Sithská Akademie

[Atalon]

Prolog

Sto devadesátý čtvrtý rok vlády Božského Císaře byl předznamenán rudou bouří nad palácem, znamením příchodu velké síly. Už proto nejedny oči hladově hleděly k branám Sithské Akademie. Obřího města pyramid a budov vychovávajících budoucí generace Sithské elity společnosti.

I na Akademii ale panoval neklid, dokonce ještě větší než obvykle.
Rok se pomalu překlenul do své pozdní fáze a na Akademii přicházel čas zkoušek. Pro nováčky prvních ročníků v podobě Velkého turnaje, události neblaze proslulé a stejně milované, jako nenáviděné. Nebylo totiž nic neobvyklého, když se po jeho skončení mnoho studentů už nikdy nevrátilo ke svým rodinám.
Každý student, i ten nejmocnější, nejsilnější, nejchytřejší, nebo nejnadanější se tak tento týden alespoň jednou ohlédl k černé pyramidě. Místu odkud za několik dní vyjde jako sithký učedník, nebo už nevyjde nikdy. A to nebylo vše…
Po akademii se šeptalo, že letošní turnaj bude jiný, že se v něm hraje ještě o něco jiného, většího a tajemnějšího, než postavení v řádu společnosti. Nikdo ale nevěděl víc, nevěděl nebo si nechával pro sebe.
V každém případě přípravy vrcholí a poslední hodiny dělí na šest set duší od jedné z jejich životních zkoušek. Jen hodina než se mají hlásit v aule Regensis k zahajovacímu ceremoniálu.

Jídelna Akademie: (Artie, Kazma, Gwendolin)

Kde jinde než v jídelně by se mohli sotva hodinu před zahájením té největší události roku nacházet osobnosti jakými byli Anastri Haras a Inanna Torouviele. Vedoucí další ze svých debat, tentokráte skákající mezi všeobjímajícím turnajem a otázkou posledního průšvihu. Jistého studenta vojenské školy, který se nejprve stal obědem a pak pokusným subjektem jisté studentky z Vědy aby byla nakonec celá věc zametena z dohledu její přítelkyní nyní umístěnou ve Intellu, zdejšího pojmenování Výzvědné školy. Nutno dodat uklizena ne zcela dobře, díky čemuž teď probíhalo celkem rozsáhlé šetření, které jaksi přerostlo možnosti vzájemné sithské rivality. Čemuž celkem výrazně dopomohlo ne zrovna nízké postavení rodiny onoho chudáka. Což je ovšem informace, kterou zatím neznají. Ne dokud k nim ode dveří nedorazí Elisa Tann fallenka, dost chytrá, aby našla odpovědi, aby zjistila že jejich hračka nebyla synem nikoho jiného než velitele druhé obrané flotily. A dost chytrá na to, aby na takto cenných informacích řádně vydělávala

Akademie; Zastrčený kout jižních zahrad: (Phate)

Jižní zahrady nebyli zrovna populárním místem, jejich zastrčenost a izolovanost je však brzy po založení překřtila na arénu k vyřizování sporů mimo dosah očí a uší mistrů. A to byl důvod, jenž jsem dnes přivedl, nebo přesněji přivlekl Aarona, mladého vojáka a skupinku pěti jeho spolužáků.
“Držte ho pořádně!“
Čtyři páry rukou se ještě pevněji sevřou kolem atletického těla. Svou práci odvádí dobře, správné postavení nohou do kříže kolem Aaronových ho drží na místě a ruce omotané kolem zápěstí mu brání i v tom zbytku pohybu. Taur se napřáhne a do Aaronova obličeje přistane další pěst nechávající za sebou modrý otisk a v ústech pachuť krve. Vysoká cena za ponížení které udělil Taurovi při nedávných soubojích. Další nápřah…
Ale rána tentokráte dopadne na Taurovu tvář a protože ho nikdo nedrží, pošle ho přímo k zemi.
“Mohu se připojit, nebo je to jen pro zvané?“
Uhrančivý pohled žlutých očí, rudá kůže, dlouhý cop uhelně černých vlasů. Tvář Praghe, bojovnice sithského rodu s divokým bojovým výrazem a pěstí od krve. To je dost, aby stisk povolil.

Výzvědná sekce; Bojový sál: (Waylin)

“Znovu!“
Mistr Gorugg už celkem zuří a není divu. Ze země se právě totiž sbírá jeden z jeho oblíbenců a divoce odfukuje, když znovu aktivuje svůj světelný meč a prohlíží si nenávistně krvavý šrám na svém boku. Není divu nebýt z rasy čistokrevných sithů, už by byl nejspíš mrtvý, nebo minimálně nevstával tak snadno. O to divočejší a nenávistnější pohled si ovšem vyslouží namodralá dívčí tvář Tori Sabosen stojící pár metrů před ním a kryjící se za čepelí elegantního, tenkého, sithského meče s jedním mírně zakřiveným ostřím. U boku se jí houpe i světelný meč, který byla víceméně donucena si sestavit, ale který většinu času nahrazuje právě tento meč.
“Řekl jsem ZNOVU ty nepoužitelný ignorante!“
Mistr si nedá říct a neohlíží se na rozdílnost soupeřů, které od sebe dělí skoro půl metru výšky a asi padesát kilo váhy. Ani na fakt, že toto klání už trvá takřka hodinu, nebo že se brzy máte hlásit v Regensis. No vlastně, podle jeho dnešního postoje se tam má hlásit asi jen jeden z vás.
Grucke, jak se tato rudá hromada svalů a vzteku jmenuje se dá do pohybu. Vyrazí přímo proti soupeřce s mečem v obouručním horním úchopu stylu Kraytského draka a s mohutným bojovým výkřikem ve starém jazyce, nazývajícím jí houbovým červem.

Logistická sekce; Simulační místnost: (Merthor)

Z kruhu šestadvaceti simulačních stanic, skoro dva metry širokých holoprojekčních stolů uspořádaných do kruhu kolem místnosti, teď svítil jen jeden a nad ním se sklání dvě postavy.
“Opět výtečný výsledek.“
Mistr Grice Venau si skepticky prohlíží schéma solární soustavy o pěti světech nad nimiž teď blikají znaky sithského impéria i několik ikonek na okraji simulace značící zisk. Hra dominance, jedno z oblíbených simulačních tréninkových programů. Hra jejímž cílem je v soustavě zcela ovládnout obchod jen s několika málo zdroji náhodně na počátku zvolenými počítačem.
“Použil jsi to?“
K jeho skepticizmu se teď přidá Síla která se jako had ovíjí kolem těla Arlerta Eckins Latherwend. Síla si žádá odpovědi, pravdivé odpovědi a stejně tak mladý mistrův pohled. Pohled v němž se kromě nedůvěry zračí pýcha, ale i závist. Mladý Arlert nepřišel do Akademie nijak zvláště nadaný, brzy ale začal nad mnohými vynikat a to nejen ve výsledcích v obchodních simulacích, jako byla tato, ale i v jiných situacích. A to do úrovně kdy si i mistr Grice všiml. Vypadalo to skoro jako by mladý učedník četl ve světě, jako by činy jeho okolí pro něj byli napsány ještě dříve než pro ně, jako by viděl skrze ně. Netrvalo dlouho a mistr odhalil, že za tímto darem se skrývá Síla, schopnost kterou zatím neznal, schopnost kterou nedokázal ovládnout. Jistěže jí Arletr používal, použil jí i dnes, ale už dávno ho akademie naučila, že příliš otevřenosti může jednomu zlomit vaz stejně rychle jako nepřítel.

Vědecká sekce; Tréninkové cvičiště:

Pach krve nesoucí se vzduchem přehlušuje snad jen zápach spáleného masa. Na černé kamenné podlaze leží v proudu poblikávajícího světla z jedné z mála přeživších lamp osvětlení, ohořelé tělo, není ale jediné. Po podlaze se pomalu rozprostírají navzájem se slévající kaluže krve tvořící obří jezero smrti značící dost možná desítky mrtvých těl ve stínech. V proudu světla se cosi pohne, lehký náznak, chůze. Je slyšet našlapování bosých chodidel v lepkavé krvi. Než se do světla vynoří dívčí silueta. Mladá dívka, snad čtrnáctiletá, oblečená jen do několika pruhů černé kůže tvořících oděv pro zakrytí toho nejintimnějšího z jejího mladého těla pokrytého stříkanci krve. Chvíli jen nehybně stojí, se zaujatým pohledem si prohlíží ohořelé tělo u svých nohou, než se dětsky usměje. Brzy už sálem zvoní její smích, jak se točí s rozpřaženými rukama a směje, jako by stála uprostřed rozkvetlé louky, jako by právě prožívala nejšťastnější den svého života, jakoby…
“ Wino…“
Dívka se okamžitě zastaví, obrácená k ženě ve dveřích která jí oslovila. Několikrát zamrká, jako by se snad rozhodovala zda něco udělat, nebo ne. Než nakonec jen lehce mávne rukou, jako by dávala povel k zastavení. Žena si zhluboka oddechne, jako by právě prošla zkouškou smrti.
“Začíná to. Měla bys jít do Regensis.“
Víc neřekne, jen vycouvá ze dveří, které se za ní tiše zavřou. Hrobové ticho opět naruší dívčí smích. Nakonec opět pozvedne ruku a ze stínů vedle dveří se vynoří… stvoření jaké není v žádných učebnicích. Stvoření kombinující snad všechny predátory tohoto nehostinného a vražedného světa, zkombinované do asi metr a půl vysoké psu podobné bestie, která jako na povel dojde až pod dívčinu ruku a nechá se podrbat mezi ostny svého pancíře, zatímco mu ještě odkapává krev z odhalených tesáků.
“Začíná turnaj…“
V temnotě místnosti se rozsvítí desítky párů zlatých vlčích očí, stejných jako má bestie po jejím boku.
“...konečně nějaká zábava.“

-------------------------------------------------------
Dobře pořadí volné. Termín uzávěrky odpovědí 30.5. (Vlivem drobných problémů) 6.6.
A do přihlášek jsem některým připsal schopnosti, s kterými můžete operovat, mimo ně umíte všichni takový ten běžný základ, ale s rozvahou, jsou nové a celkově ještě nezvládnuté.

[Artie]

Jídelna Akademie: (Elisa Tann)

Na chodbě jsem míjela spoustu tvorů, akademie byla opravdu rozmanitá, ničeho z toho jsem si ale moc nevšímala, měla jsem vlastní starosti. Nedávno jsem se totiž hrabala v „záhadných“ okolnostech úmrtí jednoho studenta vojenské části akademie. Rivalita byla normální, několik úmrtí už jsem zažila, tohle ale bylo něco jiného a vzhledem k tomu, že jsem se s lidmi, kteří by na čele klidně mohli nosit ceduli

Jsem průšvihář.

nebo třeba

Jím mozky studentů.

osobně znala, znala jsem téměř okamžitě pachatele. To ale neznamenalo, že je půjdu nahlásit, na to se ke mně chovali až moc hezky. Ne nahlásit ne, ale mohlo mi z toho něco kápnout a tak jsem teď kráčela směrem k jídelně, abych se s dívkami podělila o novinky.

Co se týče života na akademii, ten byl tvrdý, buď jste silný nebo mrtvý, třetí varianta neexistuje, ledaže by jste chtěli být otrok, ale s lidmi jsem tu zatím vycházela. Většinou se mi tu lidi zamlouvali, alespoň z těch co jsem znala osobně.
Lidi jako Anastri, Innana, Tori, Arlert nebo Aaron, které jsem měla příležitost ať už v rámci Inetllu nebo čistě ze známosti potkat, protože měli silné osobnosti, nebyli někdo kdo by se choulil někde v rohu nebo se nechal utlačovat a za to jim patřil můj respekt. A navíc dokonce znali hodnotu kreditů a jak je někdo se správnými informacemi zoufale potřebuje,
aby buď mluvil nebo mlčel.

Dveře se za mnou zavřeli když jsem vstoupila do jídelny provoněné, nebo spíše neprovoněné, jednoduchým jídlem poskytující dostatek živin, které žáci potřebují. Rozhlédla jsem se, abych našla ty dvě osoby, které jsem hledala.
Moc dlouho mi to netrvalo, přeci jen není jednoduché přehlédnout člověka, kterému z tváře rostou chapadla a její fialovou společnici, ačkoli v této pestré společnosti by se to někomu podařit mohlo.
„Zdravím, Anastri, Innano.“ Kývnula jsem na obě dívky a přisedla si a navázala další otázkou.
„Takže, už jsi večeřela?“ Pronesu směrem k Anastri v otázce, kterou už několikrát předtím mohla slyšet.
Dávala jsem jí tak jednoduše najevo, že mám informace, které by bez správné částky mohly být velice nepříjemné, zároveň to bylo malé odlehčení situace v narážce na její pozoruhodnou zálibu.
Nakloním se blíž, tak aby to slyšeli jen ony dvě a řeknu:
„K vaší smůle, tvá večeře a tvá zkouška schovávání těl,“ řekla jsem a podívala se každé z nich do očí, „byla synem někoho vysoce postaveného. A byla by opravdu škoda, kdyby se někdo dozvěděl, kdo za tím má chapadla. Dnes nebudu žádat ani obvyklou malou sumu, nikomu to neřeknu, jen chci, aby jste si pamatovali kdo nikomu neřekl, že jste zavraždily syna velitele flotily.“ Se spokojeným výrazem se od nich opět odkloním a zapředu novou řeč.
„Děje se kromě zkoušek něco co by mě mohlo zajímat?“ Zeptala jsem se a uvelebila se na židli.
Do srazu zbývala jedna hodina, dost času na jídlo a konversaci.

[Kazma]

Jídelna Akademie (Anastri Haras)

Ne, že bych jedla, hlad opravdu nemám, hodinu před bojem? Ne děkuji. Odkud jenom začít, třeba od toho, jak teď sedím v jídelně a rozprávím s někým, koho bych mohla nazvat přítelkyní, nebo začneme raději od včerejší večeře?
Na chodbách už nebylo moc provozu, ti co potřebovali spát, už spali a ti, co nepotřebovali spát, většinou nechodili po chodbách. Čekala jsem na Inannu, chtěli jsme ještě něco udělat vpředvečer Turnaje. Měla zpoždění, což nebylo tak drastické, přece jenom, nevím jak vás, ale mě čas nikdy moc netrápil. Byla jsem v zahradě a přemýšlela nad všemi těmi symboly, na kterých stála Alchymie, nad manipulací ze Silou, a pak se tam objevil on. Měl úmysly, nepopírám. Okrajově jsem jej znala, byl to ten typ, co si myslí, že před ním každá padne a padly, což o to, hezký byl, bledší kůže, červenající oči, po ramena černé vlasy svázané do ohonu, vlastnil atletickou vysokou postavu. V tuhle noční dobu tam většinou nikdo nebyl, věřte mi, že do poslední chvíle si myslel, že k něčemu dojde, já tvrdím, že došlo, byla jsem silnější a tím teď blíž k přežití dalšího dne.
Když se objevila Inanna, zrovna jsem končila. Právě včas, pomohla mi jej odklidit na rozumnější místo, tak jsem se o něj s vděkem rozdělila, o mrtvoly se podělím ráda, o živé …

Kam ho potom odklidila je mi záhadou, fakta jsou taková, že už ho podle současné situace našli. Proč kvůli tomu dělají takové zmatky? Na Akademii je přes šest stovek zpravidla nevyrovnaných osob se sklony k návalům sadismu a agresivity, občas někdo zemře, to se stává, slabší podlehnou, silnější pokračují a já mám občas hlad. Fakta.
Takže byl asi důležitý, jinak by kolem toho tolik neposkakovali, když můžou dělat něco jiného. To, že mu chyběla půlka hlavy a byl rozložený skoro na základní stavební součástí, protože jsem si ho chtěla prohlédnout řádně z blízka a podrobně, je zřejmě tolik nezdrželi od identifikace, jenže pokud ho našli, znamená to, že NĚKDO NĚCO OPOMNĚL. Nebyly to dobré zprávy, ale kdyby někoho obvinili a náhodou správně, tak se z toho nějak vylžu.
Sedím v jídelně a rozebírám dnešek, včerejšku se vyhýbám, důsledně. Ode dveří přichází má nazelenalá investice, jak jinak nazvat někoho, kdo si vám sem tam pohrává s financemi, ještě, že se to dá občas vyřešit i jinými způsoby, jinak bych za ten rok byla už dost slušně na mizině.
„Elisu.“
Kývnu ji na pozdrav a čekám, co s ní vypadne. Poznámku o večeři nechávám být.
‚Ten násilnická, sadistická bytost se sklony k záchvatu vzteku s velmi slušným napojením na Sílu byl opravdu důležitý.‘
Pohodlně se opřu do židle, odložím otravné prameny bílých vlasů za ucho a vážně si fallenku prohlédnu.
„Zemřel syn velitele flotily? Kdo ho zabil? Kdo byl dostatečně silný na to, aby to udělal? A proč v předvečer Turnaje?“
Ano je to vlastně jenom taková hra, zachovávám si vážný výraz i tón, ale upřímně byla to zábava.
„Jestli se něco děje? Ne. Nic moc, možná bychom měli vyrazit.“
Během řeči přejedu pohledem k Inanně.
„Ne, že bych se na to zbytečné zabíjení těšila, ovšem můžeme si alespoň zabrat dobrá místa a davy přece milujeme.“
Sžíravá ironie, mohlo by být rozumné se vmísit do už se jistě tvořícího davu, když vás neuvidí, nevzpomenou si, že žijete, jenže co si tady nalhávám, já jsem naštěstí jenom neviditelný hráč, nebo se tak spíš snažím tvářit

[Phate]

Akademie; Zastrčený kout jižních zahrad: (Aaron)

To se dalo čekat.
Pomyslel jsem si, když mě čtveřice mých spolužáků táhla za svým vůdcem, kterým nebyl nikdo jiný než Taur, samolibý šéf téhle ubohé bandy, který nebyl schopný mě sám porazit a patřičně ho to dopalovalo. Samozřejmě jsme mířili do jižní zahrady. Málokdo se tu zdržoval a odlehlost přímo lákala k vyřizování účtů. Tohle přesně teď čekalo mě.
Tohle budu nesmírně zajímavý.
Zastavili jsme se. Vypadalo to, že jsme na místě a Taurovi se dostane zadostiúčinění. Sevření nepolevovalo. Spíš naopak, čtveřice pohůnků mě držela pevněji.
"Jo, držte mě pořádně! Jinak by se nemusel trefit." řekl jsem posměšně, ale neusmíval jsem se. Probodával jsem Taura pohledem. On moc dobře ví co dovedu a strach se už dávno ukázal jako mocná zbraň.
První rána. Nepříliš dobře mířená.
"No sakra, tohle tě naučila máma? Notak, porazil jsem tě tolikrát, že na mě musíš bejt fakt nasranej. Tak mě prašť jako chlap a né jako servírka ze zapadlý putiky." snažil jsem se mu dodat trochu kuráže. Opravdu neměl moc sílu, ani dobrou techniku. Špatný nápřah, rozkročení. Kdyby to udělal dobře, mohl mi s přehledem vymlátit pár zubů a přelomit čelist.
"Turnaj je zarohem. Moc dobře víš, že na to nemáš, tak se kruci snaž ty chcípáku." zvýšil jsem trochu hlas.
Nebylo to poprvé co si se mnou někdo snažil vyřídit účty. Občas o byli tací, kteří mě poslali na ošetřovnu, ale v tomhle případě trocha provokace neuškodí.
Taur se začal znovu napřahovat. Zakřupání čelisti a zubů do nečekaně rychle poslalo k zemi. Vedle něj se objevila Praghe s rukou od krve a svýma žhnoucíma očima sledující čtveřici překvapených poskoků.
Takhle se to dělá! pomyslel jsem si. Ta vteřina, která tak rozhodilo mé věznitele, mi bohatě stačila abych uvolnil levou stranu těla.
Pamatuj, zmrzačit, nezabít! musel jsem si připomenout. Nabízelo se lehké dupnutí na pravou nohu studenta, který mě svíral zleva. Možná rozdrtit nárt, rychlá rána loktem do krku abych se dostal do postavení na nápřah a levým hákem vyřadil toho napravo. Počítám s tím, že jeden z nich se bude snažit utéct než bude po všem, takže jeddnoo ještě nechám Praghe.

[Elinor Rahl]

Výzvědná sekce, bojový sál: (Tori)

Doma by mě za něco podobného čekalo skutečně důkladné seřvání. Že jsem arogantní hovado bez sebekontroly. Co si o sobě myslím. A tak. Na akademii to fungovalo jinak. Nejen proto, že akademie arogantní hovada bez sebekontroly podporovala. Někdy. V něčem.

Ani na okamžik nepovoluji soustředění. Jinak to nejde, když máte proti sobě živý tank. Být v pohybu. Jinak to nejde. To vím ze všech nespočetných tréninků s Arem, má stejný bojový styl, používá stejný systém seků, prakticky totožné finty. Jen je rychlejší, zvládá v boji přemýšlet, umí odhadnout většinu mých kroků skoro hned ve chvíli, kdy se je rozhodnu udělat. V tomhle je nepříjemnější. I když, na rozdíl od Grucka, by ze mě neudělal mastný flek na zdi.

Znovu?!
Gorugg by ho měl poslat na ošetřovnu. Hned. Místo toho povykuje. Těžko říct, jestli na mě, nebo na soupeře. Na tomhle nezáleží. Stejně jako na tom, co měl udělat - a neudělal.
Znovu.

Být v pohybu. Jenže teď stojím. Stojím a dochází mi trpělivost, protože tenhle souboj trvá příliš dlouho. Zrychlený dech neznamená nic dobrého. Stejně jako základní obranný střeh, zaujatý spíš automaticky.
Znovu.
Takže to má už jediné řešení. Ostatní jsem vyčerpala.
Mám co dělat, aby se mi nezačaly třást ruce. Poslední, co budu potřebovat.
Grucke nepřemýšlí ani normálně, když nevidí přes rudou mlhu.
Takže… počkat.
Počkat, až přijde blíž, skoro do chvíle, kdy se střetnou čepele. Zlomek vteřiny předtím krok stranou, proklouznout na bok, jak nejrychleji to půjde, tak, aby se čepele o nepatrný kousek nesetkaly, dostatečně mimo dosah jeho „ostří“.
A bodnout. Tak, aby ho to tentokrát vyřadilo a poslalo… na marodku… doopravdy.
Na marodku nebo do márnice, přestože prvnímu místu bych pro něj dala přednost.

[Merthor]

Logistická sekce; Simulační místnost: (Arlert Eckins Latherwend)

Tahle metoda, jak se s pomocí čísel a počítačových simulací reálného prostředí naučit něco nového byla oproti některým dalším věcem, které se na akademii často odehrávaly ještě docela dost zajímavá věc. Jistě nebylo to nikterak lehké, při těžším nastavení základních podmínek a soutěžení na čas to jednoho doopravdy nutilo roztočit mozkové závity na plné obrátky a ukázat, co v něm vlastně vězí. Především bylo potřeba co možná nejlépe, zjistit, jaké je celkové rozložení zdrojů a jaké zdroje jsou v dané situaci nejdůležitější. Podle toho už se bylo nutné rozhodnout nakolik riskantní zvolit strategii. Určitá míra rizika se zpravidla ve hře dost vyplácela a já se rizika nebál. Ale ať už bylo riziko jakékoliv, bylo potřeba hodně rozumě hospodařit s tím, co bylo příděleno na začátku. Samozřejmě platily všechny obecné zásady. Levně koupit, draze prodat, optimalizovat a přerozdělovat zisky, a tak dále a tak podobně. Svým způsobem se to dalo považovat i za docela zábavné. Navíc to pomáhalo procvičovat vlastní uvažování a rozhodování, taky logické myšlení a hledání obtížných řešení v různých situacích.
To samozřejmě nebylo důležité jen při výuce samnotného obchodování, ale i v diplomacii a spolu s tím i ve spoustě dalších situacích. Bylo to něco u čeho nebyly potřeba jen velké svaly. Tedy ne, že bych se třeba bál vzít do ruky meč. Zlepšit si šermířské schopnosti a fyzickou kondici taky někdy nebylo špatné, ale otec mě učil, že se nic nesmí přehánět a spousta situací se dá vyřešit i jiným způsobem, než jen v souboji, když teče krev.

Stál jsem u simulační stanice a svým pohledem přejížděl plochu stolu z části pokrytého svítícími hodnotami. V okamžiku, kdy stanice oznámila pro danou chvíli poslední sérii výsledků a mistr Venau se nad nimi sklonil, aby je blíž prostudoval, jsem stále ještě v duchu počítal a snažil se přemýšlet o tom, co udělat v dalších tazích. Původně jsem předpokládal, že simulace bude ještě pokračovat a že před koncem bude ještě potřeba udělat pár kroků z zajištění toho, čeho jsem během hry dosáhnul.
Nepokračovalo to špatně. Naopak výsledky, svítící vedle simulace byly spíše úspěchem. Ve stejně pozitivním smyslu se vyslovili Venau. Na mé jinak spíše vážnější tváři se na chvíli objevil lehký úsměv, mohl jsem být spokojený.
V poslední době se mi docela dařilo. Snad jsem měl opravdu velké štěstí, protože Síla mi docela přála. Věděl jsem to a o to víc jsem věřil v Sílu a v její vůli, věřil jsem, v to co všechno je s její pomocí možné udělat a věřil jsem, že při mě zůstane i na dále. I jinak jsem se ve všem opravdu snažil. Chtěl jsem, dosáhnout dobrých výsledků, dělat čest naší rodině, rodovému jménu Latherwend, které jsem nosil, ale uvědomoval jsem si i to, že kdyby mi nepřišla Síla na pomoc, nemuselo by se mi třeba tolik věcí povést. Dnes to bylo podobné. Prostě jsem najednou věděl, co bych v dané situaci měl udělat a kde bych udělal chybu.

Pokud šlo o otázku mistra Venaua, směřující nejen k mým výsledkům, ale tak trochu i ke způsobu, jak jsem jich dosáhl, výuková věc to byla jen z části, neboť, co se odehrávalo v mé hlavě byla jinak moje vlastní věc a nebylo dobré se tím chlubit.
"Někdy o tom ani nepřemýšlím a stejně to funguje. A nikdy si nejsem docela jistý jestli to bude fungovat, nebo ne," pokusil jsem se o trochu vyhýbavou odpověď provázenou lehkým pokrčením ramen. Něco smysluplného jsem samozřejmě odpovědět musel abych neprozradil vůbec nic by taky nešlo. Zároveň jsem však tak docela určitě neodpověděl na vlastní otázku, jestli jsem Sílu použil nebo ne. Venau by si musel dát osobně pozor, jestli se Síla ozvala, i když se samozřejmě mohl zeptat znovu, nebo se zeptat jinak.

[Gwendolin]

Jídelna akademie (Inanna Torouviele)

Jindy bych na hmotu na talíři, jež se sotva dala nazývat jídlem, nadávala. Dnes jsem si však zbytečná slova odpustila a kašovitou stravu, kterou podávají starým, nemocným a sithským akolytům, snědla bez remcání. Konec konců obsahovala vše, co může tělo potřebovat. A před důležitým milníkem v mém studiu byl plný žaludek zapotřebí. Rozhodně jsem nehodlala zemřít, kvůli kručení v břiše, které by na mě upozornilo ostatní. Navíc, kdo ví, kdy se opět najím?

Jako poslední oběd to nebylo nic moc, ale stále lepší než dostat drátem do oka… Nebo posloužit jako večeře někomu jinému.
Pohlédnu na svou společnici, přítelkyni a spolupachatelku v jedné osobě. Anastri dnešnímu obědu moc nedala a nebylo se čemu divit, když si včera večer zpestřila zdejší prostou stravu mladým masíčkem. Toho lidského, krátkověkého červa považovala řada mistrů za velmi nadějného, dokonce nadaného jedince! Já v něm viděla pouze obtížný hmyz, arogantního a sadistického zmetka bez skrupulí. Ctižádostivého, nečestného, úchylného muže. Za jiných okolností by mi byl možná sympatický. Taková kombinace vlastností dávala vzniknout zajímavým osobnostem. Nicméně tenhle konkrétní mladík měl jednu velkou charakterovou vadu. Byl to člověk. Lidský mor se již dlouhou dobu nekontrolovatelně šíří císařstvím a vůbec celou galaxií! Množí se stejně rychle jako krysy, avšak tomu lze zabránit. Mé hrátky se Silou a výzkum reprodukčních orgánů jednoho dne přinesou své ovoce. A vděčit za to budu i téhle zašlápnuté štěnici. Jeho tělo mi poskytlo nové informace, neboť jen málo kdy se mi poštěstí pracovat s takto silným jedincem, krátce poté, co jeho duše opustila tělesnou schránku
Ano, je pravda, že v rozrušení a euforií, jež jsem minulou noc zažila, jsem se dopustila neodpustitelné nedbalosti při odstranění těla. Nicméně žádné stopy či důkazy, které by nás spojovali s tím červem, neexistují.

Koho by napadlo, že jeden mrtvý člověk způsobí na akademii takový rozruch? Plácnutá moucha také nikoho nevzrušuje, tak v čem je tohle jiné? Hmm… Pravděpodobně měl tenhle hmyz mocné příbuzné. Nu což, takový už je život. Galaxie je nebezpečné místo. Teď bude pár dní rušno, proběhne vyšetřování a za chvíli se vše zamete pod koberec. Jako vždy.
Zkřížím ruce na hrudi a nakloním hlavu na stranu, jako to dělají dravý ptáci. S neskrývanou fascinací pohlédnu na svou přítelkyni a lačnící po vědomostech promluvím:

Před tím jsem se zapomněla zeptat, jaké to je? Co při tom cítíš, prožíváš? Jak fungují tvé smysly? Připadáš si pak nějak jinak? Silnější? Ovlivněná tím vším?
Mluvím tiše, aby mě slyšela pouze Anastri. K mému velkému zklamání se však objeví známá dívčí tvář a na odpověď si budu muset ještě počkat. Rozmrzele syknu. Mám k tomu dva dobré důvody. Jednak skutečnost, že nemohu dokončit rozhovor a jednak fakt, že fallenka v nás měla dojné krávy. Jinak řečeno, našla si způsob, jak se dostat k našim kreditům a my byly dost rozumné, abychom ji v tomto počínání výrazněji nebránily. Konec konců, někdo jejích kvalit a schopností se mohl vždy hodit. Nasadím přátelský výraz a obdaruji přicházející akolytku úsměvem.

Vítej, Lis. Nabídla bych ti místo, ale tebe není potřeba pobízet.
Pronesu jízlivě, jakmile se dívka posadí na volnou židli. Poté bedlivě sleduji výraz své společnice, když Elisa zmíní večeři. Anastri se však nenechává vyvést z míry a zachovává stoický klid. V mysli se pousměji. Na podobné narážky byla má hladová kamarádka zvyklá. Pokud z ní chce sithka dostat přiznání, musí se snažit víc.

Syn velitele flotily? U prokletých duší prvních Lordů, to jsme opravdu píchly do vosího hnízda!
Zatvářím se pohoršeně a nechápavě zakroutím hlavou.

Hrůza! Ubohá rodina! Taková nenahraditelná ztráta… Pakliže neměl žádné sourozence.
Trocha cynismu nemůže nikdy uškodit. Je mi jasné, že Elisa ví, co jsme provedly. Nikterak mě to netrápí. Kdyby nás chtěla udat, již by tak učinila. A poněvadž jsme stále volné, není se čeho obávat. Alespoň dokud je konto mé matky plné. Nemám na akademii moc přátel… nepřátel celou řadu… těch, co by mě rádi viděli mrtvou je dvakrát tolik… ale Anastri a Elisu mezi ně počítám.
Jen, co anzatka odpoví fallence na otázku, souhlasně přikývnu.

Dobrý nápad. Hodina uteče jako nic a nerada bych zklamala mistry pozdním příchodem. Sice by to u mě nebylo nic nového, ale dnes by se slušelo pro změnu přijít včas. Navíc možnost okouknout si ostatní nebude k zahození.
Vstanu od stolu a ve společnosti obou sithek zamířím k východu.

Jak ses těšila nebo těšíš na Turnaj, Lis? Zrovna jsme se na tohle téma s Anastri bavili. Co myslíš, že je to velké překvapení, které se chystá? Nezaslechla si náhodou něco? Někdy je i na klepech zrnko pravdy.
Nadhodím téma k rozhovoru.

[Atalon]

Jídelna Akademie: (Artie, Kazma, Gwendolin)

Trojice akolytek zamířila k východu pokračujíc ve své konverzaci nevědoma si páru očí bedlivě je pozorujících ze stínu jednoho ze zapadlejších stolů. Ani toho, že se tento stín za pár minut zvedne, aby se za ně zařadil do života na chodbách jako věrný následovník, jako tichý svědek, jako toulavý zabiják? Dvě rudé pichlavé oči zpod černé kápě v tomto prostředí něco tak nápadného, asi jako rampouch na Ilumu, držící si svůj odstup.

Akademie; Zastrčený kout jižních zahrad: (Phate)

Místo cvrkotu ptáků zní zahradou zvuk tříštících se kostí. Aaronovi věznitelé nedostávají příliš šancí k reakci, rozhodně ne dost aby přišla nějaká jiná, než zkratka k zemi a výlet do krajin bolesti. Čeho si ale sám všimne až když je po všem, když jeho levý hák zřejmě permanentně změní rysy jedné tváře, je že už nestojí nikdo. Tedy s výjimkou sithské válečnice jejíž barva pokožky teď prazvláštně splývá s krví jíž je pokrytá. Stojí tam, nad třemi nehybnými těly, z nichž se možná jedno už nikdy nepohne, aspoň podle nepřirozeného prohnutí zad tam kde se na tunice skví otisk boty. Ale ani druhý nebude mít to znovurozpohybování nijak příjemné, soudě podle ruky v protisměru vykloubené z ramene a modrající podlitiny přes půlku tváře. Praghe nezahálela a ještě když vykročí k Aaronovi, má v očích žár bojechtivosti. Nechce se ale prát, a to je dobře protože se dostane na vzdálenost pár centimetrů, než jí v tom stihne zabránit, svého úchopu jeho paží, ale nevyužije k boji, místo toho přitiskne své rty k jeho a věnuje mu divoký, krví chutnající polibek. Než ho propustí ze sevření a opět pár kroků odstoupí se stejně divokým pohledem i úsměvem.
“To byla zábava, někdy si to zopakujeme.“
Oznámí, než se otočí a rázným krokem odkráčí ze zahrad, nechávajíc za sebou nasládlou chuť krve na rtech a bojiště poseté kňourajícími.

Výzvědná sekce; Bojový sál: (Waylin)

Jedno bodnutí, pohyb dívčích paží vpřed a vzduch arény znovu okusí vůni černé krve. Rudá záře jen před vteřinou minoucí její tělo o pouhé centimetry pohasne a na zem dopadne válec plastu a oceli stále ještě nesoucí opar žáru. Sál pohltilo ticho, dokonce ani mistr Gorugg se neodvažuje promluvit. A Grucke? Ten raději ani nedýchá. To že je něco špatně už mu došlo, že jeho plán stočit sek ke straně za uhýbající protivnicí přišel moc pozdě, pozdě a na špatné místo. Místo něj měl zpomalit, zastavit, uhnout, udělat cokoli co by ho nedostalo do téhle situace.
Konečně vydechne, jeho plíce si žádají vzduch a je jim jedno jaké vedlejší škody to může přinést. Spolu se vzduchem se ale z úst vydere i černá tekutina rozlívající se v kaluž na podlaze. Konečně úkrok nazpět a opatrný pohled na hruď z níž teď kouká už jen rukojeť sevřená namodralými, černou krví potřísněnými prsty. Kde je zbytek čepele je jasné. Větší kus z ní totiž ční z jeho zad. Na tohle už ani přirozená tvrdost kůže, nebo jiná stavba těla nestačí. Jeho masa se přiblížila příliš rychle, než aby dokázala reagovat, než aby dívka stihla pořádně nasměrovat svůj meč. Nezbývalo než se držet rukojeti a doufat… ale v co vlastně? Čepel někde uvnitř narazila na kost a místo aby si proklestila cestu skrze ní, od ní odskočila, vzhůru, vzhůru k orgánům tak důležitým jakými jsou plíce. Tohle je rána kterou už nerozchodí ani sithská krev, ani muskulatura…

Logistická sekce; Simulační místnost: (Merthor)

Mistr Grice Venau není s odpovědí spokojený na první pohled, Sílu si totiž dobře hlídal a to je něco co ho dráždí ještě víc. Tahle schopnost totiž pracuje někde mimo rámec jeho chápání, mimo to co dokáže vycítit víc než coby třeba použití Síly místo zraku. A jeho pohled se opět obrací v ten… ten bažící po pitvě, po hloubkovém průzkumu každé buňky hledajíc odpověď.
Na zdi visící chronometr se opět převalil, pětačtyřicet minut do zahajovacího rituálu, dost času ale i tak…

Přichází to… obraz světa skrze Sílu. Schopnost, po níž mistr tak touží volá…
…malý chromový přístroj ve vnitřní kapse pláště, mistrova pláště
…přístroj pro odběr vzorků stvoření citlivých na Sílu připravený k užití
…mistr snažící se ho použít násilím, vedle v jeho pracovně, souboj končící bolestí, šrámy, krví
…oko pohupující se v nějaké skleničce na polici mistrovi laboratoře, oko Arlerta Eckins Latherwenda.

Vize skončí a mistrova tvář nasadí úsměv z těch nejpřátelštějších a nejmedovějších.
“Pojď se mnou, něco bych ti rád ukázal.“

Chodby Akademie: (R.O.F.L)

Žhnoucí zlaté oči hledí sice skrze úzké vysoké okno na bouřkové mraky nad jižním městem, co ale zajímá mysl Garetha Firrmota opravdu leží, nebo spíše stojí trochu jinde. Přesně na rohu téže chodby. Je to oblečené do černé tuniky, mladé, a ke studentovi akademie to má celkem daleko. Moc klidné, moc soustředěné na jedinou osobu, moc ozbrojené… Není to sice světelný meč, ale minimálně tři dýky má, na to stačí i ta část výchovy co si Gareth přináší z domova, zdmi akademie ještě vytříbená k ostražitosti, pudem sebezáchovy.
Oba takhle už stojí dobrou hodinu v klidném tichém pozorování, porovnávání jeden druhého ve hře v šach, kde rozhoduje jediný tah.
Umí používat Sílu, k tomu se po ní Gareth nemusí ani natahovat, bez ní by se do těchto chodeb ani nedostal a to samo nabádá k obezřetnosti. Stejně jako chladný pohled očí.
Ruch na chodbě pracuje jako štít, jistě většině místních by bylo jedno i kdyby jste tasili meče, mít je dovolené nosit, ale přeci by si to vyžádalo pozornost, zřejmě přílišnou a otázky a to tu někdo asi nechtěl, za to si nezaplatil.

Vojenská sekce; ubikace studentů:

“Pane Lo…?“
Žena ve dveřích nedořekne ani jméno, otevřela je příliš rychle a uviděla obsah pokoje který jí připravil o hlas. Na posteli tu sice leží ten kterého přišla hledat, pohodlně rozvalený a spokojený. Problém je že na něm sedí obkročmo žena, žena dobře jí známá, jedna z instruktorek akademie, nahá a uprostřed aktu vášně, teď přerušeném náhlým vyrušením. A právě se snažící zakrýt svou obnaženost i stoupající ruměnec, což se mladíkovi líbí pramálo.
“Co chceš!“
Vyštěkne nevrle ke dveřím, ale zdaleka ne tak podrážděně jako se obrátí k ženě nad sebou.
“A kdo tobě řekl, abys přestala sakra!“
Žena sebou znovu trhne, teď už rudá až po paty a něco špitne v odpověď, snad dokonce omluvu, aby se vzápětí vrátila k rozdělané “práci“.
“Tak co je?! Nebo se chceš přidat.“
Vyštěkne mladík ke zkoprnělé ženě ve dveřích, která by teď nejraději zalezla do dveřního rámu a jen s námahou se sebe vysouká odpověď…
“Mistr… Mistr vám vzkazuje, že ceremoniál už bude začínat, pane Lorane.“
Na odpověď nepočká, obrátí se a zavře za sebou dveře, aby se ještě přikrčila při posledním výkřiku vášně, který projde jejich poslední škvírou. Tiché polknutí a zastavit klepání kolen, tichý dík Temné Síle, že není na jejím místě, než vykročí pryč od pokoje i jeho majitele.

-------------------------------------------------------
Pořadí opět volné. Termín uzávěrky odpovědí 21.6. (vzhledem k doporučením odteď jednou za čtrnáct dní)
Tak snad poslední, maximálně předposlední předkolo než to začne ve velkém, takže kdo chce ještě něco zařídit…

[Elinor Rahl]

Výzvědná sekce; bojový sál: (Tori)

...tohle už na "znovu" nebude...

Trochu cynický komentář. V tuhle chvíli jediný pevný bod ve vesmíru.
Nejde to zkorigovat. Nijak. Nad čepelí nemám kontrolu a i kdybych měla, i kdybych měla... zatracená kost.
Zatracená kost.
Zatracená akademie.
Zatracenej Gorugg.
Zatracená krev. Gruckova, že běží ven touhle cestou a kolik jí je. Moje, že si mizí z obličeje.
Mozek začíná panikařit. Tohle CHCE rychlou první pomoc, odtáhnout na marodku, začít něco dělat.
"Začít něco dělat" teď, pod návalem emocí, tu první, instinktivní věc, kterou vyřvávají všechny mozkové buňky, má stejný smysl, jako by mělo Grucka nezastavit. V slušné společnosti by se to neoznačilo jako sebevražedné chování, tady ano.
Uvědomuji si ticho, pohledy.
Mám co dělat, abych se neroztřásla. Tohle... tohle... donutím se vytáhnout čepel. Tohle je jasný, srozumitelný signál. Šlo to skončit dřív. Skončila bych to dřív. Nenechali mě. Dopadlo to, jak to dopadlo. Nic jiného se ve Výzvědné sekci ani nedá čekat.

Takže... zachovávat klid. Nedat nic najevo.
Vše je PŘESNĚ tak, jak má být.
Krom šoku se dostavuje i něco dalšího. Vztek. Pohled se stočí na Gorugga.
Spokojený? Měl by. Dosáhl svého.

"Stačilo?"
Hlas neprojevuje žádnou slabost. Vlastně v něm není nic, je ocelově chladný, skoro... lhostejný? Ne tak docela. Lepší výraz by bylo - profesionální. Neproniklo do něj nic z celkového šoku.

[Merthor]

Logistická sekce; Simulační místnost: (Arlert Eckins Latherwend)

O tom, že se mistr Venau snažil mě pozorovat a zjistit, co jen se dá i, to, že se zajímal o to, kdy používám Sílu vím.
Je dost ostražitý a dává si na mě pozor. Tak to je prakticky od chvíle kdy začal objevovat některé projevy mých schopností.
I když já z toho nejsem o moc moudřejší. Vlastně jsem sám sotva začal objevovat, jaké že Síla může dávat možnosti.
I to, že má odpověď Venauovi nestačí se dá celkem snadno předpokládat. Tak nějak s tím počítám. Počítal jsem s tím už ve chvíli, kdy jsem se pokusil zcela jasné odpovědi vyhnout. Čekám, že se bude ptát dál, nebo, že se pokusí nějak zjistit víc.
Do toho všeho zapadá i mistrův tvrdý pohled. Nevěstil nic moc dobrého. Na to snad člověku ani nemusí našeptávat Síla.
Vím, že si musím dávat pozor, být dál ostražitý a neudělat chybu. Tady na akademii v takové situaci, člověk prostě nesmí bát neopatrný, dělat chyby. Mám ale i jakousi vlastní hrdost a dost odvahy nato, abych hned nestočil vlastní pohled stranou.

Ucítím další impulz Síly... Prostě to najednou vidím... Jakýsi obraz toho co by se stalo... Co by se docela určitě mohlo stát.
Ten chronometr sám o sobě by neměl takový význam... ale ten způsob, možnost důvodů, proč by Venau mohl udělat, to co jsem viděl... Ne opravdu to není pěkná představ, ale co by jeden taky čekal. V jistých ohledech je potřeba být připraven úplně na cokoliv. Třeba i na to, že by Grisha Venau jen tak zabil, nebo alespoň zmrzačil učedníka jen proto, že něco dokáže. Něco co on představitel logistické sekce nemůže tak docela kontrolovat, nebo co by chtěl nějakým způsobem sám ovládnout.
A pak ten hlas, jakým mistr Venau promluví. Tolik v kontrastu s tím, co ukazovala Síla. Ta snad ukazuje jen pravdu to, co má Venau v plánu, co by chtěl udělat. Ať už to je jakkoliv, je to jen lest. Lest o níž jsem se dozvěděl díky Síle a o níž mi Síla dost napověděla. Věřím jí. Často mi radí správně. Díky ní se mi spousta věcí daří. Venau by toho samozřejmě byl schopný. Nepřipadalo by mu to zvláštní a v jistém smyslu, v jisté logice tohohle prostředí, to vlastně vůbec zvláštní není.
Stačilo by aby mě odvedl do té své pracovny a tam... tam by se to všechno odehrálo... A pozor si musím dávat i kdyby to byla snad byla jen lest, kvůli zjištění toho, jak budu reagovat.

I když se snažím ovládat, zřejmě se zcela neubráním bezděčné reakci. Někdo jako mistr Venau to má velkou šanci poznat.
K rozpoznání toho, co si druhý myslí někdy stačí bezděčný pohyb, nepatrný náznak napětí obličejových svalů, výraz očí.
Já bych něco takového neudělal a nejen proto, že se mělo jednat o problém mé vlastní osoby se mi to prostě nemohlo líbit.
Musím s tím něco dělat. Nějakým způsobem se tomu nebezpečí hrozícímu ze strany mistra Venaua vyhnout. Jasná reakce.
Čelit mu přímo, by nebyl dobrý nápad. Jistě mohl bych se bránit, ale že bych účinně vzdoroval právě mistru Venauovi...
Není to panický strach, spíš čistě realistický odhad, který mi říká, že zatím určitě nejsem silnější, než mistr Venau.
Za jiných okolností bych asi s Venauem šel bez odmítání, nebo většího váhání. Jako k představiteli sekce, k níž patřím a s níž cítím jakousi náležitost, bych měl tendenci mít k němu určitý respekt. Jenže k tomu, co se chystal udělat, k tomu, že si hodlal k tomu, jakým způsobem chtěl za každou cenu dosáhnout svého cíle už jsem zdaleka takový respekt neměl.
Naopak. Něco takového ve mě vzbuzovalo jistou formu vzdoru, chuť Venaua prostě neuposlechnout. Neudělat, to co chce.
Znovu se pokusit o vyhýbavou taktiku a možná tím i tenhle rozhovor ukončit sice není nejodvážnější z možných řešení, ale kolik jiných možností mám v případě, že bych prostě poslechnul a doufal, že se vyvleču přímo z toho. Určitě ne tolik...
Co bych měl říct ani nějak moc dlouho nepřemýšlím. Je jedno řešení, jak se sice pokus o úhybný manévr, jak doslova dejít se ctí, se vztyčenou hlavou. Vyslovím něco co je ve svém důsledku sice nepřímo, ale přeci nejvíce zdvořilou prosbou.
"Pokud by to bylo možné... Já myslel, že byste mě mohl omluvil. Za nějakou tu chvíli už začíná zahájení turnaje a já bych možná tu chvíli měl věnovat přípravě." Nelžu není to pro mě těžké vyslovit a ani abych kontroval Venauvovi tváříce se jako že nic, že to tak všechno má být. Skutečně jsem se chtěl trochu připravit. Uvolnit se před zahájením turnaje a zkoncentrovat se na to co by nás v rámci turnaje mohlo čekat. Mohlo se to hodit, jenom jsem nevěděl, jestli bude reálná šance že to stihnu. Jsem si moc dobře vědom toho, že ještě nějaký čas zbývá, ale vím, že i dobrá příprava nějakou tu chvíli trvá a právě teď se mi to docela hodí použít jako rozumný argument, proč bych raději nešel s mistrem Venauem.
Jasně, ani tentokrát se to mistru Venauovi nebude moc líbit a určitě na to bude muset nějak reagovat. Pokud mi nedovolí odejít, může pár dalších argumentů, nebo otázek dost dobře fungovat, jako zdržovací taktika. A pokud by se nepovedlo ani to a já musel s mistrem Venauem opravdu jít, musel bych být ostražitý při každém slovu, při každém malém pohybu jednoduše proto, že bych věděl, co mě může čekat, na co mám být připravený.

[Artie]

Jídelna Akademie: (Elisa Tann)

„Ne to opravdu není, já vím, že mi vždycky nějaké to místo držíte.“ Zasmála jsem se a dívkám řekla noviny, na které reagovali překvapivě klidně, ačkoli jsem si byla jistá, že to v nich muselo vyvolat nějaký šok, který jen nedávali otevřeně najevo. Místo toho se jen v hraném a na můj vkus příliš nápadně hlasitém překvapení projevily.
'Budiž, budu to hrát s vámi.' řekla jsem si v duchu a normálním hlasem prohlásila:
„Možná se chtěl jen někdo zbavit turnajového soupeře.“ Prohlásila jsem směrem k Anastri a na Inanninu poznámku jsem se ušklíbla ve zlomyslném úsměvu. Když jsem vstoupila do této jídelny, opravdu mě zajímalo, jak budou na veřejnosti tyto dívky reagovat na tak citlivé informace, od slabých jedinců by se dalo čekat, že by jen čučeli a přemítali o tom, což by na nás strhlo nechtěnou pozornost a někoho by mohlo začít zajímat, co jsem jim řekla tak zajímavého, že kvůli tomu přestali mluvit, ale tyhle dvě mě nezklamaly, místo úděsu hráli překvapené, čímž se jen zařadily do mezi lidi, kteří poprvé slyšeli o mrtvém studentu.
Jen na hlasitosti projevu trochu zapracovat, aby to na uši nepůsobilo tak nepřirozeně.
Poté, byl vznesen návrh na odchod z kantýny se mi na tváři objevil trochu zklamaný výraz, původně jsem se totiž chtěla najíst, i když jsem měl hlad jen na něco malého, asi to ještě nějakou dobu vydržím, ale přeci jsem si alespoň neodpustila poznámku.
„Člověk se přijde do kantýny najíst, Falleenka jen popovídat? Ach jo, kam jsem to upadla, no nic stavím se tu na jídlo znovu později.“
Tak jsem již dál nic nenamítala a vykročila směrem k východu v doprovodu růžové postavy se zašpičatělýma ušima a na první pohled obyčejné ženy, nebýt skrytých chapadel, které používala k "vycucnutí" potravy, Síla ví, zda je to vůbec rasa.
„Těšila netěšila, udělat se to musí, není to sice zrovna má specializace, ale určitě najdu nějakou skulinku ať už v brnění nebo v úloze samotné, záleží na tom, jak přesně to bude probíhat. A samozřejmě drbů mám spoustu, ale jsou to spíše opravdu jen drby, pokud mám vybrat z těch zajímavějších, tak ve vědecké sekci nedávno prý někdo cítil,
jak to popsal... Pálící se mrtvolu, také kolují zvěsti o zvucích zvířat zevnitř akademie, také někde blízko Intelu, asi se budem hrozně bát viď Inn? To je asi tak všechno, to ostatní jsou jen spekulace ohledně turnaje, stejně se ale vše brzy dozvíme.“ Dokončila jsem, najednou jsem však měla pocit, jako bych byla pozorována, bezděčně jsem se otočila a rychle si prohlédla všechny za sebou, nic podezřelého jsem však nezahlédla, což pro mě ale rozhodně neznamená, že se nic podezřelého neděje.
„Myslím, že máme nebo budeme mít společnost, kdy a kde však neumím říct, je to jen pocit.“ Prohlásím opravdu hodně tlumeně a aby to nevypadalo podezřele ihned navážu, kde jsem přestala.
„A co vy dvě, jaké jsou vaše pocity ohledně turnaje, nebo snad máte něco o co by jste se se mnnou chtěli podělit?“
Sice jsem se ptala, pozor jsem však dávala jen okrajově, poslouchala jsem totiž bedlivě co se děje tam, kam nevidím,
k čemuž mi Síla dopomáhej.
_________________
Mimochodem jsem drby čerpal z předpokládané minulosti událostí popsaných Atalonem jako bonus.

[Kazma]

Jídelna Akademie (Anastri Haras)

Nepřekvapí mě, že se Inanna rozhodla postavit k situaci stejně, jako já. Přece jenom, byla v tom namočená taky. Ale byl čas vyrazit, na stěžování Elise jsem tázavě pozvedla obočí.
„Teď s tím nic neudělám, ale kdyby moc chtěla, myslím, že bych časem dokázala zařídit, abys už nepotřebovala přijímat žádnou potravu a žít.“
‚Možná se taky pohybovat.‘
Pokračuji volným krokem společně s děvčaty, dají-li se tak mé společnice nazývat, dámské dýchánky, které svého času pořádala moje matka by se v těchto podmínkách pořádat daly jen těžce, ovšem vzato kolem a kolem, co jiného tak teď mi tři provádíme, než že drbeme všechny nepřítomné, mrtvé …
„Zvířata?“
Podívám se se zájmem na fallenku, samozřejmě, že na Akademii je spousty zvířat, pár jsem jich už i viděla a samozřejmě, že jich chci vidět víc. Čím větší, čím více zmršené temnou stranou, tím lépe. Tím větší zábava.
„Ano, jistě, zvířata.“
Odpovím si po chvíli sama.
„Něco, o čem bych se s tebou chtěla podělit? Spíš ne, nic nového, můj nenávistný postoj k celému Turnaji stejně znáš.“
A hlavně nezapomenout odpovědět Inanně na její otázku, ale ona se připomene.

[Gwendolin]

Jídelna akademie (Inanna Torouviele)


Hodina není zas tak dlouhá doba. Bude ráda, když si stačí sníst alespoň energetickou tyčinku.
Nemohu si pomoct, ale dívčin povzdech mi na tváři vykouzlí škodolibý úsměv. Spojím ruce za zády a se zájmem naslouchám přívalu informací. Naneštěstí to, co Elisa považuje za "zajímavý" drb, mě přijde vzrušující asi jako pohled na svlečeného garmmoreana. Není žádným tajemstvím, že ve vědecké sekci to sem tam zapáchá... spíše dost často. O tamních pokusech, nehodách a odstraňování důkazů se povídají hotové báje. Jen je zaznamenat pro budoucí generace.

Divím se, že se jim ještě žádný experiment nevymkl kontrole.
Bleskne mi hlavou. Ani informace o zvířatech se mnou příliš nehne. Zdejší zvěřinec obsahoval tvory různých druhů, velikostí a hlavně znetvoření. Působení Síly si vyžádalo své oběti. A vpravdě byli tito tvorové vskutku fascinující! Vždycky jsem se chtěla na podobné unikátní exempláře podívat z blízka. Ale ne až tak a rozhodně ne během Turnaje!

Předpokládala jsem, že do arény nenaženou jen studenty akademie, ale i nějaké ty tvory na zpestření podívané. Nicméně v hlouby duše jsem doufala, že to budou obyčejné šelmy... Naivko! Cos čekala?! Tady není nic normální a obyčejné!

Bát?... To by nebylo moudré. Ne nadarmo se říká, že zvířata strach vycítí. A taková co žijí tady vycítí víc než jen strach. Takže ten radši nechme v ubikacích... Nicméně o zábavu budeme mít postaráno!
Nejradši bych do něčeho... ne do někoho!... praštila. Vztek se pomalu hlásí o slovo. Nelíbí se mi představa být loutkou ve velké hře o přežití! Něco jiného je život na akademii a něco jiného je Turnaj se svými pastmi a kořením v podobě zvířat a Síla ví čeho dalšího!

Jsem pro každou zábavu... ale téhle bych se klidně vyhnula. Kdyby to šlo.
Vydechnu upřímně.

Jaký to má vlastně smysl? Dřív nebo později bychom se stejně pozabíjeli navzájem během výcviku a... výjimečně při šarvátkách.
Spekuluji na hlas.

Což ale není náš případ!
Přispěchám ještě s drobným krycím manévrem pro případ, že by náš rozhovor někdo poslouchal.

[Phate]

Akademie; Zastrčený kout jižních zahrad: (Aaron)

Všechno se seběhlo neuvěřitelně rychle. Moji věznitelé nevyšli z překvapení a podle výsledku si minimálně jeden nevyjde dlouhou dobu nikam. Přesně jak jsem doufal, dva moji nejbližší spolužáci se váleli na zemi s chrapotem způsobeným rozdrceným ohryzkem a rozdrceným obličejem s dobře mířené rány. Než jsem se vzpamatoval z návalu adrenalinu, zaregistroval jsem zbylé dva muže taktéž ležící na zemi. Ani jeden z nich nevypadal dobře, vlastně mohi být rádi, že jsou naživu. Praghe zjevně dovedla způsobit maximální bolest a to velmi rychle.
Nyní stála na pár kroků ode mě a oči jí stále žhnuly touhou. Nebyl jsem si jistý, jestli je to touha po boji, ale když vykročila mým směrem, pro jistotu jsem se připravil na útok.
Ovšem co následovalo, jsem nečekal. Sevřela mou paži a vlepila mi polibek, jaký jsem doposud nezažil. Byl vášnivý, odevzdaný a chutnající po krvi. I přes tu kovovou chuť byl sladký a naprosto nečekaný.
"Co to..." řekl jsem a v tu chvíli to bylo jediné, na co jsem se zmohl. Zřejmě ani nečekala nějakou dlouhosálhou odpověď, té by se ode mě stejně nedočkala. Nebyl jsem muž mnoha slov.
Jak rychle se tu objevila, tak rychle zmizela mezi kapradinami kryjícími soubojový roh v zahradách.
No, moc to tady neočumuj a raději vypadni. řekl jsem si, abych předešel potížím, které by nežádoucí návštěva dozajista vyvolala.
Pomalu jsem si kleknul a naklonil se k Taurovi, který v bolestech skučel do kaluže vlastní krve, která mu neustále srčela z rozdrcené sanice.
"Bejt tebou, tak doufám, že se my dva dlouho nepotkáme. Příště bys z toho nemusel vyváznout tak snadno." pověděl jsem mu klidně a vnímal, jak jím cloumá hněv, ale i jak se v něm rozrůstá zrnko strachu, který dnešní potyčka vyvolala.
Nyní už mi nezbývalo, než rychle zmizet ze zahrad. Nejlépe do svého pokoje, abych si mohl převléct krví nasáklé šaty a trochu se omýt.

[Artie]

Chodba Akademie: (Elisa Tann)

„Abych nepotřebovala žít? Ne děkuji, život si zachovám. Tedy alespoň do konce turnaje.“
Podívala jsem se na Anastri a oběma jim sdělila nějaké ty drby, na které se ptali, při zmínce o zvířatech projevila Anastri zájem, Inannu to zřejmě nijak nenadchlo.
„Ano, zvířata, prý nějaké šelmy, trhání masa, cvakot zubů a podobné věci co si čerství studenti domýšlí, když se v noci bojí usnout.“ Pronesla jsem mírně posměšně. Nakonec jsem obdržela i Inannin názor, když se vyjádřil ve smyslu, že by v aréně moc zvířata nechtěla.
„Ne to asi smysl nemá, nicméně jsou lidé, kteří si tu podívanou určitě zaplatili.“ Odpovím na Inannin úhybný manévr a opět mám na zádech takové divné mrazení, brzy je to však opět pryč a mě nezbývá než si jen domýšlet, co se může a nemůže v příštích momentech stát, pro jistotu jsem však byla na stráži a poslouchala jakákoli varování v podobě hluku, který sem nepatří nebo zkrátka divného pocitu.
„Co si myslíte o ostatních studentech? Představují někteří z nich větší hrozbu?“
_____________________________
Tak tímto dostává můj 111. příspěvek zároveň Gwen i Kazma, za to že mi připravili skvělé příběhy a zároveň Atalon za to že rozjel tuto MPM