"Rozumím, mistře. Vynasnažím se."
Ujistila jsem mistra poté, co mě decentně pochválila, i když nebyl vlastně za co. Bylo mi jasné, že i kdybych něco řekla špatně, pokusila by se to uvést na pravou míru a popřípadě by mě i uchlácholila. Ale kvůli tomu jsme tady nebyli.
Po příchodu do haly jsem i přes svou neschopnost vidět cítila, jak je tohle místo rozlehle a uvnitř byli lidé jiní než lidé na tržnici či ve městě. Sama jsem netušila, čím to bylo, možná tím, že politici jsou obecně víc komplikovanější než prostí lidé.
Můj názor navíc potvrdil přeslazený hlas slečny sekretářky, či co byla zač. Z její aury rovněž nešlo moc vyčíst, ale bylo na míle vzdálené, že si myslí něco, co nechce, aby věděli ostatní.
Naštěstí jsme se dlouho nezdržely a došly s malou pomocí milé paní sekretářky až za radní, která byla očividně nadšená z toho, že nás vidí. Trochu mě to překvapilo, každopádně jsem mírně přikývla a posadila se. Nebo spíše zapadla.
Pro Malakovy rány! Co je tohle za židle, vždyť mě to sežere!
Po pár nanosekundách, kdy mi málem vylétly oči, které bohužel nemám, z důlků, jsem se trochu uvelebila a po představení mistrem jsem se rovněž i já patřičně uklonila.
"Velice mě těší, má paní."
Neměla jsem odvahu se úplně opřít do křesla, proto jsem raději zvolila vyrovnanou pozici zad.
Tohle je má šance. Mohla bych využít svého vnímání a trošku si radní proklepnout. Soustřeď se, dýchej. Síla mi pomůže.
S pravidelným a poměrně hlubokým dechem jsem se pokusila zklidnit a zaměřila jsem se na auru radní.