Poselství - Příběh Krayna Tanna

Příběhy a povídky uživatelů fóra zaměřené na tématiku Star Wars, předveďte svou fantazii i vy !

Moderátor: Moderátoři

Odpovědět
Artie

Poselství - Příběh Krayna Tanna

Příspěvek od Artie »

Prolog

3960 BBY

„Krayne, podívej! Něco jsem našel!“ Ozval se hlas mého nejlepšího přítele a spolubojovníka Ceffa z druhé strany ruin starodávného chrámu.
„Co to je?“ Zeptal jsem se zvědavě a rozběhl se za ním, abych spatřil předmět jeho zájmu.
Mohlo by to být to, co jsem tak dlouho hledal? Proběhlo mi hlavou a nedočkavě jsem se zastavil u Ceffa, který mi nyní podával zeleno-červenou krychli.
Nedočkavě jsem ji vzal do rukou a pozorně si prohlédl neznámé vzory psané velice starým jazykem. Bylo to ono, ztracený holokron jednoho z mých dávných předků, jeden z těch, který jsem hledal, holokron Dariona Tanna, muže nosící mé příjmení a muže, který kdysi vytvořil svůj vlastní směr užívání Síly, poté co byl účastníkem na obou stranách tehdejšího konfliktu. Bylo to již pět let, co jsem nechal řád za zády a kvůli nepatrné zmínce v archivech se vydal na tuto pouť přes galaxii v bláznivém honu za svými předky a nyní jsem byl zde, se svým přítelem tak dobrým, že kvůli mě opustil řád a třímal jsem tento artefakt v rukou, už jsem se nemohl dočkat, jaká tajemství by mi mohl předat.
Část 1. - Left behind

3978 BBY

Bylo slunečné ráno, jedno z těch přenádherných kdy se chcete jen rozvalovat v trávě a nechat se hřát slunečnými paprsky, pro mě ale ne. Já jsem se krčil v koutu města, vyzáblý již několik dní bez pořádného jídla, ústa špinavá od pití vody z kaluží. Proklínal jsem každého kolemjdoucího za lhostejnost a proklínal jsem osud za nepřízeň vůči mě. Byl jsem šestileté dítě vyrůstající v bezproblémové rodině a jak jsem dopadl... Proklínal jsem své rodiče za to, že mě tu nechali a proklínal jsem slunce za to, že mi svítilo do očí, proklínal jsem celý svět a přesto... Dnešek byl něčím jiný, měl jsem totiž někoho potkat, jiné dítě, které změní můj život tak jak jsem si ho kdy představoval a ještě víc než jsem byl ochoten připustit.
Válel jsem se na zemi jako nějaký odhozený pytel odpadu, což jsem svým způsobem byl, ignoroval jsem kamínek zarývající se mi do zad a pokračoval jsem ve svém nekonečném proklínání dokud na mě nepadl stín jiné postavy. Byl to ušmudlaný kluk možná tak o čtyři nebo pět let starší než já v otrhaném oblečení, na první pohled o nic lepší než já a přeci... Vypadal rozhodně lépe živený a v očích měl jistou... jiskru.
„Zvedni se kamaráde, kout není místo pro žádné dítě.“ Chlapec mi podal ruku a vytáhl mě na nohy, měl překvapivě pevný stisk.
„Kdo jsi?“ Zeptal jsem se zaujatě.
„Jen ten co tě vytáhne z tohohle hnoje.“ Odvětil mi a já si všiml, že se mu za opaskem něco kovově blýsklo.
Do ruky mi strčil kus chleba a já dychtivě začal ukusovat a hltat až mě v jícnu zatlačilo a nechal jsem se vést skrze rušnou ulici kamsi do neznáma, ačkoli to vypadalo, že chlapec ví moc dobře kam jde. Minuty ubíhali a my nakonec stanuli před systémem domů k pronajmutí. Veden dovnitř jsem přidržel dveře a protáhl se do budovy, kterou před tím chlapec odemknul.
„Ah, cítím že jsi dorazil, koho jsi to dovedl s sebou Ceffe?“ Ozvalo se z jedné z místností, z níž na to přišel zabracký muž v pískově žluté róbě rytířů o kterých mi rodiče vyprávěli, když o mě ještě stáli.
„Sílo mocná, vy vypadáte, co se stalo, a kdo jsi ty?“ Zabrak se usmál a se zájmem na mě pohlédl, v očích měl velmi živý pohled, který si mě nyní se zájmem měřil, něco ho na mě kromě faktu, že mě k němu chlapec jménem Ceff přivedl zaujalo.
„Krayn, říkali mi Krayn.“ Vyblekotal jsem ze sebe a trochu ustrašeně jsem hleděl na muže.
„Není důvod se mě bát, posaďte se... Říkal-i ti Krayn? Zopakoval zabrak mou větu s nevyřčenou otázkou ve tváři a čekal až se vyjádřím, já ale nemohl, přemohl mě vztek a smutek a já to nedokázal říct, jen jsem tam pět minut seděl neschopen nic říct se slzami na krajíčku než ze mě nakonec vypadlo:
„Rodiče mi říkali Krayn, než mě opustili...“
„Jaké je tvé příjmení chlapče?“ Zeptal se mě a já mu i odpověděl, na to se však zběžně podíval na chlapce, vyměnili si rychlý pohled lítosti a já jen nechápavě dál koukal na obě postavy, něco mi očividně neříkali, následující události mě ale nikdy nenutili ohlédnout se a tak jsem se nikdy nedozvěděl, co se s mými rodiči stalo.
„Je tu jedna věc, o které asi nevíš Krayne... Jsi citlivý na Sílu, můžeš se stát jedním z nás.“
Může ze mě být Jedi... Spadla mi čelist a já jen tupě civěl na obě postavy a zpracovával to co jsem se právě dozvěděl.
Naposledy upravil(a) Artie dne 19.4.2015 10:54:31, celkem upraveno 4 x.

Artie

Re: Poselství - Příběh Krayna Tanna

Příspěvek od Artie »

Část 2. - Concerns

3968 BBY

Byli jsme Sithskému agentu na stopě už dobré dva týdny, zatím nám vždy dokázal uniknout, ale my, rytíři Jedi se jen tak nevzdáváme, tolik toho mohl Sith pochopit. Měli jsme početní převahu tři na jednoho, jistěže se s námi nechtěl utkat, ale dnešní noc jsme s mistrem a Ceffem konečně zahnali myš do kouta, hon byl u konce.
„Vzdej se! Nemáš kam jít a tví Sithští přátelé ti také nepomůžou.“ Křikl na něj mistr. Bylo to již deset let, od doby, kdy mě s Ceffem našli a když jsem dokončil výcvik Younglinga, mistr umluvil radu přidělit mě mu za druhého Padawana, což nebylo v těchto časech, kdy potřebovala rada schopné a vycvičené Jedie co nejdříve nic neobvyklého. Ceff byl nyní již pasovaný rytiř Jedi, mě do pasování zbývali ještě dva roky.
„A pak co? Postavíte mě před soud, který rozhodne o mé popravě, nemám lepší když zemřu a aspo...“
Sith byl dobrý, využil naší soustředěnosti na řeč, která byla očividně jen distrakcí a když jsme to nejméně čekali vrhl se kupředu zrychlenými pohyby stylu Ataru, za cíl si vybral mistra, bylo to logické, nejdříve se zbavit toho, který představuje největší hrozbu. Světelné meče se do sebe zaklesly, když mistr na poslední chvíli zablokoval Sithův útok a nyní se přetlačovali, to jsem tak však nechtěl nechat a tak jsem bodl z levé strany na protivníkův bok, tak, že byl nucen ukročit dozadu a srazit mou čepel stranou, na to se však dopředu vrhl i Ceff a z otočky vedl ránu, která by nebýt rychlých reakcí oddělila hlavu od těla. Meče zaprskali když se o sebe odrazily a Ceffův byl sražen na zeď o kterou zuřivě jiskřil, byl nyní odkryt útoku a nebýt včasného zákroku mistra, ležel by můj přítel mrtvý na zemi. Sith zavrávoral pod náporem Síly, která se na něj nyní valila koncentrována napřaženou paží mého mistra a jen Silová bariéra, kterou kolem sebe instinktivně postavil zabránila tomu, aby letěl přes celou místnost. Do toho jsem opět zasáhl já, rozhodnut využít jeho zakolísání a souboj jedinou ranou ukončit, nyní jsem to byl však já, kdo byl pod náporem Síly, která v podobě blesků proudila z jeho prstů, pouze včas napřažený meč mě zachránil před bolestivými ne-li smrtelnými popáleninami. Zatímco já jsem se bránil energetickým paprskům, Ceff opět přešel do ofensivy a to ranou na stehno, což Sitha donutilo opět ode mě odvrátit pozornost. S Ceffem si vyměnily několik úderů mečem, Ceff bodl, čemuž se protivník otočkou vyhnul a někde v její půlce vypnul meč a když se otočil celý, rozpoutal Sílu nahromaděnou v rukách směrem k Ceffovi v jediné vlně, která ho poslala na druhý konec místnosti do bezvědomí, zůstali jsme dva a já pociťoval úzkost a strach o přítelovo zdraví. Byli to emoce, já se jim ale nepoddal, zatím.
„Ceffe!“ Stihl jsem ještě vykřiknout, než jsem se musel opět věnovat souboji.

Mistr vyrazil vpřed v rychlém sledu několika úderů vedených v kruhu na všechny končetiny, čímž zatlačoval Sitha dál a dál ke stěně, a nakonec mezi mnou a mistrem vznikla šestimetrová mezera, dost hodně, měl-li by snad mistr potíže.
Mé instrukce zněli: moc se do boje nežeň nebude-li to na místě, nyní byli oba značně unaveni, mistr však ztrácel rychlost více a já tak považoval za vhodné zakročit a vyrovnat tak šance. Vzhledem k tomu, že nyní byl zatlačován mistr a bylo dost pravděpodobné, že bych nemusel zakročit včas, rozhodl jsem se pro rychlejší řešení.
Napřáhl jsem ruku k bočnímu hodu soustředil se co nejvíce, a když jsem viděl v myšlenkách dokonalou trajektorii vržené rukojeti, hodil jsem. Rukojeť již byla na půl cesty k Sithovi, teď jsem se rozhodl, že nastala vhodná chvíle k aktivace čepele. Na dálku jsem se soustředil na zároveň udržení meče ve vzduchu a stisknutí tlačítka a díky Síle se mi to podařilo.
Čepel se vynořila z vršku meče a za hučení pohybující se čepele prořezávala vzduch až nakonec dorazila před Sitha, to co se dělo dále jsem ale vážně nemohl čekat. Muž se velice rychle otočil na patě a švihl mečem v širokém oblouku, který rukojeť meče rozdělil na dvě části, které poslal na zem za sebou, já byl nyní beze zbraně, mohl jsem se spolehnout pouze na sílu, ale alespoň to dalo čas mému mistru odskočit ze souboje a trochu si odpočinout, moc dlouho to však nebylo, neboť musel být rychlý, aby mi na poslední chvíli zachránil kůži, když postavil meč do dráhy dalším paprskům blesků směřující na mou osobu. Na Sithovi už bylo znát velké vyčerpání od používání Síly, stále ale vypadal o něco lépe než mistr, ačkoli ani jeden to nemohli vydržet o moc déle, bylo to jen o tom, co udělám nebo kdo povolí dříve.
A k mému zděšení dřív než jsem vymyslel cokoli smysluplného povolil mistr, nyní mu tělem procházela spalující elektřina a on se kroutil na zemi v agonii, ne však moc dlouho, neboť Sith neměl nekonečné zásoby energie, musel se uchýlit opětovnému použití zbraně, rychle přiskočil a chystal se mistra probodnout skrz naskrz.
Nemohl jsem to tak nechat, ne nemohl, byl mi jako otec. Sáhl jsem k nejzazším rezervám sil a ačkoli to bylo proti Jediskému přesvědčení i k emocím, ne však těm negativním, které jsem momentálně pociťoval, ale k těm pozitivním, které jsem cítil dlouhodobě. Náklonnost k přátelům a lidem, kteří mi byli rodinou.
Vše toto jsem koncentroval do jediného Silového útoku na zesláblého protivníka, prorval se jeho obranou a uchopil jeho průdušnice, kterou jsem následně začal svírat, nelibuji si v utrpení, chtěl jsem ho jen co nejrychleji odpravit. Nebylo to nic proti učení Jediů a ačkoli jsem využil emoce, toto mě nemohlo strhnout na temnou stranu, dělal jsem dobrou věc.
„Zadrž, zabít v hněvu není cesta Jediů!“ Ozvalo se ze země od mistra v zoufalé snaze mě zastavit.
„Necítím hněv.“ Odvětil jsem a nechal na zem spadnout Sithovo bezvládné tělo.
Naposledy upravil(a) Artie dne 19.4.2015 10:57:43, celkem upraveno 1 x.

Artie

Re: Poselství - Příběh Krayna Tanna

Příspěvek od Artie »

Část 3. - 'Knock, knock?' 'Who's there?'

3968 BBY

Od incidentu, při kterém jsem zabil Sithského agenta uběhly čtyři týdny a neuběhl ani den kdy jsem nepřemýšlel o správnosti svého jednání, ale vždy jsem dospěl ke stejnému názoru, jednal jsem jak bylo zapotřebí a neučinil jsem nic, co by bylo v mravním rozporu s kodexem Jediů, mistr však můj názor nesdílel a já měl tak o to větší pochybnosti o správnosti celého Jediského přesvědčení, dnešek byl jeden z nadcházejících tří dnů v hyperprostoru, než dorazíme na Dantooine, aby jsem se zodpovídal radě a mistr Daghe se rozhodl si se mnou znovu promluvit.
„Vím, že se mnou asi nebudeš chtít moc mluvit, ale víš co jsi provedl a víš, že je mou povinností předvolat tě k radě...“
„Ne nemusíte, neprovedl jsem nic zlého, opravdu jsem se nepoddal hněvu.“ Obhajoval jsem sám sebe.
„Tak proč jsi ho zabil? Mohli jsme ho zatknout! Tvé činy mluví jinak než tvá ústa.“ Řekl mistr, vážně se hrozně opakoval, tuto samou debatu jsme vedli již asi pětkrát a stejně nikam nevedla, neboť mistr nebyl schopen vidět tu situaci tak, jak jsem ji viděl já.
„Představoval hrozbu, nevím jestli si to uvědomujete, ale zachránil jsem vám život!“ V mém hlase začínalo již být znát rozhořčení, způsobeno únavou a nekonečným dokazováním správnosti svých činů, člověk by čekal, že alespoň mistr mě pochopí, zatím to dokázal jen Ceff, ale to se asi dalo čekat.
„Představoval obrovskou hrozbu, nemohl jsem ho nechat žít, protože jak znám své štěstí z posledních sil by přivolal nějakýho podělanýho draka, kterej by nás všechny spálil na popel!“ Zakončil jsem konversaci sarkastickou poznámkou a natočením hlavy jsem dal najevo, že se nehodlám bezdůvodně obhajovat před člověkem, který mě odmítá pochopit a zakončil jsem tak naši konversaci.
„Fajn, šetři si to na radu.“ Prohlásil ještě mistr a odkráčel z mé kajuty. Propast mezi mnou a mým mistrem se po této konversaci ještě rozšířila, už se s tím však nedalo nic dělat.
Byl jsem opravdu hodně unavený a tak jsem si lehl na postel své kajuty a během chvilky usnul.
* * *

Temná postava kráčela směrem ke mě, celou tvář zahaloval stín a naléhala.
„Zabij mě, oddej se svému hněvu a zabij mě!“
„Ne necítím hněv, jen nutnost.“
„Oni se proti tobě obrátí, tvůj mistr i ten tvůj drahocenný Řád! Oddej se svému hněvu a staň se jedním z nás.“
„Nedělám špatnou věc a i kdyby, minimálně dva lidé mě budou následovat.“
„Ne! Nezabíjej ho, pokud to uděláš, vše v co věříš se rozpadne!“
„Mistře?“
Temná postava zažehla rudou čepel a mistr ležící na zemi byl probodnut, život z něj vyprchal.
„Mistře! Ne!“

* * *

Nikdy v životě jsem si nebyl tak jistý správností svých minulých činů jako když jsem se probral z vize alternativní minulosti, která byla spánkem zastřena do podoby snu, věděl jsem, že jsem se rozhodl správně, neboť i přesto jak moc se mi mistr vzdaloval, nedokázal bych žít s tím, že jsem ho nechal zemřít a pokud je cena jeho života vyhoštění z řádu pak je dílem Síly, že se tak stane a Síla má vždy své důvody. Dnes byl poslední den před výstupem z hyperprostoru a já si potřeboval s někým promluvit, mistr nepřipadal v úvahu a tak jsem stál nyní na chodbě a ťukal na kovové dveře od Ceffovi kajuty, neměl jsem tušení, jestli náhodou nespí, neboť v hyperprostoru má každý člověk den i noc jinak nastavenou, rychlé odsunutí dveří mi však dalo najevo, že Ceff je momentálně vzhůru.
„Potřebuješ si promluvit kamaráde?“ Řekl mi, jako by mi četl myšlenky a já jen s otupělým kývnutím usedl na jedno ze dvou sedátek, které se naproti sobě nacházeli.
„Já jen už opravdu nemám tušení, jak by se mohla situace vyřešit, ani mistr nemá pro mé akce pochopení, ale i Síla mi potvrdila, že pokud bych nezasáhl, mistr by zemřel.“ vyjádřil jsem se ke snu, který mě v noci potkal.
„Nic si z toho nedělej, pořád máš mě a Sannu, my tě na holičkách nenecháme.“ Při zmínce o Sanně, mé dlouholeté přítelkyni už od výcviku Younglingů jsem se musel usmát, protože jsem si představil jak tu sedí naproti mně a vykládá mi jeden ze svých zábavných zážitků z misí se svým mistrem.
„Věřím, že ne.“ řekl jsem a ještě více rozšířil svůj úsměv, pokud to vůbec bylo možné, bylo to po čtyřech týdnech poprvé co jsem se usmál, naposledy to bylo, když jsem se dozvěděl, že se mistrovi ani Ceffovi nic závažného nestalo.
„Určitě ne.“ Dodal ještě Ceff, když se za mnou zavírali dveře a já šel zpět do své kajuty.

Artie

Re: Poselství - Příběh Krayna Tanna

Příspěvek od Artie »

Část 4. - 'It's me, The Council.'

3968 BBY

Jeden z nejdůležitějších zlomových okamžiků v mém životě nastal, loď přistála na Dantooine a já vzal tu trochu svých věcí a za doprovodu svého mistra a přítele jsem vystoupil z letounu. Zajímalo mě, zda se zde momentálně nachází Sanna, rád bych jí zase po dlouhé době viděl, co by asi řekla na mou příhodu?
„Dnes večer předstoupíš před Radu, do té doby máš čas projít archivy, promluvit si s přáteli, cokoli budeš chtít...“ řekl mistr nyní již smířlivějším tónem, možná ho i celá situace zamrzela, pořád to ale neměnilo nic na tom, že kvůli němu před Radu vůbec předstupuji, přesto jsem byl rád za čas, který mi byl poskytnut, chtěl jsem ho využít jak nejlépe to šlo.
Mistr nás po asi dvou minutách chůze k hlavní budově, centra našeho řádu opustil a nasměroval si to Síla ví kam a Ceff měl tak příležitost sdělit mi alespoň nějaké potěšující zprávy, když jsem ho tázavým pohledem trochu pobídl.
„Znám tě už dlouho, vím co tě zajímá.“ řekl s úsměvem a pak pokračoval.
„Slyšel jsem, že je tady, před týdnem přiletěli z nějaké expedice či co to vlastně bylo, myslím, že sám nejlépe víš, kde ji najdeš. Ale ačkoli vím moc dobře jak se asi cítíš, neudělej si to v očích Rady ještě horší.“
Zavolal na mě varovně, to už jsem ho však poslouchal jen napůl, protože jsem vyrazil do archivu, kde Sanna trávila většinu svého volného času. Na chodbě jsem míjel spoustu mistrů i Padawanů, některé jsem poznával, některé ne, nikdo se na mě nekoukal nějak nepřátelsky, Rada jediná tedy zřejmě věděla o mých činech.
Míjel jsem správce archivů se zdvořilou poklonou, a rozhlédl se kolem sebe. Všude se nacházeli různé terminály, obsahující všemožné informace z příslušného oboru, byli tu i nějaké holografické modely a na druhé straně v sekci Příroda, jako bych od ní mohl čekat cokoli jiného, stála ona. Tmavě hnědé vlasy končící pod rameny s ze strany vpleteným Padawanským copánkem, kaštanově hnědé oči a rozpustilé tváře, nebudu si nic nalhávat, líbila se mi, ale bylo to zakázané ovoce, ačkoli jsem se nebál užívání pozitivních emocí ve svůj prospěch, pořád to bylo něco, co nemohlo být v řádu tolerováno, a tak jsem byli přáteli, nic nemůže rozdělit takovou skupinku jako jsem já, Sanna a Ceff.
Konečně si mě všimla a já jí na úrovni tváří zamával, v očích měla nedočkavost, zřejmě na něco narazila v archivech.
„Ráda tě vidím, mám něco, co tě bude zajímat, ale v historické sekci.“
„Ty do něčeho takového vůbec chodíš?“ Neodpustil jsem si poznámku a nechal jsem se za rameno otočit a navést správným směrem.
„Ha ha ha, měla jsem to jako součást přípravy před misí. Nebudeš mi věřit, ale našla jsem nějakého tvého předka a tvoji rodiče to nejsou.“
Podíval jsem se na ni s upřímným zájmem, cokoli o mé rodině mě nanejvýš zajímalo a ačkoli se to netýkalo mých rodičů, i tak to bylo rozhodně něco co bych rád věděl.
„Eh, počkej chvíli, musím to najít, jak jen se jmenoval? Ah, tady to je, nějaký Darion, narodil se přesně před osmi sty dvaceti osmi lety, syn nějakého Arase... Říká ti to něco?“
Ani jedno z těch jmen mi nic neříkalo a tak jsem se radši zeptal.
„Co se tam píše dál?“
„Toto je zajímavé, píše se tu, že se zaobíral Sílou z... obou stran? To úplně nechápu... A že prý sestrojil holokro...“
* * *

Všechno se zdálo být tak rozmazané, jako bych to ani nebyl já, přede mnou se nacházeli dvě postavy, muž a žena a o něčem diskutovali. Ani si nepamatuji jak jsem se sem dostal, něco toto muselo způsobit.
„To jako vážně? Ukaž mi to.“ Řekl muž a nedočkavě vytrhl ženě z rukou papír, hodně starý papír a začal číst
„'Až tato mapa bude objevena, ON seskládá mé zbytky a zaručí rozšíření mého učení, avšak některé nešťastné události musí ho postihnout, aby naplnil vizi mou...' To nedává smysl, o kom myslíš, že mluví?“
„Čti dál, co tam ještě je?“
„No to právě nedává smysl, 'Jdi, vzdej se všeho co tak dobře znáš, neboť něco většího je ti předurčeno...', pro Sílu, co to děláš Krayne, říkal jsem ti přeci, že nemůžeš trhat mé spisy, no to je ohromná legrace, ha ha ha...“
Vše se začalo rozplývat, mě to pomalu docházelo a já se probouzel.

* * *

„Krayne, Krayne! Volal na mě dívčí hlas, když jsem se pomalu probíral z mrákot a přede mnou se pomalu zostřovala Sannina tvář, zajímavé bylo, že jsem ani nespadl, celou dobu jsem zůstal stát přesně jako před tím.
„Nevěřila bys co jsem viděl.“
„Celých deset minut jsi vůbec nereagoval, co se dělo?“
„Viděl jsem rodiče, ale to teď není podstatné, myslíš, že by jsi za mnou mohla do čtvrt hodiny přijít? Musím jít někde sehnat Ceffa.“ Řekl jsem, částečně ještě rozladěn událostmi posledních patnácti minut.
„Myslím, že jsem ho viděla jít směrem k jídelně.“ řekla a rozesmála se, ačkoli Ceff dávno vývin ukončil, stále rád jedl, ačkoli se to na něm nijak neprojevovalo, no tentokrát jsem se mu ani nedivil, přeci jen několik týdnů jen na tom, co jsme si sami obstarali... V tu chvíli mi zakručelo v břiše, já se to ale rozhodl ignorovat, stejně to určitě byl vedlejší produkt myšlenek na jídlo.
„Díky, mohlo mě to napadnout.“
* * *

Všichni tři jsme se momentálně nacházeli v mém dočasném pokoji, když jsme s Ceffem dorazili, Sanna na nás hleděla s vyčítavým pohledem a já zamaskoval skvrnu od jídla na mé róbě, nakonec i mě totiž hlad přemohl a tak se čtvrt hodinka protáhla na pětadvacet minut.
„Co jsi tedy chtěl?“ Zeptali se mě jednohlasně a já začal odpovídat.
„Ty už to víš, ty ještě ne, proto začnu úplně na začátku. Před čtyřmi týdny jsem mistrovi zachránil život zabitím Sithského bojovníka, ve svůj prospěch jsem využil positivní emoce a nad Sithem zvítězil, mistr to však pokládal za poddání se hněvu a tak budu muset předstoupit před radu, uznávám, emocím jsem průchod dal, ale to ze mě přeci nedělá zlého člověka nebo ano? Uvědomil jsem si, že je něco špatně a když jsi mi řekla o mém předku, dostal jsem vizi, byl jsem předurčen ji vidět. Viděl jsem své rodiče, měli nějaký starý spis a četli nahlas, myslím, že ta slova byla určena mě, ačkoli jak se to stalo nemám ponětí. Musím najít holokron svého předka a musím opustit tenhle Řád a ačkoli vás do toho jen zasvěcuji, nemohl bych být více šťastný než kdybych vás mohl mít po svém boku.“ Dokončil jsem monolog a nevyřčenou otázku jsem nechal viset ve vzduchu.
„Po tom, co jsem viděl? Až na konec světa.“ Řekl Ceff pohotově, neboť byl svědkem mistrova jednání a věděl, že to jsou nesmysli, Sanna si však tak jistá nebyla.
„Já... Já nevím, dej mi nějaký čas, musím si to promyslet.“
„Nemůžu čekat, dnes večer se po zasedání Rady připravím a pak chci co nejrychleji odsud. Pokud si to rozmyslíš, přijď v deset do hangáru číslo osm, však už víš, kterou loď používáme.“
* * *

„Pak nechť toto zasedání pokračuje. Krayne Tanne, Padawane mistra Daghe, ještě jednou, přiznáváte se k porušení zásad Řádu Jedi a poddání se svému hněvu v aktu končícím smrtí vašeho protivníka?“
„Ne, to se nestalo.“
„Máte tedy něco na svou obhajobu?“
Stál jsem v kruhové místnosti, přede mnou seděli všichni členové rady, vedle mě stál mistr po pravé straně a Ceff po levé coby svědci. Když však přišla otázka, já mlčel.
„Mistře Daghe, mohl by jste nám tedy vy vylíčit, jak se věci stali z vašeho pohledu?“
„Zmiňovaný Sith byl zahnán do kouta, bojovali jsme a Rytíř Ceff byl vyřazen z boje zraněním hlavy. Krayn se držel mých instrukcí nezasahovat do boje, dokud jsem však nebyl vyveden z rovnováhy Silovým útokem protivníka, zřejmě měl strach, kterému se podle mě poddal, prorval se Sithovou obranou a Silou ho usmrtil.“

Zasedání trvalo již delší dobu, nejdříve byl vyslechnut Ceff, který toho říci mnoho nemohl, neboť byl v době incidentu v bezvědomí a lži jsou zde nepřípustné, ze stejného důvodu podal mistr pravdivé, z jeho pohledu, informace o tom co se stalo, teď se ze mě pokusili dostat doznání, již po druhé, já však nehodlal přiznat něco co jsem neudělal, způsob, jakým mi nevěřili a neposlouchali mě, mě jenom utvrdil v tom, že opustit Řád je správná volba.
„To není to co se stalo a vy mě mistře znáte moc dlouho na to, aby jste mohl věřit, že jsem to opravdu udělal, co vám brání v tom, mi porozumět?“
„Porozumět!? Ve stavu zaslepeném emocemi jsi za pomoci Síly zabil svého protivníka, jak tomu mám porozumět!“

Situace se opět vyostřovala v hádku a tak nakonec zasáhla Rada.
„Klid! Slyšeli jsme dost, tímto rozpouštíme dnešní zasedání, pokračovat se bude zítra v ranních hodinách.“
Soud byl pro dnešek ukončen, jen já, Ceff a Sanna zatím věděli, že pokračovat již nebude.
* * *

Loď byla připravena, Ceff se na mě povzbudivě podíval a já se otočil směrem ke vchodu do hangáru, za tři minuty bude deset a Sanna se ještě neukázala a já se bál, že ji už nikdy neuvidím, byla tu však ještě jedna záležitost, kterou jsem musel vyřešit a to, jak dát Radě vysvětlení, které nebude považováno za doznání, rozhodl jsem se pro poslední vzkaz, který bude zanechán na zemi komukoli, kdo jej najde, až se bude po této lodi shánět. Nejsem žádný idiot, loď měla jako každá jiná z Řádu sledovací zařízení, Ceff však již na účet Jediů zabezpečil náš útěk koupenou lodí čekající na Nar Shaddaa, původnímu majiteli bylo dobře zaplaceno, aby se loď dostala na tuto planetu, co nejdál od té původní a tudíž se tak případným pronásledovatelům ztížila identifikace prodejce.
Klekl jsem si na jedno koleno nad vzkaz a ohlédl se na Ceffa.
„Udělej to, na tenhle Řád mě už nic neváže.“ Řekl jsem a sklonil hlavu, to co jsem řekl nebyla tak úplně pravda, pořád se neobjevil jeden člověk, kterého jsem si moc přál mít na své straně.
Ceff kývl a v pravé ruce se mu objevila zlatavě kovová rukojeť světelného meče, prstem stiskl spínač a z konce rukojeti vyjela smaragdově zelená čepel, nyní nebezpečně blízko mé hlavy, já však měl v přítele důvěru.
Zavřel jsem oči a soustředil se na své okolí, nyní mě nemohlo nic přinutit se pohnout a nechtěně se zranit, nebo jsem si to alespoň nějakou dobu myslel.
Čepel započala kruhový pohyb na pravé straně mé hlavy, kde po kontaktu s jedním z copánků zasyčela a nechala ho spadnout poblíž vzkazu, nyní pokračovala na podél týlu na levo a...
„Počkejte na mě!“
...Trhl jsem s sebou radostí a následně spadl na zem a potlačoval palčivou bolest, nyní tepající od pravého ucha až k nosu, po chvíli jsem si přestal ránu držet a tlumeně se rozesmál. Ano, to byla ta jedna věc, se kterou jsem nepočítal, jediná, která mě mohla vytrhnout ze soustředění a jak jsem na neopatrnost doplatil, alespoň že ucho mi zůstalo.
„Sakra, ty si taky umíš vybrat chvilku!“ řekl jsem stále za tlumeného smíchu a podíval se na Sannu, která byla podobně jako my převlečena do obyčejné cestovní soupravy individuálních barev, ona měla tmavě modrý svršek a hnědo červené kalhoty. Já byl oblečen v modré a černé a Ceff v šedobílé a černé, byli jsme pohromadě a tak to mělo být, pokud budeme mít štěstí tak to tak i zůstane. Nastoupili jsme do lodě a usedli na svá místa.
„Příští stanice, Nar Shaddaa.“
* * *

Mistr Daghe stál ve svém pokoji, před sebou měl položenou obálku a v ruce svíral list papíru, zatímco nahlas četl jeho obsah.
„Pokud čtete tento vzkaz, znamená to, že jsme spousty parseků od Dantooine a hledáme pravý smysl Síly v našem vlastním honu na vědomosti, opustit Řád mě donutil fakt, že mi ani můj vlastní mistr, kterého jsem leta považoval za svého otce nedokázal porozumět ve věci, kterou nebudu dále upřesňovat, neboť lidé, kteří si toto mají přečíst budou sami nejlépe vědět o co se jedná. Tato událost mě utvrdila v přesvědčení, že Řád je nedokonalý a jistě existuje lepší kodex, kterým se řídit a ani Jediský ani Sithský to není. Nehledejte mě, neboť mě stejně nenajdete a pokud náhodou postrádáte rytíře, nebo možná i žačku, pak jsou to lidé rozhodnutí mě následovat a je to jejich svobodná volba, stejně jako moje, není toto smysl republiky, za kterou bojujete? Nečekám, že bych já, jeden člověk, změnil svět nebo Řád, ale můžu změnit alespoň některé lidi k lepšímu, a to také udělám,
K. T.“

Nyní můj již bývalý mistr usedl na postel a schoval hlavu do dlaní, konečně si uvědomil, že udělal chybu, nebylo to do této doby, kdy jsem vyjádřil jaký vztah jsem k mistrovi měl a možná to ho donutilo zamyslet se, teď však již bylo pozdě, směrovka mého osudu byla náhodným poryvem větru minulosti natočena na jinou cestu a já konečně znal svůj úděl.

Artie

Re: Poselství - Příběh Krayna Tanna

Příspěvek od Artie »

Část 5. - Smugglers' Moon

3968 BBY

Seděl jsem v řídící místnosti, koukal na nekonečnou hloubku hyperprostoru, už jsme byli na cestě dobrých 5 hodin, někdy za 3 hodiny bychom měli dorazit. Ceff i Sanna byli ve svých kajutách, tvrdě spali, ale já se té úlevy nedočkal, zkrátka jsem nemohl, hned jak jsem zavřel oči, naplnilo mou mysl tisíce úvah, co bylo, co je a co by mohlo být a ty mi nedávali odpočinku. Nejhorší je, že jsem ani nevěděl kam jít. Tedy, potřeboval jsem najít ty papíry, které ve vizi rodice četli, ale dům, ve kterém jsem vyrůstal už nebyl můj a je pravděpodobné, že zmizeli i s rodiči. Jediná stopa, kterou jsem měl bylo poslední místo, kde jsem je viděl, pokud se tam vrátím, možná mě to navede na správnou stopu...
"Jsi v pohodě? Za posledních 36 hodin jsi nic nenaspal." Ceff mě vyrušil z úvah svým příchodem a posadil se na jedno ze dvou sedadel po mých bocích. Natočil se naproti mně a lokty se opřel o kolena.
"Jo, jenom je hrozně moc o čem přemýšlet. Hlavou se mi motá všechno od dávné minulosti až po blízkou budoucnost a já si to neumím uspořádat." Zarmouceně jsem nechal hlavu odpočívat v dlaních.
"Uklidni se, všechno to někdy začne dávat smysl."
"Tobě se to řekne, 'uklidni se'! Není snad jeden případ, kdybych tě viděl vyvedenýho z rovnováhy, tak mi řekni, jakej to má smysl!" Zvýšil jsem hlas a místností se rozlehlo ticho, po chvilce jsem dodal: "Promiň, není fér se na tebe zlobit, jenom jsem vyčerpanej..." Zprava mě kolem ramen objala lehká paže, byl jsem tak zaneprázdněn, že jsem si ani jejího příchodu nevšiml.
"Jen klid, odpočívej." Bylo to tak uklidňující, po dlouhé době jsem konečně zavřel oči a spal.
* * *

Probral jsem se o několik hodin později, vzbudilo mě pípání, neustálé pípání, ale byl jsem sám. Podíval jsem se na své zápěstí, měl jsem příchozí holocall. Přijal jsem ho a čekal, než se spojení ustálí.
Byl tam Ceff, sám, kolem něj občas někdo prošel.
"Ahoj. Vyspal ses? Nechtěli jsme tě budit. Šel jsem zařídit vyzvednutí lodi, ale jsou tu nějaký komplikace. Sanna by na tebe měla čekat v portu. Vemte s sebou věci a pak za mnou přiďte sem." Na datapad mi přišli souřadnice místa, byl to nějaký zapadlý obchod.
"Konecně pro jednou dobře, díky. Fajn, tak do 20ti minut tam snad budeme."
Šel jsem do kajuty a vzal své zavazadlo, ujistil jsem se, že krystal z mého původního meče je na svém místě a šel zkontrolovat ostatní kajuty, jestli tam Ceff nebo Sanna něco nenechali. A vskutku, Sanna tam totiž nechala všechno. Ceff se ji asi zapomněl zmínit. A tak jsem jí věci zabalil a vzal je na volné rameno.

Vyšel jsem z lodi a ochromil mě okolní zápach, kouř z komínů a horko stoupající ze spodních pater. Sundal jsem tmavou vestu a zůstal jen v košili. Bez problémů jsem minul kontrolu a vstoupil do budovy přístavu, nevěděl jsem, kde mám Sannu hledat, tak jsem jí poslal zprávu, že se sejdeme u výtahu, kam jsem zamířil. Sanna už tam čekala a smála se, nedivil jsem se, pohled na mne tahajícího všechny věci, div že jsem si nešlapal na nohy, musel být komický, ale nakonec se slitovala a své věci převzala.
"Stěhujeme se na novou loď, to tě mohlo napadnout..." Prohlásil jsem napůl ukřivděně. "Jak to zvládáš, nechala jsi mistrovi nějaký vzkaz? Vím, že jste měli dobrý vzath." Sledoval jsem, jak jí koutky poklesly. Vešli jsme do výtahu. Ceffův kontakt byl ve spodním patře, zmáčkl jsem tedy příslušné tlačítko a plynule jsme se rozjeli.
"Víš, bude mi chybět, byla bych ráda, kdyby se k nám jednou přidal. Ale myslím, že má své místo v Řádu rád. Je do přírody zapálený a pro archiv může jezdit na expedice. Teď na nějakou dobu sám..."
* * *

Opět jsem seděl v lodi, klečel jsem v kajutě na podlaze, meditoval a skládal nový meč.
Za poslední dva dny se toho moc nestalo, tedy, s lodí nešlo vše úplně podle plánu, tedy, dozvěděli jsme se, že má dorazit o den později, kvůli komplikacím, prý byla někde zadržena z bezpečnostních důvodů. Museli jsme tedy zůstat o den déle. Ale to mi nakonec přišlo vhod, můj starý meč se válel v zapadlé uličce na jiné planetě. Vzal jsem z něj jen krystal a použitelné součástky, zbytek jsem si tedy musel obstarat zde, při té příležitosti jsme se ocitli v jedom podniku, kde jsme si domluvili schůzku a Sanna, no trošku to podělala a prozradila nás, totiž, nezlobím se na ní, měl jsem chuť udělit mu pořádnou lekci za to, jak se k ní choval, ale určitě nezahrnovala výhružku světelným mečem. Nejen že jsem tu součástku musel shánět jinde, ale už jsme si udělali nepřítele a k tomu jsem Sanně přednášel na téma sebekontroly...

Otevřel jsem oči a podíval se na své dílo, měl jsem pochybnosti o kvalitě součástek, ale meč jsem aktivoval. Čepel byla trochu nestabilní, ale o nic méně funkční. Po dlouhé době jsme se vraceli tam, kde všechno začalo, kde mne našli, měsíc Coruscantu, Centax 3. Vracel jsem se domů.

Zhasla všechna světla, na chvíli, asi pět vteřin, se nic nedělo, poté se opět rozsvítila, ale loď se nehýbala. Rychle jsem opustil kajutu a s mečem v ruce se rozběhl do řídící místnosti, v hyperprostoru bylo nemožné nás zavléct do tažného paprsku, muselo se něco porouchat...
"Co se děje?" Zeptal jsem se, pohledem jsem kmital mezi přáteli a čekal, kdo odpoví.
"Vysadil motor, vůbec se nehneme." Odpověděla Sanna.

Odpovědět

Zpět na „StarWars příběhy a povídky“