Nathaniel Dorn - Tanec s vlky
Napsal: 30.10.2012 19:13:44
Díl druhý: Svatá krev
I. část
1604 BBY
Nathaniel přecházel se zkumavkou v ruce po své skrýši.
Zastavil se u svého nového terária, kde choval Zmatka. Podle všeho posledního přeživšího hybrida stonožky a upíra, kterého si před několika měsíci přivezl.
Zmatek jako obvykle běhal dokola v teráriu. Nathaniela to fascinovalo, ale v podstatě nechápal proč to dělá. Na druhou stranu měl teorii. Když on sám přemýšlel občas chodil pomalu dokola, Zmatek možná dělal to samé.
Přešel ke stolku, kde zanechal láhev s vínem a pak se vrátil k teráriu.
„Zase bys chlastal co?“
Zmatek zpomalil, Nathaniel otevřel vršek terária a nalil do něj trochu vína.
„To je můj kluk.“
Řekl Nathaniel s nadšením po tom, co se Zmatek vrhl na víno.
Osvětlení bylo ztlumeno na minimum, všude byly roztahané hromady věcí a muzika hrála nahlas, že měl Nathaniel problém slyšet sám sebe.
Zadíval se na láhev. Otáčel ji. Napil se. Nalil trošku do zkumavky a dál pozoroval Zmatka, jak se snažil vylézt z terária ven. Nathaniel ho strčil zpátky dovnitř a terárium zavřel.
Pozoroval Zmatka a pak ucítil divný pocit na zápěstí levé ruky, a taky zápach, jako by se něco pálilo.
Podíval se na levou ruku. Kapalina ve zkumavce po kontaktu s vínem začala bublat, roztavila zkumavku a vylila se mu na ruku.
„Áaaaauuu!“
O chvíli později stál u skříně a převlékal si košili, kterou mu rozežrala směs, co před chvílí omylem stvořil.
Zaposlouchal se do ticha, které přerušilo hlasité bouchnutí.
Věděl co to je. Někdo zavřel hlavní vchod.
„Nate!“
Ozval se Soren a o chvíli později se zjevil v místnosti, která by se dala nazvat obývacím pokoje, kuchyní i laboratoří.
Sorenův zjev Nathaniela překvapil. Byl celý potrhaný a na jeho oblečení byla zaschlá krev.
„Co se ti stalo? Přepral tě kushiban?“
Nathaniel mu podal ručník a témě umíral zvědavostí.
„Něco většího. Dole v údolí mě převálcoval vlk. Akorát měl tak tři metry, když si stoupl na zadní.“
Řekl Soren, když si utřel obličej.
„Fastinující… a co ještě jsi pil nebo prohnal žilou?“
Nathaniel na něj jen nevěřícně zíral a snažil se srovnat si myšlenky. Soren jen cosi zabručel.
„Popiš do podrobna co se stalo.“
„Šel jsem sem. Najednou proti mně svítí dvě velké žluté oči. V momentě jsem ležel na zemi a několikrát mě převálcoval. Dokonce mě kousnul do nohy. Dal jsem mu pěstí do čumáku, utekl. Směrem k akademii.“
Nathaniel pozorně poslouchal.
„Hm… no… asi si uděláme výlet na akademii. Dokázal bys ho vyčmuchat?“
Zeptal se Nathaniel.
„Ne… a stopy zmizely po sto metrech.“
Odpověděl Soren a došel ke své skříni pro nové oblečení.
„Takže nevíme vůbec nic.“
„Víme, kde zhruba můžeme začít. A doufám že už máš teorii… co by to mohlo být.“
Nathaniel chvíli přemýšlel.
„No… nepovedenej, nebo povedenej pokus. Měňavec. Halucinace,přízrak, zvíře.“
Řekl několik myšlenek nahlas.
Soren se opřel o stěnu a zadíval se do země.
„Když to bude pokus… tak to bude zajímavý. Měňavec nepříjemný. Halucinace divný. Přízrak strašidelný. Zvíře nudný. Nebyl to sithský pejsek? Tuk'ata? Těch je tady plno.“
Rozvedl svoje myšlenky Nathaniel a přidal jednu další.
„Ne, tu bych poznal, tohle bylo něco jinýho.“
Nathaniel jen zabručel, vzal svůj světelný meč, hodil si přes ramena plášť a vydal se chodbou, kterou Soren před chvílí přišel, tomu nezbývalo nic jiného, než ho následovat.
Než se dostali na akademii už svítalo. Následovali stopy i pach, ale obojí po nějaké době zmizelo.
Prošli hlavních vchodem.
„Dlouho jsem tady nebyl.“
Poznamenal Nathaniel.
„Ty tady nevylezeš třeba měsíc. Kdybych ti tam nenosil zásoby tak pojdeš hlady.“
Řekl Soren.
„Co Ryna? Už překousla to, že jsme jí lhali o tom séru?“
Napadlo Natha. Pár dní po návratu z planety Housenka 3, jak ji Nathaniel nazval z něho vypadlo že to sérum, které Ryna vynalezla mělo spíše placebo efekt, chuť mělo dobrou, ale na žízeň nepomáhalo. Urazila se a Nathaniel se pak začal starat o Zmatka a jiné věci.
„Myslím, že už to překousla… neměli jsme jí lhát.“
Zamračil se Soren.
„Víš, že by pořád otravovala. Lepší bylo říct ano a nechat ji v nevědomosti.“
Řekl Nathaniel a zastavil se.
„Víš Nathanieli. Mě se to přestává líbit.Navíc… nemusíme zabíjet, abychom se nakrmili.“
Šeptal Soren.
„A není to jedno? Nejsou o nic lepší než my. Držíme se při zemi, zasahujeme, kdy potřebujeme, zabijíme zbytečné a dovolujeme žít těm potřebným.“
Vrčel na něj Nathaniel
„Jsou to lidi, ne tvoje loutky, nejsou tu pro tvoji zábavu, aby ses z nich napil, kdy se ti zachce.“
Soren se mu díval zpříma do očí. Věděl, že když mu bude dál oponovat, tak bude brzo očekávat nějakou pomstu.
„Jsou všechno, co chci, aby byli. A budu si s nima dělat to,co chci, protože to je podle mě normální.“
Nathaniel zavíral ruce v pěsti, tohle bylo po dlouhé době poprvé, co se se Sorenem neshodl.
„A co Ryna? Až ji nebudeš potřebovat. Utrhneš jí hlavu?“
Vrčeli na sebe jako dva psi. Všichni se jim vyhýbali, protože věděli, že chodit blízko kolem nich není bezpečné.
„To je něco jinýho a ty to víš.“
„Vážně? Co kdybych jí řekl pravdu o tom, jak se dostala sem. Co se stalo její rodině. Určitě by byla překvapená.“
Nathaniel měl chuť mu utrhnout hlavu, ale měl dost rozumu na to, aby to neudělal.
Zhluboka vydechl, naklonil se k Sorenovi a zašeptal.
„Klidně jí to řekni, ale pak tě bude nenávidět stejně tak jako mě, možná víc, nakonec budeš sám proti světu a já ti nepomůžu. Takže jdeme zjistit, co tě napadlo v údolí a nebudeme to dál řešit.“
Soren se na něj díval a nevěděl zda má něco říct.
Nathaniel kolem něj prošel a zmizel v chodbě.
Mladší upír tam jen tak stál. Věděl, že byl blízko od oddělení hlavy. Pak se ale otočil a následoval Nathaniela do chodby.
Ryna zrovna vycházela z archivu, když se před ní zjevil Soren.
„Ahoj.“
Otočila se, ale tam stál Nathaniel.
„Potřebujeme s něčím pomoct.“
Ryna se kolem něj pokusila proklouznout, ale když se dostala za něj, stál před ní zase Soren.
„Takže jestli nás aspoň vyslechneš. Tady Sorena něco převálcovalo v údolí. Mířilo to sem k akademii. Stopy zmizely, pach taky takže to nejsme schopní vystopovat. Tuk’ata to není, takže je to přízrak, halucinace, nějakej povedenonepovedenej pokus, nebo měňavec.“
Popsal Nathaniel situaci.
„A co chcete jako ode mě?“
Zeptala se Ryna.
„Porozhlédni se po nových tvářích, nějaké exotické druhy, měňavci. Znáš to.“
Řekl Soren a postavil se vedle Nathaniela.
„Ale jednoho měňavce, tedy jednoho, o kterém vím tady na akademii máme, rasy shi'ido. Neznám jméno. Maskuje se jako… vysoká, mladá blondýna. Takovej ten tvůj typ na jednu noc Nate.“
Ryna domluvila a Nathaniel se otočil se sklopenou hlavou.
„Co je?“
Zeptal se Soren a rozhlédl se, jestli kolem někdo není.
„Fuj… neptej se.“
Nathaniel se otočil a Soren na něj chvíli zíral s otevřenou pusou.
„To… jakože… ty a... víš jak… vypadají… v přirozené formě?“
Vykoktal se sebe Soren.
„Právě že vím Sorene… Fuj… Na to, že je to dvacet let. No.. říkal jsem si, že nějak nestárne.“
Nathaniel se díval do jednoho bodu a ani nemrkal. Dělalo se mu špatně.
„Tak, když budete něco potřebovat, však vy mě najdete.“
Pak Ryna odešla a nechala je u vchodu do archívu samotné.
„Takže co?“
Prolomil po chvíli ticho Soren.
„No… já si půjdu pohovořit s… víš kým… ty se snaž ještě něco vyhrabat.“
Soren přikývl a odešel.
Nathaniel se ještě chvíli díval na svoje ruce.
„Fuj.“
Nathaniel vešel do jídelny.
Očima přeletoval ze strany na stranu, než našel cíl.
„Áhoj Amy.“
Řekl poté, co se v několika málo vteřinách přesunul přes celou jídelnu a posadil se ke stolu.
„Co tady chceš.“
Promluvila po chvíli.
„Máš přehled o svých lidech na akademii? A nezapírej… ty víš, co jsem já a já vím, co jsi ty.“
Řekl s úsměvem Nathaniel. Rozradostnělo ho to, že ji svým příchodem vylekal.
„Proč bych ti to měla říkat?“
Nathaniel se nepřestával usmívat.
„Slyšelas, jak elegantně dokážu z většiny tvorů vyrvat většinu životně důležitých orgánů?“
Řekl, jakoby mluvil o počasí a začal si prohlížet co ona jí.
„Tohle mě nezastraší.“
Odvětila celkem bez zájmu.
„Tohle tě zabije.“
Vystřelil po ní okamžitě Nathaniel a vzal si z jejího talíře cosi, co vypadalo jako hranolka.
„Podívám se na to.“
Ozvalo se neochotně po chvíli.
„Jsem rád, když druzí spolupracují. Život je pak o něco jednodužší.“
„Jednou na to doplatíš. Skončíš hodně špatně.“
Nathaniel vstal a potlačil úsměv.
„Možná ano. Možná ne. Každopádně já tady hodlám být ještě dlouho a dlouho. Až umřu… bude to se vší parádou.“
Pak se ale ještě na chvíli opřel o stůl.
„Jestli je to nějakej podraz, vyrvu ti srdce a narvu ti ho do chřtánu. Já jsem v tom dobrej.“
Seděl na vysoké skále. Měl výhled téměř na celé údolí, kde už věky probíhaly vykopávky.
Snažil se na nic nemyslet. Jaksi si nebyl jistý, komu může ještě věřit. Všichni, které považoval za přátele měli nejméně jeden důvod ho zabít, někteří o tom jen nevěděli.
Pomalu zapadalo slunce. Něco co Nathaniel považoval za krásné a smutné zároveň.
Cesta z údolí až na akademii mu zabrala déle než obvykle. Chtěl se projít a urovnat si myšlenky.
Už od okamžiku, kdy překročil práh akademie cítil, jak ho někdo sleduje.
Zabrak, nezvózní. Slyšel jeho dech i tlukot srdce. Jeden z poskoků Ryny.
Pomalu procházel chodbami. Soren na něj měl čekat u vchodu, nebyl tam.
Zabočil do chodby a viděl, jak se zavírají jedny z dveří do pokoje.
Během sekundy byl u nich a chytil je. Zprvu odporovaly a snažily se zavřít, po chvíli však odpor zmizel a Nathaniel je mohl zatlačit zpátky, aby mohl projít.
„Co je.“
Řekla Ryna.
„Hledám svýho poskoka. Jo a řekni tomu svýmu, aby mi nedělal ocásek.“
Nathaniel kolem ní proklouznul a začal očima jezdit po místnosti.
„Udělám to. Soren říkal že našel toho měňavce. Šel ho hledat, nevím kde je. A prosím, příště ty dveře otvírej normálně, nedělá jim to dobře. Spokojenej? Jdi pryč.“
Překvapilo ho to. Ne to, že se Soren zase na něco vrhnul sám, ale to, jak s ním Ryna jednala.
Poslušně se otočil a vykročil dveřmi pryč.
Soren seděl v Nathanielově příbytku.
Měl potvrzené další dva měňavce a dokonce i podezření. Jen nevěděl, jestli chce aby s ním šel Nathaniel.
Poslední dobou ho vytáčel. Soren vždycky věděl, že je sebestředný, ikdyž se tak vždycky netváří. Že se občas chová jako psychopat a že impulsivně zabijí, když ho něco vytočí.
V posledních měsících to s ním ale bylo k nevydržení.
„Sorene, kde seš, potřebuju, abys okamžitě naklusal.“
Ozval se mu v hlavě Nathanielův hlas.
Lekl se. Zapomněl, že ikdyž jeho prsten skrývá přítomnost v Síle, je Nathaniel dost blízko, aby jeho prsten dokázal vycítit přítomnost Sorenova prstenu a naopak.
„Jsem ve skrýši. Přijď ty za mnou. Tohle bude na delší projednávání.“
Odpověděl mu a sedl si na sedačku.
Nathanielovi bude trvat minimálně půl hodiny, než se k němu dostane.
Podíval se na stůl, kde ležela injekce spolu s projektilovou pistolí.
Zavřel za sebou vchod a zamkl ho. Úkryt stál Nathaniela i Damona spoustu úsilí. Hlavní bylo postavit ho tajně. Což bylo v podstatě to nejpodstatnější.
Prošel chodbou a vyšel po schodech.
Otevřel dveře, Sorena v obývacím pokoji neviděl, jen Zmatek pořád pobíhal ve svém teráriu.
Soren nebyl ani v ložnici, koupelně a balkón byl také zavřený.
Nathaniel se přesunul no nižšího patra a procházel chodbou, na jejíž levé straně byla spousta dveří. Cely, když bylo potřeba, jinak většinou plnily funkci skladu. Jen dvě místnosti se neměnily ve své funkci. Jedna se dala považovat za palírnu a ta druhá za pěstírnu.
Nathaniel si pro všechny případy pěstoval malé stromečky galek a veshok pro případ, že by kdy byly problémy s jeho vlastní rasou. Byl vědom, že to může kdokoli použít proti němu, ale o účincích a vůbec o tom že něco takového má, nevěděl téměř nikdo.
Procházel chodbou, když v tom se ozvalo několik výstřelů a Nathaniel ucítil, jak se mu střely zarývají do zad. Otočil se, přitiskl se ke zdi a zároveň poslal chodbou telekinetickou vlnu.
Udělal několik kroků, ale útočník byl zase na nohách a vystřelil znova.
Dvě střely se mu zabořily do břicha.
Během vteřiny byl u něj, ikdyž oslaben, napřáhl se a udeřil. Jeho ruka se setkala s rukou útočníka. Došlo mu, že není člověk, protože jinak by už byl mrtvý.
Vyměnili si několik ran a Nathanielovi se podařilo mu strhnout masku.
„Sorene co to má znamenat!“
Odpovědí byla pěst v jeho obličeji a bodavá bolest v krku.
Začalo ho pálit celé tělo zevnitř. Soren mu vstříkl do těla vývar z listů, které si Nathaniel sám pěstoval.
Podařil sem u zvedák a chytil Sorena za hlavu, ale ten mu jen podal další injekci.
Pak už jen cítil, jak ho táhne chodbou do místnosti a zavírá těžké dveře.
„Abys věděl Nate, tohle je pro tvoje dobro. Možná si uvědomíš pár věcí. A pokud ne, užiješ si ten proces. Vím, že bez krve neumřeme, nebo… jestli se to tak nedá nazvat, v podstatě je to smrt že? Taková, ze které se můžeš probudit, problém je, že tě možná nikdo neprobudí. Tohle si vyřídím sám a pak uvidím.“
Slyšel to nezřetelně a s ozvěnou, po několika hodinách si ale dokázal poskládat, co mu Soren říkal.
Dostal obrovskou dávku, docela rychle mu došlo, že jeho prsten chybí a že už není noc. Stejně nebude schopen ještě několik hodin chodit a pokud nenechal Soren nějaké zásoby jen tak pro jistotu, bude muset přečkat hladovění do noci. Tedy v případě, že se mu podaří dostat skrz dveře, které s Damonem tak dlouho zařizovaly.
Za nějakých šest hodin už přecházel po místnosti, stále trochu oblbnutý, ale už alespoň neupadal každou chvíli na hodiny do bezvědomí.
Docela mu trvalo, než si všechny střely vytahal z těla a zuřil každou chvílí víc a víc, co to Sorena napadlo, musel vědět, že když ho nechá žít, tak že ze sebe udělá cíl s prioritou číslo jedna.
Celou Nathanielovou skrýší se ozýval vzteklý řev a dunivé zvuky, jak se snažil vyrazit dveře. Nakonec se mu to povedlo, ale vyčerpanější nebyl celé věky.
Pomalu se dostal do obývacího pokoje. Otevřel ledničku. Vše co tam zůstalo, byla jedna poloprázdná láhev jakéhosi alkoholu. Nathaniel ji vzal a na jeden zátah vyprázdnil.
Ale alkohol nebyl krev. Přešel ke stolu, kde ležel komunikátor a datapad se vzkazem.
„Nathe, jestli jsi stihl vylézt z kobky včas, můžeš mi stihnout zavolat…. Víš to je pěkný ty parchante, roztrhám tě na kusy hned jak tě najdu.“
Nathaniel potom zvedl komunikátor a zapl ho.
„Sorene?“ Chvíli se nic neozývalo, ale pak komunikátor zapraskal.
„Jsem rád že tě slyším Nathe… vidím, že ses dostal až k bodu B.“
Nadšení v Sorenově hlase ho pobavilo. On si vážně myslí, že tento spor může vyhrát.
„Jsem uvězněnej v době a začínám se nudit. Dochází mi trpělivost a já jsem nerad znuděnej a netrpělivej. Kde je můj prsten?“ Nathaniel zkusil co nejchladnější tón, nenávist udusil v sobě, aspoň na chvíli. Potřeboval chladnou hlavu, aby zachytil to, až se Soren prořekne, když se bude chvástat.
„Jasný, já ti řeknu kde je a ty mě přijdeš rozcupovat… nejsem sebevrah. Ty ho nenajdeš, budeš vědět, jaké je to vylézat jen v noci.“
„Jen na chvíli Sorene, víš že mám ještě jeden v záloze. Sice bude trvat, než se tam dostanu, ale až se tam dostanu… ty končíš.“
Soren chvíli mlčel, což… se Nathanielovi líbilo.
„Tak hodně štěstí, já si jdu vystopovat toho měňavce, ty se zatím poper s tímhle.“
Nathaniel začal omdlývat. Přicházelo to, vysychání těla, než z něj nezbude nic jiného než mumie.
Opřel se o kuchyňskou linku, zuřivě otevíral všechny zásuvky, vytrhával falešná dna, ale všechny jeho zásoby byly vyběleny.
Doklopýtal k teráriu, jeho poslední záchraně.
Zmatek nyní stál, klidně, odevzdaně. Když Nathaniel přišel až k teráriu a opřel se o něj, Zmatek se postavil na několik zadních nohou, a zvedl přední polovinu těla do vzduchu. Jakoby věděl, co musí udělat a co jeho pán potřebuje.
Nathaniel ho vzal do rukou, kleknul si a podíval se na něj.
„Promiň kámo… oba jsme věděli, že to takhle nějak skončí.“
Pak se do Zmatka zakousl, ten ani nemukl.
Když ze Zmatka dostal dost síly, položil ho zpátky do terária, tohoto malého stvoření mu bylo líto a byl mu vděčný.
Sedl si do křesla. Snažil se šetřit síly, aby mohl ihned, jak padne tma vyrazit.
Cítil to. Byl na vrcholu sil. Měl štěstí, že narazil na tuhle čtyřčlennou skupinku archeologů.
Vylezl z výkopu, kam je všechny naházel a rozhlédl se kolem. Hromada zeminy, mrtvá tuk’ata a pár batohů s vybavením archeologů. Všechno postupně naházel do výkopu a ten pak pečlivě zasypal. Těla pečlivě potrhal, takže jediné divné na tom všem bude to, že je někdo pohřbil, ale nakonec se shodnou na tom, že takových hrobů je tady spousta.
Cesta na akademii mu zabrala chvíli, hlavně proto, že si tam archeologové nechali zaparkovaný speeder.
Dostat se za zamčené dveře nebyl problém. Neměl potřebu klepat tak jako Soren. Prostě si je otevřel. Sedl si na postel a přemýšlel, jestli ji má probudit. Musel to udělat, musel Sorena dostat co nejrychleji, určitě ho překvapí. Naklonil se k ní, položil jí ruku na rameno a zašeptal.
„Ryno, vstávej, Přízrak z Korribanu potřebuje tvoji pomoc.“
Přízrak z Korribanu. Tak mu říkali. Měl mnoho jmen. Nathaniel Dorn. Přízrak z Údolí. Řezník z Excidionu. Pohádka, kterou strašili sithští mistři své učedníky. Někteří jediové tomu taky věřili.
„Nate. Ty…co… Soren.“
Takhle ji vzbudil už hodněkrát, ale takhle vyděšená ještě nebyla.
„Klid. Co ti ten debil navykládal. Že jsem ho napadl a on mě zavřel doma? Že se neovládám a chci zabít všechny okolo?“
Ryna jenom tiše přikývla.
„Soren postřelil, napustil zeleným a nechal hladovět. Navíc mi vzal prsten, takže jsem byl mimo hru na chvíli. Potřebuju vědět kde je a kde je můj prsten.“
Mluvil pomalu, potichu. Potřeboval, aby se vzpamatovala.
„Komu z vás mám věřit, víte co… vyřiďte si to mezi sebou, já už vás mám obou dost. Budíte mě uprostřed noci, pořád mi lezete do života.“
Přešla ke skříni a po chvíli mu hodina jeho prsten.
„Letěl na Alderan. Jsem si jisná, že si číslo stíhačky a všechno dokážeš zařídit. A teď… dejte mi oba aspoň chvíli pokoj.“
Začínala být vytočená. Potřeboval si uchovat aspoň jednoho přítele na akademii, otočil se a vyrazil ke dveřím, kde se na chvíli zastavil.
„Díky.“
Nathaniel otevřel dveře a odešel. Měl všechno co potřeboval, spokojil by se i s prstenem, ale když dostal i informaci, kam Soren letěl, byl přímo nadšen.
I. část
1604 BBY
Nathaniel přecházel se zkumavkou v ruce po své skrýši.
Zastavil se u svého nového terária, kde choval Zmatka. Podle všeho posledního přeživšího hybrida stonožky a upíra, kterého si před několika měsíci přivezl.
Zmatek jako obvykle běhal dokola v teráriu. Nathaniela to fascinovalo, ale v podstatě nechápal proč to dělá. Na druhou stranu měl teorii. Když on sám přemýšlel občas chodil pomalu dokola, Zmatek možná dělal to samé.
Přešel ke stolku, kde zanechal láhev s vínem a pak se vrátil k teráriu.
„Zase bys chlastal co?“
Zmatek zpomalil, Nathaniel otevřel vršek terária a nalil do něj trochu vína.
„To je můj kluk.“
Řekl Nathaniel s nadšením po tom, co se Zmatek vrhl na víno.
Osvětlení bylo ztlumeno na minimum, všude byly roztahané hromady věcí a muzika hrála nahlas, že měl Nathaniel problém slyšet sám sebe.
Zadíval se na láhev. Otáčel ji. Napil se. Nalil trošku do zkumavky a dál pozoroval Zmatka, jak se snažil vylézt z terária ven. Nathaniel ho strčil zpátky dovnitř a terárium zavřel.
Pozoroval Zmatka a pak ucítil divný pocit na zápěstí levé ruky, a taky zápach, jako by se něco pálilo.
Podíval se na levou ruku. Kapalina ve zkumavce po kontaktu s vínem začala bublat, roztavila zkumavku a vylila se mu na ruku.
„Áaaaauuu!“
O chvíli později stál u skříně a převlékal si košili, kterou mu rozežrala směs, co před chvílí omylem stvořil.
Zaposlouchal se do ticha, které přerušilo hlasité bouchnutí.
Věděl co to je. Někdo zavřel hlavní vchod.
„Nate!“
Ozval se Soren a o chvíli později se zjevil v místnosti, která by se dala nazvat obývacím pokoje, kuchyní i laboratoří.
Sorenův zjev Nathaniela překvapil. Byl celý potrhaný a na jeho oblečení byla zaschlá krev.
„Co se ti stalo? Přepral tě kushiban?“
Nathaniel mu podal ručník a témě umíral zvědavostí.
„Něco většího. Dole v údolí mě převálcoval vlk. Akorát měl tak tři metry, když si stoupl na zadní.“
Řekl Soren, když si utřel obličej.
„Fastinující… a co ještě jsi pil nebo prohnal žilou?“
Nathaniel na něj jen nevěřícně zíral a snažil se srovnat si myšlenky. Soren jen cosi zabručel.
„Popiš do podrobna co se stalo.“
„Šel jsem sem. Najednou proti mně svítí dvě velké žluté oči. V momentě jsem ležel na zemi a několikrát mě převálcoval. Dokonce mě kousnul do nohy. Dal jsem mu pěstí do čumáku, utekl. Směrem k akademii.“
Nathaniel pozorně poslouchal.
„Hm… no… asi si uděláme výlet na akademii. Dokázal bys ho vyčmuchat?“
Zeptal se Nathaniel.
„Ne… a stopy zmizely po sto metrech.“
Odpověděl Soren a došel ke své skříni pro nové oblečení.
„Takže nevíme vůbec nic.“
„Víme, kde zhruba můžeme začít. A doufám že už máš teorii… co by to mohlo být.“
Nathaniel chvíli přemýšlel.
„No… nepovedenej, nebo povedenej pokus. Měňavec. Halucinace,přízrak, zvíře.“
Řekl několik myšlenek nahlas.
Soren se opřel o stěnu a zadíval se do země.
„Když to bude pokus… tak to bude zajímavý. Měňavec nepříjemný. Halucinace divný. Přízrak strašidelný. Zvíře nudný. Nebyl to sithský pejsek? Tuk'ata? Těch je tady plno.“
Rozvedl svoje myšlenky Nathaniel a přidal jednu další.
„Ne, tu bych poznal, tohle bylo něco jinýho.“
Nathaniel jen zabručel, vzal svůj světelný meč, hodil si přes ramena plášť a vydal se chodbou, kterou Soren před chvílí přišel, tomu nezbývalo nic jiného, než ho následovat.
Než se dostali na akademii už svítalo. Následovali stopy i pach, ale obojí po nějaké době zmizelo.
Prošli hlavních vchodem.
„Dlouho jsem tady nebyl.“
Poznamenal Nathaniel.
„Ty tady nevylezeš třeba měsíc. Kdybych ti tam nenosil zásoby tak pojdeš hlady.“
Řekl Soren.
„Co Ryna? Už překousla to, že jsme jí lhali o tom séru?“
Napadlo Natha. Pár dní po návratu z planety Housenka 3, jak ji Nathaniel nazval z něho vypadlo že to sérum, které Ryna vynalezla mělo spíše placebo efekt, chuť mělo dobrou, ale na žízeň nepomáhalo. Urazila se a Nathaniel se pak začal starat o Zmatka a jiné věci.
„Myslím, že už to překousla… neměli jsme jí lhát.“
Zamračil se Soren.
„Víš, že by pořád otravovala. Lepší bylo říct ano a nechat ji v nevědomosti.“
Řekl Nathaniel a zastavil se.
„Víš Nathanieli. Mě se to přestává líbit.Navíc… nemusíme zabíjet, abychom se nakrmili.“
Šeptal Soren.
„A není to jedno? Nejsou o nic lepší než my. Držíme se při zemi, zasahujeme, kdy potřebujeme, zabijíme zbytečné a dovolujeme žít těm potřebným.“
Vrčel na něj Nathaniel
„Jsou to lidi, ne tvoje loutky, nejsou tu pro tvoji zábavu, aby ses z nich napil, kdy se ti zachce.“
Soren se mu díval zpříma do očí. Věděl, že když mu bude dál oponovat, tak bude brzo očekávat nějakou pomstu.
„Jsou všechno, co chci, aby byli. A budu si s nima dělat to,co chci, protože to je podle mě normální.“
Nathaniel zavíral ruce v pěsti, tohle bylo po dlouhé době poprvé, co se se Sorenem neshodl.
„A co Ryna? Až ji nebudeš potřebovat. Utrhneš jí hlavu?“
Vrčeli na sebe jako dva psi. Všichni se jim vyhýbali, protože věděli, že chodit blízko kolem nich není bezpečné.
„To je něco jinýho a ty to víš.“
„Vážně? Co kdybych jí řekl pravdu o tom, jak se dostala sem. Co se stalo její rodině. Určitě by byla překvapená.“
Nathaniel měl chuť mu utrhnout hlavu, ale měl dost rozumu na to, aby to neudělal.
Zhluboka vydechl, naklonil se k Sorenovi a zašeptal.
„Klidně jí to řekni, ale pak tě bude nenávidět stejně tak jako mě, možná víc, nakonec budeš sám proti světu a já ti nepomůžu. Takže jdeme zjistit, co tě napadlo v údolí a nebudeme to dál řešit.“
Soren se na něj díval a nevěděl zda má něco říct.
Nathaniel kolem něj prošel a zmizel v chodbě.
Mladší upír tam jen tak stál. Věděl, že byl blízko od oddělení hlavy. Pak se ale otočil a následoval Nathaniela do chodby.
Ryna zrovna vycházela z archivu, když se před ní zjevil Soren.
„Ahoj.“
Otočila se, ale tam stál Nathaniel.
„Potřebujeme s něčím pomoct.“
Ryna se kolem něj pokusila proklouznout, ale když se dostala za něj, stál před ní zase Soren.
„Takže jestli nás aspoň vyslechneš. Tady Sorena něco převálcovalo v údolí. Mířilo to sem k akademii. Stopy zmizely, pach taky takže to nejsme schopní vystopovat. Tuk’ata to není, takže je to přízrak, halucinace, nějakej povedenonepovedenej pokus, nebo měňavec.“
Popsal Nathaniel situaci.
„A co chcete jako ode mě?“
Zeptala se Ryna.
„Porozhlédni se po nových tvářích, nějaké exotické druhy, měňavci. Znáš to.“
Řekl Soren a postavil se vedle Nathaniela.
„Ale jednoho měňavce, tedy jednoho, o kterém vím tady na akademii máme, rasy shi'ido. Neznám jméno. Maskuje se jako… vysoká, mladá blondýna. Takovej ten tvůj typ na jednu noc Nate.“
Ryna domluvila a Nathaniel se otočil se sklopenou hlavou.
„Co je?“
Zeptal se Soren a rozhlédl se, jestli kolem někdo není.
„Fuj… neptej se.“
Nathaniel se otočil a Soren na něj chvíli zíral s otevřenou pusou.
„To… jakože… ty a... víš jak… vypadají… v přirozené formě?“
Vykoktal se sebe Soren.
„Právě že vím Sorene… Fuj… Na to, že je to dvacet let. No.. říkal jsem si, že nějak nestárne.“
Nathaniel se díval do jednoho bodu a ani nemrkal. Dělalo se mu špatně.
„Tak, když budete něco potřebovat, však vy mě najdete.“
Pak Ryna odešla a nechala je u vchodu do archívu samotné.
„Takže co?“
Prolomil po chvíli ticho Soren.
„No… já si půjdu pohovořit s… víš kým… ty se snaž ještě něco vyhrabat.“
Soren přikývl a odešel.
Nathaniel se ještě chvíli díval na svoje ruce.
„Fuj.“
Nathaniel vešel do jídelny.
Očima přeletoval ze strany na stranu, než našel cíl.
„Áhoj Amy.“
Řekl poté, co se v několika málo vteřinách přesunul přes celou jídelnu a posadil se ke stolu.
„Co tady chceš.“
Promluvila po chvíli.
„Máš přehled o svých lidech na akademii? A nezapírej… ty víš, co jsem já a já vím, co jsi ty.“
Řekl s úsměvem Nathaniel. Rozradostnělo ho to, že ji svým příchodem vylekal.
„Proč bych ti to měla říkat?“
Nathaniel se nepřestával usmívat.
„Slyšelas, jak elegantně dokážu z většiny tvorů vyrvat většinu životně důležitých orgánů?“
Řekl, jakoby mluvil o počasí a začal si prohlížet co ona jí.
„Tohle mě nezastraší.“
Odvětila celkem bez zájmu.
„Tohle tě zabije.“
Vystřelil po ní okamžitě Nathaniel a vzal si z jejího talíře cosi, co vypadalo jako hranolka.
„Podívám se na to.“
Ozvalo se neochotně po chvíli.
„Jsem rád, když druzí spolupracují. Život je pak o něco jednodužší.“
„Jednou na to doplatíš. Skončíš hodně špatně.“
Nathaniel vstal a potlačil úsměv.
„Možná ano. Možná ne. Každopádně já tady hodlám být ještě dlouho a dlouho. Až umřu… bude to se vší parádou.“
Pak se ale ještě na chvíli opřel o stůl.
„Jestli je to nějakej podraz, vyrvu ti srdce a narvu ti ho do chřtánu. Já jsem v tom dobrej.“
Seděl na vysoké skále. Měl výhled téměř na celé údolí, kde už věky probíhaly vykopávky.
Snažil se na nic nemyslet. Jaksi si nebyl jistý, komu může ještě věřit. Všichni, které považoval za přátele měli nejméně jeden důvod ho zabít, někteří o tom jen nevěděli.
Pomalu zapadalo slunce. Něco co Nathaniel považoval za krásné a smutné zároveň.
Cesta z údolí až na akademii mu zabrala déle než obvykle. Chtěl se projít a urovnat si myšlenky.
Už od okamžiku, kdy překročil práh akademie cítil, jak ho někdo sleduje.
Zabrak, nezvózní. Slyšel jeho dech i tlukot srdce. Jeden z poskoků Ryny.
Pomalu procházel chodbami. Soren na něj měl čekat u vchodu, nebyl tam.
Zabočil do chodby a viděl, jak se zavírají jedny z dveří do pokoje.
Během sekundy byl u nich a chytil je. Zprvu odporovaly a snažily se zavřít, po chvíli však odpor zmizel a Nathaniel je mohl zatlačit zpátky, aby mohl projít.
„Co je.“
Řekla Ryna.
„Hledám svýho poskoka. Jo a řekni tomu svýmu, aby mi nedělal ocásek.“
Nathaniel kolem ní proklouznul a začal očima jezdit po místnosti.
„Udělám to. Soren říkal že našel toho měňavce. Šel ho hledat, nevím kde je. A prosím, příště ty dveře otvírej normálně, nedělá jim to dobře. Spokojenej? Jdi pryč.“
Překvapilo ho to. Ne to, že se Soren zase na něco vrhnul sám, ale to, jak s ním Ryna jednala.
Poslušně se otočil a vykročil dveřmi pryč.
Soren seděl v Nathanielově příbytku.
Měl potvrzené další dva měňavce a dokonce i podezření. Jen nevěděl, jestli chce aby s ním šel Nathaniel.
Poslední dobou ho vytáčel. Soren vždycky věděl, že je sebestředný, ikdyž se tak vždycky netváří. Že se občas chová jako psychopat a že impulsivně zabijí, když ho něco vytočí.
V posledních měsících to s ním ale bylo k nevydržení.
„Sorene, kde seš, potřebuju, abys okamžitě naklusal.“
Ozval se mu v hlavě Nathanielův hlas.
Lekl se. Zapomněl, že ikdyž jeho prsten skrývá přítomnost v Síle, je Nathaniel dost blízko, aby jeho prsten dokázal vycítit přítomnost Sorenova prstenu a naopak.
„Jsem ve skrýši. Přijď ty za mnou. Tohle bude na delší projednávání.“
Odpověděl mu a sedl si na sedačku.
Nathanielovi bude trvat minimálně půl hodiny, než se k němu dostane.
Podíval se na stůl, kde ležela injekce spolu s projektilovou pistolí.
Zavřel za sebou vchod a zamkl ho. Úkryt stál Nathaniela i Damona spoustu úsilí. Hlavní bylo postavit ho tajně. Což bylo v podstatě to nejpodstatnější.
Prošel chodbou a vyšel po schodech.
Otevřel dveře, Sorena v obývacím pokoji neviděl, jen Zmatek pořád pobíhal ve svém teráriu.
Soren nebyl ani v ložnici, koupelně a balkón byl také zavřený.
Nathaniel se přesunul no nižšího patra a procházel chodbou, na jejíž levé straně byla spousta dveří. Cely, když bylo potřeba, jinak většinou plnily funkci skladu. Jen dvě místnosti se neměnily ve své funkci. Jedna se dala považovat za palírnu a ta druhá za pěstírnu.
Nathaniel si pro všechny případy pěstoval malé stromečky galek a veshok pro případ, že by kdy byly problémy s jeho vlastní rasou. Byl vědom, že to může kdokoli použít proti němu, ale o účincích a vůbec o tom že něco takového má, nevěděl téměř nikdo.
Procházel chodbou, když v tom se ozvalo několik výstřelů a Nathaniel ucítil, jak se mu střely zarývají do zad. Otočil se, přitiskl se ke zdi a zároveň poslal chodbou telekinetickou vlnu.
Udělal několik kroků, ale útočník byl zase na nohách a vystřelil znova.
Dvě střely se mu zabořily do břicha.
Během vteřiny byl u něj, ikdyž oslaben, napřáhl se a udeřil. Jeho ruka se setkala s rukou útočníka. Došlo mu, že není člověk, protože jinak by už byl mrtvý.
Vyměnili si několik ran a Nathanielovi se podařilo mu strhnout masku.
„Sorene co to má znamenat!“
Odpovědí byla pěst v jeho obličeji a bodavá bolest v krku.
Začalo ho pálit celé tělo zevnitř. Soren mu vstříkl do těla vývar z listů, které si Nathaniel sám pěstoval.
Podařil sem u zvedák a chytil Sorena za hlavu, ale ten mu jen podal další injekci.
Pak už jen cítil, jak ho táhne chodbou do místnosti a zavírá těžké dveře.
„Abys věděl Nate, tohle je pro tvoje dobro. Možná si uvědomíš pár věcí. A pokud ne, užiješ si ten proces. Vím, že bez krve neumřeme, nebo… jestli se to tak nedá nazvat, v podstatě je to smrt že? Taková, ze které se můžeš probudit, problém je, že tě možná nikdo neprobudí. Tohle si vyřídím sám a pak uvidím.“
Slyšel to nezřetelně a s ozvěnou, po několika hodinách si ale dokázal poskládat, co mu Soren říkal.
Dostal obrovskou dávku, docela rychle mu došlo, že jeho prsten chybí a že už není noc. Stejně nebude schopen ještě několik hodin chodit a pokud nenechal Soren nějaké zásoby jen tak pro jistotu, bude muset přečkat hladovění do noci. Tedy v případě, že se mu podaří dostat skrz dveře, které s Damonem tak dlouho zařizovaly.
Za nějakých šest hodin už přecházel po místnosti, stále trochu oblbnutý, ale už alespoň neupadal každou chvíli na hodiny do bezvědomí.
Docela mu trvalo, než si všechny střely vytahal z těla a zuřil každou chvílí víc a víc, co to Sorena napadlo, musel vědět, že když ho nechá žít, tak že ze sebe udělá cíl s prioritou číslo jedna.
Celou Nathanielovou skrýší se ozýval vzteklý řev a dunivé zvuky, jak se snažil vyrazit dveře. Nakonec se mu to povedlo, ale vyčerpanější nebyl celé věky.
Pomalu se dostal do obývacího pokoje. Otevřel ledničku. Vše co tam zůstalo, byla jedna poloprázdná láhev jakéhosi alkoholu. Nathaniel ji vzal a na jeden zátah vyprázdnil.
Ale alkohol nebyl krev. Přešel ke stolu, kde ležel komunikátor a datapad se vzkazem.
„Nathe, jestli jsi stihl vylézt z kobky včas, můžeš mi stihnout zavolat…. Víš to je pěkný ty parchante, roztrhám tě na kusy hned jak tě najdu.“
Nathaniel potom zvedl komunikátor a zapl ho.
„Sorene?“ Chvíli se nic neozývalo, ale pak komunikátor zapraskal.
„Jsem rád že tě slyším Nathe… vidím, že ses dostal až k bodu B.“
Nadšení v Sorenově hlase ho pobavilo. On si vážně myslí, že tento spor může vyhrát.
„Jsem uvězněnej v době a začínám se nudit. Dochází mi trpělivost a já jsem nerad znuděnej a netrpělivej. Kde je můj prsten?“ Nathaniel zkusil co nejchladnější tón, nenávist udusil v sobě, aspoň na chvíli. Potřeboval chladnou hlavu, aby zachytil to, až se Soren prořekne, když se bude chvástat.
„Jasný, já ti řeknu kde je a ty mě přijdeš rozcupovat… nejsem sebevrah. Ty ho nenajdeš, budeš vědět, jaké je to vylézat jen v noci.“
„Jen na chvíli Sorene, víš že mám ještě jeden v záloze. Sice bude trvat, než se tam dostanu, ale až se tam dostanu… ty končíš.“
Soren chvíli mlčel, což… se Nathanielovi líbilo.
„Tak hodně štěstí, já si jdu vystopovat toho měňavce, ty se zatím poper s tímhle.“
Nathaniel začal omdlývat. Přicházelo to, vysychání těla, než z něj nezbude nic jiného než mumie.
Opřel se o kuchyňskou linku, zuřivě otevíral všechny zásuvky, vytrhával falešná dna, ale všechny jeho zásoby byly vyběleny.
Doklopýtal k teráriu, jeho poslední záchraně.
Zmatek nyní stál, klidně, odevzdaně. Když Nathaniel přišel až k teráriu a opřel se o něj, Zmatek se postavil na několik zadních nohou, a zvedl přední polovinu těla do vzduchu. Jakoby věděl, co musí udělat a co jeho pán potřebuje.
Nathaniel ho vzal do rukou, kleknul si a podíval se na něj.
„Promiň kámo… oba jsme věděli, že to takhle nějak skončí.“
Pak se do Zmatka zakousl, ten ani nemukl.
Když ze Zmatka dostal dost síly, položil ho zpátky do terária, tohoto malého stvoření mu bylo líto a byl mu vděčný.
Sedl si do křesla. Snažil se šetřit síly, aby mohl ihned, jak padne tma vyrazit.
Cítil to. Byl na vrcholu sil. Měl štěstí, že narazil na tuhle čtyřčlennou skupinku archeologů.
Vylezl z výkopu, kam je všechny naházel a rozhlédl se kolem. Hromada zeminy, mrtvá tuk’ata a pár batohů s vybavením archeologů. Všechno postupně naházel do výkopu a ten pak pečlivě zasypal. Těla pečlivě potrhal, takže jediné divné na tom všem bude to, že je někdo pohřbil, ale nakonec se shodnou na tom, že takových hrobů je tady spousta.
Cesta na akademii mu zabrala chvíli, hlavně proto, že si tam archeologové nechali zaparkovaný speeder.
Dostat se za zamčené dveře nebyl problém. Neměl potřebu klepat tak jako Soren. Prostě si je otevřel. Sedl si na postel a přemýšlel, jestli ji má probudit. Musel to udělat, musel Sorena dostat co nejrychleji, určitě ho překvapí. Naklonil se k ní, položil jí ruku na rameno a zašeptal.
„Ryno, vstávej, Přízrak z Korribanu potřebuje tvoji pomoc.“
Přízrak z Korribanu. Tak mu říkali. Měl mnoho jmen. Nathaniel Dorn. Přízrak z Údolí. Řezník z Excidionu. Pohádka, kterou strašili sithští mistři své učedníky. Někteří jediové tomu taky věřili.
„Nate. Ty…co… Soren.“
Takhle ji vzbudil už hodněkrát, ale takhle vyděšená ještě nebyla.
„Klid. Co ti ten debil navykládal. Že jsem ho napadl a on mě zavřel doma? Že se neovládám a chci zabít všechny okolo?“
Ryna jenom tiše přikývla.
„Soren postřelil, napustil zeleným a nechal hladovět. Navíc mi vzal prsten, takže jsem byl mimo hru na chvíli. Potřebuju vědět kde je a kde je můj prsten.“
Mluvil pomalu, potichu. Potřeboval, aby se vzpamatovala.
„Komu z vás mám věřit, víte co… vyřiďte si to mezi sebou, já už vás mám obou dost. Budíte mě uprostřed noci, pořád mi lezete do života.“
Přešla ke skříni a po chvíli mu hodina jeho prsten.
„Letěl na Alderan. Jsem si jisná, že si číslo stíhačky a všechno dokážeš zařídit. A teď… dejte mi oba aspoň chvíli pokoj.“
Začínala být vytočená. Potřeboval si uchovat aspoň jednoho přítele na akademii, otočil se a vyrazil ke dveřím, kde se na chvíli zastavil.
„Díky.“
Nathaniel otevřel dveře a odešel. Měl všechno co potřeboval, spokojil by se i s prstenem, ale když dostal i informaci, kam Soren letěl, byl přímo nadšen.