Napsal: 17.7.2010 21:47:35
Coruscant, Chrám jediů
Kráčím chodbami chrámu v čele své mocné armády a svými světelnými meči si prosekávám cestu skrz jednotky republikové armády podporované už né mistry Jedi, ani rytíři Jedi, ale zejména mladými a zkušenostmi neoplývajícími padawany. Ach, zabíjet Jedie, ty slabochy lpící na svých prastarých dogmatech krásně hřeje u srdce. Ale zabíjet padawany přímo v útrobách jejich slavného chrámu, to... to je nepopsatelné.
Škoda jen, že nejsou schopnější protivníky
pomyslím si a setnu hlavu jednomu nautolanovi, jenž ani neuměl řádný obranný postup
Co je tady sakra od dětství učí?
ptám se sám sebe a skrz dveře probodnu nějakého vojáka, který se chystal mi do zad hodit granát. Voják vydá sten a granát upustí na zem a zevnitř se ozve několik ječících a hysterických hlasů. Sotva odejdu pár kroků od dveří, vyrazí ony dveře eploze a až na praskání elektroinstalace je v místnosti ticho
Tomu se říká kvalitně odvedená práce
Vítězně se zakřením a když za rohem zabočím doleva k turbozdvižím, narazím na pár younglingů. Snaží se mě obměkčit prosbami a slzami...
No dobře
řeknu jim
nerozsekám vás na krmivo pro ryby...
řeknu jim, že mě obměkčili a začnu z nich vysávat život, pěkně jednoho po druhém. Dokázal bych hravě ze všech, ale proč bych měl. Nejprve byli nadšení, ale pak si všimli co dělám jejich přátelům, rozječeli se a rozutekli do všech stran
Co to má bejt? Mám vás snad honit? Trošku důstojnosti ne?
zařvu a vyčistím chodbu svoji brokovnicí
Heh, to bych nevěřil jak daleko může takový youngling po salvě broků letět vzduchem
pousměju se, když jsou všichni yonglingové na zemi, zmítající se v křečích na podlaze plné krve, jejich krve. Nezastřelil jsem jenom jednoho, který se nesnažil utéct a klidně mě sledoval. Já pro změnu pozoroval jeho se zaujetím , ale nebyl vhodný pro převýchovu. A tak jsem mu usekl hlavu a nechal ho umřít relativně bezbolestně, narozdíl od jeho soukmenovců.
No nejsem já klaďas k pohledání?
a pokračuji chodbou a cesto lemují pár posledních odolných younglingů, kteří sebou ještě škubou. Většina však rychle doškubala, až na jednoho. Tomu jsem pomohl kabelem elektroinstalace. Rukojetí světelného meče jsem rozbil lištu ve které tahají kabely. Jeden vytáhl, přesekl a přiložil k jeho tělu
Tancuj zmetku!
nic se nestalo, protože jsem k němu přiložil uzemňovací kabel, ale on to nevěděl. Zařval, skonal a nedopřál mi žádné zábavy.
Šmejd
upustím kabel a už se nikde nezastavuji a mířím k velmistrům řádu.
o pár minut později tamtéž
Turbozdviž se zastaví, dveře se otevřou a já vystoupím. Rozhlédnu se a pokračuji po červeném koberci vpřed až se zastavím na konci chodby, před dveřmi do jednací místnosti rady. Pousměju se a Silou do nich udeřím takovou silou, že odletí doprostřed místnosti a když se zastaví o jakýsi šutr tam, triumfálně vstoupím dovnitř. A úsměv mi ztuhne na rtech
Co ty tady děláš?
zeptám se osoby v jediském rouchu, která stojí naproti mě a kterou bych tu vážně nečekal. Má nasazenou kápi, ale já ji přesto vidím do obličeje, lemovaným hnědými vlasy. Přejedu postavu pohledem a vskutku, moc se od našeho posledního setkání nezměnila. Atletická postava přes tři čtvrtě druhého metra s hnědými vlasy a hnědými oči. V ruce svírá rukojeť světelného meče, tuším že by měl mít zlatozelenou čepel, ale jo už vážně dávno, co jsem tu čepel viděl.
Po Mannanu bych nevěřil, že se spolu ještě setkáme a NE, nechci slyšet žádný jediský kecy...
postava zaujme klasické výchozí bojové postavení formy Shien, ale něco tu nesedí, pouští meč k zemi. Ale stále zůstává ve výchozím postavení.
Postava začala šermovat s prázdnýma rukama a v celkem rychlém sledu mi předvádí co vše z Shienu umí. Celkem dost, ale ne tolik, abych se začal bát. Nicméně ji stále sleduji a čekám, co z toho všeho vyleze. A už sem začínal chápat.
Jak se předváděla, plášť za ní vlál a já si všiml co pod ním měla. Nic, absolutně nic.
A vida, od posledně i změna designu na intimních partiích… a není toto piercing? Sakra a nebolí to, když si to nechá zavádět? Vím, že je to moderní, ale takhle si prznit své krásné tělo.
Klidně jsem si sedl do křesla pro nějakého člena vedení řádu, jehož poslední hodinka právě odbíjela, a pozoroval svůdný taneček, který pro mou potěchu připravila Arwel Claydon, tak se jmenuje. Arwel se vskutku činila a její plášť více odhaloval, než skrýval. Když se Arwel dost vyřádila, a že to trvalo, odhodila plášť k zemi a sedla si na zem. Její srdce bylo jako splašené a div že neprorazilo její žebra a nevylítlo z její krásné hrudi. Její zpocená pokožka tvořila v zapadajícím Coruscantském slunci skutečně překrásnou scenérii a když ke mně natáhla ruce a řekla hlasem plným touhy a vášně
Pojď ke mně
Bylo mě jasné, že tuhle padawanku nezabiju. Alespoň ne hned, dám ji možnost přidat se ke mně a vládnou galaxii, bo takové veledílo jsem neviděl ani u Zeltronů. A že se tam děly věci.
Když jsem byl skoro u ní, usmála se na mě úsměvem, ze kterého se mi podlomily kolena a když jsem se jí podíval do jejích hnědých očí, byl jsem ztracen. Pak najednou její oči úpně zmodraly a já si řekl, že je něco špatně.
Úplně špatně.
Korriban, Údolí temných pánů
Když jsem se vzbudil, ležel jsem na zádech na dně nějaké rokle v Údolí. Párkrát jsem zamrkal a vskutku, zíral jsem do modrého nebe, na němž nebylo ani mráčku.
Ááá, to byl jen sen…sakra divný počas
Zhodnotím oblohu a otočím se vpravo. A zírám do otevřených čelistí velké Tukaty s velkým T v názvu. A to velké T tam je vskutku oprávněně. Z tlamy vycházel uděsný puch a na písčitou zem kapal, ne tekl vytrvalý proud slin. A když jsem se zadíval pozorně, našel jsem mezi levými dolními stoličkami zaklíněný prst.
Kolikrát ti mám říkat, ať nespíš s otevřenou tlamou! Kdo to má dýchat….
A šťouchnu ji do žeber. Tukata zavrčí, otevře oči a když mne uvidí, olízne mě.
Ale no tak, máme dohodu. Žádný vztah, jen sex
Řeknu jí a pomalinku se postavím na nohy. Tukata mě líně pozoruje, ale že by vstávala, to ji ani nenapadne. Nějak ji vlezlo do hlavy, že tráví noci s ředitelem Akademie. S tím, kdo stojí na vrcholku potravního řetězce na Korribanu.
Vstávej Esmeraldo, je čas někoho sežrat.
Řeknu ji a poplácám ji po zadku, načež se Esmeralda (tak se ta Tukata jmenuje) rozkošnicky převalila na bok a čekala ranní porci. Nesouhlasně zavrtím hlavou, že nic nebude a řeknu ji
Dnes ne, dnes cítím ve vzduchu čistý vzduch, a to je dost divné. Na mrtvolný pach z Akademie jsem si zvykl, na zatuchlinu z Údolí taky, hnilobný z osady je taky v poho, ale odkaď se tady vzal čerstvý vzduch….
Nechám otázku vyznít do ztracena a přemýšlím nad tísici rozkládajícími se těly u Akademie, zatuchlinou smrdící hrobky a po exkrementech páchnoucí osadě. Jo, je to nic moc, ale člověk hned pozná odkud fouká. Esmeralda se konečně postaví a začenichá. Začenichá poprvé, podruhé a potřetí. Otočí se nějakým směrem, snad na severovýchod? a zavrčí. Zavrčí na znamení, že bych měl hledat tam.
Ale prdy, to si jen můj učedník zas na něco hraje. Třeba postavil velký větrák… A jestli tomu tak je, zmydlím ho tak, že ho ani holonet nenajde. Takže relax a pohoda…
Rozloučím se s Esmeraldou a jdu do Akademie, kde toho spratka najdu a něco mu provedu. Jdu prázdným údolím. Což je nezvyk, ale před nedávnem vyrazila velká armáda na výlet kamsi do Tramtárie a mě se s nima nechtělo a tak jsem zůstal tady a dohlížím na Akademii, výcvik těch několika málo studentů co tu zůstali
přežil vůbec nějaký zkoušky?
A trávím noci s holkama z osady. Ale už to není co to bývalo a tak jsem si nabrnkl Tukatu se jménem Esmeralda, protože to je pravá výzva.
Seznámili jsme se pod vysokým jalovcem. Já přišel na „rande“ a ona si moji „přítelkyni“ vytahovala z čelistí. Tak jsem ji poděkoval a šel jsem pryč. Esmeralda asi měla ještě chuť na pořádného chlapa, bo Twielčka ji asi nestačila, tak to na mě zkusila. Zkusila, ale já jí ukázal kdo je na korribanu největší pořádná chlap. Pořádně jsem ji to tam zanořil a její řev byl slyšet na kilometry daleko a byl prý tak strašlivý, že se u osady a Akademie odstěhovala pěkná řádka lidí a nelidí. Esmeralda pak tři dny chodila jako gizka, ale čtvrtý den si přišla pro opáčko. A od té doby jsme spolu, klape nám to, jen já se začínám poohlížet po něčem větším. Po větší výzvě.
Už jsem byl skoro u Akademie, když jsem to ucítil. Vlastně ne to, ale JI. Arwel Claydon a já hned věděl, že za tím vzduchem a modrou oblohou a proto se mi zjevila v tom snu. Za tím vším musí být ona. Ona a ještě někdo jiný, ona sama by to nesvedla. Na Manganu sice svedla dost věcí o kterých se mi občas ještě zdá. Už i to, že si na ni stále pamatuju svědčí o jejím heroickém výkonu, ale Korriban není Mannan. I když to co předvedla na tom jídelním stole, to jsem za celý svůj život neviděla a co víc. Vůbec jsem o tom ani neslyšel.
Okamžitě jsem věděl, že ji nemůžu dovolit pokračovat v tom co dělá a pokud si budeme moci zopáknout „jídelní stůl“ bude to jen plus. Změnil jsem trasu a šel tam, kde jsem necítil. Jak jsem se blížil, rozeznal jsem jasně Arwel a dvě další osoby, zřejmě ženy. Samou radostí jsem si poskočil a začal jsem kout plány, jak je vyřídit. Kul jsem je do doby, dokud jsem si neuvědomil, kde jsou. Kdesi na skále a mě se zrovna nechtělo šplhat.
To je ale pech
Řeknu a prokleju místní terén a vydám se za svým učedníkem. Protože jedno bylo, teda dvě věci. Nechce se mi čekat a stejně se střetneme. A abych Arwel překvapil, vyčistím si mysl a soustředím se na to, aby o mě nevěděli.
Kráčím chodbami chrámu v čele své mocné armády a svými světelnými meči si prosekávám cestu skrz jednotky republikové armády podporované už né mistry Jedi, ani rytíři Jedi, ale zejména mladými a zkušenostmi neoplývajícími padawany. Ach, zabíjet Jedie, ty slabochy lpící na svých prastarých dogmatech krásně hřeje u srdce. Ale zabíjet padawany přímo v útrobách jejich slavného chrámu, to... to je nepopsatelné.
Škoda jen, že nejsou schopnější protivníky
pomyslím si a setnu hlavu jednomu nautolanovi, jenž ani neuměl řádný obranný postup
Co je tady sakra od dětství učí?
ptám se sám sebe a skrz dveře probodnu nějakého vojáka, který se chystal mi do zad hodit granát. Voják vydá sten a granát upustí na zem a zevnitř se ozve několik ječících a hysterických hlasů. Sotva odejdu pár kroků od dveří, vyrazí ony dveře eploze a až na praskání elektroinstalace je v místnosti ticho
Tomu se říká kvalitně odvedená práce
Vítězně se zakřením a když za rohem zabočím doleva k turbozdvižím, narazím na pár younglingů. Snaží se mě obměkčit prosbami a slzami...
No dobře
řeknu jim
nerozsekám vás na krmivo pro ryby...
řeknu jim, že mě obměkčili a začnu z nich vysávat život, pěkně jednoho po druhém. Dokázal bych hravě ze všech, ale proč bych měl. Nejprve byli nadšení, ale pak si všimli co dělám jejich přátelům, rozječeli se a rozutekli do všech stran
Co to má bejt? Mám vás snad honit? Trošku důstojnosti ne?
zařvu a vyčistím chodbu svoji brokovnicí
Heh, to bych nevěřil jak daleko může takový youngling po salvě broků letět vzduchem
pousměju se, když jsou všichni yonglingové na zemi, zmítající se v křečích na podlaze plné krve, jejich krve. Nezastřelil jsem jenom jednoho, který se nesnažil utéct a klidně mě sledoval. Já pro změnu pozoroval jeho se zaujetím , ale nebyl vhodný pro převýchovu. A tak jsem mu usekl hlavu a nechal ho umřít relativně bezbolestně, narozdíl od jeho soukmenovců.
No nejsem já klaďas k pohledání?
a pokračuji chodbou a cesto lemují pár posledních odolných younglingů, kteří sebou ještě škubou. Většina však rychle doškubala, až na jednoho. Tomu jsem pomohl kabelem elektroinstalace. Rukojetí světelného meče jsem rozbil lištu ve které tahají kabely. Jeden vytáhl, přesekl a přiložil k jeho tělu
Tancuj zmetku!
nic se nestalo, protože jsem k němu přiložil uzemňovací kabel, ale on to nevěděl. Zařval, skonal a nedopřál mi žádné zábavy.
Šmejd
upustím kabel a už se nikde nezastavuji a mířím k velmistrům řádu.
o pár minut později tamtéž
Turbozdviž se zastaví, dveře se otevřou a já vystoupím. Rozhlédnu se a pokračuji po červeném koberci vpřed až se zastavím na konci chodby, před dveřmi do jednací místnosti rady. Pousměju se a Silou do nich udeřím takovou silou, že odletí doprostřed místnosti a když se zastaví o jakýsi šutr tam, triumfálně vstoupím dovnitř. A úsměv mi ztuhne na rtech
Co ty tady děláš?
zeptám se osoby v jediském rouchu, která stojí naproti mě a kterou bych tu vážně nečekal. Má nasazenou kápi, ale já ji přesto vidím do obličeje, lemovaným hnědými vlasy. Přejedu postavu pohledem a vskutku, moc se od našeho posledního setkání nezměnila. Atletická postava přes tři čtvrtě druhého metra s hnědými vlasy a hnědými oči. V ruce svírá rukojeť světelného meče, tuším že by měl mít zlatozelenou čepel, ale jo už vážně dávno, co jsem tu čepel viděl.
Po Mannanu bych nevěřil, že se spolu ještě setkáme a NE, nechci slyšet žádný jediský kecy...
postava zaujme klasické výchozí bojové postavení formy Shien, ale něco tu nesedí, pouští meč k zemi. Ale stále zůstává ve výchozím postavení.
Postava začala šermovat s prázdnýma rukama a v celkem rychlém sledu mi předvádí co vše z Shienu umí. Celkem dost, ale ne tolik, abych se začal bát. Nicméně ji stále sleduji a čekám, co z toho všeho vyleze. A už sem začínal chápat.
Jak se předváděla, plášť za ní vlál a já si všiml co pod ním měla. Nic, absolutně nic.
A vida, od posledně i změna designu na intimních partiích… a není toto piercing? Sakra a nebolí to, když si to nechá zavádět? Vím, že je to moderní, ale takhle si prznit své krásné tělo.
Klidně jsem si sedl do křesla pro nějakého člena vedení řádu, jehož poslední hodinka právě odbíjela, a pozoroval svůdný taneček, který pro mou potěchu připravila Arwel Claydon, tak se jmenuje. Arwel se vskutku činila a její plášť více odhaloval, než skrýval. Když se Arwel dost vyřádila, a že to trvalo, odhodila plášť k zemi a sedla si na zem. Její srdce bylo jako splašené a div že neprorazilo její žebra a nevylítlo z její krásné hrudi. Její zpocená pokožka tvořila v zapadajícím Coruscantském slunci skutečně překrásnou scenérii a když ke mně natáhla ruce a řekla hlasem plným touhy a vášně
Pojď ke mně
Bylo mě jasné, že tuhle padawanku nezabiju. Alespoň ne hned, dám ji možnost přidat se ke mně a vládnou galaxii, bo takové veledílo jsem neviděl ani u Zeltronů. A že se tam děly věci.
Když jsem byl skoro u ní, usmála se na mě úsměvem, ze kterého se mi podlomily kolena a když jsem se jí podíval do jejích hnědých očí, byl jsem ztracen. Pak najednou její oči úpně zmodraly a já si řekl, že je něco špatně.
Úplně špatně.
Korriban, Údolí temných pánů
Když jsem se vzbudil, ležel jsem na zádech na dně nějaké rokle v Údolí. Párkrát jsem zamrkal a vskutku, zíral jsem do modrého nebe, na němž nebylo ani mráčku.
Ááá, to byl jen sen…sakra divný počas
Zhodnotím oblohu a otočím se vpravo. A zírám do otevřených čelistí velké Tukaty s velkým T v názvu. A to velké T tam je vskutku oprávněně. Z tlamy vycházel uděsný puch a na písčitou zem kapal, ne tekl vytrvalý proud slin. A když jsem se zadíval pozorně, našel jsem mezi levými dolními stoličkami zaklíněný prst.
Kolikrát ti mám říkat, ať nespíš s otevřenou tlamou! Kdo to má dýchat….
A šťouchnu ji do žeber. Tukata zavrčí, otevře oči a když mne uvidí, olízne mě.
Ale no tak, máme dohodu. Žádný vztah, jen sex
Řeknu jí a pomalinku se postavím na nohy. Tukata mě líně pozoruje, ale že by vstávala, to ji ani nenapadne. Nějak ji vlezlo do hlavy, že tráví noci s ředitelem Akademie. S tím, kdo stojí na vrcholku potravního řetězce na Korribanu.
Vstávej Esmeraldo, je čas někoho sežrat.
Řeknu ji a poplácám ji po zadku, načež se Esmeralda (tak se ta Tukata jmenuje) rozkošnicky převalila na bok a čekala ranní porci. Nesouhlasně zavrtím hlavou, že nic nebude a řeknu ji
Dnes ne, dnes cítím ve vzduchu čistý vzduch, a to je dost divné. Na mrtvolný pach z Akademie jsem si zvykl, na zatuchlinu z Údolí taky, hnilobný z osady je taky v poho, ale odkaď se tady vzal čerstvý vzduch….
Nechám otázku vyznít do ztracena a přemýšlím nad tísici rozkládajícími se těly u Akademie, zatuchlinou smrdící hrobky a po exkrementech páchnoucí osadě. Jo, je to nic moc, ale člověk hned pozná odkud fouká. Esmeralda se konečně postaví a začenichá. Začenichá poprvé, podruhé a potřetí. Otočí se nějakým směrem, snad na severovýchod? a zavrčí. Zavrčí na znamení, že bych měl hledat tam.
Ale prdy, to si jen můj učedník zas na něco hraje. Třeba postavil velký větrák… A jestli tomu tak je, zmydlím ho tak, že ho ani holonet nenajde. Takže relax a pohoda…
Rozloučím se s Esmeraldou a jdu do Akademie, kde toho spratka najdu a něco mu provedu. Jdu prázdným údolím. Což je nezvyk, ale před nedávnem vyrazila velká armáda na výlet kamsi do Tramtárie a mě se s nima nechtělo a tak jsem zůstal tady a dohlížím na Akademii, výcvik těch několika málo studentů co tu zůstali
přežil vůbec nějaký zkoušky?
A trávím noci s holkama z osady. Ale už to není co to bývalo a tak jsem si nabrnkl Tukatu se jménem Esmeralda, protože to je pravá výzva.
Seznámili jsme se pod vysokým jalovcem. Já přišel na „rande“ a ona si moji „přítelkyni“ vytahovala z čelistí. Tak jsem ji poděkoval a šel jsem pryč. Esmeralda asi měla ještě chuť na pořádného chlapa, bo Twielčka ji asi nestačila, tak to na mě zkusila. Zkusila, ale já jí ukázal kdo je na korribanu největší pořádná chlap. Pořádně jsem ji to tam zanořil a její řev byl slyšet na kilometry daleko a byl prý tak strašlivý, že se u osady a Akademie odstěhovala pěkná řádka lidí a nelidí. Esmeralda pak tři dny chodila jako gizka, ale čtvrtý den si přišla pro opáčko. A od té doby jsme spolu, klape nám to, jen já se začínám poohlížet po něčem větším. Po větší výzvě.
Už jsem byl skoro u Akademie, když jsem to ucítil. Vlastně ne to, ale JI. Arwel Claydon a já hned věděl, že za tím vzduchem a modrou oblohou a proto se mi zjevila v tom snu. Za tím vším musí být ona. Ona a ještě někdo jiný, ona sama by to nesvedla. Na Manganu sice svedla dost věcí o kterých se mi občas ještě zdá. Už i to, že si na ni stále pamatuju svědčí o jejím heroickém výkonu, ale Korriban není Mannan. I když to co předvedla na tom jídelním stole, to jsem za celý svůj život neviděla a co víc. Vůbec jsem o tom ani neslyšel.
Okamžitě jsem věděl, že ji nemůžu dovolit pokračovat v tom co dělá a pokud si budeme moci zopáknout „jídelní stůl“ bude to jen plus. Změnil jsem trasu a šel tam, kde jsem necítil. Jak jsem se blížil, rozeznal jsem jasně Arwel a dvě další osoby, zřejmě ženy. Samou radostí jsem si poskočil a začal jsem kout plány, jak je vyřídit. Kul jsem je do doby, dokud jsem si neuvědomil, kde jsou. Kdesi na skále a mě se zrovna nechtělo šplhat.
To je ale pech
Řeknu a prokleju místní terén a vydám se za svým učedníkem. Protože jedno bylo, teda dvě věci. Nechce se mi čekat a stejně se střetneme. A abych Arwel překvapil, vyčistím si mysl a soustředím se na to, aby o mě nevěděli.