Projekt s Waylin

Ostatní uzavřené projekty, MPMka a podobné ...

Moderátor: Moderátoři

Zamčeno
Uživatelský avatar
Heinz
Pašerák
Pašerák
Příspěvky: 701
Registrován: 22.9.2007 17:02:43
Bydliště: Elpizies
Bosnia & Herzegovina

Projekt s Waylin

Příspěvek od Heinz »

Quiana Dalla

Věk: 25

Povolání: pašerák (atd.)

Rasa: člověk

Planeta narození: Taris

Historie:
Jakej má význam minulost? Co bylo včera, je vzdálenější než konec vesmíru – a to i za předpokladu, že je vesmír nekonečnej. Cokoliv řešit nemá cenu... Ale já jsem optimista, pořád může bejt hůř. Říkaj, že mám menší problém s pitím? Vždyť bych se mohla sjíždět Glitterstimem! A že můj majetek už nestojí ani za banthí lejno? Alespoň jsem ještě na živu, no ne? Zatím.
A začátek přitom vypadal tak růžově...

Narodila jsem se ve Středním Tarisu do jedný z obchodnických rodin, u který sice nehrozí, že bude stát na počátku mezigalaktický korporace, ale na druhou stranu nikdy nebude mít hlad. Rodiče pro mě, stejně jako pro staršího bratra, měli připravenou jistou a jasnou budoucnost v obchodě, jenže, na rozdíl od něj, já jsem se s tím odmítala smířit.
Co jsem se naučila běhat, viděli mě doma jen náhodou, jenže Střední Taris byl zoufale nudnej i pro tak malýho parchanta, jako jsem byla já. Ale pak jsem si, asi kolem sedmi let, našla cestu do spodních pater. A v nich zase partu výrostků.
Jasně, že na nějakýho přivandrovalce z lepší společnosti nečekali s otevřenou náručí, kolikrát mi dali přes hubu, jen abych je přestala otravovat, doma byl z toho vždycky oheň na střeše. Jenže já tuhle výzvu nehodlala vzdát, rozhodně ne. Zatímco doma na mě čekalo jen učení a práce, nuda, oni představovali vzrušení, zábavu, dobrodružství. A to je pro malýho, trošku horkokrevnějšího smrada celej život. Pravej život. A tak nakonec i oni uznali, že to myslím vážně, a vzali mě – ne do party, k přijimacímu testu, po nekonečnejch třech letech. To mi bylo deset let.
Byl jen jeden způsob, jak mohl vetřelec prokázat svou loajalitu, vloupat se do vlastního hnízda. Ne, nemusela jsem nic šlohnout ve vlastním domě, ale naproti přes ulici byl krámek s hračkama a blbostma podobnýho druhu, od balíčků pazaacu, přes herní stoly až po holografický hry. A právě do tohohle hráčskýho doupěte dodali novou laserovou pistolku, která byla samozřejmě snem každýho dítěte ještě před tím, než se vůbec začala vyrábět. Co bude můj cíl mi ani nemuseli říkat.

Ještě pár metrů před prahem obchodu jsem byla přesvědčená, že to bude hračka. A přesně krok za prahem obchodu jsem věděla, že to nezvládnu. Jenže když už jsem házela zpátečku, tlusťoch za pultem se zeptal, co si přeju. Nevím proč, ale vlilo mi to šťávu do žil, odvaha znovunalezena.
Nebudu zdržovat sálodlouhým vyprávěním, jak jsem ho pěkných pár minut nutila hledat každou pitominku, zatímco jsem lačně pokukovala po lejzrovce, ani popisem jeho záchvatu, když ho to konečně přestalo bavit a došlo mu, že si nic koupit nehodlám. Zkrátka, najednou jsem bez varování hmátla po hračce a než se dokázal vzpamatovat, byla jsem půl bloku od obchodu. Věděla jsem, že se svou tukovou zásobou mě nebude pronásledovat, proto jsem zpátky k partě nespěchala, dala jsem si čas na uklidnění, strachem se mi totiž třásly snad i vnitřnosti, a vydejchání. Jo, příchod musí bejt efektní.
Po tomhle mě děti skoro prosili, ať se k nim přidám, a já byla poprvý na vrcholu, poprvý výjimečná.
Jenže něco jsem nedomyslela. Tlusťoch sice neměl fyzičku na to, aby se hnal za frackem přes půlku Tarisu, měl ale dost sil na to, dojít na konec ulice. Ten parchant se znal s mými rodiči.
Říct, že na mě doma čekali dva kraytští draci by bylo ještě mírný. Rodiče samozřejmě chtěli, abych tu kravinu vrátila, kravinu, s kterou si už vesele hráli mí noví kamarádi, takže mi nezbylo nic jinýho, než vyjít s pravdou ven. Myslím, že je jasný, že mě naši seřezali tak, že mě ještě doteď při vzpomínce bolí celý tělo.
Nastala doba zákazů a příkazů, který se mi úspěšně dařilo lámat. Zavřeli mě? Povedlo se mi utýct ventilačkou. Dal se příkaz obejít? Neváhala jsem! Místo kýžený autority ve mně vyvolali spíš vztek a pohrdání. Nakonec jsem domu už skoro nechodila, místo toho jsem trávila většinu času s partou, což znamenalo drobnejma krádežema, mlácením se s ostatníma partičkama a experimentováním s lehkýma drogama.
Nejlepší čtyři roky života.

Ale každá sranda má svůj konec, dokonce i taková špína, jako je Taris, má bezpečnostní složky, který občas dělají svou práci.
A tak nás fízlové po jednom přepadení chytli. Když to vezmu kolem a kolem, nic moc na nás neměli, nešlohli jsme babce nic zvlášť cennýho, z našich předchozích deliktů nám nemohli nic dokázat... basa by byla otázkou několika dní. Jenže u mě našli malej sáček s Ryllem, smůla, jako na potvoru jsem to svinstvo měla ten den poprvý, počkat jen o den dýl... Ale já nikdy neměla moc štěstí.
Od rána do rána mě ti hajzlové vyslýchali a dělali ze mě veřejnýho nepřítele číslo jedna, chtěli, abych práskla ostatní, pak abych se přiznala ke vší špíně, kterou nedokázali vyřešit..., ale po pár dnech je to přestalo bavit, možná pochopili, že jsou i důležitější případy, než jedna blbá výtržnice. Za malý přepadení a trochu koření v kapse se do Undercity neposílá, už vůbec ne čtrnáctiletý holky. Ale i tak jsem strávila dva měsíce v cele.
Jakožto nezletilou si mě museli vyzvednout rodiče, z čehož jsem byla podělaná strachy... jenže, když přišlo tvrdý na tvrdý, ani jeden mě neseřval, ne, jen mlčeli. Z určitýho úhlu pohledu to bylo mnohem horší. Až navečer za mnou fotr přišel, jen proto, aby mi sdělil, že mám vypadnout, že jsem pro ně cizí.
Neměla jsem důvod neposlechnout.

Už jsem měla celýho Tarisu pokrk, chtěla jsem vypadnout, zmizet... a pokud možno zapomenout, že s ním mám vůbec něco společnýho. Proto jsem zamířila k dokům a tajně doufala, že se najde nějakej svatej, kterej za odvoz nebude chtít platit, a to ani v naturáliích, kariéru kurvy jsem zavrhla už dávno.
Tentokrát se ke mně štěstí obrátilo čelem, v baru pro piloty se totiž objevil Kiffar. Ten pán v nejlepších letech, mohutnej tak, že i ta tma v baru ztmavla, vypadal, jako by měl každou chvíli zkolabovat – a s sebou pod drn vzít celou hospodu. Ani ve vchodu nezpomalil, nerozhlíd se, valil se jak tank k baru, kde už na něj čekal velkej panák rumu. I ten rum se zdál bejt tmavší, než se běžně nalejval – nebo že by barman hostovi nalil nepajcovanej alkohol? Musela jsem na něj fascinovaně zírat, jak do sebe v rychlým sledu lil jednu skleničku za druhou. Až po pátý trochu zpomalil, a podíval se na mě.
„Na koho myslíš že zíráš, holčičko,“ zeptal se a ve mně začal vřít vztek. I kdyby mě měl v příští vteřině zabít, nikoho bych nenechala říkat mi „holčičko,“ proto jsem vystrčila bradu a s drzým úsměvem, který jsem poctivě trénovala roky, jsem mu sebejistě odpověděla, „na Sketta, kterej si splet krev s chlastem.“ Ani nevim, jak jsem si na tohohle hmyzáka vzpomněla, po tolika letech, co jsem naposledy viděla učebnici...
Ale zpět – ten ohromnej, zle vypadající kiffar, který měl jen na ksichtě tolik jizev, že by z nich z fleku mohl sestavit kroniku, na mě jen zíral, ani sval se nepohnul a já musela vynaložit neskutečnou vůli, abych neuhnula pohledem. A pak ve výhružným duchu pokračoval, „víš, co bych ti moh udělat, holčičko?!“
Zase. Možná jenom díky tomu jedinýmu slovu se mi podařilo napodobit jeho vražednej výraz tak dokonale.
„A víš, co bych mohla udělat já tobě?!“
Čekala jsem, že mě proděraví tím kanónem, co mu visel u pasu, nebo mi rozmlátí držku o pult... ale on se rozesmál. A tak jsem poznala pašeráka Kesheen Relika, starýho vesmírnýho vlka, který mě nejenže svezl, on mě vozil celých devět let.
Vlastně doteď nevím, proč mě přijal za člena posádky, ale mám podezření, že ve mně viděl svou dceru, kterou nikdy neměl – a nebo měl, o minulosti jsme nikdy nehovořili.

To Kesheen mě naučil pilotovat, střílet, schovávat věci tak, aby je žádná kontrola nenašla... naučil mě přežít. A jo, byl něco jako můj otec.
Jenže dobrý věci jsou od toho, aby se posrali. Relik byl životem protřelej starej vlk, kterýho nemohlo nic překvapit, ale i matadoři mají svý slabiny. Tou jeho byl hazard. Miloval pazaak, a nikdo by ho za boha nepřesvědčil, že ho vůbec neumí. Přesvědčili ho až na Tatooine lidi od Czerky, u který se šeredně zadlužil. Je pravda, že poprava střelou zezadu do hlavy dokáže přesvědčit i většího tvrdohlavce. Alespoň, i když mi to nejde na rozum, nezrekvírovali loď, asi jim o ty prachy zas tak nešlo. Tak i tak to bylo moje štěstí, časem by mě určitě našli zalezlou v úkrytu pro ilegální kargo.
Tehdy někdy jsem poprvý chlastala jen proto, abych zapila život.

Trvalo věčnost než jsem sehnala nový, samozřejmě falešný registrační číslo pro loď, ale ani pak nebylo vyhráno, písek se dostával do rotoru, zadrhávalo se všechno, co se ještě mohlo zadrhnout... Nechápu, jak se mi z tý písečný prdele nakonec podařilo vypadnout.

Horko těžko jsem přežívala, a přežívám, jako všechno pro všechno, chvilku zlodějka, chvilku pašeračka... a když dobře zaplatěj, možná i zabiják. Ale jen jako poslední možnost, ne, že by to bylo proti mejm morálním kodexům, ale jak káže zákon života, čím míň peněz máš, tím větší trest dostaneš. Mě by asi rovnou popravili.
A aby život jó nebyl moc růžovej, přišla jsem ještě o loď. Vlastně ne, nepřišla jsem o ni, stala se „zastaveným předmětem,“ který bude věrně čekat, až ho vyplatím - jak mi bylo laskavě vysvětleno.
To tak. Dřív mi spálí mozek v hlavě, než jim dokážu splatit dluhy...
Komický, jdu ve stopách svýho skorotatíka, jablko vážně nepadá daleko od stromu.
Ale proč zrovna Nar Shaddaa a proč zrovna Czerka?!

Povaha:
Quiana je přesně ten typ člověka, kterého máš po pěti společně strávených minutách chuť střelit do čéšek, dlouho se kochat a pak ji podříznout krk. Sakrastická a cynická sviňa, která neumí držet jazyk za zuby. Alespoň do té doby, než na ni namíříš blasterem. Na druhou stranu si ale dokáže spočítat, kdy už jde do tuhého, a snad jenom díky tomu je ještě naživu. Instinkt přežití vyvinutý víc než abnormálně.
Je to cholerik, ale od té doby, co začala pít, se přesunula do stavu, který by se dal nejlépe nazvat jako „nezúčastněná rezignace.“ Zkrátka, začíná ji být všechno jedno.

Zajímavosti:
- nesnáší pazaak
- nesnáší Jedie, považuje je za pokrytce a fízly
- milovala by válku, přesně podle hesla „když se dva perou, třetí se směje,“ jenže takhle má maximálně vztek
- silná kuřačka, alkoholička

(Ne)Schopnosti:
lhaní- zdatně
hackování – slušná úroveň,
plížení se, krádeže - zdatně
pilotování – lehce nadprůměrné
střelba – lepší průměr, někdy se i trefí... ale zato má se svým blasterem velice familierní vztah.
opravy – víceméně, spíš méně než více
---
Všechny schopnosti samozřejmě v opici berou za své
×
Dejte jí do ruky granát, bouchne ji v ruce, i když je neodjištěný
Veškeré znalosti o zdravovědě končí u univerzálního bactového obvazu na všechno a chlastu, aneb, máš bolístku? Holt ji musíš zapít a za chvilku budeš v cajku..
I když dokáže odhadnout náladu, slovo diplomacie je pro ni jen pojem ve slovníku.

Věci u sebe:
Tři potravní kapsule, dvě energetické; comlink; souprava hackovacích nástrojů; malá lékárnička- dva stahováky a bacta sprej
Blasterová pistole: Czerka 300

Zabavená loď: frachťák třídy Dynamic - "Duinuogwuin shadow", *Star Dragon* - Kesheen si pozdě uvědomil, že jméno mýtického tvora neumí nikdo vyslovit - nikdo, včetně jeho samého. Loď sice nepřejmenoval, ale říkají ji Star Dragon, "dráček", "stín"... atd.
Obrázek

Na konci i na počátku je destrukce
v destrukci vše vzniká, zaniká
v každém zániku se skrývá zrození.
Řád. Cyklus.
Rakth

"There is no solace above or below. Only us. Small. Solitary. Striving. Battling one another. I pray to myself. For myself."
Frank Underwood


Uživatelský avatar
Elinor Rahl
Rytíř Jedi
Rytíř Jedi
Příspěvky: 366
Registrován: 10.12.2012 17:24:17
Bydliště: Arca Company Barrack, Coruscant

Re: Projekt s Waylin

Příspěvek od Elinor Rahl »

Daleká cesta za průserem

Můžou se objevit násilnosti, vulgarismy, příliš OP postavy a podobné věci...

úvod:
Rok 3963 před bitvou o Yavin – a galaxií zmítá válka. Zase. Další.
Tentokrát se objevil dobyvatel z Vnějšího okraje a postupuje směrem k jádru. Někdo by mohl říct, že tohle tu už bylo. Jenže situace začínala být horší a horší.
Mandaloriané zabrali Taris.
Republika mobilizovala všechny rezervy a řád Jedi prožíval menší schizofrenii.
Obchodům se přesto dařilo.
Někde.
Někomu.
Od nešťastné eskapády na Tatooine se ti však zase smůla lepila na paty.
Problémy nedělala jen Czerka, ale i zbytek dědictví, které se začínalo po Kesheenově smrti hlásit o slovo. Jeden by nevěřil, kolik si dokázal kiffarský pašerák udělat nepřátel. Takže schovávat se na Nar Shaddaa, byť prakticky bez prostředků, mělo jednu malou výhodu. Huttský sektor. Protože sem prsty Myrtova Konzorcia dosahovaly jen obtížně.


Nar Shaddaa, Corellianský sektor, patro 34 - možná
Ráno rozhodně nebylo z nejlepších. Kocovina se hlásila o slovo a mozek bolel, jako by v něm rozjela banda gamoreanů večírek s diskokoulí. Vypadalo to na jeden z těch okamžiků, kdy se člověk vzbudí na neznámém místě, mezi neznámými lidmi – nebo spíš: tvory –, a může si gratulovat, že se sebou neflákl na ulici. Protože fláknout se sebou na ulici na Nar Shaddaa, to není zrovna dobrý nápad. Hlavně ve spodních patrech. A třicet čtyřka byla... dost dole, aby podoblé opilecké válení se nebylo nejbezpečnější.
Každopádně jsi ležela. Pravděpodobně v posteli, i když letmý průzkum napovídal spíš cosi o pěkně tvrdé pohovce. Sama. Oblečená. A kolem byla příjemná tma.
Poslední útržky paměti obsahovaly sekvence z Fialové dámy. Moc toho nebylo, ale dost na to, aby každý příčetný člověk uvažoval o doživotní abstinenci. Matně sis vybavovala skupinu poněkud společensky unavených rodianů, hřadující gangstery a... a? Zvrtlo se to.
Zjevně ne jako jediná věc.
Světlo.
Zářivka na stropě zablikla a na čtvrtý pokus zaplavila místnost. Sice by pomalu potřebovala vyměnit, ale zatím se držela.
„Vzhůru?“ ozval se odkudsi zpoza tvých zad (a z prostoru za pohovkou) mužský hlas.
Samozřejmě, že jsou Mandaloriané mírumilovnými pacifisty. Nemají problém kohokoli kdykoli mírumilovně zpacifikovat.

Pokud máte pocit, že bych měla na něco reagovat a nereaguju, asi jsem se zapomněla odhlásit (resp. si kvůli reálnému životu neuvědomuji tok času)...na ostatní věci nezapomínám.

Uživatelský avatar
Heinz
Pašerák
Pašerák
Příspěvky: 701
Registrován: 22.9.2007 17:02:43
Bydliště: Elpizies
Bosnia & Herzegovina

Re: Projekt s Waylin

Příspěvek od Heinz »

(Objeví se :D)

Nar Shaddaa, Corellianský sektor, někde, kdesi

No do banthí řitě…
Na víc se můj mozek, dá se tak tý nacucaný houbě ještě říkat?, nezmůže. Kurva, pojem kocovina nabírá nečekaný rozměry - tu děravou houbu v palici, co kdysi uměla myslet, teď žmoulá bezzubej dewback, kterej se rozhodnul, že práce už bylo dost - takže pomalu, intenzivně a labužnicky. Třesu se jak stará bába a bolí mě všecko, úplně celej člověk. A žaludek? Dokázala bych napsat celej epos o tom, jak ten sviňák, určitě mně natruc, sám sebe ždímá, jak hysterčí jak hajzldroid, když mu člověk nehodí půlkredit…, ale pak bych zvracela spolehlivějc než při chvilce gunganích veršovaček. A zeblít se nehodlám, znova, podle pálení žáhy by to za tenhle… večer? Ráno? určitě nebylo poprvý.
Jako pokaždý v podobným stavu se snažím překecat tělo a znova usnout, zaspat tuhle zjebanou mizérii, ale jako pokaždý v tomhle stavu nemám šanci. I když je tělo zruinovaný jak po týdenní dovolený v trestanecký kolonii, tohle mě zkrátka nechá vyžrat i s drobkama.
A pak ten příšernej sušák…
Vzpomínání dá práci, a pak taky hrozně bolí, takže se s ním nehodlám zbytečně zatěžovat. Nakonec, s každým rokem navíc jsem moudřejší – například už vím, že snažit se vzpomenout je hodně blbej nápad, zvlášť když už dopředu vím, že ty vzpomínky nebudou zrovna košér. Ne snad, že bych ještě byla ve stavu, kdy se můžu cejtit trapně, na tyhle nóbl manýry už ve svý pozici leda seru, ale… někdy je zkrátka lepší nevědět. Jo a ještě jednu věc jsem se naučila, „den poté“ je lepší přechlastat, takže až skončí nejhorší třasavka a tělo přestane dělat cavyky a začne trochu spolupracovat, mám jasnej plán, najít něco k pití.
Bezva, hned jde ta generálka na umírání líp.

Tohle čoklíkování pro tetičku Czerku vlastně není tak zlý, když se zbytečnosti jako čest, hrdost a podobně pohřbí dost hluboko. Když se člověk stane smradlavým psiskem.
Přines. Odnes. Aport. Sedni. Lehni v našem útulku, kterej ti, jelikož jsme dobráci od kosti, pronajmem za pár kreditků, budou ti přiskakovat k dluhu. Poděkuj, v útulku tě při okrádání aspoň nekuchnou. A doufej, že nás tvoje voxidování ještě aspoň dneska nepřestane bavit a neutratíme tě, nakonec ale stejně skončíš jak každej prašivej čokl. V špinavým kanále a dírou v kebuli, s tím počítej, jiná cesta odsud stejnak nevede. Úroky dělaj otroky.
A já už ani nevím, kolik tetičce dlužím. Radši to ani nechci vědět.
Seru na počítání dluhu, seru i na válku a svět venku za hranicema Huttí díry, protože naději, že se odsud někdy vyprdelím se zdravou kůží, už dávno nemám. Ale dokud si můžu na účet tý zasraný organizace prolejt mozek a aspoň na chvíli zapomenout, že jsem až po krk ve sračkách, že minulost se za mnou táhne jak tejdenní smrad a nenechá mě chvilku v klidu, že už nemám nic, protože ani ten podělanej život mi tak úplně nepatří, a že, i když si to přiznám jen v opilecký chandře, mně při jakýkoli zmínce o Tarisu vždycky zamrazí, i když jsem si myslela, že jsem tu debilní planetu dávno hodila za hlavu, neváhám a liju. A liju hodně.
S trochou štěstí se konce dočkám úplně namol.

Konečně se začnu věnovat okolí i jinak, než jen slintáním na pohovku. První průzkum se omezil jen na „relativně měkký, relativně suchý a relativně bezpečný“, takže teprv teď otevřu oči na dýl než na pár sekund, teprv teď si začnu prohledávat kapsy a hledat retko. Aspoň jedno jediný, přece mi minimálně jedno muselo zbejt – a nevysypalo se, to se u „značek“ podobný cenový kategorie stává běžně. Ale teď si klidně zapálím i huttí hovno, jestli mi někdo řekne, že v tom bude špetka nikotinu… a dehtu, oxidu uhelnatýho a dalších pochutin pro správně nahnilý plíce.
Světlo!
Mohla by mi před ksichtem bouchnout atomovka a nebylo by to horší než todle!
Koneckonců, malá jaderná hlavice mi v kebuli právě bouchla.
„Zhasnout, do hajzlu!“
Až teď mi začíná docházet, že ten zvuk byl hlas, dokonce i srozumitelnej. Slovo. Až teď mi začíná docházet, že tu nejsem sama.
Ať už je to „tu“ kdekoli - tohle jako ubytovna nevypadá.
Všechny nezkratovaný obvody v mozku, co maj na starosti alarm, vyhlásí pohotovost a já dokonce na chvíli zapomenu, že tělo se prohlásilo za klinicky mrtvý, a začnu energicky hledat blaster, snad bude pořád v pouzdře... nebo někde poblíž. Vsáknout se do pohovky nejde, to mám vyzkoušený, takže nakonec pomalu, obezřetně vykouknu směrem, odkud hlas přišel, a zkusím zaostřit. Což je porod, jde mi to jako celegianovi vyšívání.
Ale nasrat, hlavně klid, kdyby mě chtěl zabít, už by to dávno udělal, takže nechám ostražitost, aby si dala na chvilku voraz.
„Kdo sakra seš a co tu děláš?!“
Blbá otázka, já vím.
„A co tu dělám já?“
Tentokrát bez výhružnýho podtónu… tohle mě fakt zajímá.
Obrázek

Na konci i na počátku je destrukce
v destrukci vše vzniká, zaniká
v každém zániku se skrývá zrození.
Řád. Cyklus.
Rakth

"There is no solace above or below. Only us. Small. Solitary. Striving. Battling one another. I pray to myself. For myself."
Frank Underwood


Uživatelský avatar
Elinor Rahl
Rytíř Jedi
Rytíř Jedi
Příspěvky: 366
Registrován: 10.12.2012 17:24:17
Bydliště: Arca Company Barrack, Coruscant

Re: Projekt s Waylin

Příspěvek od Elinor Rahl »

Nar Shaddaa, Corellianský sektor, někde, kdesi

Opatrně jsi zamžourala tím správným směrem.
První zjištění. Člověk. Věk někde mezi třiceti, pětatřiceti, kdo se v tom má pořádně vyznat. Oblečení, v jakém se spolehlivě ztratí v davu. Hnědé vlasy, asi o tři, čtyři centimetry delší, než by se čekalo u gentlemana. Strniště, jaké by se u gentlemana rozhodně nečekalo. Pohled - pohled, který by se naopak u gentlemana očekával. Takového toho, co stojí v pečlivě nažehlené uniformě na lodním můstku, tváří se neomylně a vydává rozkazy.
Druhé zjištění. Působil relativně mírumilovně. Ale ten dojem mohl zkreslovat omlácený hrnek, patrně čaje, v ruce. Něco v něm působilo, že pokusit se o nějakou neuváženost, v té volné se během půl vteřiny objeví blaster.
Třetí zjištění...
"Ležíš. Potom, co jsi poblila koupelnový kout, pokusila se mě dvakrát zastřelit a při dalších pokusech o likvidaci změnila strategii a místo toho začala vyřvávat kiffarský šlágr o tom, jak to roztáčí ježek se svojí paní v bodlácích. Nebo tak nějak. Poslouchat se to rozhodně nedalo."
...má příjemný hlas.
"Dobře. Ty ostatní otázky. Říkají mi Tor Gordan."
Mohlo to být pravé jméno. Spíš nebylo, ale kdo by se podobnými záležitostmi zaobíral.
"Potřeboval jsem tě najít a něco s tebou probrat. A tapcafé uprostřed války gangů nebylo vhodné místo a nebyl jsem si jistý, jestli se odtamtud zvládneš dostat po vlastních. A momentálně si říkám, jestli si ze mě Gadon Thek nevystřelil."
To jméno ti něco připomínalo. Nebo spíš - někoho. Jedno z dětí, s kterými jsi strávila tu lepší část svého dětství a pak puberty. Malá rybka, co se víc než dobře naučila, jak přežít. Poslední informace, co jsi zachytila při pobytu na Taris se svým otcem, bylo, že rybka roste, prospívá a postupně se staví na vlastní nohy.
Samozřejmě, že jsou Mandaloriané mírumilovnými pacifisty. Nemají problém kohokoli kdykoli mírumilovně zpacifikovat.

Pokud máte pocit, že bych měla na něco reagovat a nereaguju, asi jsem se zapomněla odhlásit (resp. si kvůli reálnému životu neuvědomuji tok času)...na ostatní věci nezapomínám.

Uživatelský avatar
Heinz
Pašerák
Pašerák
Příspěvky: 701
Registrován: 22.9.2007 17:02:43
Bydliště: Elpizies
Bosnia & Herzegovina

Re: Projekt s Waylin

Příspěvek od Heinz »

Nar Shaddaa, Corellianský sektor, kdovíkde

Ten panák se mi nelíbí. Ne snad proto, že by nebyl hezkej, ale od jistý doby fakt nemám ráda kohokoli, kdo vypadá líp jak já. A já nepotřebuju civět co hodinu do zrcadla, abych věděla, že každej druhej vypadá líp než já - už proto, že místo na žrádlo šetřím na Juma juice a trochu usušenýho sena k čoudu, prej šetřím… vtipný vole, s denním světlem se nepotkáváme - vlastně už ani nevíme, jak vypadáme, natož abysme se zdravily, a vlasy v poslední době cejtily vodu, jen když na ně pár kapek sletělo při mytí poblitýho ksichtu. Zkrátka, ten jeho nabubřelej vzhled kavárenskýho cápka mi rve žíly. Jak kdyby mi chtěl každou svou jednotlivou částí dát najevo, jak je lepší než já. Fakt mě sere. Ale já nejsem náročnej člověk, nemusím z něj bejt na větvi, vystačím si s tím, že mě zatím nezastřelil, to je dost sympatický.
Musela bych bejt obrovskej kokot, abych tohle relativní příměří porušila, a já, aspoň myslím, zas takovej kokot nejsem. Blaster se vrátí tam, kam patří, do pouzdra.

Pobaveně se gebím, když vypráví historky z noci.
Jó Quin, todle musel bejt sakra dobrej večer!
Až mi je líto, že si z toho nepamatuju ani hovno.
„Tahle vodrhávačka je dobrá,“ úsměv se rozšíří, „měl ses přidat.“
Ale zpátky k důležitejm věcem – jestli mi spoje v mozku zapojujou dobře, tenhle byt musí bejt jeho. Bezva, aspoň jedna věc vyřešená...
„Nazdar Tore. Mně říkaj všelijak, málokdy hezky. Nemáš náhodou paňáca něčeho ostřejšího? Potřebuju vyprošťováka…"
Začnu s novou intenzitou štrachat po kapsách, teď když se mi do žil nalila trocha krve, přece musím aspoň jedno retko najít. Prostě musím.
Nakonec se zadaří – rozsápanej a zmačkanej zbytek něčeho, co kdysi byla krabka. A v tom sajrajtu poslední zbytek cigára, kterej přežil jenom proto, že v jeho středu trůní kámen – na sračky huttský výroby je spoleh. Zapálím si a nasaju kouř labužnicky, což rozhodně nesedí k chuti, kterou cigareta má. Takhle nějak si představuju, že chutnaj ti óbrtlustí slimejšové, co nás tu všechny vlastněj.
Z toho, co říká, záměrně vnímám jenom klíčový slova a ignoruju sakrastickej tón řeči a zbylý blbý kecy, na tohle mě moc bolí palice.
…najít tě… něco probrat… Gadon Thek… Gadon Thek?! Jebat džedáje do hlavy! Toho přece znám!
No jasně že ho znám, s tím parchantem jsme přece jako děcka blbli po Tarisu! Dycky to byl ten typ, kterej musel mít ve všem poslední slovo – a párkrát nám zachránil prdel, když jsme chtěli udělat nějakou hodně velkou kravinu, rozumnej už od mala. Prej si vyrobil slušnou živnost, která ho zatím nesežrala, což je mezi lidma z našich kruhů docela neobvyklý. Jak říkám, jako malej vážně musel žrát kaši z hoven rozumbradů.
Gadon Thek.
Jedna z postaviček, která měla patřit do složky „minulost“, jedna z postaviček, která se bez varování vyhrabala na povrch a stojí tu přede mnou, i když skrz poslíčka. Neměla právo se vyhrabávat, sakra! Minulost je kurva od toho, aby zůstala v minulosti, ne?!
„Takže ty seš z Tarisu?“
Trochu nechtěně se mi do hlasu vetře podráždění, možná až vztek, a chuť si do toho paznechta trochu kopnout.
"Nerozmašírovali to tam Mandíci?"
Docela úspěšně do hlasu propašuju posměšnej tón.
„A posílá tě Thek? Co po mně ten negr chce?“
Zas sebou prásknu do pohovky, je mi ještě blbějc než před chvílí a to sem si myslela, že už to nejde. Teď se fakt potřebuju něčeho napít – ta díra, Taris, měla bejt navždycky pohřbená.
„Heleďse, sotva mu k něčemu budu, takže ses sem trmácel zbytečně. V týhle prdeli jsem ukotvená, v týhle prdeli i chcípnu, což nebude trvat dlouho. Navíc, Taris mi je u řiti, klidně ať ho vymažou z vesmíru.“
No dobře, teď kecám… ale minimálně si přeju, aby to tak bylo – a to se počítá, ne?
Obrázek

Na konci i na počátku je destrukce
v destrukci vše vzniká, zaniká
v každém zániku se skrývá zrození.
Řád. Cyklus.
Rakth

"There is no solace above or below. Only us. Small. Solitary. Striving. Battling one another. I pray to myself. For myself."
Frank Underwood


Uživatelský avatar
Elinor Rahl
Rytíř Jedi
Rytíř Jedi
Příspěvky: 366
Registrován: 10.12.2012 17:24:17
Bydliště: Arca Company Barrack, Coruscant

Re: Projekt s Waylin

Příspěvek od Elinor Rahl »

Nar Shaddaa, Corellianský sektor, kdovíkde

"Jo. To jsem si všiml."
Přistrčil ti zbytek hrnku. Tedy, zbytek, hrnek byl skoro plný. Něčeho, co se identifikovat pořádně nedalo, pokud tam byl alkohol, tak jen ve stopovém množství, ale bylo to teplé, hustější konzistence, neurčitě ovocné chuti - a co rozhodně zklidňovalo žaludek.
Pozoroval, jak se ti postupně dělá o něco lépe. Když ses rozmluvila, radost mu to neudělalo. Poušklíbl se, takovým tím způsobem "tohle jsem čekal". Poznámku o rozmašírování přešel bez komentáře. Radši.
"Co po tobě chce? Aby ses sebrala, vykašlala se na to, co tady máš, vrátila se na Taris a zapojila se do hnutí odporu, které se vykopává z klinické smrti. V praxi to znamená, pokud se u toho necháš chytit, čelit hrozbě mučení a pravděpodobně i smrti, protože Mandové jsou nasraní. Upřímně řečeno, mají dost důvodů."
V poslední větě byl pocit těžce skrývané spokojenosti.
"Proč to po tobě chce? Tvrdil něco o tom, že jsi jeden z nejlepších hackerů, o kterých ví a kterým zároveň může věřit. Navíc jsi místní."
Pozoroval tě, asi jako když vornskr pozoruje zatoulanou gizku a není si jistý, jestli je tohle přece jen hodno zájmu.
"A ano, Czerka."
Způsob, jakým to konstatuje, připomíná tón tvého otce, když se bavil o nepříliš příjemných, ale v zásadě poddružných záležitostech.
"Tak ta to tam ještě nevzdala. Dohodnout se s Mandy není nejjednodušší. Vlastně to nejde, pokud neděláš přesně to, co chtějí oni. Ale má tam pořád svoje zájmy... poslední dobou spíš víc než míň. Pořád je ti Taris u řiti a připadáš si ukotvená v týhle prdeli?"
Samozřejmě, že jsou Mandaloriané mírumilovnými pacifisty. Nemají problém kohokoli kdykoli mírumilovně zpacifikovat.

Pokud máte pocit, že bych měla na něco reagovat a nereaguju, asi jsem se zapomněla odhlásit (resp. si kvůli reálnému životu neuvědomuji tok času)...na ostatní věci nezapomínám.

Uživatelský avatar
Heinz
Pašerák
Pašerák
Příspěvky: 701
Registrován: 22.9.2007 17:02:43
Bydliště: Elpizies
Bosnia & Herzegovina

Re: Projekt s Waylin

Příspěvek od Heinz »

Nar Shaddaa, Corellianský sektor, kdovíkde

Po hrnku hrábnu dychtivě, plná naděje a s výrazem squiba na šroťáku, chlapík u mě právě nevědomky stoupnul v ceně – někdo, kdo začíná den chastem nemůže bejt špatnej… a někdo, kdo se dělí, už vůbec ne. Jenže pak to ochutnám a veškerej jeho čerstvě nabytej kredit jde do háje – tohle chutná jak nějaká podělaná kaše pro malý fakany!
„No fuj, tos šlohnul svýmu děcku nebo ti to už třicátej rok denně připravuje maminka?“
Ať mi to ale šmakuje nebo ne, na nejhorší vopici to pomáhá až překvapivě dobře, takže to vylejvat nebudu, a to i když mám sto chutí. Říkám to furt a řeknu to i teď, čék se musí spokojit s málem.

Poslouchám to jeho žbleptání a přemejšlím, kdo z nás dvou je tu větší magor –
To Thekovi dočista kape na maják nebo co? JÁ že se mám zapojit se do hnutí odporu? JÁ?! To si dělá kozy, ne?! Vypadám snad jak nějakej soldat, co pěstí pokosí armádu a svým příručním kanónem sestřelí loď? Ten chlap musí bejt úplnej debil!
Oukej, toliko k pohádce o rozumu, Thek je výmlaz.
Následuje další vyprávění, tentokrát o mých schopnostech – ne snad, že by tím nešimral moje ego, ale to už je tak rozjebaný, že ho pár milých slovíček nezachrání. Mnohem spíš mě to, kdoví proč, nasere.
Jak to může vědět? Viděl mě naposled někde před devíti – desíti lety, jak sakra může vědět, kdo jsem a co umím?!
Možná jen díky vzteku, kterej mi bublá pod kůží, si najednou všímám i těch jeho pohledů, co na mě hází. Zasloužil by za ně jednu do koulí a pak do čela. Parchant, zasranej samolibej parchant! Pro tentokrát ale spolknu slinu a nechám ho se dovykecat, až když mám jistotu, že z něj víc nevypadne, kontruju.
„Tohle děláš poprvý, co?“
Hodím po něm přezíravým pohledem, ať si to taky užije.
„Fakt nevím, koho bys nalákal na vidinu mučení a popravy… nebo rekrutuješ jen u masochistickejch fetišistů? A co tam máš v zásobě dál? Zvířátka a dětičky? Noc se zastřeleným Mandíkem zdarma?“
Vysměju se mu do ksichtu. Možná riskuju, že moje palice projde hodně silným solárkem, ale tohle si prostě nemůžu nechat ujít. Navíc, je třeba si nějak profouknout hlavu, vztek prej škodí zdraví.
„Tak si to shrnem – kdyžtak mě oprav – furt budu skákat, jak Czerka píská, jenom na jiný planetě, místo huttího smeťáku, kterej má aspoň dost putyk, v kterejch si můžu vylejt mozek, mám letět do války jak nějakej zasranej vojcl. Nic z toho nebudu mít, jen se zvětší už tak vysoká šance, že se dalšího měsíce nedožiju. Bezva, ty vole, jakej debil by něco tak výhodnýho nechal ujít?“
Zase se sarkasticky zasměju a nasaju poslední zbytek cigára – i když si nejspíš popálím prsty i hubu, tenhle humus hoří rychlejc než nádrž s palivem.
„A jestli brnkáš na vlastenectví, brnkáš blbě. Z vlastenectví se nenažeru…“
Toliko k tomu, co bylo třeba k uklidnění nasranosti – když žádnej chlast není po ruce. Ale teď zpátky k obchodu, jestli mě Thek vážně tak chce, že za mnou posílá poslíčka, možná to k něčemu přece jenom bude dobrý… A mám sakra právo na nějakej revanš! Vždyť vlastně chtěj, abych se obětovala!
Jasně, Taris je velkej, takže šance, že je tam potkám, není moc velká, ale dějou se i divnější věci... Nejspíš už jsou mrtví…, nemělo by, nechci, aby tomu tak bylo, ale stejně… jen při tý představě se mi stáhnou vnitřnosti a párkrát zhoupne žaludek. Ne, nesměj bejt mrtví, nechci svou rodinu už nikdy potkat, ale mrtví bejt nesměj.
Ale zpět do reality, obchod čeká.
„Jestli mám letět na Taris nechat si ustřelit prdel, zajistíte mi, že se navždycky zbavím tý osiny v řiti, Czerky. Ale né že se bude dluh záhadně navyšovat a já jim budu muset votročit dál, jen na jiný planetě, jasný?“
Pak chci prachy…
No dobře, tohle radši nahlas říkat nebudu, zas tak velkou cenu nemám… vlastně, ještě před pár minutama bych řekla, že nemám cenu ani polochcíplý krysy z kanálu, ale když tady Thekův kámoš říká opak… bránit se nebudu, že jo. Doufám, že tam v tom embargu a troskách seženu aspoň ten nejlevnější tabák.
„A chci zpátky svou loď.“
O tomhle nediskutuju, přes to ani tank nejede.
Obrázek

Na konci i na počátku je destrukce
v destrukci vše vzniká, zaniká
v každém zániku se skrývá zrození.
Řád. Cyklus.
Rakth

"There is no solace above or below. Only us. Small. Solitary. Striving. Battling one another. I pray to myself. For myself."
Frank Underwood


Zamčeno

Zpět na „Ostatní“