruou naznačí, kudy se mám do snowspeederu vyšplhat. Trochu nevěřícně se ohlédnu po svojí nejedoucí čtyřkolce a také po případných známkách mého konvoje, ale moje zvědavost a skrytá touha po dobrodružství mě už o několik vteřin později souká na místo střelce. Sotva dosednu dovnitř, tak se zavře kokpit a T-47 Airspeeder, kterému nikdo neřekne jinak než snowspeeder dravě vyrazil kupředu. Pocit startu byl mnohem silnější, než start letadla, což bylo asi největší přetížení, které jsem doposud zažil, po chvilce se však vše urovnalo a já se mohl konečně pořádně uvelebit a upoutat.

„Takže … jak se jmenuješ ? Nějak jsem tvoje jméno nezaslechl a … kamže to vlastně letíme ?“ pokusím se navázat hovor, když pilot bedlivě mlčí, zatímco se poušť kolem nás míhá zuřivou rychlostí.
„Jsem Tyfo Miine, pilot aliance za obnovu republiky a momentálně letíme zastavit imperiální útok na naši základnu.“ odpoví mí Tyfo a při druhé části jeho věty se k němu šokovaně otočím.
„Letíme zastavit co ?!“ vyhrknu šokovaně a natočím k Tyfovi hlavu, jak mi to jen krk a současná pozice umožňuje.
„Zastavit imperiální útok na naši skrytou základnu v poušti. Nemáme moc času, než imperiální AT-AT dorazí na dostřel generátoru štítu. Jestli je nezastavíme, tak přijdeme o štít dřív, než stihne dorazit flotila calamarianských křižníků … jinak někde po pravici bys tam měl mít helmu, takže by neuškodilo si ji nasadit.“ odpoví mi Tyfo, než trochu prudce zatočí, takže to se mnou slušně cukne. I když šoku z Tyfova sdělení se to asi jenom těžko vyrovná a ten rozdýchávám ještě další notnou chvilku.
„Myslíš základnu tady na Zemi ? A útočí semimperiální jednotky císaře Palpatina ?“ vydrkotám ze sebe otřeseně a snažím si vše v hlavě srovnat.
„Jo tady na Zemi, krytí osídlenou značně primitivní civilizací je nejlepší a poušť je dobrá schovka před onou civilizací … a samozřejmě, že Palpatinova impéria, nebo si myslíš, že jich je snad víc ?“ odvětí trochu podrážděně Tyfo, jako bych se ho ptal na něco, co musí být každému hned zřejmě. A mě to rozhodně zřejmé nebylo a z celého sdělení jsem nebyl příliš nijak nadšený. Napadlo mě, že by to mohl být sen, ale další prudká zatáčka, kdy jsem se lehce bouchnul do hlavy mluvila o opaku. Nezbylo mi tedy, než vyčkat a … a nasadit si helmu, abych se znova nepraštil.

Do samotné bitvy jsme vlétli tak rychle, že jsem sotva stačil vzpamatovat a už jsem zuřivě mačkal tlačítko střelby. Ukázalo se, že nejsem zase tak špatný střelec, jenomže to stejnak bylo k ničemu, protože mohutný pancíř obrovských kráčejících AT-AT vše odrazil. Když jsem se zklidnil, tak jsem si teprve poprvé mohl pořádné naše nepřátele prohlédnout. Jako doposud amaterský autor z oblasti Star Wars jsem byl moc dobře seznámen se základním vzhledem AT-AT a většiny imperiální techniky, ale to co jsem viděl před sebou bylo … až komické. Pětice kráčejících kolosů měla totiž značně upravený vzhled, který teď spíše připomínal … velké robotické plivající velbloudy.
„Tyfo ? Nemají AT-AT vypadat trochu jinak ?“ zeptá se směrem ke svému pilotovi, když se rozhodnu, že se vžiju do role, která mi byla přisouzena.
„Jejich nová pouštní úprava … nápad toho cáklého temného lorda Antonia.“ odpoví Tyfo a provede další zběsilý výkrut, z kterého se mi téměř zvedal žaludek. Jediným štěstím bylo, že od snídaně uplynulo hodně času a obědvat, no obědvat budu asi později. Teprve až poté si uvědomím, co mi Tyfo sdělil.
„Darth Antonia ? Co se stalo s Vaderem ?“ zeptám se překvapeně a během čekání na odpověď si zpestřuju chvilku mířením do hrbu AT-AT s trochou naivního doufání, že by se na něm obří kolos mohl chtít poškrábat.
„Na druhé straně Galaxie … tuhle část dostal do správy Darth Antonius a pár jeho kámošů. Zatím nám tu akorát pijou krev … někteří doslovně.“ sykne Tyfo, který začíná být otrávený a ani se mu nedivím, když z pětice AT-AT jich stále kráčela … celá pětice. Zjištění o jakémsi Darth Antoniovi mě už tolik nepřekvapí, protože všechno tohle bylo postavené na hlavu už tolikrát, že ani nevím, jestli jsem ještě v Egyptě, nebo jsme náhodou nedoletěli, kam … Gobi ? Atacama ? Tolik pouští na Zemi zase není.
„Tyfo, tenhle model má taky ty vysteřlovací háky, že jo ?“ zeptám se svého pilota a hledám patřičné ovládání a trochu naivně sáhnu pod sedačku, jestli se tam náhodou neválí manuál. Neválel se, stejně by tam nejspíš chyběla stránka, kde se vyskytuje popis ovládání tohoto háku a radši jsem si nechtěl představovat, na co ta stránka mohla být použita.
„Se podívej před sebe a uvidíš ho … a ovládání je ten joystick na pravo, kdyby ses náhodou chtěl ptát na další kravinu.“ odvětí rozezleně Tyfo, ale mě je jasné, že jeho vztek nemíří na mě.
„Jenže nohy jim nesvážem, protože stejnak kráčejí moc blízko sebe na to, abychom je svázali … jinak by jsme to samozřejmě udělali.“ dodá ještě Tyfo a zavrhne můj nápad, jenže toho, že pětice kolosů kráčí těsně u sebe jsem si už dávno všimnul.
„A jak daleko je to ke generátoru ?“ zeptám se ještě, zatímco si prstem na průzoru začnu vykreslovat plán, který byl asi tak stejně šílený, jako zníčení první Hvězdy smrti.
„Už jsme skoro u něho, můžeme jenom doufat, že pozemní stanice u Sfingy něco s těmi kolosy něco zmůže.“ odvětí Tyfo a mě už ani nepřekvapovalo, že generátor je schovaný ve sfinze. Vlastně to bylo docela chytré, protože je takhle všem na očích a nikdo by ho tam nehledal. Fakt, že na to nepřišli ani slavná FBI, CIA a další tajné služby mě vzhledem ke kravinám, které běžně dělají, příliš nepřekvapoval.

„Jseš magor, víš to ?“ odvětí Tyfo a chystá se nalétnout na zadek prvního AT-AT podle plánu, který jsem mu navrhnul.
„Blázen možná, magor ne. Navíc, kvůli tomu jsi mě vyzvedl ne ? A neříkej, že to bylo jenom kvůli tomu, abys tu nelítal jako šašek sám. Takže buď to udělej, nebo se letíme někam naobědvat, začínám mít hlad.“ pronesu sebevědomě až zlověstně a Tyfo se jenom nahlas zasměje.
„Aspoň se tref, nemáme už moc času … “ dodá ještě Tyfo a zahájí finální přibližovací manévr. V duchu jsem si odpočítával vteřiny do správné momentu vystřelení, než jsem konečně stiskl tlačítko harpuny na zádi našeho snowspeederu. Zásahl jsem AT-AT přesně mezi jeho pomyslné půlky a Tyfo prudce stočil naši loď směrem k mezeře mezi předním a zadním párem nohou prvního AT-AT. Během průletu musel Tyfo naklonit snowspeeder na bok, poté prudce zatočil doleva a v ještě prudším oblouku zatočil doprava, aby vlétnul pod druhé AT-AT. To proletěl tentokráte mezi páry pravých a levých nohu, následně zatočil prudce dopravy a třetí AT-AT vzal mezi předními a zadními. Čtvrté mezi pravými a levými a páté mezi přednímí a zadními, aby poté prudce zatočil doleva a ještě jej podletěl mezi pravými a levými, když jsme vyletěli zpoza zadku pátého AT-AT, tak se blížilo lano ke konci, ale museli jsme využít každý jeho metr. Tyfo to vzal znova ostře doprava, co nejtěsněji levé zadní noze pátého AT-AT a poté prudce doleva, aby k tomu ještě trochu přimknul pravou zadní nohu čtvrtého AT-AT.
„Odstřel ho !“ vykřiknul náhle Tyfo, ale i tak měl vteřinové zpoždění, protože napínajícího lana jsem si všimnul i já a červené tlačítkou před joystickem zaměřovače harpuny se postaralo o zbytek. My jsme se mezitím vzdálili a mohli sledovat, jak se mezi provázanými AT-AT napíná naše lano. Trvalo to tři kroky, než se napnulo úplně a začalo způsobovat první potíže. V tu chvíli mě napadlo, že s mým štěstím nelze vyloučit možnost přetržení, ale pád prostředního AT-AT mě utvrdil v opaku. A když se zhroutilo první AT-AT, tak sebou škublo svou část lana a přitáhlo k sobě i další své 'brášky'. Výsledný obraz byl tristní a značně humorný, ale dosáhli jsme našeho cíle, protože šech pět kolosů mělo nyní zanořenou hlavu v písku a místo velbloudů se podobali spíš pštrosům.
„Ty vole, ono to fakt vyšlo ! Supééééééér … to už můžeme nechat pozemním jednokám a vrátíme se na základnu … už tě tam čekají.“ zaraduje se Tyfo a sdělí mi informaci, které mi doposud zůstávala utajena. Nedával jsem jí ale takový význam, protože i ve mně se zvedali radostné emoce z úspěšné strategie, která byla z velké části také mým dílem. A taky jsem byl tak trochu rád, že nám impérium nezničí sfingu, protože to přecejenom byla docela hezká památka … i bez toho nosu.

Jako základna aliance se ukázala jedna odlehlejší pyramid, která už na první pohled byla jednoznačně dost veliká. Rozhodně dost veliká na to, aby v dolním patře byl hangár veliký dost na to, aby pojmul alespoň dvacet snowspeederů. Ten náš posadil Tyfo do zadní části hangáru blízko hlavního výtahu do vyšších pater a právě před ním už čekala jistá delegace, která k nám zamířila sotva jsme dosedli.
„Konečně jste dorazil mistře Ráci, jste naše poslední naděje !“ pronese očividně nejvýše postavený člen delegace, který se prokazuje generálskými frčkami.
„Ty Atčka tam venku si hrajou na pštrosy a chvilku hlavu nevysttrčí.“ usměju se sebevědomě, ale to už mě tahají za rukáv k turbovýtahu, zatímco Tyfo mi jenom vesele zamává. Vlastně tak ani nemám možnost se s ním rozloučit a poděkovat mu za skvělou jízdu.
„To není ten nejhorší problém, ale unesli nám princeznu ! A vy jste jediný, kdo ji může zachránit.“ pronese generál to nejstarší filmové klišé, jež slýchají hlavní hrdinové akčních, historických, fantasy a sci-fi filmů snad od jejich zavedení. Vždycky jsme v skrytu duše doufal v nějaké podobné dobrodružství a proto jsem se nyní zazubil asi tak, jak to uměl Han Solo.
„Princezna Leia ? Cožpak se jí Tarkin nenaobtěžoval už dost na Hvězdě Smrti ?“ pronesu sebevědomě bez sebemenších pochyb, že bych se mohl splést – chyba.
„... ne mistře, byla unesena princezna Clea. Její konvoj byl přepaden na cestě k nám krátce před útokem. A Tarkin je už nějakou dobu mrtvý ...“ pronese poněkud zaraženě generál a já se mu nedivím. Přecejenom Leie by v současné době bylo už docela dost a klidně by mohla být mojí babičkou … tedy minimálně herečka, která ji ztvárnila.
„To byl vtip generále … takže kdo přesně ji unesl a víte něco o tom, kde je držena ?“ zeptám se na věcná fakta a snažím se skrýt svou značnou nevědomost o současných poměrech v galaxii … přecejenom, kdo mohl tušit, že to celé je skutečné. Pokud to tedy nebyl fakt divoký sen, jenž však vyvracely zhmoždeniny z letu a několik pokusů o štípnutí se, které … opravdu bolely.
„Jsme si jisti, že je za tím lord Antonius a jeho věrní. Místem, kde drží princeznu si nejsme jistí, ale naše průzkumné jednotky to brzo zjistí. Mezitím budete mít dost času se připravit a na všechny ty věci … co Jediové dělají. Ale teď už vás nebudeme rušit, váš světelný meč je připraven na stole.“ odpoví generál, zatímco vylezeme z turbovýtahu a než dostanu jakoukoliv možnost něco odpovědět, tak jsem strčen do místnosti a zanechán zde svému osudu.
„Skvělý … střílet hákem a vymýšlet strategii není tak složitý … přecejenom mám spousty průprav z počítačových her, ale … jak sakra přišli na to, že používám Sílu ? He ? Dejte mi propisku a napíšu vám knížku, kde Antonius dostane do držky … a svůj trénink s bokkenem, no ten jsem dost zanedbával … a navíc si tu mluvím sám pro sebe, sakra !“ zaběduju nahlas do prázdné místnosti, kde kromě širokého okna ven, stolu před ním a dvou židlí u stolu nic dalšího není.

„Nazdar, přišel jsem ti pomoct.“ ozve se zpoza mě podezřele známý hlas, zatímco pohledem zkoumám nádhernou rukojeť světelného meče na stole. Otočím se za sebe, abych … abych tam nic neviděl, otočím se na strany a taky nic, a když se otočím zpět ke stolu, tak překvapením uskočím o dva kroky zpátky.
„Tfuj, co to ?“ zarazím se a dívám na průhledný obraz před sebou, který by za jistých okolností byl můj odraz v zrcadle. Tedy z doby před rokem, kdy jsem měl ještě jinak učesané vlasy.
„No dovol, tak hrozně zase nevypadám. Sice trochu prosvítám, ale to je u Duchů běžné, že ? Jinak mi dovol se představit …“ začne mluvit moje prosvítající já, ale gestem ruky ho zarazí.
„Jordi Linx, dávný mistr Jedi z obodbí okolo mandaloriánských válek. Manžel Tess Aonni a otec dvojčat – Rian a Elissy. Narodil ses v roce 3980 před bitvou u měsíce Yavin 4, tvůj otec byl Jarr Linx a matka Millene Linxová za svobodna Salimirová. Narodil jsi se na Fyodosu, v pěti letech jsi vstoupil do řádu Jedi a mistrem se ti stal Vandar Tokare. Po první čistce rytířů Jedi jsi se velice význačným dílem podílel na obnově řádu a sundal jsi slušnou řádku sithů.“ odpovím bez většího váhání, přecejenom to vše je z mojí hlavy a tahle postava je můj top zápis do světa Star Wars, teď o tom ještě nějak přesvědčit Lucase a zkanonizovat.
„Hmm, těší mě, že jsi studoval dějiny řádu Jedi, ale to teď není podstatné, jsem tu, abych ti pomohl v probuzení tvých schopností Jediho.“ odvětí Jordi, i když mám tendenci si ho nazývat svým hologramem. A po jeho odpovědi se začnu hlasitě smát a moje Star Wars já, postava založená na tom nej z mého charakteru na mě jen udiveně hledí.
„Hele uvědomuješ si, že já jsem tě vytvořil ? Celou tvou postavu, celý rodokmen Linxů, od Jarra až doposud po Alexe a jeho tři děti ? Že já jsem rozhodl o tom, že budeš mistrem formy Ataru, precizním bojovníkem s dvěma meči a že si za svůj exil vybereš zrovna Onderon ?“ pronesu po chvilce, když přemůžu svůj záchvat smíchu a sleduju nevěřícný pohled Jordiho.
„No to je hezký, ale nechceš radši přestat fantazírovat a pustit se do toho ? Není moc času …“ snaží se Jordi odvést konverzaci jinam, ale to samozřejmě nemůžu připustit.
„Nevěříš mi ? Tak dobře, odpovím ti na jakoukoliv otázku o tobě, tvém životě, tvé minulosti, která nikdy nebyla zaznamenaná v archívech chrámu, které několikrát vyhořeli, takže se stejnak mohli těžko dochovat. A pak poznáš, že mluvím pravdu …“ odvětím sebejistěa Jordiho Duch si jenom povzdechne v typicky Linxovském gestu, které je vlastně i gestem Rácovským. Jeden z těch několika neduhů, které jsem taky překopíroval a moc dobře jsem věděl, že to Jordi minimálně zkusí.
„Dobře, stejnak ti průzkumníci nejsou zas tak dobří. Takže … jak se jmenoval padawanka, kterou jsem ve svých 12 letech potkal, kde a co se dělo ?“ zeptá se Jordi a položí z jeho pohledu hned těžší otázku. Odpověď jsem však znal samozřejmě dávno před tím, než se zeptal.
„Dilirriel Taso, přiletěla z Coruscantu s mistrem Siliinem k vám na Dantooine. Tam jsi ji ukázal tajné místo, kam se musí doskákat po kamenech umístěných v řece a tehdy vás napadl voritor. Dilirriel byla ošklivě zraněna a ty jsi voritora zahnal, aniž by jsi ho zabil. Potom jsi Dilirriel odnesl do enklávy, aby se uzdravila a o pár dní později mohla získat krystal pro svůj světelný meč.“ odpovím bez většího zaváhání a Jordi rozšířil zorničky, div že mu oči nevypadly. Tedy pokud je tohleto u Ducha možné, rozhodně to bylo docela zábavné a zalituju toho, že jsem sám sebe takhle nemohl nikdy vidět.

„... to je opravdu divné, ale kdybys mě 'vymyslel' jak říkáš, tak by jsi byl pouhou myšlenkou také schopen ovlivnit vývoj bitvy, nebo něco podobného.“ zamyslí se vážně Jordi a nelze neříct, že jeho komentář není tak úplně od věci.
„Tak jak potom ?“ zeptám se nejistě a pohlédnu na Jordiho a moje jistota o tom, že jsem schopen předvídat jeho kroky se pomalu rozplývá.
„Hmm … Síla je mocná a ty mi jsi opravdu hodně podobný. Napadají mě dvě možnosti a nejspíše budou ještě propojené. Za prvé jsi mým prapotomkem a díky jisté schopnosti v Síle můžeš vyvolat vzpomínky všech Linxů, co žili před tebou. Za druhé pomocí Síly můžeš dobře vnímat tok času a dění minulé či budoucí, ale jak jsem řekl, nejspíš to bude nějaká šilená kombinace těchto dvou … co je ale podstatné, přirozeně tak používáš Sílu, takže ti to jenom pomůže.“ pousměje se nakonec Jordi a já si nejsem jistý, co si mám vlastně myslet. Je pravda, že když jsem o něm psal povídky, tak to byla směsice těch lepšíchmých vlastností, včetně vylepšení chladnokrevnosti, ale takhle když jsem to viděl na vlastní oči, tak mi to připadalo až děsivé.
„No dobře, to ostatní rozřešíme teda až potom … takže kde mám začít ?“ pokrčím nakonec rameny a podívám se se zájmem po světelném meči ležícím na stole. Přecejenom tak těžký to být nemůže a když říkal, že už Sílu používám přirozeně …
„Na to zapomeň, musíme začít se Sílou samotnou – prostě tě nenechám se světelným mečem trénovat, dokud si sám k sobě nepřitáhneš pomocí Síly.“ zazubí se Jordi a zvedne světelný meč do vzduchu a drží jej v takové výšce, abych na něj nedosáhl.
„To byl jen nápad … tak co mám dělat ? Zavřít oči a představovat si, že jsem superman, batman a spiderman dohromady ?“ zeptám se, když mi Jordi zmaří plán začít s tím nejlepším. Nad jmény komiksových superhrdinů Jordi ani nemrkne a zašklebí se spíše na zmínku zavřených očí.
„Ne, musíš cítit Sílu okolo sebe … říkal jsi, že píšeš, že ? Fajn, soustřeď se jako by jsi chtěl něco psát, něco vytvořit a místo toho, abys hledal myšlenku se snaž vnímat mechanismy, které ti tu myšlenku pomáhají hledat, snaž se vnímat Sílu.“ odpoví Jordi a mě nezbyde než uposlechnout jeho rady. Dobře, posledně jsem vymýšlel, jakou zábavnost zase provede Fay nebo se k ní pokusí dotáhnout Aryu a to na Galaktických hrách samotných, určitě to bude ěnco, co ty dvě mají obě rády … určitě … počkat, co je to tady vedle … příjemné na dotek(čím se toho dotýkám vlastně ?), uklidňující, proudící ? … počkat, že by Síla ? No dotknu se a uvidím … počkat to je místnost okolo mě, jenom všechno trochu divně září. Zkusím něco provést s tím stolem, stejnak je urovnanej nakřivo, tak jej chytnu za levý roh a …
„... to bylo rychlý.“ podotkne Jordi a kouká na posunutý stůl, zatímco se vznáší přede mnou a neskrývá svoje překvapení nad rychlým pokrokem.
„To je všecko ?“ neskrývám zase já své překvapení nad tím, že mi nedělalo sebevětší potíže.
„Co jsi čekal ? Máš velký … téměř Linxovský talent. V jistém smyslu jsi ho trénovalod doby, co jsi začal psát nebo vymýšlet neuvěřitelné příběhy. Já ti jen ukázal, jak to používat jinak a ostatní ti přijde přirozené … samozřejmě, že čeká ještě kus práce, abys to dotáhnul na mojí úroveň, ale to se časem poddá.“ pousměje se nakonec spokojoně Jordi a je v tom tónu znát jistá hrdost, jak dobře mě to naučil. Jeho výraz se změní, když jím projedu rukou a jeho obraz se trochu zavlní.
„No nevím, jestli tvoje úroveň je to, co by mě v blízké době zajímalo.“ odseknu trpce a Jordi se zašklebí, jakoby právě spořádal bednu citrónů.

Jordi se na mě spokojeně díval, když jsem udělal další salto s ukázkovým máchnutím modrého světelného meče, který jsem předtím uchopil ze stolu. Další dva seky s elegantní otočkou na místě a začínal jsem tušit, jak se cítí elitní baletní tanečníci.
„Jenom si to nenech stoupnout do hlavy … Darth Antonius a jeho lidi nejsou žádní amatéři. Viděl jsem mnoho Jedi, kteří si svoje relativně dobré schopnosti nechali stoupnout do hlavy a … a některé z nich jsem musel uzemnit osobně.“ zavaroval Jordi, když jsem vypínal světelný meč a umisťoval ho na jeho nové místo, které bylo na mém novém opasku. Chtěl jsem Jordomu něco odpověď, ale otevřeli se dveře místnosti a dovnitř vstoupil generál.
„Mistře Ráci právě jsme dostali informace od našich průzkumníků a podařilo se nám zjistit lokaci, kde je držena princezna Clea.“ pronese generál a když se otočím do míst, kde se vznášel Jordi, který byl však nečekaně pryč. Upřu tedy svou pozornost zpět ke generálovi a zamířím ke stolu, kde ležel odložený plášť, poslední součást mého nového obleku.
„Drží ji ve svém hlavním sídle Darth Antonius, že ?“ zeptám se jenom napolo tázavým hlasem, zatímco si přes sebe natahuju plášť a otočím se právě včas, abych viděl překvapený výraz generál. Jakoby na tom, že ji bude držet ve svém hlavním sídle bylo něco překvapujícího, hlavně to je docela logické.
„Jak to víte ? Promiňte, že se ptám mistře … neměl bych pochybovat o vašich schopnostech. Můžeme vám zařídit dopravu nedaleko Antoniově pyramidě, kde si postavil hlavní tábor, blíž by to bylo příliš riskantní pro pilota.“ odvětí generál a prozradí mi, že Antonius si jako svoje sídlo vybral také pyramidu … jakoby tu nikdo neměl úctu ke stavbám histrického významu.
„Můžeme vyrazit ihned. Čím dříve princeznu zachráním, tím lépe pro nás všechny …“ odvětím stroze, protože dnes jsem opravdu neočekával, že budu zachraňovat princeznu … vlastně jsem odpoledne chtěl proležet na pláži s poznámkovým blokem, tužkou a promýšlet nápady na příběhy, které chci napsat. Generál dlouho neotálel a pokynul mi, abych ho následoval.

Pro přiblížení k pyramidě jsem si nemohl vybrat lepší moment, protože nad Saharou se zvedal vítr a nejspíše se schylovalo i k písečné bouři. Prostě jsem měl ideální krytí k tomu, abych se nezpozorován přiblížil co nejblíže k pyramidě, což se mi také nakonec povedlo. Nyní jsem měl před sebou výzvu dostat se dovnitř, což mohl být problém, protože pyramida měla jediný známý vchod … pro běžnou pěchotu. Naštěstí jsem nebyl běžná pěchota a měl jsem nově k dispozici Sílu … takže vyskočit o pár metrů výš než běžně nebyl problém a to jsem docela vysoko skákal i bez Síly. Během dvou skoků jsem se ocitnul u okna vedoucího dovnitř a dostalo se mi konečně úkrytu přes stále sílící písečnou bouří. Vyvstával přede mnou mnohem složitější úkol, kterým bylo samotné nalezení princezny …
„Hej ty ! Co tu děláš ?!“ ozve se zpoza mě a otočím se k imperiálnímu vojákovi v písečném brnění. Těžko odhadnout jeho výraz pod jeho helmou, každopádně hlaveň jeho pušky mluvila jasně.
„Není to zřejmé ?“ zeptám se ho trochu arogantním tónem a udělám dva kroky kupředu … takže se blíží první prověrka mých schopností.
„... moment, ty jsi … ty jsi jeden ze skupiny lorda Antonia ? … eh, omlouvám se pane, myslel jsem, že by jste mohl být vetřelec …“ začne couvat voják poté, co spatří můj světelný meč. Nejdřív se trochu pousměju, ale pak se pokusím vžít do své nové role a nasadím tvrdý a zlověstný výraz.
„A kdo jiný bych asi byl, hmm ? A jak bych se sem dostal, přiletěl jsem do okna ? Samozřejmě, že jsem jeden ze skupina Lorda Antonia ! To, že jsem nedávno dorazil, neznamená, že bych měl být chován s menší úctou než ostatní ! Radši mi pověz, kde je držena princezna Clea, protože především kvůli jejímu výslechu jsem dorazil … nebo si to snad chceš vykoušet místo ní ?!“ pronesu co nejarogantněji a nejrozezleněji dovedu a na závěr se pokusím o zákeřný úsměv. Vzhledem k tomu, že klon ustoupil o další dva kroky dozadu, tak to nějaký účinek mělo a vidina mučení se mu očividně také nijak výrazně nezamlouvala.
„Samozřejmě pane, je to o tři patra níže na konci chodby s výtahem, přejete si tam dovést ?“ pronese rozklepaně voják a já se na něj pokusí vrhnout vysoce provokativní pohled, který jsem neházel ani na dívky, o něž jsem usiloval.
„Nebude třeba, ledaže by jsi tu chtěl počkat a pomoci mi … připravit si nástroje na mučení. Rozhodně by neškodilo zjistit, jestli jsou všechny … bez nějakého poškození z cesty.“ doplním a stormtrooper se okamžitě vzdálí, aby nemusel riskovat případné zkoušení nástrojů, které tu samozřejmě nemám. Potlačím nutkání se rozesmát, prohlédnu si důkladně místnost, která určitě neslouží jako obytná, což stormtrooperovi taky ušlo. Rozhodně to však znamenalo, že bude lepší, když s sebou pohnu.

Dostat se na místo cely bylo opravdu jednoduché a dokonce jsem se nemusel ani nijak skrývat před stormtroopery, protože přecejenom nečekali, že by měl někdo tu drzost procházet se mezi nima se světelným mečem, aniž by patřil ke skupině Darth Antonia. Uklidnil jsem své mysli, tedy zhluboka jsem se nadechnul, a vešel jsem dovnitř místnosti. Byla to obrovská místnost, která se spíše podobala luxusní komnatě, než vězení. Sotva se za mnou zavřeli dveře, tak se na mě někdo z boku vrhnul, ale mým vlepšeným reflexům, které byli dobré i před pochopením Síly z většího měřítka, to nemohlo konkurovat a tak místo toho, aby mě dívka praštila jakýmsi větším tupým předmětem, spočinula v mém pevném objetí. Jakmile věděla, že neuspěla, tak rezignovala a zmar z ní doslova sálal.
„Hezky vítáš toho, kdo tě přišel zachránit … tedy alespoň myslím.“ pronesu co nejvlídnějším tónem a tehdy také poprvé spatřím její tvář. Ani s nivě získánými schopnostmi se nedalo říct, že by mi ta dívka na první pohled neučarovala, pohled jejích jadeitově zelených očích mě zbavil schopnosti mluvil na delší dobu, Síla neSíla. Takže jsem si ani nevšiml, že se jí podařilo vyprostit z mého objetí a znova udeřila oným tupým předmětem z kterého se vyklubal svícen.
„Na to ti tak skočím Antoniovo poskoku … to už totiž několikrát zkoušel !“ vykřikne ostře a nebylo mi jasné, jak se mi povedlo úderu vyhnout, jenom vím, že jsem se nějakým pohybem dostal mimo dosah a zvýšil vzdálenost mezi mnou a princeznou na dva metry.
„Počkej, já to myslím vážně … poslal mě generál … jak se vůbec jmenuje ? Sakra, on se mi za celou dobu ani nepředstavil … ehm, každopádně jsem pomáhal odrazit útok AT-AT na základnu, když jsem letěl s Tyfo Miinem. A … proč si vůbec myslíš, že tím, že by jsi mě omráčila by se to povedlo odsud utéct ?“ zarazím se a vrhnu k ní zvědavý pohled a jen těžko se ovládám, abych si neprohlížel její půvabně vypadající postavu v těchto dlouhých bílých šatech, které měla na sobě. Princezna se ke mně prudce otočila zády, takže její tmavě červené vlasy jenom zavlály a cítil jsem, jak můj tep stoupá do nenormálních hodnot.
„Vzala bych ti tvůj světelný meč a prosekala se ven, jak jinak asi ? A tím, že znáš jednoho z lidí v povstání si opravdu pomůžeš.“ sykne ostře princezna, ale povede se mi v ní vycítit slabou nejistotu za jejími slovy. Další zvolená slova by mohla být klíčová …
„... myslíš tenhle ? A nechci zpochybňovat tvoje schopnosti, ale dřív nebo později by se ti postavil do cesty Antonius nebo některý z jeho poskoků, což mi taky usnadnilo cestu sem k tobě.“ odpovím a zažehnu svůj světelný meč, který do žlutého zbarvení pokoje přidá svůj modrý odstín. Bylo mi jasné, že to není úplně přesvědčivé, rozhodně ji to však nenakloní na druhou stranu.
„A ty si myslíš, že když přijdeš s jinou barvou čepele, tak hned uvěřím, že jsi Jedi ?“ pronese stále nedůvěřivě a je mi jasné, že pokud odsud budu chtít rychle zmizet, tak na dohadování není čas.
„Máš pravdu asi ne … chytej.“ odvětím stroze a vypnutý meč hodím princezně a doufám, že moje vzdání se zbraně, jediné mojí zbraně, ji konečně přesvědčí.
„Tohle je chytré a určitě přesvědčivé a co bych podle scénáře, který Antonius vymyslel měla říct teď ?“ pousměje se nevěřícně princezna a mě přestává tato hra bavit.
„U Yody, ty jsi tak paličatá … víš co ? Radši mlč a pojď se mnou …“ rozhodnu jednoznačně a zaskočenou princeznu popadnu za ruku, abych pomocí Síly otevřel dveře a vyrazili jsme pryč. Alespoň se rozhodla nevzdorovat a jen se nechala vláčet za mnou.

Jednu věc jsem si při rychlém odchodu z místnosti zapoměl uvědomit a to, že s princeznou za ruku už asi nebudu působit tak hrozivě, jak mě stormtroopeři viděli před tím a tedy budeme budit větší podezření. První dvojice stormtrooperů proto vyzkoušela pevnost zdejších zdí a nechala nás bez dalšího odmlouvání jít dál, aby … jsme narazili na skupinu osmi stormtrooperů, kteří na nás trochu zaraženě hleděli.
„Ehm, princezno ? Můžete mi vrátit … můj meč ?“ otočím se k princezně a ta na mě chvilku překvapeně hledí, než si uvědomí, že světelný meč držela celou dobu v ruce a kdykoli mě s ním mohla zasáhnout. Tohle snad konečně postačí jako dostatečně přesvědčující argument … tedy pokud mi ho vrátí včas, abych se vypořádal s těmi vojáky.
„Nějak jsem na něj zapoměla ...“ odpoví zarženě princezna a pokusí se o úsměv, když mi podává můj světelný meč, který se okamžitě rozežhne a odrazí první výboj z druhé strany. S princeznou držíc za jednu ruku, mečem v druhé se vyřítíme dopředu a stormtroopeři jsou brzy všude, jen ne v cestě.
„Ehmm, můj hrdinný rytíři ...“ pokusí se něco prohlásit princezna, když zrovna přesvědčuju jednoho stormtroopera, že pistole opravdu nejsou hračky na hraní.
„... děje se snad něco ?“ pronesu při krátkém otočení nazpět, abych se zase podíval vpřed a odrazil odněkud přiletivší výboj a vrátil ho … doněkud ? To je jedno, prostě jsem jej navrátil původnímu majiteli …
„Uvítala bych, kdybys s tím mečem příště máchal trochu dál ode mě, vím, že nejsem nejupravěnšjí v současnou chvíli, ale ráda bych měla ještě, co česat.“ odvětí trochu ostře princezna a já se na chvilku zastavím a přemáhám se, aby mi nespadla čelist úžasem. My jsme se tu probíjeli tucty stormtrooperů a princezna si přeje, abych dával pozor na její účes, který … i v současné chvíli vypadá dobře. Zatraceně jsem Jedi a Jedi by … měl dávat pozor na to, co je před ním ! Bylo to na poslední chvíli, kdy jsem přitisknul princeznu k sobě a společně nás přimáčknul ke zdi, když místem, kde jsme stáli proletěla smršť blasterových výbojů. V tom krátkém těsném objetí jsem jasně mohl cítit rychlý tep princezny, který se ve skutečnosti skrýval za její tvrdou maskou, jíž se na mě snažila před chvíli zapůsobit. Pociťoval jsem každý nádech její … ho hrudníku v plné míře a rozhodně mi to nepřišlo nepříjemné, být to v jiný čas a na jiném místě.
„Zkusíme to jinudy.“ pronesu rychlými slovy a prudce vyrazím dva kroky zpět, kde odbočím do jiné chodby, princeznu stále držíc svou levou rukou a vedouc jí za sebou.

Přesně, jak jsem očekával, tak v hangáru byl minimální vzdor a dvojice stormtrooperů u vchodu už prozkoumávala čistotu zdejší podlahy. Stálo tu několik lodí, jež od venkovního prostoru oddělovala obrovská vrata, která byla zavřená.
„Řekni mi, že umíš s něčím z toho lítat ?“ otočím se na princeznu s otázkou a věnuje mi poněkud ostrý ne-li dokonce uražený pohled.
„Umíš s tím zacházet ?“ pronesla ironicky směrem k mému světelnému meči a já se jenom vesele usměju.
„Dobře, vyber nějakou loď a začni ji připravovat na odlet, já … já se postarám o tamhlety dveře.“ doplním a vyrazím ke dveřím, u nichž předokládám kontrolní panel. Ten je opravdu hned vedle dveří a netrvá mi příliš dlouho, než se mi povede rozlouskat basic(že by v tom byla Síla) a zadám sekvenci pro otevírání dveří. Jakmile se otevřou do poloviny, tak aby jima prolétla loď, tak panel pro jistotu zničím, kdyby se nám někdo pokusil dveře zavřít. Spokojený s tím, že jsme prakticky pryč zamířím k lodi, kterou princezna zatím uváděla do chodu. Na polovině cesty se však prudce otevřou dveře v rohu k němuž to mám stejně daleko, jako k vybrané lodi. Stojí v nich trojice mužů s červenými světelnými meči, což zdaleka nevěstí nic dobrého. Všichni tři jsou oblečení do hnědého roucha, což znamená, že jsou si dle všeho rovni.
„Hmm, stejné oblečení, červená barva světelného meče a pěkně hnusný výraz ve tváři. Nejste náhodou z Ruska ? Víte moc bych se tomu ani nedivil …“ pronesu provokativně a jediná odpověď, která přijde je vržený světelný meč proti mně, od toho uprostřed. Jeho zaskočený výraz, když jsem rukojeť jeho světelného meče přepůlil svým vlastním, stál opravdu za to a doteď lituju toho, že jsem tehdy neměl po ruce foťák. I když bych stejnak neměl příliš času na to, abych to stihl vyfotit, protože jeho dva kolegové už se proti mně prudce vyřítili, zatímco ten třetí zmizel zpátky ve dveřích. Skvělý, teď doběhne pro Antoniuse a zbytek jeho temných přisluhovačů. Každopádně jsem měl teď jiné starosti, protože jsem byl zatažen do duelu s dvěmi temnými přisluhovači a to, že se jednalo o můj první souboj na světelné meče je asi nezajímalo. Bleskově jsem si vybavil slova Jordiho z našeho docela krátkého výcviku a provedl jsem protipohyb kupředu, kdy jsme nechal meče soupeřů sklouznou po čepeli svého a prohodili jsme si tak pozice. Bylo vidět, že jsou oba sehraní, přesto mi připadalo, že nechávali v určitém prostoru docela velkou mezeru. Proč tomu tak bylo, jsem nyní neřešil, protože jejich útok byl ten z nepřetržitých a já se měl co ohánět, abych odrážel jejich dotěrné čepele, které se téměř perfektně doplňovali až na tu malou chvilku, dostatečně velkou, aby v ní mohla zaútočit ještě jedna čepel. V současné chvíli jsem se mohl jenom bránit a to nebylo dobré, protože i kdyby jeden ze soupeřů udělal chybu, tak by to druhý hned pokryl a obráceně. Začal jsem tedy úmyslně ustupovat směrem ke stěně, takže si oba soupeři začali myslet, že mě zatlačují. Tehdy mi konečně došlo, co způsobovalo tu mezeru – chyběl jim totiž jejich třetí parťák, jemuž jsem rozbil jeho světelný meč. Byli totiž natolik sehraní, že perfektně bojovali jako trojice, což bylo i jejich slabinou, když jim ten třetí chyběl. Než jsem dorazil na vzdálenost dvou metrů ke zdi, tak jsem studoval vzorec jejich útoku, abych odhalil jejich správné časování, které bude klíčové k chystanému útoku. Nyní jsem vyčkal, až bude ta vteřinová prodleva jejich útoku, abych se otočil a prudce se rozeběhl proti zdi, od níž jsem se vší silou a Sílou odrazil přímo proti dvojici a ještě jsem se odrazil tak, abych se dostal do pozvolné rotace. Světelný meč držím natažený před sebou a těsně před 'doletěním' k protivníkům jej nastavím přímo proti světelnému meči jednoho z temňáků. Zapřu se do něj tak, abych s sebou mohl prudce švihnout, tudíž přeskočím svého protivníka a dostanu se mu do zad, ale hlavně mu můžu několik vteřin čelit sám. Překvapení z manévru, zaskočení z nutnosti čelit hrozbě sám, udělají svoje a můj rychlý úder skončí přepůlením soupeře v pase. Sotva dokončím tento útok, tak okamžitě vyrazím k dalšímu, abych využil momentu překvapení z pádu kolegy i na druhém temňákovi. Prosmýknu se okolo padající mrtvoly tak, že světelným mečem nadzvednu ten soupeřův, protočím se smeči nahoře, zasadím rivalovi ránu loktem do hrudi a dalším úderem meče mu utnu ruku, kde drží on svůj meč. Abych se ujistil, že se nebude ještě pokoušet o něco špatného, tak jej ještě probodnu a pošlu na zem k jeho kolegovi. Teprve tehdy si můžu vydechnout a zamířit k lodi, aby se ale ve dveřích objevil tentokrát samotný Darth Antonius a zbytek jeho poskoků, což bylo dalších osm temňáků. Jakékliv myšlenky na souboj tentokráte odhodím stranou a během zamířím k … k některé z lodí. Až nyní si uvědomím, že vlastně nevím, kterou loď princezna vybrala a v duchu si začnu nadávat, jak jsem byl lehkomyslný. To se ke mně z druhé strany řítí celá osmička temňáků pod dohledem Antonia. Když je vzdálenost mezi náma už jen desetimetrová, tak těsně pod ně dopadne výstřel z dvojitého blasterového kanónu lodě, která se vznášela za mnou. Nečekám na další pobízení a jedním skokem si to zamířím k otevřenům průzoru, abych sledoval vzteklý výraz Darth Antonia, jež odnesl jeden z jeho poskoků ránou do hlavy. To vše se přemění pohled na zmenšující se pyramidu a následně zavírající se dveře.

Znavený, vyčerpavený, odstavený, kaput, vyšťavený ... tyhle a dalších tisíc výrazů by mě mohlo perfektně popsat, když jsem dosedl do křesla druhého pilota vedle princezni Cley. Ta se na mě vřele usmívala a snažila se do navigačního počítače nacpat správná data, pro kurz na naši základnu.
„Co bude teď ?“ zeptám se jí, i když mi je jasné, že můj návrt k čtyřkolce a následně na mořskou pláž je nejspíše nemyslitelný. I proto, že aliance moc dalších Jediů nemá, jestli tedy nějaké kromě Luka.
„Evakuujeme základnu a zmizíme odsud, než přiletí další imperiální lodě … pak budeme dělat to, co vždyky. Bojovat s impériem za republiku.“ pousměje se nadšeně Clea a úchvatný pohled jejích očí mi dodává novou energii do žil. Položím jí svoje ruce na její a poupravím kurz tak, abychom zamířili vzhůru do vesmíru.
„Pošleme jim zprávu … a protože ti pořád hrozí nebezpečí od toho temného vola, tak nám jenom prospěje, když se někam schováme …“ hodlám zaargumentovat, abych se dočkal sladké odměny za proběhlá utrpení v podobě dlouhého a doslova božského polibku. Ono, když zažijete to, co v uplynulých hodinách já, tak vám skoro každý polibek přijde sladký.
„... vlastně můžeme zaparkovat kousek za měsícem a dát si třeba společnou sprchu, ona galaxie nějakou tu hodinku počká.“ pousměju se, aby se mi princezna octla v náručí a pokračovala smršť polibků, takže jsem si ani nevšimnul, když jsem málem sestřelili Sputnik.

Bolest hlavy, pachuť písku v ústech a šílený pocit žížně, takhle jsem si připadal, když mě dvojice egypťanů zvedala z písku, kam jsem se ukázkově zapořil po hlavě. Vypadalo to, že naštěstí nemám nic zlomeného a tak mě po chvilce posadí jako spolujezdce a odvezou do tábora, kde s bolavou hlavou budu muset čekat na konec dnešního programu. Nemohli mě probírat o několik minut později, zrovna, když jsem byl ve sprše … no, asi bych si opravdu přál moc, když bych chtěl být Jedim a zachraňovat krásnou princeznu, která není moje sestra. No, každopádně jsem se poučil v tom, že při skocích se čtyřkolkou se ty přední kola musí držet výš než zadní … i když je mi záhadou, kde jsme vzal ten prsten s neznámým emblémem a příjemnou nasládlou vůní ? Že by dávno ztracený poklad pouště, nebo se mi to přecejenom nezdálo ...
Největší odměnou pro Jediho je radost a štěstí v myšlenkách a výrazech těch, které zachránil nebo kterým pomohl.

Obrázek

Odpovědět

Zpět na „StarWars příběhy a povídky“